ÚSTAVNÍ SOUD POSVÍTIL NA POKRYTECTVÍ STÁTU VE VZTAHU K FOTOVOLTAICKÉMU BYZNYSU

Nepříjemnou stránkou činnosti justičního prudiče je nezbytnost pozorovat z bezprostřední blízkosti těžké osudy účastníků trestního řízení, v jejichž případech se lze domnívat, že jejich pronásledování je nedůvodné. Platí to  zvláště o víceletých procesech, které nezřídka obviněné psychicky deptají tak, že ani po zprošťujícím rozsudku se hned nezotaví. Vracím se proto k některým kauzám i po letech. 

V těchto dnech Ústavní soud obrátil zpět mou pozornost k trestní problematice, provázející fotovoltaický byznys. V této oblasti se stát od počátku budování fotovoltaických elektráren chová vysloveně pokrytecky: na jedné straně ve své energetické koncepci spoléhá na obnovitelné zdroje a podněcuje podnikatele k jejich budování. Na druhé straně s jejich zřizovateli nezřídka jedná jako se „solárními barony“ a škodí, jak jen může. Opakovaně se pohoršuji nad náhlou změnou ekonomických podmínek provozování fotovoltaických elektráren v listopadu r.2010, kterou stát zahnal mnohé investory „do kouta“: dramatické snížení výkupních cen od 1.ledna 2011 by mohlo přivést ke krachu společnosti, zatížené úvěry, jež by nestihly získat licenci do 31.prosince 2010. Pak ještě uvalil na provozovatele fotovoltaických elektráren solární daň.

V případě fotovoltaického byznysu se stát za použití drastických retroaktivních opatření nestyděl. Srovnejme to s přístupem Fialovy  vlády k možnosti výběru daně z mimořádných zisků (windfall tax): možnost zavést ji již v r. 2022, kdy by výnos z ní byl skutečně významný, vláda nevyužila s ohledem na retroaktivitu. Samozřejmě: sahat na roztříštěnou komunitu budovatelů fotovoltaických elektráren je něco úplně jiného než sáhnout  na mocné společnosti z oblasti výroby a obchodu s energiemi, bankovnictví, petrolejářství a na  provozovatele těžby a zpracování fosilních paliv. 

Kdysi vláda Petra Nečase „vylepšila“ zásah proti investorům do fotovoltaického byznysu vyvoláním podezírání těch, kteří jím byli „zahnáni do kouta“, že se budou snažit nějakými úskoky získat licence pro provozování jejich elektráren do 31.prosince 2010, i když na ně nemají nárok. Orgány činné v trestním řízení se daly do pohybu a vyvolaly řadu procesů, z nichž některé skončily zproštěním obviněných, ale většinou odsouzením nadšenců, z nichž dle mého laického úsudku někteří by v korektně vedeném řízení rovněž dosáhli zproštění. 

Některé články řetězce trestního řízení se chovaly vůči obviněným s podjatostí, jež je vedla k nedbání materiální pravdy. V této souvislosti jsem v minulosti věnoval nevlídnou pozornost trojlístku policista Pavel Pinka, státní zástupce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný. Jejich tažení  proti společnostem Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. nabylo zvláštní „příchuť“ v souvislosti s pozdějším trestním oznámením ERÚ a po něm také spolku Šalamoun, na jejichž základě severočeská kriminální služba prověřila stav jejich elektráren ke dni vydání licence a zjistila, že elektrárny byly k 31.prosinci 2010 způsobilé k vydání licence. Proti stížnostem oznamovatelů státní zástupce Radek Mezlík, původně hlavní pronásledovatel odsouzených, potvrdil správnost policejních zjištění. Jednou tedy nebyly způsobilé, podruhé byly: jak se to komu kdy hodilo. Trvá má námitka laika, že v případě platnosti závěru o neoprávněném vydání licencí se měli dostat před soud úředníci ERÚ, kteří po obhlídce zařízení na místě povolili jejich vydání. Kromě toho jsem přesvědčen, že obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka, který nerozuměl pravidlům a průběhu licenčního řízení, byla ve skutečnosti křivým obviněním, které soudce Aleš Novotný s chutí „posvětil“. 

Výše zmínění ale nebyli jedinými škůdci. Ústavní soud rozhodl ústavním nálezem z 9.května 2023 č.j. III.ÚS 236/23 ve věci stěžovatelů Michala Dřeva  a společnosti Otín Green Power o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a přikázal nové projednání jejich věci. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně jako soud nalézací a Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací  poškodili stěžovatele tím, že v rámci dohody o vině a trestu uložili náhradu sporné škody, stanovené pouhým odhadem. Ústavní soud zde judikoval, že i při uzavření dohody o vině a trestu se soudy musí držet zásady materiální pravdy a nemohou uložit náhradu sporné škody. Pokud by pravdivé stanovení škody vyžadovalo provedení obsáhlého dokazování a tím vyvolané prodloužení trestního řízení, nezbývá, než odsunout projednání nároku na náhradu škody do občanskoprávního řízení. 

Podle mých skromných poznatků poškozování obviněných ukládáním povinnosti náhrady fiktivní škody se uplatnilo i v jiných případech. Je dobře, že Ústavní soud zmíněným ústavním nálezem ukázal dalším poškozeným cestu k dosažení spravedlnosti. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.