Jako důsledný nestraník ale uznávám, že výrok je v souladu s
nemilou skutečností. Dominantní vůdce hnutí ANO Andrej Babiš svádí pozornost
veřejnosti i zákonodárců přednostně na záležitosti finančního hospodaření státu.
Zdá se, jako by ústředním problémem vnitřní politiky bylo zvyšování výběru daní,
jež musí být zajištěno i za cenu bobtnání státního aparátu a zatěžování občanů
nadbytečnou administrativou, tedy za cenu zdražování provozu státu. Občané ale od státu očekávají úplně jiné
služby a mezi nimi na jednom z čelných míst v pořadí naléhavosti je vytváření
zdravého právního prostředí. Teprve v případě, že je stát občanům
zabezpečí, získal by morální právo natahovat
ruce k jejich kapsám. Reálná politika státu ve vztahu k základním občanským
právům je ale svými prioritami vzhůru
nohama, a to především díky vlivu hnutí ANO.
Bývalá paní ministryně dokládá platnost výroku poukazem
na překážky v legislativním procesu, které brzdí přijímání zákonů, přicházejících
z ministerstva spravedlnosti: jejich projednávání se odsouvá, protože
přednost dostávají jiné zákony, zejména ty
z dílny ministra financí. Nepřipomněla, že legislativní činnost
ministerstva byla za její éry zpomalena v důsledku vyprázdnění příslušného
odboru. K tomu všemu přistupují následky obstrukcí, které ovšem postihují
všechny zákony bez rozdílu. Bídu situace prohlubuje skutečnost, že do legislativního procesu se dostaly jen méně
významné zákony z resortu spravedlnosti, žádný z těch, jež by
vyvolaly v justici reformní pohyb. Za érou spravování resortu justice
hnutím ANO zatím nezůstává žádná přijatá norma, která by přinesla zásadní změny
práva. Lépe na tom podle Heleny Válkové byl i Jiří Pospíšil, po němž zůstal
nový občanský zákoník (na trestní zákoník paní exministryně zapomněla).
Předběžně hodnotí toto volební období jako „přešlapování na místě“.
Odpovědnost za neutěšený
stav legislativního vývoje v resortu spravedlnosti nese ale podle paní
exministryně celá vládní koalice, a to bez ohledu na dominantní vliv hnutí ANO.
V tom má samozřejmě pravdu. Helena Válková dokonce hájí svého nástupce
Roberta Pelikána, že za skluz v plnění legislativního plánu resortu může
jen částečně. Jedním dechem mu ale vyčítá, že jeho prioritou není legislativní
činnost, ale řešení provozních problémů justice.
V souladu s provokativním titulkem je ale pouze přibližně třetina rozhovoru. Jeho myšlenkové
těžiště je úplně jinde. Až na odbočení k problematice vězeňství,
v jejímž rámci Helena Válková mimo jiné kritizuje ministerskou koncepci
rozvoje vězeňství do r.2025, schválenou
vládou, a obhajuje jako věcně správné své rozhodnutí o odvolání generála Petra
Dohnala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR, její vystoupení vplouvá do proudu nespokojených hlasů, ozývajících
se především z politizující části soudcovského stavu, podporované
některými politiky a novináři. Jejich velkými tématy jsou požadavek na zřízení
Nejvyšší rady soudnictví, stížnosti na neuspokojivý postup rekodifikace
trestního řádu a občanského soudního řádu a kritika ministerského návrhu zákona
o státním zastupitelství. To vše spojeno s kritikou způsobu vedení resortu ministrem Robertem Pelikánem a
s úrovní jeho komunikace s odbornou veřejností. Nespokojenost tak již
dále nesměřuje proti hnutí ANO, ale proti ministrovi, vyslanému do vlády hnutím
ANO, jenž se odchyluje od stranického programu Právo a spravedlnost, což je
situace stejně pikantní jako kritika přístupu hnutí ANO k resortu
spravedlnosti, vyslovená poslankyní za hnutí ANO. Kritičnost pohledu Heleny
Válkové na počínání Roberta Pelikána mírní pouze konstatování zlepšené
komunikace ministerstva s Ústavně právním výborem.
Nespokojenost části soudcovského stavu a s ní
souznících politiků a novinářů s „panováním“ Roberta Pelikána je
notorieta. Asi se do ní promítá zklamání z nesplněných očekávání. Helena Válková
nastoupila na ministerstvo se ctižádostí naplnit volební program Právo a
spravedlnost během jednoho volebního období. Zejména soudci se těšili, že se
konečně dočkají vytoužené justiční samosprávy. Ale dnes již je jasné, že jejich
tužby nebudou naplněny, protože ministr spravedlnosti se do tohoto úkolu vůbec
nehrne.
Problém je ale širší a má až filozofickou povahu. Střetává
se v něm právo na svobodu myšlení a odpovědnost k svěřenému resortu
ústavního činitele, odpovědného Poslanecké sněmovně a jejím prostřednictvím
národu, nikoli straně, s požadavkem vysílající politické strany na svého
nominanta, aby plnil její volební sliby a závazky vůči koaličním partnerům. A
situaci komplikuje uplatňování stavovských zájmů silných vlivových skupin,
které do sporné situace vnášejí své požadavky. Helena Válková měla v tomto
ohledu při nástupu na ministerstvo podstatně jednodušší situaci. Byla významnou
spolutvůrkyní programu Právo a spravedlnost a na ministerstvo přišla
s úmyslem co nejlépe jej naplnit. Na její způsob řízení resortu mělo
určitě vliv její zakotvení v akademickém prostředí a uvážlivost, přiměřená
věku. Po Robertovi Pelikánovi, přicházejícím z advokacie a podstatně
mladším, se rovněž žádá, aby naplnil program hnutí ANO, ale ten je pro něj
cizím dílem. Vlastně se mu upírá právo myslet vlastní hlavou. Pamětníci vědí, že je lepší mýlit se
se stranou než mít pravdu proti straně. Robert Pelikán není pamětník a jde svou
cestou. Netvrdím, že je ve všem správná, ale uznávám jeho právo chovat se
takto.
„Filozofická“ povaha rozporů mezi ministrem a jeho
kritiky je v nejčistší podobě patrná na přístupu obou stran k rekodifikaci
procesních kodexů. O tom se tolik nemluví, protože okruh lidí, kteří vědí, o co
jde, je poměrně úzký. Nicméně jde o záležitost až životně důležitou, proto by
se o ní mluvit mělo. Kritici mají Robertu Pelikánovi za zlé, že se vůbec
nesnaží předložit obě novely ještě v tomto volebním období. Ministr ovšem
právem namítá, že nový trestní zákoník a občanský zákoník se rodily déle než 10
let, než si je mohl neprávem přivlastnit jako svou zásluhu populista Jiří
Pospíšil, a přesto je odborná veřejnost přijala s mnoha výhradami. Zvláště
se to týká občanského zákoníku, který dokonce vyžadoval téměř okamžitou novelizaci.
Paní exministryně Válková si troufala v šibeniční lhůtě jednoho volebního
období přípravu norem zvládnout a za výsledek by nesla odpovědnost. Robert
Pelikán nechce nést odpovědnost za narychlo ušité legislativní zmetky, a proto
se kvůli volebním slibům hnutí ANO nevzrušuje. Soudím, že to je jeho právo.
Na okraj podotýkám, že právo je nadstranické. V sousedním
Rakousku patřila po řadu let k politické kultuře zásada, že ministr
spravedlnosti nemá být členem žádné strany.
Dramatičnost sváru mezi požadavkem na plnění stranického
programu a svobodou myšlení odpovědného jedince vyniká na rozporu mezi
ministrem a „poddanými“ v přístupu k záměru ustavit Nejvyšší radu
soudnictví. Povzbuzeni volebními sliby hnutí ANO a názory Heleny Válkové
nedokázali sice představit veřejnosti ucelenou představu vymezení úkolů,
pravomocí a odpovědnosti nového orgánu, ale současně se těšili, že svého
vysněného ráje dosáhnou již v tomto volebním období. Okázalý nezájem
ministra Roberta Pelikána o vyhovění jejich tužbám na ně působí jako studená
sprcha.
Po tradičních mužských kriticích Pelikánovy nechuti
k soudcovské samosprávě Pavlu Šámalovi a Josefu Baxovi vstoupila do boje
vedle Heleny Válkové další dáma,
a to přímo předsedkyně Soudcovské unie
Daniela Zemanová. V této souvislosti vyčítá Robertu Pelikánovi, že jako
člen výběrové komise pro obsazení funkce místopředsedy Vrchního soudu
v Praze dal uchazeči Janu Sváčkovi 0 bodů. Tento útok na ministra
prozrazuje, že někteří soudci lpí na prosazení soudcovské samosprávy do té míry,
že jsou schopni v zápalu boje použít neférových prostředků. Osobně jsem
přesvědčen, že soudci Janu Sváčkovi se stala křivda, když bylo zmařeno jeho
jmenování soudcem Ústavního soudu, a další, když nebyl jmenován místopředsedou
Vrchního soudu v Praze. Nicméně považuji za nepřístojnost již to, že se
veřejně diskutuje o tom, jak který člen výběrové komise hlasoval, a to
v prostředí justice, kde hlasování členů senátu je tajné. Hlasování
Roberta Pelikána nemělo na výsledek jednání komise vliv: Jan Sváček vyšel
z řízení jako vítěz. Robert Pelikán uplatnil své právo hlasovat podle
svého vědomí a svědomí a jednal v souladu s názorem, který si na
uchazeče vytvořil v době působení v advokacii. Daniela Zemanová
zdvořile mlčí o tom, že to byla tehdejší ministryně Helena Válková, která odmítla jmenovat Jana Sváčka bez ohledu na
výsledek výběrového řízení a degradovala princip výběrového řízení na šaškárnu.
Daniela Zemanová v této souvislosti správně zmiňuje nátlak ze strany
vedení hnutí ANO. Dnes plují obě dámy
spolu s dalšími bojovníky za
soudcovskou samosprávu na jedné lodi, a proto Daniela Zemanová paní
exministryni odpovědnost za tuto aféru nepředhazuje.
Helena Válková jde za ustavením soudcovské samosprávy
s nečekanou razancí.
Chce ze své parlamentní funkce prosadit zakotvení Nejvyšší rady soudnictví
v Ústavě s odkladem účinnosti na několik let. Jde o obdobu způsobu,
jakým vznikl Ústavní soud. To je nápad přímo geniální, zasluhující podporu:
soudci by se dostali blíže k cíli a získali by záruku, že k ustavení
samosprávy v dohledné době musí dojít. Současně by bylo možné
v klidu, nikoli pod tlakem času, upřesnit představu o kompetencích a
způsobu činnosti Nejvyšší rady soudnictví. Vyjednávání mezi soudci, ministrem a
legislativci by mohla probíhat v klidné atmosféře, bez nechutných emocí.
Ministr spravedlnosti se k ustavení soudcovské
samosprávy staví zdrženlivě. Vysvětluje to obavami z posílení tendencí
k zapouzdření justice. Zřejmě nejsou liché. Již „podrobená“ justice
vykazuje sklony k nadřazenosti nad ostatní skupiny obyvatelstva,
k excesům soudcovské libovůle, jdoucích až do nezákonného jednání, a
ochraně provinivších se soudců před postihem. Je skutečně nebezpečí, že
souběžně s posilováním samosprávy justice by se tyto tendence
prohlubovaly.
Ustavení Nejvyšší rady soudnictví, ne-li dnes, tedy kdykoli
později, je žádoucí jako ochrana před dopady nestability politických orgánů na
vnitřní život soudnictví. Proto zasluhuje podporu veřejnosti, ale s výhradou, že souběžně bude zřízen
nezávislý mimoresortní orgán dohledu nad soudnictvím, který bude prošetřovat
poklesky soudců a bude vůči nim postupovat jako veřejný žalobce.
Dalším významným důvodem k nespokojenosti Pelikánových
odpůrců je jeho tvrdošíjnost, s kterou se snaží protlačit legislativním
procesem návrh
nového zákona o státním zastupitelství. Z kuloárních informací vyplývá, že
zákon v předkládané podobě nemá naději na přijetí. Zeslábly sice hlasy
odpůrců rušení vrchních státních zastupitelství, ale s neztenčenou silou
zní odpor proti „bezdohledovému speciálu“. Pan ministr toto jistě ví lépe než
já. Pokud přesto na tomto konceptu trvá, jde hlavou proti zdi. Není jisté, zda
mu to přinese lepší výsledek než rozbitou hlavu.
Spolek Šalamoun má k ministerské předloze dílčí
výhrady, které shrnul do podoby alternativního návrhu zákona, vystaveného na
jeho internetových stránkách, a věnuje problematice soustavnou péči v podobě
veřejných besed. Nejbližší proběhne v pondělí 7.března 2016 od 13:00 v Americkém
centru v Praze. Přes všechny výhrady soudím, že vláda by měla zákon do
Sněmovny propustit a zde by se měl dotvořit cestou pozměňovacích návrhů. Upuštění od přijetí zákona znamená odsunutí
reformy státního zastupitelství o mnoho let. Společnost by tím utrpěla
nesmírnou škodu, zatímco výhodu by získali pohrobci normalizace, dosud
okupující vedoucí místa ve státním zastupitelství, jejich kamarádi z prostředí
porůznu rozptýlených „starých struktur“ a samozřejmě pachatelé trestné
činnosti.
V každém případě odvoláním (dle mého názoru
neopodstatněným) Heleny Válkové z funkce ministryně spravedlnosti a jejím
prosazením do čela Podvýboru pro justici a soudní samosprávu se hnutí ANO
podařilo neúmyslně vytvořit zasvěcený kontrolní orgán nad ministerstvem
spravedlnosti, který z minulosti nemá obdoby. Jeho působení by ale mělo
hnutí ANO vyvážit poskytnutím přiměřené mediální podpory svému ministrovi.
Zacházení hnutí s ním je přece jen lepší než kdysi s Helenou Válkovou:
tu Babišův tisk kamenoval nejméně jednou týdně po celé funkční období. To se
Robertu Pelikánovi přece jen neděje, nicméně veřejné podpory ze strany hnutí se
mu nedostává.
Žádné komentáře:
Okomentovat