středa 2. března 2016

PROSTOŘEKÉ DÁMY, HNUTÍ ANO, SOUDCI A MINISTR

 Lobbistický server Česká justice uveřejnil v sobotu 27.února 2016 rozhovor s bývalou ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou (ANO), jehož nadpis shrnuje obsah jejího vystoupení do provokativního tvrzení, že „prioritou hnutí ANO není justice“ . Od profesně vyhraněné političky z hnutí ANO to zní směle.  Vyjádření  téže myšlenky politikem z jiné strany by bylo méně pikantní a dalo by se chápat jako součást začínajícího předvolebního pomlouvání soupeřů . A v totalitní straně by autorka článku musela formulaci nadpisu vysvětlovat partajním strážcům dobrých mravů.

Jako důsledný nestraník  ale uznávám, že výrok je v souladu s nemilou skutečností. Dominantní vůdce hnutí ANO Andrej Babiš svádí pozornost veřejnosti i zákonodárců přednostně na záležitosti finančního hospodaření státu. Zdá se, jako by ústředním problémem vnitřní politiky bylo zvyšování výběru daní, jež musí být zajištěno i za cenu bobtnání státního aparátu a zatěžování občanů nadbytečnou administrativou, tedy za cenu zdražování provozu státu.   Občané ale od státu očekávají úplně jiné služby a mezi nimi na jednom z čelných míst v pořadí naléhavosti je vytváření zdravého právního prostředí. Teprve v případě, že je stát občanům zabezpečí, získal by  morální právo natahovat ruce k jejich kapsám. Reálná politika státu ve vztahu k základním občanským právům  je ale svými prioritami vzhůru nohama, a to především díky vlivu hnutí ANO.

Bývalá paní ministryně dokládá platnost výroku poukazem na překážky v legislativním procesu, které brzdí přijímání zákonů, přicházejících z ministerstva spravedlnosti: jejich projednávání se odsouvá, protože přednost  dostávají jiné zákony, zejména ty z dílny ministra financí.  Nepřipomněla, že legislativní činnost ministerstva byla za její éry zpomalena v důsledku vyprázdnění příslušného odboru. K tomu všemu přistupují následky obstrukcí, které ovšem postihují všechny zákony bez rozdílu. Bídu situace prohlubuje skutečnost, že  do legislativního procesu se dostaly jen méně významné zákony z resortu spravedlnosti, žádný z těch, jež by vyvolaly v justici reformní pohyb. Za érou spravování resortu justice hnutím ANO zatím nezůstává žádná přijatá norma, která by přinesla zásadní změny práva. Lépe na tom podle Heleny Válkové byl i Jiří Pospíšil, po němž zůstal nový občanský zákoník (na trestní zákoník paní exministryně zapomněla). Předběžně hodnotí toto volební období jako „přešlapování na místě“.

 Odpovědnost za neutěšený stav legislativního vývoje v resortu spravedlnosti nese ale podle paní exministryně celá vládní koalice, a to bez ohledu na dominantní vliv hnutí ANO. V tom má samozřejmě pravdu. Helena Válková dokonce hájí svého nástupce Roberta Pelikána, že za skluz v plnění legislativního plánu resortu může jen částečně. Jedním dechem mu ale vyčítá, že jeho prioritou není legislativní činnost, ale řešení provozních problémů justice.

V souladu s provokativním titulkem je ale pouze  přibližně třetina rozhovoru. Jeho myšlenkové těžiště je úplně jinde. Až na odbočení k problematice vězeňství, v jejímž rámci Helena Válková mimo jiné kritizuje ministerskou koncepci rozvoje vězeňství do r.2025,  schválenou vládou, a obhajuje jako věcně správné své rozhodnutí o odvolání generála Petra Dohnala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR, její vystoupení  vplouvá do proudu nespokojených hlasů, ozývajících se především z politizující části soudcovského stavu, podporované některými politiky a novináři. Jejich velkými tématy jsou požadavek na zřízení Nejvyšší rady soudnictví, stížnosti na neuspokojivý postup rekodifikace trestního řádu a občanského soudního řádu a kritika ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství. To vše spojeno s kritikou způsobu vedení  resortu ministrem Robertem Pelikánem a s úrovní jeho komunikace s odbornou veřejností. Nespokojenost tak již dále nesměřuje proti hnutí ANO, ale proti ministrovi, vyslanému do vlády hnutím ANO, jenž se odchyluje od stranického programu Právo a spravedlnost, což je situace stejně pikantní jako kritika přístupu hnutí ANO k resortu spravedlnosti, vyslovená poslankyní za hnutí ANO. Kritičnost pohledu Heleny Válkové na počínání Roberta Pelikána mírní pouze konstatování zlepšené komunikace ministerstva s Ústavně právním výborem.

Nespokojenost části soudcovského stavu a s ní souznících politiků a novinářů s  „panováním“ Roberta Pelikána je notorieta. Asi se do ní promítá zklamání z nesplněných očekávání. Helena Válková nastoupila na ministerstvo se ctižádostí naplnit volební program Právo a spravedlnost během jednoho volebního období. Zejména soudci se těšili, že se konečně dočkají vytoužené justiční samosprávy. Ale dnes již je jasné, že jejich tužby nebudou naplněny, protože ministr spravedlnosti se do tohoto úkolu vůbec nehrne.

Problém je ale širší a má až filozofickou povahu. Střetává se v něm právo na svobodu myšlení a odpovědnost k svěřenému resortu ústavního činitele, odpovědného Poslanecké sněmovně a jejím prostřednictvím národu, nikoli straně, s požadavkem vysílající politické strany na svého nominanta, aby plnil její volební sliby a závazky vůči koaličním partnerům. A situaci komplikuje uplatňování stavovských zájmů silných vlivových skupin, které do sporné situace vnášejí své požadavky. Helena Válková měla v tomto ohledu při nástupu na ministerstvo podstatně jednodušší situaci. Byla významnou spolutvůrkyní programu Právo a spravedlnost a na ministerstvo přišla s úmyslem co nejlépe jej naplnit. Na její způsob řízení resortu mělo určitě vliv její zakotvení v akademickém prostředí a uvážlivost, přiměřená věku. Po Robertovi Pelikánovi, přicházejícím z advokacie a podstatně mladším, se rovněž žádá, aby naplnil program hnutí ANO, ale ten je pro něj cizím dílem. Vlastně se mu upírá právo myslet vlastní  hlavou. Pamětníci vědí, že je lepší mýlit se se stranou než mít pravdu proti straně. Robert Pelikán není pamětník a jde svou cestou. Netvrdím, že je ve všem správná, ale uznávám jeho právo chovat se takto.

„Filozofická“ povaha rozporů mezi ministrem a jeho kritiky je v nejčistší podobě patrná na přístupu obou stran k rekodifikaci procesních kodexů. O tom se tolik nemluví, protože okruh lidí, kteří vědí, o co jde, je poměrně úzký. Nicméně jde o záležitost až životně důležitou, proto by se o ní mluvit mělo. Kritici mají Robertu Pelikánovi za zlé, že se vůbec nesnaží předložit obě novely ještě v tomto volebním období. Ministr ovšem právem namítá, že nový trestní zákoník a občanský zákoník se rodily déle než 10 let, než si je mohl neprávem přivlastnit jako svou zásluhu populista Jiří Pospíšil, a přesto je odborná veřejnost přijala s mnoha výhradami. Zvláště se to týká občanského zákoníku, který dokonce vyžadoval téměř okamžitou novelizaci. Paní exministryně Válková si troufala v šibeniční lhůtě jednoho volebního období přípravu norem zvládnout a za výsledek by nesla odpovědnost. Robert Pelikán nechce nést odpovědnost za narychlo ušité legislativní zmetky, a proto se kvůli volebním slibům hnutí ANO nevzrušuje. Soudím, že to je jeho právo.

Na okraj podotýkám, že právo je nadstranické. V sousedním Rakousku patřila po řadu let k politické kultuře zásada, že ministr spravedlnosti nemá být členem žádné strany.

Dramatičnost sváru mezi požadavkem na plnění stranického programu a svobodou myšlení odpovědného jedince vyniká na rozporu mezi ministrem a „poddanými“ v přístupu k záměru ustavit Nejvyšší radu soudnictví. Povzbuzeni volebními sliby hnutí ANO a názory Heleny Válkové nedokázali sice představit veřejnosti ucelenou představu vymezení úkolů, pravomocí a odpovědnosti nového orgánu, ale současně se těšili, že svého vysněného ráje dosáhnou již v tomto volebním období. Okázalý nezájem ministra Roberta Pelikána o vyhovění jejich tužbám na ně působí jako studená sprcha.

Po tradičních mužských kriticích Pelikánovy nechuti k soudcovské samosprávě Pavlu Šámalovi a Josefu Baxovi vstoupila do boje vedle Heleny Válkové další dáma, a to  přímo předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. V této souvislosti vyčítá Robertu Pelikánovi, že jako člen výběrové komise pro obsazení funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze dal uchazeči Janu Sváčkovi 0 bodů. Tento útok na ministra prozrazuje, že někteří soudci lpí na prosazení soudcovské samosprávy do té míry, že jsou schopni v zápalu boje použít neférových prostředků. Osobně jsem přesvědčen, že soudci Janu Sváčkovi se stala křivda, když bylo zmařeno jeho jmenování soudcem Ústavního soudu, a další, když nebyl jmenován místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Nicméně považuji za nepřístojnost již to, že se veřejně diskutuje o tom, jak který člen výběrové komise hlasoval, a to v prostředí justice, kde hlasování členů senátu je tajné. Hlasování Roberta Pelikána nemělo na výsledek jednání komise vliv: Jan Sváček vyšel z řízení jako vítěz. Robert Pelikán uplatnil své právo hlasovat podle svého vědomí a svědomí a jednal v souladu s názorem, který si na uchazeče vytvořil v době působení v advokacii. Daniela Zemanová zdvořile mlčí o tom, že to byla tehdejší ministryně Helena Válková, která  odmítla jmenovat Jana Sváčka bez ohledu na výsledek výběrového řízení a degradovala princip výběrového řízení na šaškárnu. Daniela Zemanová v této souvislosti správně zmiňuje nátlak ze strany vedení hnutí ANO.  Dnes plují obě dámy spolu  s dalšími bojovníky za soudcovskou samosprávu na jedné lodi, a proto Daniela Zemanová paní exministryni odpovědnost za tuto aféru nepředhazuje.

Helena Válková jde za ustavením soudcovské samosprávy s nečekanou razancí. Chce ze své parlamentní funkce prosadit zakotvení Nejvyšší rady soudnictví v Ústavě s odkladem účinnosti na několik let. Jde o obdobu způsobu, jakým vznikl Ústavní soud. To je nápad přímo geniální, zasluhující podporu: soudci by se dostali blíže k cíli a získali by záruku, že k ustavení samosprávy v dohledné době musí dojít. Současně by bylo možné v klidu, nikoli pod tlakem času, upřesnit představu o kompetencích a způsobu činnosti Nejvyšší rady soudnictví. Vyjednávání mezi soudci, ministrem a legislativci by mohla probíhat v klidné atmosféře, bez nechutných emocí.

Ministr spravedlnosti se k ustavení soudcovské samosprávy staví zdrženlivě. Vysvětluje to obavami z posílení tendencí k zapouzdření justice. Zřejmě nejsou liché. Již „podrobená“ justice vykazuje sklony k nadřazenosti nad ostatní skupiny obyvatelstva, k excesům soudcovské libovůle, jdoucích až do nezákonného jednání, a ochraně provinivších se soudců před postihem. Je skutečně nebezpečí, že souběžně s posilováním samosprávy justice by se tyto tendence prohlubovaly.

Ustavení Nejvyšší rady soudnictví, ne-li dnes, tedy kdykoli později, je žádoucí jako ochrana před dopady nestability politických orgánů na vnitřní život soudnictví. Proto zasluhuje podporu veřejnosti, ale  s výhradou, že souběžně bude zřízen nezávislý mimoresortní orgán dohledu nad soudnictvím, který bude prošetřovat poklesky soudců a bude vůči nim postupovat jako veřejný žalobce.

Dalším významným důvodem k nespokojenosti Pelikánových odpůrců je jeho tvrdošíjnost, s kterou se snaží protlačit legislativním procesem návrh nového zákona o státním zastupitelství. Z kuloárních informací vyplývá, že zákon v předkládané podobě nemá naději na přijetí. Zeslábly sice hlasy odpůrců rušení vrchních státních zastupitelství, ale s neztenčenou silou zní odpor proti „bezdohledovému speciálu“. Pan ministr toto jistě ví lépe než já. Pokud přesto na tomto konceptu trvá, jde hlavou proti zdi. Není jisté, zda mu to přinese lepší výsledek než rozbitou hlavu.

Spolek Šalamoun má k ministerské předloze dílčí výhrady, které shrnul do podoby alternativního návrhu zákona, vystaveného na jeho internetových stránkách, a věnuje problematice soustavnou péči v podobě veřejných besed. Nejbližší proběhne v pondělí 7.března 2016 od 13:00 v Americkém centru v Praze. Přes všechny výhrady soudím, že vláda by měla zákon do Sněmovny propustit a zde by se měl dotvořit cestou pozměňovacích návrhů.  Upuštění od přijetí zákona znamená odsunutí reformy státního zastupitelství o mnoho let. Společnost by tím utrpěla nesmírnou škodu, zatímco výhodu by získali pohrobci normalizace, dosud okupující vedoucí místa ve státním zastupitelství, jejich kamarádi z prostředí porůznu rozptýlených „starých struktur“ a samozřejmě pachatelé trestné činnosti.

V každém případě odvoláním (dle mého názoru neopodstatněným) Heleny Válkové z funkce ministryně spravedlnosti a jejím prosazením do čela Podvýboru pro justici a soudní samosprávu se hnutí ANO podařilo neúmyslně vytvořit zasvěcený kontrolní orgán nad ministerstvem spravedlnosti, který z minulosti nemá obdoby. Jeho působení by ale mělo hnutí ANO vyvážit poskytnutím přiměřené mediální podpory svému ministrovi. Zacházení hnutí s ním je přece jen lepší než kdysi s Helenou Válkovou: tu Babišův tisk kamenoval nejméně jednou týdně po celé funkční období. To se Robertu Pelikánovi přece jen neděje, nicméně veřejné podpory ze strany hnutí se mu nedostává.





Žádné komentáře:

Okomentovat