Nálezem svého pléna z 19.dubna 2016
č.j. Pl.ÚS 4/14 (zveřejněným 2.května 2016) Ústavní soud stvrdil správnost
názorů řady obhájců, příslušníků akademické obce i občanských aktivistů, kteří
dlouhodobě svorně napadají jako protiústavní novou módu účelového vybírání
vstřícných soudců k rozhodování v přípravném řízení o věcech VIP obviněných bez
ohledu na vymezení místní příslušnosti soudů trestním řádem. Zvláštní oblibě se
takové počínání těší hlavně u státních zástupců v obvodu působnosti olomouckého
vrchního státního zástupce Ivo Ištvana,
a to zejména od té chvíle, kdy je kdosi vyslal, aby vykonávali dozor nad historickým zásahem Útvaru pro
odhalování organizovaného zločinu v noci z 12. na 13. června r.2013 na Úřadě vlády ČR a na dalších místech.
Ano, mám na mysli policejní „realizaci“, jež svými vedlejšími účinky vedla k
pádu vlády Petra Nečase a nastolení vlády oblíbenců prezidenta republiky. Zdá
se, že olomouckým žalobcům tím stouplo sebevědomí a od té doby se chovají, jako
by měli výjimku z účinnosti pravidel o místní příslušnosti státního
zastupitelství a soudů. Čím významnější je obviněný, jehož trestní stíhání
dozorují, tím větší má naději na uplatnění libovůle v jeho neprospěch.
Zmíněným nálezem soud zamítl návrh
skupiny poslanců na zrušení části vyhlášky o jednacím řádu státního
zastupitelství, novelizované exprokurátorkou Marií Benešovou, z božího
(rozuměj: Zemanova) dopuštění ministryně spravedlnosti ve vládě v demisi, které
Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru. V jejím postavení by se rozumný ministr
omezil jen na udržovací úkony, ale samolibost bývalé prokurátorky ji přivedla k
provedení velmi zásadního zásahu do vymezení kompetencí státního zastupitelství. I když Ústavní soud
její výtvor ponechal v platnosti, přesto je jeho rozhodnutí velkým přínosem pro
ochranu práv účastníků trestního řízení proti libovůli státních zástupců a
pokleslých soudců.
Zveřejnění nálezu vzbudilo velkou
pozornost a spustilo debatu o možnosti
zpětného zrušení řady soudních rozhodnutí z přípravného řízení. Podle některých
právníků (advokátů a představitelů akademické obce) taková možnost existuje,
podle jiných (hlavně státních zástupců) má účinnost jen do budoucna. Sám
Ústavní soud „ připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených
ustanovení předmětné vyhlášky nemá …bez dalšího dopad na následné hodnocení
trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována“.Mina pod
dřívějšími protiústavními kroky státních zástupců a soudců se dle mého laického
názoru skrývá právě ve slovech „bez dalšího“: nelze vyloučit, že přezkoumání
protiústavních rozhodnutí v nějakém navazujícím konkrétním řízení může vést k
jeho zrušení.
Do přemílání zprávy se pustila řada
komentátorů, kteří se neobtěžovali pochopením podstaty věci
. Vyvolali dojem, že právě zmíněná novelizace jednacího řádu je prvotní
příčinou všeho zla. Ve skutečnosti je pouze spouštěcím mechanismem pro uplatnění
libovůle státních zástupců. Rozšířila totiž pravomoci vrchních státních
zastupitelství způsobem, který je
přibližuje „speciálu“, jenž má vzniknout
v případě přijetí návrhu nového zákona o státním zastupitelství.
Vpustila tím státní zástupce vrchních státních zastupitelství do dozorování
kauz, jimiž by se dříve nemohli zabývat a zejména jim umožnila obracet se v
záležitostech přípravného řízení na okresní soudy. Zbytnělé sebevědomí zejména
olomouckých žalobců je zavedlo k mylné domněnce, že mohou oslovit libovolné
okresní státní zastupitelství v obvodu své působnosti. Půvab ústavního nálezu
pak spočívá právě v tom, že vysvětluje, že pravidla místní příslušnosti okresních
soudů jsou nedotknutelná, takže státní zástupci, kteří si zvolili soud
libovolně, odebrali obviněné zákonnému soudci a krátili je v jejich ústavním
právu.
V tomto smyslu má ústavní nález
mimořádný význam. Odhaluje děsivou skutečnost, že někteří obvinění mohli být
poškození právě tím, že o jejich věcech v přípravném řízení rozhodoval
nepříslušný soudce, který mohl být státním zástupcem osloven právě proto, že se u něj dalo očekávat rozhodnutí,
jež by jinde neprošlo. Ze známých případů bych např. nepodsouval státnímu
zástupci Radkovi Mezlíkovi, žalobci představitelek ERÚ Aleny Vitáskové,
Michaely Schneidrové a dalších osmi osob nižší pohnutku než pohodlnost, když se
s požadavkem na povolení domovních prohlídek, prohlídky nebytových prostor ERÚ
a uvalení vazby na ředitelku licenčního odboru ERÚ obrátil na nepříslušný
Městský soud v Brně: k příslušnému jihlavskému soudu by musel z bydliště dojízdět.
Ve světle nálezu ovšem stejně dosáhl čehosi, co nepředpokládal: hned jedněmi z
prvních kroků zasáhl do ústavních práv obviněných. Ale v případě jeho kolegy
Aleše Sosíka, žalobce Shahrama Abdullaha
Zadeha & spol. je účelovost
nabíledni: proč by jinak nechal odvléci obviněného za účelem uvalení vazby z
Prahy až do Znojma k soudkyni, která netušila, že Anglie je součástí Evropské
unie, pokud by se nemusel obávat, že se pražský soud neztotožní s jeho
přesvědčením o nezbytnosti omezení obviněného na svobodě.
Děsivost zjištění je dána tím, že
obvinění mají stále ještě postavení nevinných a mají nárok, aby s nimi bylo
nakládáno tomu přiměřeným způsobem.
Orgány činné v trestním řízení mají co nejvíce šetřit práva účastníků řízení.
Uvalením vazby ale téměř vždy způsobí škodu, jejíž rozsah může někdy dosáhnout
úrovně až miliard korun českých.
Jen zdánlivě se nic neděje. Pokud
obviněný, který se dostal do vazby protiústavním způsobem, bude nakonec
odsouzen, způsobenou škodu bude muset odepsat jako náklady, spojené s jeho
protizákonným jednáním. Dosáhne-li zprošťujícího rozsudku, uplatní nárok na
náhradu škody a získá odškodnění z peněz daňových poplatníků. Státního
zástupce, který ho za účelem uvalení vazby předvedl k nepříslušnému soudu, se
to nijak nedotkne. Stejně na tom bude soudce, který soudil, ač se znalostí
trestního řádu měl vědět, že mu to nepřísluší (nějaké případy odmítnutí
požadavků státních zástupců soudem jsou přece jen známé).
Dostáváme se tím k otázce
odpovědnosti státu za protiústavní rozhodování. Vedou se spory o to, zda
ústavní nález může mít dopad na soudní rozhodnutí z přípravného řízení, vydaná
před jeho vyhlášením. Je to tak vážná otázka, že zasluhuje judikatorní řešení.
Není ale patrně v moci postižených, aby vyvolali proces, v němž by došlo k
jejímu zodpovězení. Procesní lhůty již nenávratně vypršely. Na tahu je pouze
ministr spravedlnosti, který může podezřelá soudní rozhodnutí napadnout stížností
pro porušení zákona.
Na místě je ale také otázka osobní
odpovědnosti žalobců a soudců za protiústavní rozhodnutí. Kárné žaloby nebo možná i trestní oznámení pro zneužití
pravomoci úřední osoby by hypoteticky mohly dopadnout nejen na bezprostřední
„pachatele“ mezi státními zástupci a soudci, ale i na jejich nadřízené až po
nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jehož resignace po zveřejnění
ústavního nálezu by byla důkazem vyvinutého smyslu pro slušnost a odpovědnost:
bez jeho mlčenlivého souhlasu by si
olomoučtí žalobci nepřístojnosti nemohli dovolit.
Neočekávám ale, že se najde kárný
žalobce, který by viníky poslal před kárný soud či dokonce před trestní senát.
Pavel Zeman nejen, že neodstoupí, ale bude doufat v přijetí nového zákona o
státním zastupitelství, které mu vynese prodloužní mandátu o dalších sedm let.
Představu, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství může oslovit
libovolný okresní soud v obvodu působnosti jeho úřadu, budou nejspíš všichni
potenciální kární žalobci omlouvat jako pouhý nesprávný právní názor, za který
nemůže být soudce ani státní zástupce volán k odpovědnosti. Za těchto okolností musíme počítat s tím, že k
bezstarostnému zneužívání moci státních zástupců a soudců bude docházet i
nadále, jen cesty budou jiné než ty, které Ústavní soud nálezem svého pléna z 19. dubna 2016 vyloučil. Na způsobené škody se
jistě budeme s radostí skládat až do skonání světa.
Jen na okraj dodávám, že považuji za
pomýlené pokusy využít nálezu k dodatečnému ospravedlnění zásahu Nejvyššího
státního zastupitelství do přípravného řízení v t.zv. kauze Čunek.
Tehdy k porušení pravidel stanovení místní příslušnosti soudů nedošlo a ani
dojít nemohlo, protože díky zastavení trestního stíhání tehdejšího
místopředsedy vlády Jiřího Čunka rozhodnutím jihlavského státního zástupce
Arifa Salichova se soudy vůbec nedostaly ke slovu. Ač dnes zdůrazňuje místopředseda
Ústavního soudu, bývalý vojenský prokurátor Jaroslav Fenyk, že nárok na zákonného
státního zástupce není ústavněprávně zaručen, tehdy šlo o předstírání až
fundamentalistického lpění na zachování pravidel stanovení místní příslušnosti
státního zástupce. K trestnému činu mělo dojít v okrese Vsetín. Protože okresní
státní zástupce byl v této věci v postavení
střetu zájmů, Krajské státní zastupitelství
v Olomouci věc přikázalo Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově, ale pouze
pro fázi prověřování. Protože přerovský státní zástupce v souladu se zákonným
požadavkem na rychlé pokračování úkonů trestního stíhání po sdělení obvinění
pokračoval v úkonech, i když žádný další pokyn od krajského státního
zastupitelství nedostal, přes zákaz vstupování do živých kauz zasáhlo jako deus
ex machina Nejvyšší státní zastupitelství: obešlo příslušné vrchní i krajské státní zastupitelství (vůči němuž
není v nadřízeném postavení) a přerovskému státnímu zastupitelství věc odebralo.
Nevrátilo ji však na Vsetín, ale posunulo ji do spolehlivých rukou jihlavského
státního zástupce Arifa Salichova. Kvůli tomu pak vypukla t.zv. „válka žalobců“,
která sužovala státní zastupitelství dlouhou dobu. Narušení chodu státního
zastupitelsví kvůli ochraně Jiřího Čunka před soudním řízením při tom bylo dle
mého názoru zbytečné, protože důkazní situace ukazovala ke zprošťujícímu
rozsudku.
Žádné komentáře:
Okomentovat