čtvrtek 12. května 2016

BEZTRESTNĚ PROTI ÚSTAVNÍM PRÁVŮM

Nálezem svého pléna z 19.dubna 2016 č.j. Pl.ÚS 4/14 (zveřejněným 2.května 2016) Ústavní soud stvrdil správnost názorů řady obhájců, příslušníků akademické obce i občanských aktivistů, kteří dlouhodobě svorně napadají jako protiústavní novou módu účelového vybírání vstřícných soudců k rozhodování v přípravném řízení o věcech VIP obviněných bez ohledu na vymezení místní příslušnosti soudů trestním řádem. Zvláštní oblibě se takové počínání těší hlavně u státních zástupců v obvodu působnosti olomouckého vrchního státního zástupce  Ivo Ištvana, a to zejména od té chvíle, kdy je kdosi vyslal, aby vykonávali  dozor nad historickým zásahem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v noci z 12. na 13.  června r.2013 na Úřadě vlády ČR a na dalších místech. Ano, mám na mysli policejní „realizaci“, jež svými vedlejšími účinky vedla k pádu vlády Petra Nečase a nastolení vlády oblíbenců prezidenta republiky. Zdá se, že olomouckým žalobcům tím stouplo sebevědomí a od té doby se chovají, jako by měli výjimku z účinnosti pravidel o místní příslušnosti státního zastupitelství a soudů. Čím významnější je obviněný, jehož trestní stíhání dozorují, tím větší má naději na uplatnění libovůle v jeho neprospěch.

Zmíněným nálezem soud zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení části vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství, novelizované exprokurátorkou Marií Benešovou, z božího (rozuměj: Zemanova) dopuštění ministryně spravedlnosti ve vládě v demisi, které Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru. V jejím postavení by se rozumný ministr omezil jen na udržovací úkony, ale samolibost bývalé prokurátorky ji přivedla k provedení velmi zásadního zásahu do vymezení kompetencí  státního zastupitelství. I když Ústavní soud její výtvor ponechal v platnosti, přesto je jeho rozhodnutí velkým přínosem pro ochranu práv účastníků trestního řízení proti libovůli státních zástupců a pokleslých soudců.

Zveřejnění nálezu vzbudilo velkou pozornost a spustilo  debatu o možnosti zpětného zrušení řady soudních rozhodnutí z přípravného řízení. Podle některých právníků (advokátů a představitelů akademické obce) taková možnost existuje, podle jiných (hlavně státních zástupců) má účinnost jen do budoucna. Sám Ústavní soud „ připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá …bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována“.Mina pod dřívějšími protiústavními kroky státních zástupců a soudců se dle mého laického názoru skrývá právě ve slovech „bez dalšího“: nelze vyloučit, že přezkoumání protiústavních rozhodnutí v nějakém navazujícím konkrétním řízení může vést k jeho zrušení.

Do přemílání zprávy se pustila řada komentátorů, kteří se neobtěžovali pochopením podstaty věci . Vyvolali dojem, že právě zmíněná novelizace jednacího řádu je prvotní příčinou všeho zla. Ve skutečnosti je pouze spouštěcím mechanismem pro uplatnění libovůle státních zástupců. Rozšířila totiž pravomoci vrchních státních zastupitelství  způsobem, který je přibližuje „speciálu“, jenž má vzniknout   v případě přijetí návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Vpustila tím státní zástupce vrchních státních zastupitelství do dozorování kauz, jimiž by se dříve nemohli zabývat a zejména jim umožnila obracet se v záležitostech přípravného řízení na okresní soudy. Zbytnělé sebevědomí zejména olomouckých žalobců je zavedlo k mylné domněnce, že mohou oslovit libovolné okresní státní zastupitelství v obvodu své působnosti. Půvab ústavního nálezu pak spočívá právě v tom, že vysvětluje, že pravidla místní příslušnosti okresních soudů jsou nedotknutelná, takže státní zástupci, kteří si zvolili soud libovolně, odebrali obviněné zákonnému soudci a krátili je v jejich ústavním právu.

V tomto smyslu má ústavní nález mimořádný význam. Odhaluje děsivou skutečnost, že někteří obvinění mohli být poškození právě tím, že o jejich věcech v přípravném řízení rozhodoval nepříslušný soudce, který mohl být státním zástupcem osloven právě  proto, že se u něj dalo očekávat rozhodnutí, jež by jinde neprošlo. Ze známých případů bych např. nepodsouval státnímu zástupci Radkovi Mezlíkovi, žalobci představitelek ERÚ Aleny Vitáskové, Michaely Schneidrové a dalších osmi osob nižší pohnutku než pohodlnost, když se s požadavkem na povolení domovních prohlídek, prohlídky nebytových prostor ERÚ a uvalení vazby na ředitelku licenčního odboru ERÚ obrátil na nepříslušný Městský soud v Brně: k příslušnému jihlavskému soudu by musel z bydliště dojízdět. Ve světle nálezu ovšem stejně dosáhl čehosi, co nepředpokládal: hned jedněmi z prvních kroků zasáhl do ústavních práv obviněných. Ale v případě jeho kolegy Aleše Sosíka, žalobce  Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. je  účelovost nabíledni: proč by jinak nechal odvléci obviněného za účelem uvalení vazby z Prahy až do Znojma k soudkyni, která netušila, že Anglie je součástí Evropské unie, pokud by se nemusel obávat, že se pražský soud neztotožní s jeho přesvědčením o nezbytnosti omezení obviněného na svobodě.

Děsivost zjištění je dána tím, že obvinění mají stále ještě postavení nevinných a mají nárok, aby s nimi bylo nakládáno  tomu přiměřeným způsobem. Orgány činné v trestním řízení mají co nejvíce šetřit práva účastníků řízení. Uvalením vazby ale téměř vždy způsobí škodu, jejíž rozsah může někdy dosáhnout úrovně až miliard korun českých.

Jen zdánlivě se nic neděje. Pokud obviněný, který se dostal do vazby protiústavním způsobem, bude nakonec odsouzen, způsobenou škodu bude muset odepsat jako náklady, spojené s jeho protizákonným jednáním. Dosáhne-li zprošťujícího rozsudku, uplatní nárok na náhradu škody a získá odškodnění z peněz daňových poplatníků. Státního zástupce, který ho za účelem uvalení vazby předvedl k nepříslušnému soudu, se to nijak nedotkne. Stejně na tom bude soudce, který soudil, ač se znalostí trestního řádu měl vědět, že mu to nepřísluší (nějaké případy odmítnutí požadavků státních zástupců soudem jsou přece jen známé).

Dostáváme se tím k otázce odpovědnosti státu za protiústavní rozhodování. Vedou se spory o to, zda ústavní nález může mít dopad na soudní rozhodnutí z přípravného řízení, vydaná před jeho vyhlášením. Je to tak vážná otázka, že zasluhuje judikatorní řešení. Není ale patrně v moci postižených, aby vyvolali proces, v němž by došlo k jejímu zodpovězení. Procesní lhůty již nenávratně vypršely. Na tahu je pouze ministr spravedlnosti, který může podezřelá soudní rozhodnutí napadnout stížností pro porušení zákona.

Na místě je ale také otázka osobní odpovědnosti žalobců a soudců za protiústavní rozhodnutí. Kárné žaloby  nebo možná i trestní oznámení pro zneužití pravomoci úřední osoby by hypoteticky mohly dopadnout nejen na bezprostřední „pachatele“ mezi státními zástupci a soudci, ale i na jejich nadřízené až po nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jehož resignace po zveřejnění ústavního nálezu by byla důkazem vyvinutého smyslu pro slušnost a odpovědnost: bez jeho  mlčenlivého souhlasu by si olomoučtí žalobci nepřístojnosti nemohli dovolit.

Neočekávám ale, že se najde kárný žalobce, který by viníky poslal před kárný soud či dokonce před trestní senát. Pavel Zeman nejen, že neodstoupí, ale bude doufat v přijetí nového zákona o státním zastupitelství, které mu vynese prodloužní mandátu o dalších sedm let. Představu, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství může oslovit libovolný okresní soud v obvodu působnosti jeho úřadu, budou nejspíš všichni potenciální kární žalobci omlouvat jako pouhý nesprávný právní názor, za který nemůže být soudce ani státní zástupce volán k odpovědnosti.  Za těchto okolností musíme počítat s tím, že k bezstarostnému zneužívání moci státních zástupců a soudců bude docházet i nadále, jen cesty budou jiné než ty, které Ústavní soud nálezem svého pléna z  19. dubna 2016 vyloučil. Na způsobené škody se jistě budeme s radostí skládat až do skonání světa.


Jen na okraj dodávám, že považuji za pomýlené pokusy využít nálezu k dodatečnému ospravedlnění zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do přípravného řízení v t.zv. kauze Čunek. Tehdy k porušení pravidel stanovení místní příslušnosti soudů nedošlo a ani dojít nemohlo, protože díky zastavení trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka rozhodnutím jihlavského státního zástupce Arifa Salichova se soudy vůbec nedostaly ke slovu. Ač dnes zdůrazňuje místopředseda Ústavního soudu, bývalý vojenský prokurátor Jaroslav Fenyk, že nárok na zákonného státního zástupce není ústavněprávně zaručen, tehdy šlo o předstírání až fundamentalistického lpění na zachování pravidel stanovení místní příslušnosti státního zástupce. K trestnému činu mělo dojít v okrese Vsetín. Protože okresní státní zástupce byl v této  věci v postavení  střetu zájmů, Krajské státní zastupitelství v Olomouci věc přikázalo Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově, ale pouze pro fázi prověřování. Protože přerovský státní zástupce v souladu se zákonným požadavkem na rychlé pokračování úkonů trestního stíhání po sdělení obvinění pokračoval v úkonech, i když žádný další pokyn od krajského státního zastupitelství nedostal, přes zákaz vstupování do živých kauz zasáhlo jako deus ex machina Nejvyšší státní zastupitelství: obešlo příslušné vrchní  i krajské státní zastupitelství (vůči němuž není v nadřízeném postavení) a přerovskému státnímu zastupitelství věc odebralo. Nevrátilo ji však na Vsetín, ale posunulo ji do spolehlivých rukou jihlavského státního zástupce Arifa Salichova. Kvůli tomu pak vypukla t.zv. „válka žalobců“, která sužovala státní zastupitelství dlouhou dobu. Narušení chodu státního zastupitelsví kvůli ochraně Jiřího Čunka před soudním řízením při tom bylo dle mého názoru zbytečné, protože důkazní situace ukazovala ke zprošťujícímu rozsudku. 

Žádné komentáře:

Okomentovat