POTREFENÝ HUSÁK A NEMOCNÝ SOUD

Během působení ve spolku Šalamoun jsem sledoval řadu sporných kauz, doprovázených nemilosrdným mediálním lynčováním obžalovaných, vytvářením společenské atmosféry nenávisti vůči nim. V některých pak došlo k fatálním pochybením soudů, jejichž náprava byla nesmírně obtížná a někdy se nezdařila vůbec. Soudci zdůrazňují svou nestrannost a odolnost vůči vnějším vlivům, ale skutečnost bývá jiná. Nežijí pod skleněným zvonem, nasávají společenskou atmosféru a leckterý podlehne pokušení zalíbit se lůze.

Přestože masivní mediální lynče a nenávistně komentované online přenosy ze soudních síní jsou nesporně nežádoucím úkazem, neznám žádný případ vystoupení soudce na ochranu obžalovaných proti běsnící novinářské chátře. 

Štvanice  na soudce jsou podstatně vzácnější a soudy se k nim většinou staví netečně. Panika, která zachvátila vedení Krajského soudu v Brně, napadaného tiskem a zejména televizními stanicemi Prima a Nova kvůli údajnému porušování ústavního principu zákonného soudce a kvůli různým jiným výstřelkům soudce Aleše Novotného, je proto zcela výjimečný úkaz. Na obranu proti mediální kritice vystoupil  dne 24.května 2016 „potrefený husák“, nositel aspoň části zpochybňovaných rozhodnutí o přidělování věcí soudcům, soudce Aleš Flídr, servilně vydávaný lobbistickým serverem Česká justice za místopředsedu soudu, jímž není. Ke  cti soudu budiž řečeno, že v originále prohlášení, uveřejněném na internetových stránkách justice, je správně uveden toliko jako pověřený k zastupování místopředsedy soudu.

Sama skutečnost, že se dlouhodobě řeší obsazení významné funkce místopředsedy pro trestní úsek provizoriem bez časového omezení (pozn.: oficiální informace) může být jedním ze znamení, že soud je nemocen. Pověření k zastupování lze právem chápat jako vyjádření skutečnosti, že zastupující není vhodnou osobou pro trvalé obsazení funkce, ale buď se vhodní zájemci o ni neucházejí, nebo předsedovi soudu z jakýchkoli důvodů plně vyhovuje neplnohodnotný náhradník. V případě Aleše Flídra by překážkou trvalého jmenování mohla být jeho minulost soudce protiprávního režimu a přehorlivého člena KSČ.

Je hojně rozšířen názor, že od Listopadu uteklo již tolik vody, a stát se vyvíjí v mnoha ohledech tak odlišně od představ naivních účastníků demonstrací, cinkajících klíči, že by se už předlistopadová minulost neměla nikomu předhazovat. Nicméně povaha článku Aleše Flídra, jeho způsob, jak maskuje nepřístojnosti soudu a napadá jeho kritiky, jsou takového rázu, že mohou posloužit jako důkaz správnosti úvah Ústavního soudu v nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 510/10, který se mimo jiné zabýval otázkou, zda členství  soudce v předlistopadové KSČ může mít negativní vliv na jeho výkon ve funkci soudce demokratického právního státu. Ústavní soud ocitoval  myšlenku amerického filozofa George Santayany,že „ti, kdo si nejsou vědomi věcí minulých, jsou odsouzeni prožít je znovu“ a odpověděl tak, že bývalé „členství v KSČ u soudců může značit sníženou citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem porušoval“, neboť „hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může –ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ. Zde není myšlena event. podjatost soudců – členů KSČ …, ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod“ , která může být právě v důsledku minulosti soudce nižší než je únosné. „Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze hodnotovým systémem …soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci práva vůbec“.

Celý Flídrův text připomíná posrpnový pamflet „Poučení z krizového vývoje  ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. Možnost, že by na straně soudu nebo soudce Aleše Novotného mohlo být něco špatně, a v tom právě by mohl být původ „nechutné a cílené kampaně“, vůbec nepřipouští, aniž by se pokusil věcné argumenty odpůrců zpochybnit, pouze  je zamlžuje a v některých případech přímo zamlčuje. Jde o klasické normalizátorské „vytření zraku“ veřejnosti. Ostatně nepříjemná veřejná debata je především protestem proti porušování Ústavou ČR chráněných procesních pravidel, jejichž dodržování je pojistkou proti zneužívání státní moci ke škodě občanů. Osoba soudce Aleše Novotného je druhotný problém, nikdo neříká, že porušování práva je svázáno s nějakými jeho zápornými osobnostními vlastnostmi.

Aleš Flídr se především podivuje nad souběhem několika právních úkonů, napadajících jednání soudce Aleše Novotného z různých úhlů. Nepřímo naznačuje, že by se mohlo jednat o jakési spiknutí. Není to první případ podlehnutí spikleneckým teoriím v jeho praxi: v t.zv. „znojemském justičním skandálu“ vymyslel nesmyslnou teorii, že jistý odsouzený si nechal zaplatit za převzetí viny za jiného, jemuž tím měl pomoci ke zproštění obžaloby a získání odškodnění.

 Obránce soudce Aleše Novotného pomíjí skutečnost, že jeho chráněnec soudí současně dvě velké kauzy s celkově velkým počtem obžalovaných, mezi nimiž jsou kromě nejvíce zmiňovaných Aleny Vitáskové a Shahrama Abdullaha Zadeha i další silné osobnosti, doprovázené zkušenými obhájci. Způsobilost těchto odpůrců hájit své právo a rozvíjet způsoby obhajoby je podstatně větší než u ubožáků, kteří se musejí spolehnout na šťastnou náhodu při přidělení obhájce ex-offo. Bylo by velmi špatné, kdyby obhájci nechali ležet ladem oficiálně získané informace o nepravostech při sestavování senátů a přidělování věcí senátům a nevyužili je ve prospěch svých klientů. Nemluví se zde o ničem méně významném než je právo na zákonného soudce, které je součástí evropského právního povědomí nejméně od časů Velké francouzské revoluce a je chráněno přímo Ústavou ČR. Z údajů, které poskytl sám soud, je zřejmé, že o zákonnosti některých kroků soudu lze pochybovat, a nedošlo-li k nezákonnostem, pak zcela jistě v určitém období fungování soudu byl v příslušných agendách značný nepořádek. To je další příznak, svědčící o tom, že soud je nemocen.

Ano, soudce Aleš Novotný skutečně čelí více útokům, ale snad až na výjimku spojování náhlé smrti Martina Nováka s jeho odsouzením mají všechny, o nichž vím, nějaký reálný základ, opírající se o údaje, získané od soudu. Samozřejmě je možné, že se přesto nenajde kárný žalobce, který by na něj podal kárnou žalobu a ke  každému obvinění se stěžovateli dostane vysvětlení, že všecko je jinak, pochybení nedosahuje intenzity kárného provinění, a domnělá nepřístojnost je  vlastně nevyhnutelnost, ne-li dokonce záslužný čin. Takto většinou kární žalobci přistupují k obviněním, která přicházejí  zvenčí, tedy od obžalovaných, jejich rodin a přátel či od popuzené veřejnosti. Zaujímají prostě postavení „obrany hradu“. A je-li nejhůř, postoupí kárný podnět na ministerstvo spravedlnosti, kde jej zneškodní pohrobci normalizace či jejich učni.

Zejména Aleš Flídr hořekuje, že přece soudce Aleš Novotný „má výborné pracovní výsledky, v roce 2015 mu Vrchním soudem nebyla zrušena a vrácena ani jedna věc“. Do tohoto tvrzení mu ovšem nezapadá rozsudek nad Martinem Novákem z r.2016 s trestem 15,5 roku odnětí svobody. Poučen „Poučením z krizového vývoje…“ proto připomíná, že zesnulého neodsoudil senát Aleše Novotného, ale Vrchní soud v Olomouci. Pravda je taková, že odvolací soud tuto věc nevrátil senátu Aleše Novotného, ale sám přímo napravil jeho výrok o trestu snížením z 15,5 roku na 6,5. To je v případě pověstně přísného olomouckého soudu něco, co se blíží zázraku, čili prvotřídní trapas pro prvostupňového soudce.

Aleš Flídr ale mlčí o důvodech pro jiné výhrady k jednání soudce Aleše Novotného, kterých si velká média nevšímají. Mám na mysli například průtahy v řízení, překračující zákonné limity. Jde vesměs o pořádkové lhůty, pro jejichž vynucování zákon nezná žádné nástroje, ale přesto kárný soud jejich porušování často trestá. Například právě v těchto dnech za ně potrestal odnětím funkce soudce zlínského soudu Jana Bobka.Nejde o bagatelní záležitost: obžalovaní žijí v nejistotě a ve stresu; svévolné prodlužování řízení je trestem svého druhu, někdy hodně krutým a většinou finančně zničujícím. Soudce Aleš Novotný takto trestal obžalované ve více případech.

Zákon například dává soudci možnost, aby po závěrečných řečech odročil hlavní líčení za účelem přípravy rozsudku o tři dny. V kauze Vladimír Čimpera & spol. (alias kauza Vitásková) si Aleš Novotný vzal sedmdesát tři dny až do 22.února 2016. Pokazil tím obžalovaným Vánoce i novoroční svátky. Navíc po uplynutí této dlouhé  lhůty se zmohl pouze na ústní vyhlášení rozsudku, jež zdaleka nezvládl bezchybně. Písemného vyhotovení rozsudku se obžalovaní  od 22.února dosud nedočkali, ač základní lhůta na jeho vypracování je dvacet dní od ústního vyhlášení. Není to ale jeho osobní rekord: v jiné jeho kauze trvalo čekání na písemné vyhotovení rozsudku devět měsíců. Podle sdělení Aleše Flídra všechny průtahy měl soudce Aleš Novotný povoleny, aspoň zčásti patrně přímo jím. Soud si zřejmě váží více osobnosti soudce Aleše Novotného než zákona a takové maličkosti, jako je nedodržování zákonných lhůt mu s radostí promíjí. Může to ale také znamenat, že soud zákon nectí, a to s vědomím, že odhalení jeho porušování je málo pravděpodobné. Soud, který nectí zákon, byť jen ve vztahu k pořádkovým lhůtám, je vážně nemocný.

Aleše Flídra dále pohoršuje, že obě zmíněné televizní stanice mluví o pochybeních soudu, „ačkoliv k tomu je oprávněn toliko Vrchní soud v Olomouci, případně Nejvyšší soud ČR či Ústavní soud, nikoliv média“ a ptá se, „zda  citované televizní stanice chápou své postavení ve společenském a veřejném životě“. V duchu myšlenek, načerpaných zřejmě kdysi na povinné Večerní univerzitě marxismu-leninismu (VÚML), pan soudce nerozlišuje rozdílnost úloh vyšších soudů a médií a vlastně vyjadřuje názor, že soudci mají svatý nárok na hmotné zabezpečení z prostředků daňových poplatníků, ale ti k povinnosti platit nedostávají právo uplatnit společenskou kontrolu nad jejich nepřístojnostmi. Uvažuje zcela jinak než soudci Ústavního soudu ve zmíněném nálezu, kteří se naopak  vědomě dovolávali neprávnické publicistiky: „ ÚS si uvědomuje, že cituje – byť nikoli jako zásadní – i publicistickou literaturu z pera neprávníků. Tu však nelze přehlédnout, že ÚS nežije ve vzduchoprázdnu a proto právem reflektuje i názory laické veřejnosti na zásadní nedořešené otázky veřejného života naší republiky“. Média přece v našem případě nehodnotí správnost rozsudku nad Alenou Vitáskovou nebo důvodnost obžaloby proti Shahramu Abdullahu Zadehovi, pouze volají na poplach kvůli podezření na krácení ústavních práv obžalovaných, potažmo porušování procesních předpisů. Nijak tím nezasahují do pravomoci odvolacího soudu.

Můžeme se ovšem zamyslet nad tím, zda tlak na brněnský soud a soudce Aleše Novotného není přehnaný. Aleš Flídr o jeho nepřiměřenosti nepochybuje. Nepřísluší mi jeho subjektivní pocity korigovat. Osobně nemiluji používání médií jako prodloužené ruky ať již obžaloby nebo obhajoby. Protože zde o nic takového nejde, dovolím si pouze poznámku, že pozornost, kterou jím zmiňovaná média věnují dění u Krajského soudu v Brně, je procházkou růžovou zahradou proti jiným mediálním štvanicím, vedeným například proti jím zmíněnému bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi a jeho souputníkům, či proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Nepamatuji si, že by tehdy média někdo okřikl, zvláště ne justiční funkcionář.

Posléze se Aleš Flídr pustil do osobních útoků. Vypořádal se se Zdeňkem Koudelkou a poslancem-exministrem Pavlem Blažkem, což jsou veřejně činné osobnosti „v aktivní službě“, od nichž lze žádat, aby odpovídaly za své veřejné vystupování. Oba jistě mají sílu a prostředky, aby mu odpověděli přiměřeným způsobem, pokud pan soudce není „pod jejich rozlišovací úrovní“. Nejhůře se ale otřel o bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, jemuž dosažením věku 70 let zanikl soudcovský mandát a dnes je ve svých 76 letech soukromou osobou. Jako dlouholetý trestní soudce, pracovník Havlovy prezidentské kanceláře,  později blízký spolupracovník legendárního Otakara Molejla a spoluzakladatel a dlouholetý místopředseda Nejvyššího soudu ČR patřil Pavel Kučera ve své době k významným osobnostem české justice a má určitě více zkušeností a větší nadhled než Aleš Flídr. Jistě má k dnešnímu dění co říci. Je podlé předhazovat mu, že „z justice odcházel doprovázen skandálem, když se vyjadřoval k věcem, ke kterým se vyjadřovat neměl“, když o zmíněném „skandálu“ již dnes veřejnost nic neví a nemůže oprávněnost výtky posoudit.  Je zcela nepatřičné zlehčit jej výrokem, že se zdá, „ že tento podivný zvyk ( pozn.: vyjadřovat se k věcem, které ho nepálí) ho neopustil.“ Nejde přece o „podivný zvyk“, ale o uplatnění ústavního práva na svobodu názoru a projevu, navíc práva člověka, znalého věci.Výrok Aleše Flídra je dalším důkazem oprávněnosti výše zmíněných úvah Ústavního soudu o škodlivosti pozůstatků komunistické indoktrinace v hlavách některých předlistopadových soudců.

Pavel Kučera odešel de iure z justice, protože dosáhl věku 70 let. O dramatických okolnostech, které poznamenaly poslední roky jeho kariéry, dnes veřejnost nic neví, takže Flídrův útok na něj je napadením bezbranného. Vzpoura bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky, v které se Pavel Kučera postavil proti ní, upadla v zapomnění. Paní expředsekyně mu ale loajalitu k prezidentovi neprominula a vděčně sáhla po stížnostech na něj, které jí postoupil zbabělý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Pomstila se podáním absurdní kárné žaloby, která padla na politicky řádně nakypřenou půdu: bylo přece třeba někoho odsoudit za vyvolání „války žalobců“ protiprávním zásahem státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Za účelem odpoutání pozornosti od pravých pachatelů, chráněných jako capo di tutti capi ministrem Jiřím Pospíšilem, součinností bývalých prokurátorek Marie Benešové a Zlatuše Andělové a několika neodpovědných novinářů bylo podle vzorů předlistopadové prokuratury zkonstruováno „protistátní spiklenecké centrum“ z účastníků přátelských „posezení u kávy“ Pavla Němce, Renáty Vesecké a Pavla Kučery. Pavel Němec byl jako advokát „mimo dostřel“, Renatu Veseckou, pro kterou by kárné řízení znamenalo ztrátu kariéry, tehdy ještě chtěl capo di tutti capi chránit, pouze Pavlu Kučerovi se v podstatě nemohlo nic stát, protože dospěl k přirozenému konci soudcovské kariéry. Ač jako soudce neměl na rozhodování státních zástupců o „kauze Čunek“ vůbec žádný vliv, stal se obětním beránkem.

Než napadat soukromou osobu Pavla Kučeru, měl se Aleš Flídr raději veřejnosti vyzpovídat ze své spoluodpovědnosti za zločinné rozhodnutí nepovolit obnovu procesu žadateli, který byl prokazatelně odsouzen za trestný čin, spáchaný někým jiným, rovněž za něj pravomocně odsouzeným. V daném řízení sehrál Aleš Flídr úlohu předsedy odvolacího senátu, který nepovolení obnovy posvětil. Jeho rozhodnutí později zrušil Nejvyšší soud ČR. Vina pravého pachatele a neúčast odmítnutého žadatele o obnovu na jeho jednání byla již znova pravomocně potvrzena. Cestu k nápravě otevřel spolek Šalamoun podáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jemuž vyhověla exministryně spravedlnosti Marie Benešová.