Na konferenci Soudcovské unie, konané
28.-29. dubna 2016, padesátka delegátů se jednomyslně a nesmlouvavě vyslovila o
zřízení Nejvyšší rady soudnictví jako o nutnosti, bez které soudnictví nemůže
dále úspěšně plnit své úkoly, neboť dosavadní model státní správy soudů v ČR prý není
funkční. Soudci v této souvislosti neopomněli připomenout,že současný ministr
spravedlnosti se k jejich tužbám staví velmi
zdrženlivě,ne-li přímo odmítavě .
Tvrdost závěru o selhávání současného
modelu správy soudnictví mi připadá poněkud přehnaná. Ne, že by činnost soudů a
zejména chování některých soudců nezadávala vůbec žádné příčiny k výtkám, ale ze statistik ministerstva spravedlnosti vyplývá, že úroveň soudnictví se sice pomalu,
ale přece jen zlepšuje: zkracuje se průměrná délka procesů, ubývá nedodělků, (stíhaných)
kárných poklesků soudců je jako šafránu (zamlčovaných mnohem více). Není úplně
jasné, jakými kouzly Nejvyšší rada soudnictví dosáhne zrychlení kladného vývoje,
co tedy bude dělat lépe než ministerstvo spravedlnosti, zda si soudci při
výkonu manažerských funkcí povedou lépe než úředníci, vycvičení na výkon
správních činností, ba zda dokonce odvádění vůdčích typů soudců od jejich
obvyklé náplně práce k správním činnostem nepovede k poklesu úrovně výkonů
soudnictví.
Otázkou samou pro sebe je nejistota,
co si o nutnosti zřízení Nejvyšší rady soudnictví myslí mlčící část
soudcovského stavu. Soudcovská unie přece sdružuje jen aktivní, popř. aktivistickou část soudců. Ti,kteří stojí mimo ni, své
postoje hromadně veřejně neprojevují a pokud vím, žádný průzkum jejich mínění
nebyl proveden.
Zavedení soudcovské samosprávy by
justici samozřejmě ochránilo před otřesy, způsobenými katastrofálně častým
střídáním ministrů spravedlnosti a s tím souvisejícími změnami koncepcí řízení
resortu. Protože politická stabilita je v našich poměrech patrně nedosažitelný ideál, požadavek na
ustavení Nejvyšší rady soudnictví je vysoce racionální. Ostatně v řadě evropských
zemí takové orgány fungují již řadu let a někde zastřešují i prokuraturu. Na
druhé straně odloučení justice od moci výkonné nebývá zcela důsledné,neboť
dochází k personálnímu propojení soudcovské samosprávy, ministra spravedlnosti
a popř. i hlavy státu. Nejsem si ale jist, zda také došlo ke změně celkového
přístupu politického vedení státu nejen
k justici, ale k právnímu prostředí jako celku, který se bez ohledu na střídání
vládnoucích stran a koalic tradičně vyznačuje nedoceněním jejich významu.
Zdrženlivost ministra Roberta
Pelikána k záměrům na ustavení Nejvyšší rady soudnictví není novinkou,
naopak patří ke konstantám jeho postojů
k problematice resortu (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/10/soudci-jejich-ministr.html). Důvodem jsou jeho obavy z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice
jako důsledku zvětšení její nezávislosti na moci výkonné. Není divu: jeho
úřadem procházejí stovky stížností na skutečná či domnělá selhání justice a mám
dojem, že není necitelný k trápení obětí justičních přehmatů.
Ostatně někteří justiční funkcionáři
si o obavy ze „zapouzdřenosti“ přímo říkají. Chybí jim pokora, která by je
vedla k uvědomění, že justice je službou státu občanům a soudci nejsou
nadřazená nedotknutelná kasta, která má právo dopouštět se beztrestně pochybení
ke škodě účastníků řízení. Následně vnímají uplatnění kárné pravomoci ministra spravedlnosti
nad nimi jako nežádoucí zásah do jejich nezávislosti.
Příkladem budiž způsob, jakým se
předsedkyně Soudcovské unie Daniela
Zemanová – jedna z nejviditelnějších bojovnic za zřízení Nejvyšší rady
soudnictví – postavila proti bývalé ministryni spravedlnosti a rovněž
zastánkyni soudcovské samosprávy Heleně Válkové, když se rozhodla podat kárnou
žalobu na opavského soudce, který propustil na svobodu ženu, jež později
vraždila ve Žďáru n.S. Událost
tehdy vzedmula ve veřejném mínění vlnu nevole vůči soudům a paní ministryně k
ní nemohla zůstat lhostejná. Přesto paní předsedkyně její vystoupení považovala
za nepatřičnost: podle její představy soudce smí hodnotit zase jen soudci,
neboť soudcovská nezávislost je synonymem pro nedotknutelnost.
Představitelé Soudcovské unie a
významní soudci si jsou při tom vědomi, že se soudci občas dopouštějí poklesků a dokonce si
stěžují na selhávání soustavy kárných žalobců. Shodou okolností k nim patří
také paní Daniela Zemanová.
Příkladů selhávání kárných žalobců se
dá najít poměrně dost. V současné době mám například příležitost sledovat časté
porušování trestního řádu jistým soudcem
při vydávání rozsudků. Trestní
řád říká, že rozsudek se vyhlásí
zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to
možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů. Po
vyhlášení rozsudku musí být účastníkům řízení doručeno jeho písemné vyhotovení
v zákonem stanovené lhůtě. Překočení lhůty je přípustné pouze v odůvodněných
případech se svolením předsedy soudu. Požadavek na dodržení lhůt není
malicherný – až na zvlášť otrlé jedince bývá sám prožitek trestního řízení
stresující a při čekání na vyhlášení rozsudku a pak na písemné vyhotovení se
napětí zvyšuje. Básník Jiří Wolker se kdysi vyjádřil, že trest odnětí svobody
je trestáním časem. Jeho postřeh lze ale zcela nenásilně rozšířit i na účast na
trestním řízení a extrémní protahování trestního řízení lze považovat za
psychické týrání trestaných.
Poměrně nedávno upozornil spolek
Šalamoun předsedu jistého soudu na chování soudce, který trpí sklonem k
protahování lhůt. V jednom případě nechal nepravomocně odsouzené čekat na
písemné vyhotovení rozsudku 11 měsíců, ač zákonná lhůta v daném případě byla
dvacet dní. Předseda soudu odpověděl, že
se jedná o soudce, požívajícího u soudu
dobrou pověst a všechna překročení lhůty řádně odůvodnil a měl je povolena
předsedou soudu.
Připomíná mi to vyjádření významného
soudce, znalého problematiky kárného soudnictví, který mi v soukromém hovoru
řekl, že se nediví předsedům soudů, že nepodávají kárné žaloby kvůli průtahům:
mají sami máslo na hlavě, neboť k nedbání lhůt přivedli své podřízené předchozí
nepřiměřenou shovívavostí k jejich neodpovědnosti, kterou tím nechali narůst do
neúnosných rozměrů. Příklad výše zmíněného neodpovědného soudce svědčí o tom,
že citovaný názor je přesný. Soudce, „požívající u soudu dobrou pověst“
pokračuje pod ochranou předsedy soudu v trestání nepravomocně odsouzených
časem: za účelem vyhlášení rozsudku odročil hlavní líčení nikoli o tři, ale
rovnou o sedmdesát tři dny, a to přes Vánoce
a novoroční svátky . Obžalovaní očekávali, že za těchto okolností současně s ústním
vyhlášením rozsudku dojde k předání písemného vyhotovení. Překvapením pro ně
bylo, že po tak dlouhé době na přípravu pan soudce při odůvodnění rozsudku
projevil určité mézery ve znalosti spisu. Od té doby již uplynulo dalších sedmdesát
jedna dní, ale rozsudek dosud nepřišel. Hodnotím to jako projev hrubé neúcty k
zákonu a sadistický přístup k nepravomocně odsouzeným.
Výstřelky uvedených rozměrů nejsou
časté, ale nebude-li jim stát čelit tvrdou represí, bude jich přibývat.
Současný způsob kárného řízení, poskytující prostor pro uplatnění stavovské
solidarity, ale neumožňuje soustavné potírání kárných provinění. Řešení vidím v
zřízení mimoresortního inspekčního úřadu, podobného Generální inspekci
bezpečnostích sborů, vyšetřujícího stížnosti na soudce a státní zástupce, a na
něj navazujícího úřadu veřejného žalobce, stojícího mimo soustavu státního
zastupitelství. Bližší údaje jsou dostupné na internetových stránkách Spolku
pro nezávislou justici v ČR Šalamoun.
Pokud by ustavení Nejvyšší rady
soudnictví provázelo výše zmíněné opatření, nebylo by třeba tolik se obávat
„zapouzdření“ justice.
Žádné komentáře:
Okomentovat