Ne
vždy se velkému Vymývači Mozků vede při vytváření klamavých obrazů v myslích
bezbranných diváků tak dobře jako v
“Otázkách” z 15. května 2016, kdy mu pomáhala diplomatická obratnost nejvyššího státního
zástupce Pavla Zemana. O účelovosti volby námětu, hosta pořadu a způsobu vedení
rozhovoru svědčí okolnost, že se jedná o pružnou odezvu na další vyloučení Generální inspekce
bezpečnostních sborů z vyšetřování trestné
činnosti policistů, ke kterému dochází poměrně krátce po “kauze Vidkun”, veřejností již pozapomenuté.
Účel byl jasný: zatčení policisty, bývalého policisty a celníka příslušníky
Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu
vzbudilo pozornost veřejnosti a navíc otevřenou nevoli ministra vnitra
Milana Chovance a některých opozičních politiků, mezi nimiž zvlášť jasně zazněl
hlas nepochybně kompetentní poslankyně Jany Černochové. “Otázky” na sebe vzaly
úkol uchlácholit aspoň laickou veřejnost, uspat ji do povědomí, že vše, co se
stalo, se děje podle práva, k znepokojení nejsou důvody, a tak je to vždy a
nikdy jinak…
Režie
pořadu byla přesná: moderátor kladl věcné, zdánlivě choulostivé či záludné
otázky v promyšleném pořadí a Pavel Zeman velmi inteligentně odpovídal
způsobem, vyhovujícím zadání: nahrazení zákonem zmocněné Generální inspekce
bezpečnostních sborů zákonem nezmocněným celorepublikovým útvarem policie je v
naprostém pořádku. Po věcné stránce je vysvětlení prosté: ÚOOZ vyšetřoval
jakési podezření a v postupu vyšetřování narazil na výše zmíněné speciální podezřelé, o nichž se na začátku akce
nevědělo. Dozorová státní zástupkyně Lenka Bradáčová usoudila, že předání věci
Generální inspekci bezpečnostních sborů v tomto okamžiku by zpomalilo
vyšetřování, protože noví vyšetřovatelé by se teprve museli s věcí seznámit,
proto případ ponechala Šlachtovým detektivům. Pavel Zeman k tomu podotkl, že si
takový postup dovede představit a zdůraznil, že státní zástupce je pánem
přípravného řízení, jemuž se policie musí podřídit. Kromě toho se
pozastavil nad tím, že politici, kteří kritizují ponechání věci v rukou
Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, nadřazují formální stránku věci
nad její obsah.
Pavel
Zeman ani jinak odpovídat nemohl, protože v době, kdy pořad probíhal, již bylo
rozhodnuto o vazbě pro dva zadržené. I kdyby o správnosti rozhodnutí Lenky
Bradáčové pochyboval, stavovská solidarita by mu jiné vyjádření nepovolila,
neboť by tím zpochybnil legitimitu celého stíhání zadržených od samého počátku.
Kromě toho pozvání do pořadu dostal
právě proto, že poptávka byla přesně po takových odpovědích, jaké poskytl.
Jako
laik ale soudím, že jeho odpovědi nejsou tak jednoznačně správné, jak se na
první pohled zdá. Námitka proti nadřazení pozornosti k formě před zájmem o
obsah by snad byla na místě, kdyby se jednalo o vyhodnocení důkazů. Zde však
jde o sporný výklad procesního práva, a tam je zachování formálních pravidel
naprostou nutností, významnou zárukou férovosti procesu a nástrojem obrany
proti libovůli policie, žalobců a soudců v celém trestním řízení. Shodou
okolností v těchto dnech Ústavní soud obnažil závažné důsledky nedbání
formálních pravidel v přípravném řízení: právě díky státnězástupcovské libovůli
v jejich výkladu docházelo v nedávné minulosti ke krácení práva na zákonného
soudce příliš sebevědomými státními zástupci.
Z
tohoto pohledu je sporný také názor na absolutistické postavení dozorového
státního zástupce: podle vysvětlení Pavla Zemana stojí jeho vůle nad zákonem.
Generální inspekce bezpečnostních sborů není vnitřní organizační složka Policie
ČR, která by se samozřemě musela podrobit rozhodnutí dozorového státního
zástupce, ale samostatný bezpečnostní sbor, jehož poslání a pravmoci určuje speciální zákon. Státní orgán smí činit jen to, co mu zákon přikazuje
nebo dovoluje. V daném případě bylo Generální inspekci bezpečnostních sborů
plnění zákonného zadání znemožněno, a naopak byl pověřen policejní útvar, který
“hon na policisty” nemá ve své “pracovní
náplni”. Nepochybuji o dobrých úmyslech pražské vrchní státní zástupkyně,
nicméně mi připadá, že vyřazení Generální inspekce ze hry je poněkud extra legem.
Díky
poznatkům z dlouholeté praxe člena spolku Šalamoun bych ovšem nebyl překvapen,
kdyby skutečným důvodem k vyloučení Generální inspekce byla nedůvěra vedení
státního zastupitelství k tomuto poměrně mladému úřadu. Pavel Zeman ostatně
naznačil, že Generální inspekce měla pod vedením bývalého ředitele Ivana Bílka
různé problémy, a je prý třeba nechat jí čas, aby se pod vedením nového
ředitele Michala Murína, (dlouholetého člena KSČ a předlistopadového “esenbáka”,
jmenovaného nesvědomitým předsedou vlády bez výběrového řízení) dostala do
lepší formy. Rozhodování mezi
problémovou Generální inspekcí a Šlachtovými detektivy z tohoto hlediska by
bylo “Sofiinou volbou” bez možnosti nalezení dobrého východiska.
Vedle
ocenění vysoké úrovně činnosti Útvaru
pro odhalování organizovaného zločinu zůstala stranou pozornosti důvodnost jeho
špatné pověsti jako mocenského nástroje. Útvar jí platí za svou účast v
“realizaci” na Úřadu vlády v noci z 13. na 14. června 2013, ke které se asi sám
nenabídl. Do určité míry vděčí za svůj obraz médiím, jejichž pozornost tehdy k
sobě přitáhl a ze setrvačnosti si ji podržel i nadále. Náklonnost k provádění
spektakulárních zásahů má ale i Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality
a za pozornost by stála brutalita některých složek kriminální policie při
zatýkání podezřelých. Ale o těchto akcích novináři nevědí nebo nechtějí vědět,
proto ošklivé světlo svítí jen na Útvar pro odhalování organizovaného zločinu.
Druhým
hlavním tématem rozhovoru byl osud nového zákona o státním zastupitelství, jenž
je v podstatě Zemanovým “dítětem”, mnoha dalšími opovrhovaným a nechtěným. Jeho
přijetí by státní zastupitelství výrazně změnilo. Především by o svá místa
přišli všichni dosavadní vedoucí státní zástupci a museli by se o ně znova ucházet.
Bývalí “rudí” prokurátoři mezi nimi, jichž je stale hodně, by asi byli bez
šance. Také by zaniklo rozdělení území
republiky na dvě “zemské” oblasti, v nichž trestní řízení probíhá v některých
případech dosti rozdílně. Posléze by se otevřela cesta k podstatnému zvýšení odbornosti při rozplétání složitých kauz velké
hospodářské a finanční kriminality, pro které je pouhá znalost trestněprávních
předpisů nedostatečnou výbavou.
Vše,
co je zásadně nové, vyvolává odpor, a v tomto případě by se přijetí nového
zákona dotklo životních zájmů početné skupiny “rudých” prokurátorů mezi
státními zástupci, kteří mají kolem sebe rozsáhlou neformální síť bývalých
kolegů a jejich politických přátel. Je to nepřehlédnutelná vlivová síla. Cesta
zákona legislativním procesem je proto od počátku trnitá. Jeho přijetí bylo
součástí volebních slibů ODS v r.2010, ale Jiřímu Pospíšilovi se nepodařilo
přimět Petra Nečase k jeho projednání ve vládě. Teprve rázný Pavel Blažek protlačil předlohu
legislativním procesem až do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. S pádem
Nečasovy vlády ale skončil v čele úřadu a na jeho místo nastoupila bývalá
nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová (odvolaná z funkce
nejvyšší státní zástupkyně vládou Jiřího Paroubka), která zákon ze sněmovny
stáhla a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou a úpravou vyhlášky o
jednacím řádu státních zastupitelství (tou, kterou se neúspěšně pokusila zrušit
skupina poslanců ústavní stížností). V této situaci vyvěsilo slib přijetí
nového zákona o státním zastupitelství na svůj štít volebních slibů pro změnu
hnutí ANO a dostalo jej do koaliční dohody. Plnění slibu se ujala exministryně
Helena Válková, která se pokusila původní “Zemanovu”koncepci nahradit modelem,
zachovávajícím vrchní státní zastupitelství a omezujícím beztak malé pravomoci nejvyššího
státního zastupitelství. Narazila ale na tvrdý odpor zejména ze strany zastánců
Zemanovy koncepce. Záměr musela opustit a na cestě k nalezení dohody se
státními zástupci ji zastavila vynucená resignace. Její nástupce Robert Pelikán
pak navázal na původní představy Pavla Zemana, upravil je “k obrazu svému” a
nakonec se mu podařilo protlačit předlohu znova do Poslanecké sněmovny, kde
bude první čtení zahájeno v nejbližších dnech. Je veřejným tajemstvím, že návrh
má ve Sněmovně mnoho vlivných odpůrců a naděje na jeho přijetí je malá. Nezdá
se, že hnutí ANO bude způsobilé zajistit přijetí zákona potřebnou politickou
podporu, zvlášť když významná ohniska
odporu jsou přímo mezi jeho zákonodárci.
Čtenáři
mých článků vědí, že k podstatným detailům vládního návrhu zákona mám mnoho výhrad
a nahlédnutím na internetové stránky spolku Šalamoun
si mohou připomenout, že legislativní představy spolku Šalamoun se ve
významných detailech od vládního návrhu výrazně odlišují.
Nicméně
soudím, že protlačení návrhu do Sněmovny je
prospěšné, poněvadž poslanci mají k disposici aspoň “kopací míč”, z něhož při věcném
přístupu mohou pozměňovacími návrhy vytvořit použitelnou normu. Je holou
skutečností, že prosté odmítnutí návrhu zákona bude mít za následek odročení reformy
státního zastupitelství na dlouhou řadu let. Přitom události poslední doby – např. kauza Vidkun, odhalení
porušování ústavních práv obviněných v nálezu Ústavního soudu z 19.dubna 2016,
zatýkání policistů příslušníky ÚOOZ v těchto dnech či neobsazení čtyř okresních státních
zastupitelství vedoucími – ukazují, že poměry ve státním zastupitelství
vyžadují nápravu.
Pavel
Zeman by mohl být se současným stavem aspoň částečně spokojen. Jeho dítko, sice
poněkud pozměněné a možná i v některých detailech přímo zmrzačené, po mnoha
ústrcích doklopýtalo na kraj sněmovní části legislativního procesu. Volá po
pomoci, která by je dostala dále, vstříc radostným zítřkům. V této chvíli však
nejvyšší státní zástupce pléduje pro zpětvzetí návrhu, neboť dle jeho názoru
došlo k zpolitizování jeho projednávání. Dožaduje se, aby se s novým zákonem
počkalo na příznivější atmosféru, kdy nebude rozpoutávat politické vášně. Netuším,
zda má nějaký odhad času, který do nástupu “příznivější atmosféry” uplyne.
Podle mého názoru tak zásadní změna v soustavě státního zastupitelství, jakou
by chtěl prosadit, navzdory své prospěšnosti bude narážet na odpor kdykoli v
budoucosti, takže téměř platí “teď nebo nikdy”.
Tato
část Zemanova vystoupení vede k zamyšlení nad jeho vývojem od nástupu do funkce
až do současnosti. Když Jiří Pospíšil s požehnáním “kmotra” Romana Jurečka
prosadil jeho jmenování, veřejnost k němu vzhlížela jako ke spasiteli. Po
neslavném konci jeho předchůdkyně Renaty Vesecké jeho příchod vzbuzoval naděje
na lepší zítřky ve státním zastupitelství. Byl plný energie a nápadů a chystal
se podstatně změnit poměry ve státním zastupitelství, poškozeném dvouletou “válkou
žalobců”, vyvolanou nesouhlasem části státních zástupců se zásahem NSZ do “živé”
kauzy místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Věnoval pak mnoho energie a
intelektuálního úsilí vytvoření nového zákona, jenž měl být důležitým nástrojem
uskutečnění reformy. Potíže s protlačením návrhu do legislativního procesu jej
jistě netěšily, ale stále bojoval a příležitostně obhajoval prospěšnost svých záměrů.
Stažení návrhu ze Sněmovny exprokurátorkou Marií Benešovou na něj mohlo
zapůsobit depresivně, ale ještě neztratil naději a chuť bojovat. Když se mu do
cesty postavila exministryně Helena Válková se zcela odlišnou koncepcí, napadl
ji na veřejnosti s nezdvořilostí, jejíž míra byla nepřiměřená poměrům jejich osobností
a postavení. Tehdy ještě dosáhl svého, Helena Válková musela ustoupit. Do
dalšího vývoje dění kolem zákona již pak ale
nikdy nezasahoval s dřívější vehemencí a od
pádu Nečasovy vlády se začal postupně vytrácet z veřejného prostoru. Jeho dlouhodobé
mlčení k protiústavnímu jednání státních zástupců, odhalenému ústavním nálezem
z 19. dubna letošního roku, vyvolalo dokonce výzvy
k jeho odstoupení.
Vývojové
změny Zemanova chování vyvolávají dojem, že se cítí znechucen rozdílem mezi
sliby podpory jeho reformním záměrům a trapnou skutečností a unaven rozdílem
mezi velkorysostí jeho počátečních plánů a nedostatkem kompetence k jejich
uskutečnění. Postupně ztrácí “tah na branku”. Je v šestém roce svého působení v
náročné funkci, a to je bez ohledu na osobu obecně doba, kdy je třeba vážně
myslet na nahrazení unaveného bojovníka neopotřebovaným dravcem. Sám Pavel
Zeman by měl uvážit, zda má čekat s odchodem tak dlouho, až s ním nevděčný stát
naloží stejně jako s jeho předchůdkyní (sliby se slibují…).
Žádné komentáře:
Okomentovat