„TRAFIKANTI“ A „DRZÁ HOLKA“

Obsah ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) a jeho předsedkyně Aleny Vitáskové na postup orgánů činných v trestním řízení při zásahu v prostorách ERÚ, kterou představil její autor Zdeněk Koudelka na tiskové konferenci dne 3. srpna 2015, mě přiměl ke srovnání postoje státního zastupitelství v kauze tzv. „trafikantů“  a v řízení proti Aleně Vitáskové.

Pod pojmem „kauza trafikantů“ míním trestní stíhání bývalých poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře, při němž olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan a jeho věrní se dočkali nepříjemného překvapení ze strany Nejvyššího soudu ČR: museli své zajatce pustit z vazby a na jejich trestní stíhání zapomenout, protože soud rozhodl, že jejich domněle trestné jednání bylo kryto poslaneckou indemnitou.Prostě jim „sklaplo“, luxusní kořist jim unikla.

V dané situaci nebylo na místě vyčítat olomouckým žalobcům, že si předem neprověřili domněnku o stíhatelnosti jednání bývalých poslanců, neboť vymezení rozsahu indemnity je složitá záležitost, připouštějící různý výklad a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo ostatně překvapením nejen pro ně, ale také pro významnou část veřejnosti .

Nepříjemný zážitek by měl být podnětem k opatrnosti v dalších případech. Výše zmíněný případ trestního řízení proti předsedkyni ERÚ Aleně Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ ale ukazuje, že žalobci v obvodu působnosti Ivo Ištvana jsou nepoučitelní. Zdá se, že nejdříve jednají bez rozmyslu a přemýšlejí, až se dostanou do potíží.

Nebudu se znova zabývat nepřístojnostmi, kterých se orgány činné v trestním řízení dopustily provedením policejní razzie v prostorách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě dne 27. května 2015, ale zastavím se u výchozího pochybení, za které jako laik považuji podezírání Aleny Vitáskové ze spáchání přečinů porušení povinností při správě cizího  majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Vyčítá se jí, že svou pravomoc zneužila jmenováním osoby, která nesplňuje zákonnou podmínku sedmileté praxe v energetice a způsobila státu škodu v podobě neoprávněně čerpaného příjmu Renaty Vesecké, té pak  poskytla výhodu získání neoprávněného příjmu.

Trestným činem či přečinem je společensky nebezpečné protiprávní jednání, vedené zlým úmyslem způsobit škodu na veřejném zájmu, jen výjimečně též spáchané z nedbalosti. Podrobme srovnání vyřčeného podezření kritice zdravého selského rozumu porovnáním jeho obsahu s výše uvedenými parametry trestného činu.

ERÚ je specializovaný ústřední orgán státní správy s rozsáhlou právní agendou, kterou se zabývá přibližně osmdesát právníků, zaměstnaných úřadem. Kromě běžných záležitostí, k nimž patří vydávání a odebírání různých licencí v návaznosti na novelizaci energetického zákona před úřadem stojí úkol vydání řady podzákonných norem. Sama předsedkyně ERÚ nemá právnické vzdělání a pociťovala proto potřebu posílit vedení úřadu kvalitním právníkem. Přivedla si za tím účelem Renatu Veseckou, na jejíž kariéře sice leží stín odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně bez udání důvodů (můžeme se jen dohadovat, že zaplatila za zásah Nejvyššího státního zastupitelství do tzv. kauzy Čunek), která ale přesto nesporně patří svou odbornou vyspělostí a  rozsáhlými zkušenostmi k elitě českých právníků. Neposkytla jí tím žádnou zvláštní výhodu, protože Renata Vesecká se po odchodu ze státní služby zabydlela jako společnice v úspěšné, dobře situované advokátní kanceláři, měla dost klientů a určitě netrpěla nedostatkem.

Rozhodnutí posílit vedení úřadu o vynikajícího právníka jistě není zlým úmyslem ke spáchání škody. Ostatně jím v žádném případě nezpůsobila státu škodu. Renata Vesecká vykonávala potřebnou práci, za kterou dostávala přiměřenou odměnu, úměrnou příjmům dalších místopředsedů. Práce musela být vykonána bez ohledu na to, co si o tom myslí nekompetentní činitelé, odpovědní za toto nesmyslné trestní řízení, a za vykonanou práci přísluší přiměřená odměna. Renata Vesecká ji přijímala v dobré víře, že byla řádně jmenována osobou, která je ze zákona oprávněna ji jmenovat.

Předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou zákon skutečně zmocňuje k jmenování místopředsedů. Jediným slabým místem výběru Renaty Vesecké je pouze okolnost, že nebyla nikdy zaměstnána v podniku, působícím v energetickém odvětví. Vzhledem ke specifičnosti jejího poslání jako gestora kvality vedení právních agend ERÚ je ovšem otázka, k čemu by jí taková praxe byla, kdyby nebyla vynikající právnička, a zda vůbec v daném resortu působí právník, který by se s ní mohl měřit odbornou úrovní a současně plnil podmínku dlouhodobé praxe v oboru. Není ostatně úplně jasné, co zákonodárce považuje za praxi v oboru. Vzato ad absurdum, kdyby Renata Vesecká měla po dobu sedmi let na střeše svého obydlí fotovoltaický panel, asi by podmínce vyhověla, aniž by to umocnilo její odbornou způsobilost. Lze přijmout názor, že během své dlouholeté praxe prokurátorky a státní zástupkyně určitě řešila kauzy, které se týkaly daného oboru. Zákonodárce patrně nepočítal s tím, že může vzniknout potřeba jmenování místopředsedy úřadu s velmi úzce vymezenými kvalifikačními nároky,pro jejichž naplnění není praxe v oboru důležitá. Je na místě přistoupit k řešení tohoto problému v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který přímo zakazuje přepjatý formalismus při výkladu zákona a dokonce připouští i odchylky od doslovného výkladu, pokud odpovídají zdravému selskému rozumu. Posléze je na místě poukázat na oprávněnou námitku rovnosti zacházení, vytčenou v ústavní stížnosti ERÚ odkazem na postup prezidenta republiky při jmenování Andreje Babiše ministrem vlády ČR. V demokratickém právním státě by přece neměla platit zásada „quod licet Iovi non licet bovi“.

Nemohu uvěřit, že vysocí důstojníci PČR, vysokoškolsky vzdělaní státní zástupci a soudci si nejsou výše uvedených okolností vědomi. Pokud se přesto pustili do pronásledování předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, neudělali to z přesvědčení, že se jejich oběť dopouští nezákonného jednání, ale proto, že si to někdo přál. Jde tedy o čistý projev libovůle a zneužití moci orgánů činných v trestním řízení. Zásahem z 27. května 2015 nepochybně narušili chod ústředního orgánu státní správy, aniž by k tomu měli nezpochybnitelný právní důvod. Měli by být voláni k odpovědnosti již proto, aby příště při rozhodování o zákrocích proti státním úřadům a vysoce angažovaným osobám mysleli na lidovou moudrost: dvakrát měř, jednou řež.

K odpovědnosti je ovšem nikdo nepovolá, neboť všichni odpovědní činitelé, kteří tuto kulišárnu vyvolali a provedli, se těší výhodě práva na neomylnost a beztrestnost, které jim ve jménu mantry o jejich nezávislosti a díky  vágní definici kárného provinění přiznávají jejich nadřízení a velmi často i kárný soud. O nezdravosti daného stavu svědčí i skutečnost, že nejvyšší činitelé resortu si netroufají podat kárnou žalobu, i když se sami cítí pobouřeni křiklavě nesprávným rozhodnutím některého soudce nebo státního zástupce. Čerstvým příkladem budiž předčasné propuštění z výkonu trestu bývalého senátora Alexandra Nováka, které rozhořčilo jak nejvyššího státního zástupce tak ministra spravedlnosti. Nakonec jediná pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová vzala na sebe riziko z neúspěchu u kárného soudu a podala kárnou žalobu na chomutovského okresního státního zástupce Ladislava Kosána, který podle jejího názoru měl podat stížnost proti rozhodnutí soudu o vyhovění žádosti odsouzeného.

Pokud bude společnost trpět státním zástupcům a soudcům projevy přesvědčení o jejich výlučnosti a nadřazenosti nad stát a jeho občany, pokud budou platit bezzubá pravidla kárného řízení, lépe nebude.

„DRZÁ HOLKA“ V PROTIOFENZIVĚ

Alenu Vitáskovou někteří zaměstnanci (zejména ti dnes již bývalí), část lidí z fotovoltackého byznysu a určití politici již od jejího jmenování předsedkyní Energetického regulačního úřadu v listopadu r.2011 vnímají jako „drzou holku“ která se vetřela někam, kde není vůbec vítaná. Někteří z nich se pak za její vlády dostali do potíží, ale jiní jí naopak ztěžují život a práci, co jim síly stačí.

Známá je historie jejího trestního stíhání kvůli domněnce, že z náklonnosti k „slováckému miliardáři“ Zdenku Zemkovi nezabránila své podřízené Michaele Schneidrové v zastavení řízení, jehož výsledkem mohlo být odebrání licencí pro dvě jeho fotovoltaické elektrárny. Sdělení obvinění se dočkala 13.března 2013. Dne 4. června 2014 obě dámy poprvé usedly na lavici obžalovaných u Krajského soudu v Brně spolu s osmi spoluobžalovanými, jejichž věc se té jejich přímo netýká. Řízení se díky projednávání jejich kauzy vleče a dámám nezbývá než průtahy sdílet s nimi a trpět neproduktivní narůstání nákladů na obhajobu. V červnu r.2015 došlo k odročení kvůli nehodě zapisovatelky a pokračování má proběhnout až v polovině října. Není jisté, zda tím monstrproces skončí. Odhad vícenákladů na obhajobu obou obžalovaných, vyvolaných sloučením dvou kauz do jedné, se pohybuje ve statisících.

Mezitím bylo zahájeno vyšetřování proti úředníkům Energetického  regulačního úřadu, kteří odebrali rodině Zemků pochybné licence z 31.prosince 2010 a okamžitě je nahradili novými. Žalobce je podezírá z pokračování výše zmíněné trestné činnosti Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Toto se sice osobně Aleny Vitáskové netýká, ale jako šéfku úřadu ji to samozřejmě značně rozčiluje.

Mimo rámec trestního řízení se připravovala  novela energetického zákona, která mimo jiné nahrazuje funkci předsedy Energetického regulačního úřadu pětičlennou radou.Co se nepodařilo dosáhnout trestním stíháním, dokáže zákon: jinak neodvolatelné „drzé holce“ se zkrátí funkční období.

Posléze díky snaživosti zaměstnance ČEZu Tomáše Prokeše protikorupční policie zahájila proti ní úkony trestního řízení pro podezření, že jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní  ERÚ se dopustila přečinů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci. V jeho rámci  proběhla dne 27. května 2015 v úřadovnách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě na základě příkazu okresního soudu v Jihlavě prohlídka prostor s nasazením desítek policistů, při které policie zabavovala téměř vše, co jí pod ruku přišlo, třeba i zdravotní posudek Renaty Vesecké. Akce proběhla souběžně s klíčovou poradou šéfů všech významných účastníků energetického trhu, kterou narušila.

Vzhledem k významu postavení Aleny Vitáskové není bez významu skutečnost, že jí policejní zásah přivodil šok, z kterého se dodnes úplně nevzpamatovala. Jeho příznivý vliv na její výkon ve funkci zřejmě nelze očekávat.

„Drzá holka“ nyní vyrazila do protiofenzivy. Na tiskové konferenci dne 3.srpna 2015 vysvětlila houfu novinářů, že policejním zásahem byl narušen chod Energetického regulačního úřadu a jeho nezávislost, což mohlo mít nepříznivé důsledky pro regulaci energetického trhu. Došlo tím k ohrožení energetické bezpečnosti státu, následně jeho obecné bezpečnosti, a tím i k ohrožení bezpečnosti Evropské unie. Energetický regulační úřad se proto rozhodl postavit proti policejní a státnězástupcovské svévoli podáním ústavní stížnosti proti usnesení jihlavského soudu o povolení prohlídky prostor Energetického regulačního úřadu.

Slovo pak předala autorovi textu ústavní stížnosti, advokátovi doc. Zdenku Koudelkovi, který jako stěžovatele uvedl Energetický regulační úřad, jednající za stát jako právnickou osobu. Teprve v písemné tiskové zprávě, rozdávané po konferenci, se dočteme, že ústavní stížnost směřuje příkazu Okresního soudu v Jihlavě k provedení prohlídky prostor ERÚ a podala ji také předsedkyně úřadu Alena Vitásková. Takto následně informovaly sdělovací prostředky veřejnost. Aby ale bylo jasno: byla podána jen jedna společná ústavní stížnost, v které je jako stěžovatel na prvém místě uveden stát, zastoupený Energetickým regulačním úřadem, na druhém Alena Vitásková.

Výklad obsahu ústavní stížnosti byl tvrdou kritikou postupu orgánů činných v trestním řízení a v podstatě souzní s výtkami, jež jsem uveřejnil 30. května 2015 v článku „Stále dál ve stylu Nagygate“ Dodává navíc dříve neznámé podrobnosti, např. informaci o zabavení lékařského vyjádření ke způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce, které policie k objasnění domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové nepotřebovala a ani neměla právo ji získat.

Zdeněk Koudelka napadl postup orgánů činných v trestním řízení především výtkou nedůvodnosti a porušení principu omezení základních práv a svobod. Liché je podle něj odůvodnění  razzie neochotou ERÚ vydat policii jmenovací dekret Renaty Vesecké. Žádala o něj jiná policejní složka před zahájením úkonů trestního řízení.  ERÚ vydání apriorně neodmítl, pouze žádal  o odůvodnění požadavku, protože jde o dokument, jehož údaje požívají zákonnou ochranu a nelze jej tedy vydat komukoli a kdykoli. Mimo to policie překročila rámec povolené prohlídky tím, že se snažila dostat také k údajům z mobilních telefonů a počítačů, na jejichž vydání měla mít speciální souhlas. Celý zásah byl ostatně nadbytečný, protože jmenovací dekret není pro vyšetřování nezbytný: ERÚ zprávu o jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní před několika měsíci zveřejnil, čili skutek nepopírá. Tím spíše je neospravedlnitelné nasazení několika desítek policistů kvůli jeho vyzvednutí.

Při ústním vystoupení Zdeněk Koudelka opakovaně vyjádřil názor, že jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ není trestným činem. Zpochybnil i místní příslušnost jihlavského soudu a státního zastupitelství. ERÚ má sice úředně sídlo v Jihlavě, ale k jmenování došlo v Praze, v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 7. Podle něj tedy došlo k porušení principu zákonného soudce. Upozornil na nebezpečnost praxe státního zastupitelství, které v poslední době vykládá ustanovení o místní příslušnosti tak, aby mohlo kauzy řešit tam, kde se mu to z nějakých důvodů hodí.

Dále vytkl orgánům činným v trestním řízení porušení práva na rovné zacházení, zákazu diskriminace a zákazu provokace státem. Těžištěm jeho argumentace bylo srovnání domnělého porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem v situaci, kdy nemohl předložit negativní lustrační osvědčení, a ve věci jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, která domněle nenaplňuje požadavek zákona na dostatečnou praxi v energetice: co nevadilo u Andreje Babiše, by nemělo vadit u Renaty Vesecké a opačně.

Posléze upozornil na neoprávněnost některých úkonů policie při provedení prohlídky. Jde o zabavování listin, jež nemohou sloužit jako důkaz při objasňování domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové, které popřípadě sama policie ERÚ zaslala. Skutečně pobuřující je výše zmíněná informace, že se policie zmocnila lékařského posudku způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce místopředsedkyně ERÚ.

Námitky, jež Zdeněk Koudelka uvedl, jsou jako celek nesmírně závažné a odhalují skandální ráz policejního zásahu. Pokud hodnotím podání ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu a její představení na hojně navštívené tiskové konferenci jako nástroj k alarmování nadřízených „pachatelů“ nepřístojnosti z  ovlivnění veřejného mínění, známkuji jej výbornou. Výklad, který podal Zdeněk Koudelka, byl vskutku přesvědčivý a jeho obsah se díky sdělovacím prostředkům dostal až do poslední vísky.

Přesto tato ústavní stížnost může vyvolat mezi právníky debaty a pochybnosti. Především je otázka, zda jsou správné úvahy Zdeňka Koudelky o aktivní legitimací Energetického regulačního úřadu k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud obvykle ústavní stížnosti organizačních složek státu odmítá, protože Listina základních práv a svobod je určena výlučně k ochraně občanů. Orgány veřejné moci nejsou základními právy a svobodami nadány,  takže se jejich ochrany ústavní stížností ani nemohou dovolávat. Zdeněk Koudelka se odvolává na analogii s dvěma výjimečnými judikáty Ústavního soudu.  Jde o to, zda jsou dostatečně přiléhavé pro daný případ. Jako laik soudím, že Ústavní soud by měl přistoupit na jeho úvahu, že v této kauze Energetický regulační úřad nevystupuje jako nositel státní moci, ale pouze jako představitel státu-právnické osoby, hájící jeho  oprávněné nároky. To ho v daném případě legitimuje.

Mám však pochybnost o přípustnosti ústavní stížnosti subjektu, který není účastníkem napadeného trestního řízení. Okresní soud totiž rozhodoval v rámci trestního řízení proti Aleně Vitáskové jako fyzické osobě, nikoli proti ERÚ. Okolnost, že účinky patrně protiprávního soudního rozhodnutí dopadly na ERÚ, na věci nic nemění.

Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti odporovat i odkazem na skutečnost, že při nejmenším podstatná část úkonů, napadaných Zdeňkem Koudelkou jako protiprávní, byla „posvěcena“ soudním povolením k jejich provedení. Z ústního výkladu na tiskové konferenci ani z tiskové zprávy nevyplývá dojem, že by se pan advokát důkladně vypořádal s protiústavností výchozího soudního rozhodnutí.

Odmítnutí ústavní stížnosti pro  nedostatek aktivní legitimace ERÚ nelze úplně vyloučit.

Touto vadou netrpí postavení Aleny Vitáskové, která je účastnicí trestního řízení v postavení podezřelé a postup soudu, státního zastupitelství a policie vnímá jako útok na svá základní práva dle Listiny. O její aktivní legitimaci nemůže být pochyb.

Okresní soud v Jihlavě vydal pravomocné rozhodnutí k její škodě, proti němuž nelze podat opravný prostředek. Ústavní stížnost je tedy přípustná a mohla by mít naději na úspěch,  pokud by byla dobře podána.

Ve vztahu k její osobě je ale argumentace ústavní stížnosti chudá. Vlastně se jí týká pouze námitka porušení práva na rovné zacházení, spočívající na srovnání údajného porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem a Renaty Vesecké místopředsedkyni ERÚ. Všechny ostatní výtky, uvedené v ústavní stížnosti, se týkají nepřiměřeného postupu policie proti ERÚ.

V jejím případě došlo k protiústavnímu zásahu již samotným nařízením prohlídky prostor v situaci, kdy policie vedla trestní řízení proti ní kvůli jednání, jež nenese obligatorní znaky trestného činu, a pro povolení prohlídky nebyly naplněny podmínky naléhavosti a neopakovatelnosti úkonu.

Samozřejmě, námitky Zdenka Koudelky jsou platné a na jejich závažnosti se nic nemění. Ve vztahu ke kritice  vad  soudního rozhodnutí mají podpůrný charakter.

Pro tuto chvíli jediným hmatatelným výsledkem podání ústavní stížnosti pravděpodobně bude přerušení přezkumného řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení ministra, který byl podán začátkem června r.2015. Mimořádné opravné prostředky mají svou hierarchii: jakmile je podáno dovolání nebo ústavní stížnost, přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti ministra pro porušení zákona se přeruší.

Nicméně ústavní stížnost již byla podána. Nyní nezbývá než trpělivě čekat na rozhodnutí Ústavního soudu, který na sebe často nechává čekat hodně dlouho. Doufám, že dříve než Ústavní soud za mnoho měsíců, za rok nebo i déle dospěje k rozhodnutí, najde se někdo rozumný, kdo méně okázalými prostředky zastaví trestní řízení pro jeho zjevnou nesmyslnost.

  

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ IV aneb Tvrdošíjná prokurátorka

Ve chvíli, kdy jsem vydal  3. díl zprávy o znojemském justičním skandálu, dělal jsem si naději, že exprokurátorka Jarmila Goldová, která se v závěru veřejného zasedání dne 14. července 2015  nevyjádřila k rozhodnutí senátu předsedy Jaromíra Kapinuse, pochopí, že tuto hru prohrála a nevyvolá další zbytečné průtahy podáním stížnosti. Ale sotva článek vyšel, dostal jsem upozornění, že v příslušné rubrice internetových stránek resortu spravedlnosti se objevila zpráva, že již 14. července 2015 byl podán opravný prostředek. Zápis o něm je dokonce uveden před záznamem o vydání rozhodnutí a vyznačením vyřízení věci. Měl jsem proto pochybnost, zda nejde o omyl. Ale soud na upozornění na možnou chybu záznamu nereagoval a týdeník Znojemský týden psal 20.července 2015 o podání stížnosti s naprostou jistotou, takže nezbývá než věřit, že neuvěřitelné se stalo skutkem.

Je to další výstřelek ve znojemském justičním skandálu. Stížnost proti rozhodnutí se obvykle podává buď na místě při veřejném zasedání, což se zaznamená do protokolu, nebo si strany berou lhůtu na rozmyšlenou a rozhodnou se až po obdržení opisu písemného vyhotovení rozhodnutí. Exprokurátorka Jarmila Goldová volila třetí cestu. Nestálo by za námahu pozastavit se nad jejím postupem, kdyby neměl závažné  následky.

Jediný jistý výsledek stížnosti je další prodloužení řízení o několik měsíců, čili pokračující ztráty času účastníků řízení a navýšení nákladů na straně státu i obžalovaných. Průtahů i tak již bylo dost: věc byla původně pravomocně ukončena 1.září 2005. K nezákonnému  odmítnutí povolení obnovy procesu po odsouzení pravých pachatelů došlo  24. května 2012 a Nejvyšší soud ČR nařídil jeho opakování 19.listopadu 2013. Nové řízení bylo zahájeno 19.února 2015. Čekání na spravedlnost se skutečně hodně protáhlo, a i bez  stížnostního řízení by polykalo čas dále: po povolení obnovy musí následovat nové meritorní řízení.

Exprokurátorka Jarmila Goldová nepochybně usiluje o to, aby rozsudek senátu Jaromíra Kapinuse z r.2005 zůstal zachován. Mimo jiné, pokud by se jí to podařilo, otázka po její odpovědnosti za justiční omyl by ztratila smysl.

Zachování platnosti rozsudku z r.2005  by znamenalo obnovení stavu, jenž kritizuje v rozsudku z 19. listopadu 2013 Nejvyšší soud ČR: není možné, aby na jednoho pachatele připadali dva odsouzení.Nerad předjímám výsledky soudních rozhodnutí, ale zde si to dovolím. Díky ničemnosti recidivisty Karla Peera došlo v souběžných řízeních o povolení obnovy procesu k prohloubení dokazování. Na scénu vstoupili svědci, o nichž se dříve nevědělo, a není prakticky možné, aby je někdo účelově připravil na vystoupení před znojemským soudem. Soudce Pavel Rujbr  použil k doplnění dokazování i odposlechy telefonních hovorů obžalovaných a svědků. Vina Antonína Škrdly a jeho společníků byla spolehlivě prokázána již v rozsudku z r.2011, ale po řízení o povolení obnovy procesu, vedeného senátem Pavla Rujbra, je naprosto nezpochybnitelná. Současně bylo v tomto řízení  vyloučeno spolupachatelství Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Mylnost rozsudku senátu Jaromíra Kapinuse z r.2005 je tak zřejmější než dříve.

Celá argumentace, kterou exprokurátorka Jarmila Goldová použila v závěrečné řeči dne 14. července 2015, popírá závěry tří na sobě nezávislých soudů a přehlíží výsledky dokazování. Pokud se paní exprokurátorka odvolává na důkaz pachovou stopou, je to další voda na mlýn stoupenců zákazu používání pachové identifikace osob: případy dodatečného prokázání neviny osob, usvědčených pachovou stopou, jsou sice vzácné, ale jsou.

Za všech výše uvedených okolností se nachází vyhlídka na uhájení rozsudku z r.2005 někde mezi zázrakem a science fiction, čili jde o libovůli neodpovědné bývalé prokurátorky a příslušnice předlistopadové nižší režimní šlechty. Bohužel si vyvolání  škod a útrap může klidně dovolit: na náhradě finančních ztrát státu se nebude podílet a proti případné kárné nebo dokonce trestní odpovědnosti ji chrání působení patologicky pojaté mantry o nezávislosti státních zástupců, zakořeněné v jejich hlavách a uctívané i zmatenou veřejností. Bohužel současné znění zákona o státním zastupitelství umožňuje beztrestné podání stížnosti proti soudnímu rozhodnutí i tehdy, kdy k tomu není ani věcný, ani formálně-právní důvod, neboť je přece výsledkem nezávislého rozhodování žalobce. Ani vládní návrh nového zákona v jeho současné podobě na tom nic nezmění.

VZPOURA V PODPALUBÍ

Nezvyklá vedra otupují pozornost. Zvládnutí přívalu zpráv s příchutí senzace je obtížnější než jindy. Za clonou takových událostí, jako je například řecká krize, procesy s Lukášem Nečasaným, Davidem Rathem či Petrem Kramným nebo nehoda pendolina se úplně vytratil zájem o postup příprav nového zákona o státním zastupitelství, přestože senzace mají pouze jepičí životnost, zatímco změna zákona bude ovlivňovat životy mnoha lidí po celá desetiletí.

Práce na přípravě zákona nepochybně v tichosti probíhají a starosti, které vyvolávají v různých lidech, probublávají na povrch hladiny mediálního nezájmu jen občas. Jedním z jejich výstupů je stanovisko Městského státního zastupitelství v Praze, jemuž poskytl reklamní prostor lobbistický server Česká justice  uveřejněním článku Prototyp nesystémových změn, v němž připomínky pražských městských žalobců označil za „další šrám“, který zákon utrpěl.

Takové hodnocení se mi zdá nadnesené: v rámci meziresortního připomínkového řízení se k návrhu zákona vyjádřila všechna ministerstva, další ústřední úřady a také soudy a akademická obec. Je na ministerstvu spravedlnosti, aby se s připomínkami vypořádalo a přivedlo návrh zákona do podoby, v které jej projedná vláda před postoupením Poslanecké sněmovně. Městské státní zastupitelství v Praze je organizační složka třetího řádu, do jejíž pracovní náplně nepatří tvorba koncepcí řízení soustavy. V tlačenici připomínek jeho  stanovisko určitě nebude mít podstatný význam, pokud vůbec jaký.

Stanovisko a jeho uveřejnění Českou justicí má ale jiný význam: vypovídá o vnitřních poměrech ve státním zastupitelství. Pražští žalobci popírají potřebnost změny zákona, protože prý při aplikaci toho současného zásadní problémy nevznikají. To je velmi sebevědomé hodnocení současného stavu, odpovídající přísloví, podle něhož „každá liška svůj ocas chválí“. Dožadují se odsunutí vydání zákona až po rekodifikaci trestního řádu, ke které možná dojde až za několik let. Mimochodem: s touto připomínkou se ministerstvo spravedlnosti hravě vypořádalo v odpovědi na připomínky sněmovního Podvýboru pro justici a soudní samosprávu. Dále se pražští městští žalobci brání zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení tzv. speciálního státního zastupitelství pro potírání závažné majetkové a hospodářské kriminality a korupce. To jsou ale opatření, která jako  součást vládní koncepce a sněmovního tisku 1054/13 přežila z r.2013, a zůstala ve vládních záměrech po všech změnách politické reprezentace, ke kterým od r.2013 došlo. 

Požadavek reformy státního zastupitelství a jejího uskutečnění vydáním nového zákona se zrodil jako reakce na závažná selhání úřadu v minulosti a dostal se do programu Nečasovy vlády. Směr, jakým mají změny ve státním zastupitelství probíhat, pak na základě poznatků o jeho vnitřních problémech navrhlo nové vedení státního zastupitelství v čele s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a jeho ideovými souputníky, mezi nimiž vynikla zvláště tehdejší předsedkyně Unie státních zástupců Lenka Bradáčová. Jejich představy se promítly do návrhu zákona, který v r.2013 za působení Pavla Blažka ve funkci ministra spravedlnosti prošel vládou do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. Odtud jej stáhla exministryně Marie Benešová. Její nástupkyně Helena Válková od záměru na vydání nového zákona neutekla, ale  pustila se úplně jiným směrem. Její nástupce Robert Pelikán se pak v zásadě vrátil k původní „státnězástupcovské“ koncepci zákona a dále  ji rozvíjí.

Sebeuspokojení s úrovní práce státního zastupitelství a odpor proti připravovaným změnám, které prostřednictvím České justice pražské městské státní zastupitelství sdělilo urbi et orbi, jsou v podstatě ideovou vzpourou v podpalubí proti vrcholovému vedení státního zastupitelství. Státní zástupci mají jistě právo požívat svobody slova a projevu. Nicméně přenesením svého sporu s vedením soustavy do médií se vzdali nezávislosti na politických vlivech, kterou při jiných příležitostech naléhavě požadují.

Jejich jednání se dá rozumět také tak, že se pustili do politického boje proti svému vedení za zachování zavedených pořádků a proti nepříjemným změnám. Není to v jejich chování úplná novinka: když pražský vrchní státní zástupce Stanislav Mečl krátce po svém jmenování poslal na Městské státní zastupitelství v Praze své kontrolory, městská státní zástupkyně Jana Hercegová se vyděsila a běžela hledat ochranu do Poslanecké sněmovny, kam by své cti, nezávislosti a principů dělby moci ve státě vědomá vedoucí státní zástupkyně neměla nikdy vkročit. A ani to nebyl jediný její výstřelek.

Mimochodem: pražští žalobci svým vystoupením projevují nevděk vůči Pavlu Zemanovi, který se tvrdě zastával městské státní zástupkyně Jany Hercegové proti výtkám exministryně spravedlnosti. Důvody jejich počínání kromě lpění na starých dobrých časech, předvídatelného u bývalých předlistopadových prokurátorů, mohou být přízemní. Po přijetí nového zákona se dostanou přímo „pod knutu“ nejvyššího státního zástupce, který je bude muset vybičovat k lepším výkonům, aby prokázal účelnost zrušení vrchních státních zastupitelství. Mimo to všem krajským státním zástupcům, tedy i pražské  městské státní zástupkyni, skončí funkční období za rok od nabytí účinnosti nového zákona. Budou-li chtít dále působit ve vedoucí funkci, budou se muset podrobit výběrovému řízení, jehož výsledek nelze nikomu předem zaručit. To je nepříjemnost, bez které by se Jana Hercegová asi ráda obešla.

Uveřejnění článku a jeho výše zmíněné hodnocení jako „šrámu“ odpovídá trvalému postoji redakce České justice. Vyšlo zde několik článků k tématu zákona o státním zastupitelství. Všechny odmítají přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství a zřízení „speciálu“, ani jeden nevysvětluje a neobhajuje vládní koncepci. Zatímco se mohu dohadovat důvodů vystoupení  pražských městských žalobců, o motivaci redakce k jednosměrnému postoji nic nevím.

Kromě pražských žalobců, samozřejmě zcela mimo zájem médií, vystoupil jen o pár dní dříve  s výhradami k vládnímu návrhu také tradičně tabuizovaný spolek Šalamoun, který volil podstatně odlišnou formu: na svých internetových stránkách vydal jako jeho komplexní kritiku alternativní návrh zákona. Pokud se pražští žalobci bojí následků přijetí vládního návrhu v jeho současné podobě, „šalamounského“ by se v případě jeho přijetí (k němuž nemůže dojít) měli bát několikanásobně více, protože je vůči nim podstatně nevlídnější.

„Šalamouni“ nejsou v zásadním rozporu s vedením státního zastupitelství a ministerstva v názoru na nutnost reformy státního zastupitelství, na vhodnost zrušení vrchních státních zastupitelství a na zřízení „speciálu“. V podrobnostech se ale od vládního návrhu liší způsobem, jehož uplatnění by bylo velmi nepříjemné jak pro tvůrce vládního návrhu, tak pro jeho odpůrce.

Vládní návrh sklidil nelibost některých soudců a části akademické obce pro údajnou protiústavnost definice státního zastupitelství jako soustavy justičních orgánů, určených k zastupování veřejné žaloby. Tvůrcům definice šlo zřejmě o posílení kastovního prestiže státního zastupitelství. „Šalamouni“ na něj nedbali, když státní zastupitelství uvedli jako soustavu právních služeb státu, určených k zastupování veřejné žaloby a garantujících zákonnost přípravného řízení trestního. Dále upravili vztah ministra spravedlnosti a nejvyššího státního zástupce ve shodě s většinovým evropským řešením zcela jednoznačně tak, že ministr je nadřízeným nejvyššího státního zástupce, ovšem jen v hranicích, vymezených zákonem. Proti vládnímu návrhu zavádí i pro funkci nejvyššího státního zástupce výběrové řízení. Jeho odvolání nepodmiňuje rozhodnutím kárného soudu: ponechává je na rozhodnutí vlády jako výsledku kárného řízení, proti němuž se nejvyšší státní zástupce může odvolat k Poslanecké sněmovně. Posiluje ale jeho postavení tím, že ho zmocňuje k vydávání všech podzákonných předpisů, upravujících vnitřní chod soustavy a přenáší na něj pravomoc jmenovat okresní státní zástupce. Zřizuje také speciální státní zastupitelství, nikoli však jako malou generální prokuraturu, která nepodléhá dohledu nejvyššího státního zastupitelství a může si vybírat dle vlastní úvahy kauzy, ale jako standardní útvar, podřízený dohledu. Zastupování obžaloby u vrchních soudů řeší „šalamounský“ návrh pověřením jednoznačně určených krajských státních zastupitelství se sídlem shodným se sídlem vrchního soudu, zatímco vládní návrh je svěřuje prvostupňovým krajským státním zastupitelstvím s možností přenesení úkolu na nejvyšší státní zastupitelství. Podle vládního návrhu podléhají státní zástupci pracovnímu hodnocení přímým nadřízeným jednou za tři roky a po opakovaném nepříznivém výsledku mohou být přeloženi na jiné pracoviště. Alternativní návrh počítá stejně jako zákon o státní službě s každoročním hodnocením, protože jeho autoři nevidí důvod, proč by měli mít státní zástupci měkčí podmínky než ostatní státní zaměstnanci. Místo přeložení po opakovaném záporném hodnocení následuje konec kariéry. Největší rozdíl je v úpravě kárné odpovědnosti a kárného řízení. Vládní návrh zachovává současnou bezzubou úpravu s neurčitou definicí kárného provinění a přenesením rozhodování na jednostupňové řízení před kárným soudem. Alternativní návrh obsahuje upřesněnou definici kárného provinění a zavádí dvoustupňové kárné řízení před kárnými komisemi státního zastupitelství, s možností soudního přezkumu druhostupňového rozhodnutí. Současně zavádí povinnost zahájit kárné řízení vždy, když ministerstvo spravedlnosti vyplatí odškodné za škody, způsobené občanům nesprávným postupem státního zastupitelství.

Rozdíly jsou i v postupu přechodu na nové  uspořádání. Podle vládního návrhu nejvyššímu státnímu zástupci, který bude v den nabytí účinnosti zákona ve funkci, začne běžet sedmileté funkční období. Prakticky to znamená, že bude-li ve funkci Pavel Zeman, bude mít zajištěno třináctileté funkční období. Krajští státní zástupci mají skončit za rok od nabytí účinnosti zákona, okresní státní zástupci odejdou v několika vlnách podle délky svého působení. Alternativní zákon řeší ukončení mandátů v souvislosti s nabytím účinnosti nového zákona přesně opačně: jako první do roka odejde nejvyšší státní zástupce a bude jmenován nový, který vzejde z výběrového řízení. Ten pak bude řídit další personální změny, které proběhnou v několika vlnách. Odcházející nejvyšší státní zástupce bude mít výjimku: může se zúčastnit výběrového řízení na své místo.

Státní zástupci vrchních státních zastupitelství přejdou podle vládního návrhu do stavu nejvyššího státního zastupitelství, čímž se dostanou do vyšší platové třídy. Ta jim pak zůstane doživotně, i kdyby působili na okresním státním zastupitelství. Reformu to poněkud prodraží. Podle alternativního zákona přejdou státní zástupci vrchních státních zastupitelství do stavu určených krajských státních zastupitelství, odkud budou případně postupně přemístěni dál. Zůstanou jim samozřejmě zachovány současné platy, zvýšení však nedosáhnou.

Bude jistě zajímavé sledovat, zda aspoň některé myšlenky alternativního návrhu poslouží jako inspirace a podklad pro poslanecké pozměňovací návrhy.

V každém případě je třeba připustit, že prosazení vládního návrhu v podobě, v které šel do meziresortního připomínkového řízení, není zdaleka jisté. Ovšem vládní koalice se může dohodnout na čemkoli a opozici může „převálcovat“.

PREZIDENTŮV KAJÍNEK V ÚZKÝCH

Jiří Kajínek (54), odsouzený v r.1998 k doživotnímu trestu, je mezi českými vězni úkazem svého druhu: ač již má za sebou více než 23 let života ve vězení, nedává veřejnosti a také justici na sebe zapomenout a zájem o jeho osud a pochybnosti o vině jsou stále živé. Mezi pochybovači o jeho vině se vyskytují i významní lidé, jejichž pochybám dodává váhu jejich odborný prestiž. O jeho nevině je přesvědčena i vdova po zavražděném Štefanu Jandovi. K propagaci jeho údajné pravdy slouží internetové stránky, provozované jeho přáteli. K jeho případu se stále vracejí novináři, o jeho životě byl natočen film a dokonce si nechal vyrobit poštovní známku se svým portrétem. Morálně jej podporuje poměrně početný kruh přátel a sympatizantů. Nejvíce jej  ovšem proslavil útěk z Věznice Mírov v r. 2000.

V jeho prospěch se postupně angažovali oslovením Nejvyššího a Ústavního soudu tři ministři spravedlnosti. Sám neúspěšně žádal tři prezidenty republiky o milost.  A opakovaně se pokusil o obnovu svého procesu.  

Třetí z pokusů proběhl dne 23. července 2015 u Krajského soudu v Plzni. Na vlastní žádost se jednání nezúčastnil. Zastupoval jej obhájce Tomáš Zejda. Senátu předsedal soudce Tomáš Bouček, jehož kdysi proslavil únik výroku o Jiřím Kajínkovi a některých dalších účastnících řízení, že „všecko je to jedna verbež“.Takový výrok je vše, jen ne záruka nestrannosti soudce či důkaz jeho ušlechtilosti. Obžalobu zastupoval státní zástupce KSZ Plzeň Martin Rykl. Zhruba za hodinu a čtvrt bylo po všem: opět zamítnuto.

O povolení obnovy může soud rozhodnout, objeví-li se nové důkazy, v době meritorního řízení neznámé, jež by buď samy nebo ve spojení s důkazy z původního procesu  mohly vést ke změně výroků o vině a trestu.

Návrh na povolení obnovy řízení tentokrát směřoval pouze proti výroku o trestu, přesněji řečeno proti uložení doživotí. Důkazem, jenž měl prokázat vhodnost obnovy procesu, byl znalecký posudek z řízení u Okresního soudu v Šumperku o přeřazení Jiřího Kajínka do mírnějšího režimu výkonu trestu. Znalec v něm prokazuje, že psychika  odsouzeného prodělala v době výkonu trestu významné změny k lepšímu, takže by dokonce ani nebylo třeba se obávat následků jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu. Neplatí již popis osobnosti Jiřího Kajínka znalci v meritorním řízení, kteří ho uznali za  nezpůsobilého resocializace. Bez jejich tehdejšího hodnocení by uložení doživotního trestu nebylo možné.

Slabinou argumentace návrhu na povolení obnovy bylo přehlédnutí skutečnosti, že příznivý vývoj osobnosti Jiřího Kajínka zaznamenal znalec již v předchozím řízení o povolení obnovy procesu, takže koncepce návrhu na obnovu řízení nebyla úplnou novinkou. Toho v závěrečnému návrhu obratně využil státní zástupce, jenž se dožadoval zamítnutí žádosti. Na jeho vystoupení neméně obratně navázal předseda senátu v odůvodnění záporného rozhodnutí. Upozornil, že posudek, který předkládá obhajoba, nemá zřejmě ambice revidovat předchozí znalecký posudek, na jehož základě  byl vydán meritorní rozsudek, ani nepolemizuje s jeho závěry. Vyslovil pak názor, že návrh je v rozporu s duchem českého trestního práva hmotného. Předkladatel nedbá skutečnosti, že uložení doživotního trestu nevylučuje možnost kladného vývoje osobnosti. Dokonce s ním zákonodárce počítal: proto je odsouzenému zachována možnost, aby po uplynutí určité doby mohl dosáhnout přeřazení do mírnějšího režimu výkonu trestu, a aby nejméně po dvaceti letech výkonu trestu mohl žádat o podmíněné propuštění. „Polopatisticky“ řečeno, dle pana soudce Tomáše Boučka v době vynesení meritorního rozsudku odpovídal stav Kajínkovy osobnosti zjištěním znalců a doživotní trest byl uložen správně. Zjištěný současný příznivý stav jeho osobnosti je výsledkem působení dlouholetého výkonu trestu, ale posudek nevyvrací zjištění, učiněná znalcem v meritorním řízení. Není tedy důvodu ke změně výroku o trestu, zvláště když za několik málo let se Jiří Kajínek může dostat  na svobodu řízením  o podmíněném propuštění.

Soud hájil neprolomitelnost svého meritorního rozhodnutí. Jeho argumentace je podle mého laického názoru z formálně právního hlediska alespoň přijatelná, nechci-li jí přiznat nezvratnost. Troufnu si ale tvrdit, že z hlediska zdravého selského rozumu kulhá. Připusťme, že znalci v r.1998 během krátkého vyšetření správně vyhodnotili Jiřího Kajínka jako nebezpečného člověka, u něhož nelze očekávat polepšení. Soudu pak nezbylo než zajistit ochranu společnosti před nebezpečným individuem a tedy odklidit jej na doživotí do vězení. Nyní se ale ukázalo, že Jiří Kajínek v r. 2015 je někdo jiný než Jiří Kajínek z r.1998.  Jeho případný pobyt na svobodě by již neměl být hrozbou pro pokojné občany. Je-li jedním z účelů nedobrovolného pobytu ve vězení náprava zločince, pak v daném případě byl smysl trestu zřejmě do určité míry naplněn. Lidé by se neměli bát potkávat Jiřího Kajínka na ulici, nemuseli by před ním chránit svůj majetek. Jsou-li úvahy o dosahu změn jeho osobnosti správné, bylo by na místě zamyslet se nad smyslem dalšího věznění odsouzeného. Dá se předpokládat, že se bude ve vězení dále vyvíjet k lepšímu, takže v případě podmíněného propuštění v r. 2022 vyjde z věznice jedinec, zralý na zařazení do andělského sboru? Nebo povede nepovolení obnovy ke ztrátě motivace na vylepšování obrazu osobnosti a následně k zastavení kladného vývoje Jiřího Kajínka? To jsou otázky, které nelze odpovědně vyřešit v hodinovém soudním řízení, ale mohly by být přezkoumány kontradiktorní „bitvou znalců“ v obnoveném meritorním řízení. Samozřejmě, ani takové důkladné posouzení účelnosti zachování doživotního trestu by nemuselo vést k výsledku, příznivému pro Jiřího Kajínka. Ale spravedlnosti by bylo učiněno zadost. Dodejme, že znalecké posudky z oboru psychologie nemají povahu exaktního měření fyzikálních veličin. Platí to samozřejmě pro všechny posudky, o nichž je zde řeč, tedy jak pro obstarané státem, tak pro ty, s nimiž přišla obhajoba. Křečovité lpění na takovém jejich výkladu, který podporuje zachování neprolomitelnosti meritorního rozsudku, mi za daných okolností připadá nepatřičné.

Výsledek řízení z 23. července 2015 by měl být povzbuzením pro zastánce názoru, že současná právní úprava řízení o povolení obnovy procesu je nevhodná. O žádostech o obnovu rozhoduje nalézací soud, který ve věci rozhodoval v původním řízení. V praxi velmi často rozhoduje dokonce stejný soudce či senát. Vyhovuje to z hlediska pohodlí soudců, kteří nemusejí pracně studovat zcela neznámý spis. Současně se ale otvírá cesta pro lidsky sice pochopitelnou, ale přesto nemravnou snahu o obhajobu původního rozhodnutí za každou cenu a pro slepotu k vlastním chybám. Byla naděje, že při rekodifikaci trestního řádu, kterou spustila bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, dojde ke změně. Předseda rekodifikační komise  prof. Pavel Šámal (62), nynější předseda Nejvyššího soudu ČR, jí byl nakloněn.  Avšak nahradila ho prof. Dagmar Císařová  (83), o jejíchž záměrech v tomto ohledu není nic známo.

Na osudu tohoto pokusu Jiřího Kajínka o obnovu řízení by mohl porovnat své optimistické názory s neúprosnou realitou života prezident republiky Miloš Zeman, který shodou okolností také pochybuje o vině Jiřího Kajínka. Když jej pan odsouzený požádal o milost, nevyhověl mu a myslel si, že věc skvěle vyřídil, když s ministryní  spravedlnosti Helenou Válkovou projednal vhodnost obnovy Kajínkova procesu. Pokud by se seznámil se záznamem procesu z 23.července 2015, patrně by pochopil, jakými pravidly se obnova procesu řídí a jak ji ovlivňuje setrvačnost v myšlení státních zástupců a soudců, jak zcela bezmocný je ministr spravedlnosti, i když si sám myslí, že proces vyžaduje revizi. Nepředpokládám ale, že by pan prezident po seznámení se záznamem z řízení překročil svůj stín a udělil Jiřímu Kajínkovi milost. Mohl by ale nějakým způsobem podpořit řešení, které již několik let propaguje spolek Šalamoun: prezident republiky by měl mít mimo práva udílet milost také pravomoc nařídit revizi procesu. Milost prezidenta republiky by nadále sloužila pouze k zmírnění tvrdosti zákona z humanitárních a popřípadě společenských důvodů, právo nařídit revizi procesu by naopak sloužilo k prověření podezření na justiční omyl nebo svévoli. Příprava legislativního zpracování návrhu by patrně trvala několik let, ale jeho prosazení do života by určitě přispělo k nápravě řady justičních křivd.

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ III aneb POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE U ZNOJEMSKÉHO SOUDU

Průběh a výsledky obou souběžných znojemských procesů vrhají špatné světlo na úroveň  českého trestního řízení. Především se potvrzuje, že může dojít k odsouzení nevinných lidí a  justice se dokáže snížit k překážení nápravě křivdy. Nelze  vyloučit, že to, co se stalo Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi, se nemůže stát s nějakými obměnami jiným obviněným. Ostatně jsou známy i jiné případy prokazatelných justičních omylů.

Zatvrzelost, s kterou se z počátku bránil obnově řízení soudce Jaromír Kapinus, a zejména až do poslední chvíle exprokurátorka Jarmila Goldová, upozorňuje na úskalí současných pravidel řízení o povolení obnovy procesu. V daném případě došlo od r. 2005 jen k nepatrné změně senátu tím, že z něho – možná pod vlivem stížností spolku Šalamoun – odešel manžel předsedkyně soudu, a také žalobkyně provází případ od jeho zrodu až do současnosti. Pro žalobkyni může být velmi nepříjemné poznání, že na počátku řízení trapně selhala. Ani předsedovi senátu nemusí být povolení obnovy příjemné, i když patrně nebylo v jeho silách poznat, že se Tomáš Čepura přiznává k nespáchanému činu pod nátlakem. Odporem proti povolení obnovy procesu soudce i žalobkyně zastírají svá výchozí selhání.

Současná právní úprava, která zmocňuje k vedení řízení o povolení obnovy procesu nalézací soud, který ve věci původně rozhodl, sleduje zajištění pohodlí pro soudce a žalobce: kdyby v řízení o povolení obnovy měl rozhodovat jiný než původní nalézací soud, musel by nastudovat celý trestní spis, a to je hodně práce. Systémové zajištění spravedlnosti pro případné oběti justičních přehmatů zákonodárce nepovažoval za potřebné.

Bylo prolomeno dogma o profesionální počestnosti vyšetřujících policistů. Vynucené doznání Tomáše Čepury dokazuje, že pověsti o zvrácené snaživosti některých policistů, kteří jsou v honbě za „čárkou“ schopni nezákonného jednání, mohou být někdy pravdivé. Nejde jen o vynucené doznání, ale i o nález pachových stop nespravedlivě odsouzených, což je ostatně „ozdoba“ i jiných řízení, v nichž došlo k dodatečnému zproštění viny. Z toho by si měli vzít poučení všichni, kdo se zabývají přezkumem opravných prostředků a každé podezření na možnou nezákonnost  postupu policistů je pro ně apriorně tabu či nesmysl.

Dále lze z případu vyvodit, že soudcům, kteří se z jakýchkoli důvodů rozhodnou škodit účastníkům řízení, nelze v zlovolném počínání zabránit a zejména je za ně nelze potrestat. Rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse z 24. května 2012  o nepovolení obnovy procesu v situaci, kdy za odsouzený skutek byli odsouzeni jiní obžalovaní, bylo dle mého laického názoru v nejlepším případě kárným proviněním, a možná bylo na hraně trestného jednání (totéž přiměřeně platí o jednání stížnostního senátu předsedy Aleše Flídra). Nicméně žádný z oslovených kárných žalobců se necítil dostatečně pohoršen na to, aby podal kárnou žalobu. Nejblíže příslušná kárná žalobkyně Lenka Krčálová, předsedkyně znojemského soudu, rozhodnutí senátu Jaromíra Kapinuse, svého místopředsedy, obhajovala. Své cti dbalá soudkyně by se ale z rozhodování vyloučila pro podjatost, protože její manžel byl členem Kapinusova senátu v původním procesu v r.2005  i v napadeném řízení o povolení obnovy procesu.

Neúspěšné byly i pokusy o vyvolání trestního řízení. Nepřekvapuje to: na všem, co je v tomto řízení špatně, se nějakým způsobem podíleli policisté a státní zástupci. Odmítnutím povolení obnovy procesu pan soudce odvrátil nebezpečí odhalení jejich nezákonného jednání. Zasloužil si proto ochranu.

Postup  senátu Pavla Rujbra zkoumali k podnětu na podání stížnosti pro porušení zákona nebo na podání kárné žaloby na předsedu senátu bájeslovní pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti. Na uvedení Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera ve výrokové větě rozsudku jako spolupachatelů neshledali nic závadného. Z jejich vyjádření jsem nabyl dojem, že možná ani neslyšeli o akuzačním principu, neznají trestní řád a osobní čest zmíněných mužů považují za něco, co je v nejlepším  případě vhodné na vyčištění zablácených bot.

Liknavost soudce Jaromíra Kapinuse v prvních měsících po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR poskytla podklad pro podněty k vyvolání kárného řízení pro průtahy. Na žádost otce Jaroslava Šindlera přezkoumala příslušný spis tehdejší předsedkyně Nejvyššího  soudu ČR Iva Brožová. V dopisu ze dne 14. července 2014 uvedla: „ Na základě Vašeho dopisu jsem požádala Okresní soud ve Znojmě o zapůjčení obou spisů, abych se mohla seznámit s jejich obsahem z těch hledisek, která namítáte. S politováním jsem nucena konstatovat, že postup okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neodpovídá požadavku na přiměřenou rychlost řízení a z důvodů pro mne nejasných okresní soud zatím nepřistoupil k projednání návrhu Vašeho syna na obnovu řízení…“ Předsedkyně Nejvyššího soudu měla pravomoc kárné žalobkyně, takže mohla loudavému soudci aspoň uštědřit důtku. Ponechala ale jeho osud v rukou předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která na rozdíl od ní průtahy na  straně senátu Jaromíra Kapinuse nenašla. Mezi názory obou dam na přiměřenost tempa jednání soudce Jaromíra Kapinuse je nesmiřitelný rozpor. Pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti dali přednost mínění podjaté předsedkyně okresního soudu před názorem předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, protože v žádném případě nechtěli připustit, aby ministerstvo proti němu jakkoli vystoupilo. Zřejmě považují ochranu práva na soudcovskou svévoli za své posvátné poslání.

Ze způsobu, jakým se kární žalobci a kontrolní orgány ministerstva stavěli ke stížnostem na postup obou předsedů senátů vyplývá, že nedotknutelnost chybujících soudců je pro orgány státní moci důležitější než starost o poctivý výkon spravedlnosti.

Liknavost soudce Jaromíra Kapinuse v přístupu k rozsudku Nejvyššího soudu, i způsob, jakým se kární žalobci a úředníci ministerstva stavěli k návrhům na zahájení kárného řízení proti němu pro průtahy, svědčí o neúctě k Nejvyššímu soudu ČR: Jaromír Kapinus se podřídil jeho rozsudku až po 16 měsících a pro kárné žalobce i pro úředníky ministerstva měl názor předsedkyně okresního soudu na  přiměřenost tempa jednání soudce Kapinuse  větší váhu než mínění předsedkyně Nejvyššího soudu ČR.

Pozoruhodná byla i režie obou řízení o povolení obnovy procesu. Oba procesy se obsahově absolutně překrývaly, jen se měnilo procesní postavení účastníků, jednou hrajících roli obžalovaných, podruhé  svědků. Jednání byla vesměs krátká, některá trvala jen málo přes půl hodiny. Přímo se nabízela možnost časové koordinace obou jednání tak, aby např. nebylo nutné eskortovat svědky z Příbrami dvakrát. Soud ji ale nevyužil, což považuji za manažerské selhání předsedkyně soudu. Hledisko hospodárnosti jí je zřejmě značně vzdálené.

Z hlediska praxe spolku Šalamoun případ Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera patřil k méně naléhavým: Tomáš Čepura byl již před lety propuštěn z výkonu trestu a soud dávno rozhodl, že se Jaroslav Schindler osvědčil ve zkušební lhůtě podmíněného trestu. Na ministerstvu ale leží i několik jiných podnětů spolku Šalamoun, jejichž kladné vyřízení by přineslo mnohem více užitku a radosti. Pokud již nebyly úředníky zamítnuty, čekají na rozhodnutí i několik let. Proč se úspěch dostavil právě v kauze Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, a nikoli v některé významnější, je ve hvězdách.

Na ministerstvo přichází stovky podnětů ročně, z nichž jen několik málo uspěje. Nenalézám žádné pravidlo nebo zákonitost, podle kterých by bylo možné předjímat, na kterého žadatele se usměje štěstí. Jisté je pouze tolik, že ministři, kteří přišli po Pavlu Němcovi a Daniele Kovářové, svého práva podat stížnost pro porušení zákona využívají stále méně. Zřejmě je vůbec neděsí myšlenka na možnost, že za mřížemi našich věznic trpí několik nespravedlivě odsouzených. A výběr podnětů, jež vyústí v podání stížnosti pro porušení zákona, silně připomíná sportku. Pochybnosti nejsou pouze mou nemocí: stejně nepochopitelný se zdál způsob výběru podnětů ke kladnému vyřízení Haně Marvanové,  bývalé 1.náměstkyni ministryně nespravedlnosti, zkušené obhájkyni ve věcech trestních.

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ II aneb DESET LET KLOPÝTÁNÍ KE SPRAVEDLNOSTI

Názor na úroveň soudu, odvozený z nahlédnutí pouze do tří procesů, vedených různými soudci, může být klamavý. Nemění to nic na tom, že kauzy Okresního soudu ve Znojmě, s nimiž jsem se seznámil, poskytují obraz odpuzující a  pobuřující.

Soudkyně Kateřina Kafková, která při vazebním řízení ve věci obviněného Shahrama Zadeha projevila názor, že Anglie není součástí Evropské unie, asi není ozdobou soudcovského stavu. Její nevědomost je ovšem spíše humornou drobností ve srovnání s počínáním soudců Jaromíra Kapinuse a Pavla Rujbra, kteří se s odstupem šesti let zabývali stejným přepadením dvou poštovních doručovatelek a oba zasáhli škodlivě do osobnostních práv obviněných Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Navodili stav, v jedné části odporující zákonům fyziky a logiky, v němž připadají na jednoho skutečného pachatele dva odsouzení, v druhé části nedbající akuzačního principu: jako spolupachatelé jsou ve výrokové větě rozsudku zapsáni lidé, kteří nebyli obžalováni a k prokázání jejich účasti na souzeném  trestném jednání neproběhlo dokazování.

V letech 2013 a 2014 jsem se opakovaně vracel k této věci.  Na internetových stránkách spolku Šalamoun je několik článků, které nechutnou záležitost popisují. Přehledné informace lze najít zejména  v článku „Ryba smrdí od hlavy i v justici“ z 16. března 2014.

Senát tehdejšího předsedy soudu Jaromíra Kapinuse, bývalého člena KSČ, odsoudil v r. 2005 za zmíněná přepadení obžalované Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera. Klíčovým důkazem bylo falešné doznání Tomáše Čepury, který podlehl únavě a strachu při dlouhém policejním výslechu. Jaroslav Schindler se k činu nikdy nedoznal (podle žalobkyně Jarmily Goldové „na radu obhájce zatloukal, zatloukal a zatloukal“). Nezbývá, než ve prospěch soudce Jaromíra Kapinuse připustit, že sotva mohl rozhodnout jinak, když se Tomáš Čepura k činu doznal a Jaroslava Schindlera označil za dalšího pachatele. Pro další část událostí ho to ale neomlouvá.

Nezodpovězená zůstává otázka po odpovědnosti dozorové státní zástupkyně Jarmily Goldové, bývalé komunistické prokurátorky, jejímuž ostřížímu zraku pohodlně uniklo zločinné počínání policistů. Žalovala pak na základě nezákonně získaného důkazu a nadále lpí na svém pomýlení. Neochota přiznat si selhání je možným vysvětlením jejího trvalého odporu proti snahám o  obnovení procesu.

Bývalý státní zástupce soudce Pavel Rujbr, jenž soudil skutečné pachatele Antonína Škrdlu a jeho společníky  Lubomíra Čučku a Renatu Čučkovou, o Kapinusově rozsudku samozřejmě věděl. S faktem předchozího odsouzení dvou nevinných lidí si poradil novátorsky, dle mého laického úsudku nezákonnně: aniž by o nich byla zmínka v obžalobě a aniž by k jejich účasti proběhlo dokazování při hlavním líčení, dostali se do výrokové věty rozsudku jako spolupachatelé, jejichž podíl na odsouzeném jednání nebyl přesně zjištěn. Nebyl jim uložen trest, ale jakási imaginární vina na nich nadále formálně lpí. Jeho postup má pro postižené nenapravitelné následky: protože nejsou účastníky řízení, nemají nástroj, jímž by dosáhli odstranění neoprávněného zapsání svých jmen do rozsudku. Jejich občanská čest byla pošpiněna, ale  jsou proti tomu bezbranní.

Odsouzení Antonína Škrdly & spol. senátem Pavla Rujbra nemělo vliv na postoj soudce Jaromíra Kapinuse : nepřipustil si možnost omylu. Stejně se zachovala i žalobkyně Jarmila Goldová, možná rozhodněji než pan soudce.  Když Jaroslav Schindler s odkazem na rozsudek senátu Pavla Rujbra podal návrh na povolení obnovy procesu, soud jej dne 24. května 2012 na návrh žalobkyně zamítl s tím, že jeho rozsudek je dostatečně podložen důkazy. Krajský soud v Brně jeho zvrhlé rozhodnutí potvrdil usnesením senátu Aleše Flídra, rovněž bývalého člena KSČ.

Obrat ve směru ke spravedlnosti pro nevinné odsouzené začal  podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, který podal spolek Šalamoun. Jaroslav Schindler se k němu připojil. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová podnětu vyhověla a Nejvyšší soud ČR usnesením z 19. listopadu 2013 rozhodl, že nepovolením obnovy procesu byl porušen zákon v neprospěch odsouzených a přikázal řízení o povolení obnovy procesu opakovat.

Soudce Jaromíra Kapinuse ale ani pak nezačalo tížit svědomí. Slušný člověk, jemuž by nejvyšší soudní autorita státu sdělila, že porušil zákon v neprospěch obžalovaného, by  spěchal s nápravou. Ve Znojmě je ale vše jinak. S uposlechnutím příkazu Nejvyššího soudu ČR se nespěchalo. Když ještě v polovině února 2014 nebylo nařízeno veřejné zasedání v následujících třiceti dnech, Jaroslav Schindler začal podnikat kroky k odebrání věci nepřátelskému znojemskému soudu. Soudce Nejvyššího soudu ČR Michal Mikláš jeho žádosti o odnětí a přikázání věci nevyhověl, neboť v jeho pojetí je obžalovaný bezprávným majetkem zákonného soudce, jímž musí zůstat, i když mu soudce prokazatelně škodí. Následoval další neúspěšný pokus u Krajského soudu v Brně. Kromě toho se senát soudce Jaromíra Kapinuse z řízení vyloučil pro podjatost. Krajský soud v Brně ale na popud Okresního státního zastupitelství ve Znojmě jeho rozhodnutí zrušil. Hrátky o příslušnost soudu trvaly až do listopadu 2014, kdy se spis konečně vrátil do Znojma. Doznívaly pak ještě v jarních měsících r. 2015, kdy si spis na kratší dobu vypůjčilo Krajské státní zastupitelství v  Brně.To se již ale řízení o povolení obnovy procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera blížilo k závěrečné fázi. V každém případě to byla počáteční liknavost soudce Jaromíra Kapinuse, která vyprovokovala Jaroslava Schindlera ke krokům, kvůli nimž neměl znojemský soud po několik měsíců přístup ke spisu. A bez spisu nelze soudit.

Aby ospravedlnil průtahy, v květnu r. 2014 předložil soudce Jaromír Kapinus Okresnímu státnímu zastupitelství ve Znojmě dva dopisy od mnohonásobného recidivisty Karla Peera, kterého v kritické době soudil. První z nich dostal již v prosinci r.2013, další v dubnu r.2014, ale původně si je nechal pro sebe. V době, kdy v jeho neprospěch rozhodl Nejvyšší soud ČR, o nich ještě nevěděl. Pisatel mu v nich sdělil, že  Antonín Škrdla na sebe vzal vinu za přepadení doručovatelek po dohodě s Jaroslavem Schindlerem, který mu měl slíbit, že si nechá vyplatit odškodné za neoprávněné odsouzení a o peníze se s ním rozdělí. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě na základě dopisů navrhlo obnovení procesu Antonína Škrdly & spol. Soud návrhu vyhověl. Jaroslav Schindler podal na pomlouvačného recidivistu trestní oznámení pro pomluvu. Jeho prověřením se ale nikdo nezabýval. Státní zastupitelství pouze přiložilo trestní oznámení k soudnímu spisu ve věci Antonína Škrdly & spol.. Díky tomu se ve výsledku  celé řízení značně prodražilo. Dokazování muselo proběhnout před znojemským soudem, ač Karel Peer a další svědci se nacházeli v příbramské věznici. Daňovým poplatníkům nezbylo než zaplatit jejich eskortování do Znojma.

Na okraj uvádím, že Karel Peer kromě dopisů soudci Jaromíru Kapinusovi napsal také redakci místního týdeníku Znojemský týden. Požadoval po ní 150 tis. Kč jako odškodnění za články o něm. Vyhrožoval, že v případě odmítnutí požadavku uveřejní dokumenty z intimního života zesnulého šéfredaktora Zbyška Dřevojana a kromě toho deník zesměšní a znemožní. Redakce na něj podala trestní oznámení. Policisté i státní zástupci byli shovívaví: pokus o vydírání vyhodnotili jako pouhý přestupek proti občanskému soužití a postoupili jej přestupkovému orgánu. Je možné, že osud odměnil vyděrače za ochotu pomoci soudci v nesnázích ?

I když bájení Karla Peera mohlo být novou skutečností, soudu dříve neznámou, na právní moc rozsudku Nejvyššího soudu ČR to nemá vliv a nezbavuje podřízený soud povinnosti se podřídit.  Přesto soudce Jaromír Kapinus v prvních měsících po rozsudku ukazoval Nejvyššímu soudu ČR vztyčený prostředník.

Nakonec mu ale přece jen nezbylo, než překonat nechuť a řízení o povolení obnovy procesu zahájit. Stalo se   19. února 2015, tedy za 16 měsíců od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jeho neochota uposlechnout příkazu Nejvyššího soudu ČR a napravit zjevnou křivdu je pozoruhodná.

Průběh zahajovacího veřejného zasedání jsem okomentoval v článku „Jak se soudí ve Znojmě I“ z 19.února 2015. Je příznačné, že v úvodu jednání nebyl čten rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ani nepadla zmínka o příčinné souvislosti mezi jeho rozhodnutím a zahajovaným řízením. Již po prvním dnu bylo v podstatě jasné, že udání Karla Peera je smyšlenka, do které recidivista jméno Jaroslava Schindlera dosadil z novinových článků. Při dalším jednání se jeden z eskortovaných Peerových spoluvězňů přímo vysmál soudci Jaromíru Kapinusovi za to, že Karlu Peerovi uvěřil. Upřímně řečeno, divím se důvěřivosti zkušeného soudce také a vybavuje se mi přísloví „přání je otcem myšlenky“.

Dne 3. března 2015 zahájil své řízení i senát soudce Pavla Rujbra. Běžely pak dva souběžné procesy, které se týkaly stejné věci. Byly prováděny stejné důkazy, účastnili se jich navlas stejní lidé, případně v dvojím procesním postavení. V jednom řízení dodávali obžalovaní Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler soudnímu jednání nádech starosvětské důstojnosti tím, že  na lavici obžalovaných usedali v černých oblecích. Na druhé přicházeli jako svědci a veřejnost ve všedním oblečení. Karel Peer byl eskortován z příbramské věznice, aby svědčil v obou procesech. Ve výpovědi se odvolal na informace od dvou spoluvězňů, které pak také dvakrát přivezla eskorta z Příbrami. Antonín Škrdla a jeho spolupachatelé se k soudu nedostavovali, ač je výsledek jednání nemohl nijak ohrozit. Nekázní opakovaně navodili nutnost odročení jednání. Lubomíra Čučku a Antonína Škrdlu nakonec musela předvést před jeden senát policie, posledně zmíněného až z dalekého Kladna. Poučili se a před druhý senát se již dostavili sami.

Dokazování před oběma senáty poznamenal zub času: žádný ze svědků si nepamatoval úplně přesně podrobnosti událostí  z r. 2003. Nicméně postupně se vytvořil velmi jasný obraz skutečnosti: potvrdilo se, že doručovatelky přepadl Antonín Škrdla. Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler se jeho akce nezúčastnili ani jako vedlejší účastníci.

Jako první dospěl k cíli senát Pavla Rujbra, který na zasedání dne 25. června 2015 mohl konečně vyslechnout Antonína Škrdlu, zde v pozici obžalovaného. Jeho výpověď nepřinesla žádné překvapení, jen potvrdila zjištění z výslechů předcházejících svědků.

Jedinou zásadní změnou obrazu skutkového děje proti rozsudku ze dne 9.května 2011, vyplývající z provedeného dokazování v průběhu současného řízení o povolení obnovy, bylo vyloučení jakékoli účasti Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera na trestné činnosti Antonína Škrdly a jeho spolupachatelů.  Soud proto návrh státního zastupitelství na obnovu procesu zamítl. Dopisy Karla Peera vyhodnotil jako smyšlenku. Výpovědi jeho spoluvězňů přispěly k potvrzení viny Antonína Škrdly & spol. Předseda senátu seznámil strany a veřejnost se skutečností, že policie po celou dobu řízení odposlouchávala mobilní telefony všech obžalovaných  a nezjistila žádné spojení mezi nimi. Usnesení o nepovolení obnovy nabylo okamžitě právní moc, protože strany se proti němu neodvolaly.

Usnesením senátu Pavla Rujbra z 25. června 2015 tak byla fakticky potvrzena nevina Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera a nepřímo i zločinnost rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse ze dne 24.května 2012  o nepovolení obnovy jejich procesu a navazujícího rozhodnutí stížnostního senátu Krajského soudu v Brně předsedy Aleše Flídra.

Nemyslím ale, že tím bylo v této části kauzy učiněno spravedlnosti beze zbytku zadost. Ve výrokových větách rozsudku zůstávají zapsáni Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler jako spolupachatelé, ač soudce Pavel Rujbr při odůvodnění usnesení výslovně uvedl, že s danou věcí neměli nic společného. Jejich občanská čest zůstává bezdůvodně pošpiněna.

Jednání senátu Jaromíra Kapinuse pokračovalo 14. července 2015. Ozvláštnily je vedlejší okolnosti: Tomáš Čepura se nedostavil v obvyklém tmavém obleku, ale v sněhobílé košili., a v soudní budově nešel proud, takže část veřejného zasedání doprovázel klapot mechanického psacího stroje při zapisování diktovaného protokolu. Nabídce postoupení zvukového záznamu, který jsem pořizoval, se předseda senátu usmál, ale neprojevil zájem. Antonín Škrdla se tentokrát dostavil bez eskorty. Navíc proti souboru svědků z řízení před senátem Pavla Rujbra  vystoupila Ilona Hejtmánková,  matka dvou Škrdlových dětí, s kterou žil v době páchání souzené trestné činnosti. Jejich výslechům byla věnována velká péče zvláště ze strany žalobkyně Jarmily Goldové, která se snažila je znejistět a znevěrohodnit. Obě svědecké výpovědi byly skutečně poněkud nejisté, což je přiměřené časovému odstupu od doby páchání předmětné trestné činnosti. Nicméně zdaleka nestačily na zpochybnění rozhodnutí senátu Pavla Rujbra z 25. června 2015 co do viny Antonína Škrdly, Renaty Čučkové a Lubomíra Čučka.

Nemilým překvapením pro přítomné proto byla závěrečná řeč žalobkyně Jarmily Goldové, která byla vzorovou ukázkou prokurátorské nadnesenosti nad soud a výsledky provedeného dokazování. Paní exprokurátorka pominula argumentaci rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nevzala na vědomí obsah pravomocného rozsudku senátu Pavla Rujbra, opovrhla výsledky dokazování před oběma senáty v řízení o povolení obnovy procesu a velkoryse přehlédla, že Tomáš Čepura při vynuceném doznání zřejmě neznal určité detaily přepadení jedné z doručovatelek, které naopak znal a jak v původním řízení, tak i 14. července 2015 zmínil Antonín Škrdla. Zřejmě se jí zalíbil absurdní stav, v němž na jednoho pachatele připadají dva odsouzení. Bylo pod její prokurátorskou důstojnost připustit, že podáním obžaloby na základě nezákonně získaného důkazu jako profesionálka selhala. Proto bez uzardění navrhla odmítnutí návrhu na povolení obnovy procesu.

Předseda senátu nicméně po krátké přestávce vyhlásil usnesení, jímž se obnova povoluje. V krátkém odůvodnění se odkázal na právní názor Nejvyššího soudu ČR, na obsah rozsudku senátu předsedy Pavla Rujbra i na poznatky z dokazování v tomto řízení. Obžalovaní i jejich obhájci  se vzdali práva na stížnost, žalobkyně se nevyjádřila. Nezbývá než čekat několik týdnů, zda po obdržení písemného vyhotovení usnesení uzná prohru. Zůstane-li rozhodnutí o povolení obnovy v platnosti, dojde časem k novému projednání obžaloby. Nezvládne-li soud provedení obnoveného procesu ještě v letošním roce, bude cesta obžalovaných za spravedlností delší než deset let.