Průběh
a výsledky obou souběžných znojemských procesů vrhají špatné světlo na úroveň českého trestního řízení. Především se
potvrzuje, že může dojít k odsouzení nevinných lidí a justice se dokáže snížit k překážení nápravě
křivdy. Nelze vyloučit, že to, co se
stalo Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi, se nemůže stát s nějakými
obměnami jiným obviněným. Ostatně jsou známy i jiné případy prokazatelných
justičních omylů.
Zatvrzelost,
s kterou se z počátku bránil obnově řízení soudce Jaromír Kapinus, a
zejména až do poslední chvíle exprokurátorka Jarmila Goldová, upozorňuje na
úskalí současných pravidel řízení o povolení obnovy procesu. V daném
případě došlo od r. 2005 jen k nepatrné změně senátu tím, že z něho –
možná pod vlivem stížností spolku Šalamoun – odešel manžel předsedkyně soudu, a
také žalobkyně provází případ od jeho zrodu až do současnosti. Pro žalobkyni
může být velmi nepříjemné poznání, že na počátku řízení trapně selhala. Ani
předsedovi senátu nemusí být povolení obnovy příjemné, i když patrně nebylo
v jeho silách poznat, že se Tomáš Čepura přiznává k nespáchanému činu
pod nátlakem. Odporem proti povolení obnovy procesu soudce i žalobkyně zastírají
svá výchozí selhání.
Současná
právní úprava, která zmocňuje k vedení řízení o povolení obnovy procesu
nalézací soud, který ve věci původně rozhodl, sleduje zajištění pohodlí pro
soudce a žalobce: kdyby v řízení o povolení obnovy měl rozhodovat jiný než
původní nalézací soud, musel by nastudovat celý trestní spis, a to je hodně
práce. Systémové zajištění spravedlnosti pro případné oběti justičních přehmatů
zákonodárce nepovažoval za potřebné.
Bylo
prolomeno dogma o profesionální počestnosti vyšetřujících policistů. Vynucené
doznání Tomáše Čepury dokazuje, že pověsti o zvrácené snaživosti některých
policistů, kteří jsou v honbě za „čárkou“ schopni nezákonného jednání,
mohou být někdy pravdivé. Nejde jen o vynucené doznání, ale i o nález pachových
stop nespravedlivě odsouzených, což je ostatně „ozdoba“ i jiných řízení,
v nichž došlo k dodatečnému zproštění viny. Z toho by si měli
vzít poučení všichni, kdo se zabývají přezkumem opravných prostředků a každé
podezření na možnou nezákonnost
postupu policistů je pro ně apriorně tabu či nesmysl.
Dále
lze z případu vyvodit, že soudcům, kteří se z jakýchkoli důvodů
rozhodnou škodit účastníkům řízení, nelze v zlovolném počínání zabránit a
zejména je za ně nelze potrestat. Rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse z 24.
května 2012 o nepovolení obnovy procesu
v situaci, kdy za odsouzený skutek byli odsouzeni jiní obžalovaní, bylo
dle mého laického názoru v nejlepším případě kárným proviněním, a možná
bylo na hraně trestného jednání (totéž přiměřeně platí o jednání stížnostního
senátu předsedy Aleše Flídra). Nicméně žádný z oslovených kárných žalobců
se necítil dostatečně pohoršen na to, aby podal kárnou žalobu. Nejblíže
příslušná kárná žalobkyně Lenka Krčálová, předsedkyně znojemského soudu,
rozhodnutí senátu Jaromíra Kapinuse, svého místopředsedy, obhajovala. Své cti
dbalá soudkyně by se ale z rozhodování vyloučila pro podjatost, protože
její manžel byl členem Kapinusova senátu v původním procesu v r.2005 i v napadeném řízení o povolení obnovy
procesu.
Neúspěšné
byly i pokusy o vyvolání trestního řízení. Nepřekvapuje to: na všem, co je
v tomto řízení špatně, se nějakým způsobem podíleli policisté a státní zástupci.
Odmítnutím povolení obnovy procesu pan soudce odvrátil nebezpečí odhalení
jejich nezákonného jednání. Zasloužil si proto ochranu.
Postup senátu Pavla Rujbra zkoumali k podnětu
na podání stížnosti pro porušení zákona nebo na podání kárné žaloby na předsedu
senátu bájeslovní pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti. Na uvedení Tomáše
Čepury a Jaroslava Schindlera ve výrokové větě rozsudku jako spolupachatelů
neshledali nic závadného. Z jejich vyjádření jsem nabyl dojem, že možná
ani neslyšeli o akuzačním principu, neznají trestní řád a osobní čest zmíněných
mužů považují za něco, co je v nejlepším
případě vhodné na vyčištění zablácených bot.
Liknavost
soudce Jaromíra Kapinuse v prvních měsících po vydání rozsudku Nejvyššího
soudu ČR poskytla podklad pro podněty k vyvolání kárného řízení pro průtahy.
Na žádost otce Jaroslava Šindlera přezkoumala příslušný spis tehdejší
předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva
Brožová. V dopisu ze dne 14. července 2014 uvedla: „ Na základě Vašeho
dopisu jsem požádala Okresní soud ve Znojmě o zapůjčení obou spisů, abych se
mohla seznámit s jejich obsahem z těch hledisek, která namítáte.
S politováním jsem nucena konstatovat, že postup okresního soudu po
rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neodpovídá
požadavku na přiměřenou rychlost řízení a z důvodů pro mne nejasných
okresní soud zatím nepřistoupil k projednání návrhu Vašeho syna na obnovu
řízení…“ Předsedkyně Nejvyššího soudu měla pravomoc kárné žalobkyně, takže
mohla loudavému soudci aspoň uštědřit důtku. Ponechala ale jeho osud
v rukou předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která na rozdíl od ní
průtahy na straně senátu Jaromíra
Kapinuse nenašla. Mezi názory obou dam na přiměřenost tempa jednání soudce Jaromíra
Kapinuse je nesmiřitelný rozpor. Pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti
dali přednost mínění podjaté předsedkyně okresního soudu před názorem
předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, protože v žádném případě nechtěli
připustit, aby ministerstvo proti němu jakkoli vystoupilo. Zřejmě považují
ochranu práva na soudcovskou svévoli za své posvátné poslání.
Ze
způsobu, jakým se kární žalobci a kontrolní orgány ministerstva stavěli ke stížnostem
na postup obou předsedů senátů vyplývá, že nedotknutelnost chybujících soudců
je pro orgány státní moci důležitější než starost o poctivý výkon
spravedlnosti.
Liknavost
soudce Jaromíra Kapinuse v přístupu k rozsudku Nejvyššího soudu, i
způsob, jakým se kární žalobci a úředníci ministerstva stavěli k návrhům na
zahájení kárného řízení proti němu pro průtahy, svědčí o neúctě k Nejvyššímu
soudu ČR: Jaromír Kapinus se podřídil jeho rozsudku až po 16 měsících a pro
kárné žalobce i pro úředníky ministerstva měl názor předsedkyně okresního soudu
na přiměřenost tempa jednání soudce
Kapinuse větší váhu než mínění
předsedkyně Nejvyššího soudu ČR.
Pozoruhodná
byla i režie obou řízení o povolení obnovy procesu. Oba procesy se obsahově absolutně
překrývaly, jen se měnilo procesní postavení účastníků, jednou hrajících roli
obžalovaných, podruhé svědků. Jednání
byla vesměs krátká, některá trvala jen málo přes půl hodiny. Přímo se nabízela
možnost časové koordinace obou jednání tak, aby např. nebylo nutné eskortovat
svědky z Příbrami dvakrát. Soud ji ale nevyužil, což považuji za
manažerské selhání předsedkyně soudu. Hledisko hospodárnosti jí je zřejmě
značně vzdálené.
Z hlediska
praxe spolku Šalamoun případ Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera patřil
k méně naléhavým: Tomáš Čepura byl již před lety propuštěn z výkonu
trestu a soud dávno rozhodl, že se Jaroslav Schindler osvědčil ve zkušební
lhůtě podmíněného trestu. Na ministerstvu ale leží i několik jiných podnětů spolku
Šalamoun, jejichž kladné vyřízení by přineslo mnohem více užitku a radosti.
Pokud již nebyly úředníky zamítnuty, čekají na rozhodnutí i několik let. Proč
se úspěch dostavil právě v kauze Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, a
nikoli v některé významnější, je ve hvězdách.
Na
ministerstvo přichází stovky podnětů ročně, z nichž jen několik málo
uspěje. Nenalézám žádné pravidlo nebo zákonitost, podle kterých by bylo možné
předjímat, na kterého žadatele se usměje štěstí. Jisté je pouze tolik, že
ministři, kteří přišli po Pavlu Němcovi a Daniele Kovářové, svého práva podat
stížnost pro porušení zákona využívají stále méně. Zřejmě je vůbec neděsí myšlenka
na možnost, že za mřížemi našich věznic trpí několik nespravedlivě odsouzených.
A výběr podnětů, jež vyústí v podání stížnosti pro porušení zákona, silně
připomíná sportku. Pochybnosti nejsou pouze mou nemocí: stejně nepochopitelný
se zdál způsob výběru podnětů ke kladnému vyřízení Haně Marvanové, bývalé 1.náměstkyni ministryně
nespravedlnosti, zkušené obhájkyni ve věcech trestních.
Žádné komentáře:
Okomentovat