„DRZÁ HOLKA“ V PROTIOFENZIVĚ

Alenu Vitáskovou někteří zaměstnanci (zejména ti dnes již bývalí), část lidí z fotovoltackého byznysu a určití politici již od jejího jmenování předsedkyní Energetického regulačního úřadu v listopadu r.2011 vnímají jako „drzou holku“ která se vetřela někam, kde není vůbec vítaná. Někteří z nich se pak za její vlády dostali do potíží, ale jiní jí naopak ztěžují život a práci, co jim síly stačí.

Známá je historie jejího trestního stíhání kvůli domněnce, že z náklonnosti k „slováckému miliardáři“ Zdenku Zemkovi nezabránila své podřízené Michaele Schneidrové v zastavení řízení, jehož výsledkem mohlo být odebrání licencí pro dvě jeho fotovoltaické elektrárny. Sdělení obvinění se dočkala 13.března 2013. Dne 4. června 2014 obě dámy poprvé usedly na lavici obžalovaných u Krajského soudu v Brně spolu s osmi spoluobžalovanými, jejichž věc se té jejich přímo netýká. Řízení se díky projednávání jejich kauzy vleče a dámám nezbývá než průtahy sdílet s nimi a trpět neproduktivní narůstání nákladů na obhajobu. V červnu r.2015 došlo k odročení kvůli nehodě zapisovatelky a pokračování má proběhnout až v polovině října. Není jisté, zda tím monstrproces skončí. Odhad vícenákladů na obhajobu obou obžalovaných, vyvolaných sloučením dvou kauz do jedné, se pohybuje ve statisících.

Mezitím bylo zahájeno vyšetřování proti úředníkům Energetického  regulačního úřadu, kteří odebrali rodině Zemků pochybné licence z 31.prosince 2010 a okamžitě je nahradili novými. Žalobce je podezírá z pokračování výše zmíněné trestné činnosti Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Toto se sice osobně Aleny Vitáskové netýká, ale jako šéfku úřadu ji to samozřejmě značně rozčiluje.

Mimo rámec trestního řízení se připravovala  novela energetického zákona, která mimo jiné nahrazuje funkci předsedy Energetického regulačního úřadu pětičlennou radou.Co se nepodařilo dosáhnout trestním stíháním, dokáže zákon: jinak neodvolatelné „drzé holce“ se zkrátí funkční období.

Posléze díky snaživosti zaměstnance ČEZu Tomáše Prokeše protikorupční policie zahájila proti ní úkony trestního řízení pro podezření, že jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní  ERÚ se dopustila přečinů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci. V jeho rámci  proběhla dne 27. května 2015 v úřadovnách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě na základě příkazu okresního soudu v Jihlavě prohlídka prostor s nasazením desítek policistů, při které policie zabavovala téměř vše, co jí pod ruku přišlo, třeba i zdravotní posudek Renaty Vesecké. Akce proběhla souběžně s klíčovou poradou šéfů všech významných účastníků energetického trhu, kterou narušila.

Vzhledem k významu postavení Aleny Vitáskové není bez významu skutečnost, že jí policejní zásah přivodil šok, z kterého se dodnes úplně nevzpamatovala. Jeho příznivý vliv na její výkon ve funkci zřejmě nelze očekávat.

„Drzá holka“ nyní vyrazila do protiofenzivy. Na tiskové konferenci dne 3.srpna 2015 vysvětlila houfu novinářů, že policejním zásahem byl narušen chod Energetického regulačního úřadu a jeho nezávislost, což mohlo mít nepříznivé důsledky pro regulaci energetického trhu. Došlo tím k ohrožení energetické bezpečnosti státu, následně jeho obecné bezpečnosti, a tím i k ohrožení bezpečnosti Evropské unie. Energetický regulační úřad se proto rozhodl postavit proti policejní a státnězástupcovské svévoli podáním ústavní stížnosti proti usnesení jihlavského soudu o povolení prohlídky prostor Energetického regulačního úřadu.

Slovo pak předala autorovi textu ústavní stížnosti, advokátovi doc. Zdenku Koudelkovi, který jako stěžovatele uvedl Energetický regulační úřad, jednající za stát jako právnickou osobu. Teprve v písemné tiskové zprávě, rozdávané po konferenci, se dočteme, že ústavní stížnost směřuje příkazu Okresního soudu v Jihlavě k provedení prohlídky prostor ERÚ a podala ji také předsedkyně úřadu Alena Vitásková. Takto následně informovaly sdělovací prostředky veřejnost. Aby ale bylo jasno: byla podána jen jedna společná ústavní stížnost, v které je jako stěžovatel na prvém místě uveden stát, zastoupený Energetickým regulačním úřadem, na druhém Alena Vitásková.

Výklad obsahu ústavní stížnosti byl tvrdou kritikou postupu orgánů činných v trestním řízení a v podstatě souzní s výtkami, jež jsem uveřejnil 30. května 2015 v článku „Stále dál ve stylu Nagygate“ Dodává navíc dříve neznámé podrobnosti, např. informaci o zabavení lékařského vyjádření ke způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce, které policie k objasnění domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové nepotřebovala a ani neměla právo ji získat.

Zdeněk Koudelka napadl postup orgánů činných v trestním řízení především výtkou nedůvodnosti a porušení principu omezení základních práv a svobod. Liché je podle něj odůvodnění  razzie neochotou ERÚ vydat policii jmenovací dekret Renaty Vesecké. Žádala o něj jiná policejní složka před zahájením úkonů trestního řízení.  ERÚ vydání apriorně neodmítl, pouze žádal  o odůvodnění požadavku, protože jde o dokument, jehož údaje požívají zákonnou ochranu a nelze jej tedy vydat komukoli a kdykoli. Mimo to policie překročila rámec povolené prohlídky tím, že se snažila dostat také k údajům z mobilních telefonů a počítačů, na jejichž vydání měla mít speciální souhlas. Celý zásah byl ostatně nadbytečný, protože jmenovací dekret není pro vyšetřování nezbytný: ERÚ zprávu o jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní před několika měsíci zveřejnil, čili skutek nepopírá. Tím spíše je neospravedlnitelné nasazení několika desítek policistů kvůli jeho vyzvednutí.

Při ústním vystoupení Zdeněk Koudelka opakovaně vyjádřil názor, že jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ není trestným činem. Zpochybnil i místní příslušnost jihlavského soudu a státního zastupitelství. ERÚ má sice úředně sídlo v Jihlavě, ale k jmenování došlo v Praze, v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 7. Podle něj tedy došlo k porušení principu zákonného soudce. Upozornil na nebezpečnost praxe státního zastupitelství, které v poslední době vykládá ustanovení o místní příslušnosti tak, aby mohlo kauzy řešit tam, kde se mu to z nějakých důvodů hodí.

Dále vytkl orgánům činným v trestním řízení porušení práva na rovné zacházení, zákazu diskriminace a zákazu provokace státem. Těžištěm jeho argumentace bylo srovnání domnělého porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem v situaci, kdy nemohl předložit negativní lustrační osvědčení, a ve věci jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, která domněle nenaplňuje požadavek zákona na dostatečnou praxi v energetice: co nevadilo u Andreje Babiše, by nemělo vadit u Renaty Vesecké a opačně.

Posléze upozornil na neoprávněnost některých úkonů policie při provedení prohlídky. Jde o zabavování listin, jež nemohou sloužit jako důkaz při objasňování domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové, které popřípadě sama policie ERÚ zaslala. Skutečně pobuřující je výše zmíněná informace, že se policie zmocnila lékařského posudku způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce místopředsedkyně ERÚ.

Námitky, jež Zdeněk Koudelka uvedl, jsou jako celek nesmírně závažné a odhalují skandální ráz policejního zásahu. Pokud hodnotím podání ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu a její představení na hojně navštívené tiskové konferenci jako nástroj k alarmování nadřízených „pachatelů“ nepřístojnosti z  ovlivnění veřejného mínění, známkuji jej výbornou. Výklad, který podal Zdeněk Koudelka, byl vskutku přesvědčivý a jeho obsah se díky sdělovacím prostředkům dostal až do poslední vísky.

Přesto tato ústavní stížnost může vyvolat mezi právníky debaty a pochybnosti. Především je otázka, zda jsou správné úvahy Zdeňka Koudelky o aktivní legitimací Energetického regulačního úřadu k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud obvykle ústavní stížnosti organizačních složek státu odmítá, protože Listina základních práv a svobod je určena výlučně k ochraně občanů. Orgány veřejné moci nejsou základními právy a svobodami nadány,  takže se jejich ochrany ústavní stížností ani nemohou dovolávat. Zdeněk Koudelka se odvolává na analogii s dvěma výjimečnými judikáty Ústavního soudu.  Jde o to, zda jsou dostatečně přiléhavé pro daný případ. Jako laik soudím, že Ústavní soud by měl přistoupit na jeho úvahu, že v této kauze Energetický regulační úřad nevystupuje jako nositel státní moci, ale pouze jako představitel státu-právnické osoby, hájící jeho  oprávněné nároky. To ho v daném případě legitimuje.

Mám však pochybnost o přípustnosti ústavní stížnosti subjektu, který není účastníkem napadeného trestního řízení. Okresní soud totiž rozhodoval v rámci trestního řízení proti Aleně Vitáskové jako fyzické osobě, nikoli proti ERÚ. Okolnost, že účinky patrně protiprávního soudního rozhodnutí dopadly na ERÚ, na věci nic nemění.

Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti odporovat i odkazem na skutečnost, že při nejmenším podstatná část úkonů, napadaných Zdeňkem Koudelkou jako protiprávní, byla „posvěcena“ soudním povolením k jejich provedení. Z ústního výkladu na tiskové konferenci ani z tiskové zprávy nevyplývá dojem, že by se pan advokát důkladně vypořádal s protiústavností výchozího soudního rozhodnutí.

Odmítnutí ústavní stížnosti pro  nedostatek aktivní legitimace ERÚ nelze úplně vyloučit.

Touto vadou netrpí postavení Aleny Vitáskové, která je účastnicí trestního řízení v postavení podezřelé a postup soudu, státního zastupitelství a policie vnímá jako útok na svá základní práva dle Listiny. O její aktivní legitimaci nemůže být pochyb.

Okresní soud v Jihlavě vydal pravomocné rozhodnutí k její škodě, proti němuž nelze podat opravný prostředek. Ústavní stížnost je tedy přípustná a mohla by mít naději na úspěch,  pokud by byla dobře podána.

Ve vztahu k její osobě je ale argumentace ústavní stížnosti chudá. Vlastně se jí týká pouze námitka porušení práva na rovné zacházení, spočívající na srovnání údajného porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem a Renaty Vesecké místopředsedkyni ERÚ. Všechny ostatní výtky, uvedené v ústavní stížnosti, se týkají nepřiměřeného postupu policie proti ERÚ.

V jejím případě došlo k protiústavnímu zásahu již samotným nařízením prohlídky prostor v situaci, kdy policie vedla trestní řízení proti ní kvůli jednání, jež nenese obligatorní znaky trestného činu, a pro povolení prohlídky nebyly naplněny podmínky naléhavosti a neopakovatelnosti úkonu.

Samozřejmě, námitky Zdenka Koudelky jsou platné a na jejich závažnosti se nic nemění. Ve vztahu ke kritice  vad  soudního rozhodnutí mají podpůrný charakter.

Pro tuto chvíli jediným hmatatelným výsledkem podání ústavní stížnosti pravděpodobně bude přerušení přezkumného řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení ministra, který byl podán začátkem června r.2015. Mimořádné opravné prostředky mají svou hierarchii: jakmile je podáno dovolání nebo ústavní stížnost, přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti ministra pro porušení zákona se přeruší.

Nicméně ústavní stížnost již byla podána. Nyní nezbývá než trpělivě čekat na rozhodnutí Ústavního soudu, který na sebe často nechává čekat hodně dlouho. Doufám, že dříve než Ústavní soud za mnoho měsíců, za rok nebo i déle dospěje k rozhodnutí, najde se někdo rozumný, kdo méně okázalými prostředky zastaví trestní řízení pro jeho zjevnou nesmyslnost.