úterý 25. srpna 2015

ODSKOČIL SI PRO CIGARETY A ZA VÍCE NEŽ 4 ROKY SE DOČKAL ZPROŠTĚNÍ OBŽALOBY

Tímto příběhem jsem se zabýval v článku „Odskočil si pro cigarety, vrátil se za 21 měsíců“ již v listopadu r. 2014, kdy vůbec nebylo jasné, jak se vyvine. Vracím se k němu, protože je ukázkou toho, jak může slepá náhoda ve spojení s mocí trestních orgánů zatočit s lidským osudem, a mimo to se týká vskutku nevšedního trestního procesu.

Pro hrdinu mého příběhu, Rudika Avlastimova, vše začalo 27.dubna 2011, kdy si v doprovodu matky a psa vyšel koupit cigarety. Zastavila u nich policejní hlídka, která jej vyzvala k předložení dokladů. Protože je u sebe neměl, odvezli jej na služebnu za účelem ověření identity. Domů se vrátil po 21 měsících vazby. Policii se tehdy hodil jako chybějící třetí k dvojici jeho vzdálených bratranců Georgi a Levana Papiašvili, právě zadržených kvůli podezření ze spáchání dvou bankovních loupeží se zbraní v ruce. Kdyby vyšel z domu o něco dříve nebo později, do hledáčku policie by se zřejmě vůbec nedostal.

Trojici pak čekaly neradostné zážitky z života ve vazební věznici. Prvního rozsudku Městského soudu v Praze se dočkali 19. července 2012. Za loupež a nedovolené ozbrojování byli odsouzeni k stejným trestům devíti let odnětí svobody. Rozsudek byl ale zrušen Vrchním soudem v Praze pro určité vady v dokazování. Dne 10. ledna 2013 se pak nepravomocně odsouzení dočkali překvapení: náhle byli propuštěni na svobodu. Důvod se dověděli až dodatečně: Vrchní soud v Praze uznal, že v řízení dochází k neúnosným průtahům a vyhověl jejich žádostem o propuštění z vazby. Potenciálně nebezpeční obvinění, údajně schopní použít k prosazení své vůle násilí a střelných zbraní, se vmísili mezi nic netušící pokojné občany. Všichni tři jsou gruzínské národnosti. Kdyby nenadále nabyté svobody využili k útěku do vlasti svých předků, patrně by tím záležitost pro ně skončila.

Ale neuprchli, žili pokojným životem a postavili se znova před soud. Senát předsedkyně Mileny Němcové je ale za projevenou důvěru neodměnil: nedal se mýlit míněním nadřízeného soudu a 7. listopadu 2013 je odsoudil znova ke stejným trestům. Také tento rozsudek odvolací soud zrušil a vrátil k novému projednání. Mezitím ale Milena Němcové resignovala na funkci soudkyně, protože jí hrozila kárná žaloba kvůli průtahům. Proto došlo ke změně senátu a celé řízení muselo proběhnout znova.

Senát předsedy Stanislava Králíka se pečlivě vypořádal s nesrovnalostmi v dokazování a odsoudil pouze Georgi Papiašvili za účast na jedné loupeži k výrazně kratšímu trestu šesti let odnětí svobody. Další spoluobžalované zprostil obžaloby. Jedna bankovní loupež tak zůstává zcela nepotrestaná. Proti tomuto rozsudku se odvolal Georgii Papiašvili a také státní zástupce, ten ovšem v neprospěch všech obžalovaných.

Dne 25. srpna 2015 pak Vrchní soud v Praze senátem předsedy Zdenka Sováka zamítl odvolání státního zástupce a vyhověním odvolání Georgi Papiašviliho vrátil pouze jeho věc k novému projednání nalézacímu soudu.

Důvodem odlišnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a nalézacího senátu Stanislava Králíka od původních rozsudků senátu Mileny Němcové je rozdíl v pečlivosti práce s důkazy. Některé byly zcela nepoužitelné, jiné sporné. Zejména s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo nemohly soudy dospět k jiným výsledkům.

V procesu se přihodilo několik událostí, které mu dodávají punc kuriozity. Základní příběh je prostý: v rozpětí několika měsíců došlo v Praze k přepadení dvou bankovních poboček. Provedení bylo vždy stejné: do pobočky vtrhla trojice ozbrojených zakuklenců a pod pohrůžkou použití zbraně přiměla zaměstnance banky k otevření trezoru. Po jeho vyprázdnění lupiči rychle zmizeli. V případě druhé pobočky dorazili policisté včas na místo a vydali se po stopách unikajících lupičů. Měli štěstí, že před prodejnou gruzínských specialit zastihli nezamčené auto udané značky ještě s teplým motorem. Uvnitř prodejny našli zbraně, oblečení lupičů a peníze. Zadrželi přítomné bratry Georgi a Levana Papiašvili.

Obecnou zvláštností procesu byly dlouhé intervaly mezi jednotlivými úkony soudního řízení. S tím bychom se ale mohli setkat i jinde. Proces má ale své „roztomilosti“, které skutečně běžné nejsou.

První se přihodila již při přepadení  jedné z bankovních poboček. Lupiči sice vybrali trezor, ale přehlédli igelitovou tašku s penězi, připravenou na odvoz do ústředí banky. Stála volně na chladničce a obsahovalaR podstatně větší částku, než byla jejich kořist.

Další bylo získání prvního důkazu k usvědčení Georgi Papiašvili: v okolí pobočky volně pobíhal pes s tmavým hadrem v tlamě. Všímavý policista mu „hadr“ odebral a ukázalo se, že to je kukla, na jejíž vnitřní straně byla později nalezena biologická stopa s DNA Georgi Papiašvili. Policie ale později tento cenný důkaz ztratili, takže přezkoumání biologické stopy, které požadovala obhajoba, nebylo možné provést.

Nejvýstřednější událostí byl svérázný  pokus Erika, bratra Rudika Avlastimova, o bratrskou pomoc při obstarání peněz na zaplacení obhájce. Erik se vydal do Rakouska, kde přepadl a vyloupil banku. Byl ale dopaden i s penězi a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Přirozeně na něj padlo podezření, že účinkoval při loupežích s bratry Papiašvili. Byk vyslýchán jako svědek před soudem, ale podezření se nepotvrdilo.

Jako důkazu bylo použito biometrické vyhodnocení kamerových záznamů loupeží. Senátu Mileny Němcové nevadilo, že mezi změřenými hodnotami a skutečnými výškami obžalovaných jsou rozdíly až 20 cm. Posléze výslech znalců před soudem vyústil v závěr, že biometrická měření v tomto případě nejsou jako důkaz použitelná. 

Zvláštností byl i rozsudek senátu Mileny Němcové ze 7. listopadu 2013, který obsahoval vzkaz odvolacímu soudu, že argumentace odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelná a soud se jí proto v určitých bodech nepodřídí. Takové vzkazy jsou v rozhodnutích nalézacích soudů zcela výjimečné a určitě nepodpoří chuť odvolacího soudu k shovívavosti při hodnocení prvostupňových rozhodnutí.

Celková bilance procesu  je pro obvykle sebevědomé nevalná, zcela nepřiměřená obvyklému sklonu orgánůpřípravného řízení k aroganci. Za přepadení jedné z poboček nebyl odsouzen nikdo, čili pachatelé jsou neznámí. V druhém případě je nepravomocně odsouzen Georgi Papiašvili, ale není známo, kdo jsou jeho dva kumpáni.

Poučení z tohoto příběhu je takové, že kdokoli se může náhodně dostat do postavení obviněného, strávit kus života ve vazbě a žít i několik let ve stresu z účasti na trestním řízení soudním a posléze nemusí být odsouzen.

Opakování podobných případů  nelze ani do budoucna úplně vyloučit. Jistě by bylo možné snížit jejich výskyt vhodnou prevencí, ale tou se nikdo nezabývá. Je to možná tím, že oběti justičních přehmatů jsou jako skupina potenciálních voličů nepočetné, a proto z hlediska zájmů odpovědných politiků zcela bezvýznamné. Zabývat se jimi nestojí za námahu.

Bohužel ani se snahou o napravení zjištěných případů justičních přehmatů to nevypadá lépe. Zlaté tele neprolomitelnosti soudního rozhodnutí je stále v plné síle. A ti, kteří by mohli působit proti neodpovědnosti v přípravném řízení, raději odsouvají potřebná rozhodnutí na soudy. Žijeme přece ve Švejkolandu.



Žádné komentáře:

Okomentovat