Vracím se k námětu brněnského sjezdu Landsmannschaftu (viz 1/), který mohl proběhnout neokázale a bez velkého mediálního hluku, kdyby se do věci nevložil předseda SPD a z božího dopuštění také Poslanecké sněmovny, osvědčený xenofob Tomio Okamura a různí s ním spřažení pseudovlastenci. Podařil se jim dost neuvěřitelný kousek: přiměli Poslaneckou sněmovnu, aby se zabývala jimi vypracovaným politickým prohlášením, směřujícím k narušení klidu ve vztazích mezi Čechy a Němci. Nepochopil jsem, jaký prospěch z toho „naši lidé“ (oblíbený pojem Tomia Okamury) mohou mít a překvapuje mě, že koaliční rada na extrémistický požadavek okamurovců přistoupila.
Poslanecká sněmovna je dle Ústavy zákonodárným orgánem. Projednávání politických prohlášení nemá v „popisu práce“, takže poslanci odsouvají práci, za kterou je daňoví poplatníci luxusně vydržují a pletou se do řemesla orgánům moci výkonné. Je zde především vláda, která by mohla rozhodnout, že využití práva volného pohybu po území Evropské unie a práva svobody shromažďovací a práva svobody projevu dětmi a vnuky odsunutých bývalých československých občanů německé národnosti je z jakýchkoli důvodů nežádoucí a ohradit se u příslušných německých úřadů proti záměru Landsmannschaftu. Ale i bez vlády by mohly sjezd zmařit brněnské místní orgány, pokud by k tomu našly právní důvod.
Bojovníci, kteří na půdě Poslanecké sněmovny proti sjezdu brojí, nemají pro své názory oporu v životní praxi. Až na nevýznamné výjimky sami nezažili nic z hrůz, kvůli nimž by děti a vnuci odsunutých „Sudeťáků“měli od záměru upustit. Narodili se mnohem později. Přesto se drží bolševické zásady, že děti a vnuci odpovídají za hříchy předků a musí za ně přijmout trest. Nedbají, že válečná porážka přinesla německému národu krutý výprask, jehož nebyl odsun „Sudeťáků“ nejhorší složkou. Nedbají, že rodiče a prarodiče si nikdo nemůže vybrat a nezbývá mu, než sdílet jejich osud. Nedbají skutečnosti, že sdílení odsunu určitě dětem a vnukům přineslo větší nebo menší strádání, ač sami nic nezavinili. A 81 let po válce mají přijmout speciální trest zmařením jejich společenské akce.
Vše, co odpůrci sjezdu o minulosti uvádějí, je pravda. Pamatuji si útěk příbuzných ze Sudet do vnitrozemí, okupaci, zatčení otce Gestapem. V poledne po návratu ze školy jsem vyslechl v rádiu zprávu o popravě přátel naší rodiny, kteří u nás byli večer na návštěvě. Byl jsem svědkem odsunu. Mladší sestra se sestřenicí si až do odsunu hrály s 3-4letou „Sudeťačkou“, aniž by jim vadila neznalost jazyka. Netuším, zda dosud žije. I kdyby žila, nebylo by přijatelné klást jí za vinu hrůzy okupace.
Bojovníci proti sjezdu zřejmě neberou do úvahy, že v Landsmannschaftu proběhla generační obměna, změnily se jeho cíle a stanovy. Poučně o tom napsal 7. května 2026 na Neviditelném psu Jan Bartoň v článku „Landsmannschaft: Jaké mají stanovy“ (viz 4/).Odpůrci sjezdu si neuvědomují, že vztahy mezi Českou republikou a Německou spolkovou republikou jsou spolehlivou pojistkou proti uplatnění případných pro nás nepříznivých neoprávněných nároků potomků odsunutých. Nevím ostatně, jaký je vnitropolitický vliv Landsmannschaftu v Německu, zda by vůbec něco takového mohl prosazovat.
Odpůrcům hlavně uniká, že konec války a odsun byl začátkem cesty k obnově válkou zpustošených zemí a následně i k vytváření nových vztahů mezi národy. Cesty byly klikaté a obtížné. Když jsem 10 let po skončení války spatřil na Václavském náměstí povědomé uniformy na tělech příslušníků nějakého uměleckého souboru armády NDR, doslova jsem ztuhl. Před tím jsem poslední uniformu wehrmachtu viděl těsně před příchodem Rudé armády na vozkovi, který vezl na vesnický hřbitov rakve. Syfilitik Klement Gottwald tehdy krákal do rádia, že „není Němec jako Němec“. O 30 let později si mé děti hrály s dětmi mých německých kamarádů a neznalost jazyka jim nepřekážela. Prožil jsem dost dlouhé období, v němž jsem z pracovních důvodů často cestoval po obou německých státech a Západním Berlíně. Na základě společných pracovních zájmů vznikly i kamarádské vztahy soukromé. Tou cestou odpůrci sjezdu zjevně neprošli, řekl bych, že jsou vývojově zaostalí 😊 (trocha legrace nikoho nezabije). Potkal jsem hodně Němců, mezi nimi i odsunutých. Vzpomínali, jak dobře se žilo v Československu. Neslyšel jsem od nich křivého slova.
Dnes jsou česko-německé vztahy v klidu. Jejich narušování nikomu nic dobrého nepřinese. Národ ostatně není v postoji ke sjezdu jednotný. Názorným dokladem jsou např. dva články, které vyšly na Parlamentních listech dne 9.5.2026(viz 2/ a 3/). O jednoznačném „protisudeťáckém“ pobouření nelze mluvit. Považuji za rozumné nechat sjezd proběhnout a nedělat kolem toho mnoho řečí. Pro česko-německé vztahy bude přínosem, odjedou-li účastníci sjezdu domů se vzpomínkou na pohodový pobyt v Brně stejně, jako jsem se já vrátil „za totality“ z bavorského Speichersdorfu (viz 1/), kam jsem tehdy přijel jako občan vysloveně nepřátelského státu.
Odkazy :
1/ Zdeněk Jemelík, Sjezd Landsmanschaftu ? No a ? Můj
blog 29.4.2026
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/04/sjezd-landsmanschaftu-v-brne-no.html
2/Pavel Šafr a kolektiv: U nás jste vždy vítáni. Otevřený
dopis občanů ČR účastníkům sudetoněmeckých dnů v Brně. Parlamentní listy
9.5.2026
3/Michal Hašek: Otevřený dopis občanů ČR pořadatelům a
účastníkům sudetoněmeckých dnů v Brně. Parlamentní listy 9.5.2026
4/Jan Bartoň, Landsmannschaft:jaké mají stanovy.
Neviditelný pes 7.5.2026
V knihkupectvích jsou ještě
zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je
ale také novější druhý díl.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled
antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora,
státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat