ODBOJ ŽALOBCŮ

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán představil na tiskové konferenci dne 29.září 2015 návrh nového zákona o státním zastupitelství v podobě, v které má být na přelomu let 2015/2016 projednán ve vládě ČR. V brilantním výkladu vykreslil na první pohled sympatické rysy navrhované úpravy: soustava státního zastupitelství se zjednoduší, bude lépe zajištěna procesní nezávislost jednotlivých státních zástupců při souběžném zvýšení tlaku na jejich odpovědnost za výsledky práce včetně usnadnění vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění za důsledky nesprávného úředního postupu, procesy vnitřního řízení budou jednoduší a přehlednější a posléze zřízení speciálního státního zastupitelství přinese prohloubení specializace státních zástupců spolu se zvýšením jejich odbornosti. Reformovaná soustava bude dynamičtější  a bude lépe plnit úkoly. Výhrady k návrhu, které se tu a tam ozývají, jsou dle pana ministra neoprávněné

Projednávání zákona v Parlamentu bude zasvěcen r.2016, s nabytím účinnosti se počítá od poloviny r.2017. Celkové  vyznění ministrova výkladu včetně odpovědí na otázky novinářů bylo velmi optimistické.

Robert Pelikán se ve výkladu nezabýval podrobnostmi.  Jak se ale říká, „ďábel se skrývá v detailu“, takže na základě jeho sdělení nelze komplexně posoudit kvalitu návrhu. Spolek Šalamoun, který je dlouhodobě neúprosným kritikem výstřelků státních zástupců a  vývoj nového zákona proto soustavně sleduje, podporuje přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu a zřízení speciálního státního zastupitelství. Právě kvůli výhradám k podrobnostem ministerského návrhu zákona v podobě, v které šel do meziresortního připomínkového řízení, vydal jako soubornou připomínku svůj alternativní  návrh zákona, který je dostupný na jeho internetových stránkách. Zdá se, že v rámci vypořádání připomínek z meziresortního připomínkového řízení se ministerský návrh zákona přiblížil „šalamounskému“. Například již se nepočítá se zastupováním obžaloby u vrchních soudů státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, ale tato úloha přejde na krajská státní zastupitelství. Má to logiku: u druhostupňových soudů budou intervenovat druhostupňoví žalobci. Odvrací se nebezpečí, že by se rušení vrchních státních zastupitelství scvrklo na pouhé „přemalování cedulí na vratech“, které by státním zástupcům umožnilo setrvat pod jinou hlavičkou až do důchodu v kancelářích, v nichž se někteří zabydleli ještě v neblahých dobách existence komunistické prokuratury. Další sblížení obou návrhů se týká struktury speciálního státního zastupitelství, v němž mají působit jako pomocníci státních zástupců odborníci z neprávnických profesí. Bohužel je současně patrné, že v ministerském návrhu zůstala zachována bezzubá alibistická úprava přístupu ke kárným proviněním státních zástupců.

Z optimistického vyznění ministrova výkladu nelze automaticky vyvozovat, že cesta návrhu ke schválení Parlamentem bude hladká. Naopak soudím, že povede „trním a hložím“, neboť odpůrců nejen návrhu nového zákona, ale jakékoli změny poměrů ve státním zastupitelství je více než dost. Signalizuje to například  nevlídný článek na lobbistickém serveru Česká justice, vydaný v den konání tiskové konference uvádějící podrobné informace o výhradách k návrhu, obsažených ve vyjádřeních, která na žádost redakce jí zaslala všechna  krajská státní zastupitelství. Výhrady lze shrnout do několika málo bodů. Odpůrci především soudí, že není vhodné rozbíjet soustavu, která se osvědčila a funguje bez větších závad. Chválí tedy svou  práci, ale  staré české přísloví říká, že „samochvála smrdí“. Zlobí se kvůli tomu, že u druhostupňových vrchních soudů již nebudou intervenovat státní zástupci z třetího stupně soustavy. Nechtějí ani slyšet o možnosti, že by se po  státních zástupcích mohla vymáhat regresní spoluúčast na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu. Velmi jim vadí vznik speciálního státního zastupitelství, jež má být značně nezávislým úřadem. V krajní poloze odpůrci soudí, že zákon vůbec není potřebný, v nejhorším by jej nahradila malá novela.

Protože ideovými původci návrhu na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu jsou Pavel Zeman a jeho blízcí, jsme svědky vnitřního rozpolcení komunity státních zástupců, v němž hraje ministerstvo zástupnou úlohu.

Nehodlám se na tomto místě zabývat obhajobou záměru přejít na třístupňovou soustavu státního zastupitelství a zřídit speciální státní zastupitelství, neboť bych se pouze opakoval.  Námitky proti návrhu na vydání nového zákona, které uplatnili krajští státní zástupci, považuji za zástupné. Pravé důvody jejich odporu k hrozící reformě mají povahu existenciální: jde o obranu zavedeného stylu života a práce a „dobrého bydla“.

Znepokojení státních zástupců krajských a vrchních státních zastupitelství je pochopitelné: reforma by se dotkla jejich existenčních podmínek a záměr na její uskutečnění je uvádí  do nejistoty o jejich dalších osudech. Státní zástupci vrchních státních zastupitelství mají obavu, že se budou muset přemístit do neznámého pracovního prostředí, byť se zachováním vysloužených platů. Všichni vedoucí státní zástupci vědí, že neodvratným důsledkem přijetí zákona bude dříve nebo později konec jejich mandátu a nutnost podrobit se výběrovému řízení při jeho obnově nebo při pokusu o získání jiného. Krajští státní zástupci si uvědomují, že z přímé podřízenosti nejvyššímu státnímu zástupci vyplynou vyšší nároky na jejich výkonnost a kvalitu práce. Ti, kteří se postavili na odpor, si možná střízlivě spočítali, že jejich naděje na pokračování ve funkci po nabytí účinnosti zákona je nulová.

Odpůrci reformy získali podporu  části novinářů a některých politiků, zatímco  ministrovi téměř nikdo netleská. Nepříjemné chvilky patrně prožil při vystoupení v Událostech, komentářích dne 29.září 2015, kdy ho moderátor tísnil připomínáním jeho dřívějších názorů na podobu zákona, zásadně odlišných od současných. To ale nebylo férové. Přirozeným důsledkem skomírání polistopadové novodobé „národní fronty“ tradičních stran a zaujetí jejich míst v Parlamentu „vizigoty“ má přirozeně za následek nahrazení zkušených politických harcovníků vytlačených politických stran mandanty „vizigotů“, postrádajícími politické zkušenosti a bez dostatečně širokého rozhledu po spravovaném resortu. Rozpor mezi starými a současnými názory Roberta Pelikána neznamená nic jiného než tolik, že pan ministr sbírá zkušenosti a názorově se vyvíjí.

Nevoli kvůli tiskové konferencí projevili někteří poslanci vládních i opozičních stran, kteří se cítí dotčeni tím, že nebyli seznámeni s návrhem zákona dříve než novináři. Robert Pelikán vysvětlil, že nemá smysl poslance informovat dříve, než dá vláda souhlas k předložení návrhu Poslanecké sněmovně. To je sice pravda, ale spíše se nabízí otázka,

k jakému účelu sloužilo seznámení novinářů s hrubými obrysy návrhu zákona, když k jeho předložení vládě dojde až za několik měsíců. Ministrovým cílem určitě nebylo popudit politiky a novináře, ale povedlo se mu to. Nechce-li již na zdokonalení konceptu zákona dále pracovat s použitím podnětů z veřejné diskuse, považuji časování tiskové konference za mimořádně nešťastné.

NEDOTKNUTELNÍ JSOU NEDOTKNUTELNÍ

Jak praví klasik ústy Mefistofela „šedivá je teorie, zelený strom života“. Nepochybně to platí i pro chování českých (a asi nejen českých) orgánů činných v trestním řízení. Platnost veřejně hlásané zásady „padni komu padni“, která je lapidárním vyjádřením ústavou chráněné rovnosti občanů před zákonem, se v teorii obecně uznává, ale její uplatnění v praxi je někdy sporné.

Když zkrachovala Investiční a Poštovní banka, nuceného správce doprovodili do budovy policejní zakuklenci a zajistili počítače a důležité listiny . Trestní oznámení české větve Microsoftu na jejího tehdy největšího konkurenta, českou počítačovou firmu Mironet, vyvolalo policejní razzii v jejím ústředí, při které byly zabaveny všechny počítače, servery, data a účetnictví. Majitele Roberta Novotného policie obvinila z porušení autorského práva. Mironetu byla na několik let prakticky znemožněna činnost.  Podezření se nakonec ukázalo jako neopodstatněné, mezitím ale Mironetu vznikly nenapravitelné škody. Podobných příkladů bychom našli i více.

Při krachu  Sazky, jímž tělovýchovné organizace a věřitelé utrpěli astronomické ztráty, bylo vše jinak. Orgány činné v trestním řízení neprovedly žádná preventivní opatření, jež by znemožnila odstranění možných důkazů pro případ prověřování podezření, že pád do propasti insolvence byl výsledkem trestného jednání vedení společnosti především jejího generálního ředitele Aleše Husáka. Z počátku se zdálo, že si snad příslušné orgány ani nevšimly, že se stalo cosi mimořádného. Když pak napadlo několik trestních oznámení, žádné policejní manévry nevypukly. S trochou nadsázky si jako laik dovolím tvrdit, že se policie pustila do vyšetřování s vervou, spíše přiměřenou krádeži kola, a státní zastupitelství její přístup posvětilo.

Vzpomínky na tento podivný případ se mi vybavily pod vlivem informací o výpovědi předsedy Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala před soudem v občanskoprávním řízení proti Aleši Hušákovi, po němž vymáhá Česká unie sportu dva miliony korun jako odškodnění za poškození dobrého jména svazu a českého sportu obecně . V poměru k celkovým škodám, způsobeným pádem Sazky, jde o směšnou částku, ale to není podstatné. Závažnější je věcný obsah Kejvalovy výpovědi a předmětné žaloby v podání médií : z laického pohledu se ve svému souhrnu zdají naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů proti majetku a právům, které zná náš trestní zákoník.

Samozřejmě nemohu vědět, zda si uvedené zprávy všimli státní zástupci, jimž zákon ukládá stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. Jinak se s velkou chutí pouštějí do kriminalizace významných osobností, takže pokyn Policii ČR, aby začala prověřovat informace ze zmíněného občanskoprávního řízení, by neměl nikoho překvapit. Bylo by ale předčasné těšit se na zprávu o sdělení obvinění Aleši Hušákovi. Dřívější pokusy o jeho usvědčení ztroskotaly a není jisté, že by tentokrát byly orgány činné v trestním řízení úspěšnější. Ostatně, kdoví, zda by jejich horlivost netlumilo vědomí, že vedlejším výstupem z prověřování by mohly být informace o tom, kdo všechno těžil z rozdávání prostředků a výhod, jímž si Aleš Hušák zajišťoval postavení vůdce smečky parazitů, vysávajících loterijní společnost Sazka. Síť klientelistických vztahů tak může být příčinou jeho nedotknutelnosti. 

ŽALOBKYNĚ NA VÁLEČNÉ STEZCE

Radek Nohl, komentátor internetového deníku Aktuálně.cz, se ve středu 9.září 2015 rozepsal o staronové zprávě o rozhodnutí  pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové  podat kárnou žalobu na okresního státního zástupce v Chomutově Ladislava Kosána. Podle jejího názoru selhal v řízení o podmíněném propuštění exsenátora Alexandra Nováka z výkonu trestu odnětí svobody tím, že  (citováno dle Aktuálně.cz) „nereagoval na nezákonné rozhodnutí soudu, vzdal se podání stížnosti, nenavrhl provedení dalších důkazů.“ Nenápadná zpráva se ve skutečnosti týká počinu významné žalobkyně, který má průlomovou povahu a jako precedens se může svými následky dotknout nejen žalovaného státního zástupce, ale celé státnězástupcovké komunity.Za jistých okolností by se ovšem mohl obrátit proti ní samé. Její rozhodnutí zaslouží posouzení v širších souvislostech.

Nemám k disposici trestní spis Alexandra Nováka, proto mi nezbývá než vyjít z pracovní hypotézy, že skutečně přijal úplatek ve výši 43 milionů Kč a soud jej za to spravedlivě potrestal. Právě ta velká částka jeho případ ozvláštňuje a dodává mimořádný význam otázce, zda  si stát dokázal cestou soudních rozhodnutí zajistit aspoň podíl na jeho kořisti.

Nepochybuji o tom, že Alexandr Novák se jako inteligentní člověk choval ve výkonu trestu tak, aby naplnil podmínky, jež jsou dle zákona u běžného vězně dostačující pro dosažení podmíněného propuštění. Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže z jeho chování ve výkonu trestu lze usuzovat na jeho polepšení a dá se očekávat, že po propuštění povede řádný život. Vhodná společenská záruka propuštění usnadňuje.

Naplnění zákonných podmínek nemůže být pro odsouzeného typu Alexandra Nováka příliš obtížné. Podle běžné praxe bývají soudy vstřícné k žádostem odsouzených, kteří se propracovali do 1. diferenciační skupiny, nemají v záznamech kázeňské tresty, ale naopak sbírali pochvaly, mají venku zázemí, do kterého se mohou vrátit a nebudou mít potíže s nalezením zaměstnání. Kámen úrazu je v ustanovení, které soudu ukládá, aby m.j. přihlédl k přístupu odsouzeného k povinnosti nahradit škodu nebo vydat bezdůvodné obohacení, nabyté trestnou činností.

Kdyby byl Alexandr Novák odsouzen za triviální trestný čin, např. za následky dopravní nehody, způsobené pod vlivem alkoholu, rozhodnutí chomutovského soudu by patrně nevzbudilo pozornost. Ale zmíněných 43 milionů může vyvolávat vášně: pokud by mu zůstaly, dalo by se říci, že dva roky ve vězení jsou velmi výhodnou cenou za jejich ponechání.

Kromě toho okolnost, že soud přijal společenskou záruku motorkářského spolku Gryphons, který vznikl před krátkou dobou, dodala řízení povahu švejkolandské taškařice. Pro srovnání: spolek Šalamoun, který má dvacetiletou tradici působení v justici, občas nabízí společenské záruky za vězně, s nimiž pracoval řadu let. Z jeho chráněnců se ještě žádný nevrátil za mříže. Přesto některé soudy opakovaně jeho záruky odmítají. Gryphons se v podobné souvislosti dříve neprojevil, takže posouzení spolehlivosti jeho záruky je obtížné.

Není divu, že za těchto okolností soudní rozhodnutí  a souhlas žalobce s ním vyvolaly od počátku nevoli veřejnosti, kterou nahlas projevily i osoby tak významné, jako ministr spravedlnosti Robert Pelikán a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, kteří dali na vědomí, že zvažují kárnou žalobu na příslušného soudce i na intervenujícího žalobce, shodou okolností vedoucího okresního státního zastupitelsví. Krajský státní zástupce v Ústí n.L. Jan Jakovec podal ministrovi spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Alexandra Nováka a ministerstvo zahájilo příslušné šetření.

Nakonec hlavy vychladly. Ministr nepodal stížnost pro porušení zákona a stejně jako Pavel Zeman a Jan Jakovec  opustil záměr podat proti „pachatelům“ Novákova propuštění kárnou žalobu.

Důvody pro jejich ústup z bojiště jsou nasnadě. Za kárné provinění se podle zákona považuje „ zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obecně lze tuto definici vztáhnout na cokoli nebo na nic. Z desítek rozhodnutí o zamítnutí kárných podnětů různými vedoucími státními zástupci s pravomocí kárného žalobce, která se nacházejí v archivu spolku Šalamoun, lze abstrahovat poznatek, že nalezení shody mezi výtkami vůči státnímu zástupci a definicí je jen o málo pravděpodobnější než vysoká výhra ve sportce. Ostatně ani praxe kárného soudu při Nejvyšším správním soudu se od uvedeného závěru příliš neodlišuje. Připomeňme si poměrně nedávný případ chebského státního zástupce Viktora Böhma, kterého žalovala krajská státní zástupkyně Anna Maříková  kvůli obtěžování nevinných lidí nedůvodnou obžalobou. Kárný soud jej sice shledal vinným, ale přiznal mu právo na podání obžaloby na základě „vnitřního přesvědčení o trestném činu“ a uznal samo projednání věci před kárným soudem za dostatečný trest.

Státním zástupcům se takto přiznává právo na nezávislé vyhodnocení důkazní situace a zaručuje se jim beztrestnost v případě nesprávného rozhodnutí. Za těchto okolností je kárná žaloba dobrodružstvím ze strany žalobce, hodným dona Quijota nebo spolku Šalamoun. V tom právě je průlomovost rozhodnutí Lenky Bradáčové. Lze je chápat jako náznak obratu v přístupu k hodnocení přehmatů státních zástupců. Napříště by se měli státní zástupci v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze obávat ztráty beztrestnosti nesprávného rozhodování, jímž došlo k poškození veřejného zájmu.

Nejedná-li se o pouhý náhodný exces v používání kárné pravomoci paní vrchní státní zástupkyně, je na místě ocenit důslednost, s kterou jako jediná z oprávněných kárných žalobců vystoupila proti domnělé svévoli svého podřízeného. Zlu se má odporovat vždy a všude, i když jeho odpůrce může při tom napoprvé dostat výprask. Bylo by na místě uvítat změnu v přístupu kárných žalobců k přehmatům státních zástupců, protože  jejich dlouholeté působení v chráněném skanzenu beztrestnosti přeje vzniku nepřístojností, kterých se dopouštějí někteří jednotlivci ke škodě účastníků trestního řízení.

Lence Bradáčové by se v této kauze nepochybně jednalo snáze, kdyby místo vágní definice kárného provinění a jednostupňového řízení u bezzubého kárného soudu platila pravidla, uvedená v alternativním návrhu zákona o státním zastupitelství, uveřejněném na internetových stránkách spolku Šalamoun. Jenže tomu tak není a změnu nepřinese ani nový zákon, jehož vládní návrh je nepřijatelně vstřícný vůči stavovským zájmům státních zástupců.

Přestože chápu a respektuji důvody, které vedly Lenku Bradáčovou k podání kárné žaloby, upozorňuji, že zde jsou dvě „ale“, která přece jen její postup zpochybňují. Podle Radka Nohla vrchní žalobkyně spatřuje naplnění skutkové podstaty kárného provinění státního zástupce v tom, že nenavrhl soudu, aby se zabýval tím, zda se Alexandr Novák nevyhýbal nástupu do vězení. Dále se měl provinit tím, že nenavrhl provedení dalších důkazů a dožadoval se pouze přečtení nabídky společenské záruky spolku Gryphons, posléze navrhl, aby soud vyhověl Novákově žádosti a po vyhlášení rozhodnutí se vzdal práva na stížnost. Pokud Radek Nohl (který na rozdíl ode mne má k disposici text kárné žaloby) její argumenty správně interpretuje, pak je na místě upozornit na jejich spornost. Především vše vytýkané by mělo smysl pouze v případě, že by státní zástupce měl pochybnosti o argumentech, jimiž byla podložena žádost o podmíněné propuštění a následně také o správnosti soudního rozhodnutí. Je zřejmé, že Ladislav Kosán pochybnosti neměl, proto k požadovanému jednání neměl důvod. Možná se zmýlil, ale – jak výše uvedeno- na omyl mu dosavadní kárná praxe přiznává právo. Zejména soud neměl důvod zkoumat okolnosti nástupu Alexandra Nováka do výkonu trestu. Vyhýbání se nástupu trestu je trestným činem a orgány činné v trestním řízení měly více než dva roky na to, aby stíhání zahájily. Pokud nezahájily, zjevně jeho chování mezi právní mocí rozsudku a zatčením za vyhýbání se nástupu nepovažovaly. Celkově paní vrchní žalobkyně zpochybňuje právo žalobce na nezávislé posouzení věci  a jde tak proti dobovému trendu tlaku na prohloubení nezávislosti státních zástupců.

Druhé „ale“ se týká jejího vyhodnocení soudního rozhodnutí  jako nezákonného. K posouzení zákonnosti soudního rozhodnutí jsou příslušné pouze nadřízené soudy. Ve vyjádření Lenky Bradáčové se ozývá reminiscence na předlistopadové poměry, v kterých měla prokuratura silnější neformální postavení v soustavě orgánů činných v trestním řízení než soudy. Je to nebezpečná tendence. Každý náznak snahy o obnovení předlistopadových poměrů v justici je třeba odmítnout.

I když předjímám neúspěch kárné žaloby a jsem si vědom závažnosti výše zmíněných „ale“, soudím, že Lenka Bradáčová svým rozhodnutím při nejmenším ničemu neuškodila. Sama okolnost, že se státní zástupce dostane do existenciální nejistoty, vyvolané podáním kárné žaloby, a následně se musí podrobit řízení před kárným soudem, může mít výchovný účinek a působit jako varování pro celou komunitu. Jen houšť a větší kapky!

MINISTR A KÁRNÝ SOUD

Meteorologové nám slibují s koncem prázdnin odcházení veder. Zdá se však, že ministra spravedlnosti Roberta Pelikána přesto čekají horké dny, i když v jiném slova smyslu. Ve srovnání se svou předchůdkyní Helenou Válkovou dosud netrpěl soustavným napadáním ze strany „velkých“ médií. Pouze v psaní některých internetových serverů se odrážela nevole, kterou některými svými kroky vyvolal mezi částí soudců a v akademické obci. „Soustavnou péči“ mu v tomto ohledu věnuje zejména Česká justice a Neovlivní.cz. Posledně zmíněný server si troufá sestavovat žebříček deseti nejvýznamnějších osobností resortu spravedlnosti,na němž se o první  čtyři místa konstantně dělí Josef Baxa (předseda Nejvyššího správního soudu), Pavel Rychetský (předseda Ústavního soudu), Lenka Bradáčová (vrchní státní zástupkyně v Praze) a Pavel Šámal (předseda Nejvyššího soudu ČR), zatímco Pavel Zeman (nejvyšší státní zástupce) se příznačně uvádí až na devátém místě. Redakce nechala Roberta Pelikána potupně klesnout z pátého na osmé místo až  za pátého exministra Pavla Němce ( neprávem ostrakizovaného za „kauzu katarského prince“ a spory s exprokurátorkou Marií Benešovou) a sedmého Jaroslava Bureše (předsedu Vrchního soudu v Praze, nesmyslně napadeného ministrem kvůli účasti na večírku přátel advokátní kanceláře Pavla Němce).  Nevlídné hodnocení ministrova pětiměsíčního působení v úřadě uvedl na stejném serveru známý skandalista Tomáš Syrovátka,který soudí, že  Andrej Babiš bude mít s Robertem Pelikánem starosti, protože „ se rozhádal se soudci, advokáty, legislativci i akademiky“, bez jejichž podpory nemá šanci cokoli prosadit (vláda a Parlament jsou patrně bezvýznamné instituce).

K výbuchu nepřátelského zájmu „velkých“ médií o Roberta Pelikána došlo až 29. srpna 2015 v souvislosti s únikem zpráv z policejních zdrojů o zahájení úkonů trestního řízení proti němu kvůli nevýhodné smlouvě se společností Corpus Solutions . Příčinlivá Česká justice k tomu připomněla, že zprávu o tomto maléru přinesla jako první již 30.července 2015.

Projevy nevlídného zájmu o jeho počínání tím zjevně neskončily. Dnes Česká justice uvedla obsáhlou informaci o odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci opavského soudce Petra Poláka, který rozhodl o propuštění duševně nemocné žďárské útočnice Barbory Orlové do ambulantní léčby. Kárný senát s nelibostí vyzdvihl okolnost, že Robert Pelikán je historicky prvním ministrem spravedlnosti, který se osobně ujal úlohy kárného žalobce. Vyčetl mu, že nestáhl kárnou žalobu své předchůdkyně, když Nejvyšší soud ČR zamítl její stížnost pro porušení zákona. Hlavně mu zazlívá, že se nepodrobil právním názorům Nejvyššího soudu ČR a kárného senátu Nejvyššího správního soudu, které poskytují širokou ochranu neodpovědnosti soudců a státních zástupců.

Domnívám se, že hodnocení ministrova postupu je nespravedlivé. Zřejmě se do něj promítá obecný vztah k němu aktivistické části soudcovského stavu, které vadí jeho zdrženlivý až odmítavý přístup k myšlence ustavení soudcovské samosprávy (který nesdílím). Zejména soudce rozlítil záměrem provést legislativní úpravy, které by umožnily vymáhat regresní spoluúčast soudců a státních zástupců na náhradách účastníkům řízení za škody, způsobené nesprávným postupem soudů nebo státního zastupitelství.

Z výkladu kárného senátu vyplývá, že nehodlá připustit, aby se soudci a státní zástupci museli zodpovídat za vadná rozhodnutí. V tomto směru ale ministr patrně snadno získá podporu veřejnosti, v jejímž mínění obecně převládá nespokojenost s úrovní služeb, které orgány resortu spravedlnosti poskytují občanům. A mínění veřejnosti by se mělo promítnout do postojů politiků, pokud zájem o názory občanů pouze nepředstírají. Nespokojenost veřejnosti je alespoň zčásti důvodná, i když příčinu k ní zadává jen poměrně malá část komunity soudců a státních zástupců. Vyhodnocení  obecných výtek vede k závěru, že jednou z hlavních příčin nedobrého stavu je ochrana neodpovědnosti soudců a státních zástupců, kterou jim od Listopadu 1989 trvale poskytuje stát pod záminkou zabezpečení jejich nezávislosti.

Tragická  událost ve Žďáru nad Sázavou vyvolala mediální šílenství, které se promítlo do masového pobouření veřejnosti. Ozvalo se jen pár rozumných hlasů na obranu soudce, a to zejména ze strany psychiatrů, kterým ale veřejnost nechtěla naslouchat. Naopak se dožadovala hlavy soudce. Kdyby se tehdy ministryně spravedlnosti Helena Válková postavila proti běsnící veřejnosti, stala by se sama terčem nenávisti. Takovému tlaku nemohla odolat. Udělala ale to, co bylo v dané chvíli nejrozumnější: podala stížnost pro porušení zákona a kárnou žalobu, čímž přenesla zvážení odpovědnosti soudce Petra Poláka do rukou nezávislých soudů. Nejvyšší soud ČR její stížnost zamítl, čímž potvrdil, že rozhodování opavského soudu proběhlo v souladu se zákonem. Kárný senát z toho vyvodil, že důvod k podání kárné žaloby pominul a vyčítá panu ministrovi, že ji nestáhl. Upřel ministrovi právo na nezávislý názor a nevzal v úvahu, že stížnost pro porušení zákona se týkala procesní stránky věci, zatímco v kárné žalobě šlo o mravní postoj soudce ke způsobu výkonu „řemesla“. Hodnocení výkonu soudce z těchto dvou hledisek nemusí být vždy jednoznačně shodné: formálně právně nezpochybnitelné rozhodnutí může vyvolat mravní znechucení.

Příkrost hodnocení ministrova postupu je nepřiměřená i skutečnosti, že kárné řízení se přiměřeně řídí pravidly trestního řízení. Kárný žalobce je v postavení podobném působnosti žalobce v trestním řízení. Pro podání obžaloby v trestní věci se nepožaduje naprostá jistota o vině:žalobce má žalovat i v nejistotě. Kdyby měly všechny obžaloby ve věcech trestních vyhovět nárokům, které zpětně klade kárný senát na kárnou žalobu a její prosazování ministrem spravedlnosti, velká část obžalob by nemohla být podána.

Robert Pelikán se zjevně s obsahem žaloby své předchůdkyně ztotožnil. Ale rozhodnutí o zpětvzetí by neměl jednoduché, i kdyby tomu tak nebylo, protože obecně stažení citlivých rozhodnutí předchůdce může mít nádech projevu nedůvodné neúcty, neetického, nekolegiálního jednání. Zpětvzetím žaloby by ostatně neprospěl ani soudci Karlu Polákovi, neboť by mu vzal příležitost k očištění pověsti jednoznačným soudním rozhodnutím.

Zajímavým jevem je ovšem vystoupení ministra ve funkci kárného žalobce. Až dosud se ministři do využívání kárné pravomoci nehrnuli a když už pojali záměr podat žalobu, úředníci často vyvíjeli úsilí, aby je od něj odradili. Zastupováním žaloby bývají pověřováni úředníci, jejichž výkon ne vždy odpovídá náročnosti úkolu. Ministři se ostatně dosud nestarali ani o obhájení stížností pro porušení zákona: zatímco v řízení u Nejvyššího soudu ČR vždy vystupuje státní zástupce NSZ, který se většinou snaží o zamítnutí stížnosti, ministerstvo vysílá zástupce k jednání jen ojediněle. Pokud chtěl Robert Pelikán svou osobní účastí upozornit, že hodlá potírat etické poklesky soudců v jejich rozhodovací činnosti, jde sice proti představám soudcovského stavu, ale má nárok na sympatie „zákazníků“ justice.

České justice převyprávěla odůvodnění rozhodnutí kárného senátu do podoby kritiky ministrova postupu, směřující k jeho zpochybnění v očích veřejnosti. Současně vyslovila  podporu pocitu nadřazenosti soudců a státních zástupců nad orgány moci výkonné a nad ministra spravedlnosti zvlášť. Zaútočila tak na principy dělby moci v demokratickém právním státě.

RATIO PRINCEPS A PRESUMPCE VINY

Trestní řízení se v kulturně vyspělých zemích řídí pravidly, jež do značné míry omezují možnosti skandalizování slušných lidí na základě neurčitého podezření. Určující je presumpce neviny: s občanem se má nakládat jako s nevinným, dokud jej pravomocně neodsoudí soud. Z toho vyplývá mravní imperativ šetrného zacházení s obviněnými, neslučitelného s veřejným ostouzením. Souvisí s tím i zásada neveřejnosti předsoudních fází trestního řízení, která vylučuje pitvání neprověřených informací z trestního řízení v médiích, ať již ke škodě (častěji) nebo ve prospěch obviněného. Platí také zásada, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio – poslední prostředek – k jehož použití se přikročí, když už nic jiného nezbývá.

Ve Švejkolandu se stále více uplatňují opačná pravidla, a to v takovém rozsahu, že kriminalizace jednání ve veřejného prostoru začíná být viditelnější než v posledních letech před pádem totality. Policie a státní zástupci si troufají s pouhou znalostí trestního zákona a trestního řádu přisuzovat ráz trestného jednání složitým, odborně náročným správním úkonům i nejvýše postavených veřejných činitelů a vrcholových manažerů podnikatelských subjektů. Jejich kroky často provází mediální kampaně, vytvářející co nejodpudivější obraz obviněných v očích veřejnosti. Do nich se s velkou vervou a bezostyšností zapojují státní zástupci: špína metaná na obviněného má posílit argumentaci obžaloby. I když se obviněný nakonec dočká zproštění obžaloby, pro veřejnost zůstává darebákem jednou provždy.

Emancipace orgánů činných v trestním řízení  dosáhla takového stupně, že dokázaly beztrestně „sestřelit“ nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, smést vládu Petra Nečase a navodit tím změnu politických poměrů v zemi, či  obtěžovat do nekonečna se vlekoucím  trestním stíháním bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Řada pronásledovaných vysokých státních činitelů se prodlužuje. V poslední době přibyla předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, nově stíhaná kvůli posílení vedení úřadu jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu. Další zájmovou osobou pro protikorupční policii se stal ministr spravedlnosti Robert Pelikán, proti němuž údajně  již zahájila trestní řízení kvůli uzavření nevýhodné smlouvy se společností Corpus Solutions. 

Málokdo pochybuje o tom, že orgány činné v trestním řízení opakovaným pronásledováním Aleny Vitáskové vědomě či nevědomě plní čísi zadání na její vypuzení z úřadu. Zda je tažení proti Robertu Pelikánovi jen náhodné nebo také účelové, se zatím nedá odhadnout. Je ale zřejmé, že ve srovnání s kriminalizací předsedkyně ERÚ je zákeřnější: zatímco poslední útok na ni vyvolal identifikovatelný zaměstnanec ČEZu, podnět k řízení proti ministru spravedlnosti se vede na základě anonymního udání. Pravidlo z mého dětství, podle něhož „anonym patří do koše“, už neplatí.

Pozornost zaslouží i mediální doprovod trestního řízení proti Robertu Pelikánovi. Ve srovnání s bývalou ministryní Helenou Válkovou, kterou zejména Babišovy noviny nemilosrdně  pronásledovaly od jejího jmenování až do konce, jejího nástupce nechávala média celkem v klidu. Samozřejmě čelil kritice zejména ze strany odborné veřejnosti za různé prvky své činnosti. Jeho odpůrci například kritizovali podobu, v jaké pustil do připomínkového řízení zákon o státním zastupitelství, jeho postoj k zřízení soudcovské samosprávy či přerušení rekodifikace trestního řádu, a další. Jeho počínání v legislativní oblasti přehledně zkritizoval bývalý první náměstek ministra spravedlnosti Vladimír Král, dnes soudce Vrchního soudu v Praze, obecně považovaný za autoritu v oboru.

Kritické hlasy ale zaznívaly převážně na úrovni internetových serverů, mezi nimiž roli prvních houslí hrála Česká justice, ale nepřenášely se do „velkých“ novin, rozhlasu a televize. Stojí za zmínku, že právě Česká justice jako první přinesla již 30. července 2015 zprávu o policejním prověřování smlouvy mezi ministerstvem a společností Corpus Solutions. Tehdy ale zpráva nezaujala. Nicméně jiskra přeskočila do dnešního Práva a odtud do dalších médií, takže se zrodila senzace, která patřila k hlavním zprávám dne. Došlo tedy k překvapivému zásadnímu zvratu v chování médií k Robertu Pelikánovi, k jeho skandalizaci.

Zprávy o skutkové podstatě Pelikánova „zločinu“ jsou rozporné a pro veřejnost neověřitelné. Stojí za zmínku, že již v hlavním večerním zpravodajství České televize uvedla hlasatelka podstatně nižší výši domnělé škody, než se uvádělo v  původních zprávách. Zveřejněné  údaje mě vedou  k pochybnosti o důvodnosti zahájeného trestního řízení, a to jak kvůli rozporům v meritorních údajích, tak kvůli absenci subjektivní stránky (úmyslu škodit nebo naopak poskytnout neoprávněné zvýhodnění), bez jejíhož naplnění se ani případně chybné rozhodnutí nestává trestným činem.

Právě proto je ale znepokojující, že již v raném stadiu prověřování, tedy na samém počátku neveřejné fáze řízení, unikly informace do médií. Zdroj úniku asi nikdo vážně hledat nebude, k potrestání viníků nedojde. Médiím nelze zazlívat, že pracují s informacemi, které jim někdo dodal, neboť takové je  jejich poslání, ale policisté měli držet jazyk za zuby.

O výsledku vyšetřování mohu mít pochybnosti, může být skutečně jakýkoli. Jisté ale je, že medializací případu došlo k znejistění postavení ministra.  Nevíme, zda se v dalším vývoji Robert Pelikán očistí z podezření či zda se nakonec dostane před soud, ale s jistotou můžeme předjímat oslabení řízení  ministerstva v důsledku odvádění ministrových sil neproduktivním směrem. Po Energetickém regulačním úřadu je Ministerstvo spravedlnosti v poslední době dalším ústředním úřadem, jehož výkonnost může být oslabena v důsledku aktivit orgánů činných v trestním řízení. Znova kladu poněkud nadsazenou otázku, zda je podvracení ústředních orgánů státní moci posláním orgánů činných v trestním řízení.

Na základě řady zkušeností si dovoluji tvrdit, že kdykoli v minulosti stál kterýkoli z ministrů  spravedlnosti před výzvou k zákroku proti nepřístojnostem státních zástupců, vždy se řídil zásadou „dvakrát měř, jednou řež“ a obvykle raději „neřezal“, i když k tomu byl důvod. Orgány činné v trestním řízení v posledních letech tímto pravidlem pohrdají. Ne vždy je jejich bezohlednost k veřejnému prospěchu. Za předčasnou medializaci zkoumání smlouvy s Corpus Solutions, umožněnou jejich profesním pochybením, pochvalu nezasluhují

ODSKOČIL SI PRO CIGARETY A ZA VÍCE NEŽ 4 ROKY SE DOČKAL ZPROŠTĚNÍ OBŽALOBY

Tímto příběhem jsem se zabýval v článku „Odskočil si pro cigarety, vrátil se za 21 měsíců“ již v listopadu r. 2014, kdy vůbec nebylo jasné, jak se vyvine. Vracím se k němu, protože je ukázkou toho, jak může slepá náhoda ve spojení s mocí trestních orgánů zatočit s lidským osudem, a mimo to se týká vskutku nevšedního trestního procesu.

Pro hrdinu mého příběhu, Rudika Avlastimova, vše začalo 27.dubna 2011, kdy si v doprovodu matky a psa vyšel koupit cigarety. Zastavila u nich policejní hlídka, která jej vyzvala k předložení dokladů. Protože je u sebe neměl, odvezli jej na služebnu za účelem ověření identity. Domů se vrátil po 21 měsících vazby. Policii se tehdy hodil jako chybějící třetí k dvojici jeho vzdálených bratranců Georgi a Levana Papiašvili, právě zadržených kvůli podezření ze spáchání dvou bankovních loupeží se zbraní v ruce. Kdyby vyšel z domu o něco dříve nebo později, do hledáčku policie by se zřejmě vůbec nedostal.

Trojici pak čekaly neradostné zážitky z života ve vazební věznici. Prvního rozsudku Městského soudu v Praze se dočkali 19. července 2012. Za loupež a nedovolené ozbrojování byli odsouzeni k stejným trestům devíti let odnětí svobody. Rozsudek byl ale zrušen Vrchním soudem v Praze pro určité vady v dokazování. Dne 10. ledna 2013 se pak nepravomocně odsouzení dočkali překvapení: náhle byli propuštěni na svobodu. Důvod se dověděli až dodatečně: Vrchní soud v Praze uznal, že v řízení dochází k neúnosným průtahům a vyhověl jejich žádostem o propuštění z vazby. Potenciálně nebezpeční obvinění, údajně schopní použít k prosazení své vůle násilí a střelných zbraní, se vmísili mezi nic netušící pokojné občany. Všichni tři jsou gruzínské národnosti. Kdyby nenadále nabyté svobody využili k útěku do vlasti svých předků, patrně by tím záležitost pro ně skončila.

Ale neuprchli, žili pokojným životem a postavili se znova před soud. Senát předsedkyně Mileny Němcové je ale za projevenou důvěru neodměnil: nedal se mýlit míněním nadřízeného soudu a 7. listopadu 2013 je odsoudil znova ke stejným trestům. Také tento rozsudek odvolací soud zrušil a vrátil k novému projednání. Mezitím ale Milena Němcové resignovala na funkci soudkyně, protože jí hrozila kárná žaloba kvůli průtahům. Proto došlo ke změně senátu a celé řízení muselo proběhnout znova.

Senát předsedy Stanislava Králíka se pečlivě vypořádal s nesrovnalostmi v dokazování a odsoudil pouze Georgi Papiašvili za účast na jedné loupeži k výrazně kratšímu trestu šesti let odnětí svobody. Další spoluobžalované zprostil obžaloby. Jedna bankovní loupež tak zůstává zcela nepotrestaná. Proti tomuto rozsudku se odvolal Georgii Papiašvili a také státní zástupce, ten ovšem v neprospěch všech obžalovaných.

Dne 25. srpna 2015 pak Vrchní soud v Praze senátem předsedy Zdenka Sováka zamítl odvolání státního zástupce a vyhověním odvolání Georgi Papiašviliho vrátil pouze jeho věc k novému projednání nalézacímu soudu.

Důvodem odlišnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a nalézacího senátu Stanislava Králíka od původních rozsudků senátu Mileny Němcové je rozdíl v pečlivosti práce s důkazy. Některé byly zcela nepoužitelné, jiné sporné. Zejména s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo nemohly soudy dospět k jiným výsledkům.

V procesu se přihodilo několik událostí, které mu dodávají punc kuriozity. Základní příběh je prostý: v rozpětí několika měsíců došlo v Praze k přepadení dvou bankovních poboček. Provedení bylo vždy stejné: do pobočky vtrhla trojice ozbrojených zakuklenců a pod pohrůžkou použití zbraně přiměla zaměstnance banky k otevření trezoru. Po jeho vyprázdnění lupiči rychle zmizeli. V případě druhé pobočky dorazili policisté včas na místo a vydali se po stopách unikajících lupičů. Měli štěstí, že před prodejnou gruzínských specialit zastihli nezamčené auto udané značky ještě s teplým motorem. Uvnitř prodejny našli zbraně, oblečení lupičů a peníze. Zadrželi přítomné bratry Georgi a Levana Papiašvili.

Obecnou zvláštností procesu byly dlouhé intervaly mezi jednotlivými úkony soudního řízení. S tím bychom se ale mohli setkat i jinde. Proces má ale své „roztomilosti“, které skutečně běžné nejsou.

První se přihodila již při přepadení  jedné z bankovních poboček. Lupiči sice vybrali trezor, ale přehlédli igelitovou tašku s penězi, připravenou na odvoz do ústředí banky. Stála volně na chladničce a obsahovalaR podstatně větší částku, než byla jejich kořist.

Další bylo získání prvního důkazu k usvědčení Georgi Papiašvili: v okolí pobočky volně pobíhal pes s tmavým hadrem v tlamě. Všímavý policista mu „hadr“ odebral a ukázalo se, že to je kukla, na jejíž vnitřní straně byla později nalezena biologická stopa s DNA Georgi Papiašvili. Policie ale později tento cenný důkaz ztratili, takže přezkoumání biologické stopy, které požadovala obhajoba, nebylo možné provést.

Nejvýstřednější událostí byl svérázný  pokus Erika, bratra Rudika Avlastimova, o bratrskou pomoc při obstarání peněz na zaplacení obhájce. Erik se vydal do Rakouska, kde přepadl a vyloupil banku. Byl ale dopaden i s penězi a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Přirozeně na něj padlo podezření, že účinkoval při loupežích s bratry Papiašvili. Byk vyslýchán jako svědek před soudem, ale podezření se nepotvrdilo.

Jako důkazu bylo použito biometrické vyhodnocení kamerových záznamů loupeží. Senátu Mileny Němcové nevadilo, že mezi změřenými hodnotami a skutečnými výškami obžalovaných jsou rozdíly až 20 cm. Posléze výslech znalců před soudem vyústil v závěr, že biometrická měření v tomto případě nejsou jako důkaz použitelná. 

Zvláštností byl i rozsudek senátu Mileny Němcové ze 7. listopadu 2013, který obsahoval vzkaz odvolacímu soudu, že argumentace odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelná a soud se jí proto v určitých bodech nepodřídí. Takové vzkazy jsou v rozhodnutích nalézacích soudů zcela výjimečné a určitě nepodpoří chuť odvolacího soudu k shovívavosti při hodnocení prvostupňových rozhodnutí.

Celková bilance procesu  je pro obvykle sebevědomé nevalná, zcela nepřiměřená obvyklému sklonu orgánůpřípravného řízení k aroganci. Za přepadení jedné z poboček nebyl odsouzen nikdo, čili pachatelé jsou neznámí. V druhém případě je nepravomocně odsouzen Georgi Papiašvili, ale není známo, kdo jsou jeho dva kumpáni.

Poučení z tohoto příběhu je takové, že kdokoli se může náhodně dostat do postavení obviněného, strávit kus života ve vazbě a žít i několik let ve stresu z účasti na trestním řízení soudním a posléze nemusí být odsouzen.

Opakování podobných případů  nelze ani do budoucna úplně vyloučit. Jistě by bylo možné snížit jejich výskyt vhodnou prevencí, ale tou se nikdo nezabývá. Je to možná tím, že oběti justičních přehmatů jsou jako skupina potenciálních voličů nepočetné, a proto z hlediska zájmů odpovědných politiků zcela bezvýznamné. Zabývat se jimi nestojí za námahu.

Bohužel ani se snahou o napravení zjištěných případů justičních přehmatů to nevypadá lépe. Zlaté tele neprolomitelnosti soudního rozhodnutí je stále v plné síle. A ti, kteří by mohli působit proti neodpovědnosti v přípravném řízení, raději odsouvají potřebná rozhodnutí na soudy. Žijeme přece ve Švejkolandu.

POLICEJNĚ-PROKURÁTORSKÝ STÁT ŠVEJKOLAND

Policie a státní zastupitelství v několika málo posledních letech stále silněji ovlivňují chod politického života, státní správy i ekonomických subjektů. Smetení Nečasovy vlády a Poslanecké sněmovny, „odstřelení“ policejního prezidenta, opakující se útoky na předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a zástupy obviněných úředníků veřejné správy a manažerů soukromých a polostátních podniků jsou docela novým úkazem v našem veřejném životě. Jako pamětník nabývám dojem, že jsme převratem v listopadu 1989 spadli z louže pod okap: komunističtí vládci k řešení svých vnitřních problémů nepoužívali bezpečnostní sbory tak často, s takovým halasem a veřejně, jak to činí současná moc.

Pozoruhodnou okolností je přednostní orientace orgánů činných v trestním řízení na ty činitele, kterým zůstal v ruce Černý Petr nepatřičností,  na které zadělali jejich předchůdci. Je to viditelné na takových velkých kauzách, jakými je Opencard, tunel Blanka a všechny případy, související s fotovoltaickým byznysem. V posledně uvedeném případě kdysi kdosi nastavil pravidla prodeje elektřiny z fotovoltaických elektráren tak, že vyvolal takřka davové šílenství podnikatelů, kteří vycítili jedinečnou příležitost k dosažení pohádkových zisků. Po senátorovi Jiřím Čunkovi a Energetickém regulačním úřadu, kteří v této věci podali neúspěšná trestní oznámení, nedávno přiznal i ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, že státu vznikly obrovské škody.

Když stát „šlápl na brzdu“ a bez výstrahy oznámil prudké snížení výkupní ceny od 1. ledna r.2011, někteří zaskočení podnikatelé se pokusili stihnout získání výhodné licence na poslední chvíli třeba i za cenu různých nekalostí. Řada z nich má dnes potíže s policií, pokud již nestojí před soudem. Mnozí z nich cítí zášť k Aleně Vitáskové, protože v ní vidí příčinu svých trampot: kdyby úřad pod jejím vedením neposlal balík licenčních spisů nejvyššímu státnímu zástupci, nebo kdyby  přímo nepodával návrhy na odnětí licencí či dokonce trestní oznámení, měli by sice menší příjmy než očekávali, ale jinak by jejich klid nic nerušilo. Sama Alena Vitásková v době, kdy se „zadělávalo na malér“, ještě ani netušila, že by se mohla někdy stát předsedkyní Energetického regulačního úřadu. Přesto se dostala na stejnou lavici obžalovaných jako výše zmínění manažeři, kteří získali licenci o silvestrovském večeru r.2010.

O původce pravidel fotovoltackého boomu se orgány činné v trestním řízení nezajímají a někteří získali postavení, z něhož mohou škodlivě zasahovat do činnosti Energetického regulačního úřadu.  Zato Aleně Vitáskové hrozí již druhá obžaloba ještě před ukončením prvního soudního procesu. Sdělení obvinění předcházela policejní razzie ve třech úřadovnách Energetického regulačního úřadu, draze zaplacená z peněz daňových poplatníků. Důvod, který si její „přátelé“ vymysleli jako záminku pro nové trestní stíhání, má povahu zvlášť povedené taškařice. Měla porušit povinnosti osoby odpovědné za správu cizího majetku a zvláště zneužít postavení úřední osoby tím, že jmenovala bývalou nejvyšší  státní zástupkyni Renatu Veseckou místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu a svěřila jí odborný dohled nad vedením rozsáhlých právních agend úřadu.

Nebudu znova vysvětlovat, proč si jako laik myslím, že policejní zásah v Energetickém regulačním úřadu byl nadbytečný a nehospodárný, a proč jsem přesvědčen, že jmenování Renaty Vesecké nebylo trestným činem. Vyjádřil jsem se dostatečně v nedávné minulosti na svém bloggu. Dodávám, že škoda ve výši více než jednoho milionu Kč by byla škodou v případě, že by se prokázalo, že práce, kterou prováděla Renata Vesecká, nebyla pro chod Energetického regulačního úřadu potřebná, popřípadě, že bývalá nejvyšší státní zástupkyně pouze brala plat, aniž by pracovala. Jsem přesvědčen, že ani jeden z policistů a státních zástupců, kteří rozpoutali tento hon na čarodějnice, není dostatečně kvalifikován k tomu, aby objektivně posoudil potřebnost práce, vykonávané Renatou Veseckou.

Pozornosti novinářů ušla okolnost, která možná přispěla k vyhrocení postupu orgánů činných v trestním řízení proti Aleně Vitáskové v této nové kauze. Vše se odehrává v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jehož vedoucí Ivo Ištvan kdysi utrpěl zlé příkoří ze strany tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké: když se postavil proti zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do tzv. „kauzy Čunek“,  nechala jej odvolat. Dnes je zpět na svém místě. Jeho náměstek Igor Stříž nečekal, až dojde řada i na něj a resignoval. V současnosti je  1.náměstkem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Do sporu mezi Energetickým regulačním úřadem a orgány činnými v trestním řízení kvůli razzii z 27.května 2015 se ke všemu vmísil advokát Zdeněk Koudelka, bývalý náměstek Renaty Vesecké.

Soustavný dlouhodobý tlak orgánů činných v trestním řízení na Alenu Vitáskovou by ženu méně bojovnou dávno přiměl k resignaci. Lidí, kteří by uvítali její odchod z čela Energetického regulačního úřadu, je jistě dost. Je otázka, zda policie a státní zástupci vycházejí jejich zájmům vstříc nevědomě nebo úmyslně. Slouží jim v každém případě, ať si to uvědomují či nikoli. Odváděním šéfky tak významného úřadu od jejích úkolů a stavěním jí do stresových situací samozřejmě narušují chod ústředního orgánu státní správy. Někdo by se měl konečně zamyslet nad tím, zda je podvracení státní správy posláním orgánů činných v trestním řízení.