ZAHÁJENÍ ODVOLACÍHO ŘÍZENÍ ALENY VITÁSKOVÉ & SPOL. I-III

Část I.

Krajský soud v Brně vede tuto věc pod spisovou značkou 46 T 7/2013 a označením “Vladimír Čimpera & spol.”, ale veřejnost ji vnímá jako “kauzu Vitásková”, neboť předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dale jen “ERÚ”) je nejznámější mezi původně deseti obžalovanými. Nic na tom nemění ani skutečnost, že řízení proti ní a její podřízené Michaele Schneidrové souvisí se záležitostmi ostatních obžalovaných jen zprostředkovaně a objemově představuje pouze zlomek z obsáhlého spisu a nepatrnou část ze spotřebovaného času.

Skutkovou podstatou procesu je údajně neoprávněné vydání licencí o silvestrovské noci v r.2010 chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun v majetku holdingu miliardáře Zdeňka Zemka, kterého investoři měli m.j. dosáhnout předložením nepravdivých údajů, zejména pak padělaných revizních zpráv z 26. a 27. prosince 2010. Majitelé se domnívali, že získání licencí v posledních minutách roku jim zajistí zvýhodněnou výkupní cenu za vyrobenou elektřinu ve výši 12.150 Kč/MWhod., s kterou počítali ve splátkovém kalendáři miliardového  úvěru. Obžalované Alena Vitásková a Michaela Schneidrová přišly do ERÚ až v 2. polovině r. 2011, takže na vydání sporných licencí se nepodílely.

Podle názoru soudu se obžalovaní účastníci výstavby elektráren o podvod  pokusili již tím, že podali žádost o udělení licencí ještě před dokončením díla. Museli pak strpět ohledání zářízení úředníky ERÚ dne 20.prosince 2010, které ještě nevedlo k vydání licencí. Až potud soud hodnotil jejich jednání jako pokus o podvod. V této souvislosti tvrdě postihl revizního technika Vladimíra Čimperu, který na základě pokynu nadřízeného vypracoval revizní zprávy z 5. a 6. prosince na rozvody elektráren a odevzdal je. Soud mu podsunul úmysl pomoci k oklamání ERÚ za účelem obstarání neoprávněného prospěchu pro investory. Zprávy uznal za nepravdivé, protože se domníval, že mají být dokladem o dokončenosti výstavby elektráren. K jeho  usvědčování ze zlého úmyslu vydatně využil procesně nepoužitelný protokol z podání vysvětlení na policii. Obsahu protokolu soud prakticky přiznal větší váhu než výpovědim v přípravném řízení a před soudem, které se od obsahu prvotního výslechu částečně lišily. Podle zásady in dubio contra reo pravdivé bylo to vyjádření, které obžalovanému škodilo a nevadilo, že je soud vůbec neměl použít. Vladimír Čimpera později “off record” v soukromí vysvětlil, že nikdy dříve nebyl u výslechu a protokol podepsal, aniž by jej četl.

Teprve po další obhlídce, která se konala 31.prosince 2010, došlo k vydání licencí a tím k dokonání činu. O jejich vydání rozhodla pověřená úřední osoba ERÚ Ilona Floriánová sice s formálním přihlédnutím k předloženým dokladům, ale zejména na základě vyjádření tříčlené komise úředníků ERÚ, složené z neodborníků, a pod tlakem nadřízeného, který si sice vynutil na bývalém předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi souhlas s provedením obhlídky zařízení, ale  na kritický den si moudře vzal dovolenou a pouze zasahoval telefonicky a zasíláním e-mailů. O dva měsíce později vzniklo podezření, že revizní zprávy z 26. a 27.prosince 2010, které manažeři subdodavatele přiložili k žádostem o licence, jsou padělky, které Ilona Floriánová neodhalila. Místopředseda ERÚ Antonín Panák pak podal kvůli nálezu podezřelých listin trestní oznámení. Policie je vyhodnotila jako padělky, a takto je hodnotí žalobce i soud.

V době, kdy se toto vše odehrávalo, Alena Vitásková ještě ani netušila, že by se mohla stát předsedkyní ERÚ, stejně jako Michaele Schneidrové se o dráze ředitelky licenčního odboru ERÚ nemohlo zdát ani v nejbujnějších snech. Před soud se dostaly proto, že neumožnily nápravu údajného pochybení ERÚ z 31. prosince 2010, jednajíce ve prospěch Zemků, s nimiž se měly znát. Přičlenění jejich věci k stíhání dalších osmi obžalovaných je výrazem zvláštní zlomyslné péče především ze strany žalobce, který se takto přičinil o jejich zatížení desítkami hodin zbytečně promarněného času a zcela neúčelným zvýšením nákladů na obhajobu a ze všeho nejvíc bezohledným dlouhotrvajícím vystavením stresu. Bez viny ovšem není ani soud, který mohl a měl vyčlenit věc obou dam do samostatného řízení.

Nicméně vše zlé je k něčemu dobré:  poznatky o událostech z r.2010 jsou klíčem k pochopení nesmyslnosti odsouzení  Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.

Hlavní líčení ve věci bylo zahájeno 2. června 2014, závěrečné řeči odezněly 10. a 11.prosince 2015. K veřejnému vyhlášení rozsudku došlo až 22.února 2016. Předseda senátu Aleš Novotný na ně patrně nebyl dobře připraven, což mu ale nebránilo ve vyvolání zděšení mezi obžalovanými rozdáním vysokých trestů, v případě nejhůře postižených Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové  přiměřených závažné násilné trestné činnosti. Většině obžalovaných soud “osladil” rozsudek uložením peněžitých trestů a zákazů činnosti. Žalobci Radku Mezlíkovi to nestačí: odvoláním z 21.června 2016 se dožaduje v některých případech zvýšení trestů odnětí svobody, dále  uložení peněžitých trestů  Michaele Schneidrové  a Aleně Vitáskové, u ní také zákazu činnosti.

 Písemné vyhotovení rozsudku dorazilo do datové schránky obhájce Aleny Vitáskové až dne 15. června 2016, tedy za 114 dní od vyhlášení rozsudku a 187 dní od přednesení závěrečných řečí.

Rozsudek má sice 167 stran, ale jeho výroková část byla hotová již 22.února 2016 a odůvodnění je z velké části poskládáno z textů protokolů  hlavního líčení, takže výrazné překročení zákonného časového limitu nelze omluvit. Průtahy tohoto druhu nejsou v historii činnosti předsedy senátu Aleše Novotného ojedinělé. Dokonce jimi nepřekonal svůj rekord z jiné kauzy, v které si obžalovaní museli počkat na písemné vyhotovení rozsudku plných devět měsíců od ústního vyhlášení. Zdlouhavé bývá i doručování protokolů z hlavního líčení: přijdou-li osm dní po doručení rozsudku, jako pomůcka obhájce při psaní odvolání již neposlouží.

Nadměrné průtahy při přípravě rozsudku a následně jeho písemného vyhotovení zasluhují odsouzení  jako cynické psychické týrání obžalovaných bezohledným prodlužováním stresu. Soudce si ovšem může vůči sprostým obžalovaným beztrestně dovolit cokoli, zvlášť když si může být jist záštitou nadřízených.

Doplňkem obrazu současného stavu kauzy je souběžné správní řízení, které proběhlo  rovněž u Krajského soudu v Brně na základě správní žaloby, podané ve veřejném zájmu nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Soud přezkoumal postup ERÚ, který rozhodnutím obžalované Michaely Schneidrové nejdříve nepovolil obnovu licenčního řízení, později v přezkumném řízení její rozhodnutí zrušil a vydal elektrárnám nové licence, opět s účinností od 31.prosince 2010. Krajský soud licence odebral jako neoprávněně vydané a vrátil věc ERÚ k novému projednání.

Je to smutný konec společensky prospěšného projektu, který měl holdingu Zemků umožnit překlenout dopady krize v ocelářském průmyslu. Tehdy došlo k hlubokému poklesu poptávky po jejich tradičních výrobcích – lešení a bezešvých trubkách. Pružným přechodem na výrobu nosných konstrukcí pro fotovoltaické elektárny se firma zachránila před krachem, provázeným propouštěním tisíců zaměstnanců. Cesta od výroby nosných konstrukcí k nápadu na zužitkování nevyužitých ploch ve vlastních objektech  budováním FV elektráren byla přirozená.

Odebrání licencí ve správním řízení soudním je nepříjemné i pro obžalované, protože se tím potvrzuje názor žalobce, že ERÚ neměl licence 31.prosince 2010 vydat a Michaela Schneidrová neměla bránit jejich odebrání.

Pro úplnost je třeba v této souvislosti zmínit, že na ERÚ v současnosti probíhá t.zv. sporné řízení, v němž se posuzuje oprávněnost nároku předmětných FV elektáren na výkupní cenu 12.150 Kč/MWhod. Podle prvostupňového rozhodnutí ERÚ na ni nebyl od počátku nárok a je pravděpodobné, že v případě potvrzení jeho výsledku v odvolacím řízení bude muset Zemkův holding neprávem přijaté částky vrátit do státní pokladny. Ostatně od 1. ledna r.2013 již majitelé dostávají za vyrobenou elekřinu jen 5.500 Kč/MWhod.

V této situaci  obžalovaní podali odvolání a ERÚ i majitelé elektráren se vzepřeli pravomocným rozhodnutím správního soudu podáním kasačních stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Výsledky obou řízení nelze předjímat, pouze můžeme celkem určitě předpokládat, že v dalším vývoji může dojít na mimořádné opravné prostředky a možná  i na postoupení věcí nadnárodním soudům či arbitrážím.

Okamžitý stav kauzy je úděsný. Zařízení, vybudovaná nákladem 1,4 miliardy Kč, jejichž bezpečnost a provozsuchopnost od počátku r.2011 je dokázána bezporuchovým provozem a absencí pracovních úrazů, zastavila výrobu. Rozhodnutí správního soudu má likvidační účinek. Majitelé byli jeho rozhodnutím připraveni o příjem, z něhož hradili splátky úvěru, a hrozí jim krach s následkem propuštění několika tisíc zaměstnanců. Mohou sice ERÚ požádat o vydání nových licencí, ale na jejich základě by již prodávali vyrobenou elektřinu za pouhých 1.000 Kč/MWhod. místo současných 5.500 Kč. Výroba by za těchto okolností byla natolik ztrátová, že by nezbylo než elektrárny zrušit.Všichni, kdo měli co do činění s jejich výstavbou, jsou nuceni vyrovnávat se s představou, že za několik týdnů či měsíců obdrží příkaz k nástupu výkonu trestu. Stejnou vyhlídku, ale s výrazně vyšší trestní sazbou, mají Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, které se vznikem problému nemají nic společného. Pracovníci bývalého vedení ERÚ, mimo úřednice, která vydala problematické licence, jsou v pohodě, přestože  v r.2010 v nejlepším případě nezvládli nával žádostí o licence a pro okamžitou nápravu pochybení nic neudělali. U soudu vystupují jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové.

Přemýšlím, zda by soudci a státní zástupci se stejnou neodpovědnou lehkostí působili škody podnikatelům a zda by rozdávali  kruté tresty realizátorům státem vyprovokovaných projektů, kdyby věděli, že v případě vyplacení odškodnění za zhoubné následky nesprávných rozhodnutí by se museli na náhradách finančně podílet. Zatím jim ovšem nic takového nehrozí, i když současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán sní o možnosti takové “příkoří” soudcům a státním zástupcům zavést.

Část II.

Z mého laického pohledu způsob hodnocení jednání obžalovaných, který použil žalobce a soud, není jediný možný, zvláště též proto, že při hodnocení důkazů důsledně uplatnili nepřípustnou zásadu in dubio contra reo.  Případ by se měl především posuzovat v souvislosti s neodpovědnou energetickou politikou státu, který nejdříve vyvolal zájem investorů o investování do obnovitelných zdrojů energie nabídkou marnotratné finanční podpory, aby pak bez varování 8.listopadu 2010 oznámil, že dnem 31.prosince 2010 bezuzdné plýtvání penězi končí. Výstavba fotovoltaické elektrárny je střednědobý projekt, z kterého nelze beze škod vyskočit ze dne na den. Investor nemá jinou možnost, než se  snažit dílo dokončit, aby úplně neztratil již vložené prostředky. Většina zájemců, která naletěla na neodpovědnou státní pobídku, se zadlužila u bank a splátkový kalendář stavěla na příjmech, s nimiž počítala podle původního zadání. Náhlá změna podmínek ohrozila jejich způsobilost splácet, následně je vystavila nebezpečí krachu a propouštění. Dokončení výstavby za platnosti původních podmínek se tak doslova stalo bojem o přežití, a v jeho rámci pak mohly vznikat krajní situace. Závod s časem ztížily investorům v závěru r.2010  sněžení a silné mrazy. Poctivý stát by připustil své silné viktimologické zavinění. Myslím si, že za daných podmínek by měl  při posuzování žádostí o licence promíjet drobné nedodělky na zařízeních. Jsou dány jasné podmínky pro změkčování tvrdosti zákona. Nechci tím ovšem říci, že by měl stát promíjet zjevně podvodné jednání včetně udělování licencí elektrárnám ve stavu zrodu.

Mimo zorné pole soudu zůstal možný podíl odpovědnosti bývalého vedení ERÚ, jmenovitě jeho předsedy Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka a ředitele legislativního odboru Antonína Panáka, pozdějšího místopředsedy ERÚ.Případ chomutovských elektráren od počátku pojednávali poněkud odlišně od jiných. Například neobjednali jejich posouzení Státní energetickou inspekcí, kterou jinak poslali do  134 elektráren, žádajících o licence koncem r.2010. Tím otevřeli prostor pro dohady o dokončenosti a bezpečnosti elektráren, kontrolovaných neodbornými komisemi ERÚ. Josef Fiřt zásadně nesouhlasil s dokončením  jejich licenčního řízení ještě v r.2010 a ustoupil v tomto směru řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi až po jeho hrozbě resignací, ač nemusel. Od jednoho z členů komise věděl, že k vydání licencí došlo za podezřelých okolností až v nočních hodinách, ale o zjednání nápravy se nepokusil, ač mohl. Až na základě vnějšího popudu přikázal Antonínu Panákovi, aby prověřil příslušné spisy. Výsledkem pak bylo odhalení padělaných revizních zpráv, na ně dne 4.března 2011 navazující trestní oznámení Antonína Panáka a další události, jejichž dočasně konečným výsledkem je pojednávaný rozsudek.

Druhou stránkou téže mince byl ale  otevřený, dobovým zvyklostem se vymykající zájem ředitele licenčního odboru ERÚ Luďka Pražáka, aby po neúspěchu obhlídky elektráren z 20.prosince 2010 byla umožněna ještě další před koncem roku, s předpokladem, že mezitím budou odstraněny nedodělky. Souhlas s provedením druhé obhlídky si na předsedovi ERÚ vynutil hrozbou resignací. Prokázán je také jeho tlak na Ilonu Floriánovou, aby o silvestrovské  noci zůstala na pracovišti i po pracovní době a jeho nezpochybnitelné doporučení, aby licence vydala. Nevíme zatím, jak jeho jednání vyhodnotí soud, protože kvůli jeho dlouhodobému onemocnění vyčlenil jeho věc k samostatnému projednání. Z mého laického pohledu ale pomohl dobré věci.

Soud se ovšem nemohl zabývat odpovědností bývalého vedení ERÚ, protože žalobce Radek Mezlík z jeho příslušníků obžaloval pouze ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka. K případné trestněprávní odpovědnosti bývalého předsedy a místopředsedů ERÚ zaujal přesně opačný postoj než k jednání Aleny Vitáskové.  V rozhovoru pro MF Dnes z 24.února 2016 se vyjádřil jednoznačně:  “Úlohou bývalého vedení jsme se zabývali a zjistili jsme,že tehdejší předseda Josef Fiřt byl odpůrcem udělení licencí těmto elektrárnám. Ale bývalý ředitel odboru licencí Luděk Pražák se jeho pokynům vzpříčil a jeho podřízená Ilona Floriánová nakonec licence vydala. Předseda úřadu není oprávněn přímo vydávat pokyny k licenčnímu řízení a jeho názor nebyl respektován.” Alena Vitásková byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném postavení jako Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi. Zatímco žalobce omlouvá (a z formálně právního hlediska má pravdu) pasivní postoj Josefa Fiřta, jenž znal sporný záměr svého podřízeného, pro Alenu Vitáskovou požadoval drakonický trest za to, že nezmařila rozhodnutí Michaely Schneidrové, které předem neznala.

Ostatně také Michaele Schneidrové se dostalo zásadně odlišného zacházení než Iloně Floriánové, jejíž pochybení odmítla napravit. Soud podává  na str. 149 a 152 rozsudku popis přímo hrůzostrašných chyb, jichž se úřednice o silvestrovské noci dopustila. Opomíjí při tom skutečnost, o které možná neví, že v ten den vydala ještě i další licence, z nichž některé se rovněž staly předmětem zájmu policie. Nakonec ale za vadné vydání licencí, souzené ve dvou soudních procesech, jí uložil pouze trest dočasného zákazu činnosti. Michaela Schneidrová, která nechtěla vystavit ERÚ riziku odškodnění za případnou prohranou arbitráž a zabránila odnětí domněle neprávem vydaných licencí, má jít na osm a půl roku do vězení, jako by někoho zabila. Ještě drastičtější je rozdíl v hodnocení jejího jednání proti názoru žalobce Radka Mezlíka na konání jejího předchůdce Jaroslava Vítka, který bez odůvodnění zastavil řízení o nařízení obnovy licenčního řízení elektrárny v majetku společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, která v době udělení licence měla instalovánu pouze sedminu z celkového počtu fotovoltaických panelů. Pokusy ERÚ o vyvolání jeho trestního  stíhání jsou až dosud neúspěšné. Policie pod dozorem žalobce Radka Mezlíka se zdráhá jej stíhat, stejně jako se původně nechtěla pustit do případu FVE Vranovská Ves, v kterém nakonec proti jeho původnímu názoru přece jen padla obžaloba.

Hodnocení skutkových zjištění v celém rozsudku je poznamenáno rozporem mezi nazíráním na různé úkony a situace z pohledu techniků a znalců na straně jedné a orgánů činných v trestním řízení na straně druhé. Kdyby nebyl vydán tak tvrdý rozsudek, bylo by snad možné omluvit nadměrné sebevědomí žalobce a soudu, kteří do hodnocení skutků vnášeli své diletantské názory, neboť právní předpisy, oborové normy a postoje znalců v této nové oblasti podnikání nebyly ustálené a rychle se vyvíjely. Výsledkem je rozpor mezi negativním formálně právním hodnocením stavu elektráren ke  dni 31. prosince 2010 soudem a jejich reálnou způsobilostí k zahájení dodávek elektřiny od 1.ledna 2011 a bezúrazovostí jejich provozu.   

Soud  v rozsudku opakovaně konstatuje nedokončenost předmětných fotovoltaických elektráren v době jejich obhlídek pracovníky ERÚ, tedy 20. a 31.prosince 2010. Nejde ale o jeden z pověstných případů žádostí o licence pro elektrárny, jejichž výstavba byla v počátcích. Existují fotografie, pořízené 26. prosince 2010 družicí NASA, z nichž je zřejmé, že tyto elektrárny skutečně stály. Soud je ale neviděl, protože je neuplatnil ani žalobce, ani obhajoba. Promítaly se jen videozáznamy drobných nedodělků, natočené při obhlídce dne 31.prosince 2010 úředníkem Rostislavem Krejcarem, před výjezdem instruovaným předsedou ERÚ Josefem Fiřtem.V té době ostatně v žádném předpisu nebyl stanoven požadavek úplného dokončení výstavby jako podmínky pro poskytnutí licence a ani nebyl definován přesný způsob prokázání dokončenosti. Elektrárny již dříve  získaly povolení ke zkušebnímu provozu a při prvním paralelním připojení k přenosové síti byla pracovníky distribuční firmy prověřena bezpečnost vysokonapěťových rozvodů (tuto podrobnost soud vůbec nepochopil a některým obžalovaným vyčítá zanedbání bezpečnosti vysokonapěťových rozvodů).Od počátku r. 2011 elektrárny skutečně dodávaly proud do sítě a během jejich provozu až dosud nedošlo k žádnému úrazu elektrickým proudem, čili v době vydání licencí byla zařízení způsobilá bezpečného provozu.

V rozsudku je spousta slov o nedokončenosti elektráren, ale soud se vůbec nezabýval jejím rozsahem a jejími důsledky pro provozuschopnost a bezpečnost zařízení. Provedla to za něj mezinárodně uznávaná poradenská společnost PricewaterhouseCoopers znaleckým posudkem, který soud ve svém diletantismu a aroganci opominul s vyjádřením, že jeho závěry jsou bezvýznamné. Ve skutečnosti z exaktní analýzy účetních dokladů vyplynulo, že nedodělky ke dni provedení důkazu obhlídkou elektráren činí ve finančním vyjádření několik tisícin procenta z pořizovacích nákladů: kvůli několika desítkám tisíc Kč má být zmařena investice za 1,4 mlrd. Kč. Z toho a z důkazu praxí lze vyvodit, že nedodělky byly zanedbatelné a nebránily uvedení elektráren do bezpečného provozu.

Ostatně tomu nasvědčují i výsledky komisionelní obhlídky z 31. prosince 2010. Členové komise ERÚ, z nichž žádný nebyl odborníkem v oboru, se  v názoru na provozuschopnost a bezpečnost  elektráren částečně rozcházeli, ale nakonec umožnili rozhodnutí Ilony Floriánové o vydání licencí. Rostislav Krejcar, zásadní odpůrce udělení licencí mezi nimi, podle svědecké výpovědi Zdeňka Zemka st. před soudem mu dokonce k udělení licencí telefonicky blahopřál. Spolu s úředníky ERÚ ale procházeli elektrárny skuteční odborníci, vesměs soudní znalci, jejichž přítomnost není v protokolu ERÚ zaznamenána. Např. pro financující banku Commerzbank AG stav elektráren kontrolovala mezinárodně uznávaná poradenská společnost Energetické poradenství a analýzy s.r.o. Stanoviska externích odborníků byla jednoznačně ve prospěch udělení licencí.Jejich písemná vyjádření se ovšem do spisu dostala až dodatečně.

Použití vysokých trestních sazeb má vazbu na výpočet škody, způsobené údajně neoprávněným vydáním licencí dne 31.prosince 2010. Ta  je v každém případě vyšší než 5 milionů Kč, což je spodní hranice pro použití nejvyšších trestních sazeb. Soud ale při jejím výpočtu podlehl omylu, když tvrdí (viz str. 128 rozsudku), že získáním licence po předchozím úspěšném provedení prvního paralelního připojení předmětným elektrárnám vznikl nárok na prodej elektřiny za 12.150 Kč/MWhod. Ve skutečnosti v době vydání licencí platil přísnější cenový výměr ERÚ z r.2009, podle něhož nárok na vyšší subvencovanou cenu vznikl pouze v případě, že elektrárna začala po vydání licence dodávat elektřinu do distribuční sítě ještě v r.2010. Takový stav ovšem v tomto případě nemohl nastat, protože ani kvůli Zemkům v noci nesvítilo slunce. Teprve cenovým výměrem z 8.listopadu 2010 došlo s účinností od 1.ledna 2011 ke změkčení podmínek, a skutečně pak stačilo první paralelní připojení jako jedna z podmínek pro přiznání dotované ceny. Je paradoxní, že hned na str.129 a 130 se v rozsudku uvádí správný popis vývoje podmínek pro poskytování dotované ceny. Úvahy soudu na str. 128 jsou ve zjevném rozporu s cenovými výměry, o nichž v rozsudku referuje, a je proto na místě se tázat, co je příčinou jejich neprávného výkladu: zda nezpůsobilost soudu pochopit vývoj cenových rozhodnutí nebo záměr usvědčit obžalované ze způsobení vysoké škody stůj co stůj. Nesprávnost úvah soudu potvrzuje i praxe: po převzetí odpovědnosti za výplatu podpory obnovitelným zdrojům energie státní společností OTE a.s. skončilo používání sazby 12.150 Kč/MWhod. za energii, dodávanou společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. Došlo pak ke sporu mezi společnostmi ČEZ Prodej a.s. a Actherm s.r.o., neboť ČEZ odmítl kompenzovat Acthermu proplácení elektřiny ze zmíněných elektráren za zvýšenou cenu. Spor se řeší v t.zv. sporném řízení v ERÚ, které zatím dospělo k prvostupňovému rozhodnutí, podle něhož Actherm vyplácel “Zemkovým” elektrárnám zvýšenou cenu nezákonně. Pokud se Acthermu nepodaří v odvolacím řízení toto stanovisko zvrátit, lze očekávat, že bude po společnostech Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. požadovat vrácení přeplatku za r. 2011 a 2012. Tím by došlo k vynulování škody netrestní cestou.

Poznatky o sporném řízení ovšem zpochybňují příčinnou souvislost mezi vydáním licencí 31. prosince 2010 a jejich pozdějším obnovením na straně jedné a  vzniklou škodou na straně druhé. “Zemkovy” elektrárny fakturovaly Acthermu s cenami dle cenového výměru z r. 2009. Nevíme, zda si jejich manažeři byli vědomi neoprávněnosti vyfakturovaných pohledávek, či zda jednali v dobré víře. Soud si nebyl vědom skutečného stavu věcí a toto nezkoumal. V každém případě Actherm byl zodpovědný za obhospodařování podpory obnovitelných zdrojů a faktury neměl v požadované výši proplácet. Nelze vyloučit právní hodnocení, podle něhož škoda sice vznikla, avšak zaviněním třetí strany, jejímž jednáním se soud nemohl v tomto řízení zabývat, protože je žalobce nezahrnul do žalovaného skutkového děje. Je to klíčová otázka, která zasluhuje nové přezkoumání.

Škoda, způsobená údajně státu, kterou se soud zabývá, není jediná, ke které v souvislosti se souzeným skutkovým dějem došlo. Připustíme-li, že ztroskotání licenčního řízení bylo výsledkem klamavého jednání některých obžalovaných, pak je třeba take uznat, že škodu díky manažerům subdodavatelské firmy utrpěly také společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o., jejichž investice v objemu 1,4 mlrd. Kč byly v důsledku odebrání licencí zmařeny. Mělo by to mít vliv na postavení jednatelů poškozených společností v souboru obžalovaných, které soud považuje za spolupachatele. Domnívám se, že jejich zájmy a motivace byly jiné než zájmy a motivace manažerů subdodavatelských společností a nepovažuji za dostatečně prokázané, že se vědomě podíleli na úkonech, které soud považuje za klamavé. Mám na mysli např. jejich podpis na předávacích protokolech, jimiž jejich společnosti převzaly zařízení elektráren do svého majetku předčasně bez výhrad: soud jim podsouvá úmysl jejich předložením prokázat dokončenost nedokončených zařízení, ač primární účel jejich sepsání je pouze prokázání vlastnického vztahu k elektrárnám a podepsání s velkým časovým předstihem před předložením ERÚ takový úmysl vylučuje (nemohli předjímat s tak velkým předstihem, že ještě 31.prosince 2010 budou na díle nějaké nedodělky). Zejména není vůbec prokázáno, že by bratři Zemkovi  znali skutečnou povahu revizních zpráv z 26. a 27.prosince 2010, které soud považuje za padělky, a navíc chybí jakýkoli důkaz o tom, že by k danému způsobu pořízení revizních zpráv dali souhlas, či si jej přímo objednali. Jejich osud je ukázkou ošidnosti postavení vedoucícho pracovníka ve velké, vertikálně značně rozčleněné řídící struktuře firmy. Společnosti Saša Sun a Zdeněk Sun vznikly na popud úvěrující banky. Bratři Zemkovi se stali jednateli jako představitelé rodinného klanu, vlastnícího holding. Až do té doby zastávali ve vedení holding nepříliš významné funkce. Jako jednatelé odpovídají za vše, co se v jimi řízené společnosti děje, i když ve skutečnosti “na vše mají své lidi” ze subdodavatelské firmy a podstatná část dění při výstavbě běží mimo ně.

V této souvislosti upozorňuji, že soud opakovaně nevyvodil důsledky ze skutečnosti, že podezření na podvodnou povahu těchto zpráv pojal jako první Antonín Panák až v únoru r.2011,  a není prokázáno, že by do té doby kromě jejich původců kdokoli další věděl, že došlo k nějaké nepravosti. Názor soudu, že bez výjimky všichni obžalovaní, kteří měli co do činění s licenčním řízením ze dne 31.prosince 2010, věděli o podvodné povaze zmíněných zpráv, nemá oporu v dokazování a je nejspíš mylný včetně vývodů, jež z něj soud odvozuje.

Posléze musíme vzít v úvahu možnost, že v budoucnu může vzniknout další škoda státu, pokud budou v navazujících soudních řízeních či arbitrážích zvráceny závěry výše zmíněných rozsudků. Zejména v případě, že by společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. prokázaly, že přišly o licence neprávem, mohl by jim vzniknout nárok na odškodnění řádově až v miliardách Kč. Netroufám si tvrdit, že se tak zcela jistě stane, ale jako laik soudím, že to nelze úplně vyloučit. Soud tuto možnost hrubě podcenil.

Soud měl ztíženo porozumění souzeným dějům take skutečností, že fotovoltaický boom provázela nepropracovanost a neustálenost norem a pravidel úředních postupů, které se vyvíjely ještě i po r.2010. Projevuje se to např. v rozdílném hodnocení významu revizních zpráv z 5. a 6.prosince 2010, kterým soud přikládá význam dokladu o dokončenosti elektrárny a vyčítá jim nepravdivost, protože v době jejich pořízení nebyly ještě instalovány všechny panely a rozvody na ně nebyly napojeny.

Požadavek, aby měření pro revizní zprávy byla prováděna až na dobudovaném zařízení a za podmínky připojení rozvodů na panely, judikoval Nejvyšší správní soud daleko později. Ještě v r.2011 Státní úřad bezpečnosti práce v šetření pro Státní energetickou inspekci připouštěl měření na nepřipojených rozvodech s tím, že proměřování bezpečnosti panelů je nadbytečné, protože mají vlastní systém zabezpečení. Je pravděpodobné, že ve dnech 5. a 6. prosince 2010 byly již rozvody položeny v plném rozsahu a revizní technik Vladimír Čimpera mohl do zpráv zahrnout výsledky měření, která prováděl postupně během každodenního pobytu na staveništi. Jestliže se pak již rozvody dále neměnily, podle tehdejšího stavu odborného vědomí nebylo nutné provádět o tři týdny později další revize.

Současně soud nedocenil účinek prudké změny cenových podmínek výměrem z 8.listopadu 2010 na logistiku přípravy licenčního řízení a dokončovacích prací na straně žadatelů. Na jedné straně subdodavatel musel nasadit skutečně vysoký počet dělníků, aby zvládl dokončovací práce do 31.prosince 2010, současně nedokázal dokumentačně podchytit úplně přesně jejich vývoj. Nepřesnosti pak využil soud k usvědčování obžalovaných. Na druhé straně žadatelé museli provést potřebné administrativní úkony tak, aby se vůbec v řízení u ERÚ dostali do konce roku na řadu. Bylo vyloučeno, aby s podáním žádostí o licence a vydáním doprovodných dokumentů vyčkali až do úplného končení stavby, protože v tom případě by licenční řízení v r.2010 neproběhlo.

Část III.

Všechny výše uvedené složitosti se promítly do dalšího jednání ERÚ od jarních měsíců r.2011 a také do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Policie vyzvala 20. června 2011 ERÚ k zahájení řízení o nařízení obnovy licenčního řízení. ERÚ vyhověl 10. července 2011. Řízení pak probíhalo nezávisle na personálních změnách v ERÚ: 1. srpna 2011 nastoupila do čela úřadu Alena Vitásková, od 1.prosince 2011 se ředitelkou licenčního odboru stala Michaela Schneidrová.  Přípravou rozhodnutí se zabývali úředníci, loajální k bývalému vedení  ERÚ, podřízení Antonína Panáka, tehdy již místopředsedy ERÚ. Nespěchali, nikdo neměl chuť se podepsat pod rozhodutí o odebrání licencí, protože se počítalo s tuhým odporem investora. Ale nakonec bylo přece jen 19. ledna 2012 připraveno k podpisu. O tomto dění neměla Alena Vitásková žádné informace. Dověděla se o něm až od Antonína Panáka, který jí poskytl nepravdivou informaci o nutnosti rychle rozhodnout v zájmu zachování procesní lhůty. Antonín Panák ale tlačil také na Michaelu Schneidrovou, aby urychleně vydala rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem. Nebyl k tomu žádný rozumný důvod. Naopak se nabízela možnost řízení přerušit a předat spis Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které o něj žádalo, neboť začalo zkoumat možnost odnětí licencí cestou správní žaloby ve veřejném zájmu.  Jenže Antonín Panák novou předsedkyni ERÚ o této situaci  neinformoval a současně za jejími zády komunikoval s policií, kterou  se snažil nasměrovat k “správnému” pohledu na nezákonnost vydání licencí elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Jeho jednání tak zapadlo do tichého odporu proti předsedkyni – nevítané vetřelkyni, na němž se podílela celá skupina úředníků, tesknících po bývalém vedení, ale lze je chápat i jako pokračování nepřátelského postoje bývalého vedení k žádostem společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o licence.

Michaela Schneidrová vycítila, že je na ni nastražena past jako na nezkušené, sotva přišedší děvče, které se dosud neorientuje v prostředí. Po  prostudování spisu se rozhodla, že podsunuté rozhodnutí svého předchůdce nepodepíše. Pochopila totiž pravý stav věcí přibližně ve stejném smyslu, v jakém jsem se jej klopotně snažil čtenáři přiblížit výše. Tím se stala klíčovou osobou v tažení orgánů činných v trestním řízení proti Aleně Vitáskové.  

Zjistila, že se sice  ve spisu nachází padělané revizní zprávy z 26.a 27. prosince 2010, ale kromě nich také různá dokumentace z konce r.2010, doručená až po vydání licencí, která osvědčovala způsobilost elektráren k bezpečnému provozu v den vydání licence. Uznala způsobilost revizních zpráv z 5. a 6. prosince 2010 k prokázání bezpečnosti zařízení i 31.prosince 2010 (na rozvodech se nic nezměnilo). Byla si vědoma likvidačního účinku odebrání licencí a věděla, že Zemkův holding je silný protivník, který bude bojovat do posledního dechu a neměla jistotu, že by ERÚ odebrání licencí u soudu obhájil. Ve prospěch Zemků svědčil ve správním řízení institut dobré víry: pokud přijali licence v dobré víře, že  byly vydány právem, následky případného špatného rozhodnutí ERÚ měly právem padnout na stát. Mimo to obnova správního řízení se nemá povolovat, je-li od začátku jasné, že v obnoveném řízení by jeho výsledek byl znova potvrzen. Bylo jí také jasné, že  pravomocné odebrání licencí by mělo nevratné následky, zatímco její případné chybné rozhodnutí bylo možné napravit různými způsoby. Věděla také o probíhajícím policejní vyšetřování. Vyjednávala proto s Antonínem Panákem odsun rozhodnutí až do výsledku trestního řízení. Je-li totiž důvodem ke změně správního rozhodnutí prokázaný trestný čin, není ve správním řízení proti obrany. S tím Antonín Panák nesouhlasil a navíc ji neinformoval o zájmu Nejvyššího státního zastupitelství o tento případ, potažmo o možnosti přesunout odpovědnost do rukou nejvyššího státního zástupce. V obtížné rozhodovací situaci se pokusila hledat oporu u předsedkyně ERÚ, v které se naučila vidět autoritu již v dřívější práci pro její soukromou firmu Klub podnikatelů v plynárenství. Ale nepochodila: Alena Vitásková neznala a ani nemohla, ba dokonce nesměla  znát příslušné spisy a složité právní problematice nerozuměla. Poslala ji za právníky a za jejím přímým nadřízeným Antonínem Panákem. Pouze jí na základě informací od něho doporučila, aby rozhodla bez průtahů. Což se stalo, ovšem jinak, než si přál její nadřízený Antonín Panák: Michaela Schneidrová dne 13. února 2012 zastavila řízení o nařízení obnovy licenčního procesu, čímž rozhořčila místopředsedu ERÚ Antonína Panáka a ostatní úředníky, loajální k bývalému vedení ERÚ. Jak je ovšem  zřejmé z výše popsaného vývoje, odebrání licencí pouze odsunula a odpovědnost za ně přesunula z ERÚ na správní soud. Mezitím se rozběhlo take řízení, které může vést k vrácení do státní pokladny neoprávněného přeplatku ceny za elektřinu, dodanou elektrárnami Saša Sun a Zdeněk Sun do sítě v letech 2011 a 2012.

Soud tyto složitosti nepochopil a v odůvodnění rozsudku se durdí kvůli tomu, že paní obžalovaná se chtěla držet bezpečné cesty odnětí licence z důvodu spáchání trestného činu, když se jí přece nabízela lákavá možnost  odebrání licencí kvůli padělaným revizním zprávám, která ovšem mohla skončit zatížením státu odškodným za neoprávněné odebrání licencí.

Připusťme ale,  že Michaela Schneidrová v danou chvíli rozhodla špatně. To ale ještě samo o sobě nestačí, aby se z administrativního pochybení stal trestný  čin. K tomu je třeba prokázat zlý úmysl a pro ten se má najít motiv. Aby bylo možné kriminalizovat – dle mého soukromého názoru laika – opatrné a velmi odpovědné jednání Michaely Schneidrové, orgány činné v trestním řízení vytvořily legendu o jejích blízkých vztazích se Zdeňkem Zemkem st., nejvyšším představeným holdingu. Jednala pak podle nich protiprávně, aby svému známému prospěla. K vytvoření legendy posloužila její e-mailová korespondence z doby, kdy pracovala pro Klub podnikatelů v plynárenství (přechávám obhajobě a soudu zkoumání otázky, zda použití této korespondence bylo zákonné). Z ní je patrné, že pilná včelička Michaela Schneidrová se úporně snažila získat pro Klub zakázku od holdingu Zemkových. Postupně se prokousávala jeho pyramidální řídící strukturou a dovídala se, že jediný, kdo o jejím zájmu může rozhodnout, je pouze sám generální ředitel Zdeněk Zemek st. Houževnatě se snažila s ním osobně jednat. E-mailová korespondence ale neobsahuje žádný důkaz o zájmu z jeho strany a nakonec ji nepřijal, ani když přijela na schůzku, zprostředkovanou jeho sekretariátem. Setkala se s ním pouze na poradě Klubu, na kterou mu “z úřední povinnosti” poslala pozvánku. Tam jej jako pomocná síla usadila na místo a vydala mu zapomenutý kabát, pro který se vrátil. Žádné obchodní jednání s ním ani tehdy nevedla. Legendu, vytvořenou na základě zneužité staré e-mailové korespondence, vyvracejí i různé výpovědi z hlavního líčení. Prostě Michaela Schneidrová se se Zemkovými neznala a neměla ani jiný důvod jednat v jejich prospěch. Jiné pohnutky, kvůli nimž by měla chtít škodit státu, se ani soud nepokusil vymyslet. Přestože žádný důkaz o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. neexistuje, soud na legendě tvrdošíjně lpí a v této víře ukládá trest osm a půl let vězení.

Rozhodnutí o zablokování cesty k odebrání licencí vyneslo Michaele Schneidrové  trestní stíhání. Dne 23. října 2012 jí policejní eskorta nasadila “medvědy” a před zraky všech spolupracovníků ji vyvedla z budovy a předvedla před místně nepříslušného soudce s návrhem na uvalení vazby. “Medvědy” museli policisté pro útlou ženu speciálně upravit. Dozorující státní zástupce Radek Mezlík ale neměl vazební řízení u nepříslušného soudu “ošéfované” podobně jako jeho kolega z kanceláře Aleš Sosík, který obviněného Shahrama Zadeha nechal kvůli uvalení vazby zavléci z Prahy až do Znojma: soudce Městského soudu v Brně návrh na uvalení vazby zamítl nejen u Michaely Schneidrové, ale i u dalších zadržených. 

Kriminalizace jednání Michaely Schneidrové byla předstupněm k útoku na Alenu Vitáskovou, který začal sdělením obvinění ze dne 13. března 2013.  Hledání motivu k protiprávnímu jednání narazil žalobce na stejné kopyto jako v případě Michaely Schneidrové: na vztah k Zdeňkovi Zemkovi st. Podle něj se Alena Vitásková s ním dobře znala (rozumí se, že to byl důvod, aby jednala v jeho prospěch), navíc se měla provinit tím, že neupozornila Antonína Panáka na časté styky Michaely Schneidrové s  ním, což měl být důvod k jejímu vyloučení z  řízení pro podjatost. Je zřejmé, že o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. Alena Vitásková nemohla informovat, protože o neexistujícím vztahu nemohla vědět. Ale také její soukromý vztah k němu patří do říše legend. S tvrzením o něm přišel jako svědek 1.místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček, který se odvolával na informaci od Antonína Panáka. Ten se k ní jako svědek “pod přísahou” ale nehlásil.

Zločin Aleny Vitáskové má podle soudu spočívat v tom, že nějakým blíže neurčeným způsobem dala souhlas Michaele Schneidrové k jejímu rozhodnutí neotevřít cestu k odebrání  licencí FV elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Soudce, který ví, že bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt nedokázal zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi v umožnění vydání těchto licencí, protože k tomu nebyl jako druhostupňový organ oprávněn, najednou tvrdí, že Michaela Scheidrová by si bez jejího souhlasu nedovolila vydat své rozhodnutí z 13. února 2012, aniž by vysvětlil, proč při stejném vzájemném postavení jednajících osob jednou předseda ERÚ jako druhostupňový organ nesmí zasahovat do rozhodování prvního stupně, ale v jiném případě může a zasahuje. Prostě: kdo chce psa bít, hůl si najde. Soudce Aleš Novotný je přesvědčen, že mezi spoluobžalovanými dámami musela v této věci proběhnout nějaká komunikace. Domnívá se, že Alena Vitásková znala záměr Michaely Schneidrové z přílohy e-mailu, který jí spoluobžalovaná poslala do její soukromé e-mailové schránky. Paní předsedkyně ERÚ ale namítá, že přílohu vůbec neotevřela, a stejně by k jejímu obsahu žádné stanovisko nemohla zaujmout, i kdyby ji četla, protože neznala předmětný spis a neměla potřebné právnické znalosti. Skutečně neexistuje žádný důkaz, že by se Alena Vitásková k návrhu rozhodnutí Michaely Schneidrové jakkoli vyjádřila. Soud jí tedy uložil  trest jako za ublížení na zdraví s následkem smrti na základě spekulací až psychopatické povahy, naprosto nepodložených jakýmikoli důkazy, neprávem vydávaných za ucelený řetěz nepřímých důkazů.

Úvahy senátu Aleše Novotného zpochybňuje svým chováním take spoluobžalovaná Michaela Schneidrová. Měla vice příležitostí vyjádřit se o vlivu předsedkyně ERÚ na její rozhodnutí z 13.února 2012. Jistě věděla, že pouhé vyslovení domněnky, že Alena Vitásková její postup schvalovala, by změkčilo přístup soudu k její domnělé vině. Nikdy ale ani nenaznačila, že by znala vůli své nadřízené a že by v ní nalezla oporu, i když o ni nepochybně stála. Nemluvě o tom, že nevyužila lákavé možnosti ucházet se o postavení spolupracující obviněné.

Dodávám, že Michaela Schneidrová sice pracuje pro Alenu Vitáskovou řadu let, ale zachoval se mezi nimi odstup, přiměřený rozdílnosti jejich postavení.  Jejich vztah není důvěrný.

Rozhodnutí bez důkazů je dle mého laického názoru nezákonné, neboť soud má povinnost rozhodovat pouze na základě spolehlivě prokázané důkazní situace. Důkazy nelze nahradit soudcovskými fantasmagoriemi. Soudce Aleš Novotný se v teoretickém myšlení dostal dále než zlopověstný stalinistický prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinski, který do sovětské justiční praxe prosazoval zásadu, že korunní důkaz je samotné přiznání obžalovaného. Aleš Novotný se nemůže odvolat ani na  ně. Z jeho úvah drze vyčuhuje účelovost, páchnoucí na sto honů: Alena Vitásková musí být zničena, ať je vinna či nikoli, vždyť pouze kvůli tomu byla přihozena k ostatním obžalovaným.

Pokud odvolací soud potvrdí rozsudek nad Alenou Vitáskovou, vyšle vzkaz orgánům činným v trestním řízení, že důkazy k usvědčování podezřelých nadále nejsou potřebné. Domněnky stačí, jsou-li posvěceny božskou neomylností soudce. Občané se pak stanou nehájenou lovnou zvěří.

Zamyšlení zasluhuje i škála uložených trestů odnětí svobody. Přijímám bez výhrad shovívavost soudu k Iloně Floriánové, která se sice podle něj dopustila hrozných věcí, ale zcela nepochybně jednala pod tlakem nadřízeného. Jako laik jsem nepochopil, čím se provinil Vladimír Čimpera, nicméně přijímám jeho trest jako nejnižší příčku žebříčku a věc se mi jeví tak, že uložené tresty odpovídají pouze postavení obžalovaných v hierarchii řídících funkcí bez ohledu na to, čeho se jednotlivci dopustili a čím a jak se podíleli na vzniku  hypotetické škody, kterou (zřejmě nesprávně) vypočítal soud. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč Alena Vitásková a Michaela Schneidrová dostaly z celé skupiny obžalovaných nejvyšší tresty, přestože se nepodílely na jednání, jímž ke škodě mělo dojít, popř. proč rozhodnutí Michaely Schneidrové nenapravit údajné pochybení Ilony Floriánové jí vyneslo přísnější trest než technikům subdodavatelských firem, kteří se dle soudu dopustili podvodu. A osm a půl roku pro Alenu Vitáskovou, jejíž trestné jednání se odehrálo pouze v hlavě soudce Aleše Novotného, je vrcholem absurdity. Celkově žebříček uložených trestů nebezpečně připomíná třídní princip, občas uplatňovaný soudy v dobách nedávno minulých.

K ozvláštnění tohoto procesu přispěl neúmyslně Ústavní soud nálezem z 19. dubna 2016, jímž zdůraznil význam ústavněprávního institutu zákonného soudce jako základní podmínky spravedlivého procesu. Inspiroval obhájce některých obžalovaných ke zkoumání, zda předseda senátu Aleš Novotný je skutečně zákonným soudcem jejich klientů, a zda take výběr přísedících proběhl podle zákonných pravidel. Využili jako nástroje poznání zákona o svobodném přístupu informací a na základě údajů, poskytnutých administrativou Krajského soudu v Brně dospěli k podezření, že tato kauza byla soudci Aleši Novotnému přidělena mimo pořadí, a k jistotě, že výběr přísedících  je projevem libovůle buď předsedy senátu nebo soudce Aleše Flídra, pověřeného výkonem funkce místopředsedy soudu. V odvolání proto uplatňují námitku protiústavnosti řízení, vedeného nepříslušným předsedou senátu a nezákonně sestaveným senátem. Dožadují se zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně, ovšem v jiném složení senátu.

Domnívám se, že důvodů k vrácení věci na první stupeň a její následné odebrání senátu Aleše Novotného je dost i bez přitakání ústavněprávním výhradám. V případě Aleny Vitáskové by důvodem mohla být i zjevná podjatost Aleše Novotného vůči ní, která se projevila při ústním vyhlášení rozsudku, kdy ji pohaněl zjevně nepravdivým tvrzením, že se do čela ERÚ dostala díky “nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové”.   Vrácení kauzy na 1.stupeň by mělo být příležitostí k vyčlenění věci Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové do samostatného řízení.

V každém případě v tuto chvíli nezbývá než doufat v nestrannost a profesionalitu odvolacího soudu, který samozřejmě není vázán ani rozsudkem, ani odvoláním, tím méně publicistickými úvahami. Ze všech možných variant jeho možného rozhodnutí považuji za nejméně pravděpodobné zproštění aspoň některých obžalovaných po provedeném dokazování před odvolacím soudem a nejvíce se obávám potvrzení rozsudku v neveřejném zasedání, po němž by obžalovaní obdrželi s rozhodnutím i příkaz k nástupu trestu.

Pro úplnost dodávám, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR  Šalamoun v souladu s ustanovením §§3 a 6 trestního řádu nabídl Krajskému soudu v Brně společenskou záruku za obě obžalované. Tato skutečnost zůstala pod rozlišovací úrovní senátu Aleše Novotného: v rozsudku o ní není zmínka. Je to jen jedna z  ukázek dvojlomnosti vztahu justice k veřejnosti: soudci na jedné straně vychvalují účast laických přísedících v senátech jako formu veřejné kontroly činnosti soudů, na druhé straně projevují opovržení k projevům občanů, ať již jednotlivců nebo organizovaných ve specializovaném spolku (netýká se to jen spolku Šalamoun), kteří se jakkoli vyjadřují k jejich činnosti a chování.

NAGYGATE A SLACHTAGATE-TOTÁLNÍ SELHÁNÍ STÁTU

Politické tahanice kolem policie, jichž jsme v těchto dnech svědky, přesahují hranice prostého politického boje o nadvládu nad policií. Jistě jím jsou a občan si musí klást otázku, která ze svářejících se stran má větší  strach z ovlivnění blížících se voleb policejním odhalením jejich nepravostí. Zneužití policie, státního zastupitelství a médií k boji o politickou nadvládu je ovšem v rozporu s oficiálně deklarovanou demokratickou povahou státu.

“Šlachtagate” navazuje svým způsobem s odstupem tří let na “Nagygate”. Připusťme jako pracovní hypotézu, že vliv Jany Nagyové na státní záležitosti, uplatňovaný prostřednictvím vlády nad Petrem Nečasem, byl natolik silný, že setrvání tokajícího předsedy vlády v úřadě bylo nadále neúnosné. Jistě ale bylo možné nepříjemnou situaci vyřešit politickými prostředky, např. diskrétním vnitrostranickým vyjednáváním, vedoucím k odchodu mileneckého páru z Úřadu vlády do ústraní. Sama skutečnost, že vývoj nešel touto cestou, je příznakem selhání demokratického právního státu, který v kritickou chvíli nenašel vhodné prostředky pro řešení poměrně malého problému civilizovaným způsobem.

Někdo v této situaci využil slabosti státu a podlehl pokušení vyřešit vnitřní problém nejsilnější koaliční  strany nahrazením demokratických mechanismů  silovými prostředky. Zatím nevíme, kdo je ten, kdo se rozhodl pustit stát po této cestě do pekel, pryč od demokracie směrem k diktatuře jihoamerického typu. Víme ale určitě, že Šlachtovi zbrojnoši nedorazili na Úřad vlády, do budovy Vojenského zpravodajství a leckam jinam jen proto, že jejich náčelníka osvítilo božské vnuknutí: bez vědomí a souhlasu dozorujících státních zástupců by se nic nedělo. Jejich zásah zaštítili státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kteří podle prvoplánového výkladu trestního řádu neměli v Praze co pohledávat. Ivo Ištvan by si nemohl dovolit pražské cirkusové vystoupení bez pokynu nebo aspoň souhlasu brněnské sfingy, nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ale ani  on jistě nevydumal své rozhodnutí z kávové ssedliny, i jeho někdo mocný– a opět nevíme, kdo – poslal na špatnou cestu.

Výsledky zneužití orgánů činných v trestním řízení měly povahu puče, naštěstí nekrvavého. Padla vláda, rozešla se sněmovna, vládla nám pak vláda prezidentových oblíbenců bez důvěry parlamentu. Došlo sice k dočasnému, leč významnému vzedmutí role prezidenta republiky nad obvyklou hladinu. Opomíjena je zvláštní role Karoliny Peak, která nejdříve pomohla “véčkařům” k rozkvětu, pak rozvrátila zevnitř stranu, poškozenou zákeřným útokem Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky na Víta Bártu, aby posléze odchodem ze sněmovního sálu před hlasováním zmařila naději na ustavení legitimní vlády Miroslavy Němcové.

Zdálo se, že Miloš Zeman se těšil z dočasného posílení své osobní moci, ale  nedávno se vyjádřil, že se cítí oklamaný Ivo Ištvanem a Robertem Šlachtou.

Vykonavatelé puče, zahájeného 13. června 2013, se snaží zastřít jeho pravou povahu zneužití orgánů činných v trestním řízení k vyřešení bagatelního vnitropolitického problému navazující řadou trestních stíhání, jejichž výsledek je po třech letech žalostný: nedaří se zakrýt skutečnost, že velikost nasazených prostředků  a teatrálnost provedení zásahu byly neúměrné proviněním, jež mají teprve být odsouzena.

Nicméně moc má neodolatelnou chuť a džin společných akcí olomouckých žalobců a ÚOOZ,   jednou vypuštěný z lahve, se nechce nechat znova zavřít. Po různých drobnějších aférách vyrazil do boje za ovládnutí policie. Záminkou je dílčí reorganizace celorepublikových útvarů kriminální policie, nikterak nenarušující Andrejem Babišem citovanou základní organizační strukturu policie. Netuším, proč se policejní prezident Tomáš Tuhý rozhodl právě teď sloučit ÚOOZ a ÚOKFK do Národní centrály boje proti organizovanému zločinu. Možná k tomu přispěla rozpínavost ÚOOZ, který se stale častěji pouští do kauz, jež svou povahou spadají do působnosti ÚOKFK, a dokonce opakovaně vstoupil do hájemství Generální inspekce bezpečnostních sborů, vymezeného zákonem.

Podstatné je, že džin vyhověl svému utajenému hybateli a vyhlásil válku policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému a jeho náměstkovi pro trestní řízení Zdeňkovi Laubemu. Nejdříve hysterický Robert Šlachta oznámil odchod od policie se zdůvodněním, že s reorganizací nesouhlasí a ztratil důvěru k policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi. Vyzval příslušníky svého útvaru k následování, a několik z nich mu skutečně vyhovělo. Podporuje ho skupina sedmnácti plukovníků, kteří se obrátili na  ministra vnitra dopisem, a dalších několik desítek signatářů jakési petice. Šlachta nadále vystupuje v médiích, protestuje proti reorganizaci a napadá policejního prezidenta, jeho náměstka a ministra vnitra. Vedle nich vyslovuje nedůvěru Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zřejmě vystoupí na zasedání Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny s informací o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Za ním na scénu vstupují olomoučtí žalobci, kteří  veřejně oznamují zahájení úkonů trestního řízení proti dvěma důstojníkům Policejního prezidia a skutečně je přicházejí vyslechnout. Veřejnost z jejich náznaků snadno identifikuje podezřelé: policejního prezidenta a jeho náměstka. Zkušenost z “odstřelení” policejního prezidenta Petra Lessyho varuje: oba jsou nyní vystaveni nebezpečí sdělení obvinění, po němž by byli v nejlepším případě postaveni mimo službu. Do hry vstupuje s kritikou postupu policejního prezidenta a ministra vnitra nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který jedná v souladu se snahami politizujících státních zástupců o dosažení postavení čtvrtého sloupu státní moci, v oboru své působnosti nadřazeného všem ostatním složkám moci výkonné.  Posléze přichází vedoucí ostravské expozitury  ÚOOZ Jiří Komárek se závažným obviněním policejního prezidenta z “brutálních” úniků informací z živých trestních kauz a s nařčením Generální inspekce bezpečnostních sborů z pokusu o proniknutí do spisu kauzy Vidkun. Pravděpodobnost sdělení obvinění policejnímu prezidentovi se zvýšila.

Výše zmínění jednající policejní důstojníci bezostyšně ignorují zásady služební kázně, stanovené zákonem o policii, a porušují trestní řád, nabízejíce informace o údajné trestné činnosti svých nadřízených a o nedůvěryhodnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů politickým orgánum a médiím, ač by se měli obrátit k příslušným orgánům trestního řízení a měli by se zdržet medializace.

Kdyby se Robert Šlachta dostal do rukou policejního orgánu, posedlého stejnou touhou po usvědčování pachatelů za každou cenu, jaká určuje jeho jednání, patrně by byl rychle obviněn z různých možných trestných činů a nejspíš by putoval do vazby. Jeho “kat” by ho možná obvinil ze vzpoury. Podobně si o pozornost Generální inspekce bezpečnostních sborů a o trestní stíhání říká Jiří Komárek. Až na trestní oznámení policejního prezidenta na Jiřího Komárka pro podezření na trestný čin pomluvy se ale nic neděje. Hřešící policisté a státní zástupci neputují do vazby, ale budou vysvětlovat své názory Výboru pro bezpečnost. Politici nejsou způsobilí nepřipustit obcházení a nedodržování práva, ač by se jej měli držet do posledního dechu.

Stát selhává v ochraně demokracie a právního řádu. Není  schopen nebo nechce se bránit, když jej začnou rozvracet lidé, kteří mají v pracovní náplni ochranu jeho vnitřní bezpečnosti.

Na druhé straně potvrzení pravdivosti podezření, která proti policejnímu prezidentovi, jeho náměstkovi a Generální inspekci bezpečnostních sborů vznáší Robert Šlachta a jeho spolubojovníci, by rovněž nepochybně byla důkazem o selhání státu.

Pohled řadového občana na selhávající stát je deprimující: buď stát nemá sílu, aby se vypořádal s kverulujícími policisty a s nimi spolčenými státními zástupci, nebo nemá jinou možnost, než se v ochraně vnitřní bezpečnosti opírat o lidi, kteří patří za mříže. Co je z pohledu řadového občana větší zlo? Vybrat si zřejmě může, ale každá jeho volba bude špatná, neboť stát je v rozkladu.  

ŠLACHTAGATE:POLICEJNÍ PREZIDENT NA MUŠCE

Aféra Šlachtagate se rozjela a je nadále hlavním bodem pozornosti médií.  Nezdá se, že proti předchozím fázím by bouře začala slábnout. Zúčastnění politici si  nadále posílají nevlídné vzkazy. Ke sblížení stanovisek hlavních postav skandálu, tedy Andreje Babiše a Milana Chovance, zřejmě nepřispěly ani jejich oddělené rozhovory s prezidentem republiky. O jejich výsledku referovali každý jinak, samozřejmě vždy jen ve svůj prospěch. Zajímavá je zmínka Andreje Babiše, že se s Milošem Zemanem shodli na potřebě obnovení finanční policie. Je to chytré: pokud by se nepodařilo zabránit vytvoření Národní centrály proti organizovanému zločinu, nechť se zrodí jako mrzák, nesystémově zbavený podstatné složky. Nesporným výsledkem dosavadního vývoje je pouze zesílení dojmu, že Andreji Babišovi jde hlavně o udržení Roberta Šlachty v silném postavení. Policista tím definitivně přichází o pel panenské nevinnosti nezávislého policisty. Pověst “Babišova muže” se za ním potáhne, kamkoli půjde.

Trvá zásadní nesoulad mezi věcnými informacemi o povaze připravované reorganizace, které šíří strany sporu. Babišův tabor má výraznou mediální převahu a přemílá do omrzení tvrzení, že k zemětřesení dojde hned 1. července, akce není připravena, nebyla s nikým projednána. Policejní prezident může vysvětlovat jak chce, že na přípravách se pracovalo několik měsíců, k 1.červenci vznikne pouze střechová velitelská struktura a nový útvar začne skutečně fungovat až od 1.ledna 2017. Má to marné. Je to jako u špatného soudu, u něhož se obžalovaný může hájit jak chce, ale žalobce a soudce mají předem ve všem jasno a stejně ho odsoudí, i kdyby byl skutečně nevinný.

Pozornost veřejnosti zaměstnává program daších jednání a spekulace o jejich možném výsledku: po dnešním zasedání Bezpečnostní rady státu zdůrazní nepřístojné zpolitizování problému ještě i  středeční dohodovací jednání koaličních špiček. Pak ještě pohovoří prezident republiky s nejvyšším státním zástupcem a teprve pak se k věci vyjádří jako chytrá horákyně, když už nejspíš bude o všem rozhodnuto. Komentátoři se předhánějí v kombinování možných  výsledků jednotlivých jednání. Meditují nejen nad tím, zda se uskuteční plánovaná reorganizace republikových útvarů kriminální policie, ale snad ještě vice o vyhlídkách na pokračování současné  koalice, protože všichni již pochopili, že aféra je prudkým výkopem předvolební kampaně Hnutí ANO.

Díky mediálnímu humbuku zůstává nedoceněná informace o pondělní návštěvě olomouckých žalobců na Policejním prezidiu. Běžný občan ji patrně vnímá jako prostou informativní schůzku. Ve skutečnosti jde o první úkony trestního řízení, v němž jsou podezřelými dva nejvyšší služební funkcionáři PČR. Čirou náhodou se uskutečnily v den třetího výročí zásahu ÚOOZ na Úřadě vlády ČR. Stejně jako tehdy i nyní předvádějí svou moc žalobci olomouckého  “speciálu” pro politicky “cinknuté” policejní zásahy (pardon, malého Vrchního státního zastupitelství v Olomouci), kteří jsou z hlediska striktně vyložených pravidel místní příslušnosti nepříslušní: pokud už úkony neprovedla zákonem určená Generální  inspekce bezpečnostích sborů, příslušné by mělo být Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7. Rozpínání olomouckých žalobců do Prahy by patrně nebylo možné bez přikázání případu nejvyšším státním zástupcem nebo aspoň bez jeho mlčenlivého souhlasu.

Veřejnost by měla zbystřit pozornost: státní zastupitelství může do věci kdykoli zasáhnout jako deus ex machina a všechny dosavadní spekulace o možných výsledcích jednání Bezpečnostní rady státu, dohodovacího řízení a názorech prezidenta republiky ztratí význam. Za předpokladu, že by na základě vyhodnocení podaných vysvětlení vyslýchaných policejních šéfů by jim žalobci sdělili obvinění  podle §160 odst.1 tr.ř., ministrovi vnitra by nezbylo nic jiného, než je podle §40 odst.1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů postavit mimo službu a pustit z hlavy myšlenku na sloučení ÚOOZ a ÚOKFK. Postižení by museli být dokonce vděčni, že se svým ministrem žijí v klidu a míru, protože jinak by se jim mohlo přihodit totéž, co před časem nezávislému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu: ministr by je mohl propustit ze služebního poměru policisty a tím je připravit o funkce i o výsluhu.

I tak přichází  do úvahy možnost, že “podezřelí” služební funkcionáři pochopí návštěvu olomouckých žalobců jako hrozbu a hodí ručník do ringu, aby si aspoň zajistili odchod s nárokem na výsluhu. Uvolnění místa policejního prezidenta by vyvolalo zběsilou rvačku o jeho obsazení politicky přijatelným, matce straně a jejímu vůdci náležitě oddaným policistou. Je možné, že Andrej Babiš by se pokusil prosadit “svého” Roberta Šlachtu.

Kterákoli z výše uvedených hororových variant možných následků zahájeného trestního řízení proti nejvyšším šéfům policie by znamenala velmi hluboký zásah do chodu sboru a stejně jako kdysi “odstřelení” Petra Lessyho by se stala evropskou senzací, jež by zostudila Českou republiku na mezinárodní scéně. Proto doufám, že žalobci nechají “podezřelé” policejní důstojníky v klidu. Přesto postup olomouckého státního zastupitelství vyvolává otázky, a to především po důvodech jeho opakovaného použití k zásahům, které mají příchuť puče.  Je snad Ivo Ištvan ochotnějším vykonavatelem pokynů  nejvyššího státního zástupce než Lenka Bradáčová, která vládne úřadu trojnásobné velikosti a většinu obětí dvojice Ištvan- Šlachta má v místě ?

Významná je navazující otázka po hranicích moci či svévole státního zastupitelství. Protože vrchní státní zástupci jsou přímými podřízenými nejvyššího státního zástupce, tedy jsou výkonným nástrojem jeho trestní politiky, je to především otázka po  vymezení jeho osobní moci. Z povahy případů, jež dozorovali olomoučtí státní zástupci na jeho pokyn, nebo s jeho mlčenlivým souhlasem, vyplývá, že nejvyšší státní zástupce si přisvojuje v oboru své působnosti nadřazené postavení nad ostatními úřady moci výkonné. Proto se nerozpakoval pověřit olomoucké žalobce dohledem nad “realizaci” ÚOOZ z 13.června 2013 na Úřadu vlády, nebo aspoň tolerovat jejich účast, či svěřit jim akce v  Energetickém regulačním úřadu a proti jeho předsedkyni Aleně Vitáskové, posléze v současnosti proti nejvyššímu vedení PČR. Blíží se tak postavení předlistopadového generálního prokurátora a v jistém ohledu je silnější: jeho komunistický předchůdce by si musel vyžádat pro podobné choulostivé zákroky předběžný souhlas příslušného orgánu KSČ, aby bylo jisté, že neuváženým zásahem nenatropí více škod než užitku. Pavel Zeman nemá, koho by se ptal (pokud vypustíme Romana Jurečko a Andreje Babiše) a stejně jako jeho podřízení nebude volán k odpovědnosti, dojde-li ke zbytečným škodám. Určitě by se neptal ministra spravedlnosti (míněno bez ohledu na osobu), jehož autoritu již dlouhou řadu let příležitostně podrývají politizující soudci, státní zástupci, exekutoři, politici, novináři a bůhví kdo ještě. Demokracie je soustava vah a protivah: v českých poměrech v operativním řízení protiváha k moci nejvyššího státního zástupce neexistuje. Stojí nad ním jen bůh (pokud existuje). Neexistuje nikdo, kdo by mu zabránil v provedení nebo připuštění svévolné akce. Mantra o nezávislosti státního zastupitelství zní sice hezky, ale její české provedení nutně vede k nadužívání moci. Z výše zmiňovaných událostí by mělo vzejít její přehodnocení, tedy rámcové podřízení nejvyššího státního zástupce vhodnému orgánu moci výkonné.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 12.6.2016

Svět je v pohybu. Platí to i o aféře “Šlachtagate”, která se během pár hodin od vydání mého předešlého článku poněkud posunula.  Je to zřejmé z průběhu OVM ze dne 12.června 2016 a z ohlasů na ně. Vystoupili v nich místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, ministr vnitra a místopředseda ČSSD Milan Chovanec a jako představitel opozice poslanec Miroslav Kalousek, předseda TOP 09. Pozvání odmítl místopředseda vlády a předseda Hnutí ANO Andrej Babiš, který tentokrát nevyslal ani svůj obvyklý hromosvod, předsedu poslaneckého klubu Hnutí ANO Jaroslava Faltýnka. Patrně cítil, že by se ocitl v izolaci, protože přítomní politici vystupovali v zásadě jednotně bez ohledu na stranickou příslušnost a na obvyklé napětí  mezi vládní koalicí a opozicí. Ani Václav Moravec se tentokrá nepokoušel vhodit mezi ně jablko sváru.

Názorová jednota je velkou silou. Pokud se ji nepodaří prolomit, pokus Andreje Babiše a některých státních zástupců o dobytí nadvlády nad policií nutně ztroskotá.  

Z vystoupení účastníků pořadu vzácně zazníval hlas zdravého selského rozumu a úcty k právu. Shodli se, že musí být zachována politická neutralita policie a rozhodovací nezávislost policejního prezidenta. Rozhodnutí o provedení strukturálních  změn v kriminální policii je jeho výsadním právem, do kterého by mohl zasáhnout pouze ministr vnitra v případě, že by změnami došlo k porušení zákona. Milan Chovanec upřesnil informaci v tom smyslu, že k 1.červenci pouze vznikne střechová velitelská struktura, jejíž příslušníci připraví technicko-organizační provedení reorganizace tak, aby nový útvar začal fungovat od 1.ledna 2017. Uvedl, že reorganizace je výsledkem dlouhodobé přípravy. V tom ho podpořil Miroslav Kalousek, který potvrdil, že sloučení obou elitních jednotek se připravovalo již za časů policejního prezidenta Oldřicha Martinů, ale v době hospodářské krize se z finančních důvodů nemohlo uskutečnit.

Ministr vnitra zatím trvá na podpoře záměrů Tomáše Tuhého, a předběžně počítá  s tím, že po úterním zasedání Bezpečnostní rady státu souhlas s reorganizací podepíše. Politici popírají rozumnost rozhodnutí Roberta Šlachty odejít ze služebního poměru u policie, neboť mu nehrozí, že by přišel o důstojné uplatnění ve velitelském sboru nového celostátního útvaru. Zdá se, že byl při svém rozhodování ovlivněn nějakými desinformacemi. Jemně zaznělo i znekojení nad jeho výzvou dalším policistům, aby sbor opustili a jeho vyjádření nedůvěry policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi: domyšlení této informace vede k úvaze, zda se Robert Šlachta nedopustil porušení služební kázně policisty. Pánové také vyjádřili přesvědčení, že vláda by mohla s podporou opozičních poslanců pokračovat v činnosti i v případě odchodu Hnutí ANO z koalice, a nehodlají poskytnout prezidentovi republiky příležitost k ustavení další vlády jeho kamarádů.

V duchu vzájemného porozumění budou zjevně jednat i na úterním zasedání Bezpečnostní rady státu a ve středu při dohodovacím jednání koaličních stran.

Mezitím již vycítil nereálnost svých postojů i Andrej Babiš, který přestal hrozit odchodem z vládní koalice a rozhodl se přijít na zasedání Bezpečnostní rady státu, jehož se původně nechtěl zúčastnit. Požaduje pouze, aby předseda vlády na ně přizval nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Roberta Šlachtu. Současně se dožaduje odstoupení policejního prezidenta a hrozí, že jeho hnutí bude požadovat odstoupení ministra vnitra, pokud skutečně po zasedání Bezpečnostní rady státu podepíše rozhodnutí o reorganizaci  celostátních útvarů kriminální policie. Na mantru o nezávislosti policie, kterou se dříve oháněl, dávno zapomněl.

Do svých úvah zřejmě nezahrnul skutečnost, že policejní prezident je téměř  neodvolatelný, takže se jeho výzvám k resignaci může klidně usmívat, a s ním i politici, stojící na jeho straně,  pokud se nezhmotní záhadná narážka bývalého policejního prezidenta Oldřicha Tomáška o zlatých hodinkách ( pro nezasvěcené  “po lopatě”: má-li čisté ruce).

Dá se předpokládat, že v dalším vývoji Andrej Babiš s úlisným úsměvem vlka z pohádky o Červené Karkulce velkoryse nabídne setrvání svého hnutí v koalici a konec odporu proti reorganizaci výměnou za nahrazení policejního prezidenta Tomáše Tuhého jím vybraným policistou. Nemyslím, že uspěje a v koalici přesto nakonec setrvá.

Všechno ovšem může změnit prezident republiky, který bude s rozháranými stranami jednat dnes. Bylo by jistě dobré, kdyby se postavil na stranu zachování ústavního pořádku a vykázal Andreje Babiše do patřičných mezí. Nejsem si ale zdaleka jist, že se tak stane. Pokud se postaví na jeho stranu, bude jednota účastníků OVM vystavena těžké zkoušce, jejíž výsledek bude pro poměry v zemi osudový.

BOJOVÁ HRA ŠLACHTAGATE

Překvapivým rozhodnutím o reorganizaci celostátních útvarů kriminální policie k 1. červenci 2016 policejní prezident Tomáš Tuhý spolu s ministrem vnitra Milanem Chovancem patrně neúmyslně vybídli některé politiky k rozehrání virtuální bojové hry Šlachtagate. Postupovali stejně „tajnosnubně“ a vyvolali stejnou nevoli  jako v r.2001 jejich předchůdci při sloučení Finanční policie (FIPO)  a Úřadu pro odhalování finanční kriminality a ochrany státu (ÚFKOS), které se pak v r. 2003 spojily se Službou pro odhalování korupce (SPOK) do dnešního Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), známému jako protikorupční policie. Také tehdy pár policistů odešlo; není zcela jisté, zda jich bylo škoda.

Je před krajskými a senátními volbami, proto se některým politikům zdá dobrá každá příležitost k špinění koaličního partnera, jenž se za pár týdnů stane úhlavním nepřítelem ve volební pranici. Jako kopací míč se hodí i policie, přestože jsou dobré důvody proto, aby ji politici do svých šarvátek nezatahovali: zajišťuje přece bezpečnost všech, ne jen stoupenců jedné politické strany. Příležitosti se chopil Andrej Babiš, který  spustil vodopád demagogických řečí o likvidaci jediného dobře fungujícího policejního útvaru a jeho šéfa, jenž se nebojí politiků. Sekunduje mu ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který hrozí resignací. Hlučně se ozývá olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se dožaduje, aby Tomáš Tuhý záměr na reorganizaci s ním znova projednal, a to i za účasti vrchních státních zástupců, kteří ovšem instančně nejsou pro policejního prezidenta přiměřenými partnery. Naproti  tomu Bohuslav Sobotka s ministrem vnitra Milanem Chovancem obviňují Andreje Babiše ze snahy o zpolitizování policie a její destabilizaci. Vyjadřují policejnímu prezidentovi podporu, zdůrazňujíce jeho kompetenci a nezávislost. Ministr vnitra si přesto  ponechal zadní vrátka: souhlas s reorganizací dosud nepodepsal a čeká na výsledek zadané analýzy. Uklidňující hlas zazněl od předsedy lidovců Pavla Bělobrádka, který brojí proti politizaci odborného problému a připouští možnost pokračování Sobotkovy vlády s podporou opozičních poslanců, i kdyby  hnutí ANO odešlo z koalice.

Situaci zdramatizoval sám Robert Šlachta hysterickým rozhodnutím o odchodu ze služebního poměru. Učinil tak, ač ho k tomu nikdo nevybídl, ač byl ujištěn, že ve velitelské struktuře nového útvaru pro něj bude dost místa,  a musel by být osloven v nabídkovém řízení na obsazení funkcí jeho ředitele  a náměstků. Prostě podlehl sebestředné představě, že reorganizace se dělá kvůli němu. Jistě by mu nikdo nezazlíval, kdyby odešel, až by se později ukázalo, že slíbené uplatnění v nové struktuře nenalezne, ale zatím je  jeho krok ukvapený.

O tom, že by se spustila složitá reorganizace na úrovni celostátních policejních útvarů kvůli vypuzení jednoho kontroverzního velitele, si dovoluji pochybovat. Občas se stane, že některý policejní šéf upadne v nemilost, stane se obtížným, ale jeho vypuzení standardními postupy je kvůli nastavení pravidel ve  služebním zákonu nemožné. V minulosti byly proti takovým „potížistům“ použity různé úskoky, jež je odstranily z jejich postavení, aniž by se kvůli tomu bouraly jejich útvary. Jistě by se našel i vhodný postup, jak vypudit Roberta Šlachtu bez reorganizace policie, kdyby nešlo o nic více než o jeho osobu. Když se Tomáš Tuhý dokázal zbavit zlínských policejních bossů Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka, jistě by si poradil i s Robertem Šlachtou.

Do hry se zapojili novináři Babišových novin a různí jiní komentátoři, vesměs plačící nad odchodem Roberta Šlachty a domnělým zastavením vyšetřování kauz, na nichž pracuje ÚOOZ.  Mezi nimi zanikl hlas bývalého policejního prezidenta, karlovarského krajského policejního ředitele Oldřicha Tomáška, který ve vystoupení v Událostech, komentářích ČT dne 10.června 2016 rozhodnutí Tomáše Tuhého oddémonizoval a v podstatě vzkázal politikům a státním zástupcům, že reorganizace se týká jen malé části policejního sboru, spadá do pravomoci policejního prezidenta,  je potřebná a oni se nemají plést do věcí, které nespadají do jejich kompetence.

Všichni politici a státní zástupci, kteří se do bojové hry zapojili na straně odporu proti reorganizaci, často a rádi mávají mantrou nezávislosti policie. Praxe ukazuje, že tím míní nezávislost v rozsahu poslušnosti jejich názorům. Policejní prezident si tedy může reorganizovat co chce a jak chce, ale nejdříve se musí zeptat na dovolení olomouckého vrchního státního zástupce, který stojí v hierarchii státního aparátu o stupeň níže než on a jeho oprávnění zasahovat do věcí policie je zákonem omezeno na dozor nad zákonností policejních úkonů v trestním řízení v obvodu působnosti jeho úřadu. A hlavně by se měl Tomáš Tuhý zeptat Andreje Babiše, protože policie je přece jen malou součástí státu, který chce šéf ANO  řídit jako firmu. Právě Andrej Babiš vydává ze všech politiků nejhlasitější  bojový pokřik.

Odpůrci reorganizace vykreslují spojenými silami ÚOOZ jako jedinou spolehlivou policejní složku,  z které neunikají informace a nebojí se sáhnout i na politiky. Nedbají různých kritických hlasů z nedávné minulosti, které upozorňují na to, že skutečné výsledky útvaru nejsou přiměřené rozsahu nasazených prostředků a mediálnímu humbuku, který je provází ( viz rozpačité výsledky „kauzy Nagygate“), mlčí o narušování zákonem vymezené pravomoci Generální inspekce bezpečnostních sborů touto jednotkou a jejím stále častějším působením ve věcech, jež spadají do kompetence protikorupční policie. Jsou přitom nespravedliví právě k ní, která bez okázalosti dělá na velkých kauzách finanční a hospodářské kriminality a dostává je před soud. Ostatně ani ÚOKFK se zjevně nebojí politiků a jiných vysoce postavených osobností, což dokazuje kauza bývalého hejtmana Davida Ratha nebo stíhání mocné předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové.

V každém  případě chování politiků a státních zástupců, napadajících policejního prezidenta, je neodpovědné, protože útočí na jeho nezávislost a vrhají v očích veřejnosti špatné světlo nejen na něj, ale na celou policii.  Zpochybnění  policie a podrývání autority policejního prezidenta ohrožuje bezpečnost státu. Nelze se proto divit, že se Tomáš Tuhý dožadoval projednání situace v Bezpečnostní radě státu a předseda vlády mu vyhověl. Samozřejmě, rozhodnutí o sloučení ÚOOZ a ÚOKFK k 1. červenci 2016 přišlo náhle, policisté na ně nebyli připraveni a ani veřejnost netušila, že je  na spadnutí, byť se o této možnosti občas mluvilo již několik let. Policejní prezident bude muset Bezpečnostní radě státu vysvětlit, proč záměr nezveřejnil dříve a co vůbec jej k jeho uskutečnění vedlo. Pokud ministr vnitra neupustí od podpory jeho záměru, bude muset obhájit  záležitost ve vládě.

Je docela dobře možné, že aféra zanikne tak rychle, jak vznikla. Robert Šlachta může ještě stále pochopit, že se unáhlil a požádat o zpětvzetí žádosti o propuštění ze služebního poměru. Reorganizace proběhne, policisté budou dál konat svou práci a za pár let si už nikdo nevzpomene, že existovaly dva útvary, stejně jako dnes si už skoro  nikdo nepamatuje, z čeho vznikl dnešní ÚOKFK. Jen občas se ozve nějaký demagog, který si myslí, že zrušením Finanční policie skončilo vyšetřování finanční kriminality jen proto, že nástupnický útvar nemá v názvu slovo „finanční“ na prvním místě.

Z celé Šlachtagate má nadčasový varovný význam úloha, kterou v ní hraje státní zastupitelství. Stejně jako v jiných případech v minulosti Pavel Zeman vystupuje nikoli jako disciplinovaný vysoký státní úředník, ale jako politik, usilující o prosazení své vůle v oblasti trestní politiky. Současně bez ohledu na ustanovení trestního řádu a zákona o státním zastupitelství o místní a věcné příslušnosti státního zastupitelství pověřuje místně nepříslušného olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, aby se svým úřadem prověřil, zda policejní prezident a jeho náměstek Zdeněk Laube nezosnovali reorganizaci kvůli odstranění Roberta Šlachty z čela ÚOOZ. Ivo Ištvan se do plnění role, která je na hraně zákonnosti, pouští stejně horlivě jako do „Nagygate“ v r.2013.  Jsem zvědav, kolik zlata najde tentokrát.

Pavel Zeman takto projevil stesk po pravomocech generálního prokurátora  a staví se do postavení úřadu, nadřazeného jiným složkám moci výkonné. Osobuje si právo je kontrolovat a případně kriminalizovat. Do akce opět nasazuje malé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, kterému je zřejmě Morava malá a expanduje do Prahy, do těsné blízkosti zhruba trojnásobného Vrchního státního zastupitelství v Praze. Znova mu přisuzuje postavení speciálního celostátního úřadu pro řízení politicky významných policejních operací. Přemýšlím, zda tím projevuje nedůvěru obávané pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové.

Dříve trpěl narušováním chodu úřadu policejními aktivitami nezávislý Energetický regulační úřad, jehož zaměstnanci odpracovali stovky hodin podáváním vysvětlení protikorupční policii a přípravou různých listin, často požadovaných opakovaně.  Avšak již v  rámci operace Vidkun detektivové ÚOOZ pod dohledem Ivo Ištvana sáhli na policisty a dokonce vypudili ze služby u PČR Milana Pospíška,  ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia, jenž odchodem reagoval na prohledání jeho kanceláře. Policejní prezident Tomáš Tuhý a jeho náměstek Zdeněk Laube by se proto měli obávat, že i zásuvky jejich psacích stolů přijdou prohrabat detektivové ÚOOZ. Zamane-li se to Ivo Ištvanovi, před ukončením služebního poměru Roberta Šlachty to mohou docela snadno stihnout.

Aféra Šlachtagate se tak stává hrou o dodržování ústavní dělby moci mezi jednotlivými složkami státu a o udržení policie a státního zastupitelství v mezích, které jim vymezují zákony. Jako laik si myslím, že vláda by měla za nasazení olomouckého vrchního státního zastupitelství proti policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi volat nejvyššího státního zástupce k odpovědnosti,  pokud nechce ještě více rozevřít beztak pootevřený průchod k policejně-prokurátorskému státu.

SOUD JAKO CORRIDA

Soudní řízení trestní, vedené od června r.2014 u Krajského soudu v Brně původně proti deseti obžalovaným pod označením „kauza Vladimír Čimpera & spol.“, které jsem od počátku průběžně komentoval, se v počátečních fázích těšilo značné mediální pozornosti. Veřejnost mohla sledovat jeho vývoj dosti podrobně. Veřejné mínění se většinou přiklání k názoru, že bez ohledu na obsah obžaloby a její evidenční označení je hlavní postavou procesu Alena Vitásková, bojovná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen:ERÚ), „drzá holka, určená na odstřel“. Dnes  se proces nachází v dusné atmosféře čekání obžalovaných na písemné vyhotovení rozsudku, který stále ještě neobdrželi, ač závěrečné řeči dozněly 11.prosince 2015 a ústní vyhlášení rozsudku se konalo 22.února 2016. Předseda senátu Aleš Novotný v poklidu pokračuje v pohrdání zákonnými limity, nejspíš se souhlasem předsedy soudu. Průtahy, které toto  řízení zatěžují téměř od počátku  r.2015, veřejnost unavily, takže zájem postupně opadl.

Tím spíše nevzbudilo pozornost souběžné řízení správní u téhož soudu, které proběhlo ve dnech 12., 19. a 20.května 2016, vyvoláno správní žalobou, podanou ve veřejném zájmu nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Nezájem je v přímém protikladu k osudovým následkům vydaných rozsudků. Soud jimi zrušil rozhodnutí ERÚ o poskytnutí licencí na provoz fotovoltaických elektráren Saša Sun a Zdeněk Sun v majetku rodinného holdingu Zemků. Zaniklo tím živnostenské oprávnění k provozování elektráren a  majitelům nezbývá než elektrárny vypnout. Proti rozsudkům se mohou bránit kasačními stížnostmi jak majitelé, tak ERÚ, ale ty nemají odkladný účinek. Po šesti letech bezpečného provozu tak dochází k zastavení výroby v zařízení s pořizovací hodnotou přesahující 1 miliardu Kč.

Budou-li kasační stížnosti neúspěšné, majitelé mohou požádat znova o udělení licencí. Je prakticky jisté, že bez potíží naplní požadavky pro jejich vydání, takže je získají znova, ale s podstatnou vadou: nové licence již neposkytují výhodu subvencované ceny, takže výkupní cena bude pouze 1.000 Kč/MWh proti dosavadním 5.500 Kč. Výroba bude tak ztrátová, že majitelům nezbude, než elektrárny zrušit. Dojde ke zmarnění obrovské investice, firma patrně nebude způsobilá splácet úvěr, zkrachuje a několik tisíc dělníků se ocitne na dlažbě. Státu nastanou starosti, poněkud připomínající následky krachu OKD.

Pro pochopení toho, co se odehrálo u správního senátu Krajského soudu v Brně, je vhodné připomenout si historii případu a zasadit jej do souvislostí. Řečeno jazykem trestního práva nemůžeme přehlédnout viktimologické zavinění státu, který nejdříve pobídl investory rozmařilým nastavením cenových podmínek k investování do výstavby fotovoltaických elektráren, aby pak v listopadu r.2010 oznámil, že k 31.prosinci 2010 se jeho rozhazovačná dlaň uzavře a nadále se bude za elektřinu z FVE platit místo 12.150 Kč/MWh pouze 5.500 Kč. Velká část investorů si na financování výstavby elektráren vzala úvěr.. Splátkový kalendář úvěru stavěli na předpokládaných příjmech s vysokou subvencovanou cenou. Zásadní snížení příjmu by vyvolalo nezpůsobilost splácet úvěr. Důsledky by byly pro podnikatele smrtící: banka by jednorázově zesplatnila nesplácený úvěr a dlužící firma by se propadla do insolvence. Proto nastaly závody s časem, ztížené nepřízní počasí. Stát tedy nalákal podnikatele na návnadu vysokých příjmů, ale pak je opožděnou změnou cenových podmínek vehnal do krizové situace, za jejíž nezvládnutí nyní krutě trestá.

Všichni se hnali za zajištěním výkupní ceny 12.150 Kč/MWh a nevšimli si, že získání licence je jen jednou z podmínek jejího získání, zatímco druhou jsou dodávky do sítě ještě v r.2010.

Mezi „závodníky“ byly i obě předmětné elektrárny. Při obhlídce, vykonané pracovníky ERÚ 20. prosince 2010, se zjistilo, že na elektárnách jsou ještě drobné nedodělky. Byly skutečně nepatrné, takže již 22.prosince 2010 se mohlo uskutečnit první paralelní připojení elektráren do sítě distributora. Investoři se zavázali, že nedostatky do 27. prosince 2010 odstraní. Dožadovali se pak provedení další obhlídky. Našli podporu u tehdejšího ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka, dnes obžalovaného ve výše zmíněné kauze „Vladimír Čimpera & spol.“. Proti názoru bývalého předsedy ERÚ Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka a ředitele právního odboru Antonína Panáka  si vyvzdoroval souhlas k provedení další obhlídky dne 31.prosince 2010, což byla tehdy neobvyklá vstřícnost vůči žadatelům. Sám odjel na dovolenou a provedením licenčního řízení v poslední den roku pověřil úřednici Ilonu Floriánovou, dnes nepravomocně odsouzenou ve výše zmíněné kauze, po které požadoval, aby setrvala na pracovišti do noci a vše vyřídila. V ten den vydala 17 licencí,  z nichž 5 se stalo předmětem pozornosti orgánů činných v trestním řízení.

Obhlídku provedla tříčlenná skupina pracovníků ERÚ,  z nichž žádný neměl odbornou kvalifikaci pro revizní činnost. Nicméně poměrem dvou hlasů k jednomu vydání licence doporučili. Kladný názor měli i různí přítomní znalci, např. vyslaní úvěrující bankou,  kteří se obhlídky zúčastnili neoficielně. Při obhlídce byly zjistěny drobné závady, jež ale nebránily provozování elektrárny a nezpochybňovaly bezpečnost zařízení. Náklady na jejich odstranění odpovídají několika setinám procenta z ceny projektu. Od 1.ledna 2011 elektárny dodávaly proud do sítě a za šest let jejich provozu nedošlo na nich k úrazu, způsobenému elektrickým proudem. Na základě dobrozdání z obhlídky Ilona Florianová vydala majitelům licence pro provozování elektráren Saša Sun a Zdeněk Sun. Stalo se v pozdních  večerních hodinách, takže elektrárny sice měly licenci, ale proud do sítě distributora začaly dodávat až 1.ledna 2011.

Jednou z nepominutelných podmínek, které musí splnit žadatel o licenci, je prokázání bezpečnosti zařízení elektrárny revizní zprávou.  V tomto případě zaměstnanci dodavatelské firmy předložili revizní zprávy z 27. a 28.prosince 2010, vypracované stavbyvedoucím-revizním technikem Vladimírem Čimperou. Ilona Florianová je přijala bez dalšího zkoumání v dobré víře, že jsou v pořádku. Vedle toho existovaly revizní zprávy, vypracované revizním technikem Liborem Hanákem, vyhotovené sice včas, ale doručené až dodatečně, o kterých nevěděla. Až po několika měsících zjistil Antonín Panák, nadřízený Ilony Floriánové, že přijaté „Čimperovy“ revizní zprávy jsou padělky, zhotovené úpravou jeho pravých zpráv z 5. a 6. prosince 2010. Na základě tohoto zjištění podal trestní oznámení, o němž neinformoval předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou při jejím nástupu.

Od Panákova trestního oznámení vede přímá cesta k brněnskému „monstrprocesu“ i k výše zmíněnému správnímu řízení soudnímu. Vývojem trestního řízení se zde nebudu zabývat, zájemce o ně  odkazuji na svůj blogg.

Správní řízení se v mnoha směrech podstatně liší od řízení trestního. Je mnohem více formalistické, zcela jinak přistupuje k důkazům a pracuje s pojmem „dobrá víra“. Účastník řízení má být chráněn před účinky nesprávných rozhodnutí státu, která přijal v dobré víře za správná. Individuální dobrá víra ale ztrácí význam v případě řízení, vyvolaného nejvyšším státním zástupcem žalobou ve veřejném zájmu. V našem konkrétním případě odlišnost dokládají i rozdíly v délce řízení: zatímco v trestním řízení soud dosud nedospěl od června r.2014 k pravomocnému rozsudku, ve správním řízení k dosažení cíle stačilo pár hodin.

V oblasti správního řízení prošla kauza od udělení licencí o silvestrovské noci v r.2010 dvěma kritickými body na půdě ERÚ. Prvním bylo rozhodnutí ředitelky licenčního odboru Michaely Schneidrové z r.2012 zastavit řízení o povolení obnovy licenčních řízení, které připravili úředníci „starého“ vedení. Při rozhodování měla k disposici některé důkazy, jimiž nedisponovala Ilona Floriánová. Na jejich základě usoudila, že v obnoveném řízení by musela být bezpečnost a způsobilost elektráren ke dni 31.prosince 2010 posouzena ve prospěch ponechání licencí v platnosti. V takovém případě správní řád velí obnovu nepovolit. Její rozhodnutí vyvolalo okamžitou negativní reakci příslušníků bývalého vedení ERÚ, zejména Antonína Panáka, tehdy místopředsedy ERÚ.

Předsedkyně ERÚ Alena Vitásková nechala její rozhodnutí přezkoumat advokátní kanceláří, vybranou ve výběrovém řízení. Hodnocení bylo pro Michaelu Schneidrovou příznivé. Po zjištění, že probíhá policejní  vyšetřování, Alena Vitásková jako druhostupňový orgán přesto  zahájila přezkumné řízení, jehož výsledkem byla obnova licenčního řízení, která však v r. 2014 vedla k novému vydání licencí s účinností k 31.prosinci 2010. A  právě toto rozhodnutí napadl nejvyšší státní zástupce žalobou ve veřejném zájmu.

Souběžně s projednáváním kauzy licencí pro dvě zmíněné fotovoltaické elektrárny v trestním a správním řízení   došlo k významnému vývoji mimo působnost ERÚ, o němž veřejnost v podstatě nic neví a státní zástupci a soudy se tváří, že se nic nestalo. Od 1.ledna 2013 nastala zásadní změna ve vyplácení výkupní ceny za dodanou elektřinu. Až do té doby prováděly výplatu pověřené soukromé firmy, v našem případě Actherm a.s. Pak ale právo a povinnost přešlo na státní společnost OTE a.s., která zjistila, že fotovoltaické elektrárny Zemků sice měly licenci platnou k 31.prosinci 2010, ale elektřinu začaly dodávat až 1.ledna 2011. Neměly tedy naplněnou druhou podmínku pro vyplácení zvýhodněné ceny. Proto OTE a.s. od 1.ledna 2013 vyplácí pouze cenu podle cenového rozhodnutí z r.2011.Actherm a.s. tedy vyplácela Zemkům zvýhodněnou cenu nezákonně. Zde znova vstoupil do hry ERÚ, u něhož v této věci probíhá t.zv. sporné řízení mezi Actherm a.s. a ČEZ a.s., neboť ČEZ odmítl kompenzovat Acthermu neoprávněně vyplacené peníze. Podle prvostupňového rozhodnutí ERÚ je ČEZ v právu. Z toho ve výhledu plyne pro majitele zmíněných elektráren hrozba, že budou muset přeplatek ceny vrátit.

Vše výše uvedené je důležité pro pochopení toho, co se odehrálo v prvostupňovém správním řízení soudním. Předesílám, že Pavel Zeman při vystoupení v Otázkách Václava Moravce dne 15.května 2016 kritizoval politiky za to, že při posuzování účasti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu při zatýkání policistů nadřazují formální stránku věci nad jejím obsahem. To je ale přístup, který je právě typický pro velkou část rozhodování státních zástupců. V daném případě elektráren Zemků se vyskytuje v krystalicky čisté podobě v úkonech státních zástupců a projevuje se výrazně také v zacházení správního senátu Krajského soudu v Brně s touto materií.

Formálnost přístupu vyniká na pozadí rozporu mezi soudním rozhodnutím a skutečným stavem elektáren: zatímco z formálně právního hlediska nebyla prokázána bezpečnost jejich zařízení  a byla zpochybňována jejich dokončenost k 31.prosinci 2010, ve skutečnosti elektrárny od 1. ledna 2011 nepřetržitě fungovaly bez problémů a za šest let u nich nedošlo k úrazu elektrickým proudem. Praxe tedy ukazuje, že byly dokončené a bezpečné. Mimo to jsou dostupné fotografie, pořízené těsně před koncem roku 2010 z družice NASA a dokončenost na základě analýzy účetních dokladů exaktně prokazuje znalecký posudek společnosti Waterhouse Coopers, který nebyl jako důkaz připuštěn.

Státní zástupci a správní soud si s ERÚ a majiteli elektráren  zahráli jako toreador s býkem při corridě: po celou dobu se vedly vášnivé spory o dokončenosti či nedokončenosti obou elektráren, případně o tom, zda je správné požadovat dokončenost „do posledního šroubku“, která prakticky může nastat jen zcela výjimečně. Spory o dokončenost sehrály roli mulety, na kterou se soustředila pozornost ERÚ i majitelů elektráren. Správní soud je ale elegantně obešel z boku a zaskočil  je  mečem rozhodnutí, že licence neměly být vydány, protože žadatelé neprokázali bezpečnost elektráren bezvadnou revizní zprávou, a to bez ohledu na stupeň dokončenosti. Soud výslovně uvádí, že nepovažuje za nutné zjišťovat, v jakém stavu (rozestavěnosti či dokončenosti) byly elektrárny k datu 31.12.2010. I kdyby se totiž prokázalo, že byly již dokončeny, nijak to neprokáže, že byly bezpečné, tj. že byly předloženy řádné revizní zprávy

V tomto ohledu je rozhodnutí správního soudu logické: časově příslušné byly pouze padělané revizní zprávy z 27. a 28.prosince 2010.Byla zde sice také revizní zpráva revizního technika Libora Hanáka, ale ta se správnímu soudu do jeho účelové konstrukce nehodila, proto ji účelovým jednostranným vyhodnocením výpovědí autora v přípravném řízení a před soudem jako důkaz vyloučil.  Odkaz obhajoby na revizní zprávy z 5. a 6. prosince 2010 kulhá na skutečnosti, že mezi jejich vydáním a licenčním řízením došlo k obhlídce  z 20. prosince 2010, při které byla konstatována nedokončenost zařízení, a po ní následovaly dokončovací práce, takže uvedené zprávy nemohly popisovat stav elektráren v den vydání licencí.

Jinak si však dovolím několik laických výhrad. Přestože v úvahách soudu měla rozhodující úlohu neprůkaznost revizních zpráv a stupeň dokončenosti elektráren měl až druhotný význam, soud se jím přece jen zabýval, a to jako výchozí podmínkou pro vypracování věcně správné revizní zprávy. Přistupuje k ní jako k otázce právní, nikoli skutkové. Dovoluji si tvrdit, že právní otázku nelze úspěšně řešit na základě nesprávných skutkových zjištění a jejich účelového jednostranného vyhodnocení. Současně připomínám v této souvislosti názor Unie obhájců ve stanovisku z 1.června 2016 k ústavnímu nálezu  z 19.dubna 2016, že z bezpráví nemůže povstat právo. Ke skutkovým zjištěním ale v našem případě soud přistupoval s velkorysou účelovostí v neprospěch obhajoby v takové míře, že lze hovořit až o bezpráví.

Soud např. formalisticky zanedbal působení lidského faktoru, především dobré víry, s kterou úřednice ERÚ přijala padělky  z 27. a 28. prosince 2010. Nikdo se nezamýšlel nad tím, zda unavená žena po dlouhé směně, v pozdních večerních hodinách, byla v takové kondici, aby musela na první pohled odhalit padělky, zvlášť když její nadřízený je rozpoznal až o několik měsíců později.

Hodnocení lidského faktoru má vliv i na nazírání na samu skutečnost předložení padělaných revizních zpráv. Formálně za ně samozřejmě odpovídá žadatel jako právnická osoba. Není ale prokázáno a ani žalobce v trestním řízení to netvrdí, že by si investoři objednali u dodavatelské firmy padělané revizní zprávy, naopak je známo, že se jistili objednáním paralelní revizní zprávy Libora Hanáka. Přesto správní soud uplatňuje názor, že žadatelé při předložení žádostí nejednali v dobré víře, protože kdyby tomu bylo opačně, nepředložili by padělané revizní zprávy. Soud tím přímo říká, že žadatelé vědomě a účelově předložili padělky, ač k tomu není dán dokazováním žádný důvod.

Ve formálně právním pojetí správního soudu tak mají investoři být prostřednictvím soudního rozhodnutí potrestáni za nezákonné jednání zaměstnanců dodavatelské firmy, a to až tak, že mají strpět miliardovou škodu na svém majetku. Zkoumáním účasti investorů na rozhodnutí o předložení padělků se soud vůbec nezabýval. S přirozeně právním pojetím spravedlnosti nemá takové vyústění správního řízení nic společného.

Nehodlám se pouštět do podrobností, pouze konstatuji, že vyhodnocování důkazů bylo v tomto řízení vedeno ve smyslu zásady „in dubio contra reo“. V trestním řízení by postup správního senátu neobstál. Pokud soud nabízené důkazy obhajoby rovnou neodmítl,  neměl pochybnosti při jejich vyhodnocení: se zjevnou, až  křečovitou účelovostí v pochybnostech vždy rozhodoval v neprospěch obhajoby. Např. soudu se nehodila existence revizních zpráv Libora Hanáka z konce r.2010, proto vyslovil domněnku antedatování, pro kterou neměl důkaz, ale zejména je odmítl s tím, že revizní technik elektrárny neprohlédl. Pominul tak skutečnost, že revizní technik nafotografoval výrobní štítky kontrolovaných zařízení: kdyby neprocházel elektrárnami, fotografie by nezískal. Dodám ze subjektivní zkušenosti, že jsem byl přítomen výslechu revizního technika Libora Hanáka před soudem. Protože jsem rovněž měl podezření, že jeho zprávy byly antedatované, sledoval jsem jeho výslech bedlivě. Jsem přesvědčen, že tento svědek je věrohodný. Soud odmítl výslechy obou revizních techniků a při vyhodnocení jejich výpovědí v trestním řízení uplatnil nestydatě otevřenou libovůli.

Podstatné je, že řízení bylo vedeno na základě  žaloby nejvyššího státního zástupce, podané ve veřejném zájmu. Je to mimořádný prostředek, který má nejvyšší státní zástupce používat jen v případech zvlášť závažného porušení veřejného zájmu, zejména tehdy, došlo-li k porušení práva v důsledku uplácení nebo vybočuje-li případ z obvyklosti. Správní soud není oprávněn přezkoumávat závažnost veřejného zájmu, jemuž nejvyšší státní zástupce přiznal mimořádnou závažnost. Podezírám Pavla Zemana, že závažnost věci spatřoval v potřebě posílit pozice žalobce v trestní kauze „Vladimír Čimpera & spol“, ale prokázat to nemohu.

Zajímavé je ale vyhodnocení účinků, které Pavel Zeman v případě nezrušení správních rozsudků dosáhne kromě posílení postavení žalobce ve výše zmíněném „monstrprocesu“ u Krajského soudu v Brně. Stát nebude mít  z odebrání licencí žádný prospěch. Pokud byla vyplacena elektrárnám v letech 2011 a 2012 neoprávněně podpora, stalo se tak nezákonným postupem společnosti Actherm a.s. K nápravě této nepřístojnosti dochází ve správním řízení, které s projednáním zmíněných žalob ani s trestním řízením nemá vůbec nic společného. Dostane-li stát zpět neoprávněně vyplacené prostředky, nebude to výsledek projednání Zemanovy žaloby. Společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. nejspíš zastaví výrobu elektřiny. Přestanou odvádět státu daně a poplatky, související s provozem elektráren. Bude zmarněna soukromá investice přesahující částku 1 miliardy Kč. Majitelé nebudou mít prostředky na splácení úvěru a skončí v insolvenci. O práci přijde několik tisíc dělníků,  z nichž aspoň část bude hledat útočiště na účet státu v ochranné sociální síti. Úspěch správní žaloby nejvyššího státního zástupce ve správním řízení bude zaplacen vlastníky a státem přímo luxusně.     

 

POTREFENÝ HUSÁK A NEMOCNÝ SOUD

Během působení ve spolku Šalamoun jsem sledoval řadu sporných kauz, doprovázených nemilosrdným mediálním lynčováním obžalovaných, vytvářením společenské atmosféry nenávisti vůči nim. V některých pak došlo k fatálním pochybením soudů, jejichž náprava byla nesmírně obtížná a někdy se nezdařila vůbec. Soudci zdůrazňují svou nestrannost a odolnost vůči vnějším vlivům, ale skutečnost bývá jiná. Nežijí pod skleněným zvonem, nasávají společenskou atmosféru a leckterý podlehne pokušení zalíbit se lůze.

Přestože masivní mediální lynče a nenávistně komentované online přenosy ze soudních síní jsou nesporně nežádoucím úkazem, neznám žádný případ vystoupení soudce na ochranu obžalovaných proti běsnící novinářské chátře. 

Štvanice  na soudce jsou podstatně vzácnější a soudy se k nim většinou staví netečně. Panika, která zachvátila vedení Krajského soudu v Brně, napadaného tiskem a zejména televizními stanicemi Prima a Nova kvůli údajnému porušování ústavního principu zákonného soudce a kvůli různým jiným výstřelkům soudce Aleše Novotného, je proto zcela výjimečný úkaz. Na obranu proti mediální kritice vystoupil  dne 24.května 2016 „potrefený husák“, nositel aspoň části zpochybňovaných rozhodnutí o přidělování věcí soudcům, soudce Aleš Flídr, servilně vydávaný lobbistickým serverem Česká justice za místopředsedu soudu, jímž není. Ke  cti soudu budiž řečeno, že v originále prohlášení, uveřejněném na internetových stránkách justice, je správně uveden toliko jako pověřený k zastupování místopředsedy soudu.

Sama skutečnost, že se dlouhodobě řeší obsazení významné funkce místopředsedy pro trestní úsek provizoriem bez časového omezení (pozn.: oficiální informace) může být jedním ze znamení, že soud je nemocen. Pověření k zastupování lze právem chápat jako vyjádření skutečnosti, že zastupující není vhodnou osobou pro trvalé obsazení funkce, ale buď se vhodní zájemci o ni neucházejí, nebo předsedovi soudu z jakýchkoli důvodů plně vyhovuje neplnohodnotný náhradník. V případě Aleše Flídra by překážkou trvalého jmenování mohla být jeho minulost soudce protiprávního režimu a přehorlivého člena KSČ.

Je hojně rozšířen názor, že od Listopadu uteklo již tolik vody, a stát se vyvíjí v mnoha ohledech tak odlišně od představ naivních účastníků demonstrací, cinkajících klíči, že by se už předlistopadová minulost neměla nikomu předhazovat. Nicméně povaha článku Aleše Flídra, jeho způsob, jak maskuje nepřístojnosti soudu a napadá jeho kritiky, jsou takového rázu, že mohou posloužit jako důkaz správnosti úvah Ústavního soudu v nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 510/10, který se mimo jiné zabýval otázkou, zda členství  soudce v předlistopadové KSČ může mít negativní vliv na jeho výkon ve funkci soudce demokratického právního státu. Ústavní soud ocitoval  myšlenku amerického filozofa George Santayany,že „ti, kdo si nejsou vědomi věcí minulých, jsou odsouzeni prožít je znovu“ a odpověděl tak, že bývalé „členství v KSČ u soudců může značit sníženou citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem porušoval“, neboť „hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může –ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ. Zde není myšlena event. podjatost soudců – členů KSČ …, ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod“ , která může být právě v důsledku minulosti soudce nižší než je únosné. „Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze hodnotovým systémem …soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci práva vůbec“.

Celý Flídrův text připomíná posrpnový pamflet „Poučení z krizového vývoje  ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. Možnost, že by na straně soudu nebo soudce Aleše Novotného mohlo být něco špatně, a v tom právě by mohl být původ „nechutné a cílené kampaně“, vůbec nepřipouští, aniž by se pokusil věcné argumenty odpůrců zpochybnit, pouze  je zamlžuje a v některých případech přímo zamlčuje. Jde o klasické normalizátorské „vytření zraku“ veřejnosti. Ostatně nepříjemná veřejná debata je především protestem proti porušování Ústavou ČR chráněných procesních pravidel, jejichž dodržování je pojistkou proti zneužívání státní moci ke škodě občanů. Osoba soudce Aleše Novotného je druhotný problém, nikdo neříká, že porušování práva je svázáno s nějakými jeho zápornými osobnostními vlastnostmi.

Aleš Flídr se především podivuje nad souběhem několika právních úkonů, napadajících jednání soudce Aleše Novotného z různých úhlů. Nepřímo naznačuje, že by se mohlo jednat o jakési spiknutí. Není to první případ podlehnutí spikleneckým teoriím v jeho praxi: v t.zv. „znojemském justičním skandálu“ vymyslel nesmyslnou teorii, že jistý odsouzený si nechal zaplatit za převzetí viny za jiného, jemuž tím měl pomoci ke zproštění obžaloby a získání odškodnění.

 Obránce soudce Aleše Novotného pomíjí skutečnost, že jeho chráněnec soudí současně dvě velké kauzy s celkově velkým počtem obžalovaných, mezi nimiž jsou kromě nejvíce zmiňovaných Aleny Vitáskové a Shahrama Abdullaha Zadeha i další silné osobnosti, doprovázené zkušenými obhájci. Způsobilost těchto odpůrců hájit své právo a rozvíjet způsoby obhajoby je podstatně větší než u ubožáků, kteří se musejí spolehnout na šťastnou náhodu při přidělení obhájce ex-offo. Bylo by velmi špatné, kdyby obhájci nechali ležet ladem oficiálně získané informace o nepravostech při sestavování senátů a přidělování věcí senátům a nevyužili je ve prospěch svých klientů. Nemluví se zde o ničem méně významném než je právo na zákonného soudce, které je součástí evropského právního povědomí nejméně od časů Velké francouzské revoluce a je chráněno přímo Ústavou ČR. Z údajů, které poskytl sám soud, je zřejmé, že o zákonnosti některých kroků soudu lze pochybovat, a nedošlo-li k nezákonnostem, pak zcela jistě v určitém období fungování soudu byl v příslušných agendách značný nepořádek. To je další příznak, svědčící o tom, že soud je nemocen.

Ano, soudce Aleš Novotný skutečně čelí více útokům, ale snad až na výjimku spojování náhlé smrti Martina Nováka s jeho odsouzením mají všechny, o nichž vím, nějaký reálný základ, opírající se o údaje, získané od soudu. Samozřejmě je možné, že se přesto nenajde kárný žalobce, který by na něj podal kárnou žalobu a ke  každému obvinění se stěžovateli dostane vysvětlení, že všecko je jinak, pochybení nedosahuje intenzity kárného provinění, a domnělá nepřístojnost je  vlastně nevyhnutelnost, ne-li dokonce záslužný čin. Takto většinou kární žalobci přistupují k obviněním, která přicházejí  zvenčí, tedy od obžalovaných, jejich rodin a přátel či od popuzené veřejnosti. Zaujímají prostě postavení „obrany hradu“. A je-li nejhůř, postoupí kárný podnět na ministerstvo spravedlnosti, kde jej zneškodní pohrobci normalizace či jejich učni.

Zejména Aleš Flídr hořekuje, že přece soudce Aleš Novotný „má výborné pracovní výsledky, v roce 2015 mu Vrchním soudem nebyla zrušena a vrácena ani jedna věc“. Do tohoto tvrzení mu ovšem nezapadá rozsudek nad Martinem Novákem z r.2016 s trestem 15,5 roku odnětí svobody. Poučen „Poučením z krizového vývoje…“ proto připomíná, že zesnulého neodsoudil senát Aleše Novotného, ale Vrchní soud v Olomouci. Pravda je taková, že odvolací soud tuto věc nevrátil senátu Aleše Novotného, ale sám přímo napravil jeho výrok o trestu snížením z 15,5 roku na 6,5. To je v případě pověstně přísného olomouckého soudu něco, co se blíží zázraku, čili prvotřídní trapas pro prvostupňového soudce.

Aleš Flídr ale mlčí o důvodech pro jiné výhrady k jednání soudce Aleše Novotného, kterých si velká média nevšímají. Mám na mysli například průtahy v řízení, překračující zákonné limity. Jde vesměs o pořádkové lhůty, pro jejichž vynucování zákon nezná žádné nástroje, ale přesto kárný soud jejich porušování často trestá. Například právě v těchto dnech za ně potrestal odnětím funkce soudce zlínského soudu Jana Bobka.Nejde o bagatelní záležitost: obžalovaní žijí v nejistotě a ve stresu; svévolné prodlužování řízení je trestem svého druhu, někdy hodně krutým a většinou finančně zničujícím. Soudce Aleš Novotný takto trestal obžalované ve více případech.

Zákon například dává soudci možnost, aby po závěrečných řečech odročil hlavní líčení za účelem přípravy rozsudku o tři dny. V kauze Vladimír Čimpera & spol. (alias kauza Vitásková) si Aleš Novotný vzal sedmdesát tři dny až do 22.února 2016. Pokazil tím obžalovaným Vánoce i novoroční svátky. Navíc po uplynutí této dlouhé  lhůty se zmohl pouze na ústní vyhlášení rozsudku, jež zdaleka nezvládl bezchybně. Písemného vyhotovení rozsudku se obžalovaní  od 22.února dosud nedočkali, ač základní lhůta na jeho vypracování je dvacet dní od ústního vyhlášení. Není to ale jeho osobní rekord: v jiné jeho kauze trvalo čekání na písemné vyhotovení rozsudku devět měsíců. Podle sdělení Aleše Flídra všechny průtahy měl soudce Aleš Novotný povoleny, aspoň zčásti patrně přímo jím. Soud si zřejmě váží více osobnosti soudce Aleše Novotného než zákona a takové maličkosti, jako je nedodržování zákonných lhůt mu s radostí promíjí. Může to ale také znamenat, že soud zákon nectí, a to s vědomím, že odhalení jeho porušování je málo pravděpodobné. Soud, který nectí zákon, byť jen ve vztahu k pořádkovým lhůtám, je vážně nemocný.

Aleše Flídra dále pohoršuje, že obě zmíněné televizní stanice mluví o pochybeních soudu, „ačkoliv k tomu je oprávněn toliko Vrchní soud v Olomouci, případně Nejvyšší soud ČR či Ústavní soud, nikoliv média“ a ptá se, „zda  citované televizní stanice chápou své postavení ve společenském a veřejném životě“. V duchu myšlenek, načerpaných zřejmě kdysi na povinné Večerní univerzitě marxismu-leninismu (VÚML), pan soudce nerozlišuje rozdílnost úloh vyšších soudů a médií a vlastně vyjadřuje názor, že soudci mají svatý nárok na hmotné zabezpečení z prostředků daňových poplatníků, ale ti k povinnosti platit nedostávají právo uplatnit společenskou kontrolu nad jejich nepřístojnostmi. Uvažuje zcela jinak než soudci Ústavního soudu ve zmíněném nálezu, kteří se naopak  vědomě dovolávali neprávnické publicistiky: „ ÚS si uvědomuje, že cituje – byť nikoli jako zásadní – i publicistickou literaturu z pera neprávníků. Tu však nelze přehlédnout, že ÚS nežije ve vzduchoprázdnu a proto právem reflektuje i názory laické veřejnosti na zásadní nedořešené otázky veřejného života naší republiky“. Média přece v našem případě nehodnotí správnost rozsudku nad Alenou Vitáskovou nebo důvodnost obžaloby proti Shahramu Abdullahu Zadehovi, pouze volají na poplach kvůli podezření na krácení ústavních práv obžalovaných, potažmo porušování procesních předpisů. Nijak tím nezasahují do pravomoci odvolacího soudu.

Můžeme se ovšem zamyslet nad tím, zda tlak na brněnský soud a soudce Aleše Novotného není přehnaný. Aleš Flídr o jeho nepřiměřenosti nepochybuje. Nepřísluší mi jeho subjektivní pocity korigovat. Osobně nemiluji používání médií jako prodloužené ruky ať již obžaloby nebo obhajoby. Protože zde o nic takového nejde, dovolím si pouze poznámku, že pozornost, kterou jím zmiňovaná média věnují dění u Krajského soudu v Brně, je procházkou růžovou zahradou proti jiným mediálním štvanicím, vedeným například proti jím zmíněnému bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi a jeho souputníkům, či proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Nepamatuji si, že by tehdy média někdo okřikl, zvláště ne justiční funkcionář.

Posléze se Aleš Flídr pustil do osobních útoků. Vypořádal se se Zdeňkem Koudelkou a poslancem-exministrem Pavlem Blažkem, což jsou veřejně činné osobnosti „v aktivní službě“, od nichž lze žádat, aby odpovídaly za své veřejné vystupování. Oba jistě mají sílu a prostředky, aby mu odpověděli přiměřeným způsobem, pokud pan soudce není „pod jejich rozlišovací úrovní“. Nejhůře se ale otřel o bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, jemuž dosažením věku 70 let zanikl soudcovský mandát a dnes je ve svých 76 letech soukromou osobou. Jako dlouholetý trestní soudce, pracovník Havlovy prezidentské kanceláře,  později blízký spolupracovník legendárního Otakara Molejla a spoluzakladatel a dlouholetý místopředseda Nejvyššího soudu ČR patřil Pavel Kučera ve své době k významným osobnostem české justice a má určitě více zkušeností a větší nadhled než Aleš Flídr. Jistě má k dnešnímu dění co říci. Je podlé předhazovat mu, že „z justice odcházel doprovázen skandálem, když se vyjadřoval k věcem, ke kterým se vyjadřovat neměl“, když o zmíněném „skandálu“ již dnes veřejnost nic neví a nemůže oprávněnost výtky posoudit.  Je zcela nepatřičné zlehčit jej výrokem, že se zdá, „ že tento podivný zvyk ( pozn.: vyjadřovat se k věcem, které ho nepálí) ho neopustil.“ Nejde přece o „podivný zvyk“, ale o uplatnění ústavního práva na svobodu názoru a projevu, navíc práva člověka, znalého věci.Výrok Aleše Flídra je dalším důkazem oprávněnosti výše zmíněných úvah Ústavního soudu o škodlivosti pozůstatků komunistické indoktrinace v hlavách některých předlistopadových soudců.

Pavel Kučera odešel de iure z justice, protože dosáhl věku 70 let. O dramatických okolnostech, které poznamenaly poslední roky jeho kariéry, dnes veřejnost nic neví, takže Flídrův útok na něj je napadením bezbranného. Vzpoura bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky, v které se Pavel Kučera postavil proti ní, upadla v zapomnění. Paní expředsekyně mu ale loajalitu k prezidentovi neprominula a vděčně sáhla po stížnostech na něj, které jí postoupil zbabělý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Pomstila se podáním absurdní kárné žaloby, která padla na politicky řádně nakypřenou půdu: bylo přece třeba někoho odsoudit za vyvolání „války žalobců“ protiprávním zásahem státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Za účelem odpoutání pozornosti od pravých pachatelů, chráněných jako capo di tutti capi ministrem Jiřím Pospíšilem, součinností bývalých prokurátorek Marie Benešové a Zlatuše Andělové a několika neodpovědných novinářů bylo podle vzorů předlistopadové prokuratury zkonstruováno „protistátní spiklenecké centrum“ z účastníků přátelských „posezení u kávy“ Pavla Němce, Renáty Vesecké a Pavla Kučery. Pavel Němec byl jako advokát „mimo dostřel“, Renatu Veseckou, pro kterou by kárné řízení znamenalo ztrátu kariéry, tehdy ještě chtěl capo di tutti capi chránit, pouze Pavlu Kučerovi se v podstatě nemohlo nic stát, protože dospěl k přirozenému konci soudcovské kariéry. Ač jako soudce neměl na rozhodování státních zástupců o „kauze Čunek“ vůbec žádný vliv, stal se obětním beránkem.

Než napadat soukromou osobu Pavla Kučeru, měl se Aleš Flídr raději veřejnosti vyzpovídat ze své spoluodpovědnosti za zločinné rozhodnutí nepovolit obnovu procesu žadateli, který byl prokazatelně odsouzen za trestný čin, spáchaný někým jiným, rovněž za něj pravomocně odsouzeným. V daném řízení sehrál Aleš Flídr úlohu předsedy odvolacího senátu, který nepovolení obnovy posvětil. Jeho rozhodnutí později zrušil Nejvyšší soud ČR. Vina pravého pachatele a neúčast odmítnutého žadatele o obnovu na jeho jednání byla již znova pravomocně potvrzena. Cestu k nápravě otevřel spolek Šalamoun podáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jemuž vyhověla exministryně spravedlnosti Marie Benešová.