ŠLACHTAGATE:POLICEJNÍ PREZIDENT NA MUŠCE

Aféra Šlachtagate se rozjela a je nadále hlavním bodem pozornosti médií.  Nezdá se, že proti předchozím fázím by bouře začala slábnout. Zúčastnění politici si  nadále posílají nevlídné vzkazy. Ke sblížení stanovisek hlavních postav skandálu, tedy Andreje Babiše a Milana Chovance, zřejmě nepřispěly ani jejich oddělené rozhovory s prezidentem republiky. O jejich výsledku referovali každý jinak, samozřejmě vždy jen ve svůj prospěch. Zajímavá je zmínka Andreje Babiše, že se s Milošem Zemanem shodli na potřebě obnovení finanční policie. Je to chytré: pokud by se nepodařilo zabránit vytvoření Národní centrály proti organizovanému zločinu, nechť se zrodí jako mrzák, nesystémově zbavený podstatné složky. Nesporným výsledkem dosavadního vývoje je pouze zesílení dojmu, že Andreji Babišovi jde hlavně o udržení Roberta Šlachty v silném postavení. Policista tím definitivně přichází o pel panenské nevinnosti nezávislého policisty. Pověst “Babišova muže” se za ním potáhne, kamkoli půjde.

Trvá zásadní nesoulad mezi věcnými informacemi o povaze připravované reorganizace, které šíří strany sporu. Babišův tabor má výraznou mediální převahu a přemílá do omrzení tvrzení, že k zemětřesení dojde hned 1. července, akce není připravena, nebyla s nikým projednána. Policejní prezident může vysvětlovat jak chce, že na přípravách se pracovalo několik měsíců, k 1.červenci vznikne pouze střechová velitelská struktura a nový útvar začne skutečně fungovat až od 1.ledna 2017. Má to marné. Je to jako u špatného soudu, u něhož se obžalovaný může hájit jak chce, ale žalobce a soudce mají předem ve všem jasno a stejně ho odsoudí, i kdyby byl skutečně nevinný.

Pozornost veřejnosti zaměstnává program daších jednání a spekulace o jejich možném výsledku: po dnešním zasedání Bezpečnostní rady státu zdůrazní nepřístojné zpolitizování problému ještě i  středeční dohodovací jednání koaličních špiček. Pak ještě pohovoří prezident republiky s nejvyšším státním zástupcem a teprve pak se k věci vyjádří jako chytrá horákyně, když už nejspíš bude o všem rozhodnuto. Komentátoři se předhánějí v kombinování možných  výsledků jednotlivých jednání. Meditují nejen nad tím, zda se uskuteční plánovaná reorganizace republikových útvarů kriminální policie, ale snad ještě vice o vyhlídkách na pokračování současné  koalice, protože všichni již pochopili, že aféra je prudkým výkopem předvolební kampaně Hnutí ANO.

Díky mediálnímu humbuku zůstává nedoceněná informace o pondělní návštěvě olomouckých žalobců na Policejním prezidiu. Běžný občan ji patrně vnímá jako prostou informativní schůzku. Ve skutečnosti jde o první úkony trestního řízení, v němž jsou podezřelými dva nejvyšší služební funkcionáři PČR. Čirou náhodou se uskutečnily v den třetího výročí zásahu ÚOOZ na Úřadě vlády ČR. Stejně jako tehdy i nyní předvádějí svou moc žalobci olomouckého  “speciálu” pro politicky “cinknuté” policejní zásahy (pardon, malého Vrchního státního zastupitelství v Olomouci), kteří jsou z hlediska striktně vyložených pravidel místní příslušnosti nepříslušní: pokud už úkony neprovedla zákonem určená Generální  inspekce bezpečnostích sborů, příslušné by mělo být Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7. Rozpínání olomouckých žalobců do Prahy by patrně nebylo možné bez přikázání případu nejvyšším státním zástupcem nebo aspoň bez jeho mlčenlivého souhlasu.

Veřejnost by měla zbystřit pozornost: státní zastupitelství může do věci kdykoli zasáhnout jako deus ex machina a všechny dosavadní spekulace o možných výsledcích jednání Bezpečnostní rady státu, dohodovacího řízení a názorech prezidenta republiky ztratí význam. Za předpokladu, že by na základě vyhodnocení podaných vysvětlení vyslýchaných policejních šéfů by jim žalobci sdělili obvinění  podle §160 odst.1 tr.ř., ministrovi vnitra by nezbylo nic jiného, než je podle §40 odst.1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů postavit mimo službu a pustit z hlavy myšlenku na sloučení ÚOOZ a ÚOKFK. Postižení by museli být dokonce vděčni, že se svým ministrem žijí v klidu a míru, protože jinak by se jim mohlo přihodit totéž, co před časem nezávislému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu: ministr by je mohl propustit ze služebního poměru policisty a tím je připravit o funkce i o výsluhu.

I tak přichází  do úvahy možnost, že “podezřelí” služební funkcionáři pochopí návštěvu olomouckých žalobců jako hrozbu a hodí ručník do ringu, aby si aspoň zajistili odchod s nárokem na výsluhu. Uvolnění místa policejního prezidenta by vyvolalo zběsilou rvačku o jeho obsazení politicky přijatelným, matce straně a jejímu vůdci náležitě oddaným policistou. Je možné, že Andrej Babiš by se pokusil prosadit “svého” Roberta Šlachtu.

Kterákoli z výše uvedených hororových variant možných následků zahájeného trestního řízení proti nejvyšším šéfům policie by znamenala velmi hluboký zásah do chodu sboru a stejně jako kdysi “odstřelení” Petra Lessyho by se stala evropskou senzací, jež by zostudila Českou republiku na mezinárodní scéně. Proto doufám, že žalobci nechají “podezřelé” policejní důstojníky v klidu. Přesto postup olomouckého státního zastupitelství vyvolává otázky, a to především po důvodech jeho opakovaného použití k zásahům, které mají příchuť puče.  Je snad Ivo Ištvan ochotnějším vykonavatelem pokynů  nejvyššího státního zástupce než Lenka Bradáčová, která vládne úřadu trojnásobné velikosti a většinu obětí dvojice Ištvan- Šlachta má v místě ?

Významná je navazující otázka po hranicích moci či svévole státního zastupitelství. Protože vrchní státní zástupci jsou přímými podřízenými nejvyššího státního zástupce, tedy jsou výkonným nástrojem jeho trestní politiky, je to především otázka po  vymezení jeho osobní moci. Z povahy případů, jež dozorovali olomoučtí státní zástupci na jeho pokyn, nebo s jeho mlčenlivým souhlasem, vyplývá, že nejvyšší státní zástupce si přisvojuje v oboru své působnosti nadřazené postavení nad ostatními úřady moci výkonné. Proto se nerozpakoval pověřit olomoucké žalobce dohledem nad “realizaci” ÚOOZ z 13.června 2013 na Úřadu vlády, nebo aspoň tolerovat jejich účast, či svěřit jim akce v  Energetickém regulačním úřadu a proti jeho předsedkyni Aleně Vitáskové, posléze v současnosti proti nejvyššímu vedení PČR. Blíží se tak postavení předlistopadového generálního prokurátora a v jistém ohledu je silnější: jeho komunistický předchůdce by si musel vyžádat pro podobné choulostivé zákroky předběžný souhlas příslušného orgánu KSČ, aby bylo jisté, že neuváženým zásahem nenatropí více škod než užitku. Pavel Zeman nemá, koho by se ptal (pokud vypustíme Romana Jurečko a Andreje Babiše) a stejně jako jeho podřízení nebude volán k odpovědnosti, dojde-li ke zbytečným škodám. Určitě by se neptal ministra spravedlnosti (míněno bez ohledu na osobu), jehož autoritu již dlouhou řadu let příležitostně podrývají politizující soudci, státní zástupci, exekutoři, politici, novináři a bůhví kdo ještě. Demokracie je soustava vah a protivah: v českých poměrech v operativním řízení protiváha k moci nejvyššího státního zástupce neexistuje. Stojí nad ním jen bůh (pokud existuje). Neexistuje nikdo, kdo by mu zabránil v provedení nebo připuštění svévolné akce. Mantra o nezávislosti státního zastupitelství zní sice hezky, ale její české provedení nutně vede k nadužívání moci. Z výše zmiňovaných událostí by mělo vzejít její přehodnocení, tedy rámcové podřízení nejvyššího státního zástupce vhodnému orgánu moci výkonné.