ODMÍTNUTÁ MILOST

Vracím se k případu podmíněně propuštěného odsouzeného, jemuž prezident republiky 18.října 2024 odmítl udělit milost (zde). Již dříve jsem se vyjádřil obecně k přístupu prezidenta Petra Pavla k agendě milostí prezidenta republiky (zde a zde). 

Můj zájem o případ oživil rozhovor, který s podmíněně propuštěným natočila Lenka Králová. Je dostupný na internetových stránkách www.vtranzu.cz (zde) 

Je to velmi zvláštní případ. Žadatel byl odsouzen a výkon trestu nastoupil jako žena, věznici opustil jako  muž s vaginou. Během výkonu trestu prodělal vrcholnou část procesu změny pohlaví. Zažil vážné nepříjemnosti rázu zdravotního i psychologického a společenského. Část výkonu trestu strávil v ženské věznici, závěrečnou v mužské.   

Během své dlouholeté činnosti justičního potížisty jsem navštěvoval věznice a získal přibližnou představu o životě vězňů, ale také o obtížné záslužné práci příslušníků Vězeňské služby ČR. Podle mého názoru soudy při ukládání nepodmíněných trestů počítají s jejich výkonem ve standardních podmínkách. Zmíněný odmítnutý žadatel o milost měl ale výkon trestu zostřený průvodními jevy procesu změny pohlaví. K tomu jistě prezident republiky nepřihlížel, pokud se skutečně jednalo o jeho osobní rozhodnutí, nikoli o rutinní úkon úředníků. Ačkoli zastávám konzervativní názor o existenci dvou pohlaví, ačkoli nesdílím módní názor, že pohlaví je sociální konstrukt a obecně nechovám sympatie k osobám, které změnu pohlaví podstupuji, jsem přesvědčen, že prožitky žadatele o milost ve vězení byly tak nepříjemné, že jejich zohlednění neměl prezident republiky přehlédnout. Domnívám se dokonce, že kdyby posouzení žádosti věnoval péči, obvyklou při projednávání žádostí o milost jeho předchůdcem, možná by humanitární odůvodnění omilostnění našel. Někdo může namítat, že žadatel celý proces podstoupil ze svobodné vůle. Nejsem si jist, zda si dovedl představit, co ho čeká a v každém případě soudím, že trpěl a  utrpení mohl být ušetřen. 

Dověděl jsem se od odmítnutého žadatele, že příslušníci Vězeňské služby se k němu chovali slušně  a tíži jeho údělu mu maximálně ulehčovali, a to v obou věznicích, jimiž prošel. 

Život se ale 18.října 2024 nezastavil. Odmítnutý žadatel o milost v prosinci r.2024 požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Měl naplněné všechny předpoklady: odpykal zákonem stanovenou část trestu, jeho chování při výkonu trestu bylo bezvadné, měl zajištěné zaměstnání po propuštění a čekala na něj rodina. Přesto jsem si nebyl úplně jistý, že s žádostí uspěje. Různá řízení o podmíněné propuštění jsem sledoval opakovaně a ze zkušenosti vím, že soudy jsou nevypočitatelné. Ale v tomto případě  senát byl rozumný. Žádosti vyhověl. Pana odsouzeného propustil na svobodu se zkušební lhůtou pěti let. A dokonce ani státní zástupce se proti rozhodnutí o propuštění neodvolal (to je častá příčina potíží), takže osvobozený muž opustil věznici 21. ledna 2025 v doprovodu  členů své rodiny. 

Zůstává skutečností, že se mohl dostat na svobodu o tři měsíce dříve nebýt strohého přístupu prezidenta republiky k žádosti o milost.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POKUD MĚ PAMĚŤ NEKLAME…

Slovy „pokud mě paměť neklame“ jsem uvedl poslední větu předposledního odstavce článku „Kdo chce do Brna místo Lenky Bradáčové ?“ (zde). Vyslovil jsem v ní domněnku, že v průběhu usilování bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana o prosazení nového zákona o státním zastupitelství patřil doc. Zdeněk Koudelka k podporovatelům jeho záměru. V té době jsem se občas s panem docentem někde setkal a zúčastnil jsem se v Brně nejméně jednoho zajímavého semináře, který uspořádal. Vždy se ke mně choval přátelsky. Nenapadlo mě, že jsme ve skutečnosti mohli stát na opačných koncích barikády. 

Ale spoléhání na stařeckou paměť se mi nevyplatilo, neboť ve skutečnosti mě nemilosrdně  oklamala. Pan docent mě na to upozornil zdvořilým e-mailem.  Nežádal o veřejnou omluvu, ale přece jen se mu touto cestou omlouvám. Pochybil jsem, když jsem vyslovení mylného názoru nepředešel zapátráním na internetu nebo v mém archivu. Od rušných sporů o zákon přece uplynulo mnoho let. Až po jeho upozornění jsem nakonec ve svém archivu našel článek z r.2013, jímž jsem se vyjádřil v neprospěch jeho názoru na návrh nového zákona. 

Na rozdíl od něj a jiných odpůrců zmařeného nového zákona se opírám  o poznatky, které jsem získal v jedné etapě svého života, v které jsem se zabýval projektováním vnitřních systémů podnikové organizace a řízení a musel jsem se seznámit se základy teorie řízení. 

Současný způsob uspořádání státního zastupitelství mi připadá neudržitelný. Je výsledkem nahodilého řešení různých problémů, které vznikly po převratu v r. 1989. Ponechám stranou pochybnosti o správnosti rozhodnutí zřídit státní zastupitelství místo prokuratury. Ustavení dvou vrchních státních zastupitelství nevyplynulo z potřeby vybudování účinného nástroje vedení trestního řízení, ale z nezbytnosti nějak se vypořádat se zánikem federálních úřadů a s převedením  jejich agendy a zaměstnanců do republikových struktur. Ve skutečnosti došlo k návratu k zemskému uspořádání státu, které v jiných oblastech veřejné správy nemá obdobu. Nenavazuje na územní uspořádání policie, která je nejbližším “souputníkem” státního zastupitelství, ani na strukturu územní samosprávy. Především je překážkou pro nastolení absolutně jednotného způsobu výkonu předsoudních fází trestního řízení na celém území státu. A občané mají nesporně právo, aby je orgány trestního řízení obsluhovaly v každém koutě republiky stejně. Současné uspořádání způsobuje, že mezi způsobem jednání státních zastupitelství v oblasti působnosti Vrchního státního  zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jsou sice nepatrné, ale  přece jen viditelné rozdíly. Ostatně oba úřady se od sebe nápadně liší. Vrchní státní zastupitelství v Praze je kompaktní úřad, jehož pracovníci sídlí v jedné budově. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci  “obhospodařuje” zhruba třetinový počet státních zástupců, rozptýlených do tří poboček po území bývalé Země moravskoslezské. 

Tvůrcům současné struktury se naplnilo přání předejít vzniku obdoby silného postavení generálního prokurátora předlistopadového státu. Postavení nejvyššího státního zástupce je velmi slabé. Je přímým nadřízeným pouze pro státní zástupce a ostatní zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a pro dva vrchní státní zástupce. Nemá dohledovou pravomoc nad krajskými a okresními státními zastupitelstvími. Svou moc může v převážném rozsahu uplatňovat pouze nepřímými a mimořádnými nástroji. Moc vrchních státních zástupců v operativním řízení je podstatně větší. 

Pro zrušení vrchních státních zastupitelství svědčí i pravidlo, že čím delší a složitější je řetězec řízení, tím je přenos informací v něm těžkopádnější, vzdálenost mezi vedením úřadu a výkonnými složkami se zbytečně prodlužuje, účinnost řízení se snižuje. 

Neobstojí námitka, že vrchní státní státní zastupitelství jako třetí stupeň řídící struktury jsou potřebná pro obsluhu vrchních soudů. Jenomže vrchní soudy jsou z hlediska struktury řízení soudy nikoli třetího, ale druhého stupně. 

Máme totiž dvě dvoustupňové soustavy obecných soudů. Prvním stupněm nižší z nich jsou okresní soudy a druhým stupněm jsou odvolací oddělení krajských soudů. Prvním stupněm vyšší soustavy jsou  prvostupňová oddělení krajských soudů, druhým stupněm vrchní soudy. Je to určitá zvláštnost, kterou jsme zdědili po předlistopadovém režimu. Její zavedení umožnilo zahajovat obtížnější procesy u soudů se zkušenějšími soudci. Na základě zkušeností dlouholetého laického pozorovatele soudních řízení trestních v obou soustavách soudím, že to je jedna z mála prospěšných věcí, jež jsme po komunistech zdědili. 

Pro obsluhu vrchních soudů jako soudů druhého stupně není nezbytné zřizovat třetí stupeň státního zastupitelství. Mohou je docela dobře obsluhovat krajská státní zastupitelství, jejichž vnitřní organizační a řídící strukturu by bylo třeba přizpůsobit. Zjednodušená soustava státního zastupitelství bude účinnější a levnější. 

Nemyslím si, že kvůli zrušení vrchních státních zastupitelství musí dojít ke zrušení vrchních soudů. Vliv územního rozptýlení soudních senátů do dvou míst nehraje stejnou roli jako v případě státního zastupitelství, v němž funguje přímá nadřízenost-podřízenost mezi vedoucím státním zástupcem a jeho podřízenými. Předsedové soudů nemají pravomoc přikazovat soudcům, jak mají soudit. Převažující vliv na dojem o rozdílnosti vrchních soudů má individualita soudců, kteří jsou ve svém rozhodování nezávislí. 

Opakuji tedy, že pro mne jako laika, dlouhodobě sledujícího činnost soudů a státního zastupitelství a brojícího proti jejich nešvarům, je záměr Lenky Bradáčové navázat na reformní snahy Pavla Zemana a jeho podporovatelů silným důvodem ke spokojenosti s jejím jmenováním. Kromě toho doufám, že na některé ze státních zástupců NSZ bude mít příznivý vliv její mnohými proklínaný workoholismus.

==================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

CHÝRY O SOLÁRNÍCH PODVODECH

Dne 6.února 2025 vydal SeznamZprávy článek Daniela Nováka „Podnikateli Zemkovi se hroutí solární byznys zrozený za štědrých podpor“ (zde). Týkal se jen jednoho odvětví Zemkových podnikatelských aktivit, ale vyvolal paniku v celé obci jeho zákazníků a obchodních partnerů.

Potřeboval jsem hodně času, abych článek jako celek strávil. Popisuje podnikatelskou tragédii, která se zrodila v r. 2010 a postupem času nabyla dnešní podoby a hrůzostrašných  rozměrů. Má stránku ekonomickou i trestně právní. Během dlouhé doby se o případu napsalo hodně stran novinářských textů a postupně se na něj nabalily různé chýry, nad kterými se dnes už nikdo nezamýšlí. Prostě je lidé berou jako zjevenou pravdu. K tomu přibyla změť soudních a jiných úředních rozhodnutí. Orientovat se v ní je obtížné.

Problematikou jsem se začal zabývat příležitostně, takřka proti své vůli, když jsem 3. června 2014 poprvé vstoupil s bývalou předsedkyní ERÚ Alenou Vitáskovou do soudní síně Krajského soudu Brno, v které vládl soudce Aleš Novotný. Žalobce Radek Mezlík přihodil Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou k obžalovaným účastníkům licenčního řízení chomutovských solárních elektráren, ač s nimi neměly nic společného.  A od té doby  křivdy na solárnících se stále vracejí do mých úvah.

Podnikatel Zdenek Zemek st. pojal záměr vybudovat tři fotovoltaické elektrárny v areálu své chomutovské firmy v rámci opatření, jimiž čelil dopadům ekonomické krize. Kromě prostředků svého holdingu investoval miliardu z úvěru. Obecně by uskutečnění podnikatelského záměru mělo zajistit návratnost vložených prostředků včetně splacení úvěru a nad to přinést aspoň minimální zisk. To je  základní pravidlo podnikání. V tomto případě vidíme, že ve skutečnosti v důsledku působení různých vnějších vlivů podnikatel místo zisku utrpěl obrovské ztráty a navíc se musel dožít  trestního postihu synů a spolupracovníků. Později byl v jiném řízení odsouzen také, a to k podmíněnému a peněžitému trestu. Kromě nepříznivých povětrnostních podmínek v době dokončování výstavby pohromou byla celá řada zásahů státních orgánů.

Současná vláda počítá s dalším budováním solárních elektráren jako prostředku k zajištění energetické bezpečnosti státu. Očekává tedy, že další podnikatelé se pustí po stopách Zdenka Zemka st. Jeho osud je ale důvodem k bedlivému vyhodnocení podnikatelského rizika: úspěšnost záměru je mimo jiné podmíněna jistotou dotační, popř. cenové politiky státu a na tu se nelze spolehnout. Koncem r.2010 stát náhle podstatně snížil s účinností od 1. ledna 2011 dotované výkupní ceny elektřiny, čímž významně ohrozil způsobilost podnikatelů splácet úvěr.  A ve státním rozpočtu na r. 2025 není zajištěn dostatek prostředků na dotování obnovitelných zdrojů energie. Víc se jich ministrovi financí do rozpočtového puzzle prostě nevešlo. Nikdo neví, co bude zítra. A budovatele nových solárních elektráren nic nechrání před zásahy státu, jež přispěly k neúspěchu podnikatelského záměru Zdenka Zemka st.

Ve zmíněném článku se uvádí, že jeho elektrárny získaly licence neoprávněně, protože ke dni 31.prosince 2010 nebyly dokončeny. To je hluboce zakořeněný chýr. Elektrárny zcela určitě stály. Na konci prosince 2010 je vyfotografovala družice NASA. Rozlišovací způsobilost fotografií je tak vysoká, že na nich lze počítat panely.  Podle platných předpisů z té doby o udělení licence rozhodovala komise pracovníků Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) po prohlídce zařízení na místě. Žadatel musel při tom prokázat, že má oprávnění s elektrárnou nakládat a zařízení je bezpečné.  V našem případě pracovníci ERÚ uznali 31.prosince 2010  elektrárny za způsobilé k získání licence a Zemkové prokázali oprávnění vlastníků konvalidovanými protokoly o převzetí zařízení od dodavatele a bezpečnost revizními zprávami k nízkonapěťovým rozvodům.

Je pravda, že při první kontrole stavu elektráren dne 20.prosince 2010 komise našla na miliardové investici nedodělky v rozsahu několika desítek tisíc Kč a licence neudělila. Ale 21. prosince 2010 vedení ERÚ souhlasilo s opakováním kontroly a 22. prosince 2010 distribuční společnost připojila elektrárny k síti, takže začaly dodávat proud. Při další prohlídce dne 31.prosince 2010 pracovníci ERÚ zjistili, že elektrárny jsou způsobilé pro získání licencí. S jejich názorem souhlasili další přizvaní odborníci včetně zahraničního experta úvěrující banky. Tvrzení, že licence vydal ERÚ neoprávněně, nedokončeným elektrárnám a dokonce snad na základě nějakého podvodu, se rozchází se skutečností. Oprávnění pracovníci ERÚ, kteří o vydání licencí rozhodli, viděli vše, co vidět chtěli a měli k disposici úplný spis s přílohami k žádostem o licence. Elektrárny pak prodávaly elektřinu za původní cenu, platnou v r. 2010, až do počátku roku 2013, kdy stát zásadně změnil způsob proplácení dotací. Pokud snad z mně neznámých důvodů získaly elektrárny licence skutečně neoprávněně, pracovníci ERÚ, kteří jejich vydání povolili, dle mého laického názoru měli usednout na lavici obžalovaných společně se solárníky. 

Domněnka, že chomutovské solární elektrárny získaly licence neoprávněně, byla jedním z důvodů vyvolání trestního stíhání osob, zapojených do procesu budování elektráren, v němž obžalobu podal státní zástupce VSZ Olomouc Radek Mezlík a senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně vynesl rozsudky s vysokými tresty. 

Veřejnost neví, že způsobilost elektráren k získání licencí byla podrobena dalším zkouškám. Především v ERÚ proběhlo řízení k žádosti o povolení obnovy licenčního řízení, jehož předkladatel usiloval o odebrání licencí chomutovským elektrárnám. Ředitelka licenčního odboru ERÚ Michaela Schneidrová po přezkoumání licenčního spisu rozhodla ve správním řízení, že žádost je nedůvodná. Čili  zachovala licencím platnost. Byla pak za to odsouzena k vysokému trestu odnětí svobody a strávila dokonce několik měsíců ve vězení. Ale v lednu r. 2018 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že se nedopustila trestného činu a nařídil její propuštění na svobodu. V průběhu dalšího řízení byla zcela zproštěna obžaloby. 

Později na základě trestních oznámení dvou na sobě nezávislých oznamovatelů severočeská kriminální služba přezkoumala okolnosti vydání licencí chomutovským elektrárnám 31.prosince 2010 se závěrem,  že elektrárny měly odpovídající náležitosti a licence obdržely právem. Stížnosti oznamovatelů proti policejním usnesením zamítl stejný státní zástupce Radek Mezlík, zmiňovaný výše jako pronásledovatel solárníků. Potvrdil, že k 31.prosinci 2010 byly elektrárny způsobilé pro získání licencí. 

Hned v r.2011 se začala zvedat vlna trestních a později i správních řízení s budovateli solárních elektráren, poněkud připomínající někdejší hony na kulaky. Podnikatelský klan Zemků přišel na řadu mezi prvními, nebo možná vůbec jako první. Došlo k tomu tak, že někdy počátkem r. 2011 místopředseda ERÚ Antonín Panák našel v licenčních spisech revizní zprávy z konce prosince r.2010, které považoval za padělky a zanesl je na policii.

Později se ukázalo, že je do spisu založili pracovníci dodavatelské firmy, kteří připravovali licenční spisy pro prohlídku elektráren komisí  ERÚ 31.prosince 2010. Zjednodušili si tak splnění úkolu v situaci, kdy stálý revizní technik Vladimír Čimpera byl nemocen. 

Policie nalezené listiny vyhodnotila jako padělky a zahájila úkony trestního řízení. Proti tomu by nebylo možné  nic namítat, kdyby se omezila na pachatele. Ale z neznámých důvodů se rozběhlo prověřování celého licenčního řízení, ač investoři si dodání padělaných revizních zpráv neobjednali a o jejich založení do spisu vůbec nevěděli. Neodpovědnost zhotovitelů padělků vyvolala katastrofu, jejíž účinky dopadly na hlavy nevinných lidí. 

Nález údajných padělků ovlivnil i správní řízení. Byl jsem přítomen správnímu řízení soudnímu, při  němž právní zástupce investorů chtěl založit do spisu jako další důkaz obsáhlý znalecký posudek renomované poradenské firmy PricewaterhouseCoopers. Soudce David Raus ale přijetí dalšího důkazu odmítl, protože vzhledem k existenci padělaných revizních zpráv byla  pro něj důkazní situace jasná a zrušení platnosti licencí nevyhnutelné. Protože znám obsah znaleckého posudku, jako laik pochybuji, že by soud po seznámení s ním rozhodl o odebrání licencí. 

Na výsledky trestního i správního soudního řízení měla vliv neujasněnost právních předpisů. Revizní technici prováděli  revize nízkonapěťových rozvodů a vypracovávali revizní zprávy způsobem, na který byli zvyklí. V r.2013 Nejvyšší správní soud vydal závazné rozhodnutí o náležitostech postupu při revizi a obsahu revizní zprávy. Pokud se pak  v licenčním spisu nalézala revizní zpráva, jež jeho rozhodnutí neodpovídala, byl to důvod k odebrání licence a k odsouzení revizního technika pro podvod  k nepodmíněnému trestu. Až dosud jsem věřil, že retroaktivita právních rozhodnutí je nepřípustná, ale je zřejmé, že v případě honu na solárníky je dokonce vítaná. 

Až v r. 2024 při rozhodování o jiné obžalobě kvůli vydání licence v r.2010 soud připustil, že revizní technik nemá být trestán za nedbání pravidel, jež v r. 2010 neexistovala. Uznal mu jednání v dobré víře a upustil od potrestání.

Za nerespektování neznámých pravidel bylo zřejmě odsouzeno více revizních techniků. Ministr spravedlnosti by měl nechat prozkoumat příslušné trestní rozsudky a vyhledat případy takto potrestaných revizních techniků. Patrně by zasluhovali rehabilitaci.

Vzácná, patrně však ne zcela ojedinělá je jiná „specialita“ postupu státního zástupce Radka Mezlíka v řízení proti podnikatelskému klanu Zemků. Jak výše uvedeno, přílohou k žádosti o licence byl protokol o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investorů. Takový dokument nelze vyrobit za 5 min. těsně před příchodem komise ERÚ. Žadatelé nemohli předjímat přesně, kdy na ně přijde řada. Připravili protokoly s předstihem. Mezi jejich obsahem a skutečným stavem elektráren při návštěvě komise ERÚ  dne 20. prosince 2010 byl ale malý rozdíl. Kvůli drobné fyzické nedokončenosti zařízení komise vydání licencí nepovolila.

Rozpor mezi obsahem protokolu a skutečným stavem zařízení vyhodnotil v trestním řízení státní zástupce Radek Mezlík jako pokus o podvod. Motivem pro přípravu protokolů ale nemohl být úmysl podvést ERÚ, protože na  rozdíl od policistů,  státních zástupců a soudců investoři  věděli, ERÚ nevydá licence na základě pouhého předložení protokolů, neboť rozhodující je posouzení skutečného stavu elektráren pracovníky ERÚ na místě samém. Pro orgány činné v trestním řízení měl neúspěšný první pokus o získání licence význam srovnatelný s koncem světa. K dalším jednáním mezi investory a ERÚ ze dne 21.prosince 2010, k připojení elektráren na rozvodnou síť dne 22. prosince 2010 a dokonce ani k nové prohlídce z 31.prosince 2010, završené vydáním licencí, již nepřihlíželi. Jednatele investujících společností obžalovali a odsoudili k vysokým trestům. Nedbali, že v dalším postupu budování elektráren došlo ke konvalidaci obsahu protokolů, licenční řízení bylo úspěšně završeno a nevznikla škoda ani investorům, ani státu.

V r.2024 proběhl soudní proces s budovateli jiné elektrárny, která získala licenci na konci r. 2010. Vyskytl se v něm stejný problém – nesoulad soupisu součástí vybavení zařízení elektráren na začátku licenčního řízení se skutečností. Ale soud rozhodl, že použitím dočasně vadné, později konvalidované listiny nebyla způsobena škoda. Jednání, jež nezpůsobí škodu, není trestným činem.

Souhrnný pohled na soubor úředních úkonů, konaných ERÚ, orgány trestního řízení a správními soudy v podmínkách neujasněnosti procesních předpisů na mne působí dojmem chaosu, v němž spravedlnost občas přišla zkrátka. Zcela jistě se to netýká jen případu chomutovských solárních elektráren. Proběhlo několik desítek trestních řízení a také došlo k početným zásahům správních soudů, vyvolaným nejvyšším státním zástupcem ve veřejném zájmu. Bylo by velmi zajímavé a patrně i prospěšné, kdyby celek „honu na solární barony“ prozkoumala skupina nezávislých, nestranných právníků. Kdyby se mi chtělo vtipkovat, navrhl bych zřízení vyšetřovací parlamentní komise. Při představě, že možná několik revizních techniků sedělo ve vězení, protože v r. 2010 neznali pravidla, nastolená správními soudy v r. 2013, mi ale do vtipkování není. Apeluji proto na ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby se nad touto záležitostí zamyslel.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ŽENU NEUHODÍŠ ANI KVĚTEM

Několik posledních dní zaměstnává média šikana hodonínské školačky. Je to jeden ze stále četnějších projevů sklonu  dětí k násilnému jednání. Je hrůzný tím, že šikanování trvalo delší dobu a podílelo se na něm více osob. Když jsem byl ve věku hodonínských násilníků, rodiče nám vštěpovali zásadu „ženu neuhodíš ani květem“. Samozřejmě jsme nebyli andělé a docházelo k různým pranicím, ale hrubé násilí vůči dívkám bychom si nedovolili.

Dnes je všechno jinak a výše zmíněnou zásadu někdy nectí ani policisté a státní zástupci. Právě sleduji případ, podobný hodonínskému, jen jde o jednorázový projev surovosti s menším počtem účastníků.

Dvě dívenky si zahrály fotbal s trojicí chlapců. Zápas prohrály. Drobnou dvanáctiletou Alenku prohra hnětla. Začala se s chlapci hádat. Hádka přerostla v oboustranné pošťuchování, v němž stála sama proti čtveřici kamarádů. Jeden se ji pokusil kopnout do hlavy, ale nezasáhl. Povzbudilo ji to k neženskému chování: také kopla, ale hlavu zasáhla. Pak se náhle ocitla na zemi, aniž by věděla, jak se to stalo. Chlapci začali ležící dívku kopat do břicha a zad. Skrčila se a kryla si hlavu. Rozplakala se, křičela a patrně na chvíli ztratila vědomí. Ujala se jí náhodná kolemjdoucí neznámá dospělá žena.  Vložila jí do úst cukr a přivolala záchranku, která ji odvezla do nemocnice. Tam za ní dorazila přivolaná matka a babička. Při lékařském vyšetření se naštěstí ukázalo, že vnitřní orgány neutrpěly újmu. Odneslo to vnitřním zraněním pouze koleno, které ji bolelo několik týdnů. Musela nějaký čas chodit o berlích a nosit ortézu. 

Žije sama s matkou a dvěma sourozenci. Matce chvíli trvalo, než ji přiměla, aby s ní šla na policii, protože se policie dětsky bála. Ostatně se nějaký čas bála i chodit na hřiště. Navzdory zpoždění oznámení policie událost prošetřila. Spokojila se ale se zjištěním, že dívka neutrpěla vážnější zranění. Zjistila totožnost chlapců. Vyslechla nejen je, ale dokonce i někoho z rodičů, kterého surovci přivolali na místo. Nepídila se po osobě, která přivolala záchranku. A případ odložila. 

Policejní komisař se  vyjádřil, že na incident nahlíží jako na nevinnou potyčku mezi dětmi. Ke zranění Alenky došlo podle něj v podstatě neúmyslně, náhodou, jak se děti různě strkaly. Nad kopáním do ležící se nepohoršil. 

Podle mého názoru skutečně vše začalo nevinnou dětskou potyčkou, kterou možná i Alenka vyprovokovala. Ale nahlížet takto na kopání do dívky, ležící na zemi a křičící bolestí považuji za nepřípustné. Platí to i v případě, že není úplně jasné, kdo ubližoval: pokud do poškozené kopali jen dva chlapci, druzí dva tomu nezabránili. Přihlíželi a stali se tak spolupachateli. 

Policejní usnesení přezkoumala státní zástupkyně, která se s jeho závěry ztotožnila. Obohatila je dokonce v Alenčin neprospěch o tvrzení, že sanitku nepřivolala náhodná dospělá kolemjdoucí, ale mladší kamarádka, o které nehovořila poškozená při podání vysvětlení ani nikdy jindy a její jméno a zásluha za přivolání sanitky se nevyskytují  ani v policejním usnesení. Z dostupné dokumentace není jasné, zda ji policie vyslechla. 

V každém případě policie a státní zastupitelství takto vzkázali dětem, že kopat do ležící plačící dívky se smí a je beztrestné. Hodnotím  to jako svérázné výchovné působení na mládež. 

Až dosud se nikdo ze surovců poškozené neomluvil, ani nikdo z rodičů se neomluvil její matce za surové chování svého syna.

==================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KDO CHCE DO BRNA MÍSTO LENKY BRADÁČOVÉ ?

V  akcích justičního potížisty jsou mými nejčastějšími protivníky státní zástupci, i když často skrytí za rozhodnutím soudů. Sleduji proto dění ve státním zastupitelství velmi pozorně. Samozřejmě mě zaujal článek na Parlamentních listech z 29.ledna 2025 „Pád vlády kvůli Bradáčové? Nevole nad jmenováním z mnoha stran“(zde). Název článku považuji za přepjatý. Nepředpokládám, že  by  návrh na vyslovení nedůvěry vládě kvůli jmenování Lenky Bradáčové nejvyšší státní zástupkyní mohl být úspěšný, i když jeho podání nevylučuji. Po jeho přečtení jsem si ale položil kriminalistickou  otázku „cui prodest“, protože někomu by se zřejmě líbilo, kdyby vláda na poslední chvíli její jmenování odvolala a uvolnil by se tak možná prostor pro ctižádostivce, který na její jmenování právě útočí. 

Osobně nemám vůbec pochybnosti o způsobilosti Lenky Bradáčové vyhovět nárokům úřadu nejvyššího státního zástupce. Srovnávám ji s Renatou Veseckou a Pavlem Zemanem, s nimiž jsem měl možnost jednat při akcích Spolku Šalamoun. Nikoho lepšího neznám, což ovšem neznamená, že neexistuje, neboť můj obzor je omezený. Cením si její právnické vyspělosti a nasazení, s kterým se věnuje své práci. Očekávám, že  uvnitř úřadu se osvědčí jako dravá „štika v rybníce“, z čehož někteří její podřízení nebudou mít radost, ale „zákazníkům justice“ to prospěje. Vím, že některé věci se jí nepovedly, ale bez chyb není vůbec nikdo. Pokud jsem se na ni výjimečně obrátil se stížnostmi na její podřízené, nikdy mi nevyhověla. Ve věcech, jež se jí netýkaly, mi ale nejednou poskytla cenné rady. Ale už si nepamatuji, kdy jsem s ní naposledy mluvil. Určitě ji nepodporuji proto, že bych od ní měl nějaký prospěch. 

Přesto, že k ní mám důvěru, souhlasím s kritiky postupu ministra Pavla Blažka, kteří namítají, že měl vypsat výběrové řízení. Funkce nejvyššího státního zástupce je mimořádně významná, neboť je vykonavatelem příslušné části trestní politiky státu.  Výběru držitele významné moci by se měla věnovat přiměřená pozornost. 

Ministr asi bude namítat, že vypsání výběrového řízení zákon v tomto případě nepředpisuje a nebyl na ně čas, neboť dosavadní nejvyšší  státní zástupce Igor Stříž jej zaskočil neočekávanou resignací. Nechám stranou „konspirační“ teorie o tom, že Igor Stříž musel resignovat, aby se otevřel prostor pro Lenku Bradáčovou. Jako laik trvám na  názoru, že čas na výběrové řízení se mohl vytvořit pověřením některého náměstka NSZ zastupováním nejvyššího státního zástupce na potřebných pár týdnů do nástupu řádně vybraného držitele funkce. 

Ale „kingsmaker“ Pavel Blažek zřejmě spěchal. Byl si jist, že slabošský předseda vlády a ostatní ministři se mu do cesty nepostaví. Chtěl svou (i mou !) favoritku usadit v novém úřadě, dokud vládne koalice Spolu. Kdysi čelil velkému mediálnímu tlaku proti jejímu jmenování vrchní státní zástupkyní, který  ustál. Jistě přežije i mediální láteření kvůli jejímu dosazení do čela Nejvyššího státního zastupitelství. 

Pavel Blažek postupoval promyšleně. Nejdříve novelizací příslušné části zákona o státním zastupitelství učinil postavení nejvyššího státního zástupce odolným proti případným pokusům o jeho odvolání po změně vlády. Tak silné postavení nemá ani spolkový nejvyšší státní zástupce v Německu, jehož sice na návrh vlády jmenuje přímo spolkový prezident, ale spolkový ministr spravedlnosti má právo bez odůvodnění a s okamžitou platností ho dočasně postavit mimo službu a tím spustit proces odvolání spolkovým prezidentem. Jeho postavení je zvlášť zranitelné, protože je považován za „politického úředníka“ (v Německu a Rakousku mají státní zástupci  formální postavení úředníků), jemuž se poklesky neodpouštějí. Českému nejvyššímu státnímu zástupci může závidět i jeho španělský kolega. Ve Španělsku má státní zastupitelství postavení ministerstva. Nejvyšší státní zástupce je členem vlády. Jmenuje ho král na čtyřleté funkční období na návrh tří složek státní moci. Přichází a odchází s vládou, ale mezitím jej může kdykoli a bez vysvětlení nechat odvolat ministr spravedlnosti. 

Pokud by se tedy po volbách ujala moci vláda dnešní opozice, s případnou nevoli nad jmenováním Lenky Bradáčové by asi neuspěla. Rozumná vláda by ale před jmenováním nejvyššího státního zástupce s opozicí jednala, zvlášť když se blíží volby. 

Nepřeji Lence Bradáčové, aby případně musela o své postavení bojovat s vládou Andreje Babiše, který se svými ministry spravedlnosti zacházel všelijak, nicméně jako laik si myslím, že jmenování nástupce Igora Stříže měla Fialova vláda přenechat nové vládě, protože je velmi důležité, aby mezi vládou a vykonavatelem její trestní politiky byl soulad a vzájemná důvěra. Bylo možné toho dosáhnout pověřením některého náměstka NSZ dočasnou správou výkonu funkce  nejvyššího státního zástupce. 

Do „selanky“, která vznikla Blažkovým akrobatickým kouskem bleskového nahrazení Igora Stříže Lenkou Bradáčovou, ale „vhodil vidle“ bývalý vojenský prokurátor prof. Jaroslav Fenyk upozorněním, že Lenka Bradáčová nebude moci pro podjatost vykonávat pravomoc přezkumu rozhodnutí vrchního státního zastupitelství ve věcech, v nichž sama rozhodovala. Má samozřejmě pravdu, ale stejným způsobem z okruhu „bezproblémových“ uchazečů o funkci nejvyššího státního zástupce vyřadil také gen. Radima Dragouna, vrchního státního zástupce v Olomouci a všechny krajské státní zástupce. Okruh „bezproblémových“ uchazečů se tak zúžil na současné nebo bývalé státní zástupce, kteří neměli možnost provádět dohled nad rozhodováním nižších státních zastupitelství, mezi nimi na vedoucí pracovníky NSZ. 

Vrátíme-li se do minulosti, pak vidíme, že Igor Stříž byl vždy jen náměstkem – nejdříve vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana, pak nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Proto proti jeho jmenování výtka kolegy vojenského prokurátora nepůsobila. Obecně ale postup na vyšší místo z nižší pozice na žebříčku funkcí je přirozený. 

Podle mého laického názoru trestní právo umožňuje námitku vojenského prokurátora prof. Jaroslava Fenyka překonat, ale nebudu se tím na tomto místě dopodrobna zabývat. 

Zaujalo mě, že v článku se důrazně ozval doc. Zdeněk Koudelka, kdysi třetí náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Je to známý politizující právník, který by se případně mohl ucházet o funkci nejvyššího státního zástupce. Napadá Lenku Bradáčovou za záměr usilovat o zrušení vrchních státních zastupitelství a brojí proti němu, protože by tím vzrostla její moc nejvyšší státní zástupkyně. Já naopak cením, že Lenka Bradáčová chce pokračovat v reformě státního zastupitelství, s kterou přišel po svém nástupu Pavel Zeman. Nástrojem reformy mělo být přijetí nového zákona o státním zastupitelství, jenž by mimo jiné přinesl zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství s celostátní působností. Lenka Bradáčová patřila v prosazování reformy  k významným oporám Pavla Zemana. Protože tehdy ještě justiční „věrchuška“ nepropadla papalášství tolik jako ta současná, k debatám o návrhu nového zákona byl připuštěn i Spolek Šalamoun. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale tehdy jsem v prostorách Poslanecké sněmovny a jinde přednášel na speciálních seminářích o návrhu nového zákona. Mezi posluchači byli i státní zástupci. Pokus nakonec ztroskotal a zbylo z něj jen nedávné zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců. Takže doba, kdy vedoucí státní zástupce mohl sedět na svém  místě dvacet i více let, konečně skončila.

 Reforma dle Pavla Zemana znamenala, že zrušením  vrchních státních zastupitelství bude umožněno jednotné řízení předsoudních fází trestního řízení  na celém území státu. Současná struktura státního zastupitelství kopíruje dřívější zemské uspořádání státu. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci jsou značně odlišné úřady: v Praze sedí přibližně stovka státních zástupců v jedné budově pod denní kontrolou vrchní státní zástupkyně, zatímco olomoucké vrchní státní zastupitelství zastřešuje zhruba třetinovou skupinu „zdivočelých“ státních zástupců (terminus technicus advokáta Tomáše Sokola), rozptýlených po Moravě. Rozdíly ve vedení předsoudních fází trestního řízení v Čechách a na Moravě sice nejsou velké, ale občané mají právo, aby v každém koutě republiky s nimi orgány činné v trestním řízení nakládaly naprosto stejně. V současné úpravě je nejvyšší státní zástupce spíše metodickým pracovníkem. Je přímým nadřízeným pouze zaměstnanců NSZ a dvou vrchních státních zástupců. Po zrušení vrchních státních zastupitelství jeho moc skutečně vzroste, jak straší doc. Zdeněk Koudelka, ale efektivita nákladů státu na jeho činnost podstatně vzroste. Pokud mě paměť neklame, v době nadšení pro reformu státního zastupitelství, prosazovanou nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, doc. Zdeněk Koudelka ji podporoval.

Na závěr soudím, že jakékoli námitky proti jmenování Lenky Bradáčové nejvyšší státní zástupkyní již nepovedou ke zvrácení rozhodnutí Fialovy  nekompetentní vlády. Nezbývá, než jí přát, aby dosáhla dělného soužití s vládou, která přijde po volbách, ať to bude kdokoli.  Samozřejmě přeji i úplné prosazení Zemanových reformních záměrů, nebo ještě lépe i uplatnění některých prvků z návrhu zákona o státním zastupitelství, vypracovaného na půdě Spolku Šalamoun a vloženého do eklepu Poslanecké sněmovny poslankyní za stranu Úsvit.  Na jeho projednání nikdy nedošlo. Nebyl v rozporu se Zemanovým návrhem, pouze jej rozšiřoval.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

O DLUHU NEUNESENÉHO PODNIKATELE

Leden r.2025 je na Parlamentních listech mimořádně bohatý na texty, týkající se případu neuneseného podnikatele Pavla Buráně, nebo s ním související. Hustota nesmyslů, polopravd a lží, které se z článků řinou na čtenáře,  je stále vydatnější. Vše, co bylo, překonává rozhovor z 29. ledna 2025 (zde) s ním pod  „senzačním“ názvem „Takovou kauzu česká justice od revoluce nevyplodila! Únos pro stamiliony opět zaměstnává soudy.“ Již  název je z logiky věci přehnaný až do nepravdivosti.

Většinu obsahu jsem se pokusil uvést na pravou míru v dřívějších článcích. Považuji za vhodné komentovat opakované označení Jaroslava Novotného za několikrát trestaného jedince. Ve skutečnosti jeho trestní rejstřík je čistý. Kdysi dávno jej soud skutečně odsoudil v bagatelních záležitostech. Nejzávažnější byl krátký trest za „příživnictví“, které se dnes v trestním zákoně nevyskytuje. Dále myslím, že Pavel Buráň by měl přestat se zpochybňováním vzdělání Jaroslava Novotného. S trestní věcí ani s vymáháním dluhu to nesouvisí. Pokud se mýlím, měl by se snad také  pochlubit, jak je po této stránce na tom sám.

Jako pozorovatel trestního řízení od r. 2017 mám zajímavé  poznatky o vymáhaném dluhu a přístupu dlužníka k němu. V článku „Dva omyly neuneseného podnikatele“ (zde) jsem vysvětlil, jak dluh ve skutečnosti vznikl.. Za dlouhou dobu sledování procesu jsem měl možnost pozorovat oba účastníky sporu. Nabyl jsem přesvědčení, že Pavel Buráň bývá někdy před svým podstatně starším a vzdělanějším společníkem o krok napřed. Proto jej „doběhl“ formulováním svého závazku vůči němu jako závazek firmy, jejímž se stal jediným vlastníkem.

Čtenáři ale netuší, jak se dlužník ke svému závazku  v minulosti stavěl. Ještě před zahájením hlavního líčení nabídl Pavel Buráň prostřednictvím vyjednavače Jaroslavu Novotnému zastavení trestního stíhání výměnou za prominutí podstatné části dluhu. Vyjednavači slíbil za úspěch vyjednávání milionovou provizi. Jenže vyjednavač nevěděl, jakým způsobem by dlužník dokázal zastavit trestní  stíhání. Patrně by to nebylo možné legálním postupem. Vzniklo podezření, že jde o past: nebyla záruka, že po prominutí části dluhu se trestní stíhání skutečně zastaví. Mimo to  Jaroslav Novotný nestál o to, aby byl případně zapleten do pokusu o nezákonné zastavení trestního stíhání. Proto nabídku odmítl s tím, že si spravedlnost nebude kupovat. 

Dlužník se k dluhu vyjadřoval v průběhu hlavního líčení. Choval se při tom vždy pokorně, existenci dluhu připouštěl a vymlouval se, že přestal splácet, protože neměl peníze. Dokonce uvedl datum, ke kterému závazek vyrovná. Slib samozřejmě nesplnil a stále se snaží neplatit a vynutit si tak obrovskou slevu na ceně za nabytí Novotného poloviny firmy. 

Nesmělou zmínku o tom, že se jedná o závazek firmy, za který neodpovídá, jsem poprvé zaznamenal až po skončení soudního řízení. A teprve v poslední době označuje za jediný základ dluhu listinu, jejímž podpisem přistoupil k závazku  své firmy. Při podpisu měnil rukopis, čili vedl si obmyslně. „Únosci“ u podpisu nebyli. A po podpisu se udobření společníci z radosti spolu pustě opili. Je možné, že některé šrámy na těle, které Pavel Buráň ukazoval při podání trestního oznámení, pocházejí od růžových keřů, do nichž v opilosti spadl. 

Chápu, že redakce Parlamentních listů by tento výklad  ŕaději slyšela od Jaroslava Novotného. Ale nelze žádat po sedmdesátníkovi, který si dostatečně užil dlouhé trestní stíhání, aby se hrabal ve špíně, vytvářené dlužníkem. Ostatně nešlo o zmařený rozhovor pro Parlamentní listy, ale pro PrahaIn, což jsem vysvětlil již dříve, takže redakce by měla od výtek Jaroslavu Novotnému upustit. 

================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

LEŽ JAKO VĚŽ

Miliardáře Pavla Buráně dosud neomrzelo vyhazovat peníze za mediální štvaní, které by mělo vést k zvrácení zprošťujících rozsudků manželů Novotných, jež v říjnu r. 2014 nařkl, že ho nechali unést do své vily a tam ho vydíráním přinutili k podpisu listin, jimiž získali finanční prospěch. Najímá si novináře, kteří se neodvažují zeptat se ho, kdo ho vlastně unesl, když únosce kromě něho nikdo neviděl a přímo u podpisu vůbec nebyli. 

Významnou součástí štvanice bylo vydání knihy Zločiny beze zbraní 2, jejíž distribuci na žádost Novotných pravomocně zakázaly brněnské soudy. Zákaz ale prakticky dopadl jen na ostudnou 1.kapitolu z pera „kabrhelky“ Marie Formáčkové, protože vydavatelství pružně vydalo upravenou verzi 2c, v které je neškodná část zakázané knihy zachovaná. A opatřilo ji klamavým nápisem „zakázaná kniha“ na obalu, což jistě zlepšilo její prodejnost. 

Znemožnění šíření bludů Marie Formáčkové soukromě považuji za správné, protože obsahují neprokazatelnou bajku o únosu bez únosců a ostouzí pravomocně zproštěné manžele Novotné, jež líčí jako sprosté zločince. Úroveň kapitoly je přiměřená autorčině neznalosti problematiky trestního řízení, nabytí jejího vzdělání v Sovětském svazu a profesní a politické minulosti. Kamarádka Gusty Fučíkové si s pravdou hlavu neláme a ostouzení slušných lidí považuje za neškodnou hru.   

Zákaz distribuce knihy proběhl ve třech etapách. Začal předběžným opatřením nalézacího soudu, po němž následovala dlouhá přestávka, v které soudce studoval obsáhlý trestní spis. Pak následoval prvostupňový rozsudek, proti němuž se vedle vydavatele odvolali  jako vedlejší účastníci Pavel Buráň a Spolek Šalamoun. K velkému zklamání odvolatelů odvolací soud  zákaz distribuce potvrdil. Odrazilo se to v dalších článcích ve prospěch Pavla Buráně. 

Ale o tom všem jsem již v posledních dnech psal (zde) a (zde) a věřil jsem, že se k tomuto námětu nebudu už muset vracet. Ale několik hodin po mém posledním článku vyšel na Parlamentních listech pod názvem „Začátek cenzury. Vydavatel zakázané knihy ostře kritizuje soudní rozhodnutí“ (zde) projev nevole vydavatele zakázané knihy, který nemohu přejít mlčením. Většina obsahu je natolik jalová, že ani nestojí za povšimnutí nebýt „lži jako věž“ o údajném předběžném seznámení aktérů (zřejmě na straně Novotných) s obsahem knihy, jež předstihla drzostí všechny dřívější. 

Šéf vydavatelské firmy Mareček doslova uvedl, že „vydavatelství nabídlo aktérům popsaným v knize možnost vyjádřit se k obsahu ještě před publikací. „Když měli možnost se ke knize vyjádřit v jejím rozpracovaném stadiu, neučinili tak. Proto nemáme důvod se vyjadřovat k jejich možným dalším právním postupům,“ prohlásil. Jakékoli další kroky manželů Novotných považuje za „minimálně neetické a pokrytecké“. Podle sedmilháře Marečka mají tedy mlčky strpět pomluvy a urážení.

Skutečnost je úplně jiná. Byl jsem okrajovým členem autorského kolektivu 1. dílu Zločinů beze zbraně. Potěšilo mě, když mě za jednoho horkého letního dne v r.2022 vyhledali dva významní představitelé autorského kolektivu, kteří mě seznámili se záměrem vydat 2. díl. Nabídli mi možnost do něj přispět s nadějí na autorský honorář. Sdělili mi ale také, že kniha bude obsahovat kritiku zprošťujícího rozsudku manželů Novotných a její vydání bude financovat podnikatel Pavel Buráň. Věděli přitom, že jsem řízení proti Novotným sledoval v soudní síni a doprovázel jsem je články. Ujistil jsem je, že rozsudek považuji za správný a na knize, kterou financuje Pavel Buráň, z etických důvodů nemohu spolupracovat. 

Od té doby nikdo z nás neměl příležitost seznámit se s výtvorem Marie Formáčkové. Až z relace soukromé televize Luboše Xavera Veselého jsme se dověděli, že kniha vyšla a připravuje se její distribuce. Teprve pak jsme se seznámili s jejím obsahem. 

Nikdo z nás (myslím tím manžele Novotné, jejich právníky a sebe) neměl jakoukoli možnost obsah knihy před vydáním posoudit, zejména se vyjádřit k 1. kapitole. 

Pan Mareček si asi v zápalu boje „spletl pojmy s průjmy“. Stále se opakující výtkou článků k trampotám Pavla Buráně na Parlamentních listech je  výtka Jaroslavu Novotnému, že nevyužil nabídky redakce, aby se k trestnímu řízení vyjádřil rozhovorem. Pravda je, že Jaroslav Novotný neměl chuť se tím zabývat. Sedmdesátník, unavený víceletým trestním řízením, chtěl mít klid. Ale nakonec se rozběhla příprava a asi by se rozhovor uskutečnil. Jenže pak došlo ke změně ze strany redakce: rozhovor neměl vyjít na Parlamentních listech, ale na PrahaIn. Důvod mu nikdo nevysvětlil. Právě proto Jaroslav Novotný následně spolupráci ukončil. Ani toto se ale neodehrálo před vydáním zakázané knihy. 

Považuji téma pro sebe za vyčerpané. Celkově  bych byl rád, kdyby Pavel Buráň konečně pochopil, že přes mediální ostouzení Novotných a soudců se ke zvrácení zprošťujících rozsudků nedostane a není pravděpodobné, že by ovlivnil úvahy soudce v probíhajícím občanskoprávním řízení o vymožení obrovské pohledávky Jaroslava Novotného. Je škoda peněz, které utrácí za mediální rámusení. Stále se zabývat výtvory jeho podporovatelů je otravné. 

Na druhé straně nemohu vyloučit, že v té žabomyší válce opět vystoupím, kdykoli se objeví další text,  protože komedianti páně Buráňova mediálního cirkusu znevažují mou práci a  uráželi mě.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.