V POCHYBNOSTECH PROTI OBVINĚNÝM, DŮKAZŮ NETŘEBA

V článku „Urob súsedovi dobře…“ z 3. října 2020 jsem  na základě náslechu v soudní síni okomentoval rozsudek (zde) senátu Jiřího Dufka zlínské pobočky Krajského soudu v Brně z 2.října 2020 nad obžalovanými zlínskými podnikateli Ladislavem a Janem Lebánkovými, skupinou spoluobžalovaných a společností Vltava Holding a.s., kteří se měli provinit výrobou padělků cigaret Marlboro v hale, vlastněné společností Vltava Holding a.s. Případ jsem sledoval a provázel články od r.2018. Obvinění proti Lebánkům je pikantní, neboť jsou zapřisáhlí nepřátelé kouření, takže v jejich Lesním hotelu se nesmí kouřit ani na prostorné zahrádce.

Rozhodnutí senátu Jiřího Dufka z 2. října 2010 je v pořadí druhým prvostupňovým rozsudkem, když ten první, vydaný senátem Ivety Šperlichové, po rozhodnutí Ústavního soudu o její podjatosti Vrchní soud v Olomouci zrušil a nařídil nové projednání obžaloby v jiném složení senátu.  Rozsudek je do té míry překvapivý, že nemohu odolat pokušení vrhnout do jeho vnitřností svůj laický pohled.

Bratři Lebánkové byli odsouzeni na tři roky s podmíněným odkladem na čtyři roky. K tomu dostali peněžité tresty po 750 tis. Kč. Společnosti Vltava Holding a.s. soud uložil peněžitý trest ve výši 500 tis. Kč. Dva obžalované, a to Jozefa Kajabu a Jana Šulyoka, soud zprostil obžaloby. Všichni zbývající si vysloužili trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem, někteří na jeden rok, jiní na dva. Jednalo se o pomocné síly: řemeslníky, najaté na zprovoznění linky na výrobu cigaret, nebo dopravce. Všichni odsouzení jsou prvotrestaní, tedy až dosud počestní občané.

Vůči bratrům Lebánkovým je rozsudek mírnější než výtvor podjaté soudkyně Ivety Šperlichové, jejíž senát je chtěl poslat do vězení na pět a půl roku.

Vina má být obžalovaným prokázána natolik průkazně, aby o ní nebyly možné pochyby. A při vyhodnocování důkazů je má soud posoudit jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, přičemž má dbát presumpce neviny a v souvislosti s ní se řídit zásadou „in dubio pro reo“. Bohužel se ale stává, že soud chce z jakýchkoli důvodů obžalované odsoudit za každou cenu. Je-li síť nezpochybnitelných důkazů řídká, uplatní se zásada „kdo chce psa bít, hůl si najde“ a pravidlo „in dubio CONTRA reo“. Mezery v síti důkazů se zaplní smyšlenkami.  Toto dle mého laického názoru předvedl v krystalicky čisté podobě senát předsedy Jiřího Dufka.

Podle znělky  rozsudku statutární  představitelé společnosti Vltava Holding a.s Ladislav Lebánek a Jan Lebánek ve společném úmyslu zkrátit jako fyzické osoby spotřební daň nejprve v přesně nezjištěné době na podzim roku 2011 po dohodě s Romanem Šulyokem zajistili přepravu výrobní linky na výrobu cigaret do skladu v areálu své firmy  ve Zlíně –Lužkovicích. Dále dne 21. 8. 2012 převzali v Němčicích nad Hanou od nezjištěného dodavatele zásilku řezaného tabáku, který byl 24.srpna 2012 vyskladněn ve zmíněném skladu. Zde pak bylo pod jejich vedením vyrobeno nejméně 1.374.832 cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro. Dne 26. 8. 2012 vpadlo do skladu komando celních orgánů, které zde vedle uvedeného množství cigaret nalezlo také nejméně 3.878 kg řezaného tabáku a 780 kg cigaretového odpadu, z nichž obžalovaní Ladislav Lebánek a Jan Lebánek jako vlastníci uvedených komodit nepřiznali a neodvedli spotřební daň ve výši nejméně 9.639.319 Kč, přičemž toto ani v budoucnu neměli v úmyslu.Jednali tak za přispění obžalované právnické osoby Vltava Holding a.s., která jim takto poskytla prostory k nelegální výrobě a skladování cigaret, z nichž neměli v úmyslu odvést spotřební daň.

Dále se v rozsudku zmiňují obž.Jiří Uhřík st. a Jiří  Uhřík ml. jako přepravci strojů na výrobu cigaret a zčásti i jako pomocníci při pokusech o zprovoznění strojů a s nimi Radek Rajnoha jako pomocná síla.  Obžalovaní Miroslav Drda, Marián Čiliak a Ladislav Zupka se dle rozsudku účastnili výroby cigaret a současně zajišťovali případné opravy a údržbu výrobní linky; všichni tito obžalovaní takto jednali po období nejméně od května 2012 do zásahu celních orgánů dne 26. 8. 2012, a to s vědomím, že spotřební daň nebude uhrazena.

V úvodní části chybí zmínka o Romanu Šulyokovi, až do začátku hlavního líčení jednom z nejdůležitějších obžalovaných. Jeho případ podjatá soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila do samostatného řízení z malicherného důvodu jeho neúčasti při zahajovacím jednání, na které mu nezajistila eskortování z vězení. Jeho trestní stíhání pak zastavila pro neúčelnost. Oba předsedové senátu jej pak používali jako svědka v neprospěch obhajoby. Byl „správně“ motivovaný odsouzením ke ztrátě svobody na sedm a půl roku za brutální vydírání bratrů Lebánkových. Při výsleších prokazoval velké fabulační nadání a s pravdivostí svých tvrzení si nedělal starosti. Snažil se přesvědčit soud, že bratři Lebánkové od něho hned na začátku skutkového děje odkoupili stroje s cílem pustit se do výroby padělků cigaret Marlboro a nezaplatili za ně. Cenil si je na 70 milionů  Kč, ale podle znaleckého posudku jejich hodnota byla pouze 3,85 milionů Kč. Senát předsedy Jiřího Dufka jej vyslýchal třikrát. Byl si jistě vědom, že nemá co do činění s nestranným svědkem, ale zdá se, že přece jen trochu podlehl kouzlu jeho přesvědčivé  výmluvnosti. Roman Šulyok dokáže podat přesvědčivě i zjevnou lež. Z 68 stran písemného vyhotovení  rozsudku připadají čtyři na záznam jeho výpovědí. Žádnému z obžalovaných soud tolik prostoru nevěnoval, o svědcích nemluvě.

Až níže se objevuje jméno jeho obžalovaného mladšího bratra a hlavního pomocníka Jana, jehož věc podjatá soudkyně Iveta Šperlichová rovněž vyloučila do samostatného řízení, ale Vrchní soud v Olomouci její rozhodnutí zrušil. Za rozhodování po prohlášení za podjatou se dostala před kárný soud. Senát Jiřího Dufka jej opět připojil k „hlavnímu pelotonu“a zprostil jej obžaloby.

Posléze je v seznamu obžalovaných slovenský občan Jozef Kajaba, jehož se policie a žalobce snažili usvědčit ze zprostředkování dodávek tabáku, ale neuspěli. Oba senáty jej zprostily obžaloby.

Vedle obžalovaných sehrál důležitou roli Václav Karlík, bývalý člen představenstva společnosti Vltava Holding a.s. a dlouholetý známý jak Lebánků, tak Romana Šulyoka. Vyjednal Romanu Šulyokovi možnost uskladnění strojů v objektu společnosti Vltava Holding a.s.

Pro pochopení chybnosti úvah senátu Jiřího Dufka je účelné znát chronologii událostí. Tak tedy:

0/ Společnost Vltava Holding vydražila dne 9. dubna 1999 lužkovický skladový areál.

1/ V létě roku r. 2011 Václav Karlík se opakovaně poptával Lebánků, zda ve skladovém areálu společnosti Vltava Holding a.s. je volný prostor. Nakonec přímo požádal o pronájem skladovacího místa pro strojní zařízení Romana Šulyoka, který měl vážný důvod k opuštění své provozovny v Malhosticích. Stroje zde měly být zprovozněny za účelem jejich předvedení zájemci o vývoz na Ukrajinu.

2/ V druhé polovině října ohlásil Václav Karlík příjezd kamionů se stroji. Dorazily v pozdních večerních hodinách s doprovodem malé skupiny mužů. Do skladu je vpustil ods. Jan Lebánek. Předal jim klíče a dále se o ně nestaral.

3/ Před Vánocemi r.2011 přijel do Zlína osobně ods.  Roman Šulyok. Teprve začalo předběžné jednání o nájemní smlouvě. Při  té  příležitosti požádal o pomoc se zprovozněním strojů. K sepsání smlouvy nedošlo, nájemné neplatil.

4/ Dne  26.ledna 2012 se Roman Šulyok do Zlína vrátil v doprovodu čtyř zakuklenců (v rozsudku cudně zmíněných jako „muži v černém“). Napadl fyzicky Jana Lebánka a odjel s jeho autem. Vrátil je po telefonickém zásahu Václava Karlíka. Tyto skutečnosti Roman Šulyok potvrdil. Do té doby ještě neměli Lebánkovi s Romanem Šulyokem spojení telefonem ani jinak. Po incidentu se ho začali bát a snažili se mu pomoci se zprovozněním strojů, aby je mohl prodat a areál opustit. Uzavření nájemní smlouvy pak již nepřicházelo v úvahu.

5/Na jaře r.2012, patrně v květnu, byly zahájeny pokusy o zprovoznění balicího stroje. Podle svědků byly neúspěšné. O výrobní stroj se ani nepokusili. Do areálu začal nepravidelně dojíždět Jan Šulyok, který sledoval postup prací. Občas přijížděl se závěsným vozíkem. Něco dovážel, něco odvážel, není známo, co to bylo. Měl klíče.

6/V přesně neurčenou dobu v létě r.2012 Jan Šulyok údajně sdělil ods. Radkovi Rajnohovi při osobním setkání, že během několika týdnů bude třeba zajet na překladiště do Němčic n.H. a převzít zboží z kamionu. Nevyjádřil se, o jaké zboží půjde. Požádal jej, aby zajel na překladiště místo něj. V té  souvislosti si Radek Rajnoha nechal vytisknout mapu překladiště a okolí, nalezenou v notebooku Jana Lebánka (nikoli Ladislava Lebánka, jak se uvádí v rozsudku).

7/Dne 21. srpna 2012 přijel na překladiště v Němčicích kamion, který přivezl přibližně čtyři tuny řezaného tabáku. Čekal na něj se svým kamionem Jiří Uhřík ml., s ním Jiří Uhřík st. a Radek Rajnoha. Ale ještě před jejich příjezdem dorazili na místo celníci, kteří z překládky pořídili videozáznam. Nezajímali se o řidiče kamionu, o dokumentaci vozidla a zejména si nevyžádali doklady od nákladu. Neprověřili, zda je tabák zdaněný, popř. nevyužili zákonnou možnost vyměřit daň přítomným. Ač soud žádal Celní správu o vysvětlení, jak se dověděla o příjezdu kamionu,  odkud přijel, kdo objednal a platil přepravu tabáku a kdo objednal a zaplatil tabák, uspokojivého vysvětlení se nedočkal. Zrodilo se podezření obžalovaných i mé, že šlo o předstíraný převod tabáku. Jiří Uhřík ml. jej dopravil do skladu až 24. srpna 2012.

8/Dne 26. srpna 2012 vpadlo do  skladu komando  celníků. Kdyby nedošlo k dodávce tabáku, zásah by neměl opodstatnění. Opravy strojů nejsou trestné. Všichni přítomní byli zadrženi. Byla zaznamenána přítomnost Romana Šulyok, jenž se zdržoval někde poblíž. Tím pokusy o zprovoznění strojů skončily.

9/ Dne 17.října 2012 předal  vedoucí zásahu z 26.srpna 2012 bratrům Lebánkovým jako představitelům Vltava Holding a.s. protokoly o výsledcích prohlídky ve skladu, konané dne 26. srpna 2012. Z jejich vyhodnocení vyplynula povinnost uhrazení spotřební daně z tabáku a tabákových výrobků.

10/Dne 27.prosince 2012 bratři Lebánkovi uhradili spotřební daň jako fyzické osoby.

11/Dne 28.ledna 2013 byli bratři Lebánkové vydíráni ods. Romanem Šulyokem a jeho společníky za použití omezování na osobní svobodě a ohrožení na životě. Následně PČR zahájila jeho trestní stíhání, které vedlo k jeho odsouzení ke ztrátě svobody v trvání 7,5 roku.

12/ Dne 12.března 2013 Celní úřad pro hl.m. Prahu zastavuje daňové řízení proti bratrům Lebánkovým, protože nejsou plátci daně. Současně vyzývá společnost Vltava Holding a.s.k podání daňového tvrzení. Následně Lebánkovi požádali Celní úřad o převedení jejich platby za spotřební daň na účet společnosti Vltava Holding a.s. Tím obvinění bratrů Lebánkových jako fyzických osob z krácení daně ztratilo oficiálně právní základ.

13/Dne 15.dubna 2013 Vltava Holding a.s podala daňové tvrzení a postupně  zaplatila částku, uvedenou v rozsudku.

14/ Dne 19. dubna 2013 proběhla prohlídka jiných prostor Šulyokovy provozovny v Malhosticích. Tam se ods. Roman Šulyok přihlásil k policistům s tím, že rozkryl trestnou činnost Lebánků.

15/ Dne 12. července 2013 policie sdělila obvinění všem zde uváděným obžalovaným.

16/ Dne 20. září 2013 nabyl právní moc trestní příkaz proti Petru Klementovi, jenž byl odsouzen Okresním soudem Plzeň-město za prodej padělků cigaret Marlboro, jimiž mu ods. Roman Šulyok v r. 2011 splatil dluh. Jeho trestní stíhání začalo již v r.2011 a  možná bylo pro Romana Šulyoka pobídkou k urychlenému opuštění Malhostic.

17/Dne 18. října 2019 Městský soud v Praze zrušil Generálního ředitelství cel o zamítnutí odvolání společnosti Vltava Holding a.s. proti daňovému platebnímu výměru Celního úřadu pro hl.m. v Praze a vrátil věc k novému rozhodnutí Generálnímu ředitelství cel. Ve chvíli vydání rozsudku nebylo tedy známo, kdo má povinnost zaplatit spotřební daň.

 Jak z uvedeného harmonogramu, tak z dalších poznatků lze vyvodit, že popis skutku, uvedený ve znělce rozsudku, nemá vazbu na důkazy.  Tak úmysl krátit spotřební daň, pojatý již na začátku „obchodu“, vkládá soud do hlav všem obžalovaným bez rozdílu, při čemž není vůbec zřejmé, o co  domněnku opírá. Přesněji: je zjevné, že jde o nedůvodné nařčení. Zvlášť trapné je jeho uplatnění vůči najatým řemeslníkům a dalším pomocníkům, u  nichž není jisté, že vůbec věděli, že existuje něco jako spotřební daň. Z výslechů obžalovaných i svědků vyplývá, že všichni žili až do konce v přesvědčení, že se stroje mají zprovoznit za účelem jejich předvedení zájemci, který je odveze na Ukrajinu. Nebylo možné, aby Lebánkovi na podzim roku 2011 společně s Romanem Šulyokem zorganizovali převoz strojů z Malhostic do Lužkovic, protože se s ním neznali a ještě 26. ledna 2012 neměli mezi sebou telefonické spojení. Ani se nemohli dohodnout na společném podnikání. Přepravu strojů z Malhostic do Lužkovic neobjednali a neplatili ani bratři Lebánkové jako fyzické osoby, ani Vltava Holding a.s. Není pravda, že Lebánkovi dne 21.srpna 2012 převzali na překladišti v Němčicích na Hané zásilku tabáku. Na místě vůbec nebyli a není prokázáno, že o příjezdu kamionu věděli. Avšak údajně Jan Šulyok si domlouval již s předstihem několika týdnů s Radkem Rajnohou, aby jel místo něj na překladiště do Němčic na Hané přeložit blíže neurčené zboží z kamionu. Je tedy možné, že o příjezdu kamionu s tabákem věděli  bratři Šulyokovi. V každém případě nejistotu ohledně vlastnictví tabáku mohla rozptýlit Celní správa, opakovaně vyzývaná soudem, která se patrně dopustila nezákonného jednání. Víra soudu ve vlastnický poměr bratrů Lebánkových k tabáku a vyrobeným cigaretám se neopírá o žádný důkaz. Při domovních prohlídkách jejich bytů ani v kancelářích Vltava Holding a.s. nebyla nalezena žádná objednávka, ani  doklad o úhradě tabáku a jeho přepravy. Nic není v hojných odposleších ani ve výpovědích ostatních obžalovaných a svědků. Soud věří pouze proto, že je chce odsoudit.

Zvlášť složité tanečky předvádí senát Jiřího Dufka ve snaze prokázat, že bratři Lebánkovi  nezaplatili spotřební daň, přestože z textu rozsudku je zjevné, že dobře věděl o okolnostech zaplacení daně i o momentální neexistenci pravoplatného daňového výměru. Zde soud jednoznačně postupoval podle přísloví, že kdo   chce psa bít, hůl si najde. Kromě toho si neuvědomuje, nebo nechce vědět, že Lebánkovi ve všech souvislostech  jednají jako statutární představitelé společnosti Vltava Holding a.s. Souhlas k nastěhování Šulyokových strojů vydávají právě jako její řídící pracovníci, neb jako fyzické osoby skladem nedisponují. Spotřební daň z tabáku platí  na prvém místě jeho vlastník, ale není-li znám, přechází povinnost na přepravce nebo skladující subjekt.  Lebánkovi nejsou majiteli tabáku ani cigaret, ani neskladují toto zboží ve svých soukromých prostorách. Nemohou mít daňovou povinnost. Obvinění z nezaplacení daně bratry Lebánkovými je čirý nesmysl.

Stejně tak není ničím prokázáno, že bratři Lebánkovi řídili dění ve skladu. Nevyplývá to z odposlechů, ani z listinných důkazů. Z výpovědí obžalovaných, kteří ve skladu pracovali,i z protokolů o sledování jednoznačně vyplývá, že do skladu  nechodili a všechny pokyny vydávali pouze bratři Šulyokovi. Kamery, rozmístěné potají celníky v areálu za účelem sledování vstupu do haly, bratry Lebánkovy ani jednou nezachytily.

Soud se domnívá, že nalezené cigarety byly vyrobeny bezprostředně před zásahem celníků z 26.srpna 2012 z tabáku, dodaného do skladu 24. srpna 2012. Podle výpovědí všech obžalovaných, kteří ve skladu pracovali, ale i ze zpráv celníků a firmy Philip Morris vyplývá, že pokusy o zprovoznění balicího stroj byly neúspěšné, zatímco výrobníkem cigaret se ani nezabývali. Celníci sledovali provoz pomocí tajně umístěného otřesového čidla, ale není známo, na který stroj je umístili. Proti tvrzení obžalovaných o nepoužitelnosti výrobního stroje nemá soud objektivní protiargument. Ale i kdyby skutečně výroba proběhla, byl by to výnos Romana Šulyoka, který se právě v ten den zdržoval poblíž skladu. Pokud by vše ve skladu patřilo Lebánkům, jak si myslí soud, Roman Šulyok by neměl důvod k přítomnosti. Nelze dokázat ani vyloučit, že si přijel pro zboží.

Nejsou žádné, ani detailní rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obžalovaných, pracujících ve skladu, o zprovozňování strojů za účelem jejich předvedení zahraničnímu kupci, o řídící úloze bratrů Šulyokových, o neúčasti bratrů Lebánkových na řízení jejich činnosti, o nepoužitelnosti výrobního stroje a trvající neúspěšnosti pokusů o zprovoznění balicího stroje.

V situaci důkazní nejistoty si soud nedokázal pomoci jinak než tak, že výpovědi obžalovaných, pracujících ve skladu, vyhodnotil šmahem jako lži, aniž by proti nim postavil jakékoli důkazy.

Není prokázáno ani vyvráceno, že zajištěné cigarety ve skladu v Lužkovicích tam byly skutečně vyrobeny a totéž platí o domněnce, že byly přivezeny z Malhostic. Výroba v Malhosticích byla svědecky prokázána, o výrobě v Lužkovicích to nelze tvrdit s jistotou.

Soud projevuje podjatý postoj k bratrům Lebánkovým nejen snahou o jejich odsouzení za každou cenu, ale i v hodnocení různých vedlejších příběhů. Například připouští, že možná neposkytovali Romanovi Šulyokovi služby v domluveném rozsahu a míní, že smlouva, za vynucení jejíhož podpisu poslal soud Romana Šulyoka na sedm a  půl roku do vězení, odpovídá tomu, co si pánové  mezi sebou dříve „gentlemansky“ dohodli.

Příkladem je srovnání odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí ve prospěch Jana Šulyoka a Jozefa Kajaby. Jana Šulyoka viní zmetková obžaloba z účasti na distribuci vyrobených cigaret. Soud věcně konstatuje, že tato činnost mu nebyla prokázána a s odvoláním na zásadu obžalovací jej právem zprostil obžaloby. Neprojevil při tom lítost nad tím, že Jan Šulyok takto uniká aspoň mírnému potrestání za pomoc Romanu Šulyokovi, když podjatá soudkyně Iveta Šperlichová jej odsoudila aspoň k mírnému podmíněnému trestu. Soud  přistupuje odlišně k zproštění Jozefa Kajaby, obviněného ze zprostředkování dodávek tabáku. V jeho prospěch vyhodnotil jako nepoužitelné domněle usvědčující doklady o  jeho vině, dodané celní správou. Odmítl svévolné tlumočení odposlouchaných rozhovorů, při němž slovo „rýže“ celníci vykládali jako „tabák“ a všiml si i formálních vad: podávaní záznamů o akcích s víceměsíčním zpožděním a bez podpisu. Ale naznačuje lítost nad tím, že záměny slov „rýže“ a „tabák“ nemůže přijmout, a dává najevo nedůvěru v Kajabovu nevinu.

Soud se také chápe každé příležitosti k zpochybnění počestnosti bratrů Lebánkových, byť jde o vedlejší příběhy, jež nemají přímý vztah k rozhodování o vině. Projevuje se to např. v posuzování určitého konfliktu mezi nimi a ods. Jiřím Uhříkem ml. Ten tvrdí, že mu Ladislav Lebánek nabídl podíl na výhodném obchodu s cigaretami s tím, že účast na něm je podmíněna kapitálovým vkladem šesti milionů Kč, jež má dostat majitel strojního zařízení, tedy Roman Šulyok . Požadované peníze vyplatil, ale nemá jistotu, že dorazily do správných rukou. Na podporu tvrzení uvedl nepravdivé informace o způsobu jejich nabytí. Soud se vyjádřil, že spíše věří v pravdivost obvinění. Ladislav Lebánek ji naopak popírá.

 Jiří Uhřík ml. se později přestal touto záležitostí zabývat, ale oznámil Ladislavu Lebánkovi, že mu dvě neznámé ženy v Olomouci tlumočily nabídku Romana Šulyoka na vysokou odměnu za svědectví, že Lebánkovi od něj koupili stroje  a nezaplatili za ně. Projevil ochotu nabídku odmítnout za protihodnotu ze strany bratrů Lebánkových. Chtěl si ji zajistit uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí na odprodej pozemků, které jakoby chtěl koupit za 300 tis. Kč, ale v případě   nesplnění závazku mu měli bratři Lebánkové zaplatit smluvní pokutu ve výši 10 milionů Kč. Ods. Ladislav Lebánek ho odmítl, i když na sebe hypoteticky přivolával nebezpečí jeho křivého svědectví ve prospěch Romana Šulyoka.

Jiří Uhřík ml.  se dožadoval postavení spolupracujícího obviněného. Prohlásil, že se doznává k spáchání trestné činnosti, ale nespecifikoval ji. V r. 2013 prodal jiné skupině stíhaných pro výrobu padělků Marlboro různé potřeby pro výrobu včetně obalů s potiskem Marlboro a nabízel pozdější opakování dodávek. Nabízel také tabák, o který ale nebyl zájem. Sblížil se s bratry Šulyokovými, zejména s Janem, jemuž si stěžoval na špatné chování bratrů Lebánkových.

Oba obžalovaní Uhříkovi se podíleli na dopravě strojů z Malhostic do Lůžkovic, ale nevyslali je Lebánkovi, ani jejich  práci neplatili.

Částka šest milionů Kč a její vyžádání jako vkladu do obchodu s cigaretami se vyskytuje také v jiném příběhu. V něm vystupuje svědek František Ondráček, vězeň znojemské věznice, jenž tvrdí, že byl v letech 2000 - 2001 společníkem bratrů Lebánkových a Václava Karlíka při ilegální výrobě cigaret. Lebánkovi si měli touto činností vydělat na zakoupení lužkovickékho areálu. Za vpuštění do tohoto obchodu musel přinést vklad šesti milionů Kč. Společníci ho ale pod nějakou záminkou z účasti na podnikání vyšachovali, aniž by mu vrátili vklad. Svědek se ve vězení dověděl o probíhajícím  procesu a pojal záměr bratry Lebánkovy vydírat. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis, v němž ho seznámil s výše zmíněnou historkou a vyzval ho k zaplacení příslušné sumy v eurech. Pohrozil, že v případě nevyhovění oznámí věc státnímu zastupitelství, což učinil. Soudu udal několik svědků, kteří měli potvrdit jeho tvrzení. Žádný z nich ho ale nepodpořil. Soud zjistil, že objekt, v němž měla probíhat výroba, neexistuje. Nepotvrdilo se ani tvrzení, že si Lebánkové touto činností vydělali na pořízení lužkovického areálu, neboť dle protokolu, založeného ve spisu společnost Vltava Holding a.s. jej vydražila již 9. srpna 1999.

Ladislav Lebánek podal na Františka Ondráčka trestní oznámení, které policie se souhlasem státního zástupce odložila s tím, že je možné, že Ondráčkova pohledávka byla reálná. Soud se vyjádřil, že považuje za prokázáno, že Ladislav Lebánek vyráběl cigarety i v minulosti, což jej posiluje v přesvědčení, že tak činil i v roce 2012. To je klasická ukázka uplatnění zásady in dubio CONTRA reo: nedoložená tvrzení vězně-vyděrače soud bere za bernou minci, protože mu to vyhovuje.

Souhrnně lze říci, že soud se v rámci dokazování obsáhle zabýval různými záležitostmi, jež neprokazují vinu obžalovaných, a slouží pouze k jejich ostouzení.

Jako laik pochybuji, že tento rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Nejde o jediný případ, v němž se mi vnucuje otázka, proč zkušený soudce zlínského soudu vydává rozsudek, o němž musí předpokládat, že jej odvolací soud nepotvrdí. Lebánkovi, vlastnící prostřednictvím společnosti Vltava Holding a.s. lužkovický areál, jenž jim jen na nájemném vynáší 6-7 milionů Kč ročně, a navíc luxusní Lesní hotel, mohou vzbuzovat závist. Protože přísedící senátu je aktivní členka KSČM, napadlo mi, že by se do odůvodnění rozsudku mohla promítnout třídní nenávist. Ale myšlenku jsem rychle zavrhl, protože časté věcné otázky, jež paní přísedící kladla, fanatismu nenasvědčují. Domnívám se spíše, že smyslem vydání tohoto rozsudku bylo potvrzení správnosti rozhodování podjaté soudkyně Ivety Šperlichové a nepřímé popření její podjatosti. Neslyšel jsem, že by kdokoli z odsouzených a jejich obhájců v průběhu hlavního líčení namítal podjatost předsedy senátu Jiřího Dufka. Pokud se nepodjatý soudce názorově shodl s údajně podjatou soudkyní, je na místě o její podjatosti pochybovat. Dostalo se jí takto jisté satisfakce. Jde ovšem o to, zda tento akt kolegiality není jednou z forem falešné soudcovské solidarity, kterou odsuzuje ministryně Marie Benešová, jíž touto cestou doporučuji rozsudek senátu Jiřího Dufka jako zajímavou četbu.

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

POKÁRANÁ MINISTRYNĚ

Před pár dny jsem v článku „Kolik stojí podjatost soudce ?“ upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například,  ale nejen, Česká justice.

Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce.

Případ  mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech.

Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala  znaleckému posudku, jehož akceptováním  jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty  orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby.  Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně.

Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek.

Není přesně známo, kolik zaplatili daňoví poplatníci za zbytečné trestní řízení. Jistě jde o částku řádově ve stovkách tisíc Kč, ne-li v milionech. Naproti tomu je známo, že neoprávněně stíhaní se dožadují, aby je stát odškodnil částkou cca 20 milionů Kč. Důsledky narušení jejich osobních životů, jejich psychického strádání a utrpení jejich rodin nelze exaktně změřit ani odčinit finanční náhradou.  

 Selhání státních zástupců a samosoudkyně v této kauze neušlo paní ministryni, která se zřejmě domnívá, že z titulu své funkce odpovídá občanům za stav resortu spravedlnosti a má dbát o ochranu jejich práv. Podala tedy kárnou žalobu na všechny tři zúčastněné státní zástupkyně a soudkyni  udělila výtku, což je  nejmírnější potrestání, jež mohla podle zákona udělit. Se zlou se potázala. Kárný soud kárným žalobám nevyhověl a odezva Městského soudu v Praze byla pro ni nepříznivá.

Účast na  vyvolání obrovských škod finančních i morálních, jež v kauze Postoloprty vznikly, by měla vést k pokání a pokoře viníků. Očekával bych, že si samosoudkyně Kateřina Vltavská posype hlavu popelem, poděkuje aspoň v duchu Marii Benešové za výstrahu a napříště bude dbát, aby se jí podobná nehoda už nikdy nepřihodila. Ve skutečnosti se ale nad svou vinou nezamyslela a rozhodnutí ministryně napadla správní žalobou. Nepokusila se věcně vyvrátit tvrzení, že něco zavinila, ale pouze poukazovala na zpochybnění své  soudcovské nezávislosti. A soudci úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze jí přisvědčili. Rozhodnutí o udělení výtky zrušili jako nezákonné.

To je klasický příklad vztahu části soudců k občanům, státu a jim způsobeným škodám: přisvojují si právo škodit a nenést za způsobené škody odpovědnost. Nejen to. Považují  se za nadřazené nad ostatní složky státu a zejména nad ministra spravedlnosti (to se netýká ministrů obecně, nikoli pouze Marie Benešové). Neuvědomují si, že nesoudí z vůle boží, ale z vůle moci výkonné. Neuvědomují si, že žijí a své provozní náklady kryjí z peněz daňových poplatníků. Neuvědomují si, že působí  v demokratickém státě, v němž prvotním zdrojem moci je vůle občanů, kteří ji uplatňují prostřednictvím příslušných orgánů. Ministr spravedlnosti odpovídá vládě a Parlamentu a jejich prostřednictvím národu za pořádek v resortu spravedlnosti, tedy i v soudnictví. K tomu samozřejmě patří i  ochrana soudcovské nezávislosti, ale na druhé straně výtka nedostatečné pečlivosti v práci není zásahem do soudcovské nezávislosti.

 Tento případ odhaluje nešvar, jehož potírání je hlavním motivem polské reformy soudnictví: porušení rovnováhy mezi hlavními složkami státní moci. Soudci se staví do postavení nadřazeného ostatním složkám státní moci, zde jmenovitě moci výkonné. Zakazují ministryni jemně projevit nevoli nad nedbalostí soudkyně, jejíž selhání mělo za následek velké finanční a morální škody. Je to projev snahy o nastolení soudcokracie, která je v rozporu s demokratickým uspořádáním státu. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ZDENĚK JEMELÍK, COVID A VĚZNICE

Média na nás chrlí záplavu deprimujících čísel o řádění coronaviru, část z nich  se spornou vypovídací hodnotou. Zastrašují a zpracovávají tak veřejnost, aby bez odporu přijímala omezující opatření, jež vláda postupně zavádí za účelem zastavení šíření nákazy, jež je skutečně děsivé. Působivé jsou zprávy o pronikání coronaviru do  domovů důchodců.   Protože tempo zamořování  obyvatelstva se navzdory chaotickým vládním zásahům stále zrychluje, bezradnost plodí stále další utužování omezení. Až na to, že nebyl zastaven provoz místní hromadné dopravy, vyhlášením zákazu vycházení od 21 hod. jsme se konečně dostali na úroveň, připomínající stanné právo z doby heydrichiády.

K veřejnosti se nedostávají povzbuzující  zprávy aspoň o dílčích úspěších v potírání nákazy. Je jich málo, ale mlčí se o nich. Příkladem jsou skvělé výsledky obrany Vězeňské služby ČR proti zamoření věznic.

Věznice jsou přeplněné. V některých bydlí vězni v celách pro 4 až 12 ubytovaných, se společnými toaletami a sprchami, v oddílech až pro 80 osob. Většina věznic by neměla prostor pro oddělené ubytování nakažených. Jsou to podmínky, jež činí věznice téměř bezbrannými  proti masivnímu šíření nákazy. Již na začátku řádění coronaviru Institut Aleny Vitáskové a spolek Chamurappi se nezávisle na sobě obrátily na příslušné úřady s varováním a s návrhy opatření na radikální snížení počtu vězňů, ale neuspěly.

Ostatně ani vedení Vězeňské služby ČR nepovažovalo tehdy za nutné zbavit se části chovanců. A nakonec se skutečně ukázalo, že své síly nepřecenilo. Při počtu 11 tis. zaměstnanců Vězeňské služby ČR a 19 768 vězňů k 23.říjnu 2020 jsou údaje o počtech nakažených a umístěných v karanténě velmi příznivé. Podle článku na České  justici ze  dne  26. října 2020 bylo nakažených 23 vězňů. Největší problém vznikl v září v příbramské věznici, v které si 21 odsouzených přineslo nákazu z pracoviště mimo věznici, ale z nich jen čtyři měli klinické příznaky. Ostatní museli zůstat v karanténě a reptali kvůli tomu, že nesmí pracovat. Poněkud  horší je stav u zaměstnanců, z nichž onemocnělo 336 a 96 bylo v karanténě. Ani tato čísla ale nejsou tragická.

Soudím, že k úspěchu vedla prozíravost vedení, včasnost ochranných opatření a kázeň na nižších stupních  řízení. Měl jsem možnost sledovat postupné zavádění opatření. Z počátku se nedělo nic zvláštního: při vstupu do věznice jsem musel strpět změření teploty a podepsat čestné prohlášení, že jsem zdráv a ani v mém okolí se nevyskytuje covid. Uvnitř bylo samozřejmé použití desinfekce rukou a použití roušek. Poprvé za dlouhé roky, během nichž se občas věnuji podpoře žadatelů o předčasné podmínečné propuštění, jsem nevěděl, jak vypadá má chráněnka, dokud jsme se nesetkali v soudní síni, kde mohla sejmout roušku. Pak přinesl advokát první případ covidu do věznice a návštěvy skončily. Také jsem se již nesetkal s podporovanou odsouzenou v soudní síni, protože veřejné zasedání se konalo ve formě videokonference. Vedení Vězeňské služby ČR znepřístupnilo věznice dávno před tím, než to  nařídila vláda.

Příčina úspěchu ale asi nespočívá jen v odříznutí věznic od vnějšího světa. Nevíme celkem nic o vnitřních opatřeních. Vládní odborníci by se měli s výsledky Vězeňské služby ČR seznámit a její zkušenosti zužitkovat.

 Pokud by se ale situace nakonec vymkla z rukou, vážným problémem by byla malá kapacita vězeňských nemocnic, které disponují pouze 200 lůžky a nemají kam svou kapacitu rozšiřovat. Nemají ve vybavení ani jeden plicní ventilátor. Vláda, která je se svými opatřeními obvykle aspoň jeden krok za vývojem, by měla s předstihem z opatrnosti připravit případný přesun části nakažených odsouzených do civilních zařízení. Improvizace by se mohla vymstít. Civilní nemocnice ve svých úvahách o kapacitách s náhlým přísunem nakažených vězňů nepočítají a také by bylo nutné zajistit jejich oddělení od běžných pacientů a ostrahu.

Doufejme, že Vězeňská služba ČR si i nadále povede v boji s nákazou stejně dobře, jako dosud. Ale z opatrnosti je třeba připravit modelové řešení pro případ, že by coronavirus obranu prolomil.  Neprodleně by měly být do obou vězeňských nemocnic dodány plicní ventilátory a nesmí se zapomenout na nutnost zaškolení jejich obsluhy. A politici i novináři by měli občas projevit uznání pracovníkům Vězeňské služby ČR, kteří se sami chválit neumí.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

KOLIK STOJÍ PODJATOST SOUDCE ?

Zlínské soudkyni Ivetě Šperlichové se kdysi přihodila nehoda: na poradě senátu si „pustila pusu na špacír“ a notně pohaněla účastníky řízení včetně obhájců. Někdo její  monolog nahrál a nahrávku doručil novináři Lubomíru Xaverovi Veselému, který ji zveřejnil na svém webu. Následně ještě proběhly úkony, potvrzující autentičnost zvukového záznamu. Příhoda vyvolala  poprask.

 Paní soudkyně se v monologu prohlásila za odklízečku lidského odpadu. Přiřkl jsem jí označení „soudkyně OLO“ a věnoval jsem jí několik článků, z nichž lze získat podrobnější informace.

Nenašel se kárný žalobce, který by nelegálně získaný zvukový záznam přijal jako důkaz nemravného jednání a na jeho základě by podal kárnou žalobu: byly obavy, že kárný soud by nezákonně získanou nahrávku jako důkaz odmítl. Později se vyjádřil Ústavní soud,  že nelegálně získaná nahrávka není použitelná jako důkaz v kárném řízení, ale jako důkaz podjatosti v řízení u Ústavního soudu ji přijal. Ivetu Šperlichovou prohlásil za podjatou.Je to zvláštní logika, či spíše popření logiky: podjaté chování soudce je základním porušením etických norem chování, čili je kárným proviněním. Je-li nahrávka plnohodnotným důkazem podjatosti, měla by být i důkazem kárného provinění.

Uznání podjatosti předsedkyně senátu mělo závažný účinek: její prvostupňový rozsudek byl odvolacím  soudem zrušen a proces musel proběhnout znova u jiného senátu.

 Soudní řízení bylo zahájeno  15. června 2015 a k prvostupňovému rozsudku se dopracovalo dne 18. června 2018. Druhý prvostupňový rozsudek soud vyhlásil dne 2.října 2020.

 Zrušením rozsudku z 18. června 2018 byly zmařeny náklady, vložené státem i obžalovanými do první části procesu a také narušování životů obžalovaných se stalo nadbytečným. Státu i obžalovaným nezbylo nic jiného než platit. Budou-li obžalovaní zproštěni obžaloby, budou mít nárok na odškodnění za celý proces, budou-li odsouzeni, budou mít „k lepšímu“ také ztrátu nákladů za zmařenou část procesu. Podjaté soudkyně se toto vše nijak nedotkne. Nikoho nenapadne, že by bylo možné po  ní žádat regresní příspěvek na škodu, a pokud by někdo s takovým nápadem přišel, nejspíš by neuspěl.  Je postavení obžalovaných rovné se státem a s paní soudkyní? A kdo ze tří účastníků řízení je na tom nejlépe ?

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

MINISTRYNĚ VS. MÍSTOPŘEDSEDKYNĚ EK

Pod nenápadným nadpisem „Benešová jednala s prezidentem Zemanem, s rozpočtem ministerstva je spokojená“ uveřejnila Česká justice dne 14.října 2020 článek, z jehož úvodní a rozsahem nejvýznamnější části se dovídáme o nevoli, kterou v paní ministryni vyvolala jakási zpráva Evropské komise o právním státě v České republice. Chce se kvůli ní sejít s místopředsedkyní EK Věrou Jourovou.

Je to svérázný projev redakční politiky: nadpis článku skrývá nejdůležitější část obsahu. Zejména zde chybí podrobnější informace o tom, o jakou zprávu se jedná a kde se lze s její obsahem seznámit. Česká justice o ní žádnou zprávu nepřinesla, natož aby ji zveřejnila.

Je to příznačný přístup k informování veřejnosti a Česká justice v tom není sama. Řeč je o zprávě Evropské komise, vydané 30.září 2020 pod názvem „Právní stát: první výroční zpráva o stavu právního státu v celé Evropské unii“, tedy o dokumentu nepochybně významném. Do referování o něm či o jeho zpřístupnění veřejnosti se ale nikdo nehrne. Je dostupný na internetových stránkách zdejšího zastoupení Evropské komise.

Poněkud podrobnější zprávu o znepokojení paní ministryně přináší server Euraktiv v článku  „Podle Benešové není zpráva EK o právním státu v ČR přiléhavá, chce se sejít s Jourovou.“

Z kusých informací z obou článků se zdá, že Marii Benešovou zpráva popudila, protože mimo jiné pojednává o útocích na nezávislost soudců a Věra Jourová k ní čerpala informace jen ze zpráv neziskových organizací, zatímco s paní ministryní nikdo nemluvil.

Nedivil bych se, kdyby zpráva o neziskových organizacích jako o jediném informačním zdroji byla pravdivá, neboť od orgánů resortu spravedlnosti by se EK mnoho nedověděla o nepřístojnostech, snižujících kvalitu našeho právního prostředí: ty jsou vycvičeny na jejich zastírání a na ochranu pokleslých soudců a státních zástupců.

 Po seznámení s předmětnou zprávou ale znepokojení paní ministryně nerozumím. Řekl bych, že je vůči poměrům v České republice docela šetrná a nenacházím v ní žádné obvinění z ohrožování nezávislosti soudců. Četl jsem ji ovšem v českém překladu. Je možné, že Marie Benešová četla anglický originál a že jeho formulace jsou ostřejší.

Budu zvědav na výsledek jejího jednání s paní místopředsedkyní EK. Obávám se, že vnitřní ustrojení obou dam neposkytuje předpoklad k navázání vztahů hlubokého vzájemného porozumění. Věra Jourová je jednou z obětí pokleslých orgánů činných v trestním řízení. Z nezákonné vazby si asi odnesla nezhojitelný šrám na duši. Naproti tomu myšlení Marie Benešové je jistě ovlivněno dlouholetým působením v prokuratuře a státním zastupitelství a nákloností k represivnímu pojetí výkonu spravedlnosti.

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

UROB SÚSEDOVI DOBŘE…

V pátek 2. října 2020 vyhlásil Jiří Dufek, předseda senátu zlínské  pobočky Krajského soudu v Brně, rozsudek nad skupinou obžalovaných, kteří dle tvrzení obžaloby měli připravovat výrobu padělků cigaret Marlboro. Byl to v pořadí druhý prvostupňový rozsudek v tomto řízení s tímto námětem, když ten  první, vyhlášený předsedkyní Ivetou Šperlichovou, označované v mých článcích přezdívkou „soudkyně OLO“, byl zrušen jako vydaný podjatou soudkyní.

 Skupina obžalovaných není jednolitá. V článcích o této kauze jsem poukázal na svár dvou táborů, jež jsem označoval jako „Slušňáky“ (bratři Lebánkovi & spol.) a „Rošťáky“ (bratři Šulyokovi & spol.). Svár vyústil až v použití násilí na bratrech Lebánkových ze strany Romana Šulyoka, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Pokračoval pak ve vystoupeních Romana Šulyoka jako fabulujícího svědka obžaloby proti „Slušňákům“. Teprve později jsem pochopil, že „zvláštní jednotkou“ je ods. Jiří Uhřík ml., který má nějaký spor se „Slušňáky“ a  příležitostně se přiklání k „Rošťákům“. Jeho úloha mi není úplně jasná. Poznamenávám pouze, že již v době běhu tohoto řízení se uplatnil jako  dodavatel potřeb pro balení cigaret v jiné kauze podobného druhu, v které kupodivu nebyl obviněn, pouze zůstal v postavení nevypovídajícího svědka.

Mimo „Slušňáky“ a „Rošťáky“ stojí řemeslníci, najatí na zprovoznění výrobních strojů za účelem přípravy jejich prodeje na Ukrajinu. Nikdy jsem nepochopil, proč byli obviněni. Až do navezení tabáku mohli věřit, že připravují stroje na prodej.

 Znám moudrého člověka, jenž s oblibou používá valašské přísloví „urob súsedovi dobře, ose.e ti plot“. Toto přísloví se mi vybavilo, když jsem naslouchal chaotickému ústnímu odůvodnění rozsudku. Bratři Lebánkovi nepochybně „urobili dobře“ Romanu Šulyokovi, když na doporučení  společného známého mu pronajali skladové prostory, aniž by jej znali, a věříce legendě, že po předvedení strojů zájemci   je Roman Šulyok vyveze do zahraničí. Kdyby mu „neurobili dobře“ unikli by nepříjemnostem osmiletého pronásledování orgány činnými v trestním řízení.

Držím-li se nazírání na skutkový děj také jako na projev konfliktu výše zmíněných skupin, pak musím konstatovat, že „Slušňáci“ rozsudkem „dopadli jako sedláci u Chlumce“. Dřívější předsedkyně senátu, podjatá Iveta Šperlichová, vyčlenila věc  obž. Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavila. Také věc jeho mladšího bratra Jana vyloučila do samostatného řízení, ale aspoň mu uložila podmíněný trest. Její rozsudek byl ale zrušen.  Následně jej senát Jiřího Dufka zprostil obžaloby. „Rošťáci“ tedy vyšli z řízení bez újmy, zatímco „Slušňáci“ zatíženi sice jen podmíněnými, ale přece jen tresty odnětí svobody a citelnými peněžitými tresty. Je to v přímém protikladu k nezpochybnitelné skutečnosti, že celou údajnou trestnou činnost uvedli do pohybu „Rošťáci“, kteří se dle svědeckých výpovědí před soudem zabývali výrobou a prodejem padělků cigaret Marlboro v provozovně v Malhosticích a do Lůžkovic  se přesunuli, když jim v Malhosticích „začala hořet koudel“.

 Rozsudek senátu Jiřího Dufka je v každém případě podstatně mírnější než někdejší výplod senátu „soudkyně OLO“. Nepadl ani jeden nepodmíněný trest a dokonce byl překvapivě zproštěn obžaloby obž. Jan Šulyok. Zproštění obž. Jozefa Kajaby z rozsudku „soudkyně OLO“ zůstalo zachováno. Bratrům Lebánkům soud uložil trest tří let odnětí svobody s odkladem na čtyři roky a k tomu každém peněžitý trest ve výši 750 tis. Kč. Ostatní odsouzení dostali dva roky s odkladem na dva, u některých jen na jeden rok. Společnosti Vltava Holding a.s. soud uložil peněžitý trest ve výši 500 tis. Kč.  Odsouzení jsou přesto vesměs rozhořčeni. Dle mého laického názoru není na místě se jim divit, či je dokonce za to kárat.

Sledoval jsem toto řízení z velké části již v době jeho vedení „soudkyní OLO“ a celé od počátku po převzetí předsedou senátu Jiřím Dufkem. Zaznamenal jsem jisté rozdíly ve stylu vedení procesu oběma soudci. Musím přiznat Jiřímu Dufkovi větší důkladnost dokazování  a respekt k právům obžalovaných. Přesto, nebo právě proto, ani po opakovaném poslechu zvukového záznamu z vyhlášení  rozsudku, jemuž jsem byl přítomen, jsem myšlenkové pochody tohoto senátu nepochopil. S napětím očekávám písemné vyhotovení rozsudku, z něhož se možná dovím, jak vlastně  to všecko pan předseda senátu myslel. Obávám se, že pro něj nebude snadné uhájit některé formulace před odvolacím soudem, tedy prokázat funkční vztah mezi nimi a konkrétními důkazy. Připadá mi, že nahrazování střízlivého vyhodnocení důkazů spekulacemi je zde mimořádně rozsáhlé, dokonce významnější „než je v kraji zvykem“.

Především trestná činnost probíhala podle Jiřího Dufka  v podmínkách selankovité (trochu přeháním) pohody mezi „Slušňáky“ a „Rošťáky“, takže všechno zlé páchali společně a v dohodě. Od počátku jednali se záměrem neodvést  spotřební daň z vyrobených cigaret. Společně zorganizovali návoz strojů z Malhostic do Lůžkovic, který si „Slušňáci“ přímo vyžádali. Společně převzali na překladišti zásilku tabáku od neznámého dodavatele. Většími „zločinci“ byli zřejmě „Slušňáci“, kteří určitě vše řídili, neb stroje se nacházely v jejich objektu a dokonce byli vlastníky dovezeného tabáku a vyrobených cigaret. Vyrobené  cigarety z provozovny odváželi někam k sobě,  takže jim nelze prokázat objem výroby.

 Jako laikovi se mi věci jeví podstatně odlišně. Vztah  „Rošťáků“ k „Slušňákům“ vnímám jako agresi „Rošťáků“, zahájenou umístěním strojů ve skladu „Slušňáků“ pod záminkou přípravy jejich prodeje, pokračující neplacením nájemného, pak přes fyzické napadení Jana Lebánka v kanceláři jeho firmy a svévolné nakládání s jeho služebním autem až po brutální vydírání, které vyneslo Romanu Šulyokovi trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Dokud jsem nepoznal zblízka jak bratry Lebánkovy, tak Romana Šulyoka, nedůvěřoval jsem výkladům „Slušňáků“, že pod vlivem strachu z něj dělali vše pro to, aby jeho stroje ze skladu zmizely. Mezi oběma „partami“ je zjevný konflikt mentalit, stylu života, společenského  postavení a v dané kauze přímých obchodních zájmů.  Tuto  okolnost senát předsedy Jiřího Dufka velkoryse přehlíží.

Budu zvědav na upřesnění formulací v písemném vyhotovení rozsudku např. ve vztahu k údajnému „vyžádání“ dopravení strojů z Malhostic do Lůžkovic. Nevím o žádném důkazu, jenž by prokázal zájem „Slušňáků“ na nastěhování strojů. Bez náležitého vysvětlení nepochopím, jak mohli Lebánkovi vstoupit již na počátku do hry s úmyslem krátit spotřební daň, když je zřejmé, že na začátku nemohli tušit, že by mělo dojít k výrobě a prodeji cigaret. Nechápu, jakým způsobem vykonávali Lebánkové řídící činnost vůči řemeslníkům ve skladu, když do něj nechodili a výměna informací mezi nimi a řemeslníky není prokázaná. Ve skladovém areálu byly i jiné firmy : řídili je snad také ? Nepáchali společně s nimi ještě jinou trestnou činnost ? Nesrozumitelné mi je také tvrzení, že obě strany společně převzaly na překladišti zásilku tabáku od neznámého dodavatele, když je přece známo, že na místě činu byli pouze ods. Uhříkové – otec a syn a s nim ods. Radek Rajnoha, který bydlel ve  skladovém areálu a působil jako „děvče pro všechno“ s úkolem poskytnout v případě potřeby pomoc každému uživateli. Podle pana soudce „Slušňáci“ zřejmě věděli o všem, co se v areálu „šustlo“, i když ve skutečnosti nevěděli, a byli u všeho, i když u toho nebyli. Ještě větší záhadou je otázka, proč si Jiří Dufek myslí, že dovezený tabák patřil „Slušňákům“, když o tom není žádný důkaz. Netuším dále,  z jakého tabáku měli dle pana předsedy obvinění vyrábět cigarety před uskutečněním dovozu zásilky, k němuž došlo dva dny před vniknutím celníků a policie do skladu.

Zde se dostávám k opomenutí velevýznamného důkazu, započatému již „soudkyní OLO“, které se sice soudce Jiří Dufek pokusil napravit, ale nevedl si s přiměřeným důrazem. Jde o skutečnost, že příjezd kamionu s tabákem na překladišti očekávala skupina celníků, kteří o jeho příjezdu věděli předem a pořídili videozáznam o překládce zboží z kamionu na vozidlo ods. Uhříků. V záznamu o akci identifikovali pouze jim patrně známé osoby z řad dnešních odsouzených, ale vůbec se nezajímali o identifikaci osob, doprovázejících tabák, o identifikaci kamionu a doprovodného osobního vozidla, a nepídili se po dokumentaci k tabáku. S pravděpodobností blízkou jistotě lze usuzovat, že Pátrací odbor Celní správy musel vědět, odkud tabák přijede, kdo jej koupil a objednal a zaplatil přepravu. Také musel vědět, kdo celníky upozornil na příjezd kamionu. Jde o klíčové informace: kdo obstaral tabák, chtěl vyrábět.

„Soudkyni OLO“ mezera v dokazování netrápila. Soudce Jiří Dufek  se pokusil ji zaplnit vedením zdvořilé korespondence s Celní správou, která však žádnou použitelnou informaci neposkytla. Nepokusil se přimět ji k poslušnosti a slušnému chování trestním oznámením proti jejím vedoucím pracovníkům pro pohrdání soudem a mařením spravedlnosti. Dle mého laického názoru Celní správa odpíráním poskytnutí úplných informací soudu zastírá trestnou činnost svých zaměstnanců z r.2012. Tradičně bezzubá GIBS se tím nebude zabývat, protože skutek se stal v dávné minulosti a následky nezákonného jednání dopadly jen na hlavy bezbranných obžalovaných. Nelze se nezmínit o tom, že až do navezení tabáku do skladu nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení a obžalovaní měli aspoň hypoteticky právo věřit, že se připravuje pouze prodej strojů.  

 Z logiky věci by mělo vyplývat, že jsou-li příjemcem tabáku společně „Slušňáci“ a „Rošťáci“, tabák jistě byl jejich společný majetek. Není proto pochopitelný myšlenkový skok pana předsedy senátu k označení „Slušňáků“ za jediné majitele tabáku a vyrobených cigaret.

 Není také známo, jak pan soudce dospěl k názoru, že Lebánkovi odváželi vyrobené cigarety „k sobě“, když žádný sklad cigaret nebyl nalezen a také nebyly neexistující padělky podchyceny na trhu. Zřejmě scestný je názor, že skutečně probíhala výroba, opírající se o záznamy o  provozu balicího stroje, získané s pomocí otřesového čidla, umístěného celníky na balicí stroj. Neexistuje žádný důkaz o tom, že se zdařilo uvést do provozu výrobní stroj.

Zvláštností myšlenkových pochodů soudce Jiřího Dufka je také jeho přesvědčení, že Roman Šulyok měl nějakou oprávněnou pohledávku za „Slušňáky“, která ovlivňovala jeho chování. Neví sice, jak vznikla, čeho se týkala, o její existenci nemá důkaz, ale z tohoto předpokladu vychází při vyhodnocování důkazů v neprospěch „Slušňáků“ a v náznaku skoro omlouvá  Šulyokovo trestné jednání k jejich škodě, za které byl pravomocně odsouzen.

Ústní projev může být nepřesný či nesrozumitelný. Není proto vyloučeno, že v písemném vyhotovení  rozsudku sice zůstanou zachované oznámené tresty, ale v jeho odůvodnění bude vše jinak, než se mi jako laikovi  jevilo při poslechu ústního odůvodnění.

A hlavně: prvostupňový rozsudek je pouze popsaný papír, který bez potvrzení odvolacím soudem není nezpochybnitelným nosičem pravdy.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je / dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

/

NENADÁLÝ VÝVOJ VE „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZE“

Když jsem ráno kráčel k budově Krajského soudu v Brně, netušil jsem, že již po poledni budu sedět ve vlaku do Prahy. U soudu jsem měl strávit tři dny sledováním pokračování hlavního líčení, táhnoucího se od jara 2015 a naposled přerušeného 3.června 2020 .  Tímto případem jsem se začal zabývat  v r. 2014 a obvykle o něm píši jako o „kauze Zadeh“ nebo o „velké daňové kauze“. 

 Začátek jednání proběhl všedně. Nic nenasvědčovalo tomu, že se bude dít něco neobvyklého. Ráz jeho zahajovací části určil viditelný nezájem obžalovaných o přítomnost v soudní síni. Seděli v ní jen čtyři ze čtrnácti obžalovaných. Předseda senátu se musel zhruba půl hodiny zabývat  žádostmi o souhlas s nepřítomností při jednání. Když pak oznámil, že bude následovat předložení dosud neprovedených listinných důkazů, odešli dva z přítomných. Samozřejmě v soudní síni zůstali obhájci,  byť některé obžalované zastupovali náhradníci jejich stálých advokátů. 

Zařazení projednávání listinných důkazů bylo nutné, protože soudu stále přicházejí další, a to z nejrůznějších zdrojů. Dokonce i od státního zástupce, který oznámil, že další důkazy doručí soudu ve čtvrtek 1.října 2020. 

Zdánlivě nezáživné předkládání listinných důkazů nebylo nakonec vůbec nudné. Zjištění, že k dokazování posloužil jen zlomek z tisíců zachycených odposlechů a SMS, je pouhá zajímavost. Významné bylo ale upozornění předsedy senátu, že součástí spisu je také sdělení dalšího obvinění z r. 2019 proti  obž. Shahramu Zadehovi a bývalému spolumajiteli společnosti Ecoll Invest Michaelu Wyldovi. Avšak daleko větší pozornost si zaslouží jeho zpráva o sdělení obvinění z 22. záři 2020 proti části obžalovaných a některým osobám, jež v tomto řízení vystupovaly jako svědci a procházejí trestním oznámením Finančně analytického útvaru z 18. června 2013 (vysvětlení v článku  Řehtání bílých koní z 9. června 2019). Skutková podstata je v podstatě shodná jako v tomto řízení.

 Někteří z „nových“ obviněných se dostali před senát Aleše Novotného, aniž by prošli přípravným řízením. Jiní jím sice prošli, ale obžalobu si nevysloužili. Působí to na mne dojmem, že po obsáhlém dokazování před soudem, které je širší než předpokládané obžalobou, je ponechávání některých osob nadále stranou mravně neudržitelné. Viditelné to je zejména v případě Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby, poplakávajícího při hlavním líčení dne 5.prosince 2017. Jeho postava a způsob, jak šetrně s ním orgány činné v trestním řízení zacházejí, vyvolávala nevoli obhajoby již od vazebního řízení. Původně byl hlavním podezřelým, ale pak náhle přestal policii zajímat, jeho spis zmizel a na jeho místo nastoupil obž. Shahram Zadeh. Není patrně náhodou, že Aleš Novotný připomněl, že ve spise se nachází také dokumentace k žádosti o mezinárodní pomoc rakouských orgánů při prověření podezření proti rakouské společnosti P.P.S. GmbH českých vlastníků. Z jejich šetření vyplynulo, že tato obchodní firma je v Rakousku „čistá jako lilie“ a ani na hlavního podezřelého Petra Pfeifera se nic nenašlo. O Shahrama Zadeha se policie z počátku nezajímala.

Obě nová sdělení obvinění jsou pozoruhodná tím, že je policie sdělila 7-8 let po spáchání údajných trestných činů. Jistě je na místě otázka, proč tak pozdě, když obviněné měla tehdy na očích.

Byť je chvályhodné, že se nakonec dostane spravedlnosti osobám, k jejichž stíhání se dříve nikdo neměl, sama skutečnost, že je nutné kvůli tomu po letech vyvolat další řízení, vypovídá dle mého laického názoru  o kvalitě práce příslušných orgánů. Jejich neomylnosti a zabezpečení beztrestnosti se ale tento malér nedotkne.

Pro současné obžalované má nové sdělení obvinění příchuť katastrofy. Pokud  dozraje v obžalobu, hrozí jim, že po rozsudku ve „velké daňové kauze“ se budou muset podrobit dalšímu soudnímu řízení trestnímu, které rovněž nebude rychlé.

Vraťme se do soudní síně: zde se nakonec rozvinula debata mezi předsedou senátu a obhájci, jak se účelně vypořádat s balíkem předestřených listinných důkazů. Řešení se našlo v seznámení obhájců s nimi, jež  proběhne mimo soudní síň v čase, který jim daroval předseda senátu odročením hlavního líčení. K tomu mají k disposici ještě čas do příštího pokračování hlavního líčení.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz