SKANDÁL V KABELÍKOVĚ - 1

Než se začnu zabývat tím, co se dělo po přestávce, nařízené soudcem Michalem Kabelíkem v úterý dne 15.ledna 2019 v kauze obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ) a jeho pěti spoluobžalovaných,  považuji za vhodné upozornit na některé okolnosti, jež toto hlavní líčení ozvláštňují.

Žalobce Robert Henzel, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství  v Olomouci, se nápadně liší od svých kolegů chováním k obhájcům. U všech řízení, jež jsem kdy monitoroval, se žalobce v čase čekání na vpuštění do soudní síně držel stranou obhájců, do hovoru s nimi se pouštěl jen výjimečně a ostatně ze strany obhájců nebývá velký zájem družit se s člověkem, který jejich klientům dělá potíže. Robert Henzel se naopak zapojuje do houfu obhájců a živě se s nimi baví. Obhájci to přijímají a oceňuji, ač reálně vzato jako předkladatel obžaloby to je nepřítel číslo jedna. Kamarádství končí ve chvíli, kdy se pan státní zástupce ustrojí do taláru. Je pak stejně nepříjemný jako každý jiný, byť jeho projev je uhlazenější. Obhájci mu dvojí tvář promíjejí, protože prý pouze vykonává své řemeslo, jinak to je podle jejich mínění slušný člověk. Soukromě si myslím, že proti této odchylce od normálu by námitky nebyly na místě.

Další pozoruhodnou okolností je nezájem obžalovaných o dění v soudní síni  a souběžný nezájem soudu o jejich přítomnost. V této části hlavního líčení seděl v soudní síni pouze SAZ se svou nezbytnou „tělesnou gardou“ těžkooděnců Vězeňské služby a s tlumočnicí. Soud nenechal přivézt z blízké věznice aspoň vazebně stíhaného obžalovaného Martina Veselého. Netuším, zda si obžalovaní myslí, že se zde odehrává něco předem daného, takže jejich přítomnost v soudní síni postrádá smysl. Spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera si možná  myslí, že „má své jisté“ a necítí tak potřebu mařit život přítomností v soudní síni. Donedávna ji ale navštěvoval.

Nyní tedy k věci: předseda senátu ohromil obhájce zastavením dokazování a výzvou k přednesení závěrečných řečí, a to bez ohledu na dřívější protesty SAZ a jeho obhájců, kterým od září r.2018 trvale odpíral přístup do spisu a nevyhověl žádnému z požadavků na provedení  padesátky důkazů, navržených v červenci r.2018. Zamítnutí návrhů na další doplnění dokazování podrobně odůvodnil. Chápu, že nestál o výslech ods. Michala Šimáka, obžalovaného ve „velké daňové kauze“, jenž si stěžoval soudu na vydírání  ze strany policistů, kteří jej spolu s Petrem Pfeiferem nutili ke křivé výpovědi proti obž. SAZ. Jeho výpověď by pouze rozšířila obraz podivných postupů policistů, jež vyšly najevo i při dokazování v této kauze.  Odmítnutý výslech Petra Pfeifera, který skutečně nepůsobil ve skutkovém ději této kauzy, by ale mohl posílit dojem, že žalované počínání SAZ je ve skutečnosti obranou proti jeho nepřátelskému jednání a spojenectví s policií. Byl to totiž právě Petr Pfeifer, kdo vtáhl nejdříve Yashira Nadava a po něm SAZ do obchodů, jež tvoří základ skutkové podstaty „velké daňové kauzy“, byl z počátku vyšetřování hlavním podezřelým, a pak se náhle stal korunním svědkem proti SAZ, přičemž policie zahladila stopy po jeho vyšetřování.  Soudce Michal Kabelík přešel bez povšimnutí námitku obhajoby, že tvrzení o nepravdivosti obsahu svědeckých prohlášení, zakoupených SAZ, je nepřezkoumatelný axiom. Odposlechy rozhovorů mezi SAZ a tlumočníkem Mirchim by možná zpochybnily tvrzení policie, že se jej SAZ pokoušel podplatit. Některé požadavky možná byly skutečně přehnané a jejich provedení by bylo neefektivní, ale paušální zamítnutí všech zpochybňuje nestrannost i profesionalitu předsedy senátu.

V této souvislosti podotýkám, že jsem nedostal příležitost vystoupit v tomto řízení jako svědek,  ačkoli disponuji věrohodnou informací, že obž. SAZ považoval nakoupená svědecká prohlášení za bezcenná, pro obhajobu nepoužitelná. O této skutečnosti jsem informoval předsedu senátu dopisem ze dne 26.11.2017 č.j. Cham14/17/MSbrn01Kabelik. Má zpráva jej nezaujala.                       

Jediný, kdo zjevně nebyl zastavením dokazování překvapený, byl žalobce Robert Henzel, který dvě hodiny četl ze svazku listin pečlivě připravenou závěrečnou řeč. Působí to dojmem, že soudce Michal Kabelík bez ohledu na pravidla spravedlivého procesu vede hlavní líčení v dohodě s žalobcem  podle nějakého časového plánu, nejspíš  koordinovaného s plánem jiných akcí ke škodě obž. SAZ.

Přednes závěrečných řečí probíhal před prázdnou lavicí obžalovaných, na které seděl pouze SAZ s tlumočnicí. To je něco, co jsem dosud  nikdy nikde jinde nezažil:  hlavní líčení, na které by si ani část obžalovaných nepřišla poslechnout závěrečné řeči. Předseda senátu je svým ukvapeným postupem krátil v ústavním právu na osobní přítomnost při projednávání jejich věci. Nechtěně tím dokázal, že obž. SAZ mu oprávněně předhazuje nahrazování ustanovení trestního řádu „Kabelíkovými pravidly“ a posměšné označení procesu názvem „Kabelíkov“ je přiměřené.

Pro srovnání: v souběžné „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně se také neúčastní jednotlivých stání všichni obžalovaní. Ale předseda senátu vždy upozorní předem obhájce, když se blíží nějaký úkon, který by mohl být pro jejich svěřence zajímavý. Zájmy obžalovaných ovšem hájí v řízení u Městského soudu v Brně  jejich obhájci. Ale přesto si myslím, že provedením závěrečných řečí v nepřítomnosti obžalovaných došlo ke krácení jejich ústavních práv. Předseda senátu je svým postupem vyloučil z důležité části řízení, v které se hraje krutá hra o jejich osud.

Žalobce Robert Henzel příliš nepřekvapil: nedalo se čekat, že jako signatář obžaloby se závěrečným návrhem od ní zásadně odchýlí. Připomínám, že obžaloba má ve vztahu k SAZ dvě části: v jedné jde o opatřování podkladů k ovlivňování dokazování ve „velké daňové kauze“, v druhé o údajný pokus o podplacení tlumočníka v r.2015 (od ukončení vyšetřování v r.2015 se justice touto věcí nezabývala až do r.2018, kdy se najednou hodila jako důkaz  k posílení vazebních důvodů).  Obžalované rozdělil do několika samostatných skupin. Zahájil rozborem jejich výpovědí. Ve vztahu ke skupině obžalovaných, do které zahrnul obž. SAZ, Záviše Löffelmanna a Jana Šebka (nikoli však „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučeru, který tuto skupinu vytvořil a vedl) uvedl, že všichni od počátku tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustili, s čímž nemůže souhlasit.

 Obž. SAZ se podle pana žalobce hájil tvrzením, že nikoho k ničemu nenabádal a v této části skutkového děje se považuje za oběť policejních provokací. V druhé části obžaloby SAZ popírá, že se věci odehrály tak, jak se uvádí v obžalobě, k žádnému pokusu o podplácení nedošlo a ani k němu nebyl důvod. Svědka-tlumočníka Mirchiho, pracujícího také pro nepřátelské íránské velvyslanectví, považuje za policejního provokatéra.

O Záviši Löffelmannovi žalobce uvedl, že  rovněž ve svém jednání nic trestného nespatřuje. Vyhověl kamarádovi Ondřeji Kučerovi poskytnutím pomoci při podání trestního oznámení na  policisty svědkem Janem Doležalem, kterého SAZ považuje za policejního agenta. Pozadí jeho akce prý advokát neznal. Stejně Jan Šebek odmítá, že by

se dopustil čehokoli nezákonného, ale současně potvrzuje, že sepsal se  svědkem Janem Doležalem trestní oznámení, a učinil tak na žádost svého kamaráda obž. Záviše Löffelmanna. Věděl, že zápis bude odeslán na GIBS.  O pravdivosti obsahu trestního oznámení nic nevěděl a ani se o ni nezajímal. Sepsání zápisu bylo jeho služební povinností.

Jednání obž. Evy Halámkové popsal žalobce tak, že plnila požadavky Ondřeje Kučery s vědomím, že tento jedná v souladu s požadavky obž. SAZ, který jejich činnost financuje. Potvrdila styky se svědky Martinem Valentovičem a Janem Doležalem ( žalobce zde nezmínil, že šlo o spolupracovníky PČR, jednající ke škodě obž. SAZ). Žalobce pominul skutečnost, že její motivací byl soukromý vztah k obž. Martinovi Veselému a domněnka, že plněním Kučerových, popř. Zadehových  požadavků by mu snad mohla pomoci.

O podílu Martina Veselého žalobce uvedl, že během řízení se jeho pozice vyvinula. Přiznal se, že z počátku křivě vypovídal a za to se omluvil. Během vazby se nestýkal s nikým z obžalovaných mimo obž. Evy Halámkové a samozřejmě obž. Ondřeje Kučery, kterého považoval za právního zástupce obž. SAZ. Jeho prostřednictvím přijímal peníze, které měly pocházet od SAZ.  Obž. Ondřej Kučera mu současně tlumočil požadavek, aby setrval v České republice a byl k disposici jako svědek ve prospěch SAZ. Obž. Martin Veselý sepsal svědecké vyjádření ve prospěch obž. SAZ, které nechal ověřit v Bruselu. Žalobce v této souvislosti nepoznamenal, že zápis vznikl na jaře r.2015, tedy v době, kdy žádné, ať již skutečné nebo fiktivní uskupení neexistovalo, a byl první písemností, kterou „právník Ondra“ úspěšně prodal obž. SAZ. Obž. Martin Veselý uvedl, že text zápisu mu přišel  mailem a domníval se, že mu jej poslal obž. SAZ (z vazby !!!). Tvrdil  také, že svědci Valentovič a Doležal mu dluží velkou finanční částku.

K jednání spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery žalobce uvedl, že se doznal ke skutku, popsanému v obžalobě. Doznal se i k tomu, že s obž. SAZ navázal spojení v rámci své advokátní činnosti a Veselého zápis  nejdříve nabízel Danielu Rudzanovi, obžalovanému č.2 ve „velké daňové kauze“. Podle jeho tvrzení obdržel písemný vzkaz od SAZ, na jehož základě začal usilovat o navázání spojení se svědkem Valentovičem. V tom mu pomohla obž. Eva Halámková. Od obž. SAZ měl obdržet anglický text budoucího zápisu svědka Valentoviče, který přeložil a upravil. Pak se obž. Ondřej Kučera vydal za dalším možným svědkem do Německa, u něhož ale nepochodil. Později dostal od obž. SAZ pokyn, aby vyhledal svědka Jana Doležala za účelem obstarání dalšího svědeckého prohlášení. V jeho vyhledání mu opět pomohla obž. Eva Halámková. Text notářského zápisu, který pak podepsal svědek Jan Doležal, podle Ondřeje Kučery rovněž pocházel od obž. SAZ. SAZ měl také jeho prostřednictvím vydat pokyn, aby Doležalovo prohlášení bylo použito jako trestní oznámení na policisty. Zmínil se také o iniciativě obž. Záviše Löffelmanna, kterému se nelíbil text Doležalova prohlášení a chtěl jej upravit. Informoval i o plánu obž. SAZ na nastrojení pasti na Petra Pfeifera, který měl být  s pomocí kontaktů svědka Valentoviče se slovenskou policií usvědčen z obchodování s drogami. Ale tento plán se neuskutečnil. Obž. Ondřej Kučera také vypovídal o odměňování svědků za provedené úkony. Žalobce se ale nezmínil, že svědci Valentovič a Doležal jednali v dohodě s policií, které odevzdávali přijaté peníze. Podle sdělení obž. Ondřeje Kučery cílem jednání obž. SAZ bylo ovlivnění svědků ve „velké daňové kauze“ a dehonestace policistů, kteří případ vyšetřovali. Nejvíce mu záleželo  na znevěrohodnění svědka Petra Pfeifera.

Ve shrnutí výpovědí svědků pak žalobce konstatoval, že všichni trestnou činnost popírají. Martin Veselý měl jako první  sdělit svědkovi Valentovičovi, že obž. SAZ má zájem o změnu jeho výpovědi, za kterou zaplatí. Později mu měla obž. Eva Halamková vyhrožovat, že jej čeká postih  ze strany obž. SAZ, pokud mu nevyhoví. Svědek Valentovič se proto rozhodl vyhovět.  Na výhružné vzkazy reagoval oznámením policii. Spojkou mezi ním a obž. SAZ byl opět  obž. „právník Ondra“. Do skutkového děje jej vtáhla obž. Eva Halámková. „Právník Ondra“ pak po něm požadoval podepsání svědeckého prohlášení a podání trestního oznámení na policisty. Za tím účelem jej dal dohromady s obž. Závišem Löffelmannem.  Prohlášení podepsal  ze strachu. Obž. Ondřej Kučera mu vyhrožoval, že jej nechá zavřít, pokud neudělá, co se po něm žádá. Svědek Jan Doležal měl sdělit obž. Záviši Löffelmannovi, že svědecké prohlášení je nepravdivé. Když přišel k obž. Janu Šebkovi, ten již měl trestní oznámení v počítači. Svědek Jan Doležal se měl distancovat od sepsání prohlášení a potvrdil jeho nepravdivost ve vztahu k policistům. Byl vystaven výhrůžkám nejdříve ze strany obž. Evy Halámkové, následně od „právníka Ondry“. Dvojice Kučera-Halámková nakládala se svědky Martinem  Valentovičem a Janem Doležalem v podstatě shodně.

Žalobce se vyjádřil také k druhé části obžaloby, která se týká pouze obž. SAZ. Uvedl, že podle svědka-tlumočníka Mirchi se k němu SAZ zpočátku choval přátelsky, ale později začal zpomalovat jeho práci, aby nestačil dokončit překlady ve lhůtě, jež by umožnila pokračování jeho vazby. Sliboval mu zajištění pěkné dovolené v Rakousku a peníze. Později ale chování změnil, když zjistil, že pracuje také pro íránské velvyslanectví. Komunikace mezi  nimi probíhala hlavně písemně v perštině.

K věcným důkazům patří úřední záznamy o kontaktech svědků Valentoviče a Doležala s policií. Průkazné jsou daktyly na mobilních telefonech, které vydali obžalování. Byla doložena i telefonická komunikace „právníka Ondry“ a obž. Evou Halámkové mezi sebou navzájem, se svědky a s advokátem obž. Závišem Löffelmannem.

Žalobce věnoval pozornost i listinným důkazům. Mezi nimi jsou i doklady o nakládání s Doležalovým trestním oznámením či svědecká prohlášení svědků a obž. Martina Veselého. Důkazem proti obžalovaným jsou i odposlechy telefonických rozhovorů. Z nich mimo jiné vyplývá, že klíčovou osobou  v organizaci skutkových dějů byl obž. Ondřej Kučera.

Posléze se žalobce věnoval vyvracení  námitek proti domnělým nezákonnostem v počínání orgánů činných trestním řízení a taktéž proti nařčení policistů z podjatosti. Ztotožnil se s použitím policejních agentů ke sledování zájmových osob. Polemizoval také s názory, že použití svědků Valentoviče a zejména Doležala bylo nedovolenou provokací. Obhajoval zabavení a propadnutí ve prospěch státu finančních prostředků, vyplacených svědkům Valentovičovi a Doležalovi.

Ze všeho uvedeného podle žalobce vyplývá, že veškeré hemžení různých lidí, koordinovaných spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou, sloužilo k uspokojování potřeb obž. SAZ, který stanovil úkoly a činnost organizovaných osob financoval. V nich významnou roli hrál zájem na znevěrohodnění Petra Pfeifera, korunního svědka žaloby ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně. Všichni mu sloužili vědomě a vůbec ne nezištně, zčásti pod tlakem. Texty svědeckých prohlášení dle žalobce vytvořil obž. SAZ. Žalobce předpokládá, že nezákonné aktivity by pokračovaly i v r.2017, pokud by policie činnost uskupení nezastavila.

Robert Henzel nakonec dospěl k závěru, že všichni obžalovaní se dopustili trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. Jejich trestní stíhání bylo zahájeno také pro trestné činy nadržování a křivého obvinění, spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. V případě spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery a Evy Halámkové  přichází v úvahu i trestný čin vydírání. Obž. Jan Šebek se dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, obž. SAZ trestného činu podplácení.

Od těchto úvah žalobce dospěl k návrhům trestů. Samozřejmě okolnost, že obžalované uznává za organizovanou zločineckou skupinu, zvyšuje trestní sazby. Všem obžalovaným mimo Martina Veselého a Jana Šebka uznal za polehčující okolnost dosavadní bezúhonnost, ale přesto pro ně požaduje   vysoké tresty. Rozumí se, že nejvyšší trest požaduje pro SAZ a navíc  navrhl zatížit jej peněžitým trestem a zabavením různých peněžních částek. Výjimku udělal pouze u spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery, kterého za pomoc při objasňování trestné činnosti odměnil návrhem na podmíněný trest, který je zanedbatelný vzhledem k rozsahu jeho aktivit a ve srovnání s tresty, uloženými ostatním a  zejména obž. Záviši Löffelmannovi. Spolupráce s policií a státním zástupcem je zřejmě velmi efektivním počínáním, za kterým se skryje i skutečnost, že bez iniciativy a horlivosti tohoto spolupracujícího obžalovaného by se skutkový děj vůbec neodehrál.

Stejně jako předseda senátu, ani Robert Henzel se nevypořádal se skutečností, že tvrzení o nepravdivosti obsahu svědeckých prohlášení, jejichž nákup zprostředkoval obž.SAZ spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera, je nepřezkoumatelný axiom. Nepozastavil se také nad tím, že obž.SAZ měl prohlášení k disposici v době své devítidenní výpovědi před Krajským soudem v Brně ve „velké daňové kauze“. O jejich existenci a obsahu se nezmínil ani slůvkem a není dokázáno, že by je použil někdy později.

Obhájci samozřejmě s obsahem závěrečné řeči nesouhlasili. Její obsah se pokusili „rozebrat na prvočísla“ a její závěry zvrátit. V příštím článku popíši, jak si při tom vedli.

DRZE O KAUZE „BAXAGATE“

Nedávno mi bez známé úřední příčiny (jen tak, sám od sebe, v nějakém náhlém pohnutí mysli) poslal Aleš Flídr, místopředseda Krajského soudu v Brně, bývalý člen KSČ, aktivní účastník zatím nepotrestaného „znojemského justičního zločinu“, urážlivý dopis, v němž zpochybnil mou inteligenci a naopak mi přisoudil nadbytek drzosti. Možná má pravdu, neboť můj pohled na některé události v justici a ve veřejném životě bývá nápadně odlišný od mínění soudců, kteří – jak známo – jsou moudří a nestranní, téměř neomylní.

Platí to i pro současné marnění času napadáním prezidenta republiky kvůli výrokům ctihodného soudce Josefa Baxy. Pan soudce je dle mého pevného přesvědčení držitelem jednoho z nejkvalitnějších mozků, používaných příslušníky otalárované komunity. Jednou mi dokonce dal dobrou radu a pochválil mé články.Nejen proto si ho dovedu představit netoliko jako předsedu Ústavního soudu, ale i jako předsedu Nejvyššího soudu ČR, nejvyššího státního zástupce, ministra spravedlnosti, předsedu vlády nebo velvyslance ve Vatikánu a chápu, že život řadového soudce se mu může zdát nudný, popř. že se může cítit být zneuznaný. Bohužel mám přesně takovou pravomoc jako pan prezident, abych ho za jeho zásluhy odměnil poskytnutím kterékoli ze zmíněných prebend, a žádné z těch míst ani není právě volné, čili můj případný záměr na odměnění by byl stejně neproveditelný jako prezidentův. Mohu mu pouze navzdory jeho trapnému vystoupení proti Miloši Zemanovi nadále zachovat úctu, neboť si jsem vědom, že i mistr tesař se občas utne. Za to si ovšem nic nekoupí.

Pokud se týká Miloše Zemana, nedávno jsem o něm napsal, že v něm vidím moudrého muže, zkušeného politického hráče.  Na tom nadále trvám. Ale i on má své slabé stránky. Je sebestředný, a proto nevnímá některé změny prostředí. Ve vztahu k právu, spravedlnosti a fungování justice žije v zajetí zkušeností z doby předlistopadové a ještě i z divokého polistopadového období včetně éry jeho působení ve funkci předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy vlády. Proto při pohybu v těchto oblastech se občas chová jako Alenka v říši divů. Důkazem budiž jeho později překonaný postoj k případu Jiřího Kajínka: původně oznámil, že jej vyřešil pokynem ministryni spravedlnosti Heleně Válkové, aby zařídila obnovu jeho procesu. Upozornění, že to je nesmysl, že ministryně takovou pravomoc nemá, jej z míry nevyvedlo.

Pokud tedy v hovoru se ctihodným soudcem Josefem Baxou v něm vyvolával dojem, že mu snad dělá naději na získání nějaké další vysoké funkce, nanejvýš podněcoval jeho sny a vidiny o růžové budoucnosti a vzdělaný právník a zkušený soudce a justiční manažer Josef Baxa musel vědět, že jde o představy, které nemohou dojít naplnění.

Pokud v takových úvahách pana prezidenta vidí znaky trestného činu bezbřehý populista a někdejší capo di tutti capi justiční mafie Jiří Pospíšil, lze se tomu zasmát. Ale pokud něco takového řekne v Poslanecké sněmovně ministr spravedlnosti, vybavuji si známý citát z Shakespeara: vymknuta z kloubů doba šílí.

Ostatně je známo, že politizující soudci, státní zástupci a jiní právníci přicházeli na Hrad, aby seznamovali pana prezidenta se svými názory a požadavky stran obsazení funkčních míst nebo podpisu sporného zákona. Nelze jejich jednání chápat jako pokus o nedovolené ovlivňování rozhodování hlavy státu a uvažovat o jeho  podřazení některé kvalifikované skutkové podstatě trestného činu ? Neporušil Josef Baxa zákon a dobré mravy, když sděloval prezidentovi své představy o obsazení jím uvolňovaného křesla ? (Dle mého laického názoru nikoli, protože kdo jiný by takové  rady měl dávat ? Ale kdo chce psa bít, hůl si najde.)

Je strašné, že  nesmyslnými úvahami a jejich ještě nesmyslnějším výkladem se zabývají média a dokonce i orgány Poslanecké sněmovny. Novináře trochu chápu: pro naplnění stránek novin a vysílacího času v rozhlase a televizi je jim jakýkoli balast dobrý. Ale poslanci by si měli uvědomit, že voliči je neplatí proto, aby se zabývali neúčelnými honičkami na prezidenta a jeho kancléře.

O (NE)OVLIVNITELNOSTI SOUDCŮ

Prezident republiky je opět jednou terčem nevybíravých útoků ze strany novinářů a politických pidižvíků. Dívám-li se na něj přes jejich podání, vidím pošetilého starce, dopouštějícího se neuvěřitelných pochybení, dělajícího ostudu zemi doma i v zahraničí.  Díky vystoupení mnou jinak váženého soudce Josefa Baxy bych jej měl považovat za narušitele veřejného pořádku zásahy do nezávislosti soudců.

Dívám-li se na téhož Miloše Zemana v pořadu Týden s prezidentem, vidím moudrého muže ve skvělé psychické a věku přiměřené fyzické kondici, zkušeného politického hráče se schopností zachování nadhledu, svérázným smyslem pro humor a sklonem k provokatérství, úplně jiného člověka než je ten, kterého nám servírují media. I když právo a problematika justice zjevně nejsou jeho parketa, přesto jako zmocněnec svých voličů občas pociťuje nutkání vyjádřit se pro jejich dobro k problematice, která mu není blízká. Ne vždy to dopadá dobře. Potkává se příležitostně se špičkami justice, které mu sdělují své názory. Nenapadá mě, proč by jim neměl naslouchat, ale na druhé straně nechápu, proč by měl škodit sdělením svých názorů: v každém případě to jsou názory člověka, který nemá hlavu jen na to, aby mu nepršelo do díry na krku. Vyslechnutí názoru, odlišného od vlastního, příjemce obohacuje, aniž by jej zavazovalo k převzetí. Všichni víme, že demokracie je diskuse.

Na problém, který nastolil Josef Baxa, se lze dívat i z jiné strany než z hlediska odporu proti údajnému tlaku na soudce. Na místě je otázka, zda jsou soudci tak ovlivnitelní, že je může prezidentův názor svést ke škodlivým rozhodnutím. Byl jsem svědkem trestního procesu, v němž byl soudce vystaven nelítostnému mediálnímu pronásledování.  Do soudní síně denně přicházeli stoupenci obžalovaného, kteří se k němu chovali nevlídně. Byly mezi nimi i známé osobnosti, jako např. Jan Ruml, František Janouch, Libuše Šilhanová a jiní. Obhájce jej hlasitě urážel, pokřikoval na něj Jan Šinágl. Soudce tehdy prokazatelně přestal vnímat mediální zprávy. Atmosféra v soudní síni navozovala obavy z fyzického napadení. Pan soudce bez ohledu na viditelný nátlak obžalovaného odsoudil. Byl totiž skutečně nezávislý.  

Jindy jsem byl svědkem otevřeného  zásahu do nezávislosti  soudu politizujícím advokátním koncipientem Jiřím Pospíšilem. Pár dní po nástupu svého druhého mandátu přijel k Nejvyššímu soudu ČR, kde se nechal informovat o stavu projednávání stížností pro porušení zákona, které před odchodem z funkce podala ministryně Daniela Kovářová. K jedné stížnosti již bylo zahájeno řízení a bylo nařízeno veřejné zasedání. Několik dalších ještě leželo netknutých. Jiří Pospíšil neměl k disposici trestní spisy a ani kauzy neznal, přesto zasáhl do živého procesu zpětvzetím stížnosti své předchůdkyně a ostatní stížnosti označil za kontroverzní. Jeho zásah přežila jen stížnost ve prospěch bývalého radního za ODS  Martina Langmajera, ač do té doby Nejvyšší soud ČR zamítal stížnosti Daniely Kovářové jen výjimečně. Nikdy dříve ani nikdy později si srovnatelný otevřený zásah do chodu Nejvyššího soudu ČR nikdo nedovolil. Stejný Jiří Pospíšil, který do nezávislosti soudců zasáhl konkrétním činem, dnes dští na Miloše Zemana oheň a síru a mluví o trestném činu kvůli pouhým akademickým úvahám.

Pohoršení vyvolaly také mise hradního  kancléře  Vratislava Mlynáře, po němž pan prezident v některých případech posílal soudcům vzkazy o svých představách na řešení

jimi souzených kauz. Nabízí se ale otázka, proč se nenašel ani jeden soudce, který by rozhovor s ním odmítl, pokud tento způsob sdělování prezidentova názoru považoval za nedůstojný. Kdyby soudci jeho návštěvy odmítali, nemohl by v nich pokračovat.

Nezávislost přece nespočívá v ucpaných uších proti jiným než vlastním názorům, ale v jistotě, že člověk může jednat podle své hlavy bez rizika, že za to bude potrestán. Tu jistotu naši soudci mají a je výlučně jejich věcí, jak se každý pro sebe vypořádá s názory prezidenta nebo kohokoli dalšího.

Pokud  se tedy výroky pana soudce Josefa Baxy chtějí dokonce zabývat poslanci, působí to na mne dojmem, že nejsou dostatečně vytíženi zákonodárnou činností a nudí se.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA- ČÁST 20

V úterý 15. ledna 2019 pokračovalo u Městského soudu v Brně před senátem předsedy Michala Kabelíka  hlavní líčení proti šesti  účastníkům domnělého zločineckého uskupení v čele s obž. Shahramem Zadehem (SAZ). Připomeňme si, že SAZ měl uskupení založit v r.2015 z vazby za účelem obstarání nepravdivých svědeckých výpovědí, jež měly prospět jeho obhajobě ve „velké daňové kauze“, probíhající u Krajského soudu v Brně. Iniciátorem „obchodu se svědectvími“ a hlavním článkem jeho operačního řízení byl  spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera alias „právník Ondra“. Jako spojka mu pomáhala obž. Eva Halámková, partnerka vazebně stíhaného obž. Martina Veselého, prvního dodavatele svědectví. Uvěřila „právníkovi Ondrovi“, že pomáhá partnerovi, aby se dostal na svobodu. Obžalovaný advokát Záviš Löffelmann na žádost kamaráda Ondřeje Kučery zprostředkoval svědkovi-spolupracovníkovi PČR Janu Doležalovi přijetí trestního oznámení dalším kamarádem, policistou obž. Janem Šebkem. Dva posledně jmenovaní nevěděli, o co jde a jsou smutným příkladem toho, jak se lze ve snaze o vyhovění kamarádovi dostat do neštěstí. SAZ a obž. Martin Veselý jsou stíhání vazebně bez ohledu na to, že Krajský soud v Brně přijal v lednu r. 2016 rekordní kauci 150 milionů Kč za propuštění SAZ na svobodu a zatímco Městský soud v Brně drží beneficienta kauce nadále ve vazbě, Krajský soud v Brně  odmítá rozhněvaným složitelům kauce vrátit neúčelně investované peníze. Právo občana na pokojné nakládání  s majetkem je pro příslušníky účelového justičního uskupení neznámým pojmem.

Hlavní líčení přineslo tentokrát různá překvapení, což mimo předsedy senátu a možná i žalobce na začátku nikdo netušil. Jako obvykle v poslední době na začátku jednání předseda senátu udělil slovo obž. SAZ, který po krátké poradě s obhájci začal přednášet další výhrady. Začal námitkou proti porušení čl. 6 odst. 3 písm.c) Úmluvy porušováním zákonné ochrany důvěrnosti komunikace mezi obžalovaným a obhájcem Vězeňskou službou: musí předkládat příslušníkům eskorty ke kontrole listiny, jež předává obhájcům i ty, které přijímá od nich. Také při jeho poradách s advokáty stojí příslušníci Vězeňské služby tak blízko, že mohou slyšet, o čem se mluví. K tomu jako laik poznamenávám, že účel tohoto opatření chápu jako jinak neúčelné obtěžování pana obžalovaného: pochybuji, že těžkooděnci, nahlížející do listin, předkládaných ke kontrole, mají odbornou kvalifikaci, aby mohli při letmém nahlédnutí odhalit nebezpečný obsah.

Dále upozornil, že v souladu s přáním předsedy senátu obhájci podali již v červenci 2018 návrhy na doplnění dokazování, z nichž většina nebyla dosud provedena.  V dokazování ale dosud zůstávají mezery, což částečně znehodnocuje jeho dosavadní vyjádření k provedeným důkazům.

Rovněž  oznámil, že podal další žádost o propuštění z vazby, kterou opět podpořila nabídkou záruky jeho manželka (pro úplnost: nabídku společenské záruky spolku Chamurappi z.s. obdržel soud v poledních hodinách). Požádal soud, aby jeho novou žádost projednal bez průtahů a vyhověl jí. Stěžoval si v této souvislosti na neuvěřitelnou zdlouhavost vazebního řízení u brněnských soudů, která ho přiměla nepočkat s podáním žádosti až do doručení usnesení stížnostního Krajského soudu v Brně.  Zmínil se v té souvislosti o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, v němž byla Česká republika kritizována za neúnosně dlouhé intervaly mezi dvěma po sobě jdoucími vazebními řízeními. To je ovšem „stará písnička“, kterou zpívali obhájci již během jeho první vazby, uvalené Okresním soudem ve Znojmě a udržované stejným stížnostním Krajským soudem v Brně, jenž se za účelem odůvodnění vazby u Městského soudu v Brně raději uchýlil ke lži, než by propustil SAZ na svobodu. Dále SAZ reptal na nedoručení nejen usnesení ve věci vazby, ale také dvou usnesení Krajského soudu v Brně ve věci stížnosti na podjatost. Všechna tři rozhodnutí vydal krajský soud v prvém týdnu  prosince r.2018. Krajský soud je odmítl obhájcům vydat s tím, že je odeslal Městskému soudu v Brně, který je založil do spisu. Ale soudce Michal Kabelík od  září r. 2018 nevyhověl žádné žádosti SAZ a jeho obhájců o umožnění nahlížení do spisu. Podobné věci se ale dějí soustavně i při jiných příležitostech a SAZ v tom vidí projev zneužívání moci. Měl jsem možnost sledovat vazební řízení u Okresního soudu ve Znojmě (v němž SAZ mimo jiné tvrdě obhajovala Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti) a plynule jsem navázal na řízení u Městkého soudu v Brně. Myslím si, že členové brněnského účelového policejně-státnězástupcovsko-soudcovského uskupení do svého jednání promítají specifický vztah k osobě pana obžalovaného. Zatím jsem se nedopátral pozadí jejich postoje k němu.

SAZ kromě toho požádal, aby soudce Michal Kabelík předkládal stranám rozvrhy jednání stejně jako to činí jeho kolega Aleš Novotný v souběžné „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně. Je to důležité pro přípravu obhajoby na jednání. Předseda senátu se k tomu později vyjádřil tak, že během posledních sedmi stání nemohl nic plánovat, protože nebylo známo, kdy pan obžalovaný ukončí své vyjadřování k důkazům. Ale slíbil nápravu. V jeho slibu však bylo skryto čertovo kopýtko (o tom později).

Dále se SAZ ohradil proti nevlídné reakci předsedy senátu při jednání dne 3. ledna 2019 na jeho neochotu přijmout zastoupení neznámou substitutkou. Vyvodil z ní domněnku, že do chování předsedy senátu se promítla jeho nechuť vůči obhájcům, kteří jej napadli kvůli nezákonnému nakládání s obsahem jeho iPhonu a iPadu. Hodnotil to jako součást tlaku na obhájce i na něj samého, s cílem přimět jej, aby se vzdal zastupování Alenou Kojzarovou. Ohradil se proti tomu, že jeho obhájci jsou voláni na policii k podání vysvětlení, ačkoli policie by měla vědět, že advokát nemůže vypovídat ve věci, v které zastupuje klienta. Považuje to za psychologický nátlak na  obhájce.

U střetu mezi SAZ a soudcem dne 3. ledna 2019 jsem byl přítomen a myslím si, že v tomto případě se soudce neprovinil tolik, jak si SAZ myslí: „pro pořádek“ sděloval, co by mohl udělat, kdyby chtěl, ale nic z toho neuskutečnil. Obhajoval rozhodnutí nevyhovět návrhu obhájkyně a pana obžalovaného na odročení hlavního líčení, jehož vyhovění by bylo bezohledné vůči přítomným obhájcům ostatních obžalovaných. Ovšem námitky proti nátlaku na policisty jsou zcela na místě. Že dochází k poškozování práv pana obžalovaného při každé příležitosti, je dle mého laického názoru nevyvratitelnou skutečností.

Na konci vystoupení pan obžalovaný znova požádal o rychlé projednání jeho žádosti o propuštění z vazby a žádost předal předsedovi senátu k založení do spisu. Později se soudce Michal Kabelík vyjádřil: s projednáním nebude spěchat.

Ve vztahu k oprávněné výtce na nedoručení prosincových usnesení stížnostního soudu předseda senátu se zprvu snažil zachránit, co se dalo: prohrabal listiny na stole a vydal postrádaná usnesení obhájkyni  a žalobci. K námitkám proti neumožnění nahlížení do spisu se ale odmítl vyjádřit.

Aniž bychom rozhodnutí Krajského soudu v Brně četli, víme co znamenají: opět vše zamítnuto. Důvody neznáme. Ale není to důležité, protože když jde o SAZ, vždy se nějaké najdou, i když nejsou. I lhát se smí.  Přesto víme vše podstatné :kdyby stížnostní soud vyhověl námitkám proti trvajícímu týrání SAZ vazbou, přišel by do soudní síně bez eskorty a bez pout. Kdyby stížnostní soud vyhověl námitce podjatosti, soudce Michal Kabelík by již nemohl toto řízení vést.

Předseda senátu se pak pídil, zda obhájci mají nějaké další návrhy na dokazování a posléze nařídil dlouhou přestávku na poradu senátu.

Po přestávce předseda senátu překvapil stanovením dalšího postupu. Tedy domnívám se, že překvapil všechny mimo žalobce. O potěšení z prožitku překvapení byli připraveni mimo přítomného SAZ všichni ostatní obžalovaní, kteří se nedostavili (nemuseli).

O tom, co se dělo dál, budu vyprávět v dalším díle.

POUČENÍ Z VYSTOUPENÍ SPOLKU SPRAVEDLNOST

Ve čtvrtek 10.ledna 2019 v salonku Obecního domu v Praze  představil spolek Spravedlnost knihu Spravedlnost pláče, věnovanou justičnímu martyriu, které podstupuje Z-Group Steel Holding v souvislosti s uvedením do provozu dvou chomutovských fotovoltaických elektráren.  Vrcholným představitelem holdingu je  „slovácký miliardář“ Zdenek Zemek. Kvůli  vydání licencí předmětným elektrárnám o silvestrovské noci r.2010 došlo k trestnímu stíhání deseti osob, mezi nimi bratří Alexandra a Zdeňka Zemkových, titulárních šéfů elektráren a synů generálního ředitele holdingu, Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu a její podřízené Michaely Schneidrové. Z deseti obžalovaných se jeden rozsudku nedožil, úřednice, která vydala licence, jako jediná odešla  od soudu sice s uznáním viny, ale bez trestu. Všechny ostatní odsoudil Krajský soud v Brně senátem Aleše Novotného ke krutým nepodmíněným trestům. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci senátem Ivo Lajdy jako jedinou zprostil obžaloby Alenu Vitáskovou. Všichni ostatní skončili ve vězení. Dovolali se k Nejvyššímu soudu ČR. Pouze Michaelu Schneidrovou Nejvyšší soud ČR nechal 11. prosince 2018 propustit z vězení s tím, že obecné soudy musí o její věci rozhodnout znova. Dílo zkázy dokončily správní soudy, které rozhodly o odebrání licencí oběma elektrárnám, ačkoli jejich soudci průkazně mechanismu licenčního řízení nerozumí a nad možností, že možná přivedou ke krachu firmu, která zaměstnává několik tisíc lidí, se nezamysleli. Nepomohl ani  Ústavní soud, který se s jejich rozhodnutími ztotožnil. První ze dvou zkázonosných rozhodnutí vydal senát bývalého člena KSČ a vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka. Vybudování elektráren přišlo investora na 1,3 miliardy Kč, z čehož jednu miliardu uhradil z úvěru. Zásluhou soudů přišel o zdroj příjmů na krytí splátek. Není jisté, zda firma „péči“ justice přežije. Všichni, kdo se na vyvolání katastrofy podíleli, mají jistotu beztrestnosti bez ohledu na strašlivé škody, jež způsobili.

Představená kniha a diskuse, která se při té příležitosti rozvinula, se přednostně zaměřily na kritiku postupu justice v předmětném  trestním i správním řízení, ale přesahovaly i do obecných úvah o neblahých poměrech ve státě a v justici zvlášť. Ducha debaty názorně vystihují slova přítomného prof. Milana Knížáka: „Pokud má být společnost svobodná, musí být spravedlivá…zákony mohou být dobré, špatné, ale musí platit stále a pro všechny. Změna pravidel během procesu je něco, co nesmí nikdy nastat. A když vláda dělá toto, tak jde proti vlastním lidem a rozkládá společnost“.

K podrobnému seznámení s průběhem jednání odkazuji čtenáře na věrné popisy v článcích na Parlamentních listech a v České justici. Chci obrátit pozornost pouze ke  skutečnosti, že vedle pořádajícího spolku Spravedlnost a některých významných jedinců se jednání zúčastnili představitelé dalších spolků: Společnosti pro právní stát, Institutu Aleny Vitáskové, Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun a Chamurappi. Všechny společně se v různé míře a různými způsoby věnují sledování a kritice justičních přehmatů a zločinů a podpoře obětí zlořádů. Jejich souhrnná intelektuální kapacita rozhodně není zanedbatelná. Spolek Spravedlnost má desítky, ne-li stovky sympatizantů stejně jako Institut Aleny Vitáskové, na který se navíc nabalují další uskupení nespokojenců. Útlak vyvolává protitlak a je zřejmé, že je stále více lidí, kterým se již škůdcovství pokleslých jedinců mezi otalárovanými komunitami přejedlo a začínají se  organizovat na ochranu občanských práv „zákazníků justice“. Říká se, že zatřepotání křídel kolibříka v deštném pralese může spustit řetěz dějů, které ve výsledku přerostou v tropickou bouři. Dlouho přehlížená občanská nespokojenost může také časem přejít od akademických debat v důraznější protesty, byť  akce na způsob řádění „žlutých vest“ snad v národě poklidných pijáků piva nehrozí.

Proto by vření nespokojenosti pod zdánlivě klidným povrchem společenského míru měly věnovat pozornost orgány, jež mají moc čelit zneužívání moci justice. Měly by naslouchat, na co si stěžují nespokojenci. Je ale příznačné, že na akci spolku Spravedlnost byli nespokojenci sami mezi sebou a mohli si pouze do sytosti navzájem stěžovat na zažitá příkoří, aniž by měli naději, že jejich hlas dolehne někam výš, kde se někdo postará o nápravu.  Z těch, kdo mají moc napravovat prohřešky, se nezúčastnil nikdo. Kdysi ministr Robert Pelikán hovořil o „zapouzdřenosti justice“. Ve skutečnosti je „zapouzdřený“ celý resort spravedlnosti včetně ministra a  ministerských úředníků. Jeho příslušníků, vybavených mocí, je tolik, že si sami vystačí a na nás, občanskou  chátru, pohlížejí spatra a zapomněli se stydět. Nepociťují proto potřebu naslouchat reptání v podpalubí. Jsou spokojeni sami se sebou a pokleslí jedinci mezi nimi škodí lidem s jistotou zajištěné beztrestnosti. Mohou se ale časem dožít nepříjemných překvapení.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA – ČÁST 19

Dne 3.ledna 2019 pokračovalo u Městského soudu v Brně hlavní líčení ve věci, v které Shahram Zadeh (dále jen SAZ) čelí obvinění, že v době pobytu ve vazbě v r. 2015 založil zločinecké uskupení za účelem získávání podkladů pro ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“, vedené Krajským soudem v Brně. Spolu s ním čelí obžalobě  dalších pět osob, které mu nějakým způsobem v jeho snahách pomáhaly.

Stíhání obžalovaných bylo z počátku vedeno vazebně, ale v současnosti zůstávají ve vazbě pouze SAZ a obž. Martin Veselý. Soud drží SAZ ve vazbě, přestože Krajský soud v Brně přijal počátkem února r. 2016 od jeho příbuzných a přátel rekordní kauci 150 milionů Kč za propuštění z vazby. Kauce složená v souvislosti s jiným procesem prý v tomto řízení není účinná. Ale podle Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci složitelé kauce nemají ani právo na vrácení svých peněz, které složili za účelem, jehož nedosáhli.

Pro výši trestu, která SAZ hrozí, je přiměřená maximální délka vazby 36 měsíců. SAZ ale strávil do složení kauce za mřížemi 22 měsíců a nyní již má za sebou dalších 25 měsíců. Délky vazby ve dvou souběžných, byť obsahově propojených procesech, se podle českého práva nesčítají.

Pro úplnost připomínám, že propuštění z vazby v únoru r.2016 soudy nemyslely vážně. Ve chvíli, kdy přijímal kauci, počítal soudce Aleš Novotný s tím, že policie SAZ hned po propuštění z vazby znova zadrží a státní zástupce Jiří Kadlec jej nechá předvést před soudce s návrhem na uvalení předběžné (časově neomezené) vazby. Tehdy to nevyšlo: soudce Krajského soudu v Brně návrhu na uvalení vazby nevyhověl.  Vyšlo to až 2.prosince 2016, kdy policie znova SAZ zadržela. Byl to první krok na cestě k současnému procesu.

Podle svérázné soudcovské logiky vše, co výše uvádím o okolnostech vazby SAZ, je v souladu se zákonem a jinak to nemůže být. Jako laik si myslím, že vazební důvody žádné nejsou a soudy se dopouštějí účelového týrání pana obžalovaného. Soudci jsou ochotni i lhát, aby prodloužení vazby formálně ospravedlnili. Jejich jednání je o to bezohlednější, že doma na pana obžalovaného čeká roční syn a milující manželka, kterým nezbývá než jej pravidelně navštěvovat ve věznici.

Hlavního líčení  dne 3.ledna 2019 se z obžalovaných zúčastnili pouze SAZ a spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera, který ale po přestávce také odešel. Jednání trvalo všehovšudy zhruba dvě hodiny a mělo jej vyplnit pokračování ve vyjadřování SAZ k provedeným důkazům. Jeho průběh ale ovlivnilo napětí mezi obž. SAZ a předsedou senátu, v němž pan obžalovaný ze své strany vybíjí pocity ukřivděnosti, vyvolané vykonstruovaným stíháním a týráním nesmyslnou vazbou. Jejich střety se staly  neodmyslitelným „folklórním“ prvkem tohoto procesu. Tentokrát bylo jejich utkání mimořádně ostré, obzvlášť ze strany pana obžalovaného. SAZ reagoval podrážděně na soudcovu zmínku o důvodech, které vedly ke zrušení dvou jednání a nakonec se ohradil proti konání hlavního líčení v nepřítomnosti jeho obhájce. Byl pak zaskočen sdělením, že přece jej zastupuje substitutka, kterou za sebe poslal jeden ze stálých obhájců. To SAZ popudilo ještě více, protože přítomnou mladou ženu neznal a odmítal ji. Obhájkyně reagovala návrhem na odročení jednání a SAZ se k ní připojil. Předseda senátu ale trval na tom, že způsob zajištění obhajoby SAZ není chybou soudu, ale věcí odpovědnosti obhajoby  a odročení by bylo újmou pro ostatní účastníky řízení. SAZ nakonec po kratičké poradě s obhájkyní a rozhodl, že podstoupí riziko pokračování ve vyjadřování k důkazům bez možnosti poradit se s některým ze zasvěcených obhájců. Později se s ní radil ještě jednou a po skončení porady pochválil veřejně její půvab, vystupování a odbornou zdatnost. Předsedu senátu potěšilo, že aspoň v jejím hodnocení se spolu shodují.

V úvodu připomněl opakované své stížnosti na porušování důvěrnosti komunikace mezi obhájci a obžalovaným. Poukázal pak na to, že jej žaloba viní z křivého obvinění policistů, ale zdá se, že k ovlivňování skutečně dochází. Okrajově připomněl v této souvislosti vydírání policií obž. Michala Šimáka z „velké daňové kauzy“, o němž jsem také psal. Věnoval se pak poznatkům z výslechů svědků M.N. a J.S. ve „velké daňové kauze“, o nichž jsem se shodou okolností zmínil v článcích „Skomírání velké daňové kauzy III“ a „Velká daňová kauza II“. Zdůraznil, že s nimi neměl nic společného. Oba spojovala známost s jedním z obžalovaných ve „velké daňové kauze“ a oba mluvili o stejné firmě, zapojené  do obchodů s pohonnými hmotami, ale každý vyprávěl něco úplně jiného.  SAZ upoutalo, že oba přiznali, že před výslechem v přípravném řízení za přítomnosti obhájců poskytli policii vysvětlení a protokol z jednoho z těchto „tajných“ výslechů posloužil ve vazebním řízení jako důkaz na podporu rozhodnutí o prodloužení vazby. Zdůraznil, že k výslechům došlo po sdělení obvinění a v době, kdy byl ve vazbě, takže jejich provedením byl krácen v právu obžalovaného vyslýchat svědky. Je to přitom jedno ze základních práv, jejichž dodržování je nutnou podmínkou spravedlivého procesu. Dopustili se toho „jeho“ vyšetřovatelé.  Navíc dovodil, že policie při těchto výsleších zřejmě připravila svědky na výpověď v přípravném řízení. Zejména svědek M.N. by mohl být manipulovatelný, protože jeho společnost dluží státu 50 mil. Kč daně z přidané hodnoty z obchodů s pohonnými hmotami. Přesto nebyl  stíhán a slouží jako  svědek. SAZ nakonec navrhl, aby soud oba svědky vyslechl také v tomto řízení.

Použil informaci o tomto způsobu policejní manipulace se svědky jako možné opory pro podezření, že údajně křivá tvrzení o ovlivňování svědků policií, obsažená v notářských zápisech, které mu prodali svědci-spolupracovníci policie, nemusí být křivá. Dožadoval se, aby soud konečně zjistil, co v notářských zápisech je pravda, co lež. Zatím jen žalobce trvá na tom, že zápisy obsahují nepravdivá tvrzení, která měla zpochybnit jednání policie, ale objektivně to prokázáno není. Připomněl  v této souvislosti, že soud přijímá v tomto řízení  jako důvěryhodné svědky, kteří se vzájemně obviňují z trestné činnosti, a policie je používá jako provokatéry. Současně při vyšetřování jeho únosu byli stejné svědci odmítnuti jako nevěrohodní. Upozornil, že podle obžaloby měl policisty křivě obvinit z odstraňování důkazů ze spisu, ale k tomu skutečně došlo a týká se to např. i protokolu z „tajného“ výslechu svědka M.T., který se již nenachází ve vazebním spisu. Nehledě na odstranění dokumentace o vyšetřováním proti nynějšímu korunnímu svědkovi ve „velké daňové kauze“ Petrovi Pfeiferovi.

Jako další příklad pravděpodobného ovlivňování svědka policií uvedl časté změny výpovědi spoluobžalovaného Martina Veselého, který nyní přišel s novou verzí, v které obviňuje SAZ z únosu.

Za nátlak považuje  i odebrání postavení  spolupracujícímu obžalovanému Ondřeji Kučerovi.

Popřel pravdivost tvrzení, uvedeného v obžalobě, že připravoval podstrčení drog svědkovi Petrovi Pfeiferovi. Vysvětlil, že v skutečnosti dostal informaci, že svědek Valentovič má na Slovensku kontakty u policie, jejichž prostřednictvím se dověděl, že Petr Pfeifer je zapleten do závažné trestné činnosti, patrně do obchodování s drogami.

Poukázal na nerovnost jeho podmínek ve srovnání s policií a státním zástupcem, zvláště v době, kdy je ve vazbě. Jejich organizovanou činnost nikdo za zločinecké uskupení označit nesmí. Jako svědci před soudem se pak snaží sdělit co nejméně a jemu je bráněno klást otázky.

SAZ se dále vyjádřil kriticky k neochotě soudů vrátit kauci složitelům, kteří došli k závěru, že přinesli zbytečnou oběť a rozhodli  se vzít si  své peníze zpět. A v této souvislosti jej zvlášť rozhořčilo, že k odůvodnění důvodnosti zadržování kauce soud použil jeho údajného pokusu o podplacení tlumočníka, ke kterému mělo dojít  v r. 2015, jako důkazu o posílení vazebních důvodů.

Neopomněl se zmínit, že Krajský soud v Brně se vyznačuje mezi všemi krajskými soudy nejvyšším počtem soudců, usvědčených z korupčního jednání.

Brojil proti soustavnému znemožňování nahlížení do spisu nejen jemu a obhájcům, ale i znalcům. Je tím kráceno jeho právo na obhajobu i možnost kompletovat vyjádření k důkazům.

Namítal také, že soud nechal v soudní síni přehrát pouze odposlechy, které vybral státní zástupce. Pokud by se měl vyjadřovat k neprovedeným odposlechům pouze na základě jejich přepisů, přistoupil by na porušení zásady ústnosti soudního řízení. Zejména mu vadí, že v soudní síni nebyly provedeny zvukové záznamy z jeho komunikace s tlumočníkem v r. 2015, které dle jeho mínění vyznívají v jeho prospěch. Trvá na tom, že soud musí tyto prostorové odposlechy provést v přítomnosti tlumočníků. Své vyjádření k odposlechům proto považuje za nedokončené a stěžuje si na krácení svého práva.

Velmi se zlobil, že policisté Kutálek a Dvořáček a státní zástupce Sosík požadovali po Vězeňské službě postoupení jeho zdravotní dokumentace, která nemá pro trestní řízení žádný význam. Když byli zmínění policisté z případu vyloučeni, pokračovali v jejich jednání policista Pavlásek a státní zástupci Galát, Henzel a Šereda. Považuje to za nezákonný zásah do jeho soukromí a žádá, aby byla dokumentace odstraněna ze spisu. Tato záležitost podle něj dokazuje bezbrannost vazebně stíhaného obžalovaného proti policii a státnímu zastupitelství, kteří si mohou beztrestně dovolit jakoukoli nezákonnost.

Stěžoval si na kontrolování příslušníky Vězeňské služby listin, které přináší k soudu nebo dostává od obhájců.

Toto je přibližně přesný obraz vystoupení SAZ, jehož struktura byla ve skutečnosti složitější. Pan obžalovaný se  k některým věcem vracel, uváděl je v jiných souvislostech, což zvyšovalo náročnost pochopení jeho výkladu.

V blízké budoucnosti proces přejde do intenzivnějšího režimu. Do poloviny února 2019 má proběhnout osm stání, rozčleněných do dvou třídenních a jednoho dvoudenního bloku. Případ spěje k rozuzlení: můžeme začít uzavírat sázky.

SKOMÍRÁNÍ „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZY“ III

V prvém dílu článku, který jsem vydal 25.prosince 2018, jsem se pokusil o obecnou charakteristiku tří  bloků hlavního líčení „velké daňové kauzy“ z konce r.2018. V 2. dílu jsem podal přehled svědeckých výpovědí z bloku, který se uskutečnil ve dnech 26.-28.listopadu 2018. Některé z nich mají povahu příběhů až bizarních. V tomto díle navazuji přehledem svědeckých výpovědí stejné povahy z bloku z 3.-5.prosince 2018. Shodou náhod nejpodivnější příběh je na jeho konci.

První ze svědků, předvolaných na den 3.prosince 2018, se omluvil pro neodkladnou cestu, jejíž neodkladnost nedoložil. Protože další předvolaný svědek D.K.  byl předveden z výkonu trestu a byl tedy v budově, denní program nebyl příliš narušen.

Svědek D.K. se znal s obž. Danielem Rudzanem, který jej seznámil s obž. Petrem Dokládalem a Petrem Moštěkem.  S nimi plánoval společné investice, ale z projektů se nic neuskutečnilo. Je dlužníkem obž. Petra Dokládala z titulu půjčky, kterou dosud nesplatil.  Jeho jméno se promítá do některých odposlechů obž. Petra Dokládala. Zazněla tam informace, že společnost P.P.S. GmbH je z 50% majetkem „Moskvy“. Daniela Rudzana považoval za klíčovou osobu, která vedla Petra Dokládala, Elišku Coufalovou a Petra Moštěka. S obchody s pohonnými hmotami neměl zřejmě nic společného.

Ani další svědek se nedostavil, takže k zaplnění času opět posloužilo přehrávání odposlechů.

Dne 4.prosince 2018 předstoupil před soud jako první svědek M.A. Tvrdil, že nezná jména obchodních společností Ecoll, Biodiesel Trade  a P.P.S. Zná obž. Jiřího Turtáka, s kterým se seznámil prostřednictvím zesnulého obž. Josefa Schmida. Neví nic o tom, že by se dopouštěli nezákonných obchodních praktik. Protože svědek popíral jejich i vlastní účast na krácení daně z přidané hodnoty, soudce mu nechal postupně přehrát odposlouchané rozhovory. Svědek přiznal, že na prvním záznamu je jeho hlas. K obsahu hovoru vysvětloval, že naletěl nějakým podvodníkům a obž. Josef Schmid mu pomohl se jich zbavit. Trval na tom, že podchycené jednání nesouvisí se souzenou kauzou. Soudce mu nechal přehrát další část odposlechu. Svědek poznal hlas obž. Josefa Schmida a přiznal, že dělal pro něj některé nezákonné úkony. Po třetím odposlechu sdělil, že obž. Josef Schmid a Jiří Turták se pohybovali v obchodu s pohonnými hmotami a jednou mu nabízeli, aby  převzal na sebe pohledávku. Soudce znova zkoumal jeho znalost obžalovaných. Svědek trval nadále na tom, že obž. 1-5 neznal. Věděl, že s obž. Josefem Schmidem se stýkali obž. Radek Deutsch a Radovan Chaloupka. Jeho vlastní kontakty s obž. Josefem Schmidem vedly k tomu, že mu občas poskytl kamarádské služby, kdysi mu i půjčoval peníze a zastavovali spolu nemovitosti. Uvedl, že obž. Josef Schmid užíval až 10 čísel mobilních telefonů. Zajistil pro něj potvrzení o bezdlužnosti společnosti, které bylo nutné při vymáhání pohledávky. Dostával provizi z vymožených pohledávek, hlavní část peněz ovšem šla na účet obž. Josefa Schmida.

Svědek se s obž. Josefem Schmidem znal přibližně 15 let. Podal soudu popis jeho povahy. Omezující psychické problémy u něj nepozoroval. O vzájemném vztahu obou zmíněných obžalovaných uvedl, že se k sobě chovali jako obchodní partneři, přičemž bylo zřejmé, že obž. Jiří Turták byl v podřízeném postavení.  Potvrdil, že zná obchodní společnost obž. Jiřího Turtáka, kterou původně založil pro své podnikání v informatice, ale později ji panu obžalovanému převedl. Obž. Josef Schmidt podle něj působil dojmem zámožného muže. Svědek vlastnil m.j. také společnost, v jejíž prospěch byly zastaveny pozemky obž. Jiřího Turtáka.  Obž. Jiří Turták dal najevo, že se cítil poškozován různými svědkovými kroky.

V návaznosti na  tuto výpověď předseda senátu přečetl dopis, zaslaný obž. Jiřímu Turtákovi vězněm z věznice Stráž p.Ralskem, který byl na vycházce. Uvědomil ho, že mu hrozí, že bude muset zaplatit asi 4,5 mil. Kč, ale dodal mu naději, že by spor mohl vyhrát a placení se vyhnout.  Pisatel se vyjádřil se velmi nelichotivě o obž. Josefu Schmidovi.

Následoval výslech svědka V.P., který z jmen obžalovaných žádné neznal. Jeho jméno ale prochází některými společnostmi, jež se podílely na stíhané trestné činnosti. Tvrdil, že o jejich trestné činnosti nic neví. Zabývá se zakládáním společností „na klíč“, které jejich nabyvatelé mohou použít jakkoli. Pracuje sám. Dochází k tomu, že nabyvatelé mění názvy zakoupených společností. Předseda senátu mu přečetl několik názvů společností a tázal se, zda si je vybavuje. Zajímal se, zda by se u něj daly nalézt doklady, umožňující identifikaci nabyvatelů. Svědek vysvětloval, že jakmile pro něj skončí obchodní případ, dokumentaci dále neuchovává a jména prodaných společností si nepamatuje. Nepoznal nikoho v soudní síni. Jeho informace doplnil vyjádřením obž. Jiří Turták, ale ani pak svědkovi jméno obž. Josefa Schmida nic neříkalo. Popis převodu společnosti, který uvedl obž. Jiří Turták, uznal za reálný.

Další svědek D.B., si vysloužil předvedení policií, neboť na předvolání se opakovaně nedostavil. Ke známosti s obžalovanými se neznal. O jejich činnosti nevěděl, ale byl jednatelem firmy, přes kterou probíhaly obchody s pohonnými hmotami. Podpisoval listiny, o jejichž obsahu nic nevěděl. Řídil ho jakýsi J.D., majitel restaurace, se společníkem J.K. Zná jméno svědkyně E.K., která byla původně servírka, ale rovněž nastoupila kariéru „bílého koně“ ve službách bosse J.D. Neví o tom, že by J.D. řídil někdo vyšší, dokonce nějací Albánci. Společně s ním se zúčastnil opakovaných jednání na finančním úřadě, kde pouze podpisoval. Svou firmu převedl na další osobu bez vědomí J.D. Na rozloučenou mu předseda senátu doporučil, aby se na předvolání dostavoval.

Následně předseda senátu uložil státnímu zástupci, aby se pokusil zjistit více informací o J.D., jehož pobyt na území ČR byl ukončen. Informoval pak přítomné, že se ruší termín hlavního líčení 10. listopadu 2018, protože se nepodařilo zajistit účast svědků. Další dva dny jsou problematické, protože není jisté, že se 12.-13. prosince 2018 dostaví svědek Nadav. V tom případě by se hlavní líčení nekonalo. Hlavní líčení pak bude pokračovat v únoru. Soud  bude stát před úkolem postupně vyslechnout dalších více než 50 svědků.

Protože „finis coronat opus“, náhoda zařadila na konec bloku vystoupení svědka J.S. ze dne 5.prosince 2018, které zasluhuje zvláštní pozornost. Je pozoruhodným doplňkem výpovědi svědka M.N., kterou jsem zachytil v článku  Velká daňová kauza – část 2. Výslechu svědka J.S. se tentokrát zúčastnil i obž. SAZ.

Svědky M.N. a J.S. spojuje  vztah k jedné obchodní společnosti a známost s obž. Vladimírem Malinou, kterého J.S. považoval za jakéhosi „náměstka“ svědka M.N.,  a svědek M.N. se k němu hlásil jako k dlouhodobému spolehlivému známému. Je škoda,  že nevypovídali ve stejný den, takže nebylo možné je konfrontovat. Svědek M.N. dne 29.10. 2018 vyprávěl, že byl majitelem obchodní společnosti, které se příliš nevěnoval, protože měl práci v Anglii a vysvětlil, jak s ní naložil a co ho při tom potkalo. Podstatné je, že podle jeho výpovědi přijal nabídku obž. Vladimíra Maliny, aby umožnil na jméno firmy provádět obchody s PHM a k jejich vedení zmocnil právě pana obžalovaného. Ve výše uvedeném článku se lze dočíst o dalším podivuhodném dění podle jeho výpovědi.

Odlišnou historku předložil soudu k věření zmiňovaný svědek J.S., původním povoláním živnostník-zedník. Podle něj  mu M.N.  nabídl, aby se ujal jeho obchodní společnosti, které se nemůže věnovat kvůli působení v Anglii. Společnost v té době obchodovala s pohonnými hmotami. Nakonec ji od něj koupil za poctivě vydělaných    200 tis. Kč a stal se jejím jednatelem. O tom, že má společnost obrovské dluhy, jej M.N. neuvědomil. Měla ale dle M.N. velké pohledávky za společnostmi Ecoll Invest a Fuel Spedition. Měl za úkol je vymoci. Podíl z vymožených částek měl být jeho odměnou. V jednání s dlužníky mu měl být nápomocen advokát,  který rovněž působí v tomto řízení jako svědek. Advokát ho seznámil s vyjednavačem dlužné společnosti Fuel Spedition. Představil je a ponechal o samotě. Vyjednavač projevil ochotu závazek vyrovnat a  předložil svědkovi k podpisu několik příjmových dokladů, z nichž některé zněly na několik set tisíc Kč,  jiné byly blanketní. Vysvětloval, že je potřebuje, aby je mohl předložit vedení společnosti při jednání o uvolnění prostředků na úhradu dluhu jako důkaz o probíhajících rozhovorech. Svědek je důvěřivě podepsal. Sešli se ještě jednou, kdy mu vyjednavač předal 50 tis.Kč jako příspěvek na jeho náklady.  Byl to jeho jediný výnos z činnosti v této firmě. Dluh Fuel Spedition nevymohl, protože jeho splacení potvrdil vyjednávači. Své jednání nedokázal uspokojivě vysvětlit rozhněvanému M.N. ani soudu. Jeden z obhájců se jej zeptal, zda převzetí společnosti na sebe myslel vážně. Chtěl pak řešit pohledávku za společností  Ecoll Invest. Společně se svědkem M.N. navštívili kanceláře údajně dlužné společnosti za účelem vyjednání úhrady dluhu za dodané pohonné hmoty.  Jednali s nimi dva blíže neurčení  muži, kteří dluh popřeli, svědka - jednatele J.S. vyhodili a dále jednali jen s M.N.

Svědek přiznal, že kromě výpovědi na policii v přítomnosti obhájců v rámci přípravného řízení navštívil policii již dříve asi třikrát. Při poslední návštěvě podal vysvětlení na téma tohoto řízení. Na policii odevzdal účetnictví  firmy, přestože svědek M.N. požadoval, aby je zničil. Svědka M.N. viděl naposled před třemi  roky.

Obž. SAZ ve vyjádření k jeho výpovědi vyslovil domněnku, že „podání vysvětlení“ bylo ve skutečnosti „zkouškou na  Národní divadlo“, čili že policisté dohodli se svědkem předem, jak bude v přípravném řízení vypovídat. Protože  k „podání vysvětlení“ došlo až po sdělení obvinění, označil způsob využití svědka J.S. policií za jeden z důkazů o nezákonných praktikách při vyšetřování. Upozornil také  na zásadní rozdíly ve výpovědích svědků M.N. a J.S. a prohlásil, že M.N. svědka J.S. oklamal a zneužil. Když po návratu z Anglie zjistil, že jeho firma má velký dluh vůči finančnímu úřadu, převedl společnost na svědka J.S., aby se zbavil odpovědnosti.

Svědka J.S. otázkami tvrdě tísnil obž. Petr Moštěk. Svědek nedokázal věrohodně popsat muže, s nimiž měl jednat v kanceláři Ecoll Invest a nakonec potvrdil, že obž. Petra Moštěka nikdy dříve neviděl. Ve svém vyjádření se obž.Petr Moštěk rovněž pozastavil nad předběžnými policejními výslechy.

Obecně lze říci, že vystupování obž. Petra Moštěka v obou blocích bylo nepřehlédnutelné. Kladl otázky a vyjadřoval se téměř ke všem svědeckým výpovědím. Nepochybně ovládal látku po věcné i právní stránce do hloubky, takže jeho vyjádření byla působivá. Nesrovnalosti ve výpovědích uváděl na pravou míru. Důsledně prokazoval, že jeho jednání, které svědci případně popsali, bylo vždy v souladu se zákonem.

Sledovaných šest dní hlavního líčení přineslo spoustu informací, ale nic, co by osvětlovalo úlohu SAZ v obchodech s pohonnými hmotami a téměř nic o jednání obžalovaných č.2-5. Ostatně svědci ani SAZ neznali a obžalované č.2-5 jen výjimečně.

Hlavní líčení bude pokračovat 4. února 2019.