PŘEDNÁŠKA 7.7.2015, EVROPSKÝ DŮM PRAHA - O NÁVRZÍCH ZÁKONA O STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ

Vážené dámy a pánové,

zájem spolku Šalamoun o přípravu zákona o státním zastupitelství vyplývá z naší praxe, v které často narážíme na pochybení státních zástupců jako na prvotní příčinu justičních přehmatů. Správné nastavení organizačních a řídících vztahů uvnitř soustavy a její racionální zasazení do rámce orgánů moci výkonné považujeme za základní předpoklad dobrého fungování úřadu. Praktické poznatky jsme konfrontovali se zkoumáním zahraničních právních předpisů. Úvahami o tom, jak by měl zákon vypadat, jsme se začali zabývat již před lety, což lze doložit prohledáním našich webových stránek. Byli jsme potěšeni, když jsme zjistili, že jsme jinými cestami a nezávisle na nich dospěli k podobným názorům jako PZ a LB, tedy k poznání o vhodnosti přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství.

Alternativní návrh zákona, který jsem vyvěsil na našich internetových stránkách, se postupně rodil několik let. Některé jeho prvky připomínají zákon o státní službě, ale ve skutečnosti dávno před jeho vydáním se inspirovaly španělským zákonem o prokuratuře.

Je přirozené, že náš pohled může být v lecčem odlišný od názorů zpracovatelů ministerského návrhu zákona, protože přistupujeme k dané látce z úplně jiného výchozího bodu. Samozřejmě může být částečně  subjektivně zkreslený, protože reagujeme převážně na výstřelky malé části státních zástupců.  S dílem těch, kteří odvádějí standardní práci, se prakticky nesetkáváme. Odlišnost pohledu je zřejmější u současného ministerského návrhu než u tisku 1054 z r.2013, protože na tom současném je podstatně více viditelné, že si státní zástupci napsali zákon pro sebe: Pavlu Zemanovi zajišťuje třináctileté setrvání ve funkci, vrchní státní zástupci mají dostat jakési bolestné v podobě převedení na NSZ do vyšší platové třídy, která jim zůstane i při pozdějším přemístění na nižší stupeň, umístění tzv. speciálu do Prahy zvýhodní pražské uchazeče o práci v něm, systém kárného řízení zůstane bezzubý jako dosud a hrozba přeložením po třech pracovních hodnoceních  s nevyhovujícím výsledkem působí humorně, protože fakticky umožňuje státnímu zástupci pracovat špatně až čtyři roky bez podstatných následků.

Souhrnným vyjádřením našeho názoru na optimální podobu zákona o státním zastupitelství měl být poslanecký návrh paní poslankyně Olgy Havlové, vedený jako sněmovní tisk č.432. Návrh byl opoziční proti dřívějšímu ministerskému návrhu, jenž počítal se zachováním čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství a s tzv. dvoustupňovým speciálem. Naším cílem bylo zabránit opuštění myšlenky přechodu na třístupňovou soustavu, což se nakonec podařilo.

Organizační výbor Sněmovny schválil projednání tisku 432 a ustanovil zpravodajkou bývalou nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou. V meziresortním připomínkovém řízení k němu bylo hodně výhrad, přičemž někteří ministři posouzení návrhu pohrdavě odmítli. Vláda možnost přijetí tohoto návrhu odmítla. Sněmovna by měla  tisk 432 a jeho pozměňovací návrhy projednávat v září, ale je velmi pravděpodobné, že se jím vůbec zabývat nebude. V každém případě počítáme s tím, že v době, kdy se zákon o státním zastupitelství dostane na pořad Sněmovny, uspořádáme další sezení.

Pro zajímavost: také ministerský návrh sklidil v meziresortním připomínkovém řízení mnoho výhrad. Porovnám-li poměr rozsahu připomínek k nákladům na pořízení návrhu, pak  tisk 432 vychází podstatně lépe.

Po vyhodnocení připomínek k tisku 432 z meziresortního připomínkového řízení a po seznámení s novou verzí ministerského návrhu, vyslaného do meziresortního řízení ministrem Pelikánem,  jsem pokročil dále k novému alternativnímu návrhu zákona, který se má uplatnit jako komplexní pozměňovací návrh k tisku 432.  Existuje ve dvou verzích, lišících se počtem „speciálů“. K tisku 432 se dnes nebudu vracet, protože již není aktuální. Radikálnější verze nového alternativního návrhu je dostupná na internetových stránkách spolku Šalamoun.

Ministerský i alternativní návrh zákona mají společné kořeny v stávajícím zákoně o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb., od něhož šel vývoj  přes sněmovní tisky 1054 z r.2013 a 432 z r.2015 až k jejich současné podobě. Použitelné části současného zákona a jeho jazykové prostředky zůstaly zachovány. V meziresortním připomínkovém řízení paradoxně právě díky tomu byly oba návrhy kritizovány kvůli porušení legislativně technických pravidel, ale také kvůli nevhodné terminologii, i kvůli nevhodnosti úpravy některých procesních postupů. Námitek tohoto druhu je tolik, až to působí dojmem, že by bylo nejrozumnější z návrhů převzít jen osnovu a k ní napsat nové texty někým, kdo není ovlivněn znalostí současně platného zákona.

Souvislost tisku 432 a alternativního návrhu se stávajícím zákonem a s tiskem 1054/2013 je částečně zastřena zásadní změnou osnovy. Jako příklad uvádím, že ministerský návrh řeší povinnosti státních zástupců v §5, postavení vedoucích státních zástupců v §§17-23, v §§32-35 a 37, ale základní parametry postavení státního zástupce až v §§68- 79. V alternativním návrhu je pořadí těchto problematik opačné a koncentrované do ucelených bloků.

Obecně spolek Šalamoun odmítá snahy jít v právní úpravě státního zastupitelství nějakou typicky českou cestou, odlišnou od evropských zvyklostí. Dali bychom přednost ještě radikálnější reformě, spočívající v rozpuštění státního zastupitelství a vybudování prokuratury „na zelené louce“, ale v dané chvíli by to bylo politicky neprůchodné. Vzali jsme na vědomí, že přijetím raritní formy státního zastupitelství se Česká republika přihlásila do rakousko-německého okruhu právního myšlení a v alternativním návrhu jsou proto ohlasy zejména na rakouský zákon  o státním zastupitelství.

Neděláme si iluze, že alternativní návrh vytlačí návrh vládní. Nicméně soudíme, že může posloužit jako inspirace pro pozměňovací návrhy.

Než se začnu zabývat srovnáním obou návrhů, vyjádřím se k otázce, zda vůbec potřebujeme nový zákon, či zda bychom nevystačili s novelizací toho současného. Podle názoru spolku Šalamoun je nutná reforma státního zastupitelství, která je tak zásadní, že ji nelze doprovodit pouhou novelou. Potřeba reformy státního zastupitelství, vydání nového zákona a nahrazení nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké nějakým spasitelem patřily k heslům volební kampaně ODS v r.2010 a byly reakcí na tzv. válku žalobců, která vypukla kvůli zásahu NSZ do tzv. kauzy Čunek. Jejich hlasatelem byl paradoxně Jiří Pospíšil, který ve vztahu ke „kauze Čunek“ a k válce žalobců sehrál úlohu capo di tutti capi. Po nástupu Nečasovy vlády začala realizace proklamovaných reformních záměrů, ale snahy se vyčerpaly odvoláním Renaty Vesecké, Vlastimila Rampuly a Mileny Hojovcové a jmenováním Pavla Zemana, Lenky Bradáčové a Ivo Ištvana. Pavel Zeman ovšem rychle zjistil, že při dané organizační a řídící struktuře soustavy žádné radikální změny v jejím chodu neuskuteční, protože k tomu nemá pravomoc. Proto začal připravovat reformu, spočívající v přechodu na třístupňovou soustavu a v tomto směru vedl vypracování nového zákona. Jeho návrh prošel v r.2013 za působení ministra Pavla Blažka do prvního čtení v Poslanecké sněmovně jako tisk 1054. Ministryně Marie Benešová jej stáhla a až Robert Pelikán předložil návrh, který na tisk 1054 navazuje. Vývoj zašel tak daleko, že se nelze vrátit zpět. Pokud bychom dnes rozhodli o zachování čtyřstupňové soustavy, tvůrčí potenciál nového vedení státního zastupitelství by zůstal nevyužitý, zůstali bychom na půl cestě.

Druhá předběžná otázka zní, zda by nebylo rozumné odložit přechod na třístupňovou soustavu až do přijetí nového trestního řádu nebo zda by nebylo vhodné uskutečnit jej až současně s rušením vrchních soudů. Spolek Šalamoun odklad přijetí nového zákona odmítá z praktických důvodů. Je-li důvodem jeho přijetí potřeba zlepšit fungování úřadu, pak jde o naléhavý úkol, jehož odklad by způsobil společenské škody. Při politické nestabilitě našich poměrů a s ní souvisejícím častým střídáním ministrů se nelze spoléhat na to, že nový trestní řád bude vydán rychle, či že dojde k rychlému rušení vrchních soudů. Vázat reformu státního zastupitelství na ně by znamenalo smířit se s rizikem jejího odkladu o několik let. Proto soudíme, že odklad je nežádoucí.

Ostatně z připomínek Vrchního soudu v Praze k ministerskému návrhu zákona vyplývá, že jeho soudci nebudou vnímat zrušení vrchních státních zastupitelství úkorně a ministerstvo ve vyjádření k připomínkám ústavněprávního výboru správně vysvětluje, že vazba mezi zákonem o státním zastupitelství, který je organizační normou, a trestním řádem, který je normou procesní, není tak silná, aby byla nutná časová koordinace jejich novelizace.

Důvody pro zavedení třístupňové soustavy, s kterým počítá jak ministerský, tak alternativní návrh zákona, lze jednoduše shrnout takto:Vrchní státní zastupitelství nevznikla z potřeby zajištění efektivního řízení soustavy, ale jako projev bezradnosti či nedůslednosti při řešení situace, která nastala, když po rozpadu čsl. federace na území ČR zůstaly vedle sebe federální a republikové orgány. Ačkoli je Česká republika unitární stát, v justici a státním zastupitelství se uplatnil zemský princip členění státu, což je samo o sobě překážkou jednotného výkonu spravedlnosti na celém jeho území. V trestním řízení na sebe navazují policie, státní zastupitelství a soudy. Jejich organizační a řídící struktury by na sebe měly navazovat.  Organizační struktura policie navazuje na krajské uspořádání. Cílově by měla být základem i pro strukturu státního zastupitelství a soudů. Vrchní státní zastupitelství jsou v každém případě cizorodým prvkem. Kromě toho vrchní státní zastupitelství fungují jako zeď mezi nejvyšším státním zástupcem a základní masou státních zástupců, čímž je u funkce nejvyššího státního zástupce narušen závazný soulad mezi úkoly, odpovědností a pravomocí řídícího pracovníka. Ostatně čím více pater má organizační a řídící struktura soustavy, tím je její řízení méně efektivní.

Námitka, že přechodem na třístupňovou soustavu se posílí postavení nejvyššího státního zástupce, takže se přiblížíme k prokuratuře, je mylná. Především prokuratura není sprosté slovo, ale převažující organizační forma zastupování veřejné žaloby. Generální prokurátor je nadřízeným všech prokurátorů ve státě, kdežto státní zástupci budou nadále podřízenými jen svých nejbližších nadřízených. Povahu prokuratury bude mít pouze speciální státní zastupitelství, pokud projde beze změny ministerský návrh zákona.

Na námitku, že  přechodem na třístupňovou soustavu vznikne nesoulad mezi strukturou státního zastupitelství a justice, v které zůstane zachována čtyřstupňová soustava, odpovídám, že není správné zaměňovat články a stupně řízení. Vrchní soudy jsou soudy druhého stupně, čili soudní soustava je z procesního hlediska třístupňová.

Oba návrhy zákona, jimiž se zde budeme zabývat, se shodují v tom, že zavádějí třístupňovou soustavu a zřizují speciální státní zastupitelství pro potírání závažné hospodářské a majetkové trestné činnosti a korupční kriminality. Shodují se dále v těch částech, jež přebírají bez podstatných změn ze zák.č. 283/1993 Sb., popř. z tisku 1054/2013.

V připomínkovém řízení se vyskytly námitky, že tisk 432 podřizuje státní  zástupce zákonu o státní službě, což není pravda. Obsahuje ovšem některé mechanismy, převzaté ze zahraničních právních úprav, které jsou podobné nebo shodné jako mechanismy zákona o státní službě a jsou pro správu státního zastupitelství dobře použitelné. Upozorňuji ostatně, že rakousko-německé právo přiznává státním zástupcům postavení úředníků se zvláštní povahou činnosti, takže se nedopouštím zásadního kacířství.

Považuji za užitečné vymezit se vůči mantře o nezávislosti státního zastupitelství. Především mi dosud nikdo srozumitelně nevysvětlil, jak se v současnosti projevuje deficit nezávislosti v současném postavení státního zastupitelství. Jako naivní laik si myslím, že nejvíce starostí o nezávislost mají nejvyšší státní zástupci, když se státní zastupitelství dopustí něčeho, co by mohlo vést k jejich odvolání.

 Státní zastupitelství se historicky vyvinulo z funkce právního zástupce panovníka v trestním řízení, čili jeho původní funkce je advokát státu. Advokát slouží klientovi, není proto na něm zcela nezávislý. Je samozřejmě nutné, aby státní zastupitelství bylo chráněno proti zadávání úkolů nebo odebírání případů z politických důvodů a aby byl procesně nezávislý státní zástupce, který vede trestní řízení. Nemůže to ale jít tak daleko, aby nejvyšší státní zástupce podléhal jen pánubohu, aby státní zastupitelství samo určovalo priority trestní politiky státu a zcela se vymykalo vnější kontrole. Pravomoc státního zastupitelství se odvozuje delegováním z pravomoci  vlády, musí jí být proto podřízeno. Ostatně v některých státech nejvyšší šéf úřadu přichází a odchází s vládou, aniž by to ohrožovalo právní poměry v zemi.

Ministerský návrh definuje státní zastupitelství jako soustavu justičních orgánů, určených k zastupování veřejné žaloby v trestním řízení. Tato definice vyvolala hromadný nesouhlas v připomínkovém řízení, protože naráží na Ústavu. Nicméně ministerstvo na ní nadále trvá. Je fakt, že státní zástupci se snažili prosadit změnu ústavy, která by jim zaručila samostatné postavení ve struktuře orgánů státní moci, ale neuspěli. Soudci namítají, že justiční orgány vytvářejí spravedlnost, což státní zastupitelství nečiní a v trestním řízení soudním je pouhou stranou řízení, na označení „justiční orgán“ proto nemají nárok. Není to úplně přesné, protože některé úkony státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení  mají povahu úkonů restorativní justice. Nicméně vidím v lpění na tomto označení především projev snahy státních zástupců o uhájení jakéhosi nadřazeného postavení svého stavu, které odmítám.

Alternativní návrh definuje státní zastupitelství jako soustavu orgánů právních služeb k ochraně veřejného zájmu, zastupujících veřejnou žalobu v trestním řízení a  garantujících zachovávání zákonnosti v předsoudních fázích trestního řízení. Tato definice je ústavně komfortní a proti ministerské definici zdůrazňuje význam státního zastupitelství jako orgánu, řídícího neveřejnou předsoudní fázi trestního řízení. Rozšíření definice není náhodné: úkony, které činí státní zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení, jsou mnohdy obsáhlejší a významnější než zastupování před soudem. V této fázi jedná státní zastupitelství neveřejně a samostatně, kdežto jako orgán žaloby je pouze stranou řízení. Mimo to většina justičních přehmatů má kořeny právě v pochybení státních zástupců v předsoudní fázi trestního řízení. Pojem „předsoudní fáze“ vytýkala některá připomínková místa. Zahrnuje prověřování a trestní stíhání, pro které v naší terminologii nemáme společný název. Pojem „trestní řízení“ by byl nevhodný, protože jeho součástí je i soudní řízení trestní.

Ministerský návrh v podstatě zachovává současné neurčité až stydlivé vymezení vztahu ministra spravedlnosti vůči státnímu zastupitelství. Ministr je silný pouze jako navrhovatel na jmenování nejvyššího státního zástupce, kterého navrhuje vládě bez předchozího výběrového řízení. Na návrh nejvyššího státního zástupce jmenuje krajské státní zástupce, vedoucího SSZ a okresní státní zástupce. Dále se návrh zmiňuje, že ministr projednává s nejvyšším státním zástupcem priority vládní trestní politiky a nejvyšší státní zástupce s ním projednává obecné pokyny nejvyššího státního zástupce, což dosud nemusel. Nejvyšší státní zastupitelství má vůči ministerstvu informační povinnost, ale přísluší mu právo rozsah a obsah poskytovaných informací omezit. Pokud nebude nejvyšší státní zástupce plnit dobře své úkoly, ministr spravedlnosti nebude mít k ruce jiný prostředek k jeho odvolání než kárnou žalobu. Ponese tedy před vládou, parlamentem a veřejností odpovědnost za stav resortu, ale v případě výskytu nepřístojností v jednání nejvyššího státního zástupce bude odkázán na mínění kárného soudu. O odvolání nejvyššího státního zástupce před vypršením funkčního období může rozhodnout pouze kárný soud.

Jinak je to ovšem v oblasti státní správy státního zastupitelství, kde návrh přebírá stávající právní úpravu. Převzetí je částečně nelogické: má-li být soustava autonomní, mělo by nejvyšší státní zastupitelství řídit státní správu všech podřízených složek. Ale nepovažuji to za zásadní vadu.

Alternativní návrh kopíruje většinové zahraniční úpravy a jednoznačně staví ministra spravedlnosti do nadřízeného postavení vůči nejvyššímu státnímu zástupci. Stejně jako v zahraničních úpravách je ale jeho pravomoc omezena tak, že nemůže zasahovat do jednotlivých živých kauz. Naproti tomu rozšiřuje pravomoc nejvyššího státního zástupce dovnitř soustavy tak, že ho zmocňuje k vydávání  všech podzákonných norem, jimiž se řídí vnitřní chod státního zastupitelství. Také mu poskytuje pravomoc jmenovat okresní státní zástupce. ´Tato ´úprava je vůči nejvyššímu státnímu zástupci přísnější než ministerská: musí se podrobit výběrovému řízení a jeho případné odvolání před vypršením funkčního období a kárné řízení proti němu se řídí stejnými pravidly, kterým podléhají všichni ostatní vedoucí státní zástupci. Nejvyšším odvolacím orgánem v případě jeho odvolání před vypršením mandátu má být Sněmovna jako orgán, nadřízený vládě.

Na tomto místě se jistě strhne pokřik, že tato právní úprava by ohrozila nezávislost státního zastupitelství. Doporučuji kritikům, aby se zamysleli nad tím, proč tuto starost nemají ve většině evropských zemí, v kterých je prokuratura nebo státní zastupitelství od pradávna podřízeno ministru spravedlnosti, nebo kde dokonce funkce ministra a generálního prokurátora splývají.

Přechod na třístupňovou soustavu se dotkne především Nejvyššího státního zastupitelství, kterému přibydou úkoly v dohledu nad krajskými státními zastupitelstvími. Podle ministerského návrhu ale nebude mít  Nejvyšší státní zastupitelství právo dohledu nad činností SSZ. Mimo to ministerský návrh počítá s možností, že státní zástupci NSZ budou v některých případech zastupovat obžalobu v odvolacím řízení u vrchních soudů nebo v řízení proti příslušníkům ozbrojených sborů a zpravodajských služeb. Alternativní návrh zákona ale přiznává NSZ právo a povinnost dohledu i nad SSZ. Opravňuje je také k dohledu nad dohledovou činnosti krajských státních zastupitelství. Nepřipouští použití státních zástupců NSZ k zastupování obžaloby u  vrchních soudů a preventivně zakazuje zřizování poboček NSZ. Chce tím předejít možnosti, že by se rušení vrchních státních zastupitelství zvrhlo v pouhé „přemalování cedulí na vratech“ a chce zachovat Nejvyšší státní zastupitelství jako orgán s výlučnou specializací na řízení k mimořádným opravným prostředkům. Nebezpečí omezení dosahu strukturálních změn v případě přijetí ministerského návrhu zákona skutečně existuje při nejmenším v případě VSZ v Praze, které by se pouze rozdělilo na dva úřady: SSZ a pobočku NSZ.

Krajských státních zastupitelství se zrušení vrchních státních zastupitelství dotkne tím, že na ně může přejít při nejmenším část zastupování obžaloby v odvolacím řízení u vrchních soudů. Podle ministerského návrhu bude obžalobu zastupovat v tomto případě buď krajské státní zastupitelství, které bylo činné na prvním stupni, nebo na jeho žádost NSZ. Podle alternativního návrhu přejde pravomoc zastupování obžaloby u vrchních soudů na krajská státní zastupitelství se sídlem shodným se sídlem vrchního soudu. Kromě toho budou v odvolacím řízení u vrchních soudů činní státní zástupci SSZ ve věcech jejich specializace.

Novinkou proti stávajícímu zákonu i proti tisku 1054/2013 je ustavení speciálního státního zastupitelství pro potírání závažné hospodářské a majetkové kriminality a korupčních trestních činů. Budou v něm působit dočasně přidělení státní zástupci. Je zde posun proti tisku 1054/2013, který počítal se zřízením protikorupčního úřadu uvnitř nejvyššího státního zastupitelství, jenž měl být umístěn v některém menším městě.  Ministerský návrh zákona určuje jako sídlo SSZ Prahu, jeho působnost jako celostátní. Nepřímo tím bude ovlivněno jeho personální obsazení. Návrh zákona určuje taxativně trestné činy, jimiž se bude SSZ zabývat, a stanoví jeho přednostní právo na přidělení určených věcí. Současně  dává SSZ právo, aby si atrahovalo věci, na nichž již začalo pracovat jiné státní zastupitelství, nebo naopak, aby předávalo věci jiným státním zastupitelstvím. SSZ bude dozorovat přípravné řízení u soudů, jež jsou příslušné podle trestního řádu, ale jeho příslušnost není dána u mimořádných opravných prostředků mimo žádostí o povolení obnovy procesu.

SSZ nebude podléhat dohledu NSZ.  V meziresortním připomínkovém řízení to narazilo na odpor, nicméně ministerstvo na tomto vymezení postavení trvá. Vidí v něm záruku absolutní nezávislosti na politických vlivech. Nezávislost na NSZ nebude ovšem absolutní, protože NSZ bude moci u SSZ provést kontrolu skončené věci, nejvyššímu státnímu zástupci zůstane zachováno právo rušit nezákonné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a řešit stížnosti na postup vedoucího státního zástupce. Přesto je nesporné, že kontrola činnosti SSZ bude velmi slabá a v rukou jeho vedoucího bude soustředěna obrovská moc s odpovídajícím  nebezpečím jejího zneužití. Vzniká samostatný útvar, podřízený přímo pánubohu, svou povahou blízký generální prokuratuře.

Alternativní návrh upravuje postavení SSZ poněkud odlišně. Především tento útvar podléhá dohledu NSZ. Možnost atrahovat věci nebo je postupovat jinam je podmíněna souhlasem NSZ. Není určeno sídlo úřadu, jeho určení je odsunuto na vydání jednacího řádu státního zastupitelství. Je určen soud, u něhož bude SSZ podávat obžaloby. Je stanoveno povinné začlenění odborníků z ekonomických profesí jako analytiků a konzultantů.

V „radikální“ verzi alternativního návrhu se počítá se zřízením SSZ II pro potírání trestné činnosti příslušníků ozbrojených sborů, zpravodajských služeb a Celní správy. Jeho vlastnosti jsou obdobné jako u výše uvedeného hospodářského SSZ.

Jistá odlišnost mezi ministerským a alternativním návrhem spočívá i v pojednání místní příslušnosti. Ministerský návrh zřejmě usiluje o vytvoření figury zákonného státního zástupce jako protějšku k zákonnému soudci, proto pojednává o příslušnosti státních zástupců, zatímco alternativní návrh se zabývá příslušností státních zastupitelství.

Značná odlišnost mezi oběma návrhy je v přístupu k pracovněprávní povaze postavení státního zástupce. Podle ministerského návrhu jsou státní zástupci v pracovním poměru, jsou přijímáni po výběrovém řízení a na návrh nejvyššího státního zástupce jmenováni ministrem na konkrétní působiště. Jejich činnost pak podléhá pravidelnému hodnocení nadřízeným, které se poprvé uskuteční za rok po nástupu do funkce a pak každé  tři roky. Tři po sobě jdoucí záporné výsledky  mohou být důvodem k přeložení na jiné působiště, které nemá povahu kárného opatření. Ustanovení o přeložení z důvodu špatných výsledků pracovního hodnocení vyvolalo četné námitky v připomínkovém řízení s tím, že místo přeložení by mělo dojít k propuštění.

Alternativní návrh zavádí pojem služebního poměru státního zástupce, protože přece jen povaha práce, nároky a omezení, jimž jsou státní zástupci vystaveni, je odlišuje od běžných zaměstnanců v pracovním poměru. Klade ale na státní zástupce vyšší nároky než ministerský návrh. Zvyšuje limitní věk státního zástupce na 30 let. Požaduje, aby uchazeč o přijetí do služby na státním zastupitelství složil způsobilostní zkoušku a teprve po ní se podrobil výběrovému řízení. Netýká se to čekatelů, kteří složili závěrečnou zkoušku, a držitelů justiční zkoušky. Noví státní zástupci mohou být přijímáni pouze na okresní státní zastupitelství. Vzestupu do vyšších pater se mohou domoci podle kariérního řádu. Pravidelné hodnocení se provádí každoročně. Není důvod, proč by pro hodnocení práce státních zástupců, kteří hluboce zasahují do lidských osudů, měla platit měkčí kritéria než ta, jimž se musí podřizovat úředníci podle zákona o státní službě.

Oba návrhy zákonů zavádějí výběrové řízení jako povinnou metodu výběru vedoucích státních zástupců. Stanoví kvalifikační předpoklady  včetně délky předchozí odborné praxe, délku funkčního období a pravidla odvolání před vypršením funkčního období. Alternativní návrh je přísnější: požaduje dosažení titulu JUDr., neumožňuje jmenování příslušníků represivních orgánů předlistopadového režimu do vedoucích funkcí na 2. a 3. stupni soustavy, ale uznává jako odbornou praxi také působení ve funkci soudce, výjimečně v jiném právnickém povolání.

Alternativní návrh nepřipouští opakované jmenování nejvyššího státního zástupce, vedoucího SSZ, krajských státních zástupců a jejich náměstků do stejných funkcí na stejném působišti. Po vypršení mandátu se ale mohou přihlásit do výběrového řízení u jiného státního zastupitelství.

Velmi odlišně se oba návrhy staví k odpovědnosti státních zástupců a vedoucích státních zástupců za výsledky výkonu služby. Ministerský návrh přejímá ustanovení o kárné odpovědnosti ze současného zákona v podstatě beze změn a předpokládá vedení kárného řízení podle speciálního zákona č.7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů. Vedle toho zachovává ustanovení o stížnostním řízení, u něhož není jasné, zda jde o stížnosti proti úřadu nebo jednotlivci, a kdy může být stížnost proti jednotlivci vyhodnocena jako podnět ke kárnému řízení. Významným znakem tohoto řešení je naprosto vágní definice kárného provinění, která umožňuje téměř o každé nepřístojnosti státního zástupce tvrdit, že jeho jednání je v souladu s etickým kodexem. Kárné řízení soudní je jednostupňové bez možnosti opravného prostředku. Chybí nástroj k vymáhání regresní spoluúčasti státních zástupců na odškodnění, vypláceném státem obětem justičních přehmatů.

Alternativní návrh upřesňuje definici kárného provinění uvedením příkladů jednání, jež má být hodnoceno jako závadové. Stanoví povinnost ministerstva spravedlnosti uvědomit státní zastupitelství o vyplacení odškodného v kauze, v které byli činní jeho státní zástupci, a povinnost vedoucího státního zástupce nechat přezkoumat zavinění v kárném řízení. Dále zavádí dvoustupňové kárné řízení před kárnými komisemi státního zastupitelství a ministerstva s možností přezkumu druhostupňového rozhodnutí soudem. Při projednávání  stížností se odlišuje stížnost proti úřadu od stížnosti proti jednotlivci, která se vždy projedná podle pravidel kárného řízení. Takto vymezená úprava odpovědnosti státních zástupců za výsledky jejich činnosti je sice zdánlivě tvrdší než kárné řízení dle ministerského návrhu, ale spravedlnost pro státní zástupce je v něm lépe zabezpečena a navíc se prohlubuje nezávislost státního zastupitelství, které se zbavuje zasahování moci soudní do řízení jeho personálních záležitostí.

V kárném řízení v pojetí dle alternativního návrhu hrají významnou roli poradní sbory, které mají povinnost vyslechnout obviněného státního zástupce a vyjádřit se k jeho věci. Jejich stanovisko není ale pro kárného žalobce a kárnou komisi závazné.

Tím se dostávám k dalšímu významnému rozdílu mezi oběma návrhy, a tím jsou ustanovení o poradních sborech. Poradní sbory jsou novinka, s kterou nejsou žádné zkušenosti. V podstatě se neví, k čemu by mohly být dobré. Ministerský návrh obsahuje ustanovení o zřízení jediného Poradního sboru pro celou soustavu státního zastupitelství, v němž jsou zastoupeni představitelé NSZ, všech krajských státních zastupitelství, SSZ a z obvodu každého krajského státního zastupitelství jeden představitel okresních státních zastupitelství. Náplň činnosti má dosti formální povahu.

Alternativní návrh zákona přiděluje poradním sborům významnou úlohu v  personálním řízení a počítá proto s jejich zřízením u NSZ, SSZ a krajských státních zastupitelství pro řešení problematiky, která se týká těchto útvarů, a Poradního sboru nejvyššího státního zástupce s působností pro celou soustavu.

Závažné rozdíly mezi oběma návrhy se týkají přechodu ze současného uspořádání na nové. Podle ministerského návrhu státní zástupci vrchních státních zastupitelství se v den nabytí účinnosti zákona stanou státními zástupci NSZ. Mohou pak být přeřazeni dále, ale maximálně na krajskou úroveň, ovšem při zachování platové třídy státního zástupce NSZ. Tento způsob nakládání se státními zástupci VSZ působí dojmem úplatku za upuštění od odporu proti reformě. Povede ke zvýšení mzdových nákladů proti současnému stavu. Podle alternativního návrhu přejdou státní zástupci VSZ na určená krajská státní zastupitelství, odkud budou přeřazeni na definitivní působiště, případně i na okresní státní zastupitelství. Platové zařazení státního zástupce VSZ jim ale zůstane zachováno.

Ministerský návrh dále počítá s tím, že nejvyššímu státnímu zástupci, který bude v den nabytí účinnosti zákona ve funkci, začne běžet sedmileté funkční období. Bude-li to Pavel Zeman, bude mít tímto způsobem zajištěno třináctileté setrvání ve funkci, při bezzubosti kárného soudu prakticky bez rizika odvolání. Má to povahu porušení zákazu jmenování nejvyššího státního zástupce na dvě funkční období po sobě. Podle alternativního návrhu skončí funkční období nejvyššího státního zástupce za rok od účinnosti zákona, ale bude se moci přihlásit do výběrového řízení na svou funkci.

Podle ministerského návrhu skončí funkční období všech  krajských  státních zástupců za rok od nabytí účinnosti zákona a okresní státní zástupci odejdou v pěti etapách podle délky svého působení ve funkci. Podle alternativního zákona krajští a okresní státní zástupci, kteří byli jmenováni před r.2012, odejdou nejpozději během tří let ve dvou etapách podle délky svého působení ve funkci, jmenovaní v r.2012 a později skončí za sedm let od jmenování. Všem vedoucím státním zástupcům, kteří takto ukončili působení ve funkci, zůstane zachováno postavení řadového státního zástupce a budou mít právo ucházet se ve výběrovém řízení o funkci u jiného než svého státního zastupitelství.

Zamyslím-li se po seznámení s připomínkami z meziresortního připomínkového řízení nad šancemi obou předložených  návrhů na schválení Sněmovnou, nevidím je růžově. Oba návrhy vyžadují dopracování, odstranění formálních legislativně technických vad. Alternativní návrh nemá naději na přijetí vůbec, i kdyby prošel úpravou, protože pro klíčové politiky je nepřestavitelné, že by výrobek amatéra mohl zvítězit nad dílem zástupu dobře placených úředníků. Ani ministerský návrh ale nebude mít na růžích ustláno, protože v připomínkovém řízení proti němu bylo vzneseno mnoho věcných výhrad, vedle četných výtek legislativně technického rázu. Ministerstvo není v jejich řešení příliš vstřícné. Zvlášť nepříjemná je opozice podvýboru pro justici a soudní samosprávu Poslanecké sněmovny, v němž působí jako předsedkyně bývalá ministryně Helena Válková a jako místopředsedkyně bývalá nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti Marie Benešová, které jsou zásadními odpůrkyněmi návrhu a mají u poslanců značnou autoritu. Ovšem do podzimu může dojít k vývoji v myšlení vlivných osob a vše může být nakonec jinak.

Přijetí nového zákona o státním zastupitelství – ať již vládního nebo poslaneckého – si vynutí úpravy některých navazujících zákonů. V této souvislosti na pana ministra Pelikána tvrdě útočí někteří soudci i jiní kritici kvůli jeho záměru připustit ´úpravou zákona o soudech a soudcích obnovení běhu promlčecí lhůty v kárném řízení u věcí, v nichž došlo k vyplacení odškodnění. Obnovená promlčecí lhůta by umožnila kárné stíhání státních zástupců, kteří byli činní v trestním řízení, v němž došlo ke škodám na úkor občanů. Lze počítat s tím, že ministerstvo se bude snažit prosadit také účast soudců na regresních náhradách. To se samozřejmě ohroženým komunitám nelíbí. Naproti tomu spolku Šalamoun je toto snažení pana ministra sympatické.

Tímto jsem dospěl ke konci vyčerpávajícího výkladu. Vynechal jsem řadu podrobností, protože jsme omezeni časem. Můžeme se k nim v případě potřeby vrátit v diskusi. Děkuji za trpělivost, s kterou jste mě vyslechli.

     

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 21.6.2015.

ČT 24 se v části pořadu  Otázky Václava Moravce dne 21.června 2015 opět věnovala problematice justice v širším slova smyslu. Mluvilo se o všem možném a bylo toho tolik, že sledování všech myšlenek, jež zde zazněly, bylo obtížné. Způsobili to hosté, jimiž  byli předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jejich vystoupení byla nahuštěna myšlenkami, fakty a úvahami, byť nikoli zcela bezproblémovými. Zvláště Pavel Rychetský byl hovorný. Pavel Zeman zůstal trochu v jeho stínu.

Moderátor vymezil hostům prostor tím, že si sám se sebevědomím jasnovidce odpověděl na otázku, „o čem se bude mluvit po dnešních Otázkách“. Na první místo postavil případ podmíněného propuštění bývalého senátora Alexandra Nováka z vězení, hned za něj zákon o státním zastupitelství. Upozornil také na bujení právního formalismu, nejednotnou rozhodovací praxi soudů, na zvyšování objemu odškodného, vypláceného státem obětem selhání justice, na nesrozumitelnost práva. Význam posledně uvedeného problému podpořil uvedením záznamu části tzv. rudolfinského projevu Václava Havla. V podstatě navrhl náměty pro celotýdenní seminář.

V následném kladení otázek ale prostor svého zájmu zúžil. Především chtěl od  hostů slyšet, kdo dle jejich názoru nejvíce ohrožuje důvěru veřejnosti v justici. Tím dodal punc obecně uznávané skutečnosti sluchům o pochybnostech veřejnosti o důvěryhodnosti justice (problémy, o nichž se v Otázkách nemluví, přece neexistují).

Hosté mu vrátili míč vysvětlením, že to jsou především média, která výběrově informují o problémových záležitostech, nebo naopak důležitým věcem nevěnují přiměřenou pozornost a zkreslují tak obraz justice. S tímto názorem se lze ztotožnit: z desítek tisíc soudních jednání proniknou k veřejnosti přes média informace jen o několika výjimkách a jen zřídka jde o případy, na jejichž základě lze poměřovat obecnou úroveň práce příslušných orgánů. Z několika tisíc policistů, státních zástupců a soudců se sledované kauzy týkají několika desítek z nich. Daleko širší okruh sporných případů probíhá různými formami stížnostního řízení, ale i na těch se podílí jen zlomek celé komunity. O práci podstatné většiny příslušníků orgánů činných v trestním řízení se nedovíme nic, protože probíhá standardně, bez výstřelků, a pozornost médií ani stěžovatelů ničím nepřitahuje.

Pod tímto úhlem pohledu musíme ovšem přistupovat i k vystoupení pánů Pavla Rychetského a Pavla Zemana, kteří divákům předložili své vidění poměrů v justici, jež je samozřejmě zkresleno jejich stavovskou příslušností.

Pavel Rychetský například připustil, že občas dochází k selhání justice, a to i v zahraničí, ale rozsah excesů je poměrně nevýznamný. Za hlavní nešvar justice považuje nepřiměřenou délku řízení, kterou je porušeno právo na spravedlivý proces. Ke zprávám o popravách nebo uvěznění nevinných lidí se nevyjádřil, ač ve srovnání s nimi jsou průtahy řízení nicotným hříchem.

Pavel Zeman v této souvislosti upozornil na probíhající trestní stíhání soudců a státních zástupců  jako na důkaz  o působení samočistících mechanismů v justici. Zdá se, že jeho vyjádření skrývalo skromný náznak, že začátek pronásledování černých ovcí v komunitách soudců a státních zástupců má souvislost s jeho příchodem do čela státního zastupitelství. Je škoda, že při tom neuvedl, kolik stížností na neetické, neprofesionální nebo přímo nezákonné jednání soudců a státních zástupců přichází na příslušná místa a jaký je poměr mezi počtem podaných obžalob a kárných žalob k obsahu jeho virtuálního odpadkového koše na zamítnuté podněty. Vůči stížnostem zvenčí totiž většinou zaujímá postavení „obrany hradu“.

Václav Moravec pak stočil směr debaty k nedávnému kritickému vystoupení České advokátní komory proti státnímu zastupitelství. Možná tím své hosty nepotěšil, ale do jisté míry jim prospěl, protože soustředil pozornost jen na jednu výseč z širokého pole společenské kritiky státního zastupitelství, která se v poslední době ozývá prostřednictvím médií téměř denně, zejména v souvislosti s hubenými výsledky tzv. aféry Nagygate a nověji kvůli policejní razii v úřadovnách Energetického regulačního úřadu.

Hosté shodně tvrdili, že prohlášení České advokátní komory bylo nešťastné a zpochybnilo nejen státní zastupitelství, ale celou právnickou komunitu. Zejména si notovali v názoru, že posláním stavovské organizace advokátů  není obecné hodnocení  chování státního zastupitelství v přípravném řízení trestním. Česká advokátní komora by podle nich udělala lépe, kdyby se zajímala o poklesky advokátů. Vyslovili i pochybnost, zda stanovisko vyjadřuje skutečné mínění celé její členské základny.

Obsah stanoviska České advokátní komory ovšem popisuje celkem přesně pochybení státního zastupitelství v řadě problematických kauz. Domnívám se, že jeho  autoři si jistě uvědomují, že od nich takové vyjádření nikdo nečekal, a že je v podstatě nepatřičné. Okolnost, že se přesto odhodlali k neobvyklému vystoupení, může ale být výstražným znamením, které upozorňuje, že míra společenské tolerance k excesům některých státních zástupců je naplněna a určitě nepřispívá k porozumění pro jejich požadavky na vyčlenění ze systému moci výkonné a prohloubení jejich nezávislosti.

.   

Naprosto případné upozornění moderátora na přibývání případů vyšetřování advokátů přimělo Pavla Rychetského k upozornění na vynikající podmínky advokátů pro praní  špinavých peněz. Až to působilo dojmem, jako by k nim chtěl přitáhnout větší pozornost strážců zákona. Současně neopomněl připomenout zásluhy Ústavního soudu o rozšíření procesní ochrany občanů proti libovůli orgánů činných v trestním řízení při zasahování do jejich práv. Naproti tomu Pavel Zeman namítl, že ojedinělé případy stíhání advokátů jsou v poměru k celkovému počtu trestních kauz zcela bezvýznamné,  a vyčetl advokátní komoře, že většinou nereagovala na podněty jeho úřadu ke kárnému stíhání advokátů.

Pak přišel s pozoruhodnou myšlenkou Pavel Rychetský: podle jeho názoru jsou policisté deformováni svou profesí a inklinují k nadbytečnému používání násilí. Projevil nevoli nad používáním pout při eskortách, zvláště v případě žen. Václav Moravec jeho myšlenku rozvinul odkazem na poměr státních zástupců k policejnímu násilí, dovedeným až do otázky, zda nakonec veřejnost nevnímá policii a státní zástupce „jako jednu bandu“.

Prohlášení Pavla Rychetského patří do stejného rodu kacířských výroků jako jeho slavný výrok o podezření, že nestřílel Jiří Kajínek, ale policisté. Bylo-li to dřívější pouhým vyjádřením domněnky, to současné odráží neúnosnou skutečnost. Policie a Vězeňská služba ČR skutečně násilí nadužívají, v řadě případů až nepochopitelně. Při propojení výroku předsedy Ústavního soudu s výpovědí Lukáše Nečesaného o způsobu zacházení, jakého se mu dostalo při zadržení a při prvním policejním výslechu, dostáváme obraz barbarství, nad nímž se zvedá žaludek. Předseda spolku Šalamoun John Bok, který byl mnohokrát zadržen StB, tvrdí, že mu nikdy nebyla nasazena pouta. Naproti tomu orgány rádoby demokratického právního státu s chutí a opakovaně předváděly Janu Nagyovou-Nečasovou v „medvědech“.

Nicméně zastavil-li se Pavel Rychetský před zjištěním, že profese ovlivňuje také způsoby myšlení státních zástupců, usvědčuje ho to z nedůslednosti. Praxe svědčí o tom, že u některých žalobců vyvolává častá součinnost s policií a opakované plnění úlohy žalobce přímo posedlost touhou po úspěchu obžaloby za jakoukoli cenu, přinejmenším za cenu selekce důkazů v neprospěch obviněného: úspěchem není objektivní zjištění stavu věci, ale obžalovaný za mřížemi, i kdyby ho za ně dostalo třeba i zjevně křivé svědectví.

Z připuštění různých nešvarů v činnosti policie a státního zastupitelství ovšem hosté Otázek nevyvozují závěry. Přecházejí přes ně a svorně se dožadují vyčlenění státního zastupitelství ze soustavy moci výkonné a prohloubení nezávislosti. Neodpovídají na otázku, do jakého stupně volnosti v zasahování do práv  a svobod občanů a chodu korporací by se státní zastupitelství vyvíjelo v případě vyhovění zmíněným nárokům, když i jako složka moci výkonné s údajně nedostatečnou mírou nezávislosti dokázalo otevřít cestu k pádu vlády.

Došlo také na připravované změny Ústavy, jimiž mají být protismyslně omezeny pravomoci prezidenta republiky, vzešlého z přímé volby. Protože jeho mandát je podstatně silnější, než prezidenta, vzešlého z parlamentního pletichaření, politici považují za nezbytné jej oklestit.  Navrhované změny Ústavy se nelíbí zvláště Pavlu Rychetskému, zatímco Pavel Zeman žehrá pouze na to, že není na stole ústavní změna začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státu. Naopak nevidí potřebu omezení pravomoci prezidenta při jmenování bankovní rady České  národní banky. Pavlovi Rychetskému vadí hlavně návrh na zavedení klouzavého poslaneckého mandátu. Velmi se mu líbí současný stav, v kterém ministr, jenž je současně poslancem, se na ministerstvu vyskytuje jen v čase, který mu zbude po splnění ostatních povinností, a úřad běží dále samospádem podle zvyklostí úředníků.

Nakonec moderátor přivedl hosty k zlatému hřebu programu, jímž měla být debata k námětu předčasného podmíněného propuštění exsenátora Alexandra Nováka z výkonu trestu. Zazněl pak  soubor variací na dané téma. Určujícím motivem byla nevole obou pánů nad rozhodnutím soudu ve prospěch žadatele o propuštění, posílená o pocit bezmoci nad skutečností, že je za obvyklých okolností nelze zvrátit: k jejich lítosti vrácení Alexandra Nováka  za mříže je pouze nesplnitelným snem.

O pravomocném soudním rozhodnutí snad lze diskutovat, ale z postavení státního zastupitelství v soustavě orgánů státní moci vyplývá, že mu nikterak nepřísluší rozsudek zpochybňovat jinak než uplatněním patřičného procesního opravného prostředku. V daném případě neexistuje žádný prostředek, jímž by bylo možné rozhodnutí o propuštění exsenátora Alexandra Nováka zvrátit takovým způsobem, aby to vedlo k jeho návratu za mříže. Připouštím, že zmíněné soudní rozhodnutí je podivné, ale je velký rozdíl mezi vahou mého laického názoru a výrokem nejvyššího státního zástupce. „Ryba smrdí od hlavy“: Pavel Zeman posiluje své podřízené v přesvědčení, že zpochybňování soudních rozhodnutí je dovoleno. Mírně se tím vracíme do časů předlistopadových, kdy názor prokuratury byl silnější než mínění soudu a prokurátoři stáli ve  společenské hierarchii výše než soudci.  

Když už nemůže udělat nic jiného, zvažuje Pavel Zeman kárnou žalobu na státního zástupce, který nepodal na místě stížnost proti soudnímu rozhodnutí. V tomto případě sklízí hořké plody netečného přístupu ke kárným proviněním státních zástupců, který zdědil po svých dvou posledních předchůdkyních a dále jej rozvíjí. Díky dlouhodobému tolerování nešvarů část státních zástupců dozrála k mylnému dojmu, že mají právo na libovůli. Kdyby jednal dotyčný státní zástupce s vědomím, že kvůli nevhodnému rozhodnutí může mít nepříjemnosti s nadřízenými, možná by byl opatrnější a stížností proti soudnímu rozhodnutí by přenesl odpovědnost na vyšší stupeň. Protože věděl, že nadřízení mají jedinou možnost, a to vzít jeho rozhodnutí na vědomí, bez obav pomohl Alexandru Novákovi na svobodu.

Pavel Zeman ovšem uvedl, že podání kárné žaloby by bylo problematickým krokem, a proto je nutné jej řádně promyslet. V tom má pravdu.  Podá-li nakonec kárnou žalobu, bude to průlomový krok, protože až dosud se kární žalobci drželi názorové linie, podle které nesprávné rozhodnutí nebo nesprávný právní názor nemůže být důvodem ke kárnému postihu soudce nebo státního zástupce. Její udržování se považuje za jednu ze záruk nezávislosti soudců a státních zástupců. Nezávislost je v jejich úvahách totožná s netrestatelností. Uvažovaná kárná žaloba by proto mohla být považována za útok na procesní nezávislost státních zástupců, za který by asi nejvyšší státní zástupce sklidil hněvivou kritiku.

Jako laik si ovšem myslím, že soudci a státní zástupci by měli být voláni k odpovědnosti za nesprávná rozhodnutí nebo právní názory, které jsou plodem libovůle, neodbornosti, podjatosti nebo lajdáctví. Netvrdím, že se to týká žalobce, na kterého se zlobí Pavel Zeman, protože o důvodech vyhovění Alexandru Novákovi nic nevím.

Pavel Rychetský v této souvislosti vyslovil  další  pozoruhodnou myšlenku: podle něj je systémově špatné, že o podmíněném propuštění nerozhoduje soud, jenž vynesl výrok o vině a trestu, ale místně příslušný soud, do jehož obvodu spadá věznice. Agenda podmíněného propuštění prý je pro soudce místně příslušných soudů okrajová, spíše obtěžující, proto se jí nevěnuje patřičná péče, při jejím řešení se nemyslí na poškozené, mohou padat chybná rozhodnutí.

Neznám pramen informací, na nichž předseda Ústavního soudu postavil své  názory. Vím toliko, že nemá praxi soudce obecného soudu. Nevím, zda se osobně v době polistopadové někdy zúčastnil projednávání žádosti o podmíněné propuštění. Na základě zkušenosti laika, který se řady takových jednání zúčastnil jako zástupce předkladatele společenské záruky, se s jeho názory neztotožňuji. Obecné soudy si při rozhodování o této agendě nevedou jinak než v jiných případech.

Nepovažuji za vhodné ani přenesení agendy podmíněného propuštění na soudy, jež rozhodovaly o vině a trestu. Zkušenost z četných řízení o  povolení obnovy procesu mě vede k obavám, že by žádost o podmíněné propuštění chápaly jako pokus o přehodnocení původního rozsudku. Samozřejmě by ji odmítly jako svatokrádež. Patrně by došlo k dramatickému snížení počtu kladných rozhodnutí o žádostech o podmíněné propuštění. Při jejich posuzování ale nejde o to, zda uložený trest byl spravedlivý, ale o posouzení dráhy, kterou odsouzený ušel jako člověk během výkonu trestu.

  

HLEDÁ SE VIKI

Stalo se zhruba před třiceti lety. Slečnu Viky omrzela nuda v dětském domově a vrhla se do víru života tulačky. Bylo po ní vyhlášeno celostátní pátrání. V této situaci se připletla do cesty vojínovi základní služby Pepovi, který sloužil u protiletadlového pluku v Mariánských Lázních. Pepa měl dobrodružné sklony, byl vynalézavý a měl rád děvčata. Protože byl dobrák od kosti, nemohl strpět, aby hezoučká šestnáctka vedla život bezdomovkyně. Nevadilo mu, že je na útěku a ani se nestaral, jak se jmenuje: stačilo mu, že jí má říkat Viki. Propašoval ji do ostře hlídaných kasáren a nepoužívanou boudu na nářadí pro zedníky přebudoval na hnízdečko lásky. Dívence sem nosil jídlo, věnoval se jí i jinak. A protože nebyl skrblík a věděl, že milování není nikdy dost, pouštěl k ní i pár svých nejbližších kamarádů.

Propašování Viki do kasáren byl Pepův husarský kousek. Mariánskolázeňský pluk  nebyl jen tak ledajaká jednotka. Patřil mezi tzv. prvosledové útvary, které musely být stále připraveny k okamžitému bojovému nasazení. Byla v něm jinak „vojna jako řemen“, někdy až připomínající poměry v Cizinecké legii. Ostraha kasáren měla být tak dokonalá, že proniknutí nepovolané osoby dovnitř bylo nepředstavitelné. Ale Pepa všechna opatření překonal a slečnu v kasárnách ubytoval.

Idylka netrvala dlouho. Pobyt dívenky v zednické boudě a návštěvy milování chtivých vojáčků se nedaly utajit. Někdo, možná ze závisti, že nepatří mezi vyvolené návštěvníky, udal nepřístojnost velitelství pluku. Pro uprchlici si přijela policie. Její návštěvníci se museli podrobit venerologickému vyšetření, které naštěstí dopadlo dobře. Podrobili se také kázeňskému řízení. Pepu jako hlavního původce neplechy postihlo to nejhorší, co se tehdy vojákovi mohlo stát kromě popravy za velezradu: byl odsouzen k pobytu u kárné roty v Sabinově. S Viki se již nikdy nesetkal. Nevěděl ostatně, jak se jmenuje, kde ji hledat a po odpykání trestu měl jiné starosti.

Zůstala po ní jen příjemná  vzpomínka na dobrodružství neodpovědného mládí. Zdálo se, že kvůli Viki si již nikdy nebude muset dělat starosti. Ale minulost ho přece jen dohonila. Před časem náhodně potkal jednoho z kamarádů, kteří Viki navštěvovali v jejím kasárenskému azylu. Od něho se dověděl, že jejich dávnou společnou milenku někde potkal a dověděl se od ní, že hrátky v kasárenské boudě nezůstaly bez následků. Porodila holčičku, o které věří, že je Pepova dcera. Ale po otci nepátrala, protože stejně

jako on neznal základní údaje o ní, nevěděla o něm vůbec nic.

Představa, že možná někde žije jeho přibližně třicetiletá dcera, která neví vůbec nic o zvláštních událostech, jež předcházely jejímu narození, dnes nedává Pepovi spát. Rád by si ověřil její pravdivost, ale netuší, kudy na to. Může spoléhat jen na náhodu, protože pátrání po Viki by asi nevedlo k cíli a ostatně není jisté, že by jejich dcera o setkání s ním stála.   

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT24) ZE 7.6.2015

Kdo dne 7. června 2015 sledoval debatu v Otázkách VM mezi moderátorem a jeho hlavními hosty, europoslancem prof. Janem Kellerem, profesí  sociologem, a  Davidem Ondráčkou, ředitelem české pobočky Transparency International, mohl s trochou cynismu vytěžit z jejich    poněkud nudných úvah závěr, že vládní boj proti korupci a za lepší výběr daní je pouhá chiméra. Ve prospěch takového dojmu jistě posloužilo zdůraznění nebezpečnosti obsazování kontrolních orgánů mandanty politických stran. Pokud politické strany obsadí kontrolní body svými nominanty, budou se moci chovat korupčně bez obav z odhalení.V té souvislosti měla ilustrativní povahu zmínka Davida Ondráčky o účinku novely energetického zákona, jež nahradila postavení nezávislého předsedy Energetického regulačního úřadu pětičlennou radou, sestavenou ministrem průmyslu a obchodu.  Již dříve jsem upozornil na nebezpečí, že vznikne „pět báječných trafik“, obsazovaných podle stranického klíče, jejichž držitelé se budou cítit zavázáni ministrovi průmyslu a obchodu a vedení své strany.

Tato část pořadu byla nevzrušivá a téměř prostá moderátorových manipulací. Drobnou  odchylkou bylo ověřování úspěšnosti snahy Andreje Babiše o zlepšení výběru daní s pomocí výsledku průzkumu veřejného mínění, provedeného pro ČT agenturou AISA: je skutečně záhadou, o jaká skutková zjištění se opíraly odpovědi respondentů. Na pochybnost diplomaticky upozornil i prof. Jan Keller. V okolnosti, že se Václav Moravec nevytasil s ověřitelnými statistickými údaji, vidím projev jeho pověstného lišáctví.  

Na zmínku Davida Ondráčky o prokorupční povaze novely energetického zákona vhodně navázalo závěrečné patnáctiminutové vystoupení neřiditelné střely Aleny Vitáskové, dosluhující předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Na rozdíl od rozvláčné hlavní části byla tato čtvrthodinka přímo napěchována znepokojujícími informacemi, jejichž výbušnost sotva pochopí televizní divák, který se nezabývá sledováním nepřístojností kolem fotovoltaického byznysu soustavně.  Václav Moravec asi netušil, co způsobí, když paní předsedkyni na úvod předestřel článek z respektovaného amerického the Wall Street Journal, jenž upozornil, že vývoj v oblasti energetiky v České republice jde v některých směrech proti směrnicím Evropské unie a otvírá dveře ruskému vlivu. Alena Vitásková zachytila nahrávku na smeč a využila ji k upozornění, že i v zahraničí vzniká znepokojení nad omezením nezávislosti regulátora, ke kterému došlo přijetím novely energetického zákona. Tím je ohrožena energetická bezpečnost, která je nedílnou součástí obecné bezpečnosti země. Připomněla, že již dávno upozornila vládu na ohrožení bezpečnosti země  odtékáním prostředků z veřejných zdrojů, nabytých v energetice, na účty neznámých majitelů, jež mohou být použity jakkoli, třeba i ke skrytému financování politických stran, k obohacení původců „solárního boomu“ nebo i teroristické činnosti. Václav Moravec dokázal, že nezapomněl nic z řemesla vymývače mozků a snažil se ji od nebezpečného námětu odvést k něčemu jinému, ale neuspěl: bojovná dáma mu sdělila, že „míchá jabka s hruškama“ a nenechala se vychýlit z dráhy. Až řekla, co se mu nehodilo, pustila ho k námětu, který měl zřejmě připraven, tedy k žalobám, jež ve veřejném zájmu podal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman proti udělení licencí 22 fotovoltaickým elektrárnám, které vybral ze 120, označených za podezřelé Energetickým regulačním úřadem. Upozornění na zatímní stav sedmi úspěšných žalob proti deseti zamítnutým je ovšem typickou ukázkou matení hlav veřejnosti moderátorem: ve všech případech jde o prvostupňová rozhodnutí, která  lze napadnout kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Správní rozsudky nabývají sice účinnost v okamžiku vyhlášení, ale přesto je do konečnosti rozhodnutí ještě hodně daleko a jásat nad porážkou nejvyššího žalobce je předčasný. Pavel Zeman všech deset rozhodnutí o zamítnutí žalob napadl kasačními stížnostmi, z nichž zatím jednu Nejvyšší správní soud zamítl. Dá se ovšem očekávat, že majitelé elektráren, které přišly o licenci, se budou dále různými způsoby bránit.

Pro dění v resortu energetiky, kolem Energetického regulačního úřadu a osoby Aleny Vitáskové zvlášť, je důležitá zmínka o dopisu ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka poslancům z poloviny března 2015, jímž se fakticky ztotožnil se závěry senátora Jiřího Čunka a nezávisle na něm také Aleny Vitáskové o porušení zákonnosti při vydání podzákonných předpisů, jež umožnily vznik tzv. „solárního boomu“, spojeného s obrovským plýtváním státními penězi v objemu až 162 miliard Kč. Vznikly za aktivní účasti bývalého vedení Energetického regulačního úřadu. Senátor Jiří Čunek a po něm také Energetický regulační úřad za předsednictví Aleny Vitáskové podali na pachatele této zlotřilosti trestní oznámení, která státní zástupci odložili. V této záležitosti byl činný stejný státní zástupce Radek Mezlík, který je žalobcem v soudním procesu, v němž je obžalována právě Alena Vitásková a jí jmenovaná ředitelka licenčního odboru Michaela Schneidrová.  Jan Mládek negativní úkaz sice popsal, ale o  opatření proti jeho původcům se ani nepokusil. Vedení Energetického regulačního úřadu podle Aleny Vitáskové znova požádalo vládu, aby se zabývala nezákonnostmi, které vedly ke vzniku „solárního boomu“, ale zatím nedostalo odpověď.

K zajímavostem, na které paní předsedkyně upozornila, patří skutečnost, že podle novely energetického zákona funkce nezávislého předsedy Energetického regulačního úřadu a jeho náměstků pozbyla zákonné opodstatnění ke dni 31. prosince 2015. Pětičlenná rada, která má nadále úřad řídit, ale vznikne až ke dni 1. července 2017. Nebude-li tato mezera v zákoně zaplněna další novelou, v řízení úřadu vypukne od 1.ledna 2016 chaos, který bude určitě vyhovovat všem, kdo mají obavy z nápravy nezákonností z doby působení bývalého vedení Energetického regulačního úřadu. Je potěšitelné, že navzdory vidině ukončení mandátu paní předsedkyně a jejích náměstků k 31. prosinci 2015 úřad plynule pracuje na úkolech, které mu z přijetí novely vyplynuly.  

Připomeňme si, že poslanci podali k novele více než 300 pozměňovacích návrhů a nakonec ji přijali 87 hlasy, většinou pouhého jednoho hlasu. Senát se jí vůbec nezabýval a prezident ji podepsal. Výše zmíněný problém je vizitkou úrovně všech účastníků legislativního procesu od legislativců Mládkova ministerstva až po prezidenta republiky.

Není sporu o tom, že nezvládnutí fotovoltaického boomu bývalým vedením Energetického regulačního úřadu přineslo státu obrovské škody a bylo provázeno nezákonnostmi při vydávání licencí, a to v obou směrech: někteří majitelé se neoprávněně obohatili, jiní zkrachovali, protože nedosáhli včasného připojení hotových zařízení na síť. Příchod zvenčí  do čela Energetického regulačního úřadu   Aleny Vitáskové, která s fotovoltaickými nepřístojnostmi neměla  nic společného a dala najevo záměr je napravovat, vyvolal nervozitu mezi těmi, jež by mohla ohrozit. Jistě s tím souvisí její trestní stíhání, zahájené sdělením obvinění dne 13.března 2013, jehož soudní část se právě přiblížila k závěru. V Otázkách přišla řeč na další útok na ni, jímž je zahájené trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu, pověřenou péčí o rozsáhlou právní agendu úřadu. Akce zatím vyvrcholila policejní razií v objektech Energetického regulačního úřadu dne 27. května 2015, kdy si 31 policistů přišlo pro jmenovací dekret Renaty Vesecké a při tom zabavili i osobní počítač paní předsedkyně a různé namátkou sesbírané listiny. Podrobnostmi akce jsem se zabýval již dříve v článku Stále dál ve stylu Nagygate. Nadbytečnost nasazení tak velkých prostředků k získání důkazů o skutku, který je veřejně znám a nikdo jej nepopírá, je zřejmá. Šlo o primitivní demonstraci síly za účelem zastrašování. Daňoví poplatníci samozřejmě policii náklady na tyto hrátky rádi zaplatí, neboť jim nic jiného nezbývá.  Zmíněný postup policie se v poslední době stává součástí rutiny: sesbírají se listiny a nosiče dat bez ladu a skladu, a pak se v nich hledá cokoli, co by se dalo použít proti pronásledované osobě. Alena Vitásková považuje zásah za nepřiměřený. Proti námitce moderátora a vstupu jihlavského okresního státního zástupce, že úřad si zásah „vykoledoval“ tím, že nevyhověl prvotní výzvě policejního orgánu k předložení jmenovacího dekretu, kontrovala  upozorněním, že policejní výzva byla učiněna před zahájením úkonů trestního řízení, čímž chtěla patrně říci, že nezávislý Energetický regulační úřad byl oprávněn žádat policii o vysvětlení důvodnosti požadavku. Upozornila pak na nevhodnost načasování policejní razie, která narušila průběh právě probíhajících důležitých jednání, jichž se zúčastnili představitelé všech velkých dodavatelů energie. Zejména obhajovala nesmyslnost obvinění. Orgány činné   v trestním řízení ji totiž viní z trestného jednání, jehož se měla dopustit tím, že jmenovala do funkce místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, která nesplňuje kvalifikační předpoklad sedmiletého působení v energetice. Tím měla způsobit státu škodu v podobě jejího neoprávněně pobíraného příjmu. Že za ty peníze Renata Vesecká odvádí vysoce kvalifikovanou práci, orgány činné v trestním řízení nezajímá – je to škoda, a basta ! Paní předsedkyně jmenování Renaty Vesecké nadále nepovažuje za chybu. Srozumitelně vysvětluje potřebnost jejího angažování zvýšením nároků na právní službu Energetického regulačního úřadu, který měl až dosud rozsáhlou právní agendu, ale nyní mu k ní přibyl úkol vydat celou řadu vyhlášek, navazujících na novelu energetického zákona. Současně odmítá námitku kvalifikační nezpůsobilosti Renaty Vesecké tvrzením, že paní místopředsedkyně sice nebyla zaměstnancem firmy, podnikající v energetice, ani sama v energetice nepodnikala, ale během svého mnohaletého působení na státním zastupitelství se opakovaně zabývala související právní problematikou. Energetický regulační úřad podal kvůli policejní razii ústavní stížnost.

Alena Vitásková v této záležitosti opět nezapřela přiléhavost své pověsti „drzé holky“. Podle ní se spor vede pouze o výklad zákona. Svůj „hřích“ přirovnává k obdobné situaci, do které se dostal prezident republiky, když měl jmenovat ministrem a místopředsedou vlády Andreje Babiše, který nemohl předložit negativní lustrační osvědčení. Korunu svým vývodům nasadila parafrází zásady „padni komu padni“, která v jejím případě prý má podobu „padni tomu, na koho ukážeme“ a naznačila, že zmínění pánové by měli být podle policejního právního názoru stíháni stejně jako ona.

Srovnání jejího postavení v trestním řízení kvůli jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu s rozhodováním prezidenta republiky před jmenováním Andreje Babiše ministrem a místopředsedou vlády je přiléhavé. V obou případech došlo k účelovému výkladu zákona podle zdravého selského rozumu, který může být odlišný od otrockého gramatického výkladu. Andrej Babiš měl právo ucházet se o jmenování, neboť mu je dali voliči, a pan prezident neměl jinou možnost než jej jmenovat.  Právník srovnatelné odborné kvalifikace s Renatou Veseckou se v resortu energetiky nenašel a úřad přitom posílení právních služeb naléhavě potřebuje.  Přesto mám obavy, že se paní předsedkyně před použitím tohoto příměru nezamyslela nad pravidlem „quod licet iovi, non licet bovi“. Nezbývá než doufat, že pánové Miloš Zeman a Andrej Babiš přijmou její pohled na věc s nadhledem, který si bojovná dáma zasluhuje.

Domnívám se, že se Alena Vitásková mýlí v názoru, že trestní řízení proti ní kvůli jmenování Renaty Vesecké a policejní razie v prostorách úřadu jsou šikanou, namířenou proti Energetickému regulačnímu úřadu: jde sice o šikanu, ale terčem není úřad, nýbrž osobně jeho vzpurná předsedkyně. Takový je život v zemi, která se vyvíjí k policejnímu státu.

  

V DŽUNGLI SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ

Ve středu 3. června 2015 jsem si v soudní síni ctihodného Nejvyššího soudu ČR připadal jako u zaostalého okresního soudu v příhraničí. Po vstupu jsem hlasitě oznámil předsedovi senátu Janu Engelmannovi, že budu pořizovat zvukový záznam. Okamžitě mě vyzval k předložení občanského průkazu a zajímal se o důvod mé přítomnosti, ač nebyl dán zákonný důvod pro takové počínání. Do protokolu pak nechal kromě mého jména zaznamenat, že jsem žádal o souhlas s pořizováním zvukového záznamu, jemuž soud vyhověl. Ve skutečnosti jsem o nic nežádal: jen jsem splnil oznamovací povinnost podle §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích. Podle tohoto ustanovení předseda senátu pouze bere na vědomí oznámení o pořizování zvukového záznamu, o povinnosti žádat o povolení v zákoně nic nestojí. Takové lapálie se v současnosti odehrávají jen velmi vzácně. Většina předlistopadových soudců, vesměs bývalých členů KSČ,  se postupně smířila s tím, že veřejnost nabyla různá práva, která byla „za bolševika“ nepředstavitelná. Ti mladší až na pár trestuhodných výjimek obvykle ctí práva veřejnosti bez odporu.

Předseda senátu se tedy nechal nachytat při neznalosti okrajového ustanovení zákona o soudech a soudcích. Nejde to dohromady s hodinářskou pečlivostí, s kterou se pak v hlavní části jednání prodíral džunglí soudních rozhodnutí, jejichž vyústění ve formální pochybení při ukládání souhrnného trestu přimělo paní exministryni Helenu Válkovou k rozhodnutí napravit je podáním stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného.

Příběh této stížnosti pro porušení zákona není přitažlivý pro bulvár, nicméně je velmi zajímavý a poučný. Podstatně se liší  od příběhu Lukáše Nečesaného, jehož se týkala předchozí stížnost pro porušení zákona paní exministryně Heleny Válkové. V skutkovém ději neteče krev, ve hře není otázka viny odsouzeného, ale pouze nepřesnost formálního postupu obávaného Vrchního soudu v Olomouci při ukládání souhrnného trestu, jejímž výsledkem byl souběh dvou rozsudků a uložení dvou trestů za stejnou trestnou činnost, jejichž celková výměra převyšovala horní hranici příslušné trestní sazby. Jednoduše: panu odsouzenému hrozilo, že po odpykání trestu jej „odsedí“ ještě jednou.

Občan Z.H., o němž je zde řeč, byl odsouzen ve více řízeních za podvod, úvěrový podvod, padělání úřední listiny  a lichvu. Jeho hříchy se postupně zabýval Městský soud v Brně, Okresní soud v Uherském Hradišti, Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci. Pan obžalovaný pilně využíval  opravných prostředků. Někdy uspěl, někdy ne. Když s odvoláním neuspěl, sáhl k mimořádným opravným prostředkům, takže seznam soudů, jež se jeho věcí zabývaly, se rozrostl o Nejvyšší soud ČR a o Ústavní soud. Když se jeho spis dostal v „poslední léči“ na stůl soudců Vrchního soudu v Olomouci, tvořilo jej 31 svazků, jejichž obsah svou nepřehledností připomínal neprostupnou džungli. V ní řízní soudci Vrchního soudu v Olomouci tak trochu zabloudili a dovedli věc do výše popsaného havarijního stavu.

Odsouzený Z.H. měl štěstí, že se jej zastal Městský soud v Brně, který sáhl po jediném dostupném prostředku k nápravě: předložil  podnět k podání stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Podnětu vyhověla paní exministryně Helena Válková dne 6. listopadu 2014. Při projednávání stížnosti u Nejvyššího soudu ČR se dokonce k jejímu návrhu připojil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, což není běžné. Nejvyšší soud ČR pak senátem předsedy Jana Engelmanna zrušil klíčový rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a všechna další, s ním související rozhodnutí. Dobrý skutek korunoval tím, že na pana Z.H. neuvalil vazbu. Je to skvělý výsledek: pana Z.H. čeká další řízení na základě původní obžaloby, ale  dvojí odpykání trestu mu již nehrozí. Bude-li mít trochu štěstí, do vězení se již nevrátí.

Z hlediska průběhu administrativního procesu zpracování podnětu Městského soudu v Brně se zdá, že jde o jednoduchou záležitost. Městský soud v Brně předložil podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, paní exministryně mu vyhověla. Nejvyšší soud  ČR pak rozhodl ve prospěch pana odsouzeného. Chyby byly napraveny, spravedlnost přišla ke cti, sláva!  Jenže chyba lávky! Podnět Městského soudu v Brně pochází již ze dne  28.března 2012, ale paní exministryně rozhodla až z 6. listopadu 2014, tedy časové rozpětí mezi začátkem a koncem je delší než 30 měsíců. Cesta od podání podnětu k rozhodnutí Heleny Válkové byla trnitá a dospěla k dobrému konci  vlastně jen díky náhodě. Sledování jejího průběhu odhaluje hrůznost způsobu nakládání s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona obecně.  I když je podnět důvodný, stěžovatel nemá záruku, že se domůže spravedlnosti a na tempo projednávání nemá vůbec vliv.

I když je stížnost pro porušení zákona nástrojem, vyhrazeným osobně ministrovi jako ústavnímu činiteli, jemuž má aparát ministerstva poskytovat servis,  do vyhodnocení podnětů se z důvodu nedostatečné kapacity ministerstva zapojují státní zastupitelství všech stupňů a podnět lze pro úsporu času podat přímo jejich prostřednictvím. V tomto případě podnět ve prospěch odsouzeného Z.H. zaparkoval u Krajského státního zastupitelství v Brně, které jej jako místně a věcně nepříslušný úřad postoupilo Nejvyššímu státnímu zastupitelství. S předáním otálelo od 28.  března 2012  až do 29.září 2012. Netuším, proč jej tak dlouho drželo, když k jeho projednání nebylo příslušné.

 Nejvyšší státní zastupitelství si již 2. října 2010 vyžádalo zapůjčení trestních spisů Okresního soudu v Uherském Hradišti, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně- pobočky ve Zlíně. Posledně uvedený v rozsahu 31 svazků dostalo až 24. července 2013. Teprve pak se začalo případem zabývat a až 14. listopadu 2013 předložilo ministerstvu spravedlnosti rozsáhle odůvodněný nástin stížnosti pro porušení zákona.

Jako laik soudím, že pro vyhodnocení podnětu nebylo nutné zkoumat celé spisy, mělo by být dostačující přezkoumání rozsudků. Nechce se mi věřit, že Nejvyšší státní zastupitelství nemělo jinou možnost než trpně čekat devět měsíců, až krajský soud uvolní souborný spisový materiál. Spotřebu času na vypracování stanoviska pro ministerstvo odhaduji na několik málo dní.

V době, kdy věc odsouzeného Z.H. konečně dorazila na ministerstvo spravedlnosti, v jeho čele stála exprokurátorka Marie Benešová, která zde působila až do 31. ledna 2014. Příslušný útvar ministerstva sice dostal věc již „předžvýkanou“, nicméně nestihl předložit stížnost odcházející ministryni. Až 21.února 2014 poslali úředníci návrh stížnosti instančním postupem přes 1.náměstkyni Hanu Marvanovou k podpisu úřadující ministryni spravedlnosti Heleně Válkové, která údajně přihlédla k právnímu názoru paní náměstkyně a stížnost nepodala. Obě dámy byly ve funkci teprve několik dní, takže řešení stížností pro porušení zákona zřejmě nebylo hlavním předmětem jejich zájmu.

Paní exministryně přiznává, že se rozhodla stížnost nepodat, ale již si nepamatuje, co ji k tomu vedlo. Vyjádření exnáměstkyně Hany Marvanové se mi nepodařilo získat.  

21. února 2014 se tak nad věcí zavřela voda. Pan odsouzený se díky podpoře Městského  soudu v Brně a Vězeňské služby ČR dopátral podrobností o průběhu vyřizování jeho věci, jen nemohl pochopit, proč paní ministryně dosud nevyhověla a co vůbec  má v úmyslu. Tlačily jej obavy z nutnosti vykonat další trest.Hledal tedy pomoc, kde se dalo. Nakonec se v zoufalství obrátil na spolek Šalamoun, jemuž postoupil dokumentaci o průběhu řízení. Pak se stal malý zázrak: stížnost spolku Šalamoun ze dne 1.listopadu 2014 na průtahy výjimečně nezapadla. Protože na stížnosti pro porušení zákona scházel pouze podpis paní ministryně, vydala ji již 6.listopadu 2014. Nejvyšší soud ČR ji pak projednal v obvyklé lhůtě.

Příběh stížnosti pro porušení zákona ve prospěch pana Z.H. ilustruje stav, jaký je ve vyřizování této agendy. Pro ministry je většinou okrajová a ministerstvo nemá dostatečnou kapacitu pro její zvládání. Musí proto používat službu státního zastupitelství, které je ovšem orgánem žaloby a většinou se při posuzování podnětů chová podle toho. Předáváním věcí mezi ministerstvem a státním zastupitelstvím vznikají ztráty času. Zřejmá je ale i netečnost úředníků k osudům žadatelů o stížnost pro porušení zákona. Promítá se i do stanoviska nejvyššího státního zástupce a ministerstva k výše zmíněné stížnosti na průtahy: všichni udělali, co bylo třeba, k žádným průtahům nedošlo. Nad tím, že by Z.H. musel odpykat podruhé trest, kdyby mu nepomohla šťastná náhoda, se nikdo nepohoršuje. Řešení vidím v odebrání pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona z rukou ministra spravedlnosti a svěřit ji do rukou speciálního prokurátora, stojícího mimo soustavu státního zastupitelství, odpovědného za dohled nad zákonností trestního řízení. Tímto způsobem spravuje agendu stížností pro porušení zákona Rakousko.  Funkce veřejné žaloby a nápravy přehmatů v trestním řízení by měly být od sebe odděleny.

   

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT24) Z 31.5.2015

V protikladu k hysterii, kterou ve veřejném prostoru vyvolala rozhodnutí soudů ve věci Lukáše Nečesaného či Jany Nečasové-Nagyové & spol., bylo vystoupení předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy  v Otázkách Václava Moravce dne 31. května 2015 klidné a věcné, jak je ostatně u moudrého pana soudce obvyklé. Stejnou povahu měly také jeho úvahy o účelnosti ustavení soudcovské samosprávy, o problémech se srozumitelností práva a o kárném řízení. Ke cti moderátora musím přípustit, že se nepokusil vyvésti jej z rozvážné polohy k bulvárnosti.

Nicméně v přístupu Josefa Baxy k soudcovské samosprávě a kárnému řízení je díky jejich spojitosti skryto čertovo kopýtko možné odlišnosti pohledu zevnitř soudcovské komunity a zvenčí. V pořadu zmíněná obava ministra spravedlnosti Roberta Pelikána ze „zapouzdření“ justice není lichá, neboť tento sklon se projevuje již dnes, a to právě v přístupu ke kárnému řízení.

Soudci ani státní zástupci neplanou nadšením při představě, že by se měl zostřit režim kárného řízení. Dali to dosti hlasitě najevo ve vyjádřeních k vládnímu návrhu zákona o státním zastupitelství. Předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová považuje navrhované změny za nesystémové a hlavní problém současného systému spatřuje v nečinnosti kárných žalobců.

 Josef Baxa projevil se současným stavem kárného řízení uspokojení. Zejména oceňuje vyváženost kárných senátů, v nichž kromě soudců zasedají i příslušníci jiných právnických profesí. Pochlubil se i počty vyřízených kárných žalob v období od r.2008 do konce r.2014 a zmínil se, že mimo kárné řízení v daném období přibližně 30 soudců resignovalo na mandát, protože pochopili, že neunesou nároky profese. Kárných žalob na soudce bylo v uvedeném období podáno 173. Postih potkal jen 67 kárně obžalovaných, z toho jeden z nich přišel o talár. Kárným žalobám čelilo 54 státních zástupců. Postih dopadl jen na 33 provinilců, z nichž dva byli zbaveni funkce a v deseti případech se soud spokojil s pouhým projednáním věci. Tresty byly vesměs mírné až nicotné. Hlavní příčinou žalob byly průtahy v řízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by panu předsedovi Nejvyššího správního soudu připadaly počty žalob a uložených postihů nedostatečné.

Z pohledu „zákazníků (či spíš obětí) justice“ a v poměru k počtu stížností, podávaných úřední cestou nebo sdělovaných veřejnosti prostřednictvím médií a zájmových občanských sdružení jsou ovšem uvedená čísla velmi nízká a ukládané tresty zanedbatelné: vždyť mnohé odmítnuté stížnosti se týkají poklesků, jež svými důsledky surově zasáhly do životů účastníků řízení a jejich rodin. Potíž je ale v tom, že souběh mantry o nezávislosti soudců a státních zástupců (často chápané jako svaté právo na svévoli) s neurčitou definicí kárného provinění a se stavovskou solidaritou kárných žalobců výrazně zužují okruh nepravostí, kvůli nimž jsou žalobci i kárný soud ochotni uvažovat o postihu provinilců.

Pro názornost se můžeme zamyslet z pohledu hypotetické možnosti kárného postihu odpovědných činitelů nad oběma kauzami, jež v posledních dnech pobouřily veřejnost: nad případem Lukáše Nečesaného a Jany Nečasové-Nagyové & spol.  Zákon o soudech a soudcích stanoví, že „kárným proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“.

S přihlédnutím k silnému mediálnímu ohlasu na vývoj v obou případech musíme připustit, že důvěra k justici přičiněním státní zástupkyně Lenky Faltusové, soudce Jiřího Vacka a soudkyně Heleny Králové  zcela určitě značně utrpěla. V případě posledně jmenované s odvoláním na zveřejněné názory autorit  musíme připustit i zpochybnění odbornosti.  Domněnka o naplnění skutkové podstaty kárného  provinění se zdá být důvodná. Žádného z možných kárných žalobců ale nenapadne, že by mohl podat kárnou žalobu, protože by okamžitě čelil nařčení, že nectí právo na názorovou nezávislost (právo na svévoli) ať již soudců či státní zástupkyně.

Známe ale případy procesních pochybení, účelové manipulace s důkazy či krácení práv účastníků řízení, u nichž o uplatnění práva na názorovou nezávislost nemůže být řeč.Ale i na takové nepravosti si účastníci řízení často stěžují. Namátkou uvádím několik příkladů nestejné důležitosti:

-          zadržení žádosti obžalovaného nadřízenému soudu o odnětí a přikázání věci, bez jejíhož projednání nemělo být v řízení pokračováno

-          připuštění průzračně křivého svědectví jako jediného usvědčujícího důkazu

-          dodatečná manipulace s důkazy ke škodě obviněného

-          odmítnutí významných důkazů ve prospěch obžalovaného

-          šestnáctiměsíční otálení s vyhověním příkazu Nejvyššího soudu ČR k zahájení řízení po zrušení rozsudku obecného soudu

-          nevyhovění žádosti odsouzeného o obnovu procesu z důvodu pravomocného odsouzení jiné osoby za stejný skutek

-          zapsání občana do výrokové věty rozsudku jako spolupachatele, ačkoli proti němu nebylo vedeno dokazování a v obžalobě o něm není zmínka

-          bezdůvodný zákaz pořizování zvukového záznamu při hlavním líčení

-          bezdůvodné lustrování přítomné veřejnosti při hlavním líčení

-          zjevná nevědomost soudce o obsahu projednávaného trestního spisu

-          veřejné urážení obžalovaných, obhájců a znalců při hlavním líčení

-          protiprávní uvalení nebo prodlužování vazby  

-          pohrdání právním názorem Nejvyššího nebo Ústavního soudu na konkrétní rozhodnutí obecných soudů.

Cesta k nespravedlivému rozsudku bývá dlážděna výše uvedenými zdánlivými drobnostmi. Oslovení kární žalobci je ale vesměs bagatelizují a vůči stěžovateli zaujímají pozici obrany hradu. Pokud by tyto poklesky byly obecně uznávány za naplnění skutkové podstaty kárného provinění, kárný soud by měl mnohem více práce. Je docela možné, že časem by nepřístojností ubylo, protože soudci a státní zástupci by si uvědomili, že lehkovážnost v přístupu k účastníkům řízení by pro ně mohla mít nepříjemné následky.

K důvodům varování před „zapouzdřením“ justice v případě ustavení soudcovské samosprávy jistě patří i  obavy z posílení snahy chránit soudce proti tlaku stížností zvenčí. Již dnes konstatovaná nechuť kárných žalobců žalovat by patrně dále vzrostla. Požadavek na ustavení soudcovské samosprávy se opírá o rozumné argumenty a stát by mu proto měl vyhovět. Jako obrana proti „zapouzdření“ by ale současně měla být zavedena všechna opatření k zpřísnění kárného řízení, obsažená v doprovodných novelách k návrhu zákona o státním zastupitelství. Ani to by ale nestačilo, protože jimi se neřeší pasivita kárných žalobců, svázaných stavovskou kolegialitou. Jako protiváha k samosprávě by proto měl být zřízen mimoresortní úřad dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím s pravomocí prověřovat stížnosti a předkládat speciálnímu veřejnému žalobci návrhy na potrestání. Rozhodování o žalobách by ovšem zůstalo v rukou soudů.