HLEDÁ SE VIKI

Stalo se zhruba před třiceti lety. Slečnu Viky omrzela nuda v dětském domově a vrhla se do víru života tulačky. Bylo po ní vyhlášeno celostátní pátrání. V této situaci se připletla do cesty vojínovi základní služby Pepovi, který sloužil u protiletadlového pluku v Mariánských Lázních. Pepa měl dobrodružné sklony, byl vynalézavý a měl rád děvčata. Protože byl dobrák od kosti, nemohl strpět, aby hezoučká šestnáctka vedla život bezdomovkyně. Nevadilo mu, že je na útěku a ani se nestaral, jak se jmenuje: stačilo mu, že jí má říkat Viki. Propašoval ji do ostře hlídaných kasáren a nepoužívanou boudu na nářadí pro zedníky přebudoval na hnízdečko lásky. Dívence sem nosil jídlo, věnoval se jí i jinak. A protože nebyl skrblík a věděl, že milování není nikdy dost, pouštěl k ní i pár svých nejbližších kamarádů.

Propašování Viki do kasáren byl Pepův husarský kousek. Mariánskolázeňský pluk  nebyl jen tak ledajaká jednotka. Patřil mezi tzv. prvosledové útvary, které musely být stále připraveny k okamžitému bojovému nasazení. Byla v něm jinak „vojna jako řemen“, někdy až připomínající poměry v Cizinecké legii. Ostraha kasáren měla být tak dokonalá, že proniknutí nepovolané osoby dovnitř bylo nepředstavitelné. Ale Pepa všechna opatření překonal a slečnu v kasárnách ubytoval.

Idylka netrvala dlouho. Pobyt dívenky v zednické boudě a návštěvy milování chtivých vojáčků se nedaly utajit. Někdo, možná ze závisti, že nepatří mezi vyvolené návštěvníky, udal nepřístojnost velitelství pluku. Pro uprchlici si přijela policie. Její návštěvníci se museli podrobit venerologickému vyšetření, které naštěstí dopadlo dobře. Podrobili se také kázeňskému řízení. Pepu jako hlavního původce neplechy postihlo to nejhorší, co se tehdy vojákovi mohlo stát kromě popravy za velezradu: byl odsouzen k pobytu u kárné roty v Sabinově. S Viki se již nikdy nesetkal. Nevěděl ostatně, jak se jmenuje, kde ji hledat a po odpykání trestu měl jiné starosti.

Zůstala po ní jen příjemná  vzpomínka na dobrodružství neodpovědného mládí. Zdálo se, že kvůli Viki si již nikdy nebude muset dělat starosti. Ale minulost ho přece jen dohonila. Před časem náhodně potkal jednoho z kamarádů, kteří Viki navštěvovali v jejím kasárenskému azylu. Od něho se dověděl, že jejich dávnou společnou milenku někde potkal a dověděl se od ní, že hrátky v kasárenské boudě nezůstaly bez následků. Porodila holčičku, o které věří, že je Pepova dcera. Ale po otci nepátrala, protože stejně

jako on neznal základní údaje o ní, nevěděla o něm vůbec nic.

Představa, že možná někde žije jeho přibližně třicetiletá dcera, která neví vůbec nic o zvláštních událostech, jež předcházely jejímu narození, dnes nedává Pepovi spát. Rád by si ověřil její pravdivost, ale netuší, kudy na to. Může spoléhat jen na náhodu, protože pátrání po Viki by asi nevedlo k cíli a ostatně není jisté, že by jejich dcera o setkání s ním stála.