Ve
středu 3. června 2015 jsem si v soudní síni ctihodného Nejvyššího soudu ČR
připadal jako u zaostalého okresního soudu v příhraničí. Po vstupu jsem
hlasitě oznámil předsedovi senátu Janu Engelmannovi, že budu pořizovat zvukový
záznam. Okamžitě mě vyzval k předložení občanského průkazu a zajímal se o
důvod mé přítomnosti, ač nebyl dán zákonný důvod pro takové počínání. Do
protokolu pak nechal kromě mého jména zaznamenat, že jsem žádal o souhlas
s pořizováním zvukového záznamu, jemuž soud vyhověl. Ve skutečnosti jsem o
nic nežádal: jen jsem splnil oznamovací povinnost podle §6 odst.3 zákona o
soudech a soudcích. Podle tohoto ustanovení předseda senátu pouze bere na
vědomí oznámení o pořizování zvukového záznamu, o povinnosti žádat o povolení v zákoně nic nestojí.
Takové lapálie se v současnosti odehrávají jen velmi vzácně. Většina
předlistopadových soudců, vesměs bývalých členů KSČ, se postupně smířila s tím, že veřejnost
nabyla různá práva, která byla „za bolševika“ nepředstavitelná. Ti mladší až na
pár trestuhodných výjimek obvykle ctí práva veřejnosti bez odporu.
Předseda
senátu se tedy nechal nachytat při neznalosti okrajového ustanovení zákona o
soudech a soudcích. Nejde to dohromady s hodinářskou pečlivostí,
s kterou se pak v hlavní části jednání prodíral džunglí soudních
rozhodnutí, jejichž vyústění ve formální pochybení při ukládání souhrnného
trestu přimělo paní exministryni Helenu Válkovou k rozhodnutí napravit je podáním
stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného.
Příběh
této stížnosti pro porušení zákona není přitažlivý pro bulvár, nicméně je velmi
zajímavý a poučný. Podstatně se liší od
příběhu Lukáše Nečesaného, jehož se týkala předchozí stížnost pro porušení
zákona paní exministryně Heleny Válkové. V skutkovém ději neteče krev, ve
hře není otázka viny odsouzeného, ale pouze nepřesnost formálního postupu
obávaného Vrchního soudu v Olomouci při ukládání souhrnného trestu, jejímž
výsledkem byl souběh dvou rozsudků a uložení dvou trestů za stejnou trestnou
činnost, jejichž celková výměra převyšovala horní hranici příslušné trestní
sazby. Jednoduše: panu odsouzenému hrozilo, že po odpykání trestu jej „odsedí“
ještě jednou.
Občan
Z.H., o němž je zde řeč, byl odsouzen ve více řízeních za podvod, úvěrový
podvod, padělání úřední listiny a
lichvu. Jeho hříchy se postupně zabýval Městský soud v Brně, Okresní soud
v Uherském Hradišti, Krajský soud v Brně a Vrchní soud
v Olomouci. Pan obžalovaný pilně využíval opravných prostředků. Někdy uspěl, někdy ne.
Když s odvoláním neuspěl, sáhl k mimořádným opravným prostředkům,
takže seznam soudů, jež se jeho věcí zabývaly, se rozrostl o Nejvyšší soud ČR a
o Ústavní soud. Když se jeho spis dostal v „poslední léči“ na stůl soudců
Vrchního soudu v Olomouci, tvořilo jej 31 svazků, jejichž obsah svou
nepřehledností připomínal neprostupnou džungli. V ní řízní soudci Vrchního
soudu v Olomouci tak trochu zabloudili a dovedli věc do výše popsaného havarijního
stavu.
Odsouzený
Z.H. měl štěstí, že se jej zastal Městský soud v Brně, který sáhl po
jediném dostupném prostředku k nápravě: předložil podnět k podání stížnosti ministra
spravedlnosti pro porušení zákona. Podnětu vyhověla paní exministryně Helena Válková
dne 6. listopadu 2014. Při projednávání stížnosti u Nejvyššího soudu ČR se dokonce
k jejímu návrhu připojil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství,
což není běžné. Nejvyšší soud ČR pak senátem předsedy Jana Engelmanna zrušil
klíčový rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a všechna další, s ním související
rozhodnutí. Dobrý skutek korunoval tím, že na pana Z.H. neuvalil vazbu. Je to
skvělý výsledek: pana Z.H. čeká další řízení na základě původní obžaloby,
ale dvojí odpykání trestu mu již
nehrozí. Bude-li mít trochu štěstí, do vězení se již nevrátí.
Z hlediska
průběhu administrativního procesu zpracování podnětu Městského soudu v Brně se
zdá, že jde o jednoduchou záležitost. Městský soud v Brně předložil podnět
k podání stížnosti pro porušení zákona, paní exministryně mu vyhověla. Nejvyšší
soud ČR pak rozhodl ve prospěch pana
odsouzeného. Chyby byly napraveny, spravedlnost přišla ke cti, sláva! Jenže chyba lávky! Podnět Městského soudu
v Brně pochází již ze dne 28.března
2012, ale paní exministryně rozhodla až z 6. listopadu 2014, tedy časové
rozpětí mezi začátkem a koncem je delší než 30 měsíců. Cesta od podání podnětu
k rozhodnutí Heleny Válkové byla trnitá a dospěla k dobrému konci vlastně jen díky náhodě. Sledování jejího
průběhu odhaluje hrůznost způsobu nakládání s podněty k podání
stížnosti pro porušení zákona obecně. I
když je podnět důvodný, stěžovatel nemá záruku, že se domůže spravedlnosti a na
tempo projednávání nemá vůbec vliv.
I
když je stížnost pro porušení zákona nástrojem, vyhrazeným osobně ministrovi
jako ústavnímu činiteli, jemuž má aparát ministerstva poskytovat servis, do vyhodnocení podnětů se z důvodu
nedostatečné kapacity ministerstva zapojují státní zastupitelství všech stupňů
a podnět lze pro úsporu času podat přímo jejich prostřednictvím. V tomto
případě podnět ve prospěch odsouzeného Z.H. zaparkoval u Krajského státního
zastupitelství v Brně, které jej jako místně a věcně nepříslušný úřad
postoupilo Nejvyššímu státnímu zastupitelství. S předáním otálelo od 28. března 2012 až do 29.září 2012. Netuším, proč jej tak
dlouho drželo, když k jeho projednání nebylo příslušné.
Nejvyšší státní zastupitelství si již 2. října
2010 vyžádalo zapůjčení trestních spisů Okresního soudu v Uherském
Hradišti, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně- pobočky ve
Zlíně. Posledně uvedený v rozsahu 31 svazků dostalo až 24. července 2013.
Teprve pak se začalo případem zabývat a až 14. listopadu 2013 předložilo
ministerstvu spravedlnosti rozsáhle odůvodněný nástin stížnosti pro porušení
zákona.
Jako
laik soudím, že pro vyhodnocení podnětu nebylo nutné zkoumat celé spisy, mělo
by být dostačující přezkoumání rozsudků. Nechce se mi věřit, že Nejvyšší státní
zastupitelství nemělo jinou možnost než trpně čekat devět měsíců, až krajský
soud uvolní souborný spisový materiál. Spotřebu času na vypracování stanoviska
pro ministerstvo odhaduji na několik málo dní.
V době,
kdy věc odsouzeného Z.H. konečně dorazila na ministerstvo spravedlnosti, v jeho
čele stála exprokurátorka Marie Benešová, která zde působila až do 31. ledna
2014. Příslušný útvar ministerstva sice dostal věc již „předžvýkanou“, nicméně
nestihl předložit stížnost odcházející ministryni. Až 21.února 2014 poslali úředníci
návrh stížnosti instančním postupem přes 1.náměstkyni Hanu Marvanovou k podpisu
úřadující ministryni spravedlnosti Heleně Válkové, která údajně přihlédla k právnímu
názoru paní náměstkyně a stížnost nepodala. Obě dámy byly ve funkci teprve
několik dní, takže řešení stížností pro porušení zákona zřejmě nebylo hlavním
předmětem jejich zájmu.
Paní
exministryně přiznává, že se rozhodla stížnost nepodat, ale již si nepamatuje, co
ji k tomu vedlo. Vyjádření exnáměstkyně Hany Marvanové se mi nepodařilo
získat.
21.
února 2014 se tak nad věcí zavřela voda. Pan odsouzený se díky podpoře
Městského soudu v Brně a Vězeňské
služby ČR dopátral podrobností o průběhu vyřizování jeho věci, jen nemohl
pochopit, proč paní ministryně dosud nevyhověla a co vůbec má v úmyslu. Tlačily jej obavy z nutnosti
vykonat další trest.Hledal tedy pomoc, kde se dalo. Nakonec se v zoufalství
obrátil na spolek Šalamoun, jemuž postoupil dokumentaci o průběhu řízení. Pak
se stal malý zázrak: stížnost spolku Šalamoun ze dne 1.listopadu 2014 na
průtahy výjimečně nezapadla. Protože na stížnosti pro porušení zákona scházel
pouze podpis paní ministryně, vydala ji již 6.listopadu 2014. Nejvyšší soud ČR
ji pak projednal v obvyklé lhůtě.
Příběh
stížnosti pro porušení zákona ve prospěch pana Z.H. ilustruje stav, jaký je ve
vyřizování této agendy. Pro ministry je většinou okrajová a ministerstvo nemá
dostatečnou kapacitu pro její zvládání. Musí proto používat službu státního
zastupitelství, které je ovšem orgánem žaloby a většinou se při posuzování podnětů
chová podle toho. Předáváním věcí mezi ministerstvem a státním zastupitelstvím
vznikají ztráty času. Zřejmá je ale i netečnost úředníků k osudům žadatelů
o stížnost pro porušení zákona. Promítá se i do stanoviska nejvyššího státního
zástupce a ministerstva k výše zmíněné stížnosti na průtahy: všichni
udělali, co bylo třeba, k žádným průtahům nedošlo. Nad tím, že by Z.H.
musel odpykat podruhé trest, kdyby mu nepomohla šťastná náhoda, se nikdo nepohoršuje.
Řešení vidím v odebrání pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona z rukou
ministra spravedlnosti a svěřit ji do rukou speciálního prokurátora, stojícího
mimo soustavu státního zastupitelství, odpovědného za dohled nad zákonností
trestního řízení. Tímto způsobem spravuje agendu stížností pro porušení zákona
Rakousko. Funkce veřejné žaloby a
nápravy přehmatů v trestním řízení by měly být od sebe odděleny.
Žádné komentáře:
Okomentovat