MARIE BENEŠOVÁ A DESTRUKTOŘI

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně  nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její  novely zákona o trestním zastupitelství. Je na místě nalít bezbranné veřejnosti čistého vína o destruktivní povaze názorů, jimiž ji zahlcuje protibabišovská fronta. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku jinak nesnesitelně úspěšný Andrej Babiš.

Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a pokračující návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z Poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do Sněmovny nedostalo.  Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů.

Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší  samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Zběsilost útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená.

Její odpůrci se tváří, jako by ministryně spravedlnosti byla škůdcem, jehož vliv na státní zastupitelství je třeba co nejvíce omezit. Přehlížejí skutečnost, že v demokratickém státě se moc a postavení ústavních činitelů zprostředkovaně odvozují nikoli od názorů intelektuálských pseudoelit, ale od vůle voličů. Mandát ministryně spravedlnosti je poměrně silný, neboť je členkou vlády s důvěrou Sněmovny, která je bezprostředním zprostředkovatelem vůle lidu. Ministr spravedlnosti je ze zákona hlavou státní správy justice a do jeho pravomoci samozřejmě patří odpovědnost za personální politiku v resortu. K odpovědnosti patří pravomoc rozhodovat o věcech, za které odpovídá. Popření této skutečnosti je asi u většiny destruktorů plodem neporozumění principům fungování státu, ale v účincích má povahu pokusu o jeho podvracení.

Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, v které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný.

Mimo to možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství jsou silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání.

Pokud si destruktoři pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce, jmenované za působení Marie Benešové, za pár let nahradí jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO, použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců.

Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se nedopatřením osudu dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom,  že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří problematice nerozumí.  Je např. trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to  ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství.

Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, čili státní zastupitelství je „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců.

Velký  křik se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman  vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit,  nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude  vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat  jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání  Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali Pospíšilovým zbabělým žvaněním půl roku. Naši současní vládci by si s  Pavlem Zemanem poradili snadno a rychle. „Chvilkaři“ by sice asi vyšli do ulic, ale nic než trochu křiku by nenadělali.

I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Ani tak to ale není člověk k zahození a stát by jej měl po odchodu z této funkce vhodně využít.

Na druhé straně obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství.  Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje a ochotně chodí demonstrovat v naivní víře, že dělá dějiny, když ve skutečnosti účinkuje v loutkovém divadle.

Základem myšlenkových postupů destruktorů je blouznění o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit.

Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým puč z 13.června za sesazení  Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o  vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho.

Destruktoři také nevysvětlili, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Neposkytli žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se nezmiňují, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství  vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství.

Posléze se ani slůvkem nezmínili, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popř. proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií. Úmyslně orientuji pozornost na „staré státy EU“, protože neprošly čtyřiceti lety socialistických deformací práva, jejichž vliv je u nás stále cítit.

Destruktorům chybí mezinárodní přehled nebo záměrně přehlížejí rozpory mezi jejich návrhy a evropskými zvyklostmi. Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra.

Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do Poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji „na ulici“ a nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci.

Možná se najde nějaký pamětník, který mi bude vyčítat, že káži vodu…atd. protože v debatách o přípravách nového zákona, prosazovaného Pavlem Zemanem a jeho souputníky, se na jeho straně silně angažoval spolek Šalamoun, jehož jsem byl členem. Jenže většinou se jednalo o pořádání seminářů na půdě Sněmovny, nevedli jsme osobní útoky na ministry a nevolali jsme si na pomoc ulici. Spory probíhaly převážně na úrovni odborné veřejnosti.

Nakonec doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

====================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

NEZVĚSTNÝ SVĚDEK

Od 6.června 2018 jsem se na svém bloggu opakovaně věnoval svéráznému postupu „soudkyně OLO“, tedy paní Ivety Šperlichové, předsedkyně senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, v řízení proti údajným pachatelům krácení spotřební daně z tabáku, které dovedla k odsuzujícímu rozsudku z 22.června 2018. Ústavní soud ČR uznal paní soudkyni za podjatou. Její rozsudky byly následně zrušeny a případ jí byl odebrán. Čelí nyní také kárné žalobě předsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Šámala.

Řízení probíhá znova od začátku u téhož soudu, ale nyní se jím zabývá senát Jiřího Dufka. Obnovené hlavní líčení bylo zahájeno ve dnech 22.-23. května 2019, o čemž jsem referoval článkem „Stín „Soudkyně Olo“ na obnoveném procesu“. Soud pokračoval v jednání dne 4.září 2019.  Mimo vystoupení znalkyně, která posuzovala daňovou povinnost obžalované společnosti Vltava holding a.s., se věnoval záležitosti, o které v obžalobě není vůbec zmínka: prověřování svědectví Františka Ondráčka o údajné účasti obžalovaných bratrů Lebánků na nelegální výrobě cigaret již na počátku století a na jiných místech, než se uvádí v obžalobě.

Obžaloba se ale týká podezření na  trestnou činnost, která měla probíhat od května 2012 do 26.srpna 2012 v Lůžkovicích. Věcí Františka Ondráčka se soud zabýval již v původním řízení, kdy svědek osobně vystoupil před soudem. Je možné, že soud tím porušil obžalovací zásadu, podle které je možné vést trestní řízení před soudem pouze na základě obžaloby. Ale senát Jiřího Dufka nemůže vynechat žádné kroky, které před ním provedla „soudkyně OLO“.

Tento svědek se vynořil v r.2017 ze znojemské věznice, kde vykonával trest za drogový delikt. Poslal bratřím  Lebánkům dopis, v němž je vyzval k zaplacení 200.000 EUR. V případě, že nezaplatí, hrozil jim podáním trestního oznámení kvůli jejich účasti na ilegální výrobě cigaret. Dopis jim poslal po svědkovi Martinovi Auerovi, s nímž se seznámil ve věznici, kde pykal za přepadení banky. Protože Lebánci nezaplatili, poslal písemné udání státnímu zástupci Petrovi |Matouškovi, činnému v této kauze. Lebánkovi po setkání s Martinem Aurerem podali trestní oznámení pro vydírání. Dne 4. září 2019 se měl soud zabývat touto věcí a František Ondráček měl osobně vystoupit jako svědek.

Soudnímu jednání předcházela zvláštní předehra z dílny místní kriminální policie: dne 3. září 2019 policejní kurýr doručil obžalovaným Lebánkům usnesení z 13. srpna 2019 o odložení jejich trestního oznámení na Františka Ondráčka a Martina Auera pro podezření z trestného činu vydírání. Policisté připustili, že František Ondráček mohl mít skutečně za bratry Lebánkovými pohledávku (podotýkám, že povahy podílu na výnosu z trestné činnosti) a hrozbu podáním trestního oznámení nepovažovali za nátlak. Při prověřování použili jako svědka ods. Romana Šulyoka, který v době dění, popisovaného Františkem Ondráčkem, bratry Lebánkovy vůbec neznal a o popisovaných událostech nemohl nic vědět. Právě vykonává trest za násilí, kterého se na nich dopustil a jeho svědectví samozřejmě vypadalo podle toho. V usnesení kromě toho policisté uvedli, že svědek Richard Kadlec, který sloužil Františku Ondráčkovi jako řidič, potvrdil, že jej vozil na schůzky s bratry Lebánkovými. Svědek ale před soudem uvedl, že bratry Lebánkovy nezná, žádných schůzek Františka Ondráčka se nezúčastnil, takže nic takového nemohl policii sdělit. Policie bratry Lebánkovy jako poškozené k této věci nevyslechla.

Soud předvolal všechny tři výše uvedené účastníky vyděračského pokusu k jednání dne 4. září 2019, kde měli postupně vystoupit po znalkyni. Ale hned na začátku jednání oznámil předseda senátu, že se nepodařilo zajistit účast Františka Ondráčka, který se po opuštění věznice nevrátil do původního bydliště a neudal soudu adresu. Nepodařilo se žádným způsobem mu doručit obsílku.

Jako náhradu za jeho vystoupení předseda senátu přečetl  dopis, který poslal soudu před opuštěním věznice. Jeho obsah je proti původnímu udání bohatší o další podrobnosti.

František Ondráček v něm uvádí, že někdy v r. 1998-1999 se přes prostředníka seznámil s podnikatelem Miroslavem Křížem, který vlastnil technologickou linku na výrobu cigaret, a nabídl mu podíl na jejím využití. Požadoval ale kapitálový vstup ve výši 12 milionů Kč. Svědek měl pouze 6 milionů, proto se obrátil na bratry Lebánkovy, s nimiž se do té doby neznal, a získal je pro vstup do podnikání s Miroslavem Křížem s tím, že vloží také 6 milionů Kč. Výrobu pak rozjeli v Uherském Brodě ve skladech, pronajatých na jména fiktivních firem. Stroje skladovali v jiných prostorách než potřeby pro výrobu a hotové výrobky. Do výrobny naváželi jen tolik tabáku a obalů, kolik spotřebovali za jeden den. Tabák nakupovali v Bulharsku a Rumunsku po 16 tunách. Platby prováděli prostřednictvím bankovního účtu, který za tím účelem otevřel  Jozef Daňo, v původním řízení zaznamenaný jako „zapomenutý svědek“, který ovšem dle zjištění policie o ničem neví. Později přesunuli výrobu do Babic, kde dělníci po dobu provozu linky i bydleli a neopouštěli vůbec areál, což umožnilo utajení výrobny. Lebánkovi pak zatelefonovali svědkovi, že do provozovny se někdo vloupal, a proto se s výrobou končí. Později ale zjistil, že ve skutečnosti stroje přestěhovali do Lůžkovic do skladů, které vybudovali z výnosů z výroby cigaret, ale jeho již k účasti nepřibrali. Požadoval proto, aby mu František Kříž vrátil jeho podíl. Když u něj neuspěl, obrátil se na Lebánky s požadavkem na 200.000 EUR. Má jistotu, že výroba v Lůžkovicích běžela. Kontroloval ji pomocí nastrčených osob a sám se byl v areálu podívat.

Původním impulzem k sepsání dopisu státnímu zástupci Petrovi Matouškovi mělo být zhlédnutí nějaké blíže neurčené televizní reportáže. Bratři Lebánkovi samozřejmě pravdivost jeho obsahu odmítají a i policie v usnesení o odložení konstatuje, že informace jsou neověřitelné. Ostatně vyznění jeho vystoupení před soudem v původním procesu bylo krajně nevěrohodné. Proti pravdivosti svědčí  některé rozpory v údajích, např. sklady v Lůžkovicích Lebánkovi zakoupili dva roky před tím, než měla být zahájena výroba cigaret, nebo při výslechu před soudem se ukázalo, že František Ondráček neznal cestu do areálu v Lůžkovicích. Vystoupení zdržoval až do promlčení trestnosti popsaného podnikání.

Miroslav Kříž, s nímž měl František Ondráček podnikat, se v tomto procesu zmiňuje jako dodavatel strojů, které později  prodal Romanu Šulyokovi. Krátce po uskutečnění prodeje zmizel a je již několik let nezvěstný, i když po jeho osudu pátrala policie. Doufejme, že ho František Ondráček nenásledoval.

Po přečtení dopisu a vyjádření obžalovaných k němu předstoupil před soud svědek Martin Auer. Potvrdil, že se zná z vězení s Františkem Ondráčkem a na základě jeho pověření se ujal doručení jeho dopisu Lebánkům. Dopis přepsal na počítači, originál zahodil. Vylákal Ladislava Lebánka na schůzku pod záminkou, že má důležitou informaci o jeho otci. Když Ladislav Lebánek odmítl dopis otevřít, nechal jej ležet na stole a odešel. Od pana obžalovaného se pak soud dověděl, že zájem zcela neznámého Martina Auera považoval za možnou provokaci ze strany Romana Šulyoka. Proto schůzku zorganizoval v neutrálním prostředí benzinky, zajistil si ochranu a rozhovor natáčel. Ústně pronesenou výhružku trestním oznámením v případě  nezaplacení vyhodnotil jako vydírání a ihned podal trestní oznámení.

Svědek Richard Kadlec sdělil soudu, že Františka Ondráčka zná asi 20 let a vozil ho po celé republice a na Slovensko. Nebyl jeho zaměstnanec, ani neměl živnostenské oprávnění. Zásadně s ním nechodil k jednání, vždy na něj čekal v autě. Tehdy neznal bratry Lebánky, takže nemohl policistům sdělit, že jej vozil na schůzky s nimi.

Ani jeden ze svědků nemohl prozradit soudu, kde se nyní František Ondráček zdržuje. Od opuštění věznice o sobě nepodal zprávu.

Po ukončení výslechů svědků předseda senátu informoval o výsledcích snahy soudu zjistit, komu patřil kamion a doprovodné osobní auto, které 21. srpna 2012 přivezly tabák. K informaci, komu patřil tabák a kdo organizoval a platil přepravu se samozřejmě nedopracoval. Obž. Ladislav Lebánek projevil potěšení, že se soud konečně začal zabývat podivným návozem tabáku  a uvedl svá zjištění. Podle mého laického úsudku jak obžalovaní, tak soud, se honí za podružnostmi, zatímco nechávají nevyužitou cestu přes prověření důvodů a výsledků akce celníků, kteří na kamion čekali a zřejmě úmyslně propásli možnost zjistit totožnost řidiče a nechat si předložit doklady od vozidel a zboží. Celníci jistě nečekali na kamion náhodou, ani z dlouhé chvíle.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 24.-26.září 2019. Posune proces blíž k závěru a možná se mezitím soud od celníků doví, komu patřil dovezený tabák.

PODIVNÁ AKCE CELNÍKŮ

V posledních dnech víří ve veřejném prostoru zprávy o soudním řízení trestním proti obchodníkům  s padělky značkových cigaret, při jejichž vyšetřování celní správa dle obhajoby postupovala nezákonně, využívajíc k jejich sledování vojáky. Přehlednou zprávu přinesla např. Česká justice dne 8.září 2019.

Není to jediná podivnost v působení Celní správy ČR v trestním řízení. V současné době probíhá u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně proces proti skupině obžalovaných, již měli připravovat výrobu padělků značkových cigaret. Případ původně vedl senát „soudkyně OLO“ Ivety Šperlichové, které byl později odebrán po zásahu Ústavního soudu kvůli její podjatosti a v téže souvislosti na ni podal předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal kárnou žalobu.

O případu jsem napsal několik článků, dostupných stále na mém bloggu, webu spolku Chamurappi z.s. a leckde jinde. Hlavními postavami mezi obžalovanými jsou dvě sourozenecké dvojice značně odlišné povahy, které jsem označil jako „Slušňáky“ a „Rošťáky“. Senát Ivety Šperlichové vyčlenil „Rošťáky“ do samostatného řízení, stíhání „Rošťáka č.1“, recidivisty R.Š., zastavila pro neúčelnost, zatímco jeho bratrovi „Rošťákovi č.2“, nadělila mírný podmíněný trest. „Slušňáky“ obdařila pětiletými tresty. Po zásahu Ústavního soudu jí byly odebrány případy „Slušňáků“ & spol. a „Rošťáka č.2“.

V průběhu trestního řízení a i z jiných důvodů se z původních obchodních partnerů stali nepřátelé, kteří odpovědnost za přípravu výroby padělků značkových cigaret přesouvají na své protivníky.

U zlínské pobočky Krajského soudu v Brně nyní probíhá před senátem Jiřího Dufka celé řízení znova. Je ovšem „amputované“. Chybí kus skutkové podstaty, protože nebylo možné zrušit rozsudek nad „Rošťákem č.1“, který se tak dostal do postavení svědka. S mírnou nadsázkou lze říci, že obvinění proti „Slušňákům“ stojí téměř výlučně na jeho nenávistných výpovědích, jimž „soudkyně OLO“ naslouchala se zjevným uspokojením.

Proces, završený rozsudkem senátu „soudkyně OLO“, viditelně začal vpádem zásahové jednotky policistů a celníků do skladu, v němž byly umístěny stroje na výrobu a balení cigaret. Všichni přistižení putovali do cely předběžného zadržení. Ani „Slušňáci“ ani „Rošťáci“ mezi nimi nebyli. Ve skladu byly nalezeny 4 tuny řezaného tabáku, dodaného před dvěma dny. Neodvedená spotřební daň byla uznána za způsobenou škodu a od její yýše se odvíjely tresty „Slušňákům“ a jejich „komparsu“. Finanční  správa  daň dodatečně vybrala od „Slušnáků“ (brala tam, kde bylo co brát), takže z matematického hlediska státu nevznikla škoda. Ale nedobrovolné splacení daně jim nijak nepomohlo. Z hlediska trestního práva v interpretaci soudkyně OLO škoda zůstala škodou. Podle ní nešlo ani o projev účinné lítosti, protože „Slušňáci“ sledovali zájem své obhajoby.

Tabák se dostal do skladu zvláštním způsobem za asistence celníků. Přivezl jej kamion, jehož tahač i návěs jsou vedeny jako ukradené. A od rána na něj čekali celníci, kteří jeho příjezd, překládku zboží a odjezd v tichosti se zájmem sledovali a pořizovali videozáznam. Neobtěžovali se zjištěním totožnosti řidiče, nenechali si předložit doklady od vozidla a nákladu, pouze vše pozorně pozorovali. Zápis o této „akci Sandál“ vyhotovili s ročním zpožděním, což je skutečně neobvyklý případ administrativního šlendryánu.

Z okolnosti, že celníci na kamion od rána čekali, lze vyvodit, že jim někdo jeho příjezd včas oznámil a patrně věděli, nebo mohli dodatečně zjistit, odkud náklad pochází, kdo objednal a zaplatil tabák a kdo objednal a zaplatil přepravu. Dalo by se očekávat, že tyto informace dostane státní zástupce a od něj soud. Byl by to důkaz „jako trám“, s jehož použitím by se dalo zjistit, která ze znepřátelených dvojic je hlavním pachatelem či zda se obžalovaní složili a jednali rukou společnou a nerozdílnou.

Tyto informace se ale ve spisu nenacházejí a zřejmě po nich neprahl ani žalobce Petr Matoušek, ani předsedkyně senátu Iveta Šperlichová. Ke zjištění, že tabák přivezlo ukradené vozidlo, se obhajoba dopracovala vlastním úsilím. Netuším, jak se k tomuto problému postaví předseda senátu Jiří Dufek, který je zatím stále na začátku procesu.

Pokud ovšem zmíněné informace nejsou k disposici, visí ve vzduchu podezření, že tabák nepatřil obžalovaným, ale odněkud si jej vypůjčili celníci za účelem předstíraného převodu. Kdyby ve skladu neležela zásilka 4 tun tabáku, sotva by bylo možné ospravedlnit zásah proti dělníkům, kteří se ve skladu lopotili při pokusech o uvedení „šrotových“ strojů do provozu a nebylo by možné vyčíslit vysokou škodu, ospravedlňující tvrdé tresty. Zavání to provokací, tedy nástrojem trestního řízení, který je podle judikátů Ústavního soudu zakázaný. V případě jejího prokázání by obžalovaní měli důvodný nárok stěžovat si, že policie s celníky použili k jejich usvědčování nezákonný postup. Kdo ale chce psa bít, hůl si vždy najde, i když v některých případech je křivá.

====================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

TŘI DNY S SHAHRAMEM ZADEHEM

Po dlouhé prázdninové přestávce nastal pohyb v kauzách obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ), stíhaného u brněnských soudů ve dvou řízeních: jako hlavní obžalovaný ve „velké daňové kauze“ kvůli krácení daně z přidané hodnoty se škodou ve výši 2,5 miliardy Kč a u Městského soudu v Brně v „malé kauze“ kvůli zřízení organizované zločinecké skupiny, přípravě ovlivňování svědků, podplácení a nadržování. „Malá“ kauza je ve fázi odvolacího řízení u Krajského soudu v Brně.

V souvislosti s „velkou daňovou kauzou“ strávil SAZ 22 měsíců ve vazbě a na svobodu se dostal po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Bez ohledu na kauci byl dne 2.prosince 2016 zadržen policií a Městský soud v Brně na něj uvalil vazbu. Od té doby soud již dvakrát rozhodl o jeho propuštění z vazby, ale díky stížnostem zatvrzelého  státního zástupce Roberta Henzela se na svobodu nedostal. Poslední žádost o propuštění nelítostně zamítl Krajský soud v Brně senátem Haliny Černé dne 5.září 2019. Účelové uskupení brněnských a olomouckých soudců a státních zástupců jej týrá vazbou již 55 měsíců, těší se z toho, že mají 150 milionů Kč na účtě a beneficienta kauce za mřížemi a zřejmě mají v úmyslu jeho a jeho rodinu týrat co nejdéle.

Prvním dějstvím současných událostí bylo vyhlášení ústavního nálezu sp.zn. III.ÚS 1056/19, jímž Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti SAZ zrušením usnesení senátu Markéty Jirsové Krajského soudu v Brně, který vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti usnesení Městského soudu v Brně o propuštění pana obžalovaného z vazby. Stručně řečeno, Ústavní soud zjistil, že soud nesprávným procesním postupem připravil SAZ o možnost účinné obhajoby a krátil tak jeho ústavní práva. Laicky řečeno senát předsedkyně Markéty Jirsové se dopustil „školáckých pochybení“. Není bez zajímavosti, že se jedná o stejný senát, který k odůvodnění nezbytnosti ponechání SAZ ve vazbě lhal o pobytu jeho manželky a syna v USA, kam by se prý jistě snažil za nimi dostat.

SAZ doprovázela k Ústavnímu soudu eskorta těžkooděnců jako nebezpečného teroristu. Než jej po jednání vyvedli ze soudní síně, stačil pronést krátké prohlášení, jimž si postěžoval na způsob, jakým s ním zachází brněnská justice. Pro novináře pak v předsálí s jeho pověřením okomentoval ústavní nález ústavní právník Zdeněk Koudelka, který jej zasadil do souvislosti s celou řadou soudních rozhodnutí, která zakládá domněnku podjatosti Krajského soudu v Brně proti SAZ.

Ve dnech 4. a 5.září 2019 pak u Krajského soudu v Brně senát Haliny Černé zahájil první část odvolacího řízení proti rozsudku Městského soudu v Brně z 5. března 2019, jímž byla zatím nepravomocně uzavřena „malá“ kauza.

Senát Haliny Černé zasáhl již dříve do osudu obž. SAZ: usnesením z 26.června 2019 vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti usnesení Městského soudu v Brně o propuštění SAZ z vazby. Vůli jedince nadřadil nad úsudek senátu, který se k svému postoji k panu obžalovanému dobral po 51 jednacích dnech obsáhlého dokazování. To by  bylo normální v časech předlistopadových, kdy pravými pány trestního řízení byli prokurátoři. V té souvislosti se mi vybavuje ústavní nález sp.zn. I.ÚS 517/10, v jehož odůvodnění se připouští, že vlivy dlouhodobého působení v podmínkách předlistopadového soudnictví se mohou promítat do myšlení soudců jako trvalá zátěž.

Hlavního líčení dne 4. září 2019 se zúčastnili obžalovaní Shahram Zadeh a Martin Veselý, přivedení každý svou eskortou, v případě SAZ opět šesticí zakuklených těžkooděnců v plné zbroji, dále obž. Ondřej Kučera a Jan Šebek. Záviš Löffelmann požádal soud, aby jednal v jeho nepřítomnosti. Soudu se nepodařilo doručit obsílku Evě Halamkové a při zahájení nebyl přítomen ani její obhájce. Paní předsedkyně proto vyloučila její věc do samostatného líčení, ale následující den po příchodu obhájce ji opět „připojila k pelotonu“.

Obžalované samozřejmě doprovázel houf advokátů, z nichž pouze jeden se zúčastňoval hlavního líčení u Městského soudu v Brně pravidelně.

Od června r.2014 navštěvuji Krajský soud v Brně velmi často za účelem monitorování procesů, vedených senátem Aleše Novotného. Jednání senátu Haliny Černé jsem se zúčastnil teprve podruhé. Přesto jsem si nemohl nevšimnout rozdílů v atmosféře v soudních síních různých předsedů senátů. Ačkoli se jedná o neveselých věcech, v soudní síni  pohyblivé Haliny Černé je převážně příjemná. Je to dáno osobností předsedkyně senátu, z které vyzařuje vlídnost a radost ze života, doprovázená noblesní zdvořilostí. Nicméně současně dokáže být překvapivě rázná. Když do soudní síně po zahájení hlavního líčení vklouzla tiše jako myška družka obž. Jana  Šebka, paní předsedkyně se dotázala, kdo je, a pak jí sdělila, že vyrušuje a poslala ji na chodbu. To nebylo vlídné uvítání, protože přestávka byla až v 10:37. Vzpomněl jsem si, že mě kdysi předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová poučila, že do soudní síně lze vstupovat kdykoli. Divil jsem se i proto, protože při každé „výměně stráží“ eskorty těžkooděnců skutečně vyrušovalo dusání šesti párů nohou, obutých v těžké boty. Soudce Aleš Novotný jejich rámusení vnímá netečně. Ale zde nakonec i na ozbrojence došlo: paní předsedkyně se proti vyrušování ohradila a donutila eskortu k přizpůsobení rytmu střídání jejím pokynům.

Pořad jednání byl standardní: začal žalobce odůvodněním odvolání v neprospěch obžalovaných, v němž v podstatě opakoval myšlenky, známé z jeho vystoupení u Městského soudu v Brně: samozřejmě odmítl změkčení právní kvalifikace skutků a dožadoval se uznání správnosti svého postoje k SAZ a ostatním, z čehož plyne nárok na vysoký trest pro SAZ.

Téměř netečný zůstal obž. Ondřej Kučera, který se práva na odvolání vzdal a také vyjádření k odvolání žalobce nevyužil. Zřejmě jej podmíněný trest uspokojuje.

Naproti tomu obsáhle se bránil obž. SAZ. Na začátku svého vystoupení se pokusil vznést námitku podjatosti senátu, ale předsedkyně senátu to nepřipustila a přiměla jej, aby uskutečnění záměru odsunul na vhodnější okamžik. Dala tím najevo, že by stejně námitce nevyhověla a pokračovala by v jednání, i kdyby SAZ proti zamítnutí návrhu podal stížnost.  Nakonec na podání námitky podjatosti nedošlo ani později.

SAZ pak pokračoval řadou námitek jak proti negativním prvkům rozsudku, tak proti odvolání žalobce. Poukázal  na skutečnost, že cílem dodavatelů svědeckých prohlášení, kvůli jejichž nákupu se dostal do této šlamastyky, byl jejich finanční prospěch  na jeho úkor a zdůraznil organizátorskou úlohu „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučery. Zejména upozornil, že notářské zápisy, jež koupil od svědků, byly obsahově nepoužitelné  a nikdy je soudu nepředložil, ač při devítidenním vystoupení před senátem Aleše Novotného k tomu měl příležitost. Zpochybnil věrohodnost svědků Martina Valentoviče a Jana Doležala a spoluobžalovaného Martina Veselého jako svědka, kteří se navzájem usvědčovali ze zpronevěr obrovských částek a vyjadřovali se i v neprospěch Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby ve „velké daňové kauze“. Upozornil na součinnost Martina Valentoviče a Jana Doležala s policií a odmítl odpovědnost za trestní oznámení, které podal svědek Jan Doležal na policisty, z nichž dokonce plk. Ferenc neměl s jeho kauzou nic společného. Stěžoval si na nerovné zacházení, spočívající např. v prolomení heslové ochrany jeho iPadu a iPhonu, kterého zůstaly ušetřeny přístroje „spolupracujícího obviněného“ Ondřeje Kučery, či v tendenčním výběru dílčích částí odposlechů jeho rozhovoru s tlumočníkem Mirchim, jehož se měl pokusit podplatit, aby zpomalil tempo překládání spisu. V této souvislosti zejména vysvětlil, že k ovlivňování činnosti tlumočníka neměl žádný důvod.

Do všech jeho vystoupení se promítla skutečnost, že je účastníkem dvou výše zmíněných řízení, dotýká se ho vyšetřování únosu svědka Petra Pfeifera a úkorně vnímá laxnost přístupu policie k vyšetřování jeho únosu. Opakovaně se pouštěl do výhrad k svědectví Petra Pfeifera ve „velké daňové kauze“ a stěžoval si, že nebyl vyslýchán jako svědek v projednávané „malé kauze“. Pod vlivem těchto okolností občas utíkal mimo úzký rámec projednávané kauzy, což nelibě nesla předsedkyně senátu, která se snažila jej usměrnit vždy, když začal mluvit o něčem, co nechtěla slyšet. V tomto případě se střetli soupeři, znalí svých procesních práv. SAZ se ohražoval proti zasahování paní předsedkyně do jeho výkladu, proti čemuž namítala, že řízení vede předseda senátu, který má právo usměrnit vypovídajícího, pokud se odchýlí od tématu. Když jejich výměna názorů přešla do vzrušeného tónu a pan obžalovaný pronesl cosi o komunistickém myšlení paní předsedkyně, požádala obhájce Romana Jelínka a Davida Záhumenského, aby jej usměrnili. Oba se po uskutečněné poradě snažili objasnit objektivní důvody pro způsob jeho vystupování. Nicméně jednání pokračovalo v klidu.

Působivá byla obhajoba bývalého policisty Jana Šebka  který se skutečně „pro dobrotu dostal na žebrotu“ společně s kamarádem, advokátem Závišem Löffelmannem. Advokát vyhověl žádosti Ondřeje Kučery, aby pomohl svědkovi Janu Doležalovi podat trestní oznámení na policisty. Protože měl podstatně blíž do kanceláře kamaráda policisty než do nejbližší služebny GIBS, dohodl s Janem Šebkem, že sepíše s Janem Doležalem trestní oznámení do protokolu a pak je předá nadřízenému, který je postoupí úřední cestou GIBSu. Pan obžalovaný se hájil tím, že pouze naplnil zákonnou povinnost přijmout trestní oznámení, přičemž nebyl oprávněn podané oznámení zkoumat co do důvodnosti a pravdivosti. Jeho povinnost byla sepsat a předat dál. Jméno SAZ slyšel poprvé až u výslechu a neměl tušení, k čemu má trestní oznámení sloužit. Rozhodně popřel tvrzení žalobce, že o všem věděl a jednal s úmyslem škodit. Stěžoval si také na hrubé zacházení při zadržení a posteskl si nad zásadními dopady trestního stíhání na jeho profesní i soukromý život.

Halina Černá vykazovala během celého jednání skvělou znalost trestního spisu. Prokázala pak vzornou pečlivost doplněním dokazování, k němuž vytěžila větší počet různých listin ze spisu. Přijala také četné návrhy obžalovaných a jejich obhájců na doplnění dokazování. K těm se pro jejich obsáhlost na místě nevyjádřila a vrátí se k nim při pokračování hlavního líčení. K rozuzlení v „malé kauze“ tedy zatím nedošlo.

Během debaty mezi předsedkyní senátu  a obhájci SAZ před ukončením líčení v první den jednání se advokátům od ní dostalo ponaučení, že z procesního hlediska  je vhodná doba na podání další žádosti o propuštění SAZ z vazby. Dodali ji ještě večer a k  projednání došlo ve čtvrtek odpoledne. Jako první se k ní vyjádřil žalobce Robert Henzel, který zopakoval staré výhrady, uplatněné v dřívějších vazebních řízeních. Jednoznačně se dožadoval zamítnutí žádosti, tedy pokračování vazby útěkové a předstižné. SAZ  uplatnil všechny argumenty z dřívějších žádostí.  Postěžoval si na dlouhé odloučení od manželky a malého syna, jenž je jeho věrnou miniaturní kopií. Upozornil, že žalobce se odůvodněním požadavku na zamítnutí jeho žádosti dostává do rozporu s judikaturou, která počítá s časem jako s činitelem, oslabujícím vazební důvody. Pokud je žalobce nerozšiřuje novými důkazy, obviněný má být propuštěn.

Soud se velmi dlouho radil. Nabádání obhájců k podání žádosti paní předsedkyní jsme vnímali jako náznak vstřícnosti. Proto jsme očekávali rozhodnutí s mírným optimismem. Naději nám dodávala i značná délka porady senátu. Zmýlili jsme se: senát návrh opět zamítl. Vedle běžných argumentů Halina Černá v odůvodnění použila k dokázání nebezpečí útěku případně propuštěného obžalovaného nepravdivou informaci o jeho výjezdu na Slovensko. Spojíme-li to s výrokem Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a syna v USA, vzniká dojem, že u rádoby ctihodného Krajského soudu v Brně řádí infekce bájné lhavosti. Mimo jiné se Halina Černá vyjádřila, že odkaz na otcovství pana obžalovaného není pro soud přijatelným důvodem pro jeho propuštění. Její výrok ilustruje rozdíl mezi soudcovským a občanským myšlením. Soudci se vůbec nezamýšlejí nad ničivými důsledky jejich rozhodování pro obviněné, zatímco běžný občan shledává v zbytečném narušování rodinného života humanitární důvod k propuštění. Nejhorší na tom je, že přesvědčení soudců o nebezpečí útěku pana obžalovaného se neopírá o žádné objektivní poznatky. Jde o pouhé subjektivní úvahy podjatých bezcitů. Názory ručitelů, kteří znají klienta dlouhou dobu osobně  a znají jeho osobní a rodinné poměry do detailu, jsou pro  soudce bezcenným smetím. Namyšlenost soudců je bezbřehá.

Je  ale zbytečné rozčilovat se nad nepravomocným zamítnutím žádosti o propuštění z vazby, protože z výchozího vyjádření  uhlazeného kamaráda obhájců žalobce Roberta Henzela se dá usuzovat, že na rozhodnutí o propuštění z vazby by odpověděl stížností k Vrchnímu soudu v Olomouci. SAZ by se musel stejně vrátit do cely.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 24.-26. září 2019.

==================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

KDYŽ SE I MARIE BENEŠOVÁ DIVÍ…

Když se i Marie Benešová diví, nelze pochybovat o tom, že se státní zástupci dopustili nepatřičnosti, pokud ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo dali najevo rozpaky a připustili, aby zpráva o tom pronikla na veřejnost. Nejsem fanouškem paní exprokurátorky, ale v tomto případě oceňuji, že své znepokojení dala veřejně najevo. Jednala v souladu se svým obvyklým psychickým ustrojením, pro které je příznačný nulový smysl pro „politickou korektnost“, tedy „co na srdci, to na jazyku“, bez ohledu na to, koho možná naštve. A jako bývalá prokurátorka, pak státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a posléze nejvyšší státní zástupkyně má dost zkušeností na to, aby mohla autoritativně říci, že takto se procesně jednoduché přešlapy dít nemají. Možná si uvědomila, že vyvolaný zmatek prospívá Andreji Babišovi jen zdánlivě, protože zpochybňuje profesionalitu, nestrannost a odolnost státního zastupitelství vůči politickým vlivům  a tím i důvěryhodnost jeho rozhodnutí.

Ostatně ani jiní významní činitelé zakolísání Jaroslava Šarocha a únik nehotové zprávy do DeníkuN nepochválili, byť se vyjadřovali diplomatičtěji. V této souvislosti poznamenávám, že prostořekost DeníkuN byla korunou mediální kampaně z posledních srpnových dní, kterou média oznamovala blížící se rozuzlení v kauze Čapí hnízdo s intenzitou, připomínající varování před blížícím se hurikánem. Nebudu se divit, vyjde-li někdy najevo, že „palebná průprava“ a následný „výbuch“ byly součástí promyšleného plánu.

Po počátečním rozčilení nastoupilo ve společnosti cosi na způsob kocoviny. Lidí, kteří se z naděje na zastavení veřejně radují, je kromě Andreje Babiše žalostně málo. Převládá nepochopení, zmatenost, resignace. Jako opačný extrém se uplatňují názory typu „Babiš měl dávno sedět“. O tom, že trestní stíhání kdosi vyvolal účelovým trestním oznámením, aby ho dostal z politiky, a že takové jednání zasluhuje opovržení bez ohledu na to, jak kauza Čapí hnízdo nakonec skončí, se moc nemluví.

Orientaci v situaci ztěžuje fascinace Andrejem Babišem, dlouhodobě pěstovaná médii i jeho politickými odpůrci. Pokud připustíme, že vyžádáním dotace došlo k trestnému činu, pod vlivem fascinace se to vnímá jako zločin Andreje Babiše. Ten ale opakuje, že je nevinen, nic neudělal, nemá se čeho bát. Protože v kritické době neměl formálně právně s Čapím hnízdem nic společného, může nakonec mít pravdu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jeho zjevné potěšení z obratu Jaroslava Šarocha je poněkud v rozporu s vědomím neviny. Zjevně nedoceňuje velikost politického prospěchu, který by mu přinesl zprošťující rozsudek. Nebo si v hloubi duše není tak jistý ?

Zastavení trestního řízení mu neprospěje tolik, jak se při povrchním pohledu může zdát. Z konstatování, že státní zástupce Jaroslav Šaroch změnil právní názor ve prospěch obviněných (tedy nejen ve prospěch okrajového obviněného Andreje Babiše) až na posledních chvíli, vyplývá, že podezření ze spáchání trestných činů dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie muselo mít nějaký materiální základ, jehož vyhodnocení se promítlo do původního právního názoru, že kauza je zralá na podání obžaloby. Podstatná je domněnka o trestnosti v době, kdy se věc odehrála. Vše, co nastalo až v době po sdělení obvinění, by nemělo názor na trestnost změnit, ale samozřejmě by hrálo roli při ukládání trestu, stejně jako dlouhá doba, která od sporného skutku uběhla, či zjevně nezávadné zužitkování dotace. Všechny ty okolnosti jsou dost vážné na to, aby patrně zmařily naděje těch, kteří chtějí „vidět Babiše v teplácích“, i kdyby nakonec byl uznán vinným. Důvody, pro které Jaroslav Šaroch na poslední chvíli změnil právní názor, by  musely být velmi závažné, aby v očích veřejnosti obstály.

Vzhledem k významnému postavení osobnosti Andreje Babiše ve společnosti by uzavření případu mělo být pro veřejnost průhledné a přesvědčivé. Je to i v jeho zájmu. Usnesení o zastavení trestního řízení má sice účinky pravomocného rozsudku, ale je to neveřejná listina. Státní zastupitelství jistě vydá vysvětlující zprávu, ale veřejnosti nezbyde, než ji vzít na vědomí a buď uvěřit, nebo neuvěřit. Možnost ověřit pravdivost důvodů k zastavení bude minimální. Zprošťující rozsudek by měl pro obviněné i pro veřejnost nezpochybnitelnou váhu a možná by „vypálil by rybník“ původcům této ohavné taškařice.

    

==================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ A POLITIKA

Státní zastupitelství je ze zákona apolitické. To je  šedivá teorie, zatímco ve stínu zeleného stromu života je zřejmé, že jde-li o trestní stíhání takové osobnosti, jakou je  šéf nejsilnější politické strany a předseda vlády, nelze přehlížet politické souvislosti chování státních zástupců. Státní zástupci by v takových případech při rozhodování o sporných krocích měli brát zřetel na jejich politické účinky.

Určujícím prvkem naší současné vnitropolitické situace je roztříštěná, leč početná protibabišovská fronta, jež z bezmoci sahá po jakýchkoli prostředcích, aby se zbavila nenáviděného Andreje Babiše, jehož neumí porazit ve volbách. Bez ohledu na presumpci neviny soustavně otravuje politické ovzduší   voláním po jeho odchodu z politiky. S úlisným úsměvem vlka, lákajícího Červenou Karkulku, jej vyzývá k dočasnému odchodu do definitivního vyřešení jeho trestní věci, jako by nevěděla, že případné soudní řízení by patrně neskončilo v tomto volebním období.

Protibabišovská fronta může pokřikovat tak dlouho, dokud orgány činné v trestním řízení nevydají konečné a všem srozumitelné rozhodnutí o vině či nevině nejen Andreje Babiše, ale i jeho spoluobviněných.

Podle různých signálů veřejnost očekávala, že v pondělí 2.září 2019 státní zástupci nalijí obviněným i veřejnosti čistého vína. Nestalo se. Dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch se projevil jako moudrý muž. S vědomím, že každé jeho rozhodnutí vyvolá na některé straně hněvivé reakce, alibisticky přenesl odpovědnost na nadřízeného. V žádném případě tím neporušil zákon, nicméně jeho rozhodnutí bude mít politické důsledky a kromě toho bude mít psychologické účinky na obviněné. Jasné rozhodnutí se opět odkládá možná o týdny, možná o měsíce, neboť městský státní zástupce nerozhodne, dokud neprostuduje spis o 22 tisících stran. Po celou dobu, po kterou bude studovat a pak přemýšlet, budou Babišovi odpůrci zneklidňovat veřejnost písničkou o neúnosnosti trestně stíhaného politika v čele vlády. A obvinění budou žít v devastující psychické nejistotě. Další průtahy pak může vyvolat nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který má právo přezkoumat a případně zrušit usnesení o zastavení trestního stíhání.

Odpůrci budou Andreje Babiše napadat kvůli rozhodnutí setrvat ve vládě i v případě podání obžaloby. Jeho důvody jsou ale pochopitelné: zprošťující rozsudek by možná padl až po letech a jím by se zpětně prokázalo, že resignace a s ní spojené znehodnocení jeho volebních výsledků byly marnou obětí.

Pro Andreje Babiše & spoluobviněné by nejhorším možným výstupem z přezkumu věci městským státním zástupcem bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení: v něm by bylo zakleto konstatování, že došlo k trestnému činu, ale pro časový odstup jej již nelze stíhat. Na obviněných by doživotně ulpělo stigma spolupachatelů dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie.

Optimální by bylo usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu neprokázání trestných činů dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie. Jako laik připouštím možnost diferencovaného přístupu k jednotlivým obviněným. K spáchání těchto trestných činů by mohlo dojít pouze vylákáním dotace s použitím nepravdivých údajů. Pochybuji, že existují důkazy o tom, že Andrej Babiš věděl o oklamání úřadů nebo  že k němu dokonce nabádal spoluobviněné. Pokud policie míní, že došlo k trestnému činu, podíl na něm každého spoluobviněného by měl být hodnocen individuálně.

Zádrhel spočívá ve vysokém stupni formalizace trestního práva. Obvinění zužitkovali dotaci účelně v soudu s deklarovaným záměrem. Nakonec ji na vyzvání vrátili, čímž ji přeměnili na bezúročnou půjčku. Nejsou tím ale mimo nebezpečí. Sleduji mnoho let případ podnikatelů, kteří si dvakrát po sobě vzali čtyřicetimilionový úvěr, oba úvěry splatili předčasně a vybudovali dvě velká nákupní centra, ale přesto byli v rozporu se zdravým selským rozumem odsouzeni pro úvěrový podvod. Něco podobného by mohlo hrozit i obviněným, pokud by se jim prokázalo klamavé jednání.

Pravomocné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání má srovnatelnou hodnotu jako pravomocný rozsudek. Jeho informační hodnota pro veřejnost je ale nižší. Veřejnost se může zúčastnit hlavního líčení a rozsudek je veřejná listina, jejíž kopii lze získat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. O usnesení o zastavení trestního stíhání se rozhoduje za zavřenými dveřmi a na získání kopie není právní nárok.

V každém případě z hlediska vlivu na vnitropolitickou situaci by čistý řez byl prospěšnější než další protahování trestního stíhání. Ovlivňování politického života touto kauzou již trvá příliš dlouho. Halasné předstižné oznámení o pondělním podání  zprávy, po němž ale pokračuje stav nejistoty, bylo neuvážené.

Nejlepším ukončením kauzy Čapí hnízdo pro Andreje Babiše by ovšem byl zprošťující rozsudek. Byl by velkým politickým vítězstvím. Pan obviněný ale zřejmě pociťuje úlevu ze zjištění, že o něj nebude muset bojovat. Vzhledem k nevypočítatelnosti naší justice se mu nedivím.

V PŘEDVEČER OSUDOVÉHO DNE

Pondělek 2. září 2019 bude osudovým dnem nejen pro prvňáčky,  kteří půjdou poprvé do školy, ale také pro všechny, kdo se vzrušují kvůli trestní kauze Čapí hnízdo. Očekává se, že státní zastupitelství oznámí, jak naložilo s návrhem na podání obžaloby. Zpráva nepochybně vyvolá velký rozruch a mnoho hněvu a radosti, a to bez ohledu na její obsah. Státní zástupce Jaroslav  Šaroch bude v každém případě pomyslně bit, jde jen o to, z které strany budou padat rány.

V tuto chvíli snad jen pár zasvěcených ví, co bude zpráva  obsahovat. Jasno máme pouze v jednom: Andrej Babiš neodstoupí z funkce předsedy vlády a bude vládnout dál třeba i jako obžalovaný. Srovnáme-li jej s jedenácti účinkujícími v pátečním pořadu Události, komentáře, musíme ocenit chlapskou jednoznačnost jeho vystupování: nelavíruje, neuhýbá, nemluví o věcech, na které není tázán, stručně a jasně oznámil své rozhodnutí.

Z lehkosti, s jakou se k věci s trochou naivity  vyjadřuje, se dá usuzovat, že má důvod se domnívat, že státní zástupce Jaroslav Šaroch jeho  trestní stíhání zastaví. Možná už dokonce ví, i když by neměl. Je to možné, protože v kritické době neměl se společností Čapí hnízdo po formálně právní stránce nic společného. Obvinění se netýká projektu vybudování Čapího  hnízda jako takového, ale údajného dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, ke kterým mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Nikdo nesmí být trestán za něco, co osobně nespáchal. Dost pochybuji o tom, že policie získala důkazy, že se obviněný Andrej Babiš osobně podílel na oklamání úřadu (pokud k němu skutečně došlo)

Větší naději na obžalobu mají ostatní obvinění, kteří byli akcionáři společnosti, členy statutárních orgánů nebo manažery. Žalobce je může povolat k odpovědnosti za vylákání dotace podvodem.

Možné je tedy i současné zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a obžaloby ostatních obviněných. Od státního zástupce by to ovšem byla tvrdá zlomyslnost, protože  pro Andreje Babiše jako manžela a otce by tato kombinace byla možná bolestivější než obžaloba jeho samého. Ale také  je možné zastavení trestního stíhání všech pro promlčení.

Zastavením trestního stíhání by ovšem Babišovy trampoty nemusely ještě skončit. Rozhodnutí podléhá přezkumu nejvyššího státního zástupce, který je může sice vzít mlčky na vědomí, ale také je může zrušit a vrátit k novému posouzení. Netroufám si předjímat, jak by se Pavel Zeman zachoval.

Zastavení trestního stíhání by nemělo pro Andreje Babiše jen kladné účinky. Především by jej připravilo o naději na obrovský politický zisk, který by mu přinesl zprošťující rozsudek. Hlavně by ale oslabilo jeho politické postavení, protože část veřejnosti by rozhodnutí státního zástupce jako neprůhledné nepřijala a nespokojenci by jistě vyšli do ulic. Dá se říci, že zastavení trestního stíhání by bylo nahrávkou na smeč „chvilkařům“. Následky by se projevily postupně v odlivu voličů od hnutí ANO.

Naproti tomu podání obžaloby nevnímám jako katastrofu síly zemětřesení. Je pravda, že Babišovi odpůrci by vydali vítězný ryk a snažili by se dosáhnout vyslovení nedůvěry vládě. Je možné, že by z vlády odešli sociální demokraté. Do ulic by vyrazili „chvilkaři“. Na první hlavní líčení  by si asi Městský soud v Praze musel   vypůjčit velkou síň Vrchního soudu v Praze a ani ta by nestačila zájmu. Andrej Babiš by se dostavil k výslechu obžalovaného. Pokud by nevyužil možnosti nevypovídat, řekl by soudu totéž, co sděluje nyní  veřejnosti a pak už by nikdy do soudní síně nevkročil. Zájem veřejnosti by postupně opadl stejně, jako se to děje v jiných medializovaných kauzách.  Zahraniční veřejnost vnímá trestní stíhání Andreje Babiše bez hysterie a obžaloba by na tom zřejmě mnoho nezměnila, takže řeči o mezinárodní ostudě jsou poněkud nadnesené.

Podání obžaloby by  umožnilo průhledné projednání obvinění pod kontrolou veřejnosti. Zatímco po neveřejném rozhodnutí o zastavení trestního stíhání část veřejnosti se k němu bude stavět s nedůvěrou, soud by měl vnést do věci nezpochybnitelné jasno.

Zastavení trestního stíhání by navíc mohlo vynést do popředí problém odpovědnosti státních zástupců za jejich rozhodování. Kauza Čapí hnízdo otravuje politické ovzduší již čtyři roky. Orgány činné v trestním řízení jsou fakticky po celou tu dobu významnými pomocníky protibabišovské fronty, staly se aktivním politickým činitelem.  Důkazní situace u velmi starého skutku se od sdělení obvinění v r.2017 nemohla změnit natolik, aby nevznikly pochybnosti o důvodnosti protahování řízení. Jde o to, zda důvody dlouhého trvání přípravného řízení byly objektivně nutné, případně zda sehrála roli neprofesionalita orgánů, ale mohlo by vzniknout i podezření, že zdlouhavost byla záměrná, politicky motivovaná.

Vše výše uvedené jsou ale podružnosti. Podstatné je pouze zjištění, že opět nevyšel podlý záměr zneužít nástrojů trestního práva k revizi volebních výsledků včetně vytlačení Andreje Babiše z politiky.