Po dlouhé
prázdninové přestávce nastal pohyb v kauzách obž. Shahrama Zadeha (dále
jen SAZ), stíhaného u brněnských soudů ve dvou řízeních: jako hlavní obžalovaný
ve „velké daňové kauze“ kvůli krácení daně z přidané hodnoty se škodou ve
výši 2,5 miliardy Kč a u Městského soudu v Brně v „malé kauze“ kvůli zřízení
organizované zločinecké skupiny, přípravě ovlivňování svědků, podplácení a
nadržování. „Malá“ kauza je ve fázi odvolacího řízení u Krajského soudu
v Brně.
V souvislosti
s „velkou daňovou kauzou“ strávil SAZ 22 měsíců ve vazbě a na svobodu se dostal
po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Bez ohledu na kauci byl dne
2.prosince 2016 zadržen policií a Městský soud v Brně na něj uvalil vazbu.
Od té doby soud již dvakrát rozhodl o jeho propuštění z vazby, ale díky
stížnostem zatvrzelého státního zástupce
Roberta Henzela se na svobodu nedostal. Poslední žádost o propuštění nelítostně
zamítl Krajský soud v Brně senátem Haliny Černé dne 5.září 2019. Účelové
uskupení brněnských a olomouckých soudců a státních zástupců jej týrá vazbou
již 55 měsíců, těší se z toho, že mají 150 milionů Kč na účtě a
beneficienta kauce za mřížemi a zřejmě mají v úmyslu jeho a jeho rodinu
týrat co nejdéle.
Prvním dějstvím současných
událostí bylo vyhlášení ústavního nálezu
sp.zn. III.ÚS 1056/19, jímž Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti SAZ
zrušením usnesení senátu Markéty Jirsové Krajského soudu v Brně, který
vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti usnesení Městského
soudu v Brně o propuštění pana obžalovaného z vazby. Stručně řečeno,
Ústavní soud zjistil, že soud nesprávným procesním postupem připravil SAZ o
možnost účinné obhajoby a krátil tak jeho ústavní práva. Laicky řečeno senát předsedkyně
Markéty Jirsové se dopustil „školáckých pochybení“. Není bez zajímavosti, že se
jedná o stejný senát, který k odůvodnění nezbytnosti ponechání SAZ ve
vazbě lhal o pobytu jeho manželky a syna v USA, kam by se prý jistě snažil
za nimi dostat.
SAZ doprovázela k Ústavnímu
soudu eskorta těžkooděnců jako nebezpečného teroristu. Než jej po jednání vyvedli
ze soudní síně, stačil pronést krátké prohlášení, jimž si postěžoval na způsob,
jakým s ním zachází brněnská justice. Pro novináře pak v předsálí s jeho
pověřením okomentoval ústavní nález ústavní právník Zdeněk Koudelka, který jej
zasadil do souvislosti s celou řadou soudních rozhodnutí, která zakládá
domněnku podjatosti Krajského soudu v Brně proti SAZ.
Ve dnech 4. a
5.září 2019 pak u Krajského soudu v Brně senát Haliny Černé zahájil první
část odvolacího řízení proti rozsudku Městského
soudu
v Brně z 5. března 2019, jímž byla zatím nepravomocně uzavřena „malá“
kauza.
Senát Haliny Černé
zasáhl již dříve do osudu obž. SAZ: usnesením
z 26.června 2019 vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti
usnesení Městského soudu v Brně o propuštění SAZ z vazby. Vůli
jedince nadřadil nad úsudek senátu, který se k svému postoji k panu
obžalovanému dobral po 51 jednacích dnech obsáhlého dokazování. To by bylo normální v časech předlistopadových,
kdy pravými pány trestního řízení byli prokurátoři. V té souvislosti se mi
vybavuje ústavní nález sp.zn. I.ÚS 517/10, v jehož odůvodnění se
připouští, že vlivy dlouhodobého působení v podmínkách předlistopadového
soudnictví se mohou promítat do myšlení soudců jako trvalá zátěž.
Hlavního líčení
dne 4. září 2019 se zúčastnili obžalovaní Shahram Zadeh a Martin Veselý,
přivedení každý svou eskortou, v případě SAZ opět šesticí zakuklených
těžkooděnců v plné zbroji, dále obž. Ondřej Kučera a Jan Šebek. Záviš
Löffelmann požádal soud, aby jednal v jeho nepřítomnosti. Soudu se
nepodařilo doručit obsílku Evě Halamkové a při zahájení nebyl přítomen ani její
obhájce. Paní předsedkyně proto vyloučila její věc do samostatného líčení, ale
následující den po příchodu obhájce ji opět „připojila k pelotonu“.
Obžalované
samozřejmě doprovázel houf advokátů, z nichž pouze jeden se zúčastňoval
hlavního líčení u Městského soudu v Brně pravidelně.
Od června r.2014
navštěvuji Krajský soud v Brně velmi často za účelem monitorování procesů,
vedených senátem Aleše Novotného. Jednání senátu Haliny Černé jsem se zúčastnil
teprve podruhé. Přesto jsem si nemohl nevšimnout rozdílů v atmosféře
v soudních síních různých předsedů senátů. Ačkoli se jedná o neveselých
věcech, v soudní síni pohyblivé Haliny
Černé je převážně příjemná. Je to dáno osobností předsedkyně senátu,
z které vyzařuje vlídnost a radost ze života, doprovázená noblesní zdvořilostí.
Nicméně současně dokáže být překvapivě rázná. Když do soudní síně po zahájení
hlavního líčení vklouzla tiše jako myška družka obž. Jana Šebka, paní předsedkyně se dotázala, kdo je,
a pak jí sdělila, že vyrušuje a poslala ji na chodbu. To nebylo vlídné uvítání,
protože přestávka byla až v 10:37. Vzpomněl jsem si, že mě kdysi
předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová poučila, že do soudní síně lze vstupovat
kdykoli. Divil jsem se i proto, protože při každé „výměně stráží“ eskorty
těžkooděnců skutečně vyrušovalo dusání šesti párů nohou, obutých v těžké
boty. Soudce Aleš Novotný jejich rámusení vnímá netečně. Ale zde nakonec i na ozbrojence
došlo: paní předsedkyně se proti vyrušování ohradila a donutila eskortu
k přizpůsobení rytmu střídání jejím pokynům.
Pořad jednání byl
standardní: začal žalobce odůvodněním odvolání v neprospěch obžalovaných,
v němž v podstatě opakoval myšlenky, známé z jeho vystoupení u
Městského soudu v Brně: samozřejmě odmítl změkčení právní kvalifikace
skutků a dožadoval se uznání správnosti svého postoje k SAZ a ostatním, z čehož
plyne nárok na vysoký trest pro SAZ.
Téměř netečný
zůstal obž. Ondřej Kučera, který se práva na odvolání vzdal a také vyjádření
k odvolání žalobce nevyužil. Zřejmě jej podmíněný trest uspokojuje.
Naproti tomu
obsáhle se bránil obž. SAZ. Na začátku svého vystoupení se pokusil vznést
námitku podjatosti senátu, ale předsedkyně senátu to nepřipustila a přiměla
jej, aby uskutečnění záměru odsunul na vhodnější okamžik. Dala tím najevo, že
by stejně námitce nevyhověla a pokračovala by v jednání, i kdyby SAZ proti
zamítnutí návrhu podal stížnost. Nakonec
na podání námitky podjatosti nedošlo ani později.
SAZ pak pokračoval
řadou námitek jak proti negativním prvkům rozsudku, tak proti odvolání žalobce.
Poukázal na skutečnost, že cílem
dodavatelů svědeckých prohlášení, kvůli jejichž nákupu se dostal do této šlamastyky,
byl jejich finanční prospěch na jeho
úkor a zdůraznil organizátorskou úlohu „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučery. Zejména
upozornil, že notářské zápisy, jež koupil od svědků, byly obsahově
nepoužitelné a nikdy je soudu
nepředložil, ač při devítidenním vystoupení před senátem Aleše Novotného
k tomu měl příležitost. Zpochybnil věrohodnost svědků Martina Valentoviče
a Jana Doležala a spoluobžalovaného Martina Veselého jako svědka, kteří se
navzájem usvědčovali ze zpronevěr obrovských částek a vyjadřovali se i
v neprospěch Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby ve „velké daňové
kauze“. Upozornil na součinnost Martina Valentoviče a Jana Doležala
s policií a odmítl odpovědnost za trestní oznámení, které podal svědek Jan
Doležal na policisty, z nichž dokonce plk. Ferenc neměl s jeho kauzou
nic společného. Stěžoval si na nerovné zacházení, spočívající např.
v prolomení heslové ochrany jeho iPadu a iPhonu, kterého zůstaly ušetřeny
přístroje „spolupracujícího obviněného“ Ondřeje Kučery, či v tendenčním
výběru dílčích částí odposlechů jeho rozhovoru s tlumočníkem Mirchim,
jehož se měl pokusit podplatit, aby zpomalil tempo překládání spisu.
V této souvislosti zejména vysvětlil, že k ovlivňování činnosti
tlumočníka neměl žádný důvod.
Do všech jeho vystoupení se promítla skutečnost, že je
účastníkem dvou výše zmíněných řízení, dotýká se ho vyšetřování únosu svědka
Petra Pfeifera a úkorně vnímá laxnost přístupu policie k vyšetřování jeho
únosu. Opakovaně se pouštěl do výhrad k svědectví Petra Pfeifera ve „velké
daňové kauze“ a stěžoval si, že nebyl vyslýchán jako svědek v projednávané
„malé kauze“. Pod vlivem těchto okolností občas utíkal mimo úzký rámec
projednávané kauzy, což nelibě nesla předsedkyně senátu, která se snažila jej
usměrnit vždy, když začal mluvit o něčem, co nechtěla slyšet. V tomto
případě se střetli soupeři, znalí svých procesních práv. SAZ se ohražoval proti
zasahování paní předsedkyně do jeho výkladu, proti čemuž namítala, že řízení
vede předseda senátu, který má právo usměrnit vypovídajícího, pokud se odchýlí
od tématu. Když jejich výměna názorů přešla do vzrušeného tónu a pan obžalovaný
pronesl cosi o komunistickém myšlení paní předsedkyně, požádala obhájce Romana
Jelínka a Davida Záhumenského, aby jej usměrnili. Oba se po uskutečněné poradě
snažili objasnit objektivní důvody pro způsob jeho vystupování. Nicméně jednání
pokračovalo v klidu.
Působivá byla obhajoba
bývalého policisty Jana Šebka který se
skutečně „pro dobrotu dostal na žebrotu“ společně s kamarádem, advokátem
Závišem Löffelmannem. Advokát vyhověl žádosti Ondřeje Kučery, aby pomohl
svědkovi Janu Doležalovi podat trestní oznámení na policisty. Protože měl
podstatně blíž do kanceláře kamaráda policisty než do nejbližší služebny GIBS,
dohodl s Janem Šebkem, že sepíše s Janem Doležalem trestní oznámení
do protokolu a pak je předá nadřízenému, který je postoupí úřední cestou GIBSu.
Pan obžalovaný se hájil tím, že pouze naplnil zákonnou povinnost přijmout trestní
oznámení, přičemž nebyl oprávněn podané oznámení zkoumat co do důvodnosti a
pravdivosti. Jeho povinnost byla sepsat a předat dál. Jméno SAZ slyšel poprvé
až u výslechu a neměl tušení, k čemu má trestní oznámení sloužit. Rozhodně
popřel tvrzení žalobce, že o všem věděl a jednal s úmyslem škodit. Stěžoval
si také na hrubé zacházení při zadržení a posteskl si nad zásadními dopady
trestního stíhání na jeho profesní i soukromý život.
Halina Černá vykazovala
během celého jednání skvělou znalost trestního spisu. Prokázala pak vzornou
pečlivost doplněním dokazování, k němuž vytěžila větší počet různých
listin ze spisu. Přijala také četné návrhy obžalovaných a jejich obhájců na
doplnění dokazování. K těm se pro jejich obsáhlost na místě nevyjádřila a
vrátí se k nim při pokračování hlavního líčení. K rozuzlení v „malé
kauze“ tedy zatím nedošlo.
Během debaty mezi
předsedkyní senátu a obhájci SAZ před
ukončením líčení v první den jednání se advokátům od ní dostalo ponaučení,
že z procesního hlediska je vhodná
doba na podání další žádosti o propuštění SAZ z vazby. Dodali ji ještě
večer a k projednání došlo ve čtvrtek
odpoledne. Jako první se k ní vyjádřil žalobce Robert Henzel, který
zopakoval staré výhrady, uplatněné v dřívějších vazebních řízeních.
Jednoznačně se dožadoval zamítnutí žádosti, tedy pokračování vazby útěkové a
předstižné. SAZ uplatnil všechny
argumenty z dřívějších žádostí. Postěžoval si na dlouhé odloučení od manželky
a malého syna, jenž je jeho věrnou miniaturní kopií. Upozornil, že žalobce se
odůvodněním požadavku na zamítnutí jeho žádosti dostává do rozporu
s judikaturou, která počítá s časem jako s činitelem,
oslabujícím vazební důvody. Pokud je žalobce nerozšiřuje novými důkazy,
obviněný má být propuštěn.
Soud se velmi dlouho
radil. Nabádání obhájců k podání žádosti paní předsedkyní jsme vnímali
jako náznak vstřícnosti. Proto jsme očekávali rozhodnutí s mírným
optimismem. Naději nám dodávala i značná délka porady senátu. Zmýlili jsme se:
senát návrh opět zamítl. Vedle běžných argumentů Halina Černá v odůvodnění
použila k dokázání nebezpečí útěku případně propuštěného obžalovaného
nepravdivou informaci o jeho výjezdu na Slovensko. Spojíme-li to s výrokem
Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a syna v USA, vzniká dojem, že u rádoby
ctihodného Krajského soudu v Brně řádí infekce bájné lhavosti. Mimo jiné se Halina
Černá vyjádřila, že odkaz na otcovství pana obžalovaného není pro soud přijatelným
důvodem pro jeho propuštění. Její výrok ilustruje rozdíl mezi soudcovským a občanským
myšlením. Soudci se vůbec nezamýšlejí nad ničivými důsledky jejich rozhodování
pro obviněné, zatímco běžný občan shledává v zbytečném narušování
rodinného života humanitární důvod k propuštění. Nejhorší na tom je, že
přesvědčení soudců o nebezpečí útěku pana obžalovaného se neopírá o žádné
objektivní poznatky. Jde o pouhé subjektivní úvahy podjatých bezcitů. Názory
ručitelů, kteří znají klienta dlouhou dobu osobně a znají jeho osobní a rodinné poměry do
detailu, jsou pro soudce bezcenným
smetím. Namyšlenost soudců je bezbřehá.
Je ale zbytečné rozčilovat se nad nepravomocným
zamítnutím žádosti o propuštění z vazby, protože z výchozího vyjádření
uhlazeného kamaráda obhájců žalobce
Roberta Henzela se dá usuzovat, že na rozhodnutí o propuštění z vazby by
odpověděl stížností k Vrchnímu soudu v Olomouci. SAZ by se musel
stejně vrátit do cely.
Hlavní líčení bude
pokračovat ve dnech 24.-26. září 2019.
==================================================================
Internetové
vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah
je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné.
Žádné komentáře:
Okomentovat