V přátelském prostředí oslavy 85. narozenin pana bývalého prezidenta Václava Klause jsem přemýšlel o roli prezidenta republiky v naší politické praxi. Prostředí bylo skutečně přátelské, protože přišli pouze lidé, kteří mají k oslavenci kladný vztah a účast pro ně nebyla existenční nutností. Pobavilo mě, že jubilea využil někdejší bezvýznamný referentík Petr Macinka k zvýraznění svého společenského vzestupu, jenž mu umožnil, aby svého bývalého šéfa přijal na ministerstvu a udělil mu resortní vyznamenání. Věcná záslužnost udělení vyznamenání nemění nic na zábavnosti Macinkova vystoupení. Dodávám, že bych se nestavěl na odpor proti přijetí zákona „Václav Klaus zasloužil se o stát“. Když nic jiného, tedy odlišnost našeho rozdělení státu od jugoslávských hrůz je záslužná a pan prezident Václav Klaus sehrál v tomto směru významnou roli. Neprolitá krev má nezměřitelnou hodnotu.
V oslavných řečech mi chybělo opomenutí výrazné zvláštnosti výkonu funkce prezidenta panem Václavem Klausem: jeho vstřícnosti vůči občanským aktivistům a citu pro lidské utrpení, který ho vedl k věnování velké pozornosti agendě žádostí o milost. Václav Klaus se přitom vyhnul „podivným milostem“ Václava Havla, jež vyvolaly nedůvěru veřejnosti k institutu milosti. Dosáhnout přijetí bezvýznamného občana panem prezidentem k projednání námětů či stížností nebylo vyloučeno a osobní obhajoba žádostí o milost v mimořádně závažných (z hlediska navrhovatele) případech se připouštěla. Neměl-li čas pan prezident, občanům se věnoval jeho tajemník pan Ladislav Jakl, někdy i vedoucí kanceláře pan Jiří Weigl. Nikdy nezapomenu na příběh odsouzené, v jejímž případě ministr nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a současně soud nepovolil obnovu procesu. Na nepovolení obnovy pan prezident pružně zareagoval udělením milosti právě včas, aby se omilostněná mohla vrátit domů, když přišla z porodnice její dcera, postižená roztroušenou sklerózou v těžké formě, která by se bez pomoci matky nemohla postarat o miminko.
Skutečnost, že se při oslavě o této osobitosti výkonu funkce panem prezidentem Václavem Klausem nemluvilo, je stejně významná jako nepřevzetí jeho přístupu jeho nástupci: občanská společnost je dnes prázdný pojem. Příznačný je například způsob, jakým pan prezident Petr Pavel vyřídil návrh spolku Chamurappi na udělení abolice obž. Janě Nagyové a Andreji Babišovi. Jeho přijetím mohl předejít bezbřehé záplavě žvanění poslanců při projednávání žádosti Andreje Babiše o ochranu před soudním řízením. Osobní projednání návrhu pan prezident nepřipustil. Po zamítnutí prvního návrhu přišlo aspoň formální písemné vyrozumění od úředníků Kanceláře prezidenta republiky. Na opakovaný návrh již ani písemné vyrozumění o zamítnutí nepřišlo: jsem přece pod rozlišovací úrovní prezidenta a jeho úředníků.
Výše uvedenou zmínkou o způsobu vyřízení návrhu na abolici se ale nepřipojuji k zásadním odpůrcům pana prezidenta Petra Pavla. Odlišnost jeho přístupu k výkonu funkce od Václava Klause není tělesná vada. Každý prezident má svůj styl. Patřím k „jakobínům“, zastávajícím názor, že přímo zvolený prezident má mít větší výkonnou moc než jeho předchůdce, vzešlý z úradku politických pletichářů. Pravomoc jmenovat členy vlády na návrh předsedy vlády nechápu jako povinnost bez rozmyslu jmenovat kohokoli, koho předseda vlády přivede. Představa prezidenta jako neškodného „kladeče věnců“ mi je cizí. Ale právě proto poskytnutí prostoru Macinkově pomstě za nejmenování Filipa Turka považuji za ubohost, ke které by se pan předseda vlády Andrej Babiš neměl snížit. Společná účast prezidenta, bývalého vysokého činitele ve strukturách NATO a vrchního velitele armády, a předsedy vlády je správná jako byla správná vždy.
Zatímco od zavedení přímé volby si političtí pleticháři lámou hlavy otázkou, jak omezit pravomoci prezidenta, já bych je naopak zvětšil. Například bych navrhl nutnost kvalifikované většiny pro přehlasování prezidentova veta. Za nepotřebnou považuji kontrasignaci abolice předsedou vlády. Pravomoc ve výjimečných případech nejmenovat ministra je samozřejmost, která nevyžaduje úpravu zákonem nebo nedejbůh úpravou Ústavy.
Vcelku jsem se způsobem výkonu prezidentské funkce Petrem Pavlem spokojen, i když bych mohl být nevrlý kvůli tomu, že zásadně neodpovídá na podání spolku Chamurappi z.s.. Beru to jako podlehnutí dobovému zlozvyku. Občan je nula a je jedno, zda oslovuje prezidenta nebo poslance. Nemá nárok na odpověď. Souhlasím s jeho postojem k válce na Ukrajině a ke sjezdu Landsmanšaftu, sdílím jeho názor na Donalda Trumpa. Poněkud zdrženlivějsí jsem ve vztahu k povinnosti vůči NATO investovat nejméně 2% DPH do zbrojení, poněvadž si pamatuji, že tento stát v minulosti vynaložil obrovské částky na zbrojení, jež zmizely bez užitku. Nesdílím jeho odpor k převedení financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet a už vůbec ne k jeho výhradám k strukturálním změnám v Úřadu vlády.
Ale nepovažuji kvůli tomu pana prezidenta za hlavu opozice. Nepozoruji, že by představitelům opozičních stran dával podněty k jednání. Zvolením prezidentem se nepřipravil o právo užívat svůj mozek a uplatňovat právo svobodného projevu. Ústava ani ústavní zvyklosti nezakazují prezidentům myslet samostatně a projevovat názory odlišné od vládních. I na této úrovni platí, že demokracie je diskuse. Projevy souhlasné s opozicí jsou jen soukromým projevem bez nároku na jejich přijetí vládní většinou.
Jiná věc by bylo vystupování na mezinárodním fóru v rozporu s mandátem od vlády. Takové jednání by bylo nepřijatelné, ale pan prezident Petr Pavel přece opakovaně veřejně oznámil, že se mandátu od vlády podřídí, že tedy v případě nutnosti bude jednat proti vlastním soukromým názorům.
Přeji tedy pánům Petru Pavlovi a Andreji Babišovi šťastnou
cestu do Ankary. A pokud je to pro pana ministra Petra Macinku nepřijatelné,
nechť zůstane doma nebo resignuje. Ale když přežil jmenování z rukou Petr
Pavla a ve funkci ministra zahraničí se mu líbí a zjevně dobře daří, nechť se
umoudří. Není vhodné, aby človíček, jenž ke štěstí nečekaně přišel, vnášel
nesváry mezi Petra Pavla a Andreje Babiše, kteří by se jako zkušení
profesionálové bez jeho štvaní dobře snášeli. Howgh.
==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat