SCHIZOFRENNÍ SUPERFORMALISTICKÉ MYŠLENÍ STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ

Spolek Chamurappi z.s. a já osobně se zabýváme podporou nespravedlivě stíhaných obviněných, občas podporou žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zcela výjimečně seznámení s vedlejšími ději, jež provázejí svízele nespravedlivě stíhaných,  mě inspiruje k pokusům o vyvolání trestního stíhání osob, které se na potížích nespravedlivě stíhaných přiživují. Může se stát, že se v takovém případě ujmu úlohy zmocněnce poškozených.

 Pro srozumitelnost tohoto článku musím vysvětlit, že záhy po zavedení datových schránek jsem si zřídil soukromou datovou schránku. Po založení spolku Chamurappi z.s. jsem zřídil spolkovou datovou schránku. V obou případech jsem v systému datových schránek registrován jako oprávněný uživatel s uvedením osobních identifikačních údajů. Přístupová hesla, jimiž se přihlašuji do datových schránek, znám jen já. Spolkovou datovou schránku používám pro vedení korespondence, týkající se trestních kauz nebo záležitostí souvisejících. Soukromou datovou schránku používám k vedení korespondence v netrestních, většinou ryze soukromých záležitostech. Podle mého laického názoru jsem to pořád já, ať odesílám podání z té nebo oné datové schránky.

Stalo se, že chráněnci spolku Chamurappi z.s., jejichž obhajobu podporujeme, se stali  obětí brutálního násilí, jehož dopady se promítly do jejich kauzy. Obrátili se s trestním oznámením na krajskou kriminálku, kterou tím nikterak nedojali. Nezávisle na nich jsem o něco později jako statutární představitel spolku podal trestní oznámení u NCOZ, jež má dvě části: jedna se týká přímých pachatelů násilí, druhá soudců a státních zástupců, kteří až dosud poskytovali pachatelům beztrestnost. Ani NCOZ mé podání nedojalo. Vůbec se jím nechtěli zabývat a dokonce mé podání postoupili soudu, jehož soudce se oznámení týká jako podezřelého. Nakonec se naše cesty spojily: poškození se připojili k oznámení spolku Chamurappi z.s. a ustanovili mě svých zmocněncem. Nepodařilo se dosáhnout vyšetřování NCOZ, ale nadřízené státní zastupitelství kruh nechuti prolomilo a přikázalo, aby se věcí zabývaly dva policejní útvary, každý přiměřeně své specializaci.

Časem jsme ale nabyli dojem, že policejní útvary se věci příliš nevěnují, pokud vůbec. Požádal jsem proto jako zmocněnec poškozených o nahlédnutí do spisu. Oba policejní útvary mě odmítly. Stěžoval jsem si u dozorových státních zastupitelství. Podle trestního řádu odmítnutý žadatel o nahlédnutí do policejního spisu má právo požádat o přezkoumání rozhodnutí policie dozorové státní zastupitelství, které má policejní rozhodnutí bez průtahů přezkoumat. Ani jeden z dozorových státních zástupců rozhodnutí nepřezkoumal, ale přenesl rozhodnutí o něm na vyšší státní zastupitelství, jež využilo dlouhé procesní lhůty a buď rozhodlo až po velmi dlouhé době nebo vůbec. Ve „válce“, kterou jsem pak se státními zástupci vedl, se používání tohoto triku stalo oblíbeným nástrojem: státní zástupce nevyřídil podání, pro jehož vyřízení byl nadán kompetencí, ale poslal je „výš“ s vědomím, že rozhodnutí  se nedočkám dříve než za několik týdnů. V rámci různých stížností, jež jsem v této věci podal, vyšlo najevo, že jeden z policejních útvarů po půlroce od přikázání případu nedospěl ani k rozhodnutí o odložení věci, ani k zahájení úkonů trestního řízení. Ovšem současně jsem nenabyl právo na nahlížení do spisu, které vzniká až zahájením úkonů trestního řízení. Pak jsem zjistil, že dozorovým státním zástupcem v jednom případě je státní zástupce, který v této kauze vykonal významné právní úkony ochrany pachatelů před stíháním. Podání, jimž jsem na toto zjištění reagoval, opět adresát nevyřídil, ale postoupil je k přezkoumání vyšším stupněm státního zastupitelství.   

Nakonec jeden vysoce postavený státní zástupce vymyslel kličku, která mu umožňuje má podání nevyřizovat: odešlu-li podání s podpisem zmocněnce z datové schránky spolku Chamurappi z.s., není třeba je vyřídit, protože nejde o podání zmocněnce poškozených, ale spolku Chamurappi z.s., který není stranou řízení. Že podání v každém případě vznikají ve stejné hlavě a doprovází je podpis zmocněnce obětí trestného činu, státní zástupce nezajímá. 

Nevím, co vede státní zástupce k výše popsanému jednání, zejména k nechuti k respektování  mého trestního oznámení. Překvapuje mě,  že si státní zástupci neuvědomují, že následky jejich chování jsou příznivé pro přímé pachatele brutální trestné činnosti a jejich uniformované či otalárované  ochránce.  Orgány činné v trestním řízení v tomto případě neslouží k pronásledování pachatelů, ale k jejich ochraně. To je schizofrenní situace: jednou jsem já já a podruhé nejsem, orgány činné v trestním řízení jednou chrání poškozené, podruhé jsou ochránci pachatelů.

 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

OHLÉDNUTÍ ZA KAUZOU ZADEH

Když 11.října 2021 jednal Krajský soud v Brně senátem Aleše Novotného o žádosti obž. Shahrama Zadeha o dohodu o vině a trestu a vrátil návrh k odstranění drobných závad, někteří novináři si to vyložili jako zamítnutí. Nesprávnost jejich domněnky potvrzuje průběh hlavního líčení a rozsudek z 29. října 2021 o schválení dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem Alešem Sosíkem a obžalovaným Shahramem Zadehem v rozsahu, jenž jsem uvedl v článku  z 11.října 2021  Kajícnici před soudem, tedy se souhrnným trestem 9 let odnětí svobody a „příslušenstvím“. Zprávu ČTK o hlavním líčení krátce po jeho zakončení  pohotově přinesla Česká justice.

Před vynesením rozsudku státní zástupce přednesl upravený návrh. Předseda senátu se pak znova ujistil, že pan obžalovaný je srozuměn se všemi procesními omezeními, jež v souvislosti s přijetím dohody přijímá a zejména že doznání učinil dobrovolně, bez nátlaku. Ujistil se také o jeho ztotožnění s návrhem, který vypracoval jeho obhájce. Pan obžalovaný se vším ochotně souhlasil.

V průběhu procesu, jenž zdejšímu soudu napadl již v r.2015, justice označovala Shahrama Zadeha za  hlavního obžalovaného, zacházejíc s ním tomu přiměřeně. Jako jediný z obžalovaných byl téměř po celou dobu ve vazbě, z které přešel plynule do výkonu osmiletého trestu v jiné věci. Z vazby se dočasně dostal počátkem února 2016 po složení kauce  150 milionů Kč. Ovšem ve chvíli, kdy soudce Aleš Novotný přijímal kauci, věděl, že na dvoře věznice jsou připraveni policisté, kteří z rozhodnutí státního zástupce Jiřího Kadlece propuštěného předvedou před jiného soudce za účelem jeho uvržení do předběžné vazby. Tento úskok nevyšel, protože soud uvalení vazby nepovolil a Shahram Zadeh si pak půl roku užíval svobody. Pak se dostal znova do vazby na základě obvinění z přípravy ovlivňování svědků, které vyústilo ve výše zmíněný osmiletý trest, uložený Krajským soudem v Brně, senátem Haliny Černé, jako soudem odvolacím.

Ze souvislosti laskavý čtenář pochopí, že jako údajný hlavní činitel organizované zločinecké skupiny, jež způsobila krácením daně z přidané hodnoty škodu 2,5 miliardy Kč, si novým rozsudkem příliš nepohoršil. Je to zřejmé ze srovnání s rozsudky nad spoluobžalovanými, kteří odmítli nabízenou cestu přes dohodu o vině a trestu: všichni byli odsouzeni jen za účast na této kauze a jejich tresty se u manažerů pohybují mezi osmi- jedenácti lety s příslušenstvím (podrobnosti viz v článku „Odveta za odmítnutí dohody o vině a trestu“).  

„Kauza Zadeh“ je zajímavá převahou úspěšných žadatelů o dohodu o vině a trestu nad tvrdošíjnými obhájci vlastní nevinnosti. Nabízí se srovnání trestů obou skupin. Uplatněním dohody o vině a trestu se dokazování zjednodušilo a zrychlilo a obžalovaní dosáhli mírnějších trestů. Pochybuji ale, že byla dosažena lepší míra spravedlnosti.

Zajímavá je i skutečnost,  že jako první požádal o dohodu obž. Shahram Zadeh, který se do té doby hájil urputně a obracel se v dílčích úsecích až na Ústavní soud a dokonce i na Evropský soud pro lidská práva.

Po hlavním líčení z 29.října 2021 zůstávají na stole dvě nevyřešení otázky. Je to především osud kauce za propuštění Shahrama Zadeha z vazby, kterou v r.2016  složila jeho rodina a přátelé. Víme, že jejího beneficienta od uvěznění neochránila. Složitelé se proto vytrvale domáhají jejího vrácení, protože nesplnila účel složení. Soud se až dosud držely zásady, že kauce je účinná pouze v řízení, pro které byla složena, a v případě odsouzení Shahrama Zadeha by nyní měla propadnout ve prospěch státu. Soud měl vyřešení tohoto problému na programu v řízení dne 29. října 2021, ale jednat nemohl, protože složitelé se nedostavili, ač je soud obeslal. Náhradní termín projednání předseda senátu nestanovil.

Druhou otázkou je další osud ods. Shahrama Zadeha. Ve vězení již strávil téměř 7 let. Při devítiletém pravomocném trestu by mohl žádat o podmínečné propuštění z výkonu trestu. Nevíme ovšem, zda o ně  bude žádat a nevíme, zda uspěje, pokud požádá.

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

JUSTIČNÍ PÊLE-MÊLE U MORAVCE 24.ŘÍJNA 2021

V druhé části Otázek Václava Moravce dne 24.října 2021 se probíralo pravé pêle-mêle témat a názorů převážně k justiční problematice.  Václav Moravec si k tomu přizval výjimečně vyrovnanou trojici diskutujících, nesporně způsobilých vyjadřovat se k daným námětům na úrovni: Pavla Blažka, Jakuba Michálka, Roberta Pelikána, tedy dva bývalé ministry spravedlnosti a předsedu poslaneckého klubu Pirátů.  

Nebyl by to Václav Moravec, kdyby se nepokusil vyprovokovat své hosty ke kritickým postojům vůči vládě. Záminkou mu nejdříve bylo „folklorní“ chování ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která jako předsedkyně Legislativní rady nepodpořila vládní návrh zákona o snížení sazeb DPH u energií. Ptal se, zda nedbáním jejího názoru vládou „nedostalo právo  na frak“. Pak tutéž otázku kladl v souvislosti s opakovaným rušením proticovidových opatření správními soudy. Účastníci ale neprojevili ani stín pohoršení nad jednáním vlády, vůbec se nepozastavili nad neloajálním jednáním Marie Benešové a také v názoru na chování soudů byli spíše odmítaví. Zazněla ovšem pochybnost o vhodnosti snížení DPH jako opatření proti zvyšování cen energií. Ale to není záležitost právní povahy. 

Chvíli si Václav Moravec pohrával s domněnkou, že snad postavení Pirátů v koalici není tak samozřejmé, jak se jim zdá, a zajímal se o jejich programové priority, ale Jakub Michálek se nenechal odvést mimo rámec věcného vyjadřování. 

Velká debata se rozproudila kolem možného vlivu změny vlády na postavení nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Václav Moravec v té souvislosti upozornil na smutnou skutečnost, že více než 30 let od změny režimu ještě nevyrostli státní zástupci, kteří nejsou zatíženi předlistopadovou minulostí včetně působení ve vojenské prokuratuře a jsou způsobilí zastávat vrcholové funkce. Jeho znepokojení ale hosty nezaujalo. Celkem se shodli na názoru, že otázka personální obměny není na pořadu dne, protože jsou mnohem důležitější věci k řešení. Jakub Michálek se vyslovil, že stavba se buduje od základů a nejdříve je nutné nastavit nová pravidla pro činnost státního zastupitelství, a teprve pak mohou přijít na řadu personální záležitosti. 

Václav Moravec pak převedl řeč na zákon o státním zastupitelství. Naznačil, že o problematice ví všechno, včetně toho, že to byli přítomný Robert Pelikán a  Marie Benešová, kteří se neúspěšně pokusili prosadit novelizaci zákona. Na jiném místě dokonce tvrdil, že Marie Benešová se pokusila prosadit nový zákon jako první. Tím vším ale na sebe prozradil, že ve skutečnosti neví nic, protože revoluční nový zákon o státním zastupitelství, vytvořený z iniciativy Pavla Zemana a Lenky Bradáčové ve spolupráci legislativců Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva, předložil Poslanecké sněmovně přítomný Pavel Blažek, a naopak Marie Benešová jako ministryně v Rusnokově vládě jej vzala ze Sněmovny zpět a pokusila se jej nahradit malou novelou, s kterou neuspěla. Debata, která pak zazněla, odhalila posun v prioritách, ke kterému od stažení zákona došlo. Tehdy se vedly spory o vhodnost zrušení vrchních státních zastupitelství, jež mělo umožnit jednotný výkon trestního práva na celém území republiky a zvýšit pravomoc nejvyššího státního zástupce. Proti se tehdy stavěli mnozí státní zástupci vrchních státních zastupitelství, které by reforma uvrhla do existenční nejistoty. Různí činitelé, kteří nepochopili, že vrchní soudy jsou soudy druhého stupně, odmítali rušení vrchních státních zastupitelství bez současného zrušení vrchních soudů. K opozici proti přijetí zákona se proto přidali mnozí soudci vrchních soudů. A odpůrci z řad státních zástupců a soudců působili na veřejnost, seč jim síly stačily. Stejně tehdy jako dnes se mnoha státním zástupcům nelíbilo zavedení časově omezených mandátů, jež by mnohé „staré ještěry, nalezlé do vedoucích funkcí“ (terminus technicus Marie Benešové) připravilo o postavení. Děs vzbuzovala myšlenka na zřízení „protikorupčního speciálu“, o němž se obecně předpokládalo, že jeho šéfkou bude obávaná Lenka Bradáčová. Naproti tomu dnes se hlavně vedou spory o míru nezávislosti státního zastupitelství na ministerstvu spravedlnosti. Zrodila se myšlenka, že nejlepší by bylo vyjmout státní zastupitelství ze soustavy moci výkonné a podřídit nejvyššího státního zástupce patrně přímo pánubohu. Odvolání vedoucích státních zástupců má být možné pouze rozhodnutím kárného soudu a vláda má přijít o právo odvolat nejvyššího státního zástupce bez udání důvodů. Na ministerstvo spravedlnosti se pohlíží jako na nepřítele, který by neměl mít vliv na výběr nových vedoucích státních zástupců. Jakub Michálek považoval za nezbytné vymanění státního zastupitelství z vlivu politických orgánů, tedy ministerstva. Na úskalí takového řešení naproti tomu upozornil Pavel Blažek, jenž v té souvislosti také zmínil účast státních zástupců na svržení Nečasovy vlády. Zdůraznil, že pokud má vláda nést odpovědnost za trestní politiku a chod státního zastupitelství, musí k tomu mít příslušné nástroje. 

Dovoluji si k tomu podotknout, že model ústavně-právního vyčlenění státního zastupitelství do samostatného postavení mimo soustavu moci výkonné, čili podřízení nejvyššího státního zástupce přímo pánubohu,  neznám z žádné evropské země, s jejímž zákonným uspořádáním jsem se seznámil. Ve Spolkové republice Německo neodvolává nejvyššího státního zástupce vláda, ale spolkový ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti má určité pravomoci vůči státnímu zastupitelství či prokuratuře i tam, kde tyto úřady mají postavení ministerstva. V Německu a Rakousku mají státní zástupci status státních úředníků. 

Jako třešničku na dortu si Václav Moravec nechal kauzu Čapí hnízdo. Diskutující se v názorech příliš nelišili. V podstatě se shodli na názoru, že nekonečné protahování případu je svědectvím nízké efektivity jednání státních zástupců, jimž chybí odvaha k rozhodování. 

Okrajově došlo i na zdraví prezidenta republiky a záměr aktivovat článek 66 Ústavy. Přestože úvod Václava Moravce měl nabudit dojem jeho potřebnosti, nadšení svých hostů nevyvolal. 

Z diskuse o obsazení orgánů Poslanecké sněmovny zavanula nevůle vůči SPD. 

Budou-li politici s vlivem na justici způsobilí jednat věcně a zdrženlivě jako Moravcovi hosté, resortu spravedlnosti se pod novou vládou dobře povede. Robert Pelikán zřejmě nemá politické ambice, zato Pavla Blažka Václav Moravec opakovaně označil za možného kandidáta na úřad ministra spravedlnosti. Nejen z jeho nedělního vystoupení je zřejmé, že nahrazení Marie Benešové právě jím by byla nesporná změna k lepšímu. Ovšem Václav Moravec ministerská křesla neobsazuje, takže se můžeme těšit pouze s rezervou.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ODVETA ZA NEZÁJEM O DOHODU O VINĚ A TRESTU

 Od r.2015 jsem sledoval a od r.2016  jsem provázel pravidelnými komentáři trestní proces, vedený u Krajského soudu v Brně proti skutečným nebo domnělým pachatelům rozsáhlého krácení daně z přidané hodnoty při obchodování s minerálními oleji z dovozu. Kvůli osobě hlavního obžalovaného, Shahrama Zadeha, Iránce s českým státním občanstvím, jsem proces označoval jako „kauzu Zadeh“ nebo „velkou daňovou kauzu“. Pokračoval jsem i poté, co jsem panu obžalovanému odepřel další podporu jeho obhajoby.

Kauza mě tak zaměstnávala po řádný kus života. Nyní se ale prvostupňové řízení konečně dostalo k zakončení, byť zčásti nepravomocnému. Z původních  15 obžalovaných jeden se konce nedožil. V závěrečné fázi její chod ovlivnila novinka – dohoda o vině a trestu. Jako první o ni požádal Shahram Zadeh a po něm všechny „malé ryby“ s výjimkou Radovana Chaloupky. Jejich věci byly vyčleněny do samostatných procesů, dokazování nepokračovalo a s výjimkou případu Shahrama Zadeha hladce skončily. O Zadehově dohodě o vině a trestu soud rozhodne v nejbližších dnech. Dohodu odmítly „velké ryby“, tedy majitelé a manažeři propojených společností PPS a Ecoll Invest  Daniel Rudzan, Eliška Opatrná, Petr Dokládal, Petr Moštěk a s nimi Radovan Chaloupka ze skupiny „malých ryb“. Dokazování v jejich věci skončilo při hlavním líčení ve dnech 15.-17.června 2021. Psal jsem o tom v článku „Neobvyklé úkazy v závěru soudního procesu“.

Připomínám, že v průběhu jednání ve dnech 15.-17. června zazněly v soudní síni pozoruhodné zprávy o vyjednávání o dohodě o vině a trestu. Státní zástupce Aleš Sosík přesvědčoval „vzdorující“ obžalované, aby rovněž využili výhody dohody. Upozornil je na možnost dosažení významného snížení trestu. Tvrdil, že obž. Eliška Opatrná by mohla odejít od soudu s podmíněným trestem, ale bude-li nadále vzdorovat, vyslouží si 9 let. Paní obžalovaná je matkou dvou malých dětí, takže nabídka byla přímo svádivá. Z mého laického pohledu hrozbu vysokým trestem hodnotím jako  surovost. Přesto na nabídku nepřistoupila, neboť byla přesvědčena, že by se neměla k čemu přiznat.

Jako laik soudím, že „velkorysost“ státního zástupce lze vysvětlit jeho vědomím o chatrné důkazní situaci, k jejímuž odhalení by mohlo dojít při případném odvolacím řízení.

Dne 21.října 2021 došlo na vyhlášení rozsudku nad touto skupinou „vzdorujících“ obžalovaných. Soud je shledal vinnými, že ve spojení s dalšími spoluobžalovanými, případně s dalšími osobami,  jako organizovaná zločinecká skupina uskutečnili rozsáhlé krácení daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmota a sobě nebo jiným osobám obstarali neoprávněný prospěch, čímž se dopustili úmyslného trestného jednání.

Obžalovaní manažeři ovládali rakouskou společnost PPS, která v zahraničí  nakupovala pohonné hmoty a prodávala je mimo Rakousko, a českou společnost Ecoll Invest, která fungovala jako oprávněný příjemce pohonných hmot, u něhož jejich pořizovatelé zaplatili spotřební daň a dosáhli propuštění zboží do volného prodeje. Podle názoru soudu tento systém byl účelově založen, aby usnadnil krácení daně z přidané hodnoty koncovými prodejci. Do systému bylo zapojeno 82 firem, jež dle soudu měli obžalovaní pod kontrolou.  Pokud byla  společnost Ecoll Invest ve vlastnictví a správě obžalovaných, vybranou spotřební daň v pořádku odváděla státu. Podle tehdy platné právní úpravy odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty nesli nabyvatelé zboží. Připomíná to aféru lehkých topných olejů, v které díra v legislativě vedla k obrovským škodám státu. Krácením DPH v obchodování s pohonnými hmotami měla během 13 měsíců vzniknout státu škoda přes 2,5 mlrd. Kč.

Orientovat se v úvahách soudu na základě ústního odůvodnění rozsudku je obtížné a omyly nejsou vyloučeny. Zatím jsem si vytvořil laický obraz toho, co se ve skutečnosti odehrálo. V obchodování s minerálními oleji zákazníků společnosti Ecoll Invest skutečně došlo k rozsáhlému  krácení daně z přidané hodnoty. Obžalovaní měli podle představy  soudu proces rozkrádání daně z přidané hodnoty řídit, ale neuvádí se, jakými úkony řízení prováděli. Z krácení daně měli mít prospěch, ale mechanismus jeho nabytí nebyl popsán. Nabyvatelé pohonných hmot je přeprodávali dál. Konečným prodejcem byly často čerpací stanice. Některý z článků řetězce neodvedl daň z přidané hodnoty a pohonné hmoty rozprodal za sníženou cenu. Stát nedokázal takovému počínání preventivně zabránit, byť každou dovezenou cisternu evidoval od překročení hranice. Ve hře jsou tisíce cisteren a stovky jednajících osob. Soudím, že při  tomto množství obchodních  případů by mohlo dojít ke krácení daně samovolně, aniž by to někdo z nějakého pomyslného ústředí řídil. Protože jsem v soudní síni viděl některé z těch, kteří skutečně daň neodvedli a vytvořil jsem si o nich jakousi představu, pochybuji, že by se na ně mohli obžalovaní spolehnout, že jim ze svých nezákonných výnosů odvedou nějaký „desátek“. Nicméně připouštím, že věci se mohly odehrát v souladu s představou soudu, jen to nebylo v průběhu dokazování prokázáno zcela bez pochybností. Na uplatnění zásady „in dubio pro reo“zřejmě nedošlo.

Podle představ orgánů činných v trestním řízení vrcholoví řídící pracovníci si měli všimnout  rozprodávání pohonných hmot pod obvyklou cenu a měli přijmout opatření k zastavení nezákonného počínání nepoctivců. Nevědomost, nevšímavost a nečinnost je podle nich trestným proviněním, které ovšem soud definuje jako krácení daně, porušení povinností a účast na činnosti organizované zločinecké skupiny. Těmto představám odpovídají  uložené tresty, přiměřené pověsti o sklonu soudce Aleše Novotného k ukládání drakonických trestů:

-Daniel Rudzan 11 let ve věznici se zvýšenou ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč

- Petr Dokládal 8 let ve věznici s ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 5 milionů Kč

- Eliška Opatrná 8 let ve věznici s ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 2.5 milionů Kč

- Petr Moštěk 9 let a 2 měsíce ve věznici se zvýšenou ostrahou, k tomu peněžitý  trest ve výši  5 milionů Kč

- Radovan Chaloupka 6 let ve věznici s ostrahou, v tomto případě bez peněžitého trestu. Od uložení peněžitého trestu jej ochránila zjevná nevymahatelnost.

Kromě toho soud vyslovil zákazy  působení ve statutárních orgánech.

Je zřejmé, že hrozba vysokým trestem z jednání o dohodě o vině a trestu mezi státním zástupcem a obžalovanými nebyla planým žertem. Nelze se nepozastavit nad propastným rozdílem mezi nabízeným  podmíněným trestem a udělenými vysokými tresty „natvrdo“.

V závěru svého vystoupení předseda senátu vyslovil názor, že postavení některých obžalovaných by asi bylo o něco lepší, kdyby řízení proběhlo až do konce v „klasické“ formě, tedy bez vyčlenění věcí části obžalovaných do samostatných řízení k projednání žádostí o dohodu o vině a trestu. Naproti tomu ale upozornil, že obžalovaní šestiletým vedením procesu poskytli policii čas, aby dále postupovala proti nim a přiznal v té souvislosti, že důkazní situace na začátku procesu byla podložena dosti chudě.  To je úvaha vskutku pozoruhodná, protože obžalovaní nejsou  odpovědní za to, že se v některých obdobích více nesoudilo než soudilo. Jsem přesvědčen, že soud mohl dospět k rozsudku o hodně dříve. Je ale pravda, že důkazní situace se zejména v posledním roce vyvíjela díky připuštění důkazů a svědků, o kterých se na začátku procesu nevědělo. V té souvislosti oceňuji vstřícnost předsedy senátu k návrhům na doplnění dokazování. Také kvituji s povděkem, že  oprávněně upozornil na zvýraznění úlohy svědka Petra Pfeifera, jehož dlouhodobou ochranu policií a jeho používání jako korunního svědka proti Shahramu Zadehovi napadal během let kdekdo, mne nevyjímaje. Dovolím si parafrázovat výrok předsedy senátu o vědomém trestném jednání obžalovaných: „všichni věděli, že Petr Pfeifer byl významným podílníkem na krácení DPH, jen orgány činné v trestním řízení to nevěděly“. Značnou pozornost věnoval předseda senátu způsobu, jakým ve své obhajobě postupoval Petr Moštěk, který se marně snažil vyvolat dojem, že „zloději jsou ti druzí“, zatímco vedení společností dělalo vše správně. Zmínil se i o významu doznání Shahrama Zadeha v rámci jednání o dohodu o vině a trestu, jehož svědectví umožnilo prohloubit usvědčování zejména Daniela Rudzana. Posléze dospěl k závěru, že „již od počátku všichni věděli, o co se jedná“, čili o vině nepravomocně odsouzených nemůže být pochyb. Uložené tresty považuje za uměřené.

Obžalovaní se o případném odvolání rozhodnou až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku. Předpokládám, že se všichni odvolají a nebudu se divit, pokud odvolací soud věc vrátí na 1.stupeň k novému projednání. Tím nechci říci, že obžalované zcela určitě čeká po použití opravného prostředku zprošťující rozsudek.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

JE ŽADATEL O PODMÍNEČNÉ PROPUŠTĚNÍ Z VĚZENÍ LIDSKÁ BYTOST ?

Během dlouhých let činnosti občanského aktivisty v oblasti trestního řízení jsem měl opakovaně příležitost účastnit se řízení o podmínečné propuštění odsouzených z výkonu trestu, od vzniku spolku Chamurappi z.s. v listopadu 2017 převážně jako statutární představitel navrhovatele. Často prožívám s našimi chráněnci dramata při částečných nebo úplných neúspěších. 

Protože žadatele velmi pečlivě vybíráme a často s nimi pracujeme i několik let před podáním návrhu na propuštění, býváme převážně úspěšní. Ale někdy se příběh zadrhne, a to dokonce i v případech, u nichž jsem potíže v žádném případě nečekal. Nepříjemné překvapení ze strany soudu bývá vzácné. Pokud se to zadrhne, příčinou obvykle bývá zásah státního zástupce. Důvod vidím ve vývoji právního myšlení, vyjadřovaného judikáty Ústavního soudu a v zaostávání některých státních zástupců za vývojem. Ústavní soud v posledních letech vydal řadu nálezů, jež jsou pro žadatele o podmínečné propuštění příznivé. Poslední mně známý je z 31.srpna letošního roku. Před všechny ostatní okolnosti klade Ústavní soud předpoklady žadatele pro spořádaný, společnosti prospěšný život po propuštění na svobodu. Odsunul do pozadí trestní minulost žadatele i vypořádání s dluhy, které často provázejí odsouzení. Soudy většinou tento vývoj vstřebávají a právními názory Ústavního soudu se řídí. Ne tak někteří státní zástupcí, kteří si myslí, že soudci Ústavního soudu jsou nepraktičtí snílci a pouze oni jsou zárukou zachování pořádku. Setkal jsem se i s absolutním odmítáním možnosti nevyčerpání plné výměry trestu. 

Někdy má zádrhel až povahu kafkovské absurdity. Například v těchto dnech jsem řešil případ odsouzené , která měla nárok na podmínečné propuštění doložen tak, že lépe to snad ani nebylo možné. Doporučení měla od vedení věznice a skvěle vyzněl posudek znalců psychologa a psychiatra. Dokonce se za ni postavila představená kláštera, v němž je věznice umístěna, což je naprostá výjimka. Veřejného zasedání soudu se jako veřejnost zúčastnila řádová sestra. Žadatelka má zajištěno společensky prospěšné zaměstnání v nemocnici i ubytování. Má praxi v péči o dlouhodobě nemocné, takže pro nemocnici bude vítanou posilou. 

Přesto se státní zástupce proti jejímu propuštění postavil. V odůvodnění šel přímo proti ustálené judikatuře Ústavního soudu. Senát ale po poměrně dlouhé poradě rozhodl o propuštění žadatelky, přičemž jí stanovil nejdelší možnou zkušební dobu  pod dohledem probační služby. Přihlédl i k naší společenské záruce. S námitkami státního zástupce se předsedkyně senátu pečlivě vypořádala. Žadatelka mohla od soudu odjet bez eskorty do věznice vyzvednout si své věci. Ale státní zástupce pohrdl právním názorem senátu, tvrdohlavě proti němu postavil svůj osamělý postoj a  vzal si třídenní lhůtu na rozmyšlenou.  Žadatelka se musela vrátit s eskortou do věznice.

Předpokládám, že žadatelka, která měla propuštění na dosah ruky, díky zásahu státního zástupce prožívá nesmírné psychické utrpení, stejně jako její matka, která se jednání rovněž zúčastnila. Státního zástupce kvůli tomu svědomí určitě netrápí, asi si tuto stránku svého jednání neuvědomuje. Možná ho těší, že má pravomoc rozsévat neštěstí. Kdoví, zda si vůbec uvědomuje, že žadatelka je lidská bytost. Možná si myslí, že odsouzená tři dny ve stresu hravě přečká. Neuvědomuje si, že se bude trápit a určitě mu to je jedno. 

Ale budiž, žadatelka třídenní stres přežije a pokud to tím skončí, časem se zotaví. Ale podá-li státní zástupce stížnost proti usnesení o propuštění, bude se trápit ještě několik týdnů nebo i měsíců, než proběhne stížnostní řízení a po něm případně i jednání u Ústavního soudu. Zřejmě to bude trápení nadbytečné, protože stížnost státního zástupce nakonec asi nebude úspěšná, i když o ní bude muset rozhodovat Ústavní soud. 

Nevím, jak státní zástupce hodnotí naděje na úspěch případné stížnosti, jejíž argumentace nutně půjde proti judikatuře Ústavního soudu. I kdyby nakonec měl úspěch, byla by jeho stížnost samoúčelná, neboť prodloužení pobytu žadatelky ve vězení nepřinese nikomu prospěch a stát možná bude muset zaplatit žadatelce odškodnění za nesprávný postup. Jediným přínosem zásahu státního zástupce  by bylo  uloupení několika týdnů nebo měsíců žadatelčiny svobody. 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

HYENY V PASTI

Internetové Novinky přinesly pohotově již   v poledne zprávu o dnešním závěru soudního stíhání podvodníků Patrika Kalouse, Vojtěcha Nováka a Stanislava Netopila, kteří se pokusili vylákat od nepravomocně odsouzených manželů Jaroslava a Jarmily Novotných 25 milionů Kč pod záminkou zajištění zprošťujícího rozsudku. Podle Novinek měli od Novotných dostat 10 mil. Kč.

 Případ sleduji hodně zblízka  již od samého začátku. Psal jsem o něm již dříve .Mohu si proto dovolit tvrdit odlišně od Novinek, že podvodníci nezískali od Novotných vůbec nic. Patrik Kalous si sice vyzvedl v jejich vile 10 milionů Kč jako zálohu, ale byly to peníze PČR. Byl šikovný: uklidil je beze stopy, takže PČR má malér.

Až na neuhlídání peněz pracovala NCOZ bezvadně. Obžalovaným se rozplynul sen o snadném zbohatnutí na úkor obětí, které mají nakročeno do vězení a nebudou mít možnost po nich škodu vymáhat. Hyenismus se jim nevyplatil. 

Patrik Kalous se možná inspiroval v dřívějším pokusu o podvod ke škodě Novotných, při němž jistý Konstantin Erin nabízel Jaroslavu Novotnému zastavení trestního stíhání za cenu prominutí velké části dluhu veledlužníka Pavla Buráně. Konstantin Erin v této hře vystupoval jako vyjednavač dlužníka. Ale v tomto případě prý podle NCOZ k trestnému činu nedošlo. Netuším, jak NCOZ k takovému právnímu názoru dospěla. Bude to asi tím, že jsem laik, ale jako laik se navíc ptám, čí je prospěch. 

Soud nevyužil při ukládání trestů celé rozpětí trestní sazby. Zčásti to je i výsledek uplatnění institutu dohody o vině a trestu: Patrik Kalous a Stanislav Netopil učinili doznání. Proto soud uložil Patriku Kalousovi jako hlavě skupiny 5,5 roku a Stanislavovi Netopilovi 4,5 roku. K tomu Patriku Kalousovi vyměřil peněžitý trest 500 tis.Kč a propadnutí části zadrženého majetku.

Vojtěch Novák, který jako jediný trval na své nevině, si vysloužil 5 let a peněžitý trest. V tomto případě spatřuji jistou nespravedlivost v tom, že přísedící, který ho zásoboval informacemi, sice přišel o postavení přísedícího, ale orgány činné v trestním řízení ho nepronásledovaly.

 Rozsudky nejsou pravomocné. Státní zástupkyně i odsouzení si vzali lhůtu na rozmyšlenou.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

STÁT JAKO HRAČKA

Parlamentní volby jsou za námi. Byly referendem o postavení Andreje Babiše. Hnutí ANO sice zvítězilo se 72 mandáty, ale je to nevýhra: nemají šanci postavit vládu s důvěrou Sněmovny. Vítězí slepenec pěti nesourodých stran, jejichž předáci se v povolebním opojení radují jako děti, jež dostaly novou hračku: těší se, že  si se státem pěkně pohrají. A opájejíce se vítězoslávou, dávají najevo, že jen na nich záleží, zda se vítěznému ANO dostane důstojného zastoupení ve vedení Sněmovny. Tradiční slušnost v zacházení vítězů s opozicí není zaručena.

Jsou šílení strachem, že jim zloduši Miloš Zeman a Andrej Babiš nějakým úskokem seberou vytouženou hračku. Projevují proto neodolatelné pokušení zneužít prezidentovy nemoci a zbavit jej dočasně pravomoci. V té souvislosti zapomínají na základní pravidla slušnosti, kopou kolem sebe a urážejí kdekoho, ať již si to zaslouží či nikoli. Všelijací ubožáci se nezastavují ani před zpochybněním čestnosti předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka. Tklivá prosba prezidentovy manželky Ivany Zemanové o ohledy v nich gentlemanství neprobudila.

V zápalu úsilí o pacifikaci prezidenta republiky jim vůbec nedělá starosti, že se na republiku valí mračna dosud nevídaných hospodářských potíží, jež je nejspíš převálcují.  Nepočítají s možností, že jim nezvládnutelné pohromy budou padat na hlavu a voliči brzy začnou vzpomínat, jak bylo dobře pod vládou nenáviděného Babiše. Kdyby byli moudří, horkou kaši by mu přenechali.

Naproti tomu impulzivnímu Andreji Babišovi chvíli trvalo, než pochopil, že v závětří opozice se mu bude dočasně žít lépe a radostněji než v křesle předsedy vlády státu, který se řítí do katastrofy.   

Ve všeobecném mumraji se nevěnuje přílišná pozornost katastrofálnímu propadu Pirátů a nepřiměřenosti jimi uplatňovaných  nároků na podíl na moci. Předseda pidistrany se čtyřmi poslanci by za normálních okolností dostal ze zdvořilosti křeslo ministra bez portefeuille. Ivan Bartoš patrně ztratil soudnost, proto žádá hned dvě nebo dokonce tři ministerstva. Perlou jeho nápadů je záměr zřídit ministerstvo digitalizace. V letech 2003-2007 za vlády Stanislava Grose jsme měli ministerstvo informatiky s obdobnou náplní činnosti. Zásluhou Ivana Langera zaniklo a o jeho úkoly se podělila tradiční ministerstva. Nezdá se mi, že by jeho zrušením lidstvo doznalo újmu. Pirátský nápad zasluhuje pozornost zvlášť proto, že jde přímo proti potřebě zastavení bujení státního aparátu. Není jisté, že soustředění starosti o digitalizaci státní správy do rukou specializovaného ministerstva zrychlí pokrok v této oblasti, ale zvýšení počtu státních zaměstnanců a nákladů na státní správu jisté je. V ministerstvu vznikne jistý počet pracovních míst pro „ajťáky“, kteří jsou významnou složkou voličstva Pirátů. Piráti se tak v tichosti starají o svůj prospěch. Dá se říci, že si chystají pirátský lup.

Nad volebním výsledkem Pirátů by se měl vážně zamyslet Vít Rakušan, který se často tváří, že STAN je vazalem Pirátů. Jeho voliči mu dali najevo, co si o spojenectví s Piráty myslí. Měl by se zamyslet, zda uzavřel rozumný sňatek. Zdá se mi, že typem osobnosti je mnohem blíže rvavému Andreji Babišovi než tvarohovému Petru Fialovi a mezi ANO a STANem nejsou nesmiřitelné programové rozpory. Jako ministr vnitra v Babišově vládě by se vyjímal mnohem lépe než Jan Hamáček. Jenže i kdyby překonal nechuť k předsedovi ANO, měl by smůlu, neboť zmoudřelý Andrej Babiš si řekl, že moudřejší ustoupí a odchází do opozice.   

Dodávám, že nejsem voličem ANO.

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz