OBŽIVLÝ SOUD

V předchozích článcích, pojednávajících o dění ve „velké daňové kauze“ Krajského soudu v Brně, v které čelí obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Olomouci obž. Shahram Zadeh (dále jen „obž.SAZ“) a třináct z původních čtrnácti spoluobžalovaných, jsem popsal skomírání procesu, brzděného nekázní svědků. Další blok hlavního líčení, který proběhl ve dnech 27.- 29. května 2019, přinesl výraznou změnu k lepšímu. Před soud sice předstoupili jen dva svědci, ale jejich výpovědi přinesly spoustu poznatků. Stala se věc dosud nebývalá: jednání dne 29.května 2019 skončilo až těsně před 17. hodinou a jeden z obhájců se přesto dožadoval, aby soud umožnil dokončení výslechu svědka v některém z dalších dnů.

V úvodu se zmíním o zvláštnosti tohoto jednání, na kterou před koncem líčení dne 27.května 2019 upozornil obhájce obž. SAZ Roman Jelínek. Jde o asymetrii v informovanosti stran řízení. Před soud předstoupili jako svědci pánové Martin Valentovič a Martin Veselý, kteří jsou pro část účastníků jednání zcela neznámí, zatímco jiní se s nimi setkali  již v „malé kauze“, vedené proti SAZ a jeho spoluobžalovaným u Městského soudu v Brně. Zvláště to platí o svědkovi Martinovi Veselému, jenž nebyl vyslýchán v přípravném řízení, takže nelze nahlédnout do protokolu z výslechu. Oba jsou zajímaví i svým vztahem ke společnosti Czech Petrol Distribution, zmiňované v trestním oznámení, které v červnu r. 2013 podal policii Finančně analytický útvar. Informační asymetrie se ale uplatňuje také mezi obžalovanými na straně jedné a státním zástupcem a soudem na straně druhé, kdy posledně zmínění mají poznatky z jiných procesů, jež aspoň částečně souvisí s touto kauzou, ale obžalovaným jsou nedostupné. Na tuto zvláštnost opakovaně narážel ve svých vystoupeních k nelibosti předsedy senátu Aleše Novotného obž. SAZ, jenž se snažil propojovat poznatky ze svědeckých výpovědí  s údaji z „malé kauzy“. Zájemci o informace z „malé kauzy“ si je mohou doplnit na mém bloggu, kde se jim po vložení jména „Kabelík“ do vyhledavače nabídne několik článků.

Obhájce obž. SAZ  Roman Jelínek právě kvůli informační asymetrii a také kvůli vysokému trestu, jenž hrozí jeho klientovi, žádal předsedu senátu o větší shovívavost k přesahům otázek a vyjádření pana obžalovaného do poznatků z jiných kauz. Srovnání výpovědí z různých kauz je ostatně nástrojem prověření věrohodnosti svědka.

Od výslechu Martina Valentoviče očekával předseda senátu příliv zajímavých informací, proto mu vyhradil celé dva dny. Ale zklamal se: svědek nebyl příliš sdílný. Se spontánní úvodní výpovědí byl hotov za pár minut, a pak již jen odpovídal na otázky. Ale příliš často odpovídal jen „ne, neviem, nepamätam sa“. Nakonec na jeho výslech jeden den bohatě stačil.

Pro některé přítomné v soudní síni nebyl úplně neznámý. Vypovídal v r. 2014 v přípravném řízení a účastníci „malé kauzy“ u Městského soudu v Brně se s ním setkali jako se svědkem již tam.

Mezi zájmové osoby se dostal díky kamarádovi Martinovi Veselému, který pracoval na Slovensku pro společnost Czech Petrol Distribution. Dohodl se s ním, že bude pro její potřeby provozovat inkasní společnost a kromě inkasa a provádění plateb bude obstarávat i směnu korun za eura. Postupem času se seznámil s Petrem Pfeiferem (korunním svědkem obžaloby v této kauze) a posléze i s obž. SAZ a Memetem Sulejmanim, kterého považoval za ochránce obž. SAZ. Tvrdil také, že sháněl pro SAZ slovenské firmy, které by nakupovaly pohonné hmoty od společností P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. Z „malé kauzy“ o něm víme, že byl jedním z dodavatelů křivých svědeckých prohlášení, za jejichž zakoupení se obž. SAZ dostal do vazby. Horentní částku, kterou utržil, odnesl na policii. Připustil, že v té době udržoval styky s policií a přijímal od ní pokyny, jak se má chovat k advokátovi Ondřeji Kučerovi, který byl „operačním důstojníkem“ údajného organizovaného zločineckého uskupení. Připustil, že možná vydal nepravdivou informaci, že korunní svědek obžaloby ve „velké daňové kauze“ Petr Pfeifer je ochoten za 3 miliony EUR změnit svědeckou výpověď ve prospěch obž. SAZ. Ale když na něj v této souvislosti obž. SAZ dotíral otázkami, předseda senátu jej zastavil. Došlo k ostré výměně názorů mezi soudcem a obžalovaným, která skončila odebráním slova panu obžalovanému.   

Největší pozornost ze svědkovy výpovědí vzbudilo tvrzení, že panu obžalovanému na jeho žádost vyplatil 4 miliony EUR v hotovosti, které složitými cestami vyvedl z účtů inkasní společnosti.  Obž. SAZ ovšem namítal, že výběr tak velké částky by musel být zaznamenán ve výpisech z účtů, ale ty nejsou součástí spisu. Svědek nad tím pouze krčil rameny, že výpisy odevzdal policii.  Pan obžalovaný reagoval sebevědomým tvrzením, že svědka nikdy o peníze nežádal a také od něj žádné nedostal. Projevil ochotu přijmout 13letý trest, pokud mu soud přijetí částky prokáže nezpochybnitelnými důkazy.

Svědek měl také Janu Doležalovi  a Petru Pfeiferovi vyplatit 1,3 mil. EUR údajně jako výkupné za únos Petra Pfeifera.

Do úzkých jej obž. SAZ dostal otázkami na okolnosti jeho výslechů na policii. Mlžil o okolnostech svého předvolání k výslechu, které měla zprostředkovat třetí osoba, velmi dobře informovaná o poměrech v uskupení kolem společnosti Czech Petrol Distribution. Připustil ale, že kromě zmíněného výslechu také vypovídal na policejní služebně v Brně v přítomnosti soudkyně.  Odmítl ale podat k tomu bližší vysvětlení.  Obž. SAZ připomněl, že v dění, které předcházelo zahájení „malé kauzy“, pan svědek přinejmenším předstíral ochotu za peníze změnit výpověď ve „velké daňové kauze“ v jeho prospěch.

Obž. SAZ poukázal na rozpory mezi jeho různými výpověďmi, a popřel, že by s ním jednal o obchodech s pohonnými hmotami  a o činnosti inkasní společnosti.  Podezírá jej, že byl zapletený do jeho únosu.

Kromě obž. SAZ svědek nezná nikoho z obžalovaných. Po údajném předání peněz se již s obž. SAZ nikdy nesetkal. Obž. SAZ ve vyjádření k jeho výpovědi poukázal na součinnost policie se svědky, zapletenými do podvodného obchodování: policie potřebuje svědky k poškozování obžalovaných, svědci ji potřebují kvůli zachování beztrestnosti. Předseda senátu konstatoval, že většina výhrad, jež pronesl obž. SAZ, s výpovědí svědka Martina Valentoviče vůbec nesouvisela.

Obž. SAZ v průběhu jednání vložil do spisu písemnosti, pocházející z jiných řízení, zejména z „malé kauzy“, vedené u Městského soudu v Brně, a také ústně uplatnil informace, které z ní pocházely. Předseda senátu, ale upozornil, že trestní řád nepřipouští používání důkazů, pořízených v jiných kauzách, takže listiny sice zůstanou ve spisu, ale neposlouží jako důkazy.

Obž. Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědi Martina Valentoviče upozornil, že svědek vyřizoval u orgánů české finanční správy osvědčení oprávněného příjemce pohonných hmot pro obchodní společnosti, které se podílely na krácení daně z přidané hodnoty. V případě, že by se finanční správa držela zákona, tyto společnosti by nemohly fungovat v daňových podvodech. Poukázal také na to, že svědkova společnost neměla v předmětu činnosti uvedenu inkasní činnost. Stejně jako již několikrát dříve projevil údiv nad tím, že policie nekoná na základě trestního oznámení Finančního analytického útvaru z června r.2013 a podezřelí vystupují jako svědci obžaloby v různých kauzách.

Závěr výslechu svědka Valentoviče zpestřila drobná příhoda, kterou i předseda senátu doprovodil úsměvem. Svědek opustil soudní síň a slova se ujal obhájce Roman Jelínek s připomínkami, o nichž jsem se zmínil výše. Dříve než skončil, svědek se vrátil do soudní síně pro zapomenutou věc. Předseda senátu jej zadržel a po novém poučení svědka umožnil Romanu Jelínkovi, aby mu položil další otázky. Advokát se pak hlavně dožadoval vysvětlení, jaký je rozdíl mezi poskokem a zástupcem. Svědek totiž někdy označil Petra Pfeifera jako poskoka obž. SAZ, ale jindy o něm mluvil jako o jeho zástupci, jenž vykonával jeho pokyny. Svědek ale významový rozdíl mezi oběma pojmy neshledal. Na další obhájcův dotaz popřel, že by po „operačním důstojníkovi“ údajného organizovaného zločineckého uskupení požadoval peníze pro Petra Pfeifera. Ač dříve popíral, že by se v posledních letech dostal do střetu se zákonem, tentokrát přiznal, že se dostal před soud, ale odešel se zprošťujícím rozsudkem. Dříve zřejmě nepočítal s tím, že by někdo mohl tuto skutečnost zjistit.

Zatímco svědek   Martin Valentovič se mohl chlubit čistým trestním rejstříkem, postavení svědka Martina Veselého, přivedeného eskortou z věznice, bylo podstatně složitější. Čelí obžalobě kvůli únosu Petra Pfeifera. Jeho stíhání bylo vedeno vazebně. Když soud vrátil obžalobu státnímu zástupci k dopracování, dostal se na svobodu. Ale mohl se z ní těšit doslova jen během pár kroků, protože policie jej před věznicí znova zatkla a „přifařila“ jej k vazebně stíhanému obž. SAZ, s nímž sdílí obžalobu v „malé kauze“. Během vazebního stíhání byl pravomocně odsouzen Krajským soudem v Praze ve věci, která s kauzami obž.SAZ nesouvisí. Pak jej Městský soud v Brně nepravomocně odsoudil v „malé kauze“ spolu s obž. SAZ a dalšími, ale upustil od uložení souhrnného trestu. Aby toho nebylo málo, rozběhlo se znova trestní řízení soudní ve věci únosu Petra Pfeifera, v němž mu hrozí vysoký trest.

Také tohoto svědka známe z „malé kauzy“, která vlastně vypukla díky jeho iniciativě. Byl totiž první ze svědků, kdo nabídl písemné svědectví ve prospěch obžalovaného ve „velké daňové kauze“. Prostřednictvím výše zmíněného „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučery, tehdy jednoho z obhájců obž. Daniela Rudzana, nabídl svou službu za úplatu jeho klientovi. Daniel Rudzan neprojevil zájem a snaživý „právník Ondra“ zobchodoval svědectví s obž. SAZ.  

Od Martina Valentoviče se svědek odlišil také obšírností svého úvodního souvislého výkladu.  Vylíčil své osudy od náhodného seznámení v r.2010 s dalším svědkem z okruhu Czech Petrol Distribution  (dále jen CPD) Janem Doležalem, rovněž působícím jako policejní provokatér v „malé kauze“. Pak se seznámil s majitelem CPD Bohušem Némou a začal pro něj pracovat jako obchodní zástupce. Do cesty mu přišla obž. Eva Halamková, kvůli které se odstěhoval na Slovensko. Tam poznal Martina Valentoviče, ocenil jeho rozsáhlé kontakty a dohodl s ním zapojení do činnosti CPD. Bohuš Néma jej poslal na schůzku s obž. Danielem Rudzanem, kterého doprovázel Petr Pfeifer, jenž se stal jeho důvěrným „kámošem“. Tím byl navázán obchodní vztah mezi CPD a „dvojhvězdím“ vídeňské společnosti P.P.S. a brněnské Ecoll Invest. Pak jej na narychlo svolané schůzce Petr Pfeifer seznámil s Shahramem Zadehem a dalšími. S Janem Doležalem a Martinem Valentovičem se sblížili natolik, že spolu trávili dovolené. Po návratu z jedné z nich přišel Martin Valentovič s nápadem, že by měli ukrást z účtů společnosti 80 milionů Kč, ale to se neuskutečnilo. Až později kolegové ukradli 100 milionů Kč a Martin Valentovič začal tvrdit, že je vyplatil obž. SAZ na jeho pokyn. Po únosu Petra Pfeifera pak z účtů vyvedli ještě 1,3 mil. EUR údajně jako výkupné za jeho propuštění. Martina Valentoviče svědek označil za hlavního kouzelníka s penězi. Na dotaz soudce vysvětlil, že z počátku se domníval, že společnosti P.P.S. a Ecoll Invest řídí Daniel Rudzan společně s obž. SAZ, o němž Petr Pfeifer mluvil jako o „pánovi“. Později pochopil, že obž. SAZ je pouze investor. Otcem záměru na páchání daňové trestní činnosti byl dle jeho názoru Jan Doležal, ale celou „technologii“ vymyslel a řídil Petr Pfeifer. Domněnku o řídící úloze obž. SAZ vyvolal Petr Pfeifer tím, že všechna svá řídící rozhodnutí vydával za výkon jeho rozhodnutí či přání. Považoval Petra Pfeifera za představitele společnosti P.P.S. Řešil jakékoli provozní problémy rychle a samostatně, aniž by si nechával rozhodnutí schvalovat. Do daňových podvodů měl být zasvěcen i Daniel Rudzan, který se měl podílet na výnosech.  Krácením daně si vydělávala skupina, jejímiž členy byli Petr Pfeifer, Jan Doležal, Martin Valentovič a svědek. Svědek popsal i postup vyplácení výnosů z krácení daně účastníkům skupiny.

Koncem r. 2013 jej vyrozměl Petr Pfeifer, že se má dostavit k výslechu na policii a po něm půjdou i Martin Valentovič a Jan Doležal.

Zajímavá je svědkova zmínka o schůzce, na kterou ho přizval Martin Valentovič za účelem seznámení s člověkem, který se prokázal služebním odznakem CIA. Od něj se dověděl, že CIA nahlíží na obž. SAZ jako na velmi bohatého muslima s velkým pozemkovým vlastnictvím, který má svého bohatství využít k posílení pozic islamistů v Evropě. Martin Valentovič to komentoval slovy, že „pán“ se buď vyplatí nebo bude mít smůlu.  

Svědek se také vyjádřil k otázce způsobilosti obž. SAZ řídit operace krácení daní. Usoudil, že člověk, který nezná pravidla obchodování s pohonnými hmotami a nemá odpovídající zkušenosti, by si s tím neporadil. Ostatně ani zmíněná skupina pachatelů se v počátcích nevyhnula chybám. V podstatě schopnost obž. SAZ popřel.

Dále se zmínil o plánu, vymyšleném Martinem Valentovičem na vytažení peněz z obž. SAZ nabídnutím falešných svědeckých výpovědí, předstíráním ochoty nechat si zaplatit za svědecké výpovědi v jeho prospěch. K dotazům doplnil, že svědek Martin Valentovič měl styky se slovenskou policií a patrně také se SIS.

Svědek ale nebyl stejně sdílný ve všech směrech. Nebyl např. ochoten ukojit svědavost obž. SAZ na průběh a cíle návštěvy státních zástupců Aleše Sosíka, Petra Šeredy a Roberta Henzela v jeho cele a na existenci zápisu z toho jednání. Soudce ho podpořil poučením, že na takovou otázku nemusí odpovídat.

Mimo obž. SAZ a Daniela Rudzana svědek ostatní obžalované nezná.

Ve vyjádření k jeho výpovědi obž. SAZ ocenil svědkovu otevřenost, která mu může vynést další trestní stíhání za účast na daňových podvodech. Z jeho informací vyvodil, že Petr Pfeifer jako vůdce tlupy nalezl záchranu před jejím trestním stíháním změnou směru na spolupráci s policií a odklonem jejího zájmu k nevinným lidem. Z řídících činitelů krácení daní se stali svědci, došlo k dohodě mezi pachateli trestné činnosti a orgány činnými v trestním řízení. Důkazem je podíl Martina Valentoviče a Jana Doležala jako policejních provokatérů na jeho nepravomocném odsouzení. Naopak  svědek potvrdil, že obž. SAZ neměl disposiční právo k účtům ani možnost do nich nahlížet. Dosvědčil, že obž. SAZ nedostal 4 miliony EURo, ale ve skutečnosti se o tyto peníze podělili Martin Valentovič, Jan Doležal a Petr Pfeifer. Okolnost, že vypovídal bez ohledu na riziko, jež mu z toho hrozí, je důkazem jeho věrohodnosti.

Obž. Petr Moštěk ve vyjádření k svědkově výpovědi hájil obchodní politiku P.P.S. a Ecoll Investu. Zejména poukázal na to, že na žádost PČR rakouská policie i finanční správa prověřily obchodování P.P.S. podle rakouského práva a neshledaly žádná pochybení. Postěžoval si, že orgány činné v trestním řízení se nevydaly cestou prověřování osob a firem, zmíněných ve výše vzpomínaném trestním oznámení Finančně analytického útvaru a místo toho pronásledují vedení P.P.S. Shodl se v názoru s obž. SAZ, že došlo k dohodě o součinnosti mezi pachateli daňových podvodů a orgány činnými v trestním řízení. Jeho pohled na Petra Pfeifera se ale výrazně odlišuje od obrazu, který předložil svědek. Petr Pfeifer podle jeho názoru si zavázal Daniela Rudzana tím, že přivedl investora. Ale ve firmě se téměř nevyskytoval a rozhodně neměl tak silnou rozhodovací pravomoc, s jakou vystupoval před svědkem. Znamená to, že ve skutečnosti vytvořil vlastní strukturu pro provádění daňových podvodů, kterou skrýval za P.P.S.

Také obž. Daniel Rudzan se ohradil proti některým svědkovým tvrzením. Je pravda, že měl kamarádský vztah s Petrem Pfeiferem, ale v žádném případě se nepodílel na jeho výnosech z daňových podvodů, nedostal žádné peníze, o nichž hovořil svědek.

Myslím, že po těchto dvou svědeckých výpovědích má žalobce Aleš Sosík o čem přemýšlet a ani předseda senátu Aleš Novotný na tom není jinak. Netroufám si tvrdit, že svědci zcela vyvinili obžalované č.1-5 z této kauzy, ale určitě ukázali na neúnosnost stavu, v němž někteří pachatelé zobchodovali s policií křivá svědectví za beztrestnost. I když o tom nepadlo ani slovo, nepřímo zpochybnili zákonnost postupů policie v obou zmiňovaných kauzách.

TERORISTA V SOUDNÍ SÍNI

Díky „šikovným chlapcům“ ze spolku Milion Chvilek z.s. se na náměstích českých měst možná rodí nové politické hnutí, jemuž by z úcty k mladým otcům nápadu slušel název Milion Hloupostí. Bude-li trojjediný Andrej Babiš vršit chybné kroky jeden na druhý, možná se v příštích parlamentních volbách – samozřejmě pod nějakým decentním názvem –nové hnutí prosadí jako mocná konkurence, jež bude prokazovat, že pod vládou Babišova hnutí se zemi nevede líp, ale naopak stále hůře.

Iniciátoři pouličních shromáždění vkládají demonstrujícím do úst požadavky, z nichž srozumitelné jsou výzvy k odstoupení Marie Benešové a Andreje Babiše. Neschopni porazit jej legitimními prostředky parlamentní demokracie, usilují o jeho svržení oklikou a nezdravě ctižádostivá seniorka se veze s ním, ač zatím nic neprovedla. Demonstranti se zaštiťují  voláním po nezávislosti justice. Tento požadavek by ale vyžadoval upřesnění. Není jasné, v čem demonstrující spatřují omezení nezávislosti justice a v jakém směru by ji chtěli rozšiřovat, popř. co vůbec o činnosti orgánů vynucování práva vědí.

Ze souvislostí je zřejmé, že pod pojem „justice“ zahrnují celou soustavu orgánů činných v trestním řízení od policie přes státní zastupitelství až k soudům. Ve svém zaujetí si neuvědomují, že aspoň policie podala důkaz nezávislosti, když komisař Pavel Nevtípil dovedl vyšetřování účelového obvinění v kauze Čapí hnízdo až do podání návrhu na obžalování obviněných. Nevíme sice dosud, jak s návrhem naloží dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch, ale sama tato  skutečnost je důkazem, že s nezávislostí orgánů činných v trestním řízení to u nás není tak špatné, jak se domnívají demonstrující. Svým způsobem to je potěšující jev, i  když se přirozeně nemůžeme radovat z toho, že se nezávislost projevuje právě na stíhání skupiny obviněných, mezi nimiž má okrajové postavení také předseda vlády a nejsilnější parlamentní strany.

Jako laik, zabývající se dlouhodobě sledováním excesů orgánů činných v trestním řízení se s požadavky spolku Milion Chvilek z.s. a jím zmatených demonstrantů na prohloubení nezávislosti justice nemohu ztotožnit. Pravidla trestního řízení jsou nastavena tak, že uplatnění vnějších vlivů na průběh trestního řízení zákonným způsobem je prakticky vyloučeno a v tomto směru k prolomení nezávislosti orgánů vynucování práva může dojít pouze tehdy, když se v řízení rozhodujícím způsobem uplatní mravně pokleslý jedinec, popř. zájmová skupina darebáků, zneužívajících svou moc. Nezávislost orgánů činných v trestním řízení je institucionálně uspokojivě zajištěna a v praxi se projevuje. Nedovedu si např. představit, jakým způsobem by Marie Benešová s téměř nulovou pravomocí vůči státnímu zastupitelství mohla zasáhnout do trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo. Dovedu si pouze představit, že státní zástupce Jaroslav Šaroch žije pod tlakem vědomí o velkém významu jeho rozhodnutí, jež nejspíš vyvolá bouři, ať rozhodne jakkoli. Ale nedovedu si představit, že by mu Marie Benešová mohla vnuknout názor, jak má nebo nemá rozhodnout.

Nezávislost orgánů činných v trestním řízení jde  ovšem tak daleko, že nelze předejít beztrestnému zneužívání moci pokleslých jedinců, chráněných extenzivních pojetím pojmu „nezávislost“, k beztrestnému poškozování práv stran trestního řízení, jdoucímu někdy až do úrovně justičních zločinů. Nejde ale o systémovou vadu organizace, jen o lidská selhání.

„Laboratorním vzorkem“ zneužívání moci je způsob, jakým příslušné orgány nakládají s obž. Shahramem Zadehem, jehož případem se zabývám již od r.2015. Při eskortování k soudu s ním zacházejí jako s nebezpečným teroristou.

Je obžalován ve dvou souvisejících kauzách. Ve „velké daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, jej obžaloba činí  odpovědným za krácení daně z přidané hodnoty v obchodování s pohonnými hmotami se škodou 2,5 miliardy Kč. V „malé kauze“ u Městského soudu v Brně čelí obžalobě z přípravy ovlivňování svědků ve „velké daňové kauze“, čehož se měl dopustit založením organizované zločinecké skupiny, jež mu měla obstarávat křivá svědectví k vyvinění ve „velké daňové kauze“.

Považuji za nutné  na tomto místě předeslat, že jako laik mám jisté pochybnosti o konstrukci obžaloby ve „velké daňové kauze“, a to nejen v případě obž. Shahrama Zadeha, ale i skupiny spoluobžalovaných kolem obž. Daniela Rudzana. Jsou to ale pouze opatrné pochybnosti s připuštěním možnosti omylu, které mohou vyvrátit výsledky dalšího dokazování, do jehož konce je ještě daleko. Naopak trestní stíhání v „malé kauze“ se mi jako laikovi jeví jako nezákonné od samého počátku, protože pan obžalovaný se nedopustil ničeho jiného než opatřování důkazních prostředků ve svůj prospěch, na což má zákonné právo. Není prokázáno, že by si objednal křivá svědectví a ostatně dodané „zboží“ nijak nevyužil, ač k tomu měl příležitost. Tvrzení žalobce, že za tím účelem založil organizovanou zločineckou skupinu, popřel nalézací soud nepravomocným rozsudkem. Ať je to jakkoli, i vrah má právo na spravedlivý proces, a v těchto kauzách nejde o lidské životy, ale pouze o peníze, jejichž zcizení umožnil stát neefektivností činnosti svých orgánů. Nelze proto souhlasit s používáním nezákonných postupů v nakládání s panem obžalovaným.

Policie a státní zastupitelství používají k jeho usvědčování postupy, jejichž zákonnost ve mně jako v laikovi v některých případech vzbuzuje pochybnost. Před pěti lety Finančně analytický útvar, tehdy podřízený ministerstvu financí, potěšil ministra financí Andreje Babiše podáním trestního oznámení na velkou skupinu pachatelů, okrádající ve velkém stát o daň z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami. Z poznatků z výslechů svědků v obou kauzách Shahrama Zadeha ale vyplývá, že podezřelé, na které ukázal Finančně analytický útvar, policie nikterak neznepokojuje, ač od podání trestního oznámení již uplynula dlouhá doba. Ale někteří z nich se vynořují v obou jeho kauzách jako svědci na straně obžaloby nebo dokonce jako spolupracovníci policie při vytváření skutkové podstaty žalované trestné činnosti.

Nepřehlédnutelná a pochybnost o zákonnosti vzbuzující je snaha státních zástupců a soudců držet Shahrama Zadeha za každou cenu ve  vazbě. Soudci se nestydí lhát, když potřebují odůvodnit rozhodnutí o ponechání ve vazbě.  V souvislosti s „velkou daňovou kauzou“ strávil ve vazbě 22 měsíců. Dostal se na svobodu po složení rodinou a přáteli rekordní kauce 150 milionů Kč, ale hned na dvoře věznice byl znova zatčen a předveden před soudce s návrhem na uvalení předběžné vazby, jejíž trvání není zákonem omezeno. Soud ale návrhu nevyhověl. V následujícím období se pak pan obžalovaný disciplinovaně dostavoval k soudu a nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl uprchnout, nebo se skrývat či jinak mařit trestní stíhání. V té době se oženil s Češkou, čímž dále prohloubil své zakotvení v České republice jako adoptované vlasti.  Nicméně  státní zástupce vykonstruoval obvinění z „malé kauzy“ a 2. prosince 2016 jej nechal znova vzít do vazby, z které se dosud nedostal. Rekordní kauce jej nechrání, protože ji soud přijal v jiném řízení. Nalézací soud jej při vyhlášení rozsudku dne 5. března 2019 propustil z vazby, ale státní zástupce Robert Henzel podal proti usnesení stížnost, které Krajský soud v Brně samozřejmě vyhověl.

Stálé prodlužování vazby hodnotím jako týrání pana obžalovaného a jeho rodiny. Během jejího trvání došlo k různým nezákonnostem, z nichž pouze překročení hranice trvání koluzní vazby vyneslo dozorovému státnímu zástupci Michalu Galátovi potrestání kárným soudem, zatímco zneužití zdravotní dokumentace jeho manželky a zveřejnění choulostivých fotografií z obsahu jeho iPadu zůstalo nepotrestáno .  V loňském roce se obž. Shahram Zadeh stal poprvé otcem a své otcovství silně prožívá. Se synem,  jenž je jeho věrnou kopií, se smí potěšit pouze při návštěvě ve věznici.

„Třešničkou na dortu“ ve způsobu, jakým s ním státní moc zachází, je způsob provádění eskorty k soudnímu jednání. Zatímco ostatní obžalované, kteří přicházejí do soudní síně z věznice, přivádějí příslušníci Vězeňské služby ČR v běžných uniformách, vyzbrojeni jen pistolemi, Shahrama Zadeha doprovází šestice zakuklených těžkooděnců, z nichž někteří jsou vyzbrojeni samopaly. Jsou důkladní: než povolí vstup pana obžalovaného do soudní síně, jeden z nich se přesvědčí, že se za zády senátu neskrývá atentátník.Rozmístěni v protilehlých částech soudní síně po celou dobu jednání ohrožují svými samopaly senát, obhájce a  veřejnost. Jeden se stále drží v jeho těsné blízkosti, neodstoupí ani při poradě s obhájcem a vzbuzuje dojem, že se snaží naslouchat. Takový doprovod by byl přiměřený, kdyby se jednalo o nebezpečného zločince, vraha nebo teroristu. Obž. Shahram Zadeh toto zacházení oprávněně považuje za újmu na jeho osobní důstojnosti. Dotazoval jsem se odpovědných činitelů Vězeňské služby, proč s panem obžalovaným  takto nakládají a dověděl jsem se, že podle informací od policie panu obžalovanému hrozí blíže nespecifikované nebezpečí, před nímž jej ozbrojená  eskorta chrání. V tomto případě musíme uznat, že Vězeňská služba nemá jinou možnost než pana obžalovaného chránit. Nemám důvod nevěřit představitelům Vězeňské služby, že jim policie  takové upozornění poskytla. O důvodnosti informace o ohrožení pana obžalovaného nevím nic. Na druhé straně je třeba přiznat, že pan obžalovaný má z této „péče“ určitý prospěch. Často se stává, že k soudu putuje v jeden den více vězňů, které Vězeňská služba přepravuje hromadně. Společně přijíždějí i odjíždějí, volný čas během dne tráví ve společné cele. Rozhodne-li se pan obžalovaný, že jeho další přítomnost  v soudní síni již není nutná a soud mu povolí ji opustit, nemusí s ostatními čekat na návrat do věznice až na konci úředních hodin soudu, ale eskorta jej odveze ihned. Soudce Michal Kabelík to kdysi vtipně připodobnil ke speciální taxislužbě.

Ovšem legenda o ochraně bezpečnosti pana obžalovaného dostala vážné trhliny, když Vězeňská služba ČR „vylepšila“ svou péči o kontrolu listin, jež si odnáší z věznice k soudu a přináší zpět, a také o kontrolu písemností, jež při poradě v soudní síni předkládá obhájci nebo naopak je od něj přijímá.

Do písemností, jež používá obžalovaný v soudní síni, smí nahlížet při jeho vystoupení pouze soud. Komunikace mezi obžalovaným a jeho obhájcem je chráněna zákonem jako důvěrná. Státní orgány ji nesmí kontrolovat. Popsané jednání příslušníků eskorty nelze odůvodnit péčí o bezpečnost pana obžalovaného. Domnívám se tedy, že počínání jinak korektní Vězeňské služby ČR jí bylo někým vnuceno a je nezákonné. Generální inspekce bezpečnostních sborů by měla prověřit důvodnost a zákonnost tohoto nakládání s panem obžalovaným.

Demonstrantům z hnutí Milion Hloupostí tedy vzkazují, že další prohloubení nezávislosti orgánů vymáhání práva by patrně vedlo k častějšímu výskytu nezákonností v trestním řízení. To by ovšem bylo nežádoucí, protože stát již nyní každoročně vyplácí obětem justičních přehmatů  desítky milionů Kč, na které jejich původci ze svých platů nepřispívají.  S prohloubením nezávislosti by vyplacené sumy rostly.

STÍN „SOUDKYNĚ OLO“ NA OBNOVENÉM PROCESU

Od 6.června 2018 jsem se na svém bloggu opakovaně věnoval svéráznému postupu „soudkyně OLO“, tedy paní Ivety Šperlichové, soudkyně zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, v řízení proti údajným pachatelům krácení spotřební daně z tabáku, který dovedla k odsuzujícímu rozsudku z 22.června 2018. V r.2019 ji ale uznal Ústavní soud za podjatou a následně jí Vrchní soud v Olomouci případ odebral a rozsudek zrušil. Později na ni podal předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal kárnou žalobu. Můj první a nikoli poslední podnět ke kárnému stíhání proti ní nese datum 30. července 2017, ale  s touto kauzou nesouvisí.

V důsledku výše zmíněných událostí musí  celý proces proběhnout znova v novém složení senátu. Úkolu se ujal u stejného soudu senát Jiřího Dufka. Hlavní líčení bylo zahájeno 23.dubna 2019, o čemž jsem referoval 25.dubna 2019. Zde proběhly znova výslechy obžalovaných. Chyběla mezi nimi jedna z původních nejdůležitějších postav procesu: recidivista Roman Šulyok ( s „naspořenými“ tresty odnětí svobody v úhrnu 22 let), jehož případ paní soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila bez uložení trestu. Použila ho pak jako korunního svědka obžaloby. Později vyloučila do samostatného řízení i jeho mladšího bratra Jana Šulyoka, ale Vrchní soud v Olomouci zrušil i toto její rozhodnutí.

Považuji za nutné na tomto místě zdůraznit zvláštnost tohoto procesu, spočívající v tom,  že nejde jen o obvyklý kontradiktorní spor mezi žalobcem a obžalovanými, ale navíc uvnitř souboru obžalovaných probíhá boj mezi dvěma skupinami, jež jsem v dřívějších článcích označoval jako „Rošťáky“ (bratři Šulyokovi a s nimi spolupracující obž. Jiří Uhřík ml.) a „Slušňáky“ (bratři Lebánkovi). Převedením Romana Šulyoka z postavení jednoho z hlavních obžalovaných  do úlohy korunního svědka obžaloby se rovnováha sil v tomto vnitřním boji jednoznačně vychýlila v neprospěch bratrů Lebánkových. Je to zvlášť významné s ohledem na skutečnost, že ods. Roman Šulyok je ve vězení kvůli zločinu, spáchanému na bratrech Lebánkových. „Soudkyně OLO“ mu nabídla skvělou příležitost k pomstě za jejich trestní oznámení. Mimo to senát Jiřího Dufka již nebude rozhodovat o vině Romana Šulyoka a případně o trestu pro něj. Došlo tak i k porušení rovnováhy mezi bratry Šulyokovými: zatímco obž. Janu Šulyokovi se teoreticky může stát, že od senátu Jiřího Dufka dostane vyšší trest než dříve od senátu Ivety Šperlichové (nepřeji mu to !), naproti tomu Roman Šulyok „má své jisté“- senát Jiřího Dufka nemá pravomoc případně napravit jeho beztrestnost. Celkově došlo k zásadní deformaci skutkové podstaty řízení proti jejímu výchozímu obrazu v obžalobě. Soudí se věc, která je značně odlišná od té původní. Situaci by aspoň částečně mohl změnit Nejvyšší soud ČR vyhověním případné stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaného. Obžalovaná společnost Vltava Holding a.s. sice podala podnět ke stížnosti pro porušení zákona, ale nic nenasvědčuje tomu, že rozhodnutí o něm bude kladné a že by dokonce mohlo padnout ještě před právní mocí rozsudku v novém řízení. Ministerstvo spravedlnosti jako obvykle s nápravou pochybení justice nespěchá, bez ohledu na to, kdo je právě ministrem. Je to jeden z důvodů, pro který jsem se opakovaně vyslovil pro změnu jeho názvu.

Hlavní líčení obnoveného procesu pokračovalo před senátem Jiřího Dufka ve dnech 22. a 23. května 2019. Na řadu  přišly výslechy svědků. Jako první předstoupil před soud právě recidivista Roman Šulyok, přivedený eskortou z věznice. Na jeho výpovědi je vidět, jak temný je stín, který na řízení vrhla „soudkyně OLO“ rozhodnutím o jeho vyloučení do samostatného řízení a zastavením trestního stíhání. Svědek, jenž se zřejmě rád předvádí a je plný nenávisti k bratrům Lebánkovým, chvíli „dělal drahoty“, ale pak se rozpovídal a plně využil jejího „daru“. Shodně se svědeckou výpovědí z původního řízení potvrdil vinu „Slušňáků“: koupili od něj výrobní zařízení, vyráběli cigarety a  prodávali je na černém trhu v Ostravě. Ačkoli jej tentokrát nepovzbuzovala vstřícnými úsměvy paní soudkyně Iveta Šperlichová a soudce Jiří Dufek se tvářil neutrálně, přidal několik „perel“ navíc. Zahrnul soudce Ústavního soudu mezi „justiční mafii“, neboť pouze „justiční mafii“ se mohla podařit výměna soudce. Úspěch akce podle něj svědčí o vlivu Lebánkových. Opakoval tvrzení o podpoře Lebánků „vysokými státními úředníky“, popř. „vysokými policejními důstojníky“. Stejně jako minule je odmítl identifikovat, ale tentokrát se pochlubil stykem s GIBS a příslibem, že vše sdělí „pánovi od GIBS“, jímž myslel příslušníka zlínské expozitury GIBS, jehož identifikoval jménem. Prý před ním učiní prohlášení, v kterém odhalí i jiné zločiny, také pachatele vražd. Obohatil skutkovou podstatu o informaci o existenci „budapešťského Němce“, který měl být jedním z dodavatelů tabáku. Shodně s výpovědí v původním řízení tvrdil, že poznává obžalovaného Jozefa Kajabu. Místo, na kterém jej měl vidět, ale označil jinak než dříve. Podotýkám, že obž. Jozefa Kajabu jako jediného senát Ivety Šperlichové zprostil obžaloby. Postěžoval si, že od té doby, co je v české věznici, dostává různé výhružky, včetně vyhrožování útokem na děti. Výslovně uvedl, že si netroufá tvrdit, že mu vyhrožují Lebánkovi. Informoval ale, že neidentifikovaný člen jeho rodiny mu  v říjnu r. 2018 sdělil při návštěvě, že mu Lebánkovi nabízejí obrovskou částku za změnu výpovědi v jejich prospěch. Nabídku ovšem odmítl. Odmítal odpověď na otázky obhájců, za co se dostal do vězení. Nakonec ale aspoň připustil, že jeho odsouzení souvisí s bratry Lebánkovými.

Jeho věrohodnosti neprospěl svědek Petr Klement, dvojnásobný vrah, přivedený eskortou těžkooděnců Vězeňské služby ČR, vyzbrojených samopaly. Byl blízkým spolupracovníkem Romana Šulyoka v době, kdy provozoval linku  na výrobu cigaret v Malhosticích, tedy dříve, než ji nechal kvapně převézt do Lůžkovic. Měl za sebou odsouzení za obchodování s padělky cigaret Marlboro, jež dostal právě od něho. Potvrdil, že v Malhosticích  výroba probíhala a svědčil o zlých úmyslech a pohrdavém postoji Romana Šulyoka k bratrům Lebánkovým.

Novou skutečností, která v původním řízení nebyla známa, je prolnutí této kauzy s jiným případem stíhání za přípravu krácení daně nelegální výrobou padělků cigaret Marlboro. O té vypovídal jako svědek nedávno nepravomocně odsouzený Zdeněk Menšík, držitel živnostenského oprávnění na výrobu tabákových výrobků. Potvrdil pozoruhodnou skutečnost: spolupracující obviněný z „naší“ kauzy Jiří Uhřík ml. v „jeho“ případě působil jako dodavatel různých potřeb pro výrobu cigaret. Předvolán v „jeho“ kauze jako svědek na doporučení advokáta Jiřího Ostravského odmítl vypovídat. Jako obžalovaný v „naší“ kauze se o této své obchodní činnosti ani slůvkem nezmínil.

Osoby Jiřího Uhříka ml. a advokáta Jiřího Ostravského a soudkyně Ivety Šperlichové nejsou jedinou okolností, která obě kauzy propojuje. V obou případech se mělo jednat o přípravu výroby produktů značky Marlboro. Obě skupiny se neúspěšně pokoušely zprovoznit balicí stroje. Stroj na výrobu cigaret, nalezený ve skladu v Lůžkovicích, který si od bratrů Lebánkových pronajal Roman Šulyok, byl nefunkční. Zdeněk Menšík výrobní zařízení vůbec neměl. Ani jedné skupině nebyla prokázána výroba a prodej výrobků. Rozdíl byl v záměrech, které deklarovali. Linka, uskladněná v Lůžkovicích, měla být po zprovoznění prodána na Ukrajinu. Naproti tomu Zdeněk Menšík měl v úmyslu vyrábět malé série cigaret pro restaurační zařízení, opatřené jejich názvem.

Výpovědi ostatních svědků nepřinesly proti poznatkům z původního řízení nic nového.

Hlavní líčení bude pokračovat v září. Jsem zvědav, zda na rozdíl od senátu Ivety Šperlichové si senát Jiřího Dufka do té doby všimne, že dodávka tabáku do skladu v Lůžkovicích několik dní před vpádem celníků a policistů proběhla pod bdělým dohledem pátracího odboru Celní správy ČR, jehož pracovníci čekali na příjezd kamionu na překladišti. Jestliže věděli, že kamion přijede, patrně věděli, odkud jede, kdo dal příkaz k přepravě, komu tabák patří. To jsou veledůležité informace, jejichž nedostupnost senát Ivety Šperlichové nikterak nepostrádal, ač obhajoba se jich opakovaně domáhala.

ZNEPOKOJIVÁ ZPRÁVA MINISTRYNĚ SPRAVEDLNOSTI

V článku Deformátoři ze 17.května 2019 jsem vyjádřil potěšení nad tím, že ministryně spravedlnosti Marie Benešová upustila od záměru vrhnout se na změny organizační a řídící struktury soudů a státního zastupitelství. V této souvislosti jsem pak vysvětlil mylnost představy, že v ČR máme čtyřstupňovou soustavu soudů, jejíž „výška“ je příčinou zdlouhavosti soudního řízení.

Dne 18.května 2019 vyšel na České justici rozhovor s bývalým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou, který rovněž odmítl domněnku o existenci čtyřstupňové soustavy obecných soudů a její nadměrné „výšce“ jako příčině zdlouhavosti soudního řízení. Vyjádřil  se, že uvnitř čtyřčlánkové organizační struktury soustavy soudů  působí dvě souběžné třístupňové soustavy.  Ve stejný den pak stejné téma se stejným výsledkem pojednala v článku na Parlamentních listech bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Něco asi na tom bude, když jsme se všichni tři bez vzájemné domluvy ke stejné věci vyjádřili shodně.

Následně 19.května 2019 se na Parlamentních listech objevil redakční článek s mnohoslibným nadpisem „Marie Benešová vydala výbušné svědectví: Lidé z Hradu chodili konzultovat soudní kauzy už za prezidenta Havla“, který vzbudil můj zájem. Je to shrnutí rozhovoru s paní ministryní, uveřejněného na Deníku.cz. Nadpisy obou článků ve mně vyvolaly obavy, že po odstoupení od záměru pustit se do reorganizace soudnictví a státního zastupitelství si paní ministryně našla nějakou novou hračku a hlásá nějaké další nehoráznosti.

Ve skutečnosti „výbušná zpráva“ nijak v daném směru výbušná není, protože paní ministryně jí hned dalšími větami vylámala zuby: vysvětlila, že samo uskutečnění konzultací není pohoršlivé, záleží na obsahu jednání. Vzhledem k tomu, že v té době byla nejvyšší státní zástupkyní, dá se předpokládat, že by na zjištění o nezákonnosti styků mezi Kanceláří prezidenta republiky, popř. Václavem Havlem osobně, a soudy reagovala přijetím patřičných opatření.

V souvislosti s výše zmíněnými články mě zajímalo,  zda se vrátila k námětu možných změn v organizační a řídící struktuře soudní soustavy a státního zastupitelství. Zjistil jsem, že se jen okrajově dotkla organizace státního zastupitelství, přičemž nadále setrvává na představě, že u vrchních soudů jako soudů druhého stupně musí intervenovat státní zástupci z třetího stupně, což vede v přípravném řízení trestním k rozdělení státu na dvě země s dvěma sídelními městy zemských (vrchních) státních zastupitelství, poněkud se odlišujících chováním. V dobách, kdy se vedly líté boje mezi stoupenci a odpůrci rušení vrchních státních zastupitelství jsme si snad vyjasnili, že udržování čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství a dělení státu na dvě části pouze kvůli obsluze vrchních soudů jako soudů druhého stupně není vůbec nezbytné.

Zaujala mě zmínka paní ministryně, že nikdy nejednala tak, aby zpochybnila svou nestrannost. Namítám, že její vstup jako společnice do kanceláře, která spravovala záležitosti „katarského prince“  a následné sblížení s podnikatelskou skupinou kolem Moravských naftových dolů, zahrnující členství v představenstvu společnosti Europgas a.s. vyvolává podezření, že její tvrzení není zcela přesné.

Vystoupení Marie Benešové skutečně „výbušný“ obsah má, ovšem jinde než tam, kde jej vidí obě redakce. Spočívá v projevech její nespokojenosti se situací ve státním zastupitelství a v  nezastíraném rozporu mezi názory paní ministryně a nejvyššího státního zástupce na možnost výskytu trestních kauz, vyvolaných na objednávku. Bude-li Marie Benešová prosazovat své názory se stejnou neomaleností, jakou kdysi projevila v konfliktech s krajskou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou či později s ministrem Pavlem Němcem, čekají Pavla Zemana horké chvilky. Naopak, kdyby měl stejný sklon k neomalenému jednání  jako jeho odpůrkyně, mohl by následovat jejího příkladu a podat na ni trestní oznámení třeba pro šíření poplašné zprávy. To ale Pavel Zeman neudělá.

Tak zásadní rozpor mezi ministryní a nejvyšším státním zástupcem je skutečně významným úkazem, který by vláda neměla strpět: jeden z nositelů rozporných názorů by si měl hledat chleba jinde, a to bez ohledu na to, co si  o tom myslí demonstranti na náměstích českých a moravskoslezských měst. Související problematikou jsem se zabýval v článku „Sám proti triumvirům“ , v němž jsem m.j. upozornil na možnost záměny pojmů „objednání trestního stíhání“ a „účelové vyvolání trestního stíhání“. V případě vystoupení Marie Benešové mi není jasné, zda oba pojmy přesně odlišuje. Přímé objednání trestního stíhání, přijetí objednávky a dokonce její uspokojení by bylo protiprávním jednáním nejvyššího stupně závažnosti a ve vězení by měl skončit nejen objednatel, ale také policisté, kteří se rozhodli poptávce vyhovět. Má-li v tomto případě Marie Benešová skutečné důkazy o přijetí a provedení přímé objednávky trestního stíhání, jako osoba práva znalá a vybavená značnou mocí by měla vyvolat trestní stíhání pachatelů. Stane-li se tak, budu se zájmem sledovat, zda má trestní oznámení ministryně spravedlnosti větší váhu než podání občanů, čili zda s ním GIBS „vyběhne“ se stejnou chutí, jak  to činí jiným.  

Pokud ale Marie Benešová  takové důkazy nemá, nebo pokud by jí vyvolané trestní oznámení nevedlo k pravomocnému odsouzení, je  na místě hodnotit její vystoupení jako šíření poplašné zprávy. V tom případě by měla odejít, ať již resignací nebo odvoláním.

Na základě poznatků z vlastní praxe soudím, že k vyvolání trestního stíhání přímou objednávkou může dojít jen v ojedinělých případech, takže zneklidňování obyvatelstva diskusemi na toto téma považuji za nepřiměřené. Jinak to  je s účelovým vyvoláním trestního řízení, k němuž nepochybně občas dochází a je trestuhodným jednáním.

MIMOPROUDOVĚ O KANDIDÁTECH DO EVROPSKÉHO PARLAMENTU

Politická nálada v zemi před volbami do Evropského parlamentu je příznivá vyznavačům  přesvědčení, že je nutná změna chování Evropské unie, zejména Evropské komise a bruselského administrativního aparátu. Za průkopníky změn budou možná voliči uznávat spíše „nově příchozí“ než ty, kteří v Bruselu již zdomácněli.

Má-li mít nepatrná česká delegace v parlamentu slyšitelný vliv, měli by ji tvořit lidé neotřelého myšlení a nadaní sveřepou bojovností. Kvalita osobností je v této souvislosti důležitější než politické programy stran a hnutí.

Hodnotu kandidáta lze měřit různě, tedy i s přihlédnutím k vlivu strany, která jej vyslala do boje. Není to ale jediné možné hledisko. Znepokojen ostudně vysokým počtem vězňů v poměru k počtu obyvatel České republiky, občasným výskytem nespravedlivě odsouzených českými soudy a poměrně častým setkáváním s nezákonnými postupy orgánů činných v trestním řízení posuzuji uchazeče z pohledu jejich ochoty zabývat se utrpením nespravedlivě odsouzených. Je to jiný rozměr hodnocení uchazeče, který je ovšem použitelný jen u těch, kteří se nějakým způsobem dostali do styku s danou problematikou.

Z kandidátů, jež osobně znám, by v Evropském parlamentu byla určitě nejvíce slyšet advokátka Klára Samková, „jednička“ na kandidátce Alternativy pro Českou republiku 2017. Je nadstandardně vzdělaná a vyniká jako úspěšná předkladatelka ústavních stížností, s nimiž většina advokátů zápolí neúspěšně. To mluví o jejích právnických kvalitách, ale i o jejím vztahu k obětem justice. Tyto její klady ale jsou širší veřejnosti téměř neznámé, zato proslula svým nonkonformním vyjadřováním. Např. v současnosti má potíže s Českou advokátní komorou, která ji kárně stíhá za to, že veřejně proklela tureckého velvyslance. Není vyznavačkou zhoubného náboženství politické korektnosti, a proto by nepochybně v Evropském parlamentu působila jako štika v rybníce. V příznivějších podmínkách by se mohla vyvinout v úkaz, srovnatelný s Marie Le Pen. Mám ale obavy, že jako „jednička“ na kandidátce strany, která je na rozdíl od svého německého vzoru takřka neviditelná a neslyšitelná, nemá  naději  na úspěch.

Překvapilo mě, když se na prvním místě kandidátky  hnutí Svoboda a přímá demokracie objevilo jméno Ivana Davida, význačného psychiatra, dříve ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice, kdysi dávno ministra zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana, bývalého poslance za ČSSD a odpůrce bombardování bývalé Jugoslávie. S ČSSD se rozešel, ale stále se jeví jako levicový politik. Je vůdčí osobností hnutí Nová republika, vydávajícího zajímavé stejnojmenné internetové noviny. Jeho názorový profil je výrazný, stabilní a veřejnosti dostupný. S názorovým spektrem hnutí Svoboda a přímá demokracie se překrývá jen částečně. Netuším, zda jeho zařazení na kandidátku hnutí signalizuje možný názorový posun „okamurovců“ směrem doleva. Ale určitě je nesporným projevem názorové tolerance Tomia Okamury a váhy, kterou přikládá kvalitě osobnosti. Nezbývá mi, než mu blahopřát k šťastné ruce.

S Ivanem Davidem jsem měl opakovaně co do činění jako se soudním znalcem i léčitelem, pomáhajícím trestně stíhaným osobám, jež utrpěly „úraz na duši“ právě v důsledku účasti na trestním řízení. Vždy projevoval přísnou profesionální objektivitu, ale současně také schopnost soucitu a smysl pro spravedlnost. Pomohl mnoha nešťastníkům k zlepšení jejich údělu.

Nemilým překvapením je pro mne naopak umístění bývalého ministra kultury Daniela Hermana na posledním – 28. místě kandidátky KDU-ČSL. Připouštím, že strana netrpí tak výrazným nedostatkem kvalitních osobností jako některé součásti její konkurence, takže dostat se na volitelné místo kandidátky není snadné. Přesto si myslím, že je škoda úplně zahodit tak výraznou osobnost s velkými politickými zkušenostmi.

Neznám zákulisí vedení strany, proto mohu o příčinách daného zacházení s Danielem Hermanem pouze spekulovat. Nemyslím, že by mu u voličů škodil jeho konflikt s prezidentem republiky kvůli neudělení státního vyznamenání jeho australskému strýci. Miloš Zeman má spoustu odpůrců, v jejichž očích by tato lapálie mohla Danielu Hermanovi spíše prospět. Spíše si ale myslím, že se na ni již dávno zapomnělo.

Opakovaně se Danielu Hermanovi vyčítají jeho přátelské vztahy k sudetským Němcům. Zde se ale jeho osobní problém prolíná s obecným problémem vztahu našeho národa k Němcům obecně a k těm sudetským zvlášť. Dovedu pochopit záporné postoje, vyvolané zkušeností německé okupace, neboť sám jsem ji celou prožil. Odnesl jsem si z ní bolestivé zážitky, jichž většina Hermanových kritiků byla ušetřena. Mám v paměti šok, který jsem zažil při setkání se známými uniformami při návštěvě pěveckého sboru armády Německé demokratické republiky v Praze. Kroutil jsem tehdy hlavou nad Gottwaldovým výrokem že „není Němec jako Němec“. Postupně jsem si ale uvědomoval, že Němci jsou národ s velkou kulturou a naše tisícileté soužití s nimi v Evropě nebylo vždy jen bojem na život a na smrt, ale také zahrnovalo vzájemné  ovlivňování a součinnost. Byly přece také doby, kdy čeští panovníci byli významnými politickými činiteli středověké Svaté říše římské, založené Karlem Velikým. Dodnes nejsem vypořádaný s otázkou, jak je možné, že tento kulturní národ se nechal zfanatizovat Hitlerem a jeho smečkou k poklesu na úroveň zvířeckosti.  Nicméně časem jsem pochopil, že pro naše vztahy by měla být rozhodující nová skutečnost: tou je zkušenost Němců s hrůzami druhé světové války a strázněmi poválečného života ve zničené zemi. Na rozdíl od  stejně postižených národů bývalého Sovětského svazu se s ní pocitově vyrovnávali jako poražení. Takový otřes je nikdy v minulosti nepotkal a má výrazný vliv na jejich hodnotová měřítka. V určité fázi svého života jsem musel často cestovat po obou částech Německa, setkal jsem se s mnoha lidmi a také se sudetskými Němci. Jen jednou jsem narazil na nenávistné chování, jinak převládala nostalgie po staré vlasti a přátelské chování. Za těchto okolností bychom mohli uvěřit, že jsme vstoupili do fáze vzájemného ovlivňování a součinnosti obou národů. Voliči, kteří se hlásí ke křesťanským hodnotám a modlí se „odpusť nám, jakož i my odpouštíme“, by pro Hermanovu smířlivost měli mít pochopení.

Jeho osobnost má ale i ten „další rozměr“, o němž jsem se zmínil výše. Ze své praxe vím, že dokáže k stíhaným osobám přistupovat bez předpojatosti a objektivně pochopit pohnutky jejich jednání. Ctí presumpci neviny a věří v možnost nápravy hříšníků. Proto  je ochoten poskytnout posilu a případně pomoci.

Jeho přístup k nešťastníkům je vzácný, častěji se setkávám s nekřesťanskou pomstychtivostí. Je to rozhodující pro můj údiv nad zařazením Daniela Hermana na 28. místo na kandidátce.

DEFORMÁTOŘI

Pojem „deformátor“ je  zde míněn jako protiklad k označení „reformátor“: označuje nositele nápadů na organizační změny, jejichž uskutečnění by přineslo nenapravitelné škody.

Jistě by k nim patřila ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Naštěstí deformátorský zápal, s kterým vítězně vtáhla do úřadu, ji rychle  opustil. Již bude pouze sbírat podklady pro reformátorské kroky svého nástupce. Potěšila mě dvakrát: poprvé odtroubením záměru vyvolat zmatky v soudnictví a státním zastupitelství, podruhé, a to  ještě více,  naznačením skutečnosti, že ozdobou příští vlády již nebude.

Nicméně svým vystoupením vypustila z láhve džina chuti vyvolávat změny v resortu spravedlnosti. Když se ozval poslanec Jakub Michálek s nápadem zrušit okresní soudy, pomyslel jsem si něco o povrchnosti a neodpovědném zeleném mládí. Když jsem totéž slyšel od profesora Gerlocha, zpozorněl jsem a vzpomněl jsem si, že  podobnými úvahami ve velmi obecném provedení kdysi také perlil bývalý ministr Robert Pelikán. Žádný z jmenovaných nemá zkušenost soudce. Rozpomněl jsem se také na líté boje, které se kdysi vedly mezi stoupenci  rušení vrchních státních zastupitelství a jejich odpůrci.

Společným znakem snad všech, kdo se do těchto debat pouštějí, je zmatení pojmů: pletou si články organizační struktury se stupni řídící (instanční) struktury. Věří tomu, že vrchní soudy jsou třetím stupněm řídící struktury. Mnozí si myslí, že jejich existence je příčinou pomalosti soudního řízení, domnívajíce se, že rozhodnutí okresních soudů musí na cestě k Nejvyššímu soudu ČR projít přes krajské a vrchní soudy. Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom čtyřstupňovou soustavu soudů, ale ve skutečnosti je všecko  jinak.

Stoupence  rušení jak okresních tak vrchních soudů spojuje přesvědčení, že příčinou pomalosti soudů je „výška“ čtyřčlánkové organizační struktury. Pokud jim někdo zpochybnil záměr rušit vrchní soudy, horují pro její snížení uříznutím nejnižšího článku, tedy okresních soudů.

Ve skutečnosti máme dvě dvoustupňové soustavy, jejichž společným zastřešením je Nejvyšší soud ČR jako soud pro mimořádné opravné prostředky a sjednocování právních názorů. Pro zvládnutí běžných případů jsou prvním stupněm okresní soudy, druhým odvolací senáty krajských soudů. Mimořádné opravné prostředky proti odvolacím rozhodnutím krajských soudů míjejí vrchní soudy a putují přímo k Nejvyššímu soudu ČR. Složitější případy řeší v prvním stupni prvostupňové senáty krajských soudů, jejichž rozsudky lze napadnout odvoláním k vrchnímu soudu  a opět je možnost uplatnění mimořádných prostředků u Nejvyššího soudu ČR.

Z uvedeného logicky vyplývá, že zdlouhavost soudního řízení není důsledkem vložení dvou dvoustupňových soustav a jejich společného zastřešení vrchními soudy do „čtyřpatrové“ organizační struktury, protože dva zmíněné subsystémy se vzájemně neovlivňují.

Poměry ve státním zastupitelství jsou poněkud odlišné. Každý článek organizační struktury je současně stupněm řídící struktury. Vrchní státní zastupitelství jsou třetím stupněm řídící struktury, ale jejich státní zástupci intervenují u vrchních soudů, které jsou druhými stupni. Podstatně výrazněji než v soudnictví se ve státním zastupitelství projevují pozůstatky zemského zřízení.

Nespornou výhodou současného uspořádání soudů je jednak  soustředění náročných kauz v rukou prvostupňových senátů krajských soudů, jejichž členy jsou vybraní zkušení soudci, dále  svěření odvolání proti rozsudkům prvostupňových senátů krajských soudů do rukou „špičkových“ soudců vrchních soudů. Je  to jediné slušné dědictví po totalitním soudnictví. Z tohoto pohledu se současná soustava soudů jeví jako racionální  a vyvážená, což je vážným důvodem k nedůvěřivému přístupu k nápadům deformátorů.

V případě zrušení vrchních soudů by se rozhodování o odvolání proti rozsudkům krajských soudů nemohlo přesunout jinam než na Nejvyšší soud ČR. Ten by tím ovšem ztratil punc čisté specializace na rozhodování o mimořádných opravných prostředcích a na sjednocování právních názorů  soudů. Pokud by měl Nejvyšší soud ČR, sídlící v Brně, převzít agendu vrchních soudů, musel by rozšířit soudcovský sbor o několik desítek velmi kvalitních soudců, pro jejichž umístění v Brně by neměl prostory. Představa, že by soudci dosavadních vrchních soudů přistoupili na stěhování nebo každodenní dojíždění do Brna, je zjevně nereálná. Prakticky by to nejspíš dopadlo tak, že na budovách vrchních soudů by se objevily cedule s označením pobočky Nejvyššího soudu ČR. Smysl takové reorganizace nevidím.

Vrchní soudy ale v současnosti skutečně v řadě případů působí jako brzda zdlouhavostí procesů. Čekání rok i dva na rozhodnutí vrchního soudu je skutečně vada. Řešení není v jejich rušení, ale v personálním posílení, jemuž by měl ovšem předcházet audit využití času soudců, jejich asistentů a dalšího personálu. Bez auditu nelze objektivně rozhodnout, zda extrémně dlouhé projednávání odvolání je výsledkem přetížení soudců nebo jejich nevýkonností.

Ani okresní soudy nejsou zcela bezproblémové. Některé jsou tak malé, že dlouhodobé onemocnění jednoho soudce může vyvolat nezvladatelné hromadění nevyřízených věcí. Také se hůře domáhají prostředků na vylepšení finančního pokrytí jejich oprávněných potřeb.

Pouhé zrušení okresních soudů a jejich začlenění do struktur krajských soudů by ale nevedlo k žádnému zlepšení situace. Po něm by musela následovat reorganizace, kterou by se setřely jejich velikostní rozdíly.  Není  jasné, jak by se řešilo rozlišení kauz podle náročnosti, které je nespornou výhodou současného uspořádání. Nejjednodušší a z hlediska respektování zásady příslušnosti zákonného soudce nejčistší by bylo přidělování případů podle pořadí jejich přijetí bez ohledu na závažnost žalovaných skutků. Mohlo by se ovšem stát, že k řešení těžkých zločinů by se náhodně dostávali nezkušení soudci. Řešení by mohlo být ve zřizování vnitřních „koleček“ pro přidělování kauz různého typu, ale to je opatření, které se dá zneužít k účelovému přidělování věcí za účelem ať již zvýhodnění nebo naopak poškození stran řízení.

Ještě větší potíže by vznikly tím, že počet podávaných odvolání proti rozsudkům okresních soudů by se nezmenšil. Protože by již neexistovaly odvolací senáty krajských soudů, všechna odvolání soudců, převzatých ze zrušených okresních soudů, by se valila na vrchní soudy, které nemají přiměřenou kapacitu. Potřeba navýšení počtu soudců vrchních soudů by byla tak velká, že by patrně bylo nutné zřídit další dva až tři vrchní soudy.

Všechny reorganizace by kromě rozsáhlých přesunů soudců a pomocného personálu provázela nutnost stěhování agend v rozsahu desítek, možná i stovek tun.

Podle mého laického názoru je nezbytné chránit soustavu soudů před zásahy deformátorů,  tedy zachovat její členění na okresní, krajské a vrchní soudy, nad nimi Nejvyšší soud ČR. Snahy o zvýšení výkonnosti soudní soustavy by měly jít cestou výrazného posílení kapacity vrchních soudů a dále slučováním malých okresních soudů do větších celků, možná  až do vytváření „okresních“ soudů se sídlem v místě působení krajských soudů. Při plánování změn územní struktury soudnictví a státního zastupitelství by se mělo přihlížet i k dostupnosti soudů a státních zastupitelství občanům.

Pokud by už mělo dojít na reorganizaci soudní soustavy a státního zastupitelství, mělo by to být příležitostí k jejich navázání na strukturu územní správy a policie. Zatímco krajská ředitelství PČR jsou v sídlech krajských územních orgánů státní správy, krajské soudy a krajská státní zastupitelství „obhospodařují“ dvě i více krajských ředitelství PČR. 

SOUD POSLEDNÍ NADĚJE

Internetové noviny Česká justice převzaly zprávu ČTK o ústavní stížnosti, kterou podali bratři Alexandr a Zdenek Zemkovi proti odsouzení za údajně neoprávněné vyžádání licencí pro provozování dvou fotovoltaických elektráren. Jejich obhajobou proti krutému rozsudku Krajského soudu v Brně - senátu Aleše Novotného - se již dříve zabýval Vrchní soud v Olomouci a po něm Nejvyšší soud ČR, jež je viny nezprostily. Obracejí se nyní k Ústavnímu soudu jako k poslednímu útočišti.

Při četbě článku jsem si uvědomil, že jejich trestní řízení i novinářské články ovládají shodná klišé, která ve svém výsledku vedou k nespravedlivému posouzení jejich viny.

Obecně se tvrdí, že elektrárny v době vydání licencí nebyly dokončeny. Žalobce Radek Mezlík dokonce v obžalobě vědomě lhal, že nebyly dokončeny ani zčásti, což soudce Aleš Novotný s chutí převzal. Slova „ani zčásti“ vypustil z výrokové věty rozsudku Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací. Pravda je ale taková, že krátce před obhlídkou elektráren, po které následovalo vydání licencí, nad elektrárnami přeletěla družice NASA a vyfotografovala je. Na fotografiích s vysokým stupněm rozlišení lze přímo počítat panely. Mělo jich tam být 65 tis., ale v okamžiku fotografování jich chybělo cca 170. Fotografie nebyly provedeny před soudem jako důkaz, neboť  o to nestál ani žalobce, ani obhájce.

Dále se tvrdí, že trestnost jednání žadatelů o licence je dána předložením padělaných revizních zpráv. Do licenčního spisu se skutečně dostaly padělané zprávy, které nevyhotovil příslušní revizní technik, jenž vykonával průběžně technický dozor na staveništi . Revizní zprávy jsou povinnou přílohou žádosti o vydání licence. Energetický regulační úřad jako vydavatel licencí pouze bere na vědomí jejich založení do spisu, aniž by byl oprávněn je zkoumat. Investor si určitě padělky neobjednal, rovněž nebyl oprávněn je zkoumat a o jejich použití nevěděl. Padělání revizních zpráv je jistě protiprávním jednáním, ale považoval bych za porušení ústavních práv obžalovaných, pokud by se jim kladlo za vinu protiprávní jednání někoho dalšího.

Novinářům ale běžně uniká, že Alexandr a Zdenek Zemkovi byli ve skutečnosti odsouzeni  pouze za to, že podepsali protokoly o převzetí  elektráren od subdodavatele, ačkoli v den podpisu ještě nebylo zařízení hotové. Měli tak jednat s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad a vylákat od něj licence, na které neměli nárok. Toto tvrzení ale ignoruje logistiku licenčního řízení a skutečná pravidla posuzování nároku na licence. V obchodní praxi není úplně neobvyklé, že objednatel z jakýchkoli formálně právních důvodů převezme nedokončenou zakázku. Žadatel o licenci musí mimo jiné prokázat, že je majitelem zařízení. Doklad o tom je přílohou k žádosti. Protože v r. 2010 stát prudce změnil podmínky pro poskytování finanční podpory obnovitelných zdrojů energie, mezi budovateli elektráren vypukla panika.  Na sklonku roku se neúnosně zvýšil počet žádostí o licence a prodloužily se lhůty čekání na provedení licenčního řízení. Žadatelé podávali žádosti s předstihem, aby měli jistotu, že přijdou na řadu ještě v r.2010. V našem případě nebylo tedy nic divného na tom, že si bratři Alexandr a Zdenek Zemkovi připravili doklad o vlastnictví elektráren s předstihem.

Podsouvání úmyslu oklamat tímto způsobem  Energetický regulační úřad je příkladem  postupu podle zásady „in dubio contra reo“ (v pochybnostech v neprospěch obviněného), hodného autora lživého výroku o nedokončenosti elektráren „ani zčásti“. Z nějakého důvodu  měl žalobce silný zájem „dostat Zemky do tepláků“, proto lhal o nedokončenosti „ani zčásti“, a proto ze dvou možných výkladů skutkových zjištění vždy důsledně volil ten nepříznivý. Kdyby žalobce úmyslně nezdramatizoval hodnocení předávacích protokolů a přijal prostý výklad jejich vyhotovení jako pouhého dokladu o vlastnictví, nebylo by za co bratry soudit.

 K vydání licencí obvykle dochází po komisionelním posouzení stavu zařízení, při němž se pouze konstatuje úplnost formálních náležitostí žádosti. Rozhodnutí o vydání licencí v tomto případě padlo na základě posouzení stavu elektráren komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu s přihlédnutím k mínění externích znalců, kteří se obhlídky rovněž zúčastnili.  Kdyby stav elektráren nárokům posuzovatelů nevyhovoval, Energetický regulační úřad by licence nevydal, i kdyby žadatelé předložili ke každé elektrárně deset nepravdivých potvrzení o dokončenosti.

Případ je smutnou ukázkou nemilé skutečnosti, že výchozí myšlenkové schéma výkladu skutkových zjištění policií může projít všemi následnými stupni jejich hodnocení, aniž by si jeho chybnosti kdokoli všiml, a to  často i navzdory velmi kvalitní obhajobě. Jednou si vyšetřovatel a žalobce vzali do hlavy, že bratři Zemkovi podepsali protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví jejich firem za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu, a tak to zůstalo, i když k prokázání dokončenosti elektráren sloužilo ve skutečnosti posouzení jejich stavu na místě. V dovolání k Nejvyššímu soudu ČR byla tato záležitost objasněna přesně a srozumitelně, ale na prolomení ustálených myšlenkových schémat to nestačilo.

Osud Alexandra a Zdenka Zemkových je o to smutnější, že krátce po podepsání zmíněných protokolů odcestovali do zahraničí. Dalších etap jednání o získání licencí se vůbec nezúčastnili a soud je s problémy nedokončenosti elektráren a padělanými revizními listinami nespojuje.