ÚSTAVNÍ SOUD KE KAUZE SHAHRAMA ZADEHA

Dne 4. května 2018 vyhlásil Ústavní soud ústavní nález z 24. dubna 2018 k ústavní stížnosti obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, která je od r.2014  v pořadí již sedmá, vztahující se k uvalení vazby na něj. Ústavní soud ji zčásti zamítl, zčásti odmítl. Jeho rozhodnutí nevyvolalo senzaci, novinářské zprávy o jednání byly vesměs věcné. Novináři ale nevěnovali pozornost upozornění soudkyně zpravodajky  Kateřiny Šimáčkové, že soud se nezabýval důvody trestního stíhání stěžovatele ba ani věcnými důvody vazebního rozhodnutí, neboť stížnost se týkala pouze procesních záležitostí. To je informace velmi důležitá pro občany, kteří nemají zájem zabývat se právními zákruty rozhodnutí, nicméně zprávě přizpůsobují své postoje ke kauze a obžalovanému.

Nevyhovění ústavní stížnosti není důvodem ke škodolibosti: vyhovění by nejspíš nemělo za následek okamžité propuštění na svobodu.

Důležitá je také skutečnost, že ústavní nález je „rozhodnutím o minulé válce“, neboť ústavní stížnost se týká soudních rozhodnutí z 27. září  a 19. října r.2017. Od té doby šel vývoj dál, napadená rozhodnutí již převrstvila nová a týrání pana obžalovaného a jeho rodiny nesmyslnou vazbou nerušeně pokračuje. Jen argumenty k jeho odůvodnění jsou stále ubožejší a upadly až k použití nestydaté lži senátu Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a dítěte v U.S.A., kam by prý mohl za nimi uprchnout.

Při poslechu vyhlášení ústavního nálezu a četbě jeho písemného vyhotovení jsem si jako laik vybavil známý vtip o dvou právnících s třemi právními názory a výrok, jenž jsem kdysi slyšel z úst nejmenovaného soudce Nejvyššího soudu ČR „komu chceme, tomu pomůžeme…“. Při vší úctě k Ústavnímu soudu si myslím, že jeho rozhodnutí k některým bodům stížnosti není jediné možné.

Bez výhrady lze přijmout výrok, že stížnostní soud nemohl současně s prodloužením vazby rozhodnout o vrácení kauce 150 milionů Kč: je logické, že o tom by mohl rozhodnout pouze senát, který počátkem r. 2016 kauci přijal. Oceňuji při tom, že soudkyně zpravodajka připustila, že držení  kauce soudem a pokračující věznění pana obžalovaného je zásahem do majetkových práv složitelů kauce, proti němuž by se mohli sice bránit, avšak přiměřeným postupem. Dovedu si ovšem živě představit, že po vrácení kauce a po propuštění pana obžalovaného z vazby Městským soudem v Brně by někoho zcela jistě napadlo, že ve „velké daňové kauze“ Krajského soudu v Brně mu hrozí vysoký trest, pojistka kaucí odpadla a proto: šup s ním znova za mříže.

Formálně správné je na první pohled odmítnutí argumentace stěžovatele o překročení povolené tříleté hranice trvání vazby, ke kterému došel sečtením pobytu ve vazbě Krajského soudu v Brně a té současné. Ústavní soud namítá, že nelze sčítat doby pobytu ve vazbě ve dvou rozdílných řízeních. V daném případě jde ale o procesy navzájem těsně propojené. Vždyť pana obžalovaného vzali po několika měsících svobody znova do vazby, protože si obstarával důkazy, jimiž se údajně chtěl hájit (ale nakonec nehájil) ve „velké daňové kauze“. Pokud by Ústavní soud „splynutí“ obou kauz uznal a na argument stěžovatele přistoupil, bylo by to jistě neobvyklé, ale nepochybně humánní. Pro pana obžalovaného a jeho rodinu je strašlivá souhrnná délka  vazby tíživá a okolnost, že ji čerpá ve dvou dávkách, jejich utrpení nezmírňuje. Ovšem trestní řád pojem humánního rozhodování nezná a v zkostnatělém myšlení strážců spravedlnosti se nevyskytuje.

Zato mě přímo pobuřuje tvrzení, že doba sepsání a  doručení písemného vyhotovení rozhodnutí se nezapočítává do doby trvání celého cyklu vazebního rozhodnutí. Soud takto odmítl námitku trvání vazebního řízení na obou stupních po dobu 85 dní, což zhruba dvojnásobně převyšuje hranici 6 týdnů, stanovenou Evropským soudem pro lidská práva. Podle Ústavního soudu ale ve skutečnosti řízení trvalo přibližně jen měsíc a půl, neboť čekání na sepsání a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí do ní nepatří, takže lhůta dle ESLP byla zachována. Stěžovatel prý měl možnost informovat se o rozhodnutí stížnostního senátu telefonicky nebo návštěvou soudu. Jenže pro vyhodnocení odůvodnění rozhodnutí a stanovení dalšího postupu obhajoby je nezbytné mít v ruce písemné vyhotovení. Kusá telefonická informace je nedostatečná. Doba sepsání a doručování písemného rozhodnutí je pro vazebně stíhaného mrtvým časem. Ostatně i lhůty pro podání případného mimořádného opravného prostředku se nepočítají od data samotného rozhodnutí, ale až od jeho doručení.

Ústavní soud přitakal krácení ústavně chráněného práva stěžovatele na dvoustupňové řízení, když schválil rozhodnutí stížnostního senátu nerozhodnout o stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, protože podáním obžaloby ztratil oprávnění do vazebního řízení zasahovat. Ústavní právo stěžovatele tak prý nedoznalo újmy. Známe ale jiná rozhodnutí, podle nichž za zmíněné situace má rozhodnutí o stížnosti přejít na senát, příslušný pro hodnocení opravných prostředků, uplatněných v průběhu hlavního líčení. Dva právníci mají tři názory, komu chceme, pomůžeme…

Stěžovatel také namítal, že v rozhodnutí vazebního soudu scházel výrok o jeho ponechání ve vazbě a měl být proto propuštěn na svobodu. Ústavní soud k tomu uvedl, že výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě je i nadále pravidlem, ale slovní ekvilibristikou nakonec dospěl k popření svého vyjádření tvrzením, že nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě nemusí samo o sobě nezbytně vést k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Ze srovnání plyne, že vždy platí především to, co škodí obviněnému.

Ústavní soud dále odmítl stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, nevypořádaly se přiměřeně s jeho výhradami a nezvážily přiměřenost délky trvání vazby s přihlédnutím k slábnutí důkazů. Ústavní soud si umyl ruce upozorněním, že není součástí soustavy trestního soudnictví, nicméně nakonec uznal, že obecné soudy v tomto případě měly právo opakovat ve svých rozhodnutích dřívější argumentaci, pokud důkazní situace nedoznala výrazných změn. V tom je ale jádro pudla: již v době vydání napadených rozhodnutí důkazní situace, na které stojí obžaloba, začala dostávat trhliny. Ovšem soud, který je nechce vidět, je nevidí a Ústavní soud s radostí jeho zaslepenost posvětí, neboť věcnými námitkami stěžovatele proti rozhodnutí obecných soudů se s pocitem ulehčení raději nezabývá, neb nemusí, protože není součástí trestního soudnictví a da capo al fine jako v té písničce o psovi, který jitrničku sežral v kuchyni maličkou.

Tento ústavní nález nemůže současnou situaci pana obžalovaného ovlivnit, neboť obecné soudy  později opět rozhodly o jeho ponechání ve vazbě. Dnes je pro něj důležité, že došlo k podstatnému vývoji důkazní situace, což by mělo ovlivnit rozhodnutí soudu při blížícím  se novém přezkoumání vazebních důvodů. Není ovšem vyloučeno, že bez ohledu na to důsledný stěžovatel napadne ústavní nález stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, který již jednu jeho stížnost přijal k projednání.

.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 11

Pokračování hlavního líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. u senátu  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka ve dnech 2. a 3. května 2018  bylo zasvěceno přehrávání odposlechů a čtení listinných důkazů. Je to dění nepříliš zábavné, které účastníci částečně přežívají souběžným využitím času k jiným činnostem: k psaní na notebooku, šeptanými rozhovory se sousedy, podřimováním nebo i flirtováním.

Na začátku jednání z obžalovaných byli přítomni pouze SAZ a „právník Ondra“- Ondřej Kučera. SAZ ale požádal o povolení neúčasti a následujícího dne se již  nezúčastnil ani jeho spoluobžalovaný a také houf advokátů se zmenšil. Nicméně SAZ před návratem do cely pronesl prohlášení, v němž si trpce stěžoval na příkoří, jichž se mu ze strany soudu dostává.

Nezapomněl soudci Kabelíkovi, že nedbal jeho bolestí, když jej nutil k účasti na hlavním líčení prostřednictvím videokonference. Považuje to za ponižující zacházení. Vyčetl mu změny pravidel v průběhu řízení a nedbalé procesní nakládání s jeho námitkou a zejména hrubý zásah do soukromí zveřejněním obsahu paměti jeho iPadu a mobilního telefonu. Postěžoval si na nedotknutelnost chybujících státních zástupců a soudců. Připomenul překročení časového omezení koluzní vazby a narušení   soukromí jeho manželky kázeňsky potrestaným žalobcem Michalem Galátem. Rozhořčil se i nad podlostí stížnostního senátu, který nezbytnost zachování útěkové vazby obhajoval nízkou lží o pobytu jeho manželky s dítětem v U.SA., když soudu je jistě známo, že manželka se synem jej pravidelně navštěvují ve vazbě. Dovolával se mezinárodní Úmluvy proti mučení. Některé výtky se senátu Michala Kabelíka vůbec netýkají, což ale nesnižuje bolestivost bezpráví, jehož se na SAZ dopouští účelové uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců.

Předseda senátu se vyjádřil ke stížnosti na  zneužití obsahu paměti iPadu a telefonu právním výkladem, při němž si pomohl srovnáním fotografie malého dítěte a psa na jednu hodnotovou úroveň. Nepřímo z něj vyplývá, že se vlastně vůbec nic nestalo, že práva obžalovaného lze libovolně narušovat, pokud to lze formálně právně odůvodnit. Podobně se kdysi vyjadřovaly různé orgány státního zastupitelství k výhradám k zneužití zdravotní dokumentace manželky SAZ. Tento obžalovaný je v očích justice podčlověk a padá to  také na jeho blízké.

Přehrávání prostorových odposlechů nebylo vždy jen nudné, ale místy naopak vzrušující. Odposlech musí být předem připraven, což předpokládá znalost předem  místa a času, kde se sledovaná událost odehraje. Z toho, co jsme slyšeli, je zřejmé, že při nejmenším část aktivit údajného zločinného uskupení probíhala pod přímou kontrolou policie, pokud je dokonce policie přímo neřídila. Nejvýrazněji se to projevuje na případu obžalovaného policisty Jana Šebka: uvolil se přijmout trestní oznámení svědka Doležala. Musel by ho přijmout, i kdyby jej předem neuvedl kamarád. Doležalovu akci policie kontrolovala pořizováním zvukového záznamu. Čili policie předem věděla, že dojde k sepsání křivého trestního oznámení svědkem Doležalem a nechala tomu volný průběh. Jana Šebka prakticky obětovala svému záměru vytvořit zločinecké uskupení. Policista  pak zažil dramatické zatčení komandem zakuklenců, spojené s prohlídkou jeho kanceláře. Byl propuštěn ze služby u Policie České republiky a dostal se „jako slepý k houslím“ mezi spoluobžalované SAZ. Předkladatel falešného trestního oznámení je na svobodě jako svědek obžaloby. Peníze, které dostal od SAZ za křivou službu, skončily ve státní pokladně. A  SAZ má nést trestní odpovědnost za svědkovo jednání, jež proběhlo se souhlasem a pod kontrolou policie. Přemýšlím, co by na tyto postupy vyšetřování  a vytváření zločineckého uskupení řekl zesnulý ústavní soudce Vojtěch Cepl, jehož senát kdysi vydal  ústavní nález, zakazující používání policejní provokace jako nástroje dokazování.

V odposleších telefonických rozhovorů zazněl jen jednou hlas SAZ: jednalo se o velmi dlouhý rozhovor  s Johnem Bokem, v němž se předseda spolku Šalamoun vyjadřoval nelichotivě k posedlosti soudce Aleše Novotného lustrovat veřejnost v soudní síni. Současně komentoval i  mé články o této „velké daňové kauze SAZ“. Zmíněný soudce bohužel nebyl přítomen a patrně se ani k záznamům nedostane, neboť nejsou součástí důkazů „jeho“ kauzy. Ale i kdyby záznam slyšel, sotva by to ovlivnilo jeho chování.

Moralita na závěr, vyvozená z naslouchání odposlechům telefonických rozhovorů: odposlouchávání se stalo takřka národním sportem. Každý by si měl uvědomovat, že i jeho hovory by se mohly stát předmětem zájmu a mohly by pak zaznít v soudní síni. Slovník nekontrolovaného slovního projevu může být šokující pro posluchače, kteří s překvapením zjišťují, že na pohled slušný a sympatický obžalovaný se vyjadřuje „jako dlaždič“, což by od něho nečekali.

Jednání  bude pokračovat ve dnech 7. a 8. června 2018.

PŘED BRANOU VĚZENÍ

V těchto dnech se připravuje k nástupu výkonu trestu nebo hledá cestu k jeho oddálení sedm z původních deseti obžalovaných v trestním řízení soudním, veřejnosti známém jako „kauza Vitásková“,vedeném v 1.stupni u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a pravomocně ukončeném rozsudkem senátu předsedy Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci.  

Základní příčinou jeho zahájení bylo údajně nezákonné vydání Energetickým regulačním úřadem (dále jen ERÚ)  licencí na provoz fotovoltaických elektráren společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o silvestrovské noci r.2010. Obě elektrárny byly vlastnictvím holdingu Ferromet a.s. „Silvestrovské“ licenční řízení proběhlo v době, kdy v čele ERÚ stál předseda Josef Fiřt a místopředseda Blahoslav Němeček a ve významném postavení také oznamovatel trestného činu Antonín Panák, kteří za podezřelý způsob provedení licenčního řízení nebyli nikdy voláni k odpovědnosti a naopak v trestním řízení působili jako svědci na straně obžaloby.

Obžalováni byli jednatelé obou investorských společností, Alexandr a Zdeněk Zemkovi, skupina techniků, kteří řídili výstavbu elektráren nebo se na ní podíleli jinak, dva úředníci Energetického regulačního úřadu Luděk Pražák a Ilona Floriánová, kteří se podíleli na vydání licencí. K nim příslušné orgány přihodily předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou  a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ. Podstatná část dokazování se jich vůbec netýkala, ale musely mařit čas a peníze účastí na dlouhém řízení. Luděk Pražák dosáhl zproštění již u soudu 1. stupně, Ilonu Floriánovou soud shledal vinnou, ale neuložil jí trest a Alenu Vitáskovou jako jedinou zprostil odvolací soud, ač Aleš Novotný jí uložil krutý trest osmi a půl let vězení.

Hlavní líčení 1.stupně bylo zahájeno dne 2. června 2014, závěrečné řeči dozněly dne 11.prosince 2015 a teprve dne 22.února 2016 došlo na vyhlášení rozsudku. Odvolací Vrchní soud v Olomouci případ uzavřel rozsudkem ze dne 17. ledna 2018. Čekání na odvolací řízení od 22.února 2016 do 17.ledna 2018 si všichni obžalovaní „užili“.   Připočteme-li čas, strávený předsoudními etapami trestního řízení, orgány činné v trestním řízení pustošily životy obviněných déle než pět let. Žádný z obžalovaných na tuto část života nikdy nezapomene.

Snad  všichni odsouzení půjdou do vězení s pocitem, že jsou obětí neodpovědnosti státu. Nemají na to všichni stejný nárok, nicméně je pravda, že na počátku všeho byla marnotratnost státu, který povzbudil zájem podnikatelů o budování obnovitelných zdrojů energie přemrštěnou finanční podporou, promítnutou do vysokých výkupních cen. Fotovoltaický byznys se okamžitě stal něčím na způsob „klondiku“ a podnikatelé si brali úvěry se splátkovými kalendáři, postavenými na předpokládaných vysokých příjmech. Ferromet a.s. zatížil investiční výstavbu v objemu 1,3 miliardy Kč úvěrem ve výši 1,0 miliardy. Nezpůsobilost splácet by jej přivedla ke krachu. Na rozdíl od některých jiných investorů měl ke vstupu do fotovoltaického byznysu nespekulativní důvod: v období krize klesla k nule poptávka po lešenářských trubkách a hrozilo propouštění kvalifikovaných zaměstnanců. Ferromet našel náhradní program ve výrobě nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely, a protože měl vlastní volné pozemky, začal stavět. Stát sice „klondike“ spustil, ale v listopadu r.2010 drasticky snížil výkupní ceny pro elektrárny, jež zahájily výrobu po 1.lednu 2011. Byl to hluboký zásah do způsobilosti podniků splácet úvěry, který je existenčně ohrozil. Je přirozené, že investoři se snažili doběhnout do cíle včas,  aby si zajistili zachování podmínek, za kterých začali s realizací svých investičních projektů.

Prvotní příčinou zahájení trestního stíhání bylo ale zjištění, že kdosi založil do licenčních spisů padělané revizní zprávy. Určitě k tomu nedošlo z výše uvedených příčin a investoři si tuto podivnou „službu“ neobjednali a ani o ní nevěděli. Přesto na ně dopadá odpovědnost za ni.

Vyšetřování se mohlo omezit na toto zjevně protiprávní jednání a přezkum nároku elektráren na vydané licence se mohl uskutečnit ve správním řízení. Z padělání licencí ale přeskočila jiskra a rozhořel se požár kvůli podání  žádostí o vydání licencí a následné vyhovění, k čemuž mělo dojít, ačkoli elektrárny údajně nebyly dokončeny.

Rozsudek senátu Aleše Novotného čítá 167 stran, odvolací soud se spokojil ve svém výtvoru se 130 stranami. Významnou část obou  textů zaujímají okopírované ucelené části obžaloby, ale i tak objem rozsudků může působit dojmem, že vše bylo řádně přezkoumáno a vyhodnoceno. Dojem ale může být klamavý. Sotva lze uvěřit ve svědomitost a odpovědnost soudce Aleše Novotného, který po neslušně dlouhé době na přípravu vyhlášení rozsudku spekuloval o důvodech, proč si Alena Vitásková ze „starého“ vedení úřadu ponechala právě spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, když všechny ostatní vyházela. V průběhu hlavního  líčení ovšem soud zjistil, že paní obžalovaná nastoupila do ERÚ až po Aleně Vitáskové a nikdy dříve v ERÚ nepracovala. V případě Aleny Vitáskové zase tvrdil, že podle informací, které při hlavním líčení podal žalobce, se do své funkce předsedkyně ERÚ dostala díky „nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové“, ač státní zástupce o něčem takovém neutrousil ani slůvko a podobné zjištění z dokazování nevyplývalo. Hlavně ji odsoudil ke krutému trestu, ač dle svého doznání neměl proti ní přímé důkazy. Při takové povrchnosti či nedbalosti soudce se pak není co divit, že se spokojil s neurčitým tvrzením  o nedokončenosti elektráren, o jejíž kvantifikaci se nezajímal. Je pravda, že v letech 2009-2010 za „starého“ vedení ERÚ došlo k vydání licencí nedokončeným elektrárnám, ba zařízením v počáteční fázi rozestavěnosti (a nikdo z vedoucích pracovníků ERÚ se tehdy nedostal před trestní senát) . To ale není případ tohoto řízení: elektrárny vyfotografovala dne 26.prosince 2010 družice NASA. Rozlišení fotografií dovoluje přímo počítat panely: elektrárny skutečně stály. A podle znaleckého posudku věhlasné auditorské firmy PricewaterhouseCoopers nedodělky na díle za 1,3 miliardy Kč činily pouhých cca 60 tis. Kč.  Soud převzal i nesprávný výpočet výše škody, předložený žalobcem, který vycházel z předpokladu, že předmětné elektrárny dosáhly výkupní ceny z r.2010. V té době již ale bylo známo, že došlo sice k počátečnímu omylu, ale elektrárny ve skutečnosti získaly nárok pouze na cenu, platnou od 1. ledna 2011 ( je smutné, že celá trestně stíhaná honička za včasným vydáním licence nakonec nevedla k cíli). Jednatele investorských společností Alexandra a Zdeňka Zemkovy soud „ukřižoval“ za to, že podepsali protokoly o převzetí nedokončeného zařízení elektráren z rukou subdodavatele do svého vlastnictví. Podsunul jim úmysl oklamat ERÚ, předstírat dokončenost nedokončených elektráren. Ale listiny, dokazující vlastnictví zařízení, jsou povinnou přílohou žádosti o licenci, takže investor měl důvod si důkazy připravit v předstihu. Jako důkaz o dokončenosti jsou protokoly nepoužitelné, protože ERÚ prověřoval fyzický stav elektráren komisionální obhlídkou na místě. Úřednice, rozhodující o vydání licencí, se při posuzování dokončenosti musela řídit názorem komise, nikoli protokolem. Odběratel má jistě právo dohodnout se s dodavatelem, že od něj převezme zakázku jako splněnou i před jejím dohotovením. Ostatně soud nepřihlédl k logistice licenčního řízení : při návalu žádostí na konci roku bylo nutné postavit se do fronty žadatelů včas. Jsou známy případy, že ti, kteří s podáním žádosti čekali až do úplného dohotovení zařízení, se nedomohli ani prvního paralelního připojení a nárok na vydání licence jim nevznikl. Tuto úvahu si ovšem dovoluji pouze s ohledem na bezohledný zásah státu v listopadu 2010, jímž se všichni žadatelé dostali do mimořádně svízelné situace. Za těchto okolností mi je jako laikovi trestnost inkriminovaného jednání bratří Zemkových nepochopitelná. Tím výčet pochybností o skutkových zjištěních soudu 1.stupně nekončí, ale nemá smysl se jimi na tomto místě zabývat, protože na ně jistě dojde při uplatnění mimořádných opravných prostředků.

Odvolací soud velmi pečlivě přezkoumal argumentaci Aleše Novotného o domnělých nepravostech Aleny Vitáskové a zcela správně jeho pustým spekulacím nepřiznal hodnotu uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Proto ji zprostil obžaloby. Naproti tomu v případě její podřízené Michaely Schneidrové se rozhodl utvrdit subjektivní stránku jejího „zločinu“, spočívajícího v tom, že se zdráhala napravit údajné výchozí pochybení obž. Ilony Floriánové. Bez jasně prokázané subjektivní stránky by její pečlivě vypracované rozhodnutí, přezkoumané s uspokojivým výsledkem externí advokátní kanceláří, zůstalo v poloze správního pochybení či sporného právního názoru, a nebylo by trestné. Proto jí podsunul záměr pomoci generálnímu řediteli Ferrometu Zdeňkovi Zemkovi, s kterým se měla dobře znát. Nalézacímu soudu se nepodařilo tuto bajku potvrdit, ale odvolací soud sám sebe přesvědčil o její pravdivosti spekulacemi. Zůstává skutečností, že v průběhu celého řízení – od přípravného až do rozsudku ze 17. ledna 2018 – nikdo nepotvrdil, že by tyto dvě osoby viděl v jedné místnosti nebo kdekoli mimo krátké přítomnosti Zdeňka Zemka st. na schůzi Klubu plynárenských podnikatelů a nebyl předložen žádný důkaz o jejich přímé vzájemné komunikaci. Soud v tomto případě nahradil důkazy pustou smyšlenkou. Kromě toho soud potřeboval Michaele Schneidrové dokázat, že způsobila škodu. Použil k tomu postupu podle klasické zásady „in dubio CONTRA reo“: tvrdí, že zastavením řízení o povolení obnovy licenčního řízení znemožnila vymáhání prostředků, neoprávněně vyplacených předmětným elektrárnám. Soud tím dal najevo, že má za jisté, že povolení obnovy licenčního řízení by vedlo k odebrání licencí. Kdyby ovšem licence odebrány nebyly, škoda by nevznikla. V praxi se ale ukázalo, že k odebrání licencí dojít nemusí. Soud tedy ke škodě paní obžalované předjímal něco, co se pak nestalo.

Soudy naopak neocenily statečnost Michaely Schneidrové, která si uhájila procesní nezávislost a připravené rozhodnutí svého předchůdce odmítla naslepo podepsat. Její předchůdce Jaroslav Vítek a místopředseda Jaroslav Panák  jí vnucovali k podpisu rozhodnutí, které z jakýchkoli důvodů nechtěli sami podepsat. Michaela Schneidrová je vykázala do patřičných mezí, odmítla nést slepě odpovědnost za jejich právní názory a po seznámení se spisem vydala rozhodnutí, které je opačné k jejich.

Pro úplnost zmíním, že soudy nadřazovaly své spekulace nad vědění technických odborníků. Nejvýrazněji se to projevilo v nepochopení významu zpráv o revizi elektroinstalací. V době dostavby elektráren i Státní energetická inspekce je vnímala pouze jako důkaz bezpečnosti kabeláže a nepožadovala, aby příslušná měření byla prováděna pod proudem a po připojení k fotovoltaickým panelům. Názory, že takto provedená měření jsou neprůkazná či neúplná, se začaly uplatňovat až později. Soudy ale tvrdí, že revizní technik se měl řídit pravidly, která v té době nemusel a možná ani nemohl znát. Kromě toho považují revizní zprávy za důkaz o dokončenosti elektrárny, kterým ani být nemohou. Revizní zprávy z 5. a 6. prosince 2010 byly vyhotoveny po dokončení kladení kabeláže.

Povrchnost, nedbalost a sklon ke spekulacím se nejvýrazněji projeví při srovnání trestu, uloženého Michaele Schneidrové, s „oceněním“ jiných osob. Tak bývalého ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka, který si (údajně na předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi) vynutil provedení licenčního řízení dne 31.prosince a z dovolené ovlivňoval postup úřednice, která ho v licenčním řízení zastupovala, senát Aleše Novotného osvobodil. Ilona Floriánová se dle soudu provinila, ale soud uznal, že je dostatečně potrestána podmíněným trestem z jiné kauzy a od dalšího potrestání upustil. Naproti tomu Michaele Schneidrové, která bránila nápravě  jejich údajných pochybení, udělil soudce Aleš Novotný krutý trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Odvolací soud jej sice snížil na sedm let, ale „vylepšil“ jej peněžitým trestem ve výši 250 tis. Kč. Ještě výraznějším důkazem nepřiměřenosti jejího trestu je srovnání s rozsudkem nad jejím předchůdcem  Jaroslavem Vítkem. Dopustil se stejného „zločinu“ jako Michaela Schneidrová, ale ve větším rozsahu: šlo o dvě elektrárny v majetku společnosti ČEZ obnovitelné zdroje a.s. a obě v počáteční fázi výstavby. Na rozdíl od Michaely Schneidrové rozhodnutí neodůvodnil. Jaroslav Vítek odešel od Krajského soudu v Brně s podmíněným trestem. Možná měl štěstí, že jej nesoudil Aleš Novotný, kterého provází pověst soudce se sklonem k ukládání extrémních trestů. Vrchní soud v Olomouci v několika případech jeho krutost napravil nebo aspoň zmírnil. V případě Michaely Schneidrové ale provedl jen kosmetickou úpravu.

Je pravděpodobné, že většina odsouzených se uchýlí k mimořádným opravným prostředkům a je možné, že aspoň někteří uspějí a dosáhnou možná snížení trestu, možná plného osvobození. Smutné na tom je, že nápravy se dočkají až po několika měsících nebo letech strávených ve vězení. Když pak pokorně poprosí, stát jim vyplatí odškodné, které zdaleka nepokryje všechny škody, které utrpěli. Neexistuje nástroj, jenž by je od zbytečného utrpení ochránil až do meritorního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud ČR má sice možnost předběžným opatřením odsunout nástup trestu nebo přerušit jeho výkon, pokud se mu zdá opravný prostředek nadějný, ale někdo jej musí požádat. Používá tohoto nástroje jen zřídka. Dříve měl ministr spravedlnosti právo při podání stížnosti pro porušení zákona nařídit přerušení výkonu trestu nebo odročení  nástupu. Kazisvět Jiří Pospíšil své nástupce o toto právo připravil novelizací trestního řádu. Dnes může ministr spravedlnosti při podání stížnosti pro porušení zákona pouze požádat Nejvyšší soud ČR, aby předběžným opatřením odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Musel by se ovšem nejdříve rozhodnout stížnost vůbec podat.

Vyhlídky do budoucna zmíněných sedmi odsouzených jsou nevalné. Jejich poslední nadějí je Ústavní soud, který má rozhodnout o ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu,  jenž potvrdil správnost rozhodnutí o odebrání licencí zmíněným elektrárnám správním soudem 1.stupně. Ústavní soud zatím vydal předběžné opatření, jímž umožnil prozatímní pokračování v provozování elektráren až do jeho meritorního rozhodnutí a dosud na sebe nechává čekat. Je to ale naděje ošidná, protože předjímání právních názorů Ústavního soudu je prakticky nemožné.

 

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 11

Ve dnech 18.-19. dubna 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných. Složení přítomných obžalovaných se tentokrát lišilo od předchozích jednání: eskorta přivedla obž.Jiřího Turtáka a dostavili se obž. Radovan Chaloupka a Josef Schmid. Od počátku se tentokrát nezúčastnili SAZ a Eliška Coufalová, zato v druhém jednacím dnu z „vedoucí pětky“ zůstal na lavici obžalovaných pouze Petr Dokládal. Z toho se dalo usuzovat na posun v povaze skutečností, jimiž se bude soud zabývat.

Na začátku jednání se soud ještě vrátil ke zkoumání podnikatelských struktur na vrcholku domnělé podvodné sítě výslechem představitele obchodní společnosti Real Globe Petrol s.r.o. (dále jen RGP), která podobně jako Ecoll Invest a.s. poskytovala svým zákazníkům službu oprávněného příjemce pohonných hmot. Podlehla v konkurenčním boji společnosti Ecoll Invest a.s. a hledala východisko z tíživé situace. Shodou náhod v téže době začala jisté potíže pociťovat také společnost P.P.S. GmbH. Britští majitelé společnosti Ecoll Invest a.s. podmiňovali poskytování služby oprávněného příjemce kladením nepříjemných podmínek, takže vedení P.P.S. GmbH začalo pomýšlet na hledání jiného partnera. Skutečně pak došlo k dohodě a RGP začala poskytovat služby zákazníkům P.P.S. GmbH. Svědek neopomněl připomenout, že všechny obchody byly poctivé a probíhaly v nezpochybnitelných podmínkách dodržování právních norem. Idylka ale trvala pouze necelý měsíc a skončila tím, že celní správa nejdříve značně zvýšila požadavek na finanční zajištění daňových povinností, ale pak bez ohledu na splacení předepsané zálohy odebrala RPG licenci oprávněného příjemce. Tím obchodování s P.P.S. GmbH skončilo. Z otázek, jež při výslechu kladl svědkovi předseda senátu, se dalo usuzovat, že za záměrem o spojení RGP s P.P.S. GmbH tuší nějakou nekalost, ale zřejmě se ji nepodařilo odhalit.

Svědek nezná SAZ, nesetkal se ani s Eliškou Coufalovou, při jednání o rozjetí obchodů s P.P.S. GmbH měl co do činění hlavně s Danielem Rudzanem, méně s Petrem Moštěkem a Petrem Dokládalem. Zato zná Jana Náprstka, významného svědka, o jehož výslechu jsem psal   v druhém díle seriálu, okrajově i v pátém. V době spolupráce s P.P.S. GmbH působil v RGP jako jakýsi dozor.

Svědek zodpověděl řadu otázek a jako laik si myslím, že obhájil jím předložený obraz RGP jako firmy, ctící zákon a pořádek.

Druhý z představitelů RGP se nedostavil. Předseda senátu se souhlasem stran přečetl jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahově se v podstatě překrývala s výše zmíněným svědectvím.

Po ukončení zkoumání podílu RPG na obchodech P.P.S. GmbH soud následně přenesl svou pozornost od vrcholových firem domnělé sítě daňových podvodníků do oblasti obchodování s pomocí „bílých koní“, a to v okruhu působnosti obž. Jiřího Turtáka.

Přechodem k nové látce byl výslech svědka, který pro skupinu obž. Jiřího Turtáka & spol. působil  jako „náborář“, tedy vyhledával pro ně zájemce, kteří byli ochotni za úplatu na sebe převzít obchodní firmu, a nechat přes ni probíhat obchody, o kterých nic nevěděli. Do této činnosti namočil i svého syna. Současně sloužil obžalovaným jako ochranka a doprovázel je při obchodních cestách. V tomto případě již nelze mluvit o shromažďování balastních informací, na které jsem poukazoval v předchozím článku, ale o dokumentaci zjevné trestné činnosti.

Hlavní časový prostor druhého jednacího dne měl vyplnit obž. Josef Schmid, dosud v hlavním líčení nevyslechnutý. Jako časová rezerva mohl posloužit i třetí jednací den. Pan obžalovaný ale udělal předsedovi senátu čáru přes rozpočet : využil svého zákonného práva a odmítl vypovídat. Vyžádal si pak i souhlas k jednání v jeho nepřítomnosti a opustil soudní síň.

Způsob využívání „bílých koní“ obž. Jiřím Turtákem pak přiblížili dva svědci, kteří v době navázání obchodních styků s ním byli v maturitním věku. Potřebovali peníze, hledali brigádu a ta se jim naskytla v jeho nabídce. Měli na sebe dočasně převzít firmy, vybavit vstupní náležitosti jako je zřízení bankovních účtů či datové schránky a ušetřit tak čas budoucímu definitivnímu majiteli. Podepsali různé listiny, z nichž některé byly v němčině, takže vůbec nevěděli, co obsahují. Měli slíbené peníze, ale dostali jen část.

V této souvislosti oceňuji rozumnost žalobce. Neznalost zákona neomlouvá. Svědci přijali odpovědnost jednatelů společností s ručením omezeným a umožnili jiným osobám, aby na jméno společnosti dělali nezákonné obchody. Přísně vzato, neměli by před tímto soudem vypovídat jako svědci, ale jako obžalovaní. Ale okolnosti nasvědčují tomu, že skutečně netušili, co se děje. Z nezkušenosti podlehli pábení obž. Jiřího Turtáka a žalobce jim „dal pardon“. Budiž mu za to vzdána chvála.

Obraz jednání obžalovaných, který se zde nabízí, nemá v žádném případě novátorské rysy. Tímto způsobem se provádějí podvodné obchody docela běžně. Není potřeba, aby přišel nějaký SAZ a darebáky to naučil, protože postupy jsou známé a jde jen o to, zda uniknou pozornosti příslušných orgánů či nikoli. Mám obavy, že celní správa, finanční úřady a v poslední instanci policie nemají šanci podchytit všechny případy. Nemohu ale uvěřit, že lidé, kteří „obchodují“ tímto způsobem, by se chtěli dobrovolně dělit o své nemravné zisky s někým „nahoře“. Podle mého názoru nemají důvod k vděčnosti: odebrali zboží, řádně je zaplatili a tím se jejich vztah k dodavateli uzavřel. Není žádný důvod, proč by dodavateli měli poskytovat nějaké extra plnění z prostředků, jež získali neodvedením DPH.

Ale dokazování není zdaleka ukončeno, takže všechny závěry jsou předčasné.  

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 30.5.- 1.6.2018.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 10

Ve dnech 11.-13. dubna 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných. Na lavici obžalovaných seděli tentokrát pouze obžalovaní č.1-5, z nich SAZ jako obvykle pod ochranou eskorty samopalníků, která jej spolehlivě chrání před napadením nejspíš ze strany ostatních přítomných.

Probíhaly zajímavé výslechy svědků, tentokrát s poněkud volnějším vztahem k „dvojhvězdí“ ústředních firem údajné podvodné sítě, či přímo externistů. Díky prvnímu svědkovi soud a účastníci řízení si doplnili znalosti o fungování společnosti Ecoll Invest a.s. včetně obohacení o údaje o poměrech v ní po jejím převzetí britskými vlastníky. Dověděli se ledacos i o společnosti EUOIL, rovněž obchodující s PHM, která nepatří mezi 65 společností, vyjmenovaných v obžalobě. Svědek ji samozřejmě předvedl jako firmu, obchodující v mezích zákona. SAZ neznal.  V tomto případě se dokazování dostalo přes hranice, vymezené obžalobou.

Další dva svědci popsali průběh obchodní spolupráce Ecoll Invest a.s. s německou firmou GETA Berlin GmbH, jedním ze zahraničních dodavatelů  PHM, která se později stala obchodním partnerem P.P.S. GmbH. SAZ do těchto obchodních vztahů zasáhl až po vzniku P.P.S. GmbH jako investor, starající se o bezpečnost své investice. Ukázalo se, že nerozumí obchodování s PHM, přesto vyjednal změny v organizaci obchodu, které snížily nebezpečí, že by P.P.S. GmbH mohla přijít o uskladněné zboží nebo o peníze. Tato svědectví potvrzují,  že SAZ vstoupil do obchodování svých spoluobžalovaných se značným zpožděním a ukazují jej jako investora, jenž pečuje o bezpečnost své investice.

Pozoruhodný  byl výslech advokáta, jenž v době rozkvětu společností Ecoll Invest a.s. a P.P.S. GmbH byl osobním právním poradcem obž. Elišky Coufalové. V této souvislosti poskytoval advokátní služby všem společnostem, v nichž působila. Paní obžalovaná jej pro toto řízení zprostila mlčenlivosti, což je třeba ocenit. K jeho povinnostem patřila příprava uzavírání smluv a účast na jejich projednávání, vymáhání pohledávek a další běžné advokátní služby. Zná vedoucí představitele „dvojhvězdí“ a má dosti přesnou představu o jejich dělbě úkolů a odpovědnosti. Ale SAZ zná jen z doslechu jako investora a poprvé jej viděl až 13. dubna 2018 v soudní síni.

Poskytl právní služby také  při prodeji Ecoll Invest a.s. a z doslechu ví o smutném konci společnosti, „vytunelované“ britskými novými vlastníky.Na dotaz soudce jednoznačně odpověděl, že během celého období služby Elišce Coufalové nenarazil na nic, co by vypadalo jako trestná činnost. Z tohoto postoje se nenechal vyvést, i když předseda senátu se snažil o jeho zviklání tak horlivě, až vyvolal námitky jednoho z obhájců. Jako celek  výpověď tohoto svědka působila věrohodně a jednoznačně vyzněla ve prospěch obžalovaných č.1-5, včetně SAZ, v jehož prospěch svědčí sama  skutečnost, že se s ním svědek dříve nesetkal.

Jeho zhruba tříhodinový výklad vyhodnotil obž, Petr Moštěk stanoviskem obžalovaného, v němž zdůraznil, že všechny obchodní smlouvy „dvojhvězdí“ se pečlivě připravovaly pod dozorem právníka  a vedoucí pracovníci usilovali o transparentnost obchodních transakcí. Předseda senátu  a žalobce se při závěrečných větách pobaveně usmívali, jako by nevěděli, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Během jednání lehce zajiskřilo mezi předsedou senátu a několika obhájci, kteří trvali na osobním výslechu svědkyně, která se nedostavila ze zdravotních důvodů. Jejich klienti si přitom vyjednali vedení hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Předseda senátu jim po obhájcích vzkázal, že napříště  přítomnost obžalovaných  při  výslechu svědků, které si vyžádali, bude povinná.

Řízení sp.zn. 46 T 5/2015, o němž zde je řeč, má sloužit k prověření správnosti žalobcovy téze, že obžalovaní účelovou organizací  svého obchodu s pohonnými hmotami zavinili okradení státu o 2,5 mlrd. Kč neodvedením nebo krácením daně z přidané hodnoty. Výnos z trestné činnosti měl posloužit k jejich osobnímu obohacení. Dalším cílem soudního řízení by mělo být stanovení míry osobní odpovědnosti jednotlivých obžalovaných. V tomto bloku hlavního líčení jsme vyslechli ledacos zajímavého, ale nic podporujícího tvrzení žalobce, vyznění bylo spíše ve prospěch obžalovaných.

Právě proto, a aniž bych tentokrát chtěl vytýkat předsedovi senátu špatné vedení procesu či  průtahy, chtěl bych doporučit tvůrcům připravovaného nového trestní řádu, aby se s průběhem řízení seznámili a aby se na základě získaných poznatků zamysleli nad důsledky přenesení dokazování k soudu ve spojení s tlakem na urychlení řízení a se  souběžným uplatněním zásad veřejnosti a ústnosti jednání.

Snaha dostat věc co nejdříve před soud, a tam teprve doplnit obraz skutkového děje do nezpochybnitelného tvaru vede k tomu, že žalobci předkládají „nedopečené“ obžaloby a soudci nemají odvahu jim je vrátit k dopracování. K překrytí neurčitosti se pak nahromadí spousta výslechů, odposlechů a jiných důkazů, jejichž projednávání vede k zahlcení soudu balastními informacemi, z nichž se pak snaží vytěžit zlatinky usvědčující pravdy. Soud je natolik sešněrovaný trestním řádem, že nemůže postupovat nějakým úspornějším postupem, např. elektronickým vyhodnocením protokolů z přípravného řízení a omezit pak dokazování před soudem pouze na objasnění rozporů a vyvození závěrů. Ve věku informačních technologií působí takto vedený proces anachronicky.

Kauza sp.zn. 46 T 5/2015 Krajského soudu v Brně je jako podklad k zamyšlení o výše uvedeném zvlášť vhodná pro svůj rozsah a spletitost obsahu a neuvěřitelnou zdlouhavost: účinkuje zde patnáct obžalovaných, více než třicet svědků obžaloby a hlavní líčení probíhá  zhruba po  pěti letech od ukončení skutkového děje a čtyři roky po výsleších přípravného řízení.  Soud se začal tímto případem zabývat  18. března 2015 a poslední stání hlavního líčení v r.2018 se má konat 12.prosinec 2018. Netroufám si odhadnout, zda se rozsudku dočkáme ještě letos. Množství nahromaděných poznatků je  neuvěřitelné a jejich masa je nepřehledná. Díky opakovanému zpovídání různých svědků o poměrech ve firmách „dvojhvězdí“ už znám jména a pracovní náplně snad všech úředníků, kteří se kdy vyskytovali v jejich kancelářích. Ale třpytivých zlatinek je žalostně málo, pokud vůbec jaké.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 18.-20.4.2018.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU XI

Kdo z laskavých čtenářů četl desátý díl tohoto seriálu a srovná jeho obsah se zprávou, že senát Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně odsoudil 29.  března 2018 všechny obžalované vyjma Matěje Janečky (jehož zproštění navrhl žalobce), bude si jistě myslet, že jsem se zbláznil. Trest osmi let odnětí svobody pro obž. Jaroslava Novotného, vylepšený peněžitým trestem, by neměl soud uložit bez pádných důvodů. Totéž platí pro surový trest pěti let pro obž. Jarmilu Novotnou, kterou ve svém vystoupení před soudem hájil sám pošk. Pavel Buráň. Sedmileté tresty pro zbylé dva z původních čtyř „únosců“ jsou nepochybným důkazem o tom, že zásada in dubio pro reo ve Zlíně neplatí, stejně jako zásada, že vina musí být prokázána bez důvodných pochybností a tíha dokazování leží na žalobci.

Mám jistotu, že všichni odsouzení se odvolají. Proto k rozsudku přistupuji s vědomím, že až do potvrzení jeho závěrů odvolacím soudem je přípustné k němu přistupovat s  pochybnostmi.

Soudce Radomír Koudela odůvodnil své rozhodnutí neobyčejně stručně. Asi jde o nejstručnější odůvodnění, s jakým jsem se setkal  během více než desítky let monitorování soudních jednání. Vyslovil záporný mravní postoj k podnikání s hazardem, které nepovažuje za čestné podnikání. A připustil, že jednání pana poškozeného v občanskoprávní části příběhu není křišťálově čisté. Ale odvyprávěl pak pohádku o zlém věřiteli, který se pokusil protiprávním postupem pojistit se proti možnosti, že by se pan poškozený nějakým právním úskokem vyvázal z povinnosti splatit svůj obrovský dluh. Její vyznění je jasné: s požehnáním soudu se  dlužník vyhne splacení dluhu a věřitel přijde o své peníze a navíc se dostane do vězení. Do vězení má jít i věřitelova manželka, která se sporem bývalých společníků nemá nic společného. Pohádka by se dobře poslouchala, kdyby v ní působil nějaký deus ex machina, který by zakryl obrovské trhliny v soustavě důkazů. Jednou z nich je skutečnost, že policie místo Ukrajinců či dokonce „Rusáků“, o kterých na počátku vyšetřování  mluvil pan poškozený, dodala jako únosce dva Slováky a jednoho Rusa s povolením k trvalému pobytu na Slovensku a nedokázala vysvětlit, jak právě k těmto osobám došla. Pan předseda k tomu uvedl jako vysvětlení, že policie nedokumentuje všechny úkony operativního pátrání a ty, které získala s pomocí informátorů, dokonce utajuje. To je úděsné sdělení o návratu kriminální služby PČR k nezákonným praktikám StB : pokud je toto sdělení pravdivé, občan nemá šanci hájit se proti nařčení podlého jedince, vykonávajícího účelově službu policejního informátora. Své cti dbalý soudce by měl takto dodané důkazy hodit žalobci pod nohy a přikázat mu, aby buď důkazy doplnil, nebo aby obžalobu stáhl. Jako laik si ale myslím, že takto hanebně policie přece jen nefunguje, nemá-li ovšem nějaký speciální zájem. Totéž platí i pro tvrzení soudu, že obž.Jaroslav Novotný si čtveřici „zakuklenců“ najal: jistě by obvinění znělo lépe, kdyby se soud mohl pochlubit smlouvou mezi nimi a panem obžalovaným nebo jeho zprostředkovatelem, ale při domovních prohlídkách se žádná nenašla. Není tedy známo kdy, s kým a za jakých podmínek obž. Jaroslav Novotný „zakuklence“ najal a zda k tomu skutečně došlo. Prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo je v děravé důkazní situaci mimořádně široký. Její použití se ale panu soudci nehodilo a vtírá se otázka, proč jednal právě tímto způsobem.

Podstatné je, že pan soudce nebyl přece jen dost stručný na to, aby se vyhnul vyložení fatálně chybného argumentu, po jehož snadném vyvrácení obhajobou se konstrukce jeho úvah rozsype jako domeček z karet. Nepůjdu v těchto úvahách do konkretizace, abych soudci upozorněním neumožnil vyhnout se při psaní písemného vyhotovení rozsudku jámě změnou struktury dokazování.

Vypuštěním zmíněného argumentu se situace podstatně změní. Bude možné převyprávět stejné skutečnosti z pohádky Radomíra Koudely v opačném gardu: jako pohádku o intrice podle amatérsky uskutečněného špatně napsaného scénáře, jehož provedení mělo posloužit k odstranění nepříjemného věřitele za mříže.

K podrobnějšímu rozboru odůvodnění rozsudku bude možné přistoupit až po obdržení jeho písemného vyhotovení, které budu očekávat se zájmem.

Zatím si budu dělat naději, že mě jednou odvolací soud potěší stejně jako v případě Aleny Vitáskové, za jejíž odsouzení bez důkazů  jsem veřejně kritizoval soudce Aleše Novotného téměř dva roky, až jsem se nakonec dočkal jejího zproštění.

  

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 10

U senátu  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka pokračovalo ve dnech 27.-28.3.2018 hlavní líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. Konalo se po dlouhé přestávce, způsobené ztroskotáním původně plánovaného jednání z 28.února a 1.března 2018. Tehdy první den narušilo onemocnění SAZ, jemuž vězeňský lékař předepsal klid na lůžku. Soudce Michal Kabelík se ale nechtěl vzdát možnosti vyslechnout významného svědka Martina Valentoviče, když už se konečně dostavil. Jednáním s jiným lékařem dosáhl souhlasu s provedením výslechu cestou videokonference. SAZ se musel bez ohledu na bolesti podrobit. Jeho trápení ale netrvalo dlouho, neboť přenos z vězeňské nemocnice do soudní budovy měl nízkou kvalitu, proto soudce od něj nakonec upustil. Následující den došlo v celé soudní budově k výpadku rozvodů, takže jednání muselo být odročeno.

Díky uvedeným nehodám se jednání ve dnech 27.-28. března 2018 možná posunulo do postavení hvězdné částí hlavního líčení. Především tím, že v jeho průběhu byly dokončeny výslechy dvou významných svědků – neoficiálních spolupracovníků Policie ČR, a to Martina Valentoviče a Jana  Doležala. Spolu se spoluobžalovaným Martinem Veselým se tak účastníci řízení již seznámili s celou trojicí mezi sebou propojených „dobrodinců“, kvůli nimž a jejich předstírané ochotě pomoci SAZ vlastně tato kauza vypukla. Všichni tři nabídli SAZ, že pořídí písemné svědectví v jeho prospěch ve formě notářského zápisu. Texty jim kdosi dodal. Zbývalo je upravit, převést do konečné podoby a opatřit ověřeným podpisem. Právě výslechy svědků, vedené v tomto  jednání žalobcem, prokazují, že velká část obsažených údajů byla nepravdivá. Svědci doznali, že to sice věděli, ale „operačního důstojníka“ uskupení Ondřeje Kučeru neupozornili, ani texty před použitím neopravili. Martin Valentovič dal navíc k dobru svědectví o předání SAZ 40 milionů Kč v hotovosti, aniž by dokázal věrohodně vysvětlit, kde k takové sumě přišel. Jan Doležal naproti tomu „zabodoval“ nepravdivým trestním  oznámením na vyšetřovatele „daňové kauzy“ SAZ. Vtáhl tím do neštěstí policistu, který jeho oznámení přijal, čili splnil povinnost, uloženou trestním řádem. Oba svědci jednali nepokrytě v zájmu policie: nekřesťanské peníze, které za své bezcenné zboží dostali, odevzdali policii, kterou informovali o činnostech, jež domněle ve prospěch SAZ vyvíjel „operační důstojník“ domnělého zločineckého uskupení, dnes spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera, zmiňovaný v odposleších jako „právník Ondra“. Jana Doležala usvědčil odposlech, že si o peníze řekl. Uvedl k tomu, že mu nezáleželo na tom, kolik peněz dostane, protože věděl, že je odnese na policii. Motiv podlého jednání svědků zůstal neobjasněný. Procházely jim rukama velké částky, ale nezůstalo jim z nich nic. Hmotný prospěch je zjevně nemotivoval. Policii údajně oslovili z vlastní vůle. Podezření na policejní provokaci, jejíž použití je dle Ústavního  soudu protiprávní, je zcela na místě. Ve mně jako v laikovi dosud získané poznatky vyvolávají podezření, že se SAZ stal obětí intriky, na které se podílejí pochybní lidé v součinnosti s PČR.  Není jasné, kdo tuto intriku vyvolal a řídil: zda bývalí obchodní partneři P.P.S. GmbH, kteří mohli mít se SAZ nějaké nevyřízené osobní účty a použili orgány činné v trestním řízení jako nástroj pomsty, nebo účelové uskupení olomouckých žalobců a brněnských soudců, které intriku vymyslelo, aby získalo záminku k novému uvalení vazby na SAZ Mít na účtě 150 milionů kauce za propuštění SAZ z vazby a přesto jej držet za mřížemi, může být pro některé zvrhlé mozky lákavé.

Pro výpovědi celé trojice jako celku je příznačné, že se všichni navzájem obviňovali z různých nepravostí, čímž se projevili jako  „pěkná cháska“.

Vedle prohloubení dokazování byla tato část hlavního jednání bohatá na spory mezi předsedou senátu na straně jedné a SAZ a jeho obhájci na straně druhé o  některých právních a etických otázkách. Dále ji ozvláštnily výtky proti vedení hlavního líčení podle „Kabelikových pravidel“, což je terminus technicus vymyšlený SAZ k označení souboru postupů předsedy senátu, odchylných od ustanovení trestního řádu a judikatury, jenž mu umožňuje vést řízení poněkud osobitým způsobem, poškozujícím jeho obhajobu.

Začalo to výtkou SAZ senátu, že nevydal rozhodnutí k jeho námitce, kterou se na něj obrátil při lednovém jednání. Reakce předsedy senátu a přísedících byla rozpačitá – vůbec si neuvědomovali, že se na ně SAZ obrátil něčím dle nich tak bezvýznamným jako je námitka obžalovaného, a že by se tím dokonce měli zabývat. Nicméně na začátku druhého jednacího dne předseda senátu připustil, že senát námitku později projednal, ale nezaslal panu obžalovanému písemné vyhotovení usnesení. Není to maličkost: bez písemného vyhotovení nemá stěžovatel podmínky pro podání účelné stížnosti na nesprávné vyřízení jeho podání a kdyby se SAZ neozval, nikdy by se nedověděl, jak senát na jeho podání reagoval.

Dalším  předmětem sporu byl požadavek SAZ, aby byl svědek Martin Valentovič konfrontován s odposlechy. Mohlo to pomoci jeho paměti, vyvést je z postavení svědka, který si po letech už na nic nevzpomíná. Předseda senátu, který nápadně spěchal na ukončení jednání, požadavku nevyhověl, i když jej podpořili obhájci. Zajímavé bylo srovnání postoje pana předsedy s praxí, uplatněnou ve vedení procesu s bývalým hejtmanem Davidem Rathem, které přednesl obhájce Roman Jelínek : David Rath opakovaně obvinil soudce Roberta Pacovského z podjatosti, ale ten konfrontaci svědků s odposlechy běžně povoloval. Ostatně při  následujícím výslechu svědka Jana Doležala vytěžila  odposlechy obhájkyně Alena Kojzarová a bylo to pro osvětlení  způsobu svědkova jednání ve vztahu k penězům a policii velmi užitečné.

Nejvášnivější spor vypukl kvůli hrubému zásahu soudu do osobnostních práv SAZ. Soud nechal pořídit otisk paměti jeho iPadu a mobilního telefonu.  V pamětích obou přístrojů vedle  informací, použitelných v tomto řízení, se nacházejí záznamy  jeho komunikace s obhájci a podklady pro přípravu  taktiky obhajoby a ke všemu také věci vysloveně soukromé, intimní popř. rodinné povahy. Soud převedl celý obsah pamětí na datové nosiče a ty nechal soudce Michal Kabelík rozdat všem obhájcům a státnímu zástupci. Vybavil je tak zbraněmi proti jeho obhajobě a způsobil průnik nepovolaných osob do jeho soukromí. Obhájci k tomu prohlásili, že předseda senátu měl nechat citlivé údaje z otisků pamětí odstranit a dát stranám k disposici pouze to, co má vztah k projednávané záležitosti. Nešlo vlastně o spor, ale o hněvivou žalobu pana obžalovaného na nehorázné jednání předsedy senátu, podporovanou právnickým vyjádřením obhájců. Pan soudce se ani nebránil, byť vyjadřování SAZ vůči němu i členům senátu bylo velmi tvrdé.  K omluvě a k výzvě stranám, aby sporné nosiče dat vrátily, se nevzmužil.

Nejde o první nešetrný zásah do osobnostních práv pana obžalovaného v tomto procesu. Jejich cynické porušování se stalo normou pro celý způsob zacházení s ním.

Není známo, zda je tato nepřístojnost jen důsledkem prosté lenosti nebo kastovní netečnosti k osobnostním právům obžalovaného. V úmysl škodit se mi nechce věřit. Nemění to nic na tom, že soud se dopustil vážného pochybení, jež dokonale zapadá do obrazu tohoto procesu, který dle mého laického názoru hned od 2.prosince 2016 vede účelové uskupení olomouckých žalobců a brněnských soudců bez ohledu na dobré mravy a právo. Pro ně neplatí presumpce neviny: v obžalovaném vidí odsouzeného a chovají se hůře než je běžné při zacházení s odsouzenými ve výkonu trestu.

Část veřejnosti  díky povrchním mediálním informacím věří na klišé, že SAZ se na podvodech s DPH při obchodování s pohonnými hmotami obohatil o 2,5 miliardy Kč. Skutečnost je daleko složitější a soud ji dosud nerozpletl a nikoho neodsoudil. Na SAZ se proto vztahuje presumpce neviny a jako nevinný má nárok na korektní vedení trestního stíhání. Řízení, vedené nyní u Městského soudu v Brně, si přívlastek „korektní“ v žádném případě nezasluhuje již od svého začátku v prosinci r.2016.

Jednání  bude pokračovat ve dnech 2. a 3. května 2018.