NEBOHÁ JUSTICE

Veřejnost nezřídka projevuje nespokojenost se stavem justice (včetně státního zastupitelství). Část nářků je skutečně oprávněná. Důvodů neutěšeného stavu je více. Za hlavní považuji dlouhodobou bezkoncepčnost jejího řízení, ke které přispívá krátká životnost ministrů spravedlnosti. Ti se střídají jako apoštolové na orloji a každý z nich chce dělat vše jinak a lépe než jeho předchůdce. Výdobytky usilování  předchůdce někdy zničí. Když pak přijde čas jeho odchodu, obvykle odchází od nedokončeného díla.

Z tohoto hlediska by bylo pokrokem ustavení soudcovské samosprávy, jež by byla nezávislá na zmatcích v politickém životě země. Různí vlivní činitelé ale jejímu ustavení nepřejí s odůvodněním, že by hrozilo prohloubení beztak již nepříjemně pociťovaného zapouzdření justice.

Ty námitky mají své opodstatnění. Soudci i státní zástupci dnes uplatňují zvykové právo beztrestně krátit práva stran řízení a skutečně je využívají, domnívajíce se, že jsou „lidem vyvoleným“, stojícím nad ostatními vrstvami obyvatelstva, které někteří vnímají jako verbež či lidský hnůj. Sami sobě a svým kolegům přiznávají právo na automatické promíjení všelikých hříchů. Když soudce odsoudí obžalovaného bez důkazů k vysokému trestu a odvolací soud zruší rozsudek právě pro nedostatek důkazů, bere se to jako projev odlišného právního názoru a žádného kárného žalobce nenapadne, že by takového soudce měl pohnat před kárný senát, aby jej svlékl z taláru.  Soudci i státní zástupci nepřetržitě bojují za nezávislost, ač nejsou schopni vysvětlit, v čem se projevuje nedostatek jejich nezávislosti. Zásadně nemluví o tom, že jsou službou státu občanům, z jejichž daní jsou živi, a měli by proto ke své službě přistupovat s pokorou.

Protiváhou zřízení soudcovské samosprávy by proto mělo být vybudování nezávislé mimoresortní služby, která by vykonávala nezávislý dohled  nad justicí včetně státního zastupitelství a stíhala by poklesky soudců a státních zástupců.

Hnutí ANO jako nejsilnější parlamentní strana nese zvlášť vysokou odpovědnost jak za různá klopýtání justice, tak za škody, jež jimi působí občanům – svým obětem. Zdá se mi, že s resortem zachází hůře než zasluhuje, hůře než kterákoli  strana, jež jej dříve obhospodařovala.

Do předchozího volebního období nastoupilo ANO  s náročným programem změn, jejichž uskutečnění by justici posunulo podstatně blíže ke světlým zítřkům. Do čela resortu postavilo vzdělanou odbornici v oboru trestního práva a penologie, prof.Helenu Válkovou, která měla na tvorbě volebního programu klíčový podíl. Neposkytlo jí  mediální podporu, když ji od nástupu do funkce houfně napadali různí presstituti včetně redaktorů novin, vlastněných Andrejem Babišem. Když se dostala do sporů s náměstky, které jí Hnutí přivedlo, a kteří si mysleli, že paní ministryně bude štítem, za nímž budou dělat, co se jim zlíbí, vedení strany ji nepodpořilo a přimělo ji k odchodu.

Její nástupce Robert Pelikán se necítil „jejím“ programem budování resortu vázán. Uplatnil své vlastní priority. Nechci tvrdit, že nebylo na místě se jimi zabývat, a připouštím, že i tak se udělal velký kus práce. Ale nebyly to stěžejní body původního  volebního programu a hnutí vlastně v tomto případě jej v tichosti opustilo. Kupodivu nikdo nekřičel, že podvádí své voliče. Šéfové resortu se mohou střídat, ale koncepce má být dlouhodobě neměnná.

Vedle toho by ministr měl mít možnost pracovat nejméně dvě funkční období na zhmotnění koncepce resortu své strany, s kterou se ztotožňuje. Heleně Válkové stranické vedení „ustřihlo křídla“ dříve, než stačila vzlétnout. Robert Pelikán šel svou vlastní cestou, ale v tuto chvíli mu asi hrozí, že se jejímu konci ani nepřiblíží, natož že by jej dosáhl. Jeho křeslo údajně patří k těm, jež jsou předmětem kupčení při jednání o sestavení koaliční vlády. Můžeme se tedy těšit, že brzy nastoupí nový ministr, který nenapraví nic z toho, co se Robertu Pelikánovi nepovedlo, nedokončí nic z toho, co již dokončit nestihl, zato vnese do řízení resortu jiné, dosud neznámé zmatky. Určitě přinese také něco nového, lepšího, ale není jisté, že výsledná bilance výměny ministra bude kladná. Není  lepší cesty k zachování smutného čelního místa v žebříčku evropských států co do vysokého počtu vězněných osob, než ta, která vede přes používání resortu  spravedlnosti pro politický kuhhandel.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 9

Ve dnech 21.-23. března 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných.

Všichni obžalovaní číslo 1-5 byli tentokrát přítomni. SAZ přivádí eskorta vždy, z obžalovaných č.2-5 se občas někdo z účasti omluví.  Z ostatních se nezúčastnil nikdo, ani žádný ze čtyř spoluobžalovaných, kteří jsou ve výkonu trestu z jiné příčiny a občas je přivádí eskorta.

Hlavní náplní třídenního bloku byly výslechy svědkyň a svědků, bývalých zaměstnanců P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s, administrativních a odborných pracovníků. Ve složení převažovaly ženy. Jejich výslechy  v přípravném řízení proběhly v r. 2014 a předseda senátu pečlivě zkoumal, zda jsou mezi dřívějším a současným svědectvími rozpory, a pokud nějaké našel, žádal vysvětlení. Pokud zbyl čas, pokračovalo se v přehrávání odposlechů. Občas bylo přehrávání odposlechů přímou součástí výslechu svědka.

Celé jednání tentokrát proběhlo bez vzrušených scének, s výjimkou výslechu matky obž. Elišky Coufalové. Když ji předseda senátu příliš trápil dotazy na její pocity a myšlenky při zadržení její dcery, ozvali se s námitkami někteří obhájci a posléze nejvýrazněji ze všech SAZ, který své mínění vyjádřil sice klidně, ale  jednoznačně: pan předseda senátu manipuluje s city matky a ponižuje ji, zatímco svědkyně právě pro své postavení matky zasluhuje ohleduplné zacházení. Mohl ovšem z osobní zkušenosti vědět, že takové etické hodnoty, jako je tradiční úcta k matce, některým soudcům a ještě více státním zástupců, nic neříkají. Nemění to nic na tom, že bylo hezké, že se trápené dámy zastal.

Dále se již vše odehrávalo v klidu. Svědkyně a svědci vyprávěli, jak se dostali do Ecoll Invest a.s. či do P.P.S. GmbH, jak proběhlo jejich přijetí a kdo je přijímal, jakou ve firmě zaujali pozici, co bylo náplní jejich práce. A předseda senátu se trpělivě vyptával, kdo kromě nich ve firmě pracoval a čím se zabýval, kdo byli jejich nadřízení a jak nazírali na obžalované č.1-5. Se SAZ to bylo jednoduché: většina z vyslýchaných jej vůbec neznala, nebo se svědci dokonce o jeho existenci dověděli až po jeho zadržení.

Po věcné stránce vystupuje „dvojfirma“ Ecoll Invest a.s. a P.P.S. GmbH z výpovědí svědkyň  a svědků jako běžná obchodní společnost. Zvládnutí jejího chodu z hlediska logistiky, vedení účetnictví, řízení dodavatelsko-odběratelských vztahů, komunikace s orgány státní správy, či personálního řízení bylo náročné. Bylo to dáno tím, že odbavovali denně desítky cisteren s pohonnými hmotami, někdy až 150 za den. Popisované postupy nenasvědčují tomu, že by na této úrovni docházelo k čemukoli nestandardnímu. Ostatně na to opakovaně upozornil ve vyjádřeních k svědeckým výpovědím obž. Petr Moštěk, jehož vystoupení nesou neklamný punc odbornosti. Vypovídající ovšem nepatřili k vrcholovému vedení, takže o lecčemž nemuseli vědět a jejich obraz dění ve firmě může být zkreslený nevědomostí.

Některými svědectvími došlo k obohacení portrétu Petra Pfeifera, kdysi prvořadého podezřelého, dnes v absurdním postavení korunního svědka, pomáhajícího policii v usvědčování SAZ. Z výpovědí se vynořil obraz velmi důležitého manažera, blízkého vrcholovému vedení, který hrál významnou roli v získávání velkých klientů a v řízení vztahů mez nimi a firmou. Jeho manželka byla dle svědků finanční ředitelkou firmy a měla disposiční právo k firemním účtům. Dle svědectví mělo mít slovo Petra Pfeifera větší váhu v disponování se zbožím než rozhodnutí obž. Elišky Coufalové, oficiálně nejvýše postavené osoby ve firmě. Na základě videozáznamu z garáží sídelní budovy některé svědkyně pochybují o pravdivost jeho informací o únosu, jehož měl být obětí. Ostatně tomu odpovídají některá nepřátelská opatření vedení firmy vůči němu.  Hovořilo se o Pfeiferově e-mailu vedení P.P.S. GmbH, jímž vyhrožoval vyzrazením choulostivých informací o trestné činnosti ve firmě a za mlčení požadoval astronomickou částku. Poslední dvě informace jsou ovšem svědectví „z druhé ruky“. Z informace nelze zkratově vyvozovat, že nevyhovění vyděračskému požadavku bylo příčinou podání trestního oznámení, jež odstartovalo tento proces, ani to nelze vyloučit.

Z hlediska zjevného antagonismu mezi Petrem Pfeiferem a SAZ se zdá, že výpovědi jako celek byly příznivější pro SAZ. Dověděli jsme se, že se ve firmě vyskytoval nepravidelně – někdy 2x za týden, jindy se neukázal měsíc i déle. Není známo, že by někomu vyhrožoval nebo na někoho řval, nikomu nedával příkazy. Neměl vlastní kancelář, jednání vedl nejen v zasedací místnosti P.P.S. GmbH, ale i v menších  kancelářích, přiměřeně počtu návštěvníků. V zásadě tento obraz oslabuje představu o jeho postavení v P.P.S. GmbH, kterou se snaží vytvořit Petr Pfeifer. Namalovaly jej ovšem úřednice, které se viděly s vedoucími pracovníky na chodbách nebo na poradách, ale na jednání mezi SAZ a vedením P.P.S. GmbH neměly přístup.

Výslechy budou pokračovat a obraz skutkové podstaty se bude vyvíjet. Bylo by předčasné na základě výslechů jedné várky svědků hodnotit důkazní situaci.

Jednání bude pokračovat ve dnech 11.-13.4.2018.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 8.

Ve dnech 14.-16. března 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných.

Jednací dny začínají stereotypně. Nejdříve vstoupí dva zakuklení ozbrojenci, z nichž jeden se postaví k pravé stěně soudní síně, takže vzdálenost jeho samopalu od mé hlavy je přibližně 3 metry. Druhý se mezitím jde podívat, zda se za zády senátu neskrývá ozbrojený terorista a pokynem hlavy od dveří dá souhlas ke vstupu eskorty, přivádějící SAZ, a zůstane u nich stát. Díky přítomnosti ozbrojenců je SAZ spolehlivě chráněn před napadením ze strany obhájců a senátu (veřejnost a novináři jej neohrožují, protože dávno přestali do soudní síně chodit).

Pan obžalovaný narušuje stereotypnost obřadu tím, že střídá obleky, vázanky a kapesníčky. I po čtrnácti měsících nesmyslného maření života ve vazbě stále vystupuje jako kultivovaný muž. Když mu eskorta sejme pouta, předseda lehce pokyne hlavou, SAZ a jeho tlumočnice usednou a představení může začít.

Přestože úřednice před zahájením ještě na chodbě provedla inventuru přítomných, předseda senátu zahájí líčení a po něm inventuru zopakuje. Následují formality: přehled projednaných záležitostí,  vyřízení  různých procesních návrhů a žádostí, seznámení s pořadem dne. Pak konečně začne projednávání věci.

Celý tento blok sloužil k přehrání prostorových odposlechů, zčásti vybraných některými obžalovanými, zčásti žalobcem. Někteří z obžalovaných se ale právě z tohoto jednání omluvili, což předseda senátu považoval za nevhodné. V jednom případě dokonce po obhájci vzkázal panu obžalovanému, aby se aspoň na poslední den bloku do soudní síně vrátil. Stalo se. Obžalovaní a jejich obhájci sledovali přehrávání téměř bez vyjádření. Jak se dalo předvídat, někteří obhájci namítli, že nařízení prostorových odposlechů a sledování jejich klientů bylo nezákonné a dle mého laického úsudku je možné, že mají pravdu aspoň v některých případech. Jejich námitky ovšem nemohou přehrávání odposlechů zabránit.

Obsahem odposlechů byly rozhovory vedoucích činitelů P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. mezi sebou a s dalšími osobami o běžných provozních záležitostech. Úvahu o tom, zda pomohou k usvědčení nebo obhajobě obžalovaných, ponechávám žalobci a soudu, kteří je vyhodnotí v dosud neodhadnutelné časové vzdálenosti. Těší mě, že jsem v žádném odposlechu nezaslechl jméno SAZ. Pobavilo mě, že nejčastější složkou výraziva odposlouchávaných bylo zvolání „vole!“. U některých se vyskytovalo jako každé třetí slovo, a v menším rozsahu, ale přece, odezněly i horší výrazy.

Vzhledem k velké chuti orgánů činných v trestním řízení zasahovat do soukromí zájmových osob prostřednictvím kontroly telekomunikačních prostředků a prostorových odposlechů a k velké vstřícnosti státních zástupců a soudců při vyřizování žádostí policie o jejich povolení doporučuji zejména hospodářským pracovníkům, aby se vždy chovali s vědomím, že Velký Bratr může mít zájem vlomit se do jejich soukromí. Představa, že nevinní se nemají čeho obávat, je naivní, protože i nevinný může být snadno prohlášen za zločince a může se stát předmětem nemilého zájmu.

Další třídenní blok ve dnech 21.-23.3.2018 se opět vrátí k výslechům svědků.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU X - aneb jako kdyby do soudní síně vstoupil kouzelník

Od posledního pokračování hlavního líčení ze dne 29.ledna 2018  v trestní věci proti manželům Novotným & spol. u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před senátem předsedy Radomíra Koudely, šel život dál jinak než podle rozvrhu jednání, stanoveného předsedou senátu. Obž. Jarmila Novotná patrně přežila vynucené zkrácení léčby (viz díl IX) bez viditelné újmy na zdraví, ale pro změnu onemocněl její manžel, obž. Jaroslav Novotný. Podobně jako před ním jeho manželka, i on tím překážel chvályhodnému záměru předsedy senátu ukončit proces co nejrychleji. Podobně jako v případě její nemoci, i teď sáhl pan soudce po telefonu a pohovořil s ošetřujícím lékařem. Nevím, co si pánové povídali, nicméně lékař poslal místopředsedovi soudu, pověřenému  řízením pobočky, stížnost na pana soudce. V řízení jde o velké peníze mocného podnikatele v herním byznysu, jenž je zaměstnavatelem místopředsedovy manželky. Ať pan místopředseda rozhodne o stížnosti jakkoli, budou jí dotčení lidé vnímat jeho rozhodnutí pod zorným úhlem jeho zprostředkovaného propojení s panem poškozeným.

Situaci dále vyhrotily dospělé děti obžalovaných, které podaly návrh na zahájení kárného řízení s panem předsedou Radomírem Koudelou a nespokojily se jen s oslovením předsedy Krajského soudu v Brně. Dá se předjímat, že ostatní oslovení kární žalobci postoupí horkou bramboru do rukou laskavého předsedy Krajského soudu v Brně Milana Bořka. Platný zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů umožňuje stěžovateli, aby si vybral kteréhokoli z kárných žalobců, ale neukládá zvoleným kárným žalobcům, aby doručený kárný návrh projednali. Protože stavovská solidarita je základním prvkem myšlení snad všech kárných žalobců, i neuvěřitelné ničemnosti díky tomu zůstávají beztrestné, a proto se stále opakují.

Ctím zásadu, že nemocný patří do postele, nikoli do soudní síně. Proto si jako laik myslím, že zdraví obžalovaných mělo mít přednost před úsilím o rychlé skončení procesu. Nicméně jak zásahy pana soudce tak i lékařova stížnost mě překvapily, protože jinak se Radomír Koudela k účastníkům řízení chová přívětivě a udržuje v soudní síni pohodovou atmosféru, zcela nepřiměřenou hrozícím vysokým trestům. Během dlouholetého vysedávání v soudních síních jsem poznal vydařené jedince, kterým by hospitace v jeho soudní síni prospěla. Viděli by zde, že soudit lze i bez ponižování a stresování stran řízení, samozřejmě jen do té chvíle, než jinak slušný soudce vybočí z obvyklých kolejí.

Soud se tentokrát zabýval čtením některých dosud neprojednaných listinných důkazů a konečnou inventurou nevyřízených návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Senát nakonec rozhodl o zastavení dokazování, což předseda senátu odůvodnil tak, že soud nemá povinnost projednat všechny navržené důkazy, má-li jich dost, aby mohl bez jakýchkoli pochybností věc posoudit. Jako laik soudím, že odmítnutím požadavku obhajoby na opakovaný výslech poškozeného Pavla Buráně se připravil soud o výhodu až luxusní úrovně shromážděných důkazů, ale stejně jich má dost. Neměl-li jich na začátku řízení tolik, aby se rozhodl vrátit věc žalobci k došetření, v současnosti nouzí rozhodně netrpí.

Došlo tedy na závěrečné řeči. Má-li čtenář dobře rozumět tomu, co budu vyprávět dál, měl by být obeznámen s informacemi o vyšetřovaném skutkovém ději. V kostce jde o to, že poškozeného Pavla Buráně měla při cestě domů na silnici zastavit trojice falešných policistů, nejspíš Ukrajinců, kteří jej dopravili do domu obžalovaných Novotných. Tam ho únosci pod hrozbou pistolí a injekční stříkačkou přinutili, aby podepsal připravené listiny, jimiž přijal likvidační závazky. Kdo by chtěl vědět více, nechť laskavě nahlédne do výchozího článku seriálu na mém bloggu.

Nejvýznamnější byly závěrečné řeči žalobce Petra Matouška a hlavního obhájce obžalovaných Novotných Filipa Opatřila. Oba si uvědomovali a oba o tom mluvili, že motivaci k zaranžování žalovaného skutkového děje by mohli mít jak obž. Jaroslav Novotný, tak pošk. Pavel Buráň. Jaroslav Novotný by mohl usilovat, aby přiměl pana poškozeného k splacení obrovského dluhu, naproti tomu Pavel Buráň by se zbavil nepříjemného věřitele. Obhájce správně upozornil, že výchozí dluh nezpochybňuje ani pan poškozený, takže jeho mandant by nedosáhl ničeho navíc násilným vymáháním čehosi, co by nakonec stejně dostal cestou občanskoprávního řízení.  Od rozdílnosti možné motivace obou soupeřů lze  odvodit dvě verze příběhu: jinou podle žalobce, jinou podle obhajoby, skutek se stal nebo nestal.

Jako obvykle jako první promluvil žalobce. Upřímně řečeno, byl jsem stručností jeho argumentace překvapen. Přestože jde o velmi složitý skutkový děj a obhajoba v průběhu jednání důkazy obžaloby nemilosrdně napadala, nepouštěl se do podrobností. Klíčovým argumentem pro něj byla úvaha, že listiny, které obžalovaní Novotní předestřeli poškozenému k podpisu, obsahovaly ujednání, jež byla pro něj tak nevýhodná, že by na ně nemohl přistoupit, kdyby nebyl vystaven násilí. Jinak všechna svědectví a důkazy, jež předložila strana žalující, jsou podle jeho tvrzení bezchybné a prokazují to, co žalobce očekává. Nicméně překvapil návrhem, aby soud zprostil obžaloby „únosce“ Matěje Janečku, protože jej usvědčuje pouze poznání pošk. Pavlem Buráněm, což je osamělý důkaz.

Fascinuje mě názor, že splacení dluhu je škodou, způsobenou dlužníkovi.

Na tomto místě si dovolím vsuvku, za  kterou mě nepochválí ani žalobce, ani obhájci. Podle výpovědi Pavla Buráně v domě Novotných se k trojici zakuklených únosců přidal čtvrtý, který se choval, jako by byl vůči nim nadřazený. Policie měla potíže identifikovat trojici ze silnice a dosud nedokázala vysvětlit, jak se dostala k oněm dvěma Slovákům a jednomu Rusovi s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, které předestřela místo původně hledaných Ukrajinců, ale o toho čtvrtého se nikdo nezajímal a jeho existence není vůbec doložena ani vyvrácena, o totožnosti nemluvě. Narušuje to konstrukci obžaloby.

Návrh žalobce na zproštění „únosce“ Matěje Janečky je dalším narušením konstrukce obžaloby a jak se čtenáři dočtou níže, tímto to neskončilo. Nebude-li se soud držet povinnosti pracovat jen s ověřenými skutečnostmi, možná mu zůstane ze čtveřice zakuklenců aspoň a pouze Rus Artur Žilin. Ten se ale měl v kritický den zotavovat doma z utrpěného otřesu mozku.

Přestože si žalobce jistě uvědomil, že oslabil sílu argumentů obžaloby, zakončil svou řeč navržením trestů: 6 let odnětí svobody a peněžitý trest 5 milionů Kč pro manžele Novotné, 5 let odnětí svobody pro zbylé „únosce“.

Naproti tomu Filip Opatřil, hlavní obhájce manželů Novotných, mluvil dlouho a podrobně. Upozornil především na to, že výroková věta obžaloby neodpovídá nárokům trestního řádu, neboť obsahuje pouze obecná obvinění, která nejsou doložena bližším popisem. Tak např. obž. Jaroslav Novotný měl najmout „únosce“, ale toto tvrzení není podloženo žádným důkazem a „únosci“ trvají na tom, že jej poprvé v životě viděli až u soudu. Nebo obž. Jarmila Novotná měla plánovat tuto akci, ale neuvádí se kdy, jakým způsobem a s kým to měla dělat.

Dále Filip Opatřil nenechal v důkazním aparátu obžaloby kámen na kameni. Napadl nezákonnost důkazních opatření: nařízení odposlechů telekomunikačních prostředků, rekognic, provedení důkazu pachovou stopou i quasivyšetřovacího pokusu, provedeného pod řízením zmocněncem poškozeného. Rozebral nesrovnalosti  ve výpovědích svědků, kteří měli vidět přepadení pana poškozeného na silnici, a věnoval pozornost rozporům ve výpovědích pošk. Pavla Buráně. Poukázal na pochybnosti znalců o drobných zraněních na těle poškozeného jako o stopách špatného nakládání „únosců“ s ním. Zdůraznil, že „zakuklence“ kromě něj nikdo neviděl a svědkyně, která seděla v autě před domem, viděla pana poškozeného přijet a vstoupit do domu svobodně a bez doprovodu. Připomněl zásadní nedostatky v postupu vyšetřujících orgánů a zřejmě nestandardní vztahy mezi panem poškozeným a policisty.

Upozornil, že vyhovění obžalobě je možné pouze popřením věrohodnosti nejen obžalovaných, ale všech svědků obhajoby. Posléze připomněl soudci zásadu „in dubio pro reo“.

Z dalších výpovědí mě zaujala závěrečná řeč zmocněnce poškozeného, bývalého vojenského prokurátora Petra Dítě. V průběhu celého řízení bylo na jeho výkonu vidět, že je „ze staré školy“, důkladně vycvičený k výkonu profese. Aktivitou zastiňoval žalobce Petra Matouška (tím nechci říci, že žalobce něco zanedbal). Vehementně usiloval o usvědčení obžalovaných, ač vyjadřování k otázkám viny a trestu mu nepříslušelo. Postaral se o provední  quasivyšetřovacího pokusu, který měl dokumentovat nakládání s panem poškozeným při přepadení. Sloužil Pavlu Buráňovi s maximálním nasazením. K závěrečné  řeči přistoupil vědom si omezení svého území, na které ho ostatně předběžně upozornil předseda senátu. Omezil se proto na zdůvodňování nároků svého mandanta na odškodnění za nemajetkovou újmu. Neodpustil si přesto aspoň poznámku, adresovanou předsedovi senátu, že jej „svrbí jazyk, ale…atd“. Písemné vyhotovení své řeči podal předsedovi senátu s úlisným úsměvem a vysvětlením, že při ústním vystoupení se držel omezení, ale v písemném vyhotovení šel dále. Předseda senátu přijal elaborát s širokým chápavým úsměvem.  Jako laik soudím, že pan soudce přijetím této písemnosti popřel svou nestrannost a porušil zákon. Trestní řízení soudní je ze zásady veřejné a ústní. Písemné vyhotovení závěrečné řeči pana exprokurátora zřejmě obsahuje vyjádření k otázkám viny a trestu, k němuž nebyl oprávněn, ale jeho text nebyl pronesen ústně a nebyla s ním seznámena obhajoba.    

Zlatým hřebem programu, jenž by nepřekvapil jako součást pořadu Možná přijde kouzelník, ale zde zapůsobil jako rána z děla, byla závěrečná řeč „únosce“ Roberta Sádeckého, kterého kromě poznání Pavlem Buráněm usvědčuje pachová stopa, zanechaná na umytém sedadle auta v místě, na kterém po něm měl sedět pan poškozený. Pan obžalovaný se věnoval vývoji jeho usvědčování Pavlem Buráněm, který jej označil za nejaktivnějšího z „únosců“ a obvinil ho, že jej škrtil ocelovým drátem s úchyty. Popsal jej jako štíhlého muže (souhlasí), vysokého přibližně 180 cm (skutečnost je 172 cm), šlachovitého. Poznatek o šlachovitosti vysvětlil tím, že viděl jeho holé ruce. V tomto bodě pan obžalovaný povstal, vyhrnul si dlouhé rukávy na obou rukou až po ramena: jeho ruce pokrývá po celé ploše husté tetování, které by Pavel Buráň nemohl přehlédnout, ani by na ně nezapomněl.

Toto „kouzelnické číslo“ odlehčilo atmosféru v soudní síni, která byla přece jen stísněnější než obvykle, neboť na obžalované působilo vědomí, že se neodvratně přiblížil rozsudek.

Soud vyhlásí rozsudek v pátek 29. března 2018 v 10:00 za neúčasti většiny obžalovaných. Rozsudkem se nám dostane poučení, jakou váhu má zásada „in dubio pro reo“.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 7.

Ve dnech 7.-9. března 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných.

Celý třídenní blok sloužil k dokončení výslechu korunního svědka Petra Pfeifera. Většinu času vyčerpal kladením otázek a různými souvisejícími prohlášeními obžalovaný SAZ. Záběr jeho zájmu byl velmi široký. Vracel se např. k počátkům existence společností Ecoll Invest a.s. a Synex (pozdější P.P.S. GmbH), k době, kdy zde působil jako investor Yaish Ronen Nadav a ke svým prvním kontaktům s Petrem Pfeiferem, Nadavem a oběma společnostmi. Ptal se také na zapojení různých osob a společností, jež neprocházejí tímto řízením, do obchodování P.P.S.GmbH a Ecoll Invest a.s. Padala jména Veselý, Bruštík, Doležal, Valentovič, Nema, Svoboda a další. Také se zajímal o některé vedlejší obchodní činnosti pana svědka. V poměru k intenzitě zájmu SAZ poskytl Petr Pfeifer málo věcných informací. Nejčastější součástí jeho výraziva byla slova „nevím“ a „to si již nepamatuji“. To se vzhledem k časovému odstupu dá pochopit, ale také to může být zastírací manévr.

Velkou pozornost SAZ vyvolala spontánní svědkova zmínka o možných stycích mezi Martinem Veselým a CIA. Pak jej ale přímo  pobouřilo  sdělení, že Petra Pfeifera vyslýchal agent CIA a na některé otázky proto nemůže odpovídat, protože se zavázal  mlčenlivosti o věcech, jež byly předmětem zájmu CIA. Svědek zřejmě věří, že jej vyslýchal skutečný agent CIA (nelze to vyloučit) a víru přenesl i na SAZ. Ten pak zájem CIA o tuto kauzu považoval za zásah do nezávislosti státu a poukázal na možné ovlivnění povahy tohoto řízení zájmem „nejmocnější zpravodajské služby světa“. Otázkami se k této části svědkovy výpovědi stále vracel. A předseda senátu je opakovaně zamítal s tím, že je jeho povinností předsedy senátu postarat se, aby rozsah dokazování nevybočil z žalobního rámce. Rozpor mezi soudcem a obžalovaným nakonec vykypěl v nepříjemný střet, při němž SAZ se vehementně dožadoval svého a v zápalu boje skákal do řeči Aleši Novotnému, který se proti jeho chování ohrazoval a upozornil jej, že v době, kdy mluví, musí obžalovaný mlčet. Protože nemlčel, hrozil mu, že na jeho chování upozorní přítomného státního zástupce a zastrašoval jej upozorněním na možnost podání trestního oznámení pro pohrdání soudem.  Nakonec odebral SAZ slovo, znemožnil mu dokončit výslech a nařídil krátkou přestávku.  Po protestech  obhájců setrval na rozhodnutí o umlčení SAZ, avšak dovolil, aby advokáti za něj položili otázky, vztahující se k tomuto námětu. Petr Pfeifer pak k otázkám obhájce Romana Jelínka přece jen nějaké informace poskytl. Uvedl m.j., že údajný agent CIA se mu prokázal „plackou“ a mluvil špatně česky. Nepamatoval si na jeho jméno a ani nedokázal událost časově zařadit. Nakonec se rozpomněl, že jeho vytěžení proběhlo dříve, než na SAZ, své bývalé spolupracovníky a  přátele podal trestní oznámení, jež spustilo tuto kauzu.

Znepokojení SAZ kvůli zájmu CIA o jeho osobu či tento proces je pochopitelné, protože jde o zcela neobvyklou okolnost. Nakonec soudce stejně umožnil, aby jej aspoň zhruba uspokojil prostřednictvím  obhájců. Incident, který kvůli zamítání souvisejících otázek vypukl, byl tedy  zhola zbytečný. Právo obžalovaného vyslýchat svědka je chráněno Ústavou. Jeho krácení, k němuž takto došlo, bylo dle mého laického názoru nadbytečnou demonstrací nadvlády soudce nad obžalovaným.

V rámci  sporu se SAZ vyjádřil kriticky o právním prostředí země. Odvolal se na známé výroky pana prezidenta a předsedy vlády v demisi o možnosti vyvolat trestní stíhání na objednávku. Jako usvědčující přiklad uvedl pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové, odsouzené senátem Aleše Novotného bez důkazů k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku a po dvou letech čekání na konečný ortel zproštěné odvolacím soudem obžaloby pro nedostatek důkazů.  Je pravda, že je mnoho lidí, kteří měli zájem vyštvat ji z úřadu a vyvíjeli na ni nepřetržitý tlak, jemuž neustoupila. Časový souběh štvanice na ni a zahájení trestního řízení může vyvolat dojem účelového jednání orgánů činných v trestním řízení. To je ale pouze dojem, proti němuž na druhé straně stojí jistota  nezákonného rozhodnutí soudce v prvostupňovém rozsudku.  

Je nápadný nepoměr mezi zájmem SAZ a jeho obhájců na straně jedné a ostatních obžalovaných a jejich advokátů na straně druhé na výslechu Petra Pfeifera.  Z vystoupení ostatních obžalovaných bylo nejzajímavější vyjádření obž. Daniela Rudzana k jeho výpovědi. Vyslovil politování nad tím, že pan svědek  byl kdysi nejen jeho spolupracovníkem, ale také  přítelem osobním a rodinným a nikdy jej nenapadlo, že by se někdy mohli setkat v současném postavení před soudem.

Daniel Rudzan pak využil udělení slova ke stížnosti na články, které se poměrně nedávno vyrojily v tisku českém i zahraničním, a líčí jej jako ničemu, zatímco litují SAZ jako nevinného člověka, jenž se trápí ve vazbě. Vyslovil domněnku, že v pozadí této kampaně stojí SAZ. Ten se ale  proti ní rozhořčeně ohradil. Jeden takový článek jsem našel na internetu a soudím, že jeho autor Oleg Khavych by zasloužil odsouzení k zbičování za prznění naší krásné mateřštiny. Nechápu ale, jaký prospěch by mohl mít SAZ z ostouzení  spoluobžalovaného Daniela Rudzana, vedeného na takové ubohé úrovni.

Hodnotím-li vystoupení Petra Pfeifera jako celek, pak dle mého laického úsudku je skutečně podivné, že není v postavení spolupracujícího obžalovaného. Ve vývoji společností  P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. sehrál významnou úlohu (m.j. přivedl dva strategické investory!) Je s nimi spojen a podílel se na jejich činnosti do takové hloubky, že silné podezření na spolupachatelství je přirozené. Postavení spolupracujícího spolupachatele ale náš trestní řád nezná. Motivace pachatelů na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení za účelem usnadnění objasňování trestné činnosti je možná, ale jen v rozsahu, regulovaném zákonem. Pokud se policie nebo státní zástupce rozhodnou, že pachatele prostě nepředvedou před soud a ponechají mu postavení svědka, překračují své pravomoci. V tomto případě orgány činné v trestním řízení zřejmě nabídly panu svědkovi  sladkou odměnu za ochotu podílet se na usvědčování SAZ. Z poznatků z vedlejší kauzy, vedené vazebně u Městského soudu v Brně, vyplývá, že nebyly štědré jen vůči Petru Pfeiferovi. Poskytují tak SAZ zcela mimořádnou „péči“ a na zákonnost postupu se neohlížejí. Až se jednou tento proces doplazí k závěru a dojde na závěrečné řeči, tato okolnost spolu s odstraněním ze spisu dokumentace o počátečním vyšetřování proti Petru Pfeiferovi může dle mého laického úsudku posloužit obhajobě jako argument k prokazování nezákonnosti stíhání SAZ.

VÁNOCE PEPY NOSE

Valašský básník, spisovatel, zpěvák, skladatel, herec, mystik, světoběžník, učitel jógy a milovník krás života, prožívající potěšení z Vánoc po celý rok a dnes a denně, jménem  Šrí Josef Malyarpan Pepa Guru Maha Nos Ji (ve zkratce jen Pepa Nos) mi bůhvíproč daroval svou knihu Josefovy Vánoce. Letmo jsem v ní zalistoval, přečetl pár řádků, zdálo se mi to čtivé. Protože nejsem zvyklý dostávat nevysloužené dary, byl jsem v rozpacích a v tomto rozpoložení jsem dárci lehkomyslně nabídl, že o knize napíši recenzi: napsat pár řádků o čtivém dílku je přece „brnkačka“.

Ale ouha, když jsem začal číst řádek za řádkem, stránku za stránkou, sice jsem do sebe nasával sváteční náladu a lásku ke světu, lidem a vůbec životu, ale jinak jsem si sám sobě začal připadat jako zaskočený velekněz katalánských ochutnávačů vína, s nímž jsem se před lety setkal na vinařském veletrhu v Barceloně. Předváděl jsem tehdy soubor moravských a slovenských vín na soutěži, která se odehrávala v prostorném stanu, zařízeném jako školní třída. Byly tam stolečky, u nichž jako žáčci seděli po dvou ochutnávači z celého Španělska a možná i odjinud. Někde v okolí hrála irská dudácká kapela a po třídě spontánně tančily hostesky s podnosy s koštovačkami, které rozdávaly ochutnávačům. Dodnes nechápu, jak je možné, že při tom poskakování nevysypaly skleničky ani z jednoho podnosu.Za katedrou seděl velekněz, vedle něj slovenský enolog a já. Velekněz prohlédl každý vzorek proti světlu, pak jej očichal, poválel po jazyku a vysvětlil svým žákům, čeho si mají všimnout zrakem, čichem a chutí a provedl celkové hodnocení vína. Šlo mu to jako na drátku až do okamžiku, kdy na závěr měl posoudit vzorek slovenského tokajského. Najednou se zadrhl. Mlčel, znova zkoumal vzorek, došla mu řeč. Obrátil se o vysvětlení k enologovi, ale ani po jeho výkladu nebyl moudrý a zmohl se jen na pár rozpačitých slov. Lesk jeho sebevědomí se vypařil.

Stejně jsem na tom já. V útlé knížce o 114 stranách je 57 textů, stylově od sebe navzájem odlišných, několik veršovaných. Každý o něčem jiném. Vánoce a vánoční nálada jsou přítomny jako basso continuo a nad nimi rozkvétají výtrysky autorovy fantazie a vzpomínek. Vypráví-li náhodou nějaký děj, nejde mu o něj, ale o prožitek sváteční nálady, která jej provází nepřetržitě, byť o Vánocích zvlášť nápadně. Nevím, jak lze zhodnotit takovou knihu. Není to obyčejná kniha, je to tresť radosti ze života ve všech jeho polohách, koncentrovaná pohoda, nikdy nekončící prožívání svátku. Je úlevné vzít ji do ruky po večerním zpravodajství o šílenství, podlostech a zlosti, jež nás obklopují ve veřejném životě.

ZÁHADA UPRCHLÉHO SVĚDKA

Ve středu 21.února 2018 propustil Okresní soud v Třebíči na svobodu za dobré chování a po  odpykání dvou třetin trestu odsouzeného, který se před lety dostal do vězení jako řidič vozidla při zvláštní dopravní nehodě. Soud přijal společenskou záruku spolku Chamurappi za jeho další řádný život.

K nehodě došlo, když se pan odsouzený pokusil pomoci mladíkovi, napadanému dvěma útočníky. Dodatečně se zjistilo, že byli opilí. Zastavil u nich vozidlo a dotázal se, co se děje. Odpověď zněla, že nic. Napadený využil odpoutání   pozornosti útočníků a utekl. Od té doby se po něm slehla zem.

Dále nebylo co řešit, proto řidič nastoupil do auta a rozjel se. Ale po ujetí něco málo více než jednoho metru rychlostí svižné chůze ucítil, že  do něčeho narazil. Nepokusil se překážku přejet, naopak zastavil, vycouval a vystoupil. Vše se odehrálo během několika vteřin. Zjistil, že před autem leží na zemi v bezvědomí jeden z útočníků. Ten pak v nemocnici vykrvácel na operačním stole.

Druhý z útočníků si po několika týdnech vzpomněl, že řidič při nastupování do auta pronesl něco na způsob „jak chlapci chcete“. Ráno po nehodě si nepamatoval, že ho v noci vzbudil strýc zesnulého, jemuž vysvětloval, co se stalo: měl opilecké „okno“. Ale jak se zdá, později se mu paměť vrátila. Jde o to, zda jí někdo nepomohl. Není to vyloučeno, protože vyšetřování probíhalo ve zjitřené společenské atmosféře, přiživované rodinou zesnulého, žalobcem a místními novináři .

Policie, žalobce i senát vyložili výše uvedený výrok jako důkaz, že řidič najel do mladíka úmyslně. Proto mu soud uložil mimořádně přísný trest, který k odvolání žalobce ještě zvýšil odvolací soud.

Znalci stanovili, že příčinou smrti bylo  zmasakrování jater a jím vyvolané krvácení, jež se lékařům nepodařilo převážit opakovanými transfuzemi ani zastavit. I znalci, přibraní soudem, si ale všimli, že rozsah poškození jater je nepřiměřený nepatrné intenzitě nárazu. Nicméně jinou příčinu smrti nenašli. Jeden ze znalců obhajoby doložil rešerší, že jiný podobný případ není znám a tvrdil, že k úrazu muselo dojít jindy a jinde. Vyneslo mu to trestní oznámení od žalobce. Žalobce pohotově sehnal skupinu svědků, kteří tvrdili, že pan poškozený neměl žádný jiný úraz a až do nehody byl v pořádku. Byla mezi nimi servírka, která pana poškozeného a jeho kamarády obsluhovala těsně před tragickou událostí. Potvrdila, že zesnulý vypil pouze dvě piva a nejevil známky opilosti. Nevěděla, kolik vypili jeho kamarádi a objektivní stanovení obsahu alkoholu v krvi ji usvědčuje ze lži. Předsedu senátu ani žalobce nenapadlo, že by na ni mohli podat trestní oznámení.  Další znalec, který obhajoval jinou verzi vzniku poškození jater, odlišnou od názorů znalců ze strany soudu, měl možná štěstí: u soudu se ztratila znalecká doložka a kvůli tomu vůbec nedošlo k projednání  jeho znaleckého posudku.

I když je rozsudek pravomocný a odolal mimořádným opravným prostředkům a pan odsouzený odpykal podstatnou část trestu, rozpor mezi nepatrnou intenzitou nárazu a rozsahem poškození jater stále vzbuzuje pochybnosti. V této souvislosti trvá poptávka po svědectví zmizevšího svědka, jehož totožnost je stále neznámá. Nezdá se být pravděpodobné, že by nevěděl o procesu, který doznal mimořádnou publicitu. Vtírá se otázka, proč zůstává skrytý, když jistě tuší, že jeho svědectví by jako doplněk k poznatkům o začátku tragického setkání řidiče a zesnulého bylo velmi cenné. Nezbývá než doufat, že dosud žije a jednou se v něm pohne svědomí.