KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 9

U senátu  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka pokračovalo dne 12.února 2018 hlavní líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. Jako první bod programu bylo na řadě vystoupení spoluobžalovaného Martina Veselého, který je rovněž stíhán vazebně. V nedávné minulosti byl vazebně stíhán v řízení proti domnělým pachatelům domnělého únosu Petra Pfeifera, korunního svědka v souběžné „daňové kauze“vedené u Krajského soudu v Brně. Soud vrátil obžalobu státnímu zástupci k dopracování. Následkem toho byli obžalovaní propuštěni z vazby. Martin Veselý ale nebyl zbaven péče Vězeňské služby: sotva vyšel z věznice a nadechl se venkovního vzduchu, zadržela jej policie a po vyřízení obvyklých formalit se vrátil za mříže.

Jeho výpověď byla  omezena souběhem s jinými procesy, jichž  se účastní. Předem odmítl vypovídat o některých věcech a odpovídat na otázky. Vypovídal, jak se dostal k „obchodu“ se svědeckými prohlášeními a jakou roli v tom hráli jiní lidé, jejichž jména procházejí tímto řízením. Přiznal se, že si vymyslel očernění policistů. Těkal od námětu k námětu a mluvil velmi rychle a nesrozumitelně, čímž vyvolal opakované námitky tlumočnice. Když pak v další části líčení došlo na projednání žádostí obhajoby o propuštění obou vazebně stíhaných obžalovaných na svobodu a reakce žalobce nedávala naději na vyhovění, na rozhodnutí soudu již dále nečekal: požádal, aby směl opustit soudní síň.

Proti návrhu žalobce na ponechání ve vazbě SAZ bojoval za své propuštění  dlouhým projevem, v kterém postupně probral všechny myslitelné argumenty pro vyhovění žádosti.   Mimo jiné připomněl, že v mezidobí mezi dvěma vazbami se ve vztahu k soudu choval tak ukázněně, že mu soudce Aleš Novotný postupně prodloužil intervaly mezi povinnými návštěvami probačního úředníka z týdne až na tři měsíce. Podle mého laického úsudku nicméně vynechal jeden důvod, který osobně považuji za pádný: není v jeho zájmu, aby se útěkem ze země nebo jiným mařením projednání obžalob vzdal naděje na zprošťující rozsudek. Ve svém oboru podnikání, v němž se kladou vysoké nároky na osobní důvěryhodnost, by jako pravomocně odsouzený  byl pro obchodní partnery nepřijatelný. Naproti tomu přešel k námětu, o jehož zveřejnění dříve nestál: k odpudivému chování státního zástupce Michala Galáta, jenž zneužil zdravotní dokumentaci jeho manželky a následně se o ní vyjádřil urážlivě v přípisu stížnostnímu soudu. SAZ přímo bouřil a svou porci  jeho hněvu dostal i žalobce a předseda senátu, kteří se ve svých vystoupeních a rozhodnutích vyjadřovali o ní a jejím jednání přinejmenším nešetrně.

Rozpor mezi SAZ a představiteli justice v této věci má dle mého názoru obecný význam jako příznak profesní deformace myšlení a zpupnosti otalárovaných stavů, která je vzdaluje od obyčejných smrtelníků. Sdílím názor pana obžalovaného, že těhotenství, mateřství, přání  být matkou, výběr otce jsou věcí nejhlubšího soukromí ženy a její přání a práva jsou posvátná. Mají nárok na uznání a ochranu. Souhlasím s ním, že chování zmíněných pánů, zejména státního zástupce Galáta  bylo ostudné.

V době, kdy to bylo aktuální, jsem ctil přání paní Jany Zadehové a případ jsem nekomentoval. Již napsaný článek jsem nevydal. Zato jsem podal návrh na kárné řízení se státním zástupcem Michalem Galátem. Překvapil mě cynismus jeho nadřízených, s nímž se za něj postavili. Ostatně ani v jiné věci, v které mi přece jen dali za pravdu – překročení trvání koluzní vazby o 40 dní za situace, kdy dozoroval jen tento jediný případ – jeho provinění nevzali příliš vážně: kárný žalobce jej chtěl potrestat pouze důtkou a kárný soud jej nakonec potrestal pouze snížením platu o 10% po dva měsíce.

Jak správně předvídal obž. Martin Veselý, po přestávce na poradu senátu soudce Michal Kabelík oznámil, že jej soud  ponechává ve vazbě. Mezi důvody připomněl jeho čerstvé nepravomocné odsouzení, účast v dalších trestních řízeních a nejasné podmínky pro pobyt na svobodě v ČR. Oznámil také ponechání SAZ ve vazbě. Důvody, jež uvedl, si dovolím ohodnotit jedním přídavným jménem: jsou jalové. Samozřejmě neuznává, že kauce 150 milionů Kč, složená u Krajského soudu v Brně, je pojistkou i proti útěku v této kauze, neboť by propadla bez ohledu na to, s kterým procesem by útěk pana obžalovaného souvisel. Tvrdil, že trvá nebezpečí útěku, protože SAZ hrozí vysoký trest a je zvyklý pohybovat se v různých zemích, takže by mu odchod do zahraničí nepůsobil potíže. Bagatelizoval  význam íránského mezinárodního zatykače jako bezpečnostního důvodu SAZ, aby neopouštěl ČR. Zmínil se v této souvislosti o nezdařeném pokusu státního zástupce Jiřího Kadlece z února 2016 o uvalení předběžné vazby. Bylo ale zřejmé, že o této věci má jen povrchní informace. Ocitoval výňatek z protokolu o svědecké výpovědi Petra Pfeifera před krajským soudem. Později mu to SAZ vytkl jako porušení zákazu používání důkazů z jiného procesu. I kdyby se v tomto bodě SAZ mýlil, pan soudce tímto posílil podezření, že oba brněnské soudy a Vrchní  státní zastupitelství v Olomouci koordinují své kroky.

Zamyslím-li se jako laik souhrnně nad odůvodněním rozhodnutí o ponechání SAZ ve vazbě, docházím k názoru, že  důvody ve skutečnosti nejsou a soud jej drží ve vazbě jen proto, ŽE TO CHCE. Soudcovský cynismus je bezbřehý.   Hraničí  se zneužitím moci.

Jednání  bude pokračovat ve dnech 28.února a 1. března 2018.

KRÁL JUSTICE JE NAHÝ ! - ČÁST 2

Stržení závoje z excesů orgánů činných v trestním řízení „výtržníky“ Andrejem Babišem a Milošem Zemanem pohoršilo mnohé opoziční politiky a také nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Vyvodili z jejich nešťastných výroků pozoruhodný politický závěr: pokud se skutečně dějí takové nepravosti, pak je to důkaz, že hnutí ANO a jmenovitě jeho ministr Robert Pelikán nezvládá řízení resortu spravedlnosti. Ti nejžhavější kritici mluví i o nezbytnosti resignace ministra spravedlnosti. Houfně se snaží vytloukat ze zpochybnění orgánů činných v trestním řízení politický kapitál a nasadit psí hlavu hnutí ANO a jeho čelným představitelům. „Výtržníkům“ by samozřejmě slušela větší zdrženlivost, ale reakce politického prostředí je přehnaná. Je to jeden z případů, kdy okrajový úkaz nabývá v ústech politiků olbřímích rozměrů. Platí to jak pro ojedinělá selhání justice, tak pro nevhodné výroky.

Všichni kritici společně ovšem prokazují, že nevědí, jak vlastně funguje  trestní řízení a jaké jsou možnosti ministra spravedlnosti do něho zasáhnout. Přehlížejí skutečnost, že k zneužívání orgánů činných v trestním řízení nezačalo docházet až po ovládnutí ministerstva spravedlnosti činiteli z hnutí ANO, ale dělo se i dříve. Např. v době, kdy někdo spustil trestní stíhání Jiřího Čunka, o budoucím ovládnutí resortu hnutím ANO neměli tušení ani jasnovidci. Tím méně se hnutí ANO podepsalo na policejních manévrech z 13.června 2013, jež vedly k pádu Nečasovy vlády. K těm událostem došlo, i když ministerstvo spravedlnosti střídavě ovládali politici z ODS a z ČSSD.

Podstatnější je ovšem okolnost, že trestní oznámení v první linii většinou přijímá policie a na tu hnutí ANO nemělo vliv vůbec nikdy. Té se tedy pobuřující výroky obou politiků týkají především a odpovědnost za nepřístojnosti z posledních let podle logiky kritiků nese Milan Chovanec, který také ustanovil policejním prezidentem Tomáše Tuhého. Pravda, policie po převzetí trestního oznámení činí jen první kroky podle zákona o policii. Jakmile zahájí úkony trestního řízení podle trestního řádu, musí  to oznámit státnímu zastupitelství. I kdyby se policisté rozhodli zahájit účelové trestní řízení, vyvolané  křivým obviněním, čili vyhovět nějakému zadání, státní zástupci by měli jejich protiprávní jednání zjistit a zastavit. Pokud neplní státní zastupitelství bezchybně úlohu pojistky proti zneužívání policie k nezákonným účelovým akcím, jde odpovědnost do resortu spravedlnosti, v prvé řadě nikoli za ministrem, ale především za nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který je na ministrovi téměř úplně nezávislý a chtěl by být nezávislý ještě více. Za jeho působení se začaly dít věci dříve neznámé: například Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se vyprofilovalo jako orgán s celostátní působností, specializovaný na kauzy, vyžadující zvláštní pozornost. A jeho státní zástupci zastupují v některých případech stát v řízeních u okresních soudů  mimo obvod působnosti jejich úřadu, ačkoli na tato místa nikdy dříve noha státního zástupce z vyššího stupně nevkročila. Nebylo by spíše na místě bavit se o odpovědnosti Pavla Zemana než Roberta Pelikána ? Nejvyšší státní zástupce ovšem nepochází z líhně hnutí ANO, ale je pozůstatkem řízení  resortu politizujícím advokátním koncipientem Jiřím Pospíšilem, tehdy představitelem ODS, jenž si jeho jmenování nechal posvětit tehdejším plzeňským „kmotrem“ ODS Romanem Jurečkem.

Dochází-li tedy k nějakým případům účelového selhání orgánů činných v trestním řízení, ministr spravedlnosti nese sice svůj díl odpovědnosti, ale určitě ne výlučný. Dle mého laického názoru by měl věnovat větší pozornost etickým a právním pokleskům činitelů svého resortu, ale před ním jsou jiní, jejichž odpovědnost  je podstatně větší a s ANO nemají nic společného. Napadá-li Roberta Pelikána bývalý ministr vnitra Milan Chovanec, měl by si nejdříve zamést před svým prahem.

Případy účelového zneužití policie jsou sice vzácné, ale přece jen k nim dochází. Někdo je může zkratově označit  jako přijetí a splnění zakázky. Představu, jak mohou tyto výstřelky vzniknout, můžeme vyvodit z  průběhu „vzorových“ procesů, ať už vedly k odsouzení nebo skončily zprošťujícím rozsudkem.

Opakovaně  jsem v této souvislosti zmínil vyvolání trestního stíhání Víta Bárty. Jeho trestní stíhání se nespustilo „samo“, ale vyvolali je provokatéři z jeho blízkého okolí. Dnes již nezjistíme, zda do strany Věci veřejné již přišli s úmyslem kriminalizovat jejího šéfa a následně ji rozbít, či zda se později nechali ke špinavé úloze naverbovat. V policejních odposleších ale zazněly zmínky o vlivu   Miroslava Kalouska na jednání provokatérky Kristýny Kočí .

„Samo“ se nespustilo vyšetřování proti  bývalé ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové za to, že podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou pravomocně odsouzených zlodějů a současně s ní příkaz k přerušení výkonu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Na začátku policejní akce  byli dva zhrzení ješitové mezi úředníky ministerstva, kterým vadilo, že koncepty rozhodnutí vypracoval v rozporu s jejich názory nedávno zesnulý soudce Vlastimil Matula jako stážista na ministerstvu . Když se do úřadu vrátil ministr Jiří Pospíšil, šli žalovat. Jiří Pospíšil pociťoval potřebu dokazovat, že Daniela Kovářová vedla ministerstvo spravedlnosti špatně. Podanou stížnost pro porušení zákona vzal zpět, přestože již bylo nařízeno veřejné zasedání soudu k jejímu projednání. Pak navštívil krajského státního zástupce v Hradci Králové  Pavla Hochmanna. Ten pak podal trestní oznámení. Odnesli to podmíněnými tresty dva úředníci ministerstva. Nedovolil bych si tvrdit, že Jiří Pospíšil, capo di tuti capi z kauzy „Čunek“, si u krajského státního  zástupce objednal trestní oznámení proti své předchůdkyni a úředníkům ministerstva, protože u jejich jednání jsem nebyl. Nicméně takový dojem mohl vzniknout.

Mechanismus spuštění účelového trestního řízení je dobře viditelný také na případu, který jsem sledoval  téměř od jeho počátku až do zprošťujícího rozsudku. Mám v ruce dva omluvné dopisy Ministerstva spravedlnosti ČR jeho hlavní postavě. Ministerstvo se jimi omlouvá zproštěnému obžalovanému za nezákonné trestní stíhání, za narušení jeho rodinného a pracovního života, za použití nezákonných odposlechů, za provedení nezákonných domovních prohlídek a za zatajení informace o nezákonných odposleších. Je to odpudivá četba a ještě nepříjemnější byly zážitky postiženého a jeho rodiny.

Jeho pronásledování začalo v době, kdy se dostal do životní situace, v které mohl vzniknout střet mezi zájmem policie a jeho vlastním. Přesně v té době  se k němu přilichotila žena, která kdysi před lety náhodně navštívila jeho rodinu. Několik dní postávala v blízkosti jeho kanceláře, až se jí podařilo jej zastihnout a oslovit. Vydávala se za začínající advokátku a nakonec si v jeho kancelářích podnajala místnost. Odtud pak sledovala jeho pohyby. Záhy na něj podala trestní oznámení u tehdejší Inspekce Policie ČR pro trestnou činnost, v které měl pro své zájmy zneužívat policistu. Inspekce ale brzy zjistila, že jde o nesmysl. Následovalo trestní oznámení pro úplatkářství u protikorupční policie. Aby dosáhla svého, dáma se zapojila do jedné jeho obchodní operace. V této souvislosti mu zatelefonovala, že  úředník jakéhosi  ministerstva požaduje úplatek a je nezbytné, aby se s ním domluvil. Věděla, že hovor je odposlouchávaný. Byl to impulz pro policii, aby se dala do usilovného pohybu. Věc se dostala před soud a  po dvou letech skončila pravomocným zproštěním.

V průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že provokatérka není začínající advokátka, ale recidivistka, řetězově odsuzovaná za podvody k podmíněným trestům. I v době, kdy pracovala na daném případě, byla ve zkušební lhůtě. K zproštěnému obžalovanému neměla z minulosti žádný vztah, který by ji motivoval k popsané podlosti. Zřejmě se do akce nepustila sama od sebe. Její nasazení do tohoto případu jistě nebylo náhodné, ale nikdy se nedovíme, kdo ji vyslal. Můžeme se domnívat, že  náhodná nebyla ani smířlivost soudů, které jí opakovaně ukládaly podmíněné tresty za okolností, v nichž by každý jiný šel za mříže.

Jiným příkladem, jenž vzbuzuje pochybnosti a působí dojmem, že vznikl účelově, je trestní stíhání policejního důstojníka, který si vedl tak dobře, že se stal vážným uchazečem o obsazení uvolněného ředitelského místa. Z konkurence ale vypadl, protože přesně v kritickou dobu bylo proti němu a spolupachatelům zahájeno trestní stíhání pro několik skutků. S jeho usvědčováním pomáhala soukromá detektivní agentura a byly nasazeny nezákonné odposlechy. Případ se táhne několik let a postupně se vytrácí do ztracena.  Odpadli spoluobžalovaní, odpadla většina skutků,  zápas pokračuje, ale ředitelské místo je obsazené a kariéra zkušeného policisty je zničená.

V poměru k celkovému počtu každoročně zahajovaných trestních řízení je takových a podobných případů jako šafránu. Svádí to k myšlence, že hluk, který kolem nich dělají politici, je nadměrný. Nicméně jde o společensky nežádoucí úkazy, jejichž bujení by měly všechny zainteresované orgány klást překážky. Prevenci vidím v důsledném pátrání po původcích a vyvozování důsledků, jež by je měly hodně bolet. Obecně je nutné zvýšit tlak na vynucování  odpovědnosti příslušníků orgánů činných v trestním řízení za nezákonné a neetické jednání při výkonu služby, zvláště v případech u nichž stát vyplácí odškodnění. Odtékání desítek milionů Kč ze státního rozpočtu na zhojení následků neodpovědného jednání jednotlivců není trvale únosné. Jde o částky, srovnatelné s dotací na Čapí hnízdo, ale o nich se mlčí, i když na rozdíl od dotace se každoročně opakují a stále rostou. Vztah společnosti k nim by se měl zásadně změnit.

KRÁL JUSTICE JE NAHÝ !

Předseda vlády v demisi Andrej Babiš a prezident republiky Miloš Zeman vyvolali pozdvižení, když veřejně připustili, že u nás lze objednat trestní stíhání. Podobná jsou tvrzení Aleny Vitáskové, dne 17.ledna 2018 zproštěné olomouckým vrchním soudem obžaloby. Všichni tři společně mi připomínají dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty, které se neostýchalo vykřičet do světa pravdu, že král je  nahý.

Někteří veřejní činitelé reagovali podrážděně, vyčítajíce zmíněným „výtržníkům“, že podrývají důvěru veřejnosti v justici. Ve vřavě, která se rozpoutala, si patrně nikdo nevzpomněl, že jejich předchůdcem ve zpochybňování justice  byl bývalý ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, dnes předseda Ústavního soudu ČR. Byl dokonce drsnější než oni, neboť se přímo vyjádřil ke kauze pravomocně odsouzeného Jiřího Kajínka tak, že v borských  zatáčkách asi nestřílel on, ale policisté. Sotva by někdo mohl namítat, že Pavel Rychetský nerozuměl věci, o které mluvil a od jeho názoru k projevům „výtržníků“ je velmi blízko. Nejsou tedy prvními pochybovači. Tato okolnost dodává jejich výrokům na vážnosti.

Proti výrokům „výtržníků“ se ohradil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který  se cítí být strážcem zákonnosti, povýšeným nad všechny ostatní státní činitele,  a proto dost silným na to, aby směl peskovat ústavní činitele, stojící v hierarchii státních orgánů vysoko nad ním. Jako laik, dlouhodobě sledující problematická trestní řízení, si troufám tvrdit, že se Pavel Zeman hluboce mýlí, neboť zaměňuje následek za příčinu. Ve skutečnosti důvěru veřejnosti v justici (mám na mysli justici v širším smyslu pojmu včetně státního zastupitelství) podrývají pokleslí jedinci, kteří nezákonným nebo nemravným jednáním poškozují účastníky řízení, zbavujíce je dobrodiní spravedlivého procesu. Svými nepřístojnostmi dodávají podkladový materiál pro zmíněná a s nimi příbuzná zkratová vyjádření.   Vrhají tak stín na komunity soudců a státních zástupců, jejichž většinovými členy jsou slušní, odpovědní, vzdělaní lidé, oddaní zásadám férového procesu. 

Nedůvěru veřejnosti vyvolává také smířlivý postoj soustavy kárných žalobců k ničemnostem jednotlivců. Například úřad Pavla Zemana přitaká stížnostem na státní zástupce jen zcela výjimečně, naopak hájí provinilce jako na běžícím pásu. Uplatňuje při tom etická hlediska, která jsou pro laiky nesrozumitelná a nepřijatelná. Například se postavil za státního zástupce, který bez vědomí a souhlasu těhotné ženy zneužil dokumentaci z jejího gynekologického vyšetření k zjišťování data jejího otěhotnění  a k zpochybňování otcovství jejího manžela. Jde o záležitosti nejhlubšího soukromí postižené. Těhotná žena má nárok na všestranné ohledy a gentlemanské zacházení, neboť těhotenství a mateřství jsou posvátné instituty. Nikdo nemá právo bez jejího souhlasu zkoumat okolnosti jejich vzniku, zvláště když taková vlezlost neslouží k objasnění trestné činnosti. Kdo se k těhotné ženě chová bezohledně, zasluhuje dle mého laického názoru nikoli ochranu ze strany nadřízených, ale pár dobře mířených facek, v případě státního zástupce navíc svlečení z taláru.

Ani v soudnictví nefunguje soustava kárných žalobců dobře – na což si příležitostně stěžuje také předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. Jak může mít veřejnost důvěru k justici, když soudce dokáže bez důkazů, jen na základě domněnek, odsoudit obžalovanou po téměř tříletém hlavním líčení k vysokému trestu s jistotou, že nikoho nenapadne volat ho za to k odpovědnosti ? Přesně toto se stalo v procesu s bývalou předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou: při ústním vyhlášení  rozsudku dne 22.února 2016 pan soudce  Aleš Novotný prohlásil, že ji odsuzuje k trestu osmi a půl roku odnětí svobody, protože se bez důkazů domnívá, že mezi ní a její podřízenou proběhla nějaká komunikace, bez které by si zmíněná úřednice nedovolila vydat rozhodnutí, jím považované za nezákonné. Avšak právě proto, že rozhodl o vině a  trestu bez důkazů, Vrchní soud v Olomouci jeho rozhodnutí dne 17. ledna 2018 zrušil a paní obžalovanou zprostil viny. Po pěti letech ji tak zbavil psychické zátěže z nespravedlivého trestního stíhání. To byla ale spíše výjimka. Nelze se spoléhat  na to, že odvolací soud vždy napraví zhůvěřilosti soudu prvního stupně. Častější jsou případy, kdy vyšší instance nesprávný rozsudek mechanicky potvrdí a obžalovaný se pak občas domůže spravedlnosti až cestou mimořádných opravných prostředků.

Ve zmíněném případě soudci nestačilo odsouzení bez důkazů. Navíc pohaněl paní obžalovanou tvrzením, že se do funkce dostala díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové. Když pak pohaněná dáma na něj podala žalobu na ochranu osobnosti, vyšší soudy nepřipustily, aby o ní rozhodl někdo jiný než soudci jeho soudu. Ti pak sice uznali, že výrok byl nevhodný, ale neuznali, že je excesem z obsahu soudcovské pravomoci, a proto rozhodli, že za výrok pronesený při výkonu funkce nemůže být viník volán k odpovědnosti. Nepoškozuje důvěryhodnost justice skutečnost, že soudce, který pohaněl účastníka řízení, sám necítí povinnost se omluvit a jeho kolegové ho zaštítí ? V kuloárech kolují chýry, že soudce Aleš Novotný se má brzy stát posilou Nejvyššího soudu ČR. Neutrpí důvěryhodnost justice, když soudce, usvědčený ze závažných pochybení, se domůže povýšení ?

Jsou i křiklavější případy nedotknutelnosti chybujících soudců. Připomínám „znojemský justiční zločin“, případ odmítnutí povolení obnovy procesu obžalovaného, který si byl jist svou nevinou a dověděl se, že za jeho čin byl později odsouzen někdo jiný. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě v r. 2012 jeho žádosti nevyhověl a odvolací senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně jeho rozhodnutí potvrdil. V r.2013 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že zmíněné soudy tímto rozhodováním porušily zákon v neprospěch obžalovaných a přikázal opakování řízení o povolení obnovy. Až v květnu r. 2017 nabyl právní moc nový, zprošťující  rozsudek, který napravil pochybení z r.2005. Za celou dobu od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR do právní moci zprošťujícího rozsudku se nenašel kárný žalobce, který by pohnal před kárný soud viníky, odpovědné za  nezákonné rozhodnutí z r. 2012, přestože zavinili do očí bijící nespravedlnost. Zvláštní péče ze strany kárných žalobců se dostalo žalobkyni, která vykonávala dozor nad postupem policie během celého průběhu řízení od r.2004, ale cestu k nápravě prodloužila přibližně o rok podáváním nesmyslných stížností nejdříve proti povolení obnovy procesu, pak proti zprošťujícímu rozsudku. Nyní se Krajské státní zastupitelství v Brně domáhá, aby ministr spravedlnosti napadl stížností pro porušení zákona zprošťující rozsudek, a vyvolalo tím několikaměsíční průtahy v řízení o odškodnění nespravedlivě stíhaných.  

Významem vlivu podobných pochybení na důvěryhodnost justice a na  jejich funkci podhoubí  zkratových úvah o jejím stavu se dne 1.února 2018 zabývaly v internetovém vysílání serveru Seznam.cz poslankyně Helena Válková (ANO), bývalá ministryně spravedlnosti, profesorka trestního práva na straně jedné a proti ní předsedkyně Soudcovské unie  Daniela Zemanová.

Daniela Zemanová se snažila význam jednotlivých případů selhání justice bagatelizovat odkazem na jejich nepatrný počet a zdůrazňovala nevhodnost výroků pana prezidenta a předsedy vlády jako politických projevů s dopadem na víru veřejnosti v správné fungování justice. Naproti tomu Helena Válková z pozice odbornice v  trestním právu upozornila, že výroky Andreje Babiše je třeba vnímat jako projevy trestně stíhaného člověka, jenž má zákonné právo volit pro svou obhajobu libovolné prostředky a své trestní stíhání vnímá subjektivně jako každý jiný úplně jinak než nezúčastnění pozorovatelé či dokonce jeho nepřátelé. Také poukázala na děsivé částky v desítkách milionů Kč, které každoročně stát vyplácí obětem justičních přehmatů, aniž by původci nepravostí  na tyto výdaje státu přispívali. Dvakrát se rozbíhala ke konkretizaci svých vývodů uvedením příkladů ze života, ale zjevně podjatá moderátorka ji vždy zlovolně  zastavila.

Z takto vedeného rozhovoru přirozeně nemohla vzejít odpověď na otázku, zda je skutečně možné objednat si trestní stíhání. Kladné vyjádření  ale beztak nelze očekávat, protože žádný případ přijaté zakázky na trestní stíhání kohokoli nebyl dosud odhalen a stíhán. Nicméně musíme připustit, že hypoteticky je cílené vyvolání trestního stíhání možné za předpokladu, že zájemce má k disposici poznatky, které lze s trochou dobré vůle přijmout jako materiální základ skutkové podstaty, a najde-li orgán, který je  ochoten aspoň „s přivřenýma očima“ jeho úvahy přijmout jako podklad k prověřování.

Nicméně je známa řada trestních kauz, u nichž si musíme klást otázku, zda se „vyšetřování spustilo samo od sebe“, když se jejich  účelovost dere na povrch jako sláma z bot. Nemusíme chodit daleko: takovým podezřelým příkladem je právě kauza Čapí hnízdo. Ten, kdo v r. 2015 podal trestní oznámení u PČR a poslal upozornění na OLAF, věděl, že příslušným orgánům nezbude, než prověřit  legendu, kterou jim předestřel. Ze srovnání s jinými kauzami mohl odhadnout, že zprávy o vyšetřování vyvěrají na povrch v době předvolební kampaně, zvláště, pokud se tomu pomůže. Pokud Andrej Babiš tento mechanismus vnímá jako podání a přijetí objednávky, může se proto vyjádřit inkriminovaným způsobem. Přímé důkazy o záměru oznamovatele ovšem nejsou, takže takový výrok můžeme přijmout pouze jako hypotézu a nevyvozovat z něj žádné další důsledky. Zejména nemůžeme předjímat, jak dopadne zkoumání trestnosti napadeného  jednání obviněných.

Zřetelnější je účelovost trestního oznámení na Alenu Vitáskovou kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu, pověřené řízením právního úseku úřadu. Trestní oznámení podal zaměstnanec společnosti ČEZ. ČEZ je ale obchodní společnost, které Alena Vitásková způsobila daleko větší újmu než solárníkům, a to tím, že zastavila pravidelné zvyšování cen elektřiny. Spustilo se její trestní stíhání „samo“ nebo má spojitost s potížemi, způsobenými ČEZ ? Jednal oznamovatel zcela náhodně sám od sebe, nebo plnil poslání ?

Podezřelé je ovšem i její dodatečné převedení Aleny Vitáskové z pozice svědkyně mezi obviněné v kauze, jejíž šťastné zakončení jsem zmínil výše. Na účelovost ukazuje skutečnost, že trestní stíhání sloužilo po celou dobu svého průběhu jako nástroj k tlaku na ni, aby se vzdala funkce. Navíc je zřejmé, že důkazní situace na začátku trestního stíhání byla stejná jako v den zproštění obžaloby o pět let později, čili důvody k zahájení trestního stíhání byly nicotné.

Stejné otázky bychom mohli klást u několika veřejnosti známých starších případů. Je například zvláštní náhodou, že PČR začala hledat podklady k trestnímu řízení proti Jiřímu Čunkovi právě v době, kdy se náhle vyšvihl do funkce předsedy KDÚ-ČSL. Velmi podezřelý je vztah mezi zděšením, jež mezi tradičními stranami novodobé národní fronty vyvolal vpád „vizigotů“ – strany Věci veřejné - do Poslanecké sněmovny, a vyvoláním trestního stíhání Víta Bárty podlými provokatéry z jeho blízkého okolí. Účelovostí zapáchá i zahájení trestního stíhání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho, od nástupu do funkce až hystericky odmítaného představiteli ODS a KDU-ČSL.

Všechny tři případy spojuje zjevná snaha vystrnadit obviněné z jejich mocenských pozic a následně prokázaná  nedůvodnost jejich trestního stíhání : řízení proti Jiřímu Čunkovi zastavil dozorový trestní zástupce rozhodnutím, které má hodnotu blízkou pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a procesy dvou zbývajících pánů skončily pravomocnými zprošťujícími rozsudky. Po původcích zásahu proti Jiřímu Čunkovi nikdy nikdo nepátral. U obou dalších kauz jsou známy osoby, jež by bylo možné volat k odpovědnosti, ale kární žalobci, ani orgány činné v trestním řízení o nich nechtěly nic vědět.

Z kriminálních případů, jež snad nemají politické pozadí, se mi stále více jeví jako účelové trestní stíhání  proti Shahramu Abdullahu Zadehovi, probíhající u Krajského soudu v Brně. Trestní oznámení proti němu patrně primárně posloužilo k odvedení pozornosti od svědků-zločinců P.P, J.D. a M.V, bývalých pracovníků vídeňské společnosti P.P.S. GmbH, podezřelých z krádeže obrovských finančních prostředků  z jejích účtů. Svědci svedli orgány na nesprávnou stopu, spolupracují s policií a tím si zajišťuji beztrestnost. Dá se říci, že trestním oznámením proti obž. Shahramu Zadehovi si  svědci „objednali“ beztrestnost současně s jeho trestním stíháním.

Naděje, že by někdo pátral po pravých úmyslech předkladatelů trestních oznámení v uvedených kauzách, je nepatrná. Především k tomu chybí „politická vůle“. A pokud by snad začala GIBS vyšetřovat podivné postupy policistů, není jisté, že je dovede do konce. Může se stát, že státní zastupitelství věc odebere GIBS a svěří ji policii, kde věc skončí v propadlišti zapomenutí. Nemělo by se to stát, protože GIBS má výlučnou pravomoc vyšetřovat trestnou činnost policistů a byla zřízena právě proto, aby policisty nevyšetřovala policie, která naopak k jejich vyšetřování nemá zákonné oprávnění.

K výrokům pana prezidenta a předsedy vlády bych tedy vztáhl přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. A jejich kritikům doporučuji, aby každý na svém místě a svými prostředky působili na policii a justici, aby svým jednáním nevytvářeli podmínky pro pronášení pohoršlivých výroků výše zmíněnými činiteli.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU IX.

Po přestávce, vynucené onemocněním pí. obžalované Jarmily Novotné, pokračovalo dne 29.ledna 2018 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před senátem předsedy Radomíra Koudely, dokazování v trestní věci proti manželům Novotným & spol., obžalovaným kvůli únosu a vydírání poškozeného Pavla Buráně. Bledost paní obžalované svědčilo o tom, že návrat k soudu uspěchala. Řídíc se zásadou, že svoboda je správně pochopená nutnost, vyšla zřejmě vstříc zájmu předsedy senátu o rychlé ukončení řízení.

Z obecného hlediska snaha předsedy senátu dovést hlavní líčení k rozsudku bez zbytečných průtahů je sympatická a bohužel nikoli běžná. Neměla by ale obžalovaným přinášet utrpení a neměla by jít na úkor úplnosti dokazování.

Náplní dne bylo přehrávání vybraných hlasových a obrazových záznamů. Mezi odposlechy telefonních rozhovorů zaujaly záznamy komunikace mezi pošk. Pavlem Buráněm  a původním vyšetřovatelem Liborem Zapletalem, naznačující možnost jejich blízkého vztahu.

Zajímavější byly odposlechy spontánních telefonických rozhovorů členů rodiny obžalovaných, reagujícících na návštěvu Pavla Buráně v jejich domě v kritický den 7. října 2014 a na některé události z vyšetřování. Jejich účastníci samozřejmě o odposlouchávání nevěděli, proto se bavili  zcela bezstarostně. Ani slůvko nenaznačuje, že by věděli o údajném násilí, spáchaném na panu poškozeném, ač by o něm vědět museli, pokud k němu skutečně došlo.

Poněkud trapně působily nahrávky z pitky pana obžalovaného Jaroslava Novotného s Pavlem Buráněm po podpisu smluv, které bez vědomí společníků pořídila dcera paní obžalované Novotné. Nicméně jsou dokladem o události, která se mi zdá až neuvěřitelná: o nestřídmém zapíjení podpisu smluv, vynuceném na Pavlu Buráňovi hrozbou zastřelením, zdvojeném injekcí neznámé tekutiny do krku. Pavel Buráň se nikdy nezmínil, že by pozvání k pitce přijal pod nátlakem nebo ze strachu z dalšího násilí.

Na tomto  místě se rozčílil zmocněnec pana poškozeného. Upozornil, že Jaroslav Novotný na nahrávce tvrdí, že nechce nic navíc proti majetku Pavla Buráně, ale ve skutečnosti dnes již hodnota pohledávky obžalovaného dosáhla částky 774 milionů Kč. Poznamenávám, že to je obrovská suma, která jistě motivuje pana poškozeného, aby se bránil všemi dostupnými prostředky.

Pan soudce v souladu s jedenáctým přikázáním „mne neoblafneš“  přijal s nedůvěrou nahrávku rozhovoru pana obžalovaného s údajným vyjednávačem  Pavla Buráně o snížení pohledávky. Pořídil ji bez vědomí a souhlasu účastníků svědek J.K., zmiňovaný  již dříve. Podle jeho vysvětlení měl vyjednávač navrhnout panu obžalovanému, aby jeho mandantovi prominul část dluhu a měl tvrdit, že odměnou za vyhovění by bylo zastavení trestního stíhání. Jednající údajně seděli u stolu sami. Nahrávka zaujala předsedu senátu natolik, že si ji opakovaně přehrál přes sluchátka a při jejím  poslechu  uslyšel další hlas. Mimo to si všiml, že nabídka na zastavení trestního stíhání na ní výslovně nezazněla. To ovšem její hodnotu pro obhajobu snižuje. Předložení nabídky zastavení trestního stíhání by totiž  bylo možno hodnotit jako pokus o podvod, neboť poškozený nemá zákonný  nástroj k zastavení trestního stíhání. Nahrávka poputuje k policejním specialistům k přezkoumání, zda není  zmanipulovaná.

Mezi soudcem a obhajobou zajiskřilo při předvedení  utajeně pořízené videonahrávky  rozhovoru výše zmíněného svědka J.K. s pošk. Pavlem Buráněm. Svědek na ní vyslovil domněnku, že vyvolání vyšetřování proti manželům Novotným jej stálo hodně peněz. Poškozený mu to vyvrací s tím, že dal policistům „pouze tři melouny“, což upřesňuje, že to bylo k Vánocům a každý meloun měl jinou barvu. Pak dodává, že policistům pouze  nosil „balíčky klobásek“ a motivoval je ke spolupráci příslibem dobrého zaměstnání po odchodu  ze služby u PČR. Obhajoba vykládá obsah videozáznamu tak, že pan poškozený korumpoval policisty, kteří prováděli vyšetřování k jeho trestnímu oznámení. Pan předseda naproti tomu namítá, že z nahrávky nikterak nevyplývá, že klobásky dostávali právě policisté, vyšetřující tento případ – jako kdyby obdarovávání jakýchkoli jiných policistů bylo v souladu s etikou a právem. Nemohu si odpustit poznámku, že žádný z účastníků sporu si nevšiml drobného slůvka „tým“ (spisovně „těm“): Pavel Buráň uvádí, že klobásky nosil „tým  policistům“. Protože před tím mluvil výslovně o vyšetřovateli Liboru Zapletalovi a vyšetřování proti manželům Novotným, slůvko „tým“ nasvědčuje tomu, že klobásky dostávali také  policisté, kteří se podíleli na prověřování Buráňova trestního oznámení.

V každém případě soudím, že obdarovávání policistů klobáskami a jejich motivování příslibem dobrého zaměstnání se vymyká z představy o standardním vztahu účastníka trestního řízení k policistům. Je proto v rozporu s výpovědí pana obžalovaného před tímto soudem, v které na přímou otázku předsedy senátu prohlásil, že  nemá nestandardní vztahy k policistům. V této věci údajně probíhá pod dozorem Okresního státního zastupitelství ve Zlíně prověřování podezření, že Pavel Buráň poskytl soudu nepravdivou výpověď. Nevšiml jsem si, že by se obhajoba důrazně dožadovala, aby si soud vyžádal zprávu OSZ o stavu vyšetřování.

K oběma výše uvedeným důkazům dodávám laický závěr, že sice poškozují důvěryhodnost  pana poškozeného, ale současně i svědka J.K.  

V závěru jednání pan předseda oznámil, že počítá s možností, že při pokračování hlavního líčení dne 23.února 2018 může dojít k ukončení dokazování a vyzval strany, aby si připravily závěrečné řeči v písemné podobě. Předjímám, že v této souvislosti může dojít k nedohodě mezi předsedou senátu a obhajobou, pokud by měl být soudem zmařen výslech svědka-znalce z oboru zdravotnictví, kterého soud původně přijal, ale z organizačních důvodů zastavil jeho příjezd dne 22.ledna 2018. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost obecného soudu v případě zásadního nesouhlasu mezi znaleckými posudky obstarat revizní posudek. Domnívám se, že nestranný soudce by měl vyhovět obhajobě, pokud by trvala na výslechu jeho autora.

V každém případě tento bizarní proces spěje k blízkému závěru, jenž bude zkouškou účinnosti zásady in dubio pro reo, které prvostupňoví soudci podle mé omezené zkušenosti dbají jen zřídka.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 8

Hlouček obhájců, čekajících u Městského soudu v Brně na vpuštění do soudní síně č. 2, kde mělo před senátem předsedy Michala Kabelíka pokračovat hlavní líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol., si krátil chvíli dohady, zda konečně přijdou  klíčoví svědci Jan Doležal a Martin Valentovič a zda neodepřou výpověď. Obavy z odmítnutí výpovědi nebyly bezdůvodné: opíraly se o informace z jiných řízení, v kterých zmínění pánové účinkovali. Po zahájení hlavního líčení se pak advokátům  dostalo potěšující informace, že se konečně podařilo s oběma svědky navázat spojení. Oba jsou na cestě, nicméně nedorazí včas: Jan Doležal se musí zúčastnit jiného soudního řízení, v němž má postavení obžalovaného, a dostaví se až po skončení jednání. Martin Valentovič podal zprávu, že se mu cestou porouchalo auto a čeká na odtahovou službu. Určitě se ale dostaví později nebo v náhradní lhůtě.

Pružný předseda senátu se rozhodl vyplnit uprázdněný časový prostor čtením listinných důkazů. Z hlediska veřejnosti se dalo očekávat několik hodin nudy. Tentokrát ale zpestřily tuto část jednání vzrušené odborné diskuse. Nejrozsáhlejší vyvolal SAZ, který si stěžoval, že soud neodeslal vyšší instanci stížnost proti nevyhovění procesního návrhu obhajoby. Přidali se obhájci, předseda senátu i  žalobce, mezi nimiž pak kolovaly protichůdné názory. Spouštěčem jejich střetu bylo usnesení senátu Michala Kabelíka, kterým prodloužil SAZ vazbu. Pro potřebnost jeho ponechání ve vazbě předstižné použil mimo jiné jako argument tvrzení, že pan obžalovaný dehonestoval různými způsoby brněnskou justici (v širším pojetí slova, čili včetně státního zastupitelství), čímž se dopouštěl trestného jednání a je nutné ho nechat za mřížemi, aby nepokračoval. Ze souvislostí  vyplývá, že SAZ měl opakovaně znevažovat  soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a státního zástupce VSZ Olomouc Aleše Sosíka. V tom ovšem může pokračovat, kdykoli jej eskorta těžkooděnců přivede k hlavnímu líčení nebo kdykoli se dostaví dobrovolně. V obžalobě ale o tomto údajném prohřešku není ani zmínka, což asi není náhoda. Pokud by totiž soud uznal, že se SAZ  napadáním zmíněné dvojice dopustil  přečinu, postižení by se dostali do postavení poškozených a museli by se z řízení vyloučit. Obhájci využili zřejmého přehlédnutí této drobnosti a podali návrh na odnětí věci zdejšímu soudu a její přenesení k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Vyhovění je možné, protože oba zmiňované soudy jsou věcně příslušné. Soudce Michal Kabelík podnět zprvu vyhodnotil jako výhradu podjatosti a zamítl jej. Obhájci pak věc předložili Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o odnětí a přikázání věci. Předseda senátu se snažil debatu ukončit tvrzením, že by měla místo v akademickém prostředí. Podivoval se, zda si pan obžalovaný a jeho  obhájci uvědomují, že výsledkem vyhovění návrhu by bylo vrácení hlavního líčení na  úplný začátek. Zřejmě je ale od záměru neodradil. Bude-li chtít odebrání věci zabránit, nebo aspoň potlačit účinky argumentace obhajoby, při dalším vazebním řízení se bude muset zdržet uplatnění domnělého hříchu SAZ pro odůvodnění jeho beztak nesmyslného držení ve vazbě předstižné. A vazba útěková u obžalovaného, který složil kauci 150mil.Kč a kdekoli mimo území ČR  mu hrozí nebezpečí ze strany Íránské islámské republiky, je dle mého laického úsudku v rozporu se zdravým selským rozumem.

Dalším, byť ne tak rozsáhlým jablkem sváru, které přihodil do hry obhájce Roman Jelínek, bylo označení odevzdávání policii odměn svědků -spolupracovníků PČR za předstíraný převod peněz. Pod tímto pojmem se obvykle skrývá předání peněz v majetku státu podezřelému a až na odůvodněné případy je vykonávají policejní agenti. Svědci Jan Doležal a Martin Valentovič ale policejními agenty nejsou, ani být nemohou, spíše jde o cynické provokatéry, kteří si spoluprací s policií zajišťovali beztrestnost. Peníze byly majetkem soukromým, nikoli státním a nešly přes svědky k panu obžalovanému, ale v opačném směru.

Tyto intelektuální hrátky skončily v odpolední části jednání s příchodem svědka Jana Doležala. Obecný popis jeho úlohy v tzv. zločineckém uskupení jsem popsal v druhé části seriálu.

Obavy, že svědek nebude vypovídat, se nevyplnily, což asi nepotěšilo některé z přítomných. Uvedl se vysvětlením, že soud, jehož se zúčastnil, je v pořádku, neboť je nevinný. Pak ale upřesnil, že se jednalo o zahajovací stání hlavního líčení.  Vypovídal ochotně, s podrobnostmi, a sděloval věci  nevídané, neslýchané.

Popsal poměrně podrobně průběh své činnosti ve prospěch tzv. zločineckého uskupení, jež vyvrcholila podáním trestního oznámení na policisty, kteří vyšetřovali jednání SAZ. Věnoval přitom velkou pozornost úloze „operačního důstojníka“ uskupení,  „právníka Ondry“. Dříve se s ním nikdy osobně nesetkal a nenapadlo ho, že by mohl sedět vedle svého advokáta v řadě pro obhájce. Netuším, jak se  spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera cítil, když slyšel popis své činnosti z jeho úst, ani nevím, co se odehrávalo v hlavě Jana Doležala, když nepřipraven najednou stál tváří v tvář proti muži, kterého právě vylíčil v nejošklivějších možných barvách. Důležité je, že z jeho výkladu vyplývá, že již krátce po navázání styku s Ondřejem Kučerou se obrátil na policii, které pak odevzdal jidášský groš, vyplacený za pokus o údajné očernění policistů. Lze se proto domnívat, že podání trestního oznámení na policisty již mohlo probíhat pod kontrolou policie, která mohla zabránit postoupení věci na GIBS. Její přístup k činnosti Jana Doležala zavání podezřením, že svědka vědomě použila jako provokatéra. Výslech Jana Doležala se z časových důvodů nepodařilo dokončit.

Přestože hlavní líčení je v podstatě smutná záležitost, někdy se v soudní síni odehraje i úsměvná příhoda. V tomto případě k tomu došlo při jednání o zajištění tlumočníka ze slovenštiny pro výslech Martina Valentoviče. Tlumočnice z angličtiny, která zprostředkuje komunikaci mezi SAZ a soudem, nemá oprávnění k tlumočení ze slovenštiny. Jednalo se proto o její nahrazení tlumočníkem, oprávněným nejen k tlumočení z češtiny do angličtiny a zpět, ale znalého i slovenštiny. V této situaci se SAZ projevil jako deus ex machina: aby se nemusel obejít bez své současné tlumočnice, demonstrativně se vzdal nároku na tlumočení ze slovenštiny. Zdá se, že jde o drobnost, která nestojí za zaznamenání, ale je zajímavá právě proto, že kdysi se SAZ snažil tlumočnice zbavit. Hrany se obrousily. Kladný vývoj mezilidských vztahů vždy zasluhuje zaznamenání a ocenění.

Následující den byl vyhrazen pro výslech dalšího policisty, vyšetřovatele F.K. Před ním se ale přihlásil o slovo k prohlášení obžalovaného SAZ. Ve vystoupení se pak dožadoval procesní rovnosti svého postavení v poměru ke způsobu, jakým soud nakládá s žalobcem. Podle trestního řádu je žalobce jen jednou ze stran řízení, bez nároku na privilegia v postavení proti obžalovanému. Papír ovšem snese všechno a skutečnost bývá jiná. Senát vyslechl prohlášení pana obžalovaného bez přerušování a následných výtek.

Jako laikovi se mi nároky pana obžalovaného jevily jako oprávněné a v souladu s právem. Další vývoj ale ukázal, že reálná hodnota jeho vystoupení měla povahu hrachu, házeného na zeď. Následný výslech svědka-poškozeného byl důkazem, že postavení žalobce v hlavním líčení deformuje zvykové právo v neprospěch obžalovaného.

Po promluvě SAZ přistoupil k pultíku pro strany řízení policista F.K. Předseda senátu jej nevyzval k pronesení úvodního výkladu, ale rovnou začal s výslechem. Vedl jej zejména k objasnění jeho profesní dráhy a úlohy v tomto řízení. Pak jej předal státnímu zástupci a posléze obhájcům a obžalovanému SAZ.

Při výslechu obhájci a obž. SAZ  se ukázalo, že policistovi působí potíže přeorientovat se z nadřazeného postavení vyšetřovatele do podřízené role svědka. Bylo to patrné zejména při výslechu, vedeném SAZ. Svědek se v tomto ohledu poněkud odlišoval od svého kolegy, vyslýchaného dne 9.ledna 2018.

Obhájci a SAZ směřovali své otázky k choulostivým místům obžaloby. Především je zajímalo vše, co se týkalo svědka Petra Pfeifera, nejdříve sama skutečnost, že na počátku vyšetřování k „daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně, se PČR zajímala právě o něj, nikoli o SAZ. Dále se zabývali skutečností, že ze spisu zmizely dokumenty, týkající se právě vyšetřování proti Petru Pfeiferovi a posléze rozvíjeli domněnku, že policie poskytuje ochranu některým osobám, které právě podle Pfeiferova sdělení měly zpronevěřit obrovské částky z výnosů z trestné činnosti. Svědek-policista tazatele neuspokojil, protože některé věci považoval za nemožné nebo o nich nevěděl. Jméno policisty, který měl ze Znojma odvézt 24 šanonů materiálu, týkajícího se Petra Pfeifera, mu nic neříkalo. Jak jsem zmínil dříve, obhájci mají několik ověřených kopií listin, jež ve spisu kdysi nepochybně byly, ale zmizely.

Tento způsob vedení výslechu se nelíbil žalobci, který vznášel opakovaně námitky aniž by předem požádal předsedu senátu o  udělení slova. Jen při výslechu, vedeném obhájcem Romanem Jelínkem, vystoupil takto devětkrát a vstupoval i do řečí obhájkyně Aleny Kojzarové a zvláště SAZ. Dráždil tím SAZ, který se několikrát marně snažil o udělení slova k přednesení námitky. Nespokojen byl i jindy pohodový předseda senátu, který opakovaně  projevil nevoli mimikou a někdy i slovně. Inspirován srovnáním s děním při prezidentském duelu prohlásil SAZ za demagoga. Je ale možné, že odchylnost jeho chování od běžných projevů byla odrazem nějakých zdravotních potíží. Působil totiž dojmem, že je nachlazený.

V každém případě obhajoba v této části hlavního líčení poukázala na některé prvky předžalobní části řízení, zpochybňují korektnost vyšetřování v obou kauzách, v nichž SAZ zaujímá postavení hlavního obžalovaného. Vyvolala tím nervozitu předsedy senátu i žalobce.

Jednání  bude pokračovat dne 12.února 2018.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU VIII.

Dne 22.ledna 2018 pokračovalo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před senátem předsedy Radomíra Koudely, dokazování v trestní věci proti manželům Novotným & spol., obžalovaným kvůli únosu a vydírání poškozeného Pavla Buráně.

Před soud předstoupili svědci, navržení obhajobou. Jako první manželský pár přátel obž. Artura Žilina, kteří svědčili, že v den spáchání žalovaného trestného činu jej navštívili v jeho obydlí, kde se zotavoval z následků otřesu mozku. Při jejich výslechu se opět  uplatnil vliv jedenáctého přikázání „mne neoblafneš“ na myšlení předsedy senátu. Svědci se museli vypořádat se sítí všetečných otázek,  do jejichž odpovědí by se zcela jistě zapletli, pokud by lhali. Každý z manželů byl samozřejmě vyslýchán samostatně, což soudci Koudelovi umožnilo jejich odpovědi mezi sebou porovnávat a případně je zpochybnit dalším dotazováním. Svědci byli v obtížném postavení, protože od popisovaného děje uplynuly více než tři roky a požadovalo se po nich vysvětlení každé nejasnosti a zdůvodnění, proč si pamatují datum kritické události, ale jiné děje nedokázali datovat tak přesně nebo na ně vůbec zapomněli.

Soudce Radomír Koudela vede výslechy přímo virtuozně, až dotěrně. Nejsem si ale jist, zda je  stejně horlivý při všech výsleších bez rozdílu. Až se z odůvodnění rozsudku dovíme, do jaké míry svědkům uvěřil, budeme vědět, jak hluboko má v mysli zakotvenou zásadu in dubio pro reo.

Obhajoba očekávala, že zlatým hřebem programu bude výslech kriminalisty, bývalého příslušníka Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který měl vyšetřovatelům případu sdělit, že jednoho z obžalovaných najal pro účast na únosu pošk. Pavla Buráně organizátor známé totožnosti. Před soudem ho  označil za „velkou rybu“ kriminálního prostředí. Obhájci by samozřejmě rádi věděli, jak se k této informaci dostal. Opakovalo se pak něco podobného, co jsem nedávno popsal ve zprávě  o výslechu vyšetřovatele v  hlavním líčení u Městského soudu v Brně : oba vyslýchaní mají zřejmě potíže s pamětí. Žádná použitelná informace z výslechu nevzešla.

Zpráva o organizátorovi, který měl najmout jednoho z obžalovaných, je velmi  zajímavá. Není divu, že se obhájci chtěli dovědět více. Spíše je zvláštní, že nezaujala žalobce: zmíněný muž by mohl svědectvím rozbít alibi obžalovaných únosců a jako vedlejší účastník žalovaného trestného činu měl šanci skončit rovněž na lavici obžalovaných. Na druhé straně mohl poskytnout informace, které by pomohly obžalovaným. Ani soud ani stranu žalující jeho nepřítomnost v soudní síni zřejmě nikterak nezneklidňuje. Oba případy neúspěšných výslechů policistů vzbuzují podezření, že policie někdy zajišťuje kriminálníkům beztrestnost výměnou  za pomoc při usvědčování zájmových osob. V každém případě opomenutí tohoto zdroje informací je další z více podivností v postupu policie při vyšetřování tohoto případu.

Na závěr jednání předstoupila před soud bývalá hospodyně obž. Novotných, která vypověděla, že v kritickém roce 2014 pošk. Pavel Buráň občas navštěvoval obžalované v jejich domě. Samozřejmě nevěděla, o čem s nimi hovořil. Smyslem jejího výslechu bylo zpochybnění tvrzení pošk. Pavla Buráně, že v uvedeném období nevedl s obž. Jaroslavem Novotným  žádnou komunikaci.

Další pokračování hlavního líčení se má uskutečnit v pondělí 28.ledna 2018.

ZÁKONODÁRCI A PRÁVO

Sněmovna má za sebou rušné dny jednání o důvěře vládě Andreje Babiše a o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Všem bylo vše předem jasné: kdo nevěří na zázraky, neměl pochyby o  tom, že vláda důvěru nedostane a páni poslanci budou vydáni. Kdyby se o  těchto záležitostech jednalo bez rozpravy, výsledek by byl stejný jako po mnoha hodinách mlácení prázdné slámy, jež jsme mohli sledovat v přímém přenosu. Poslanci si to mohou dovolit: neodpovídají voličům za efektivitu využití svého času.

Přebujelá rozprava k oběma tématům bohužel odhalila pozoruhodně nízkou úroveň právního povědomí některých poslanců. Zarážející byla např. výtka zkušeného politika Zbyňka Stanjury ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi, že nezastavil trestní stíhání Aleny Vitáskové, kterou právě Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby. Pan poslanec by za dlouhou dobu svého  působení v politice komunální  i vrcholové už mohl mít základní vědomosti o pravidlech fungování justice. Proto překvapuje, že  si jaksi nevšiml, že od doby, kdy se průběh procesu s Heliodorem Pikou denně projednával v kanceláři ministra včetně konzultací rozsudku, se poměry podstatně změnily. Ministr spravedlnosti by  mohl vystoupit na podporu Aleny Vitáskové pouze stížností pro porušení zákona, ale tu může podat až proti pravomocnému rozsudku. Vrchní soud v Olomouci mu ale naštěstí neposkytl příležitost. Hypoteticky by mohl uvažovat o kárném řízení se soudcem Alešem Novotným, který vědomě uložil Aleně Vitáskové krutý trest bez ohledu na nedostatek důkazů. Kárný soud by ale jeho žalobě patrně nevyhověl, protože soudcovský komunita vnímá nezávislost justice jako právo dopouštět se přehmatů zcela beztrestně.

Pozoruhodný byl i názor horlivé bojovnice za nevydání pánů poslanců Babiše a Faltýnka, poslankyně Taťany Malé, že by se odsunutím jejich vyšetřování o čtyři roky asi nic nestalo. Samozřejmě by se stalo. Čím větší je časový odstup od činu k zahájení vyšetřování, tím je menší pravděpodobnost, že se věc podaří objektivně objasnit. Mimo to páni poslanci jsou jen dvěma jednotlivci v celé  skupině obviněných. Policie by nemohla kvůli jejich nevydání odročit o  čtyři roky celé řízení, ale vyšetřování v případě jejich vyjmutí ze souboru obviněných by bylo neúplné a mohlo by vést k nesprávným závěrům. Posléze je třeba připustit hypotetickou možnost uplatnění katastrofického scénaře, podle něhož by paní Monika Babišová byla odsouzena k nepodmíněnému trestu a její imunitou chráněný manžel by jezdil za ní na návštěvy do některé z ženských věznic. Andrej Babiš se ovšem navzdory horlení poslankyně Malé projevil jako chlap a hlasoval pro své vydání. Imunita by ale také svazovala ruce státnímu zástupci, který by nemohl po projednání podaných stížností proti sdělení obvinění případně rozhodnout o vrácení věci policii k došetření nebo dokonce k zastavení trestního stíhání. Čili nevydání by bylo ochranou – neochranou. Námitka poškození prestiže České republiky přítomností trestně stíhaného politika ve vládě by nevydáním k trestnímu stíhání nezanikla, neboť sdělení obvinění by nepozbylo platnost. Naopak nevydání pánů poslanců by zpochybnilo povahu České republiky jako právního státu, neboť by prozradilo nadřazení politické moci nad právo a spravedlnost.

Za pozornost stojí také způsob, jakým poslanci nakládali se zprávou OLAF. Spoléhajíce se na to, že nezáživný text se nestane masově rozšířenou četbou, někteří z nich ji vydávali za důkaz opodstatněnosti trestního oznámení proti Andreji Babišovi. OLAF se ale zabýval nabyvatelskou společností jako subjektem správního práva a dospěl k pochybnostem o jejím právu na získání subvence nikoli hlavně kvůli akcionářské struktuře, ale kvůli její  nepřehlédnutelné ekonomické provázanosti s Agrofertem. Není zde nic, o co by se mohla opírat domněnka o trestné činnosti osobně Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Pokud je zde řeč o pochybení jednotlivců, pak se jednalo výlučně o manažery společnosti, což odpovídá skutečnosti, že operativní řízení akciové společnosti nevykonávají akcionáři, ale management. Zpráva by mohla posloužit jako popud k trestnímu stíhání předmětné akciové společnosti podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který ovšem v době přiznání dotace ještě neexistoval. Lze z ní vyvodit, že přiznáním dotace patrně došlo k správnímu deliktu, v jehož pozadí se může i nemusí skrývat trestné jednání. Nezbývá než poukázat na skutečnost, že ekonomická provázanost společnosti Farma Čapí hnízdo a.s. musela být zřejmá z předloženého projektu a měli ji také vidět auditoři, kteří využití dotace opakovaně zkoumali. Zdá se proto, že na správním deliktu mají svůj díl viny orgány státu, které žádost prověřily jen povrchně, což vyvolává otázku, zda akcionáři nemohli přijmout dotaci v dobré víře, že jejich společnost ji nabyla právem.

Samozřejmě tím není vyvráceno podezření, že předložením žádosti o dotaci a jejím přijetím byl spáchán trestný čin. Trestný čin ale páchá konkrétní jednotlivec, jehož osobní podíl a odpovědnost v řetězci jednání, vedoucího k protiprávnímu výsledku, musí být v trestním řízení řádně popsán a vyhodnocen.  Ze zprávy OLAF v žádném případě nevyplývá, že se v daném případě trestného činu dopustil právě  a jedině Andrej Babiš, když jeho osobní podíl nebyl zjištěn. Pokud jej někdo označuje za hlavního viníka, nakládá s ním podobně jako presstituti, kteří tvrdili, že Alena Vitásková je trestně stíhána za to, že připustila nezákonné vydání licencí elektrárnám rodinného klanu Zemků, když ve skutečnosti v době jejich vydání ještě nevěděla, že bude někdy působit v čele úřadu, jenž licence vydal. Napadá mě také srovnání s postavením obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, který má být odpovědný za krácení DPH v objemu 2,5 miliard Kč v obchodování s pohonnými hmotami, když  ve skutečnosti na zločinném jednání se účastnily desítky osob, které o jeho existenci neměly tušení a opačně ani on o jejich existenci  nevěděl.

Nejzávažnější na zprávě OLAF je doporučení, aby tato dotace byla vyjmuta z dotačního programu. Prakticky to znamená, že se dodatečně stala čistým  výdajem ze státního rozpočtu, čili dle presstitutů nákladem daňových poplatníků. Bylo by jistě na místě, aby Agrofert projevil velkorysost a příslušnou částku vrátil do státního rozpočtu. Výkřiky o zaplacení dotace z peněz daňových poplatníků budou poškozovat hnutí ANO v komunálních a senátních volbách.

Složitější je poměr ústavněprávně zakotveného institutu presumpce neviny a etického principu presumpce viny politiků v hlavách politiků. Nepřátelé Andreje Babiše považují presumpci neviny za balast a tvrdí, že vrcholový politik se za ni nesmí schovávat. Je jim dobrý každý prostředek k zastření jejich neúspěšnosti ve volbách, k smazání úspěchu hnutí ANO a k připravení Andreje Babiše o výsledek jeho osobního úspěchu. Proto se jej snaží vytlačit z vlády za každou cenu a jsou i ctižádostivci, kteří sní o tom, že v čele své pidistrany usednou do křesla předsedy vlády. Ve státě s vyspělou politickou kulturou a stabilizovaným  právním prostředím by takové úvahy byly nezpochybnitelné. Je ale otázka, zda jsou oprávněné v zemi, v které prokazatelně dochází k opakovaným případům beztrestného zneužití orgánů činných v trestním řízení k ovlivnění veřejného života. Je také otázka, zda je správné po úspěšném politikovi žádat, aby se ve jménu nějakého „vyššího principu“ vzdal svého úspěchu a nechal si zničit kariéru, jak se to např. stalo Vítu Bártovi. Lidé, kteří vyvolali jeho trestní stíhání, by tak byli odměněni za svou ničemnost. Ve jménu stejného  „vyššího principu“ byla Alena Vitásková pod nepřetržitým tlakem na resignaci, aby ji soud nakonec pravomocně zprostil obžaloby. Díky své osobní statečnosti zaplatila jen zdravím, ale plné odměny se jejím nepřátelům přece jen nedostalo. Je nezbytně nutné, aby stejným způsobem byl likvidován Andrej Babiš ?

Andrej Babiš v průběhu parlamentního „karnevalu řečnických úletů“ vyvolal nevoli opozice výrokem, že v této zemi si lze objednat trestní stíhání. Nemohu vyloučit, že se to může v ojedinělých případech podařit, ale je jisté, že se znalostí pravidel chování orgánů činných v trestním řízení  a s použitím vhodného podnětu lze spustit trestněprávní mašinerii. Dostane-li policie trestní oznámení, které vypadá na první pohled věrohodně, je bezbranná: musí začít prověřovat. Výsledek tím není zaručen, ale lze se takto postarat vyhlédnuté oběti o pořádné potrápení. Případů využití této možností k ovlivnění veřejného života je více než dost. A lze se domnívat s pravděpodobností blízkou jistotě, že lidé, kteří oslovili PČR a OLAF v kauze Čapí hnízdo, věděli, co činí a počítali s tím, že se jim podaří ovlivnit výsledek parlamentních voleb a zastavit vzestupnou kariéru Andreje Babiše. Účelovost jejich jednání je zřejmá, ovšem ve věci viny či neviny nelze činit jakékoli předběžné závěry bez znalosti obsahu obvinění.

Pokud v této souvislosti opozice napadá hnutí ANO a jmenovitě ministra Roberta Pelikána, že tyto poměry jsou důkazem jejich neúspěchu v řízení resortu spravedlnosti, nemají pravdu: k zneužívání orgánů činných v trestním řízení docházelo také již za dřívějších vlád. Bujení nešvaru je umožněno tím, že původcům nepřístojností se nikdy nedostalo spravedlivého trestu. Je na čase, aby smířlivost společnosti vůči takovým jevům skončila.