KAM S NÍM ? ZASTŘELIT ?

Nalézt odpověď na nerudovskou otázku, když jde o věc, vyhozenou z domácnosti, dá sice někdy fušku, ale obvykle  se nakonec uspokojivé řešení najde. Když jde o generála v nemilosti, je to horší. Vidíme to na potížích, souvisejících s dvojvládím ve Vězeňské službě ČR.

Odvolání generálního ředitele lze provést snadno a rychle, zvláště když se nemyslí na maléry, které mohou nastat, pokud se odvolaný vzepře. Vznikne ale okamžitě problém s dalším osudem propuštěného. Generální ředitelé Luděk Kula a Jiří Tregler vzali na vědomí, že upadli v nemilost, uvědomili si, že “svoboda je správně pochopená nutnost” a dobrovolně-nuceně podepsali resignaci. Opustili Vězeňskou službu ČR a rozhlédli se po náhradním uplatnění. Ministrům spravedlnosti nepřidělávali starosti požadavkem na další přiměřené zaměstnání, ač by na ně v případě odvolání měli nárok. Znalosti a zkušenosti vrcholového vedoucího pracovníka  jsou kapitál. Jejich vytlačením ze sboru o něj stát přišel.

Zcela jiný je případ Petra Dohnala, kterého ministryně Helena Válková odvolala krátce po svém nástupu do úřadu a následně neřešila otázku “kam s ním”. Jeho odvoláním a jmenováním Pavla Ondráška pro ni věc skončila. Petr Dohnal se tak dostal do právního vakua: byl sice odvolán, ale zůstal nadále příslušníkem Vězeňské služby ČR bez nového pracovního zařazení. Rozhodnutí o odvolání pocítil  jako křivdu a postavil se na odpor. Finančně státem zajištěn mohl se věnovat obhajobě svých zájmů jako povolání. Plně toho využil: bránil se  právními prostředky a snažil se vířit svou věc přes média. 

Ke změně jeho osudu nedošlo ani po vystřídání Heleny Válkové Robertem Pelikánem. Ten pod tlakem správního soudu přezkoumal Dohnalův rozklad proti rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání a zamítl jej. Tím na sebe převzal odpovědnost jak za Dohnalovo odvolání, tak za jeho další ponechání v postavení “placeného nezaměstnaného”. Ani on se nepokusil “zpacifikovat” jej nabídkou důstojného náhradního uplatnění. Do situace pak jako deus ex machina zasáhl Městský soud v Praze, který Petrovi Dohnalovi vrátil postavení generálního ředitele  Vězeňské služby ČR.

Vzniklo formálně právní dvojvládí, jež nelze vyřešit jinak, než zbavením Pavla Ondráška funkce generálního ředitele zákonným postupem. Naděje, že by Robert Pelikán mohl situaci zvrátit napadením rozsudku Městského soudu v Praze  kasační stížností k  Nejvyššímu správnímu soudu, záhy padla. Z analýzy písemného vyhotovení rozsudku vyplývá, že kasační stížnost by nemohla být úspěšná. Podat ji jen proto, aby se vytvořil dojem nestrannosti ministrova postupu, by bylo plýtváním silami.

Tím ale pro změnu vznikne problém “kam s ním” po zrušení jmenování Pavla Ondráška. Má právní nárok na přiměřené náhradní využití a dává jasně najevo, že se jej nehodlá vzdát. Vyčítá-li se mu, že se kdysi vyjádřil, že v případě rozhodnutí soudu ve prospěch Petra Dohnala uvolní místo a nyní svůj slib neplní, není to na místě. Nikdy se nezavázal, že půjde tak daleko jako předchůdci Luděk Kula a Jiří Tregler, tedy že dobrovolně opustí Vězeňskou službu ČR, v které úspěšně působí již déle než dvacet let. Mimo to je třeba připustit, že jeho vzdor může být reakcí na různá menší a větší příkoří, jichž se mu dostává od návratu Petra Dohnala. Tlačit jej do opuštění Vězeňské služby ČR by bylo neodpovědné: stát by byl ochuzen o kapitál, představovaný jeho znalostmi a zkušenostmi. A bylo by to i nespravedlivé, protože Pavel Odrášek není odpovědný za odvolání Petra Dohnala a nástupem na jeho místo se nedopustil ničeho nemravného či nezákonného. Až dosud plnil svědomitě své služební povinnosti. Není zde tedy objektivní důvod jej trestat.  

Bylo by ideální, kdyby se podařilo ukončit dvojvládí ve Vězeňské službě podobným způsobem, jaký známe z řešení dvojvládí policejních prezidentů. Policejní prezidenti Petr Lessy a Martin Červíček se přesunuli na jiné pozice a umožnili tak ministrovi vnitra jmenovat policejním prezidentem neutrálního Tomáše Tuhého. Řešení ovšem umožnili odstupující policejní prezidenti zachováním korektních vzájemných vztahů, což zřejmě není náš případ.

Každé jiné řešení než odsunutí Pavla Ondráška na pracovní pozici, důstojně navazující na jeho dosavadní kariérní vývoj, nutně povede k opakování postavení “placeného nezaměstnaného”, jež postihlo Petra Dohnala. Moudrý člověk si ale bere z chyb poučení a neopakuje je.

GENERÁLSKÉ SCHIZMA

V článku „Dovětek k bouři ve sklenici vody“, který kromě mého bloggu vyšel porůznu leckde jinde, jsem se dotkl některých aspektů návratu Petra Dohnala na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Příběh žije dále svým životem a nabývá pitoreskní ráz trapného divadla se čtyřmi protagonisty. Čtverylku tančí dva ministři a dva generálové. Za nimi jako kompars se v šeru pohybují pracovníci generálního ředitelství.

Nevím o tak velkých prohřešcích jednoho i druhého generálního ředitele, abych si mohl dovolit tvrdit, že aspoň jeden z nich je člověk na zahození. Shodně s názorem, který jsem vyslovil v článku „Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ soudím, že oba „generální spoluředitelé“ jsou profesionálové s plnou kvalifikací pro zastávaný úřad. Právě proto vše, co se na generálním ředitelství odehrálo od převzetí resortu hnutím ANO, považuji za nešťastnou záležitost, která vězeňství nepřinesla žádný prospěch. Pokud je ani výrazně nepoškodila, je to zásluha „lidí dole“, kteří dělali svou práci bez ohledu na to, kdo jim právě na generálním ředitelství a na ministerstvu velí.

Zdánlivě čistě právnický šedivý příběh získává barevnost díky tomu, že jeho hnací silou jsou animozity, které znemožňují tanečníkům čtverylky chovat se studeně jako hráči pokeru. V tomto případě jsou vztahy uvnitř některých párů hodně napjaté a soulad uvnitř jiných je  solí v očích dalším účastníkům.

Bez ohledu na právní stránku věci zastávám názor, že lidé, jejichž vztah je postižen ať již jednostrannou nebo oboustrannou averzí, nemohou vytvořit úspěšný realizační tým projektu. Je proto velmi prospěšné, když jeden z nich vypadne ze hry. Kdyby zůstal, oba účastníci by se vzájemně vyčerpávali různicemi a nedosahovali by uspokojivých výsledků.

Křižovat Helenu Válkovou za odvolání Petra Dohnala by za těchto okolností bylo nemístné: když zjistila, že „soužití“ s ním by bylo neúnosně obtížné, prostě jej vyměnila. Ostatně Robert Pelikán se ve vztahu k Pavlu Ondráškovi nechová jinak, stejně jako dříve Pavel Blažek k Jiřímu Treglerovi.

Lidé ale nejsou šachové figurky, které lze vyhodit a pak prostě zavřít do krabice a dále se o ně nestarat. Odvolání z funkce z důvodů, s nimiž se odvolaní neztotožnili, je v každém případě příkořím. Nejsou-li „odejití“ za ně odměněni nabídkou účasti na jiném projektu, který by aspoň částečně vyhovoval jejich představám o své vlastní hodnotě, mohou se smířit s osudem a najít si sami náhradní uplatnění, nebo mohou různými „odbojovými“ aktivitami ztrpčovat životy svým nepřátelům. Platí to ovšem i mimo resort spravedlnosti.

Ideální bylo řešení, jímž skončilo schizma policejních prezidentů, kteří kavalírsky uvolnili ministrovi vnitra svá místa. Ponechání Petra Dohnala „ve vzduchoprázdnu“ má možná horší následky než samo jeho odvolání. Opakovat stejnou chybu ve vztahu k Pavlu Ondráškovi by bylo přímo hloupé.

Právní stránka současné situace na generálním ředitelství není tak jednoznačná, jak se ministr, staronový generální ředitel a lokajští novináři tváří. Městský soud v Praze sice zrušil rozhodnutí Heleny Válkové, ale nepřikázal ministrovi, aby vrátil Petru Dohnalovi žezlo a odvolal Pavla Ondráška, pouze věc vrátil k novému rozhodnutí. Jak jsem uvedl v „Dovětku k bouři ve sklenici vody“, máme k disposici zkušenosti z pokusů Jiřího Pospíšila s odvoláváním vedoucích státních zástupců. Podrobil se prvoinstančnímu soudu, když šlo o Ivo Ištvana, Jana Jakovce a Pavla Kačírka, ale když mu hodně záleželo na odvolání Vlastimila Rampuly, napadl prvoinstanční správní rozhodnutí kasační stížností Hany Marvanové, které vyhověl Nejvyšší správní soud a Vlastimil Rampula definitivně skončil. Nepochybujme o tom, že být dnes v úřadě nepoddajná Helena Válková, sice by návrat Petra Dohnala strpěla, ale jistě by podala kasační stížnost i s rizikem, že prohraje i u Nejvyššího správního soudu. Současná situace je nestandardní v tom, že o dalším postupu po prvoinstančním rozsudku rozhoduje jiný ministr než ten, který řízení vyvolal. Všechno je jiné: ministrův vztah k oběma generálům je odlišný od postoje jeho předchůdkyně a ani vzájemné vztahy mezi ním a jeho předchůdkyní nejsou přátelské , proto přijímá rozhodnutí Městského soudu v Praze jako konečné. A Helena Válková nemá právní nástroj, jímž by se mohla pokusit obhájit zákonnost svého výchozího rozhodnutí. Žádat po Robertu Pelikánovi, aby vedle práva Petra Dohnala, jehož návrat mu zřejmě vyhovuje, podáním kasační stížnosti ctil také nepsané právo své předchůdkyně na obhajobu jejího právního názoru, je zřejmě marné.

Podstatné z toho všeho je skutečnost, že se stalo to, čeho se obávali odpůrci odvolání Petra Dohnala exministryní Helenou Válkovou: ať se to komukoli nelíbí, na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR nastalo de iure dvojvládí, i když ministr spravedlnosti, Petr Dohnal a lokajští novináři se tváří, že zde je jen jeden zákonný generální ředitel Petr Dohnal, zatímco Pavel Ondrášek nikdy neexistoval, a pokud existoval, tak v tuto chvíli nejspíš odletěl raketou na Mars a už se nikdy nevrátí. Ministr vzal prvoinstanční soudní rozhodnutí za definitivní, a vyložil je tak, že jediným zákonným generálním ředitelem je Petr Dohnal. Rozhodl právem a nezbývá než to vzít na vědomí.

Druhou stránkou mince je postavení Pavla Ondráška. Jeho jmenování soud nezrušil. Nebyla zatím zveřejněna zpráva, že by jej ministr odvolal či že by resignoval, také není známo, že by úřad řádně předal Petru Dohnalovi. Pokud se toto vše vskrytu neodehrálo, je stále plnoprávným generálním ředitelem Vězeňské služby ČR vedle Petra Dohnala. Dá se ovšem očekávat, že ministr spravedlnosti tento stav nějakým způsobem napraví.

Střídání generálních ředitelů (odvozené od střídání ministrů) ovšem odnáší i výše zmíněný „kompars“, tedy pracovníci generálního ředitelství. Nemají to lehké. Tu jsou „odcházeni“, tu povoláváni na uvolněná místa po „odejitých“. Pavel Ondrášek obměnil personální obsazení generálního ředitelství velmi důkladně, ale Petr Dohnal se již rozjel také .Zda to prospívá generálnímu ředitelství a Vězeňské službě jako celku, je při častém střídání  generálních ředitelů v nejlepším případě sporné. Ale proč by si nepohráli s čerstvě nabytou mocí, když jejich hříčky hradí daňoví poplatníci?

Personální změny, které provádí Petr Dohnal, mají slabou stránku: v situaci dvojvládí je provádí jen jeden generální ředitel. Když vzniklo dvojvládí na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L, všechna rozhodnutí podpisovali oba krajští státní zástupci.

Personální zásahy nových ministrů a generálních  ředitelů zejména v případech „nepřátelského“ uchopení moci jsou ale aspoň zčásti pochopitelné. Kolektiv spolupracovníka jejich předchůdce se k nim může chovat jako  k vetřelcům, proto se obklopují svými lidmi. Cení se každá spřízněná duše, která doprovodí nastupujícího šéfa mezi klubko hadů.

Na závěr nezbývá, než popřát k Vánocům a do nového roku Robertu Pelikánovi a Petru Dohnalovi, aby mezi nimi nastalo „spříznění duší“ a vytrvalo až do vypršení ministrova mandátu, a Pavlu Ondráškovi, aby se pro něj našlo uplatnění důstojné jeho osobnostních kvalit.

Všechno zlo, popsané v sérii mých článků, vyplývá z toho, že politické strany tradičně zacházejí s ministerstvem spravedlnosti jako s podřadným úřadem. Obsazují je nahodile a způsobují  časté střídání ministrů. Doplácejí na to jejich voliči stejně jako voliči opozice a ti, kteří k volbám nechodí.

STŘÍDÁNÍ STRÁŽÍ V ČELE VĚZEŇSKÉ SLUŽBY ČR

V článku „Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ z 15. prosince 2015 jsem se zmínil, že ministr spravedlnosti by se nemusel pouštět do odvolávání generálního ředitele Vězeňské služby ČR Pavla Ondráška, protože se ho může pohodlně zbavit, pokud správní soud vyhoví žalobě jeho předchůdce Petra Dohnala proti rozhodnutí exministryně Heleny Válkové o jeho odvolání. Shodou okolností tato situace bezprostředně po vydání článku nastala. Správní senát Městského soudu v Praze rozhodl  18.prosince 2015 a vrátil věc zpět ministrovi spravedlnosti k novému projednání.

Rozhodnutí správního soudu má okamžitý účinek, jehož vykonatelnost nelze odložit  opravným prostředkem. Ministr spravedlnosti má nyní hypoteticky tři možnosti: 1. napravit vady rozhodnutí Heleny Válkové, které vytkl správní soud, a potvrdit odvolání Petra Dohnala třeba i s rizikem další prohry 2. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale současně uvést Petra Dohnala zpět do úřadu s rizikem, že v případě úspěchu kasační stížnosti by musel znova odejít 3. v novém řízení vzít zpět rozhodnutí své předchůdkyně. Jeho volba je předvídatelná, protože se již na tiskové konferenci vyjádřil,  že generálním ředitelem je nyní Petr Dohnal. Patrně si tím nepřivodí žádné potíže, protože Pavel Ondrášek se kdysi nechal slyšet, že v případě úspěchu Dohnalovy žaloby mu uvolní místo.

Pokud Pavel Ondrášek  slib dodrží, jak pan ministr, tak Petr Dohnal si budou moci blahopřát, že se nemusí potýkat s potížemi, jichž jsme byli v minulosti svědky v jiných případech. Polistopadové změny právního řádu totiž z odvolávání vedoucích pracovníků udělaly rizikové dobrodružství, jehož konečný výsledek se dá úspěšně předvídat jen výjimečně. Předlistopadový režim nadřazoval zájmy institucí, potažmo státu, nad existenční jistoty vedoucích pracovníků. Proto každý, kdo byl ustanoven do funkce jmenováním, se musel smířit s nebezpečím, že bude odvolán kdykoli, okamžitě a bez odůvodnění. Toto „nedemokratické“ řešení mělo své výhody. Výměny vedoucích pracovníků probíhaly rychle a hladce, takže chod organizace narušovaly jen minimálně. Toto řešení bylo mimo jiné v souladu s  poznatkem, že konfliktní vztah mezi nadřízeným a podřízeným snižuje účinnost řízení. Protože většina jmenovaných vedoucích podléhala nomenklaturnímu rozhodování orgánů KSČ, obvykle se nějakým způsobem současně  řešil také další osud odvolaného. Oblíbené bylo „vykopávání směrem nahoru“, na které ovšem měli nárok pouze „osvědčení soudruzi“, dobře zapsaní u politických orgánů.

Po změně politických poměrů se v resortu spravedlnosti uvedené zvyklosti ještě nějaký čas mlčky uchovávaly. Příkladem budiž odvolání vládou nejvyššího státního zástupce  Víta Veselého na návrh ministra Otakara Motejla, odvolání jím samým pěti předsedů krajských soudů nebo pražského vrchního státního zástupce Karla Brücklera: ani jeden z postižených se nepokusil o odpor. Průlomová byla až vzpoura předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti rozhodnutí prezidenta Václava Klause o jejím odvolání: vzepřela se souběžně správní žalobou a ústavní stížností a Ústavní soud se jí zastal. Později se dostal do potíží ministr Jiří Pospíšil, který během svého prvního mandátu jako capo di tutti capi Čunkových zachránců  odvolal některé vedoucí státní zástupce, již se bouřili kvůli zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do trestního stíhání Jiřího Čunka. Správní řízení se vleklo až do jeho návratu na ministerstvo k výkonu druhého mandátu a skončilo podobně jako nyní věc Petra Dohnala: správní soud zrušil ministrovo rozhodnutí a vrátil mu věc k novému rozhodnutí. Jiří Pospíšil se rozhodl  netrvat na odvolání a musel pak řešit problém dvojvládí .V případě olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové jej zvládl s pomocí nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana tak drsně, že odvolávaná se dostala do ambulantní psychiatrické péče. Daleko složitější pak byl jeho zápas o vypuzení pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, který opouštěl úřad a zase se do něj vracel  v závislosti na vývoji soudního sporu s ministerstvem. O jeho definitivní  vyhoštění se pak zasloužila až advokátka Hana Marvanová, kterou po neúspěších právníků ministerstva angažoval Jiří Pospíšil.Z jiných resortů stojí za povšimnutí nezákonné odvolání kriminalizovaného policejního prezidenta Petra Lessyho, jehož pachatelé zůstali nepotrestáni). Nakonec vedlo k schizmatu dvou policejních prezidentů,Petra Lessyho a Martina Červíčka. Vyřešilo se šťastně kavalírským opuštěním pozic oběma prezidenty .

Střídání stráží na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR je příkladem zhoubných následků neuvážených náhlých personálních změn, zvláště těch vyvolaných odvoláním před vypršením mandátu. Nahrazení Petra Dohnala Pavlem Ondráškem, k němuž krátce po jmenování přikročila ministryně Helena Válková, se neomezilo jen na  výměnu šéfa služby. Následně odešli někteří jeho spolupracovníci. Vneslo to neklid do úřadu generálního ředitelství. Petr Dohnal se s odvoláním nesmířil. Účinky jeho obrany se již ale musel zabývat nový ministr Robert Pelikán.  Helena Válková se ještě ani příliš na ministerstvu neohřála a již je musela opustit. Pokud mezi ní a bývalým generálním ředitelem nedošlo k souznění duší, po jejím odchodu a nástupu Roberta Pelikána pro změnu nenastalo mezi jejím favoritem Pavlem Ondráškem a novým ministrem. Nevíme, jak se budou vztahy vyvíjet dále, protože Petra Dohnala si ministr nevybral, „dodal“ mu jej soud bez ohledu na jeho názor. Pokud by se pánové nesžili, nebylo by to dobré ani pro Vězeňskou službu ČR, ani pro ministerstvo.

Dá se očekávat, že Petr Dohnal vymění některé pracovníky generálního ředitelství. Je sporné, zda všechny tyto změny jako celek, jež nastaly po převzetí resortu spravedlnosti hnutím ANO, mu prospěly obecně a ve vztahu k vězeňství zvlášť.

Ale vězeňství se přesto nezhroutí. Ředitele věznic a řadové pracovníky služby žabomyší války vrchnosti příliš nezajímají. Kvůli výměně generálního ředitele nemohou propustit vězně, takže jsou nuceni vykonávat své povinnosti po výměně stejně jako před ní. V době bouří na Olympu jsou zárukou spolehlivého fungování služby.

DOVĚTEK K BOUŘI VE SKLENICI VODY

V článku „Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ , který vyšel 15.prosince 2015 na mém bloggu a webu spolku Šalamoun, a odtud se dostal jako nákaza na další servery,  jsem velmi nevlídně okomentoval bouři ve sklenici vody, vyvolanou souběhem neodpovědnosti České televize vůči státu a povídavosti některých úředníků ministerstva spravedlnosti, jež vedly k odvysílání reportáží Jiřího Hynka o údajném překročení pravomoci generálního ředitele Vězeňské služby ČR spuštěním projektu zřízení dvou speciálních eskortních jednotek Vězeňské služby ČR a následné nevoli náměstka pro vězeňství a snad i ministra spravedlnosti. Článek vyvolal ohlas nejen z ministerstva spravedlnosti a z Vězeňské služby ČR, ale i od zmatené veřejnosti. Nutí mě to k zaujetí stanoviska k některým z nich.

Nemám co opravovat na vyjádření k chování České televize. Nepřísluší jí, aby se vměšovala do vnitřních sporů uvnitř resortu spravedlnosti, zejména ne bez ověření stanovisek obou stran. Po získání dalších věcných informací si troufám tvrdit, že zmíněné reportáže mají povahu šíření poplašné zprávy, která může vyvolat ve veřejnosti znepokojení nad stavem vnitřní vztahů uvnitř resortu spravedlnosti.

Trvám dále na názoru, že celá aféra je projevem obecného úpadku politické kultury, který vede k vyřizování instančních sporů mezi ministerstvem a podřízenými složkami přes televizní obrazovky. V daném případě věcným základem je náhlá změna v postoji k záměru generálního ředitele vycvičit dvě speciální jednotky pro eskortování zvlášť nebezpečných zločinců, který byl původně hodnocen jako záslužný čin. Ani veřejnost, ani novináři nejsou způsobilí spor objektivně vyhodnotit a říci, kdo v něm má pravdu a v žádném případě by se do toho nepovolaní neměli plést. Jde ostatně o bagatelní problém.

Případ ale ukazuje, jak je obecně obtížné postavení ministra (jistě nejen ministra spravedlnosti), kterého šíře problematiky, jíž se musí zabývat, a stálé odvádění z ministerstva na různé externí akce dostává do postavení absolutní závislosti na servisu ministerských úředníků. Pokud mu podsunou nepřesné nebo zcela nesprávné informace a dojde k trapasu, úředníci zůstanou skryti, ale ostuda padne na ministra. Snadno pak vznikne v očích veřejnosti obraz neschopného ministra, kterého je třeba okamžitě odvolat, ačkoli se do situace dostal bez své viny a navíc medializovaný malér se týká nějaké okrajové záležitosti. Pro politickou stranu začíná být ministr s takovým obrazem zátěží a zkratové myšlení politiků se pak může vyvinout ke katastrofickému řešením, jež vede pouze ke zmatkům.  Měl jsem možnost sledovat práci náměstků Pavla Němce, Jiřího Pospíšila, Daniely Kovářové, Pavla Blažka. Nepamatuji si, že by někdo z nich dostal svého ministra do trapné situace, i když nějaký jeho počin neschvaloval, či když ministr podepsal něco, co neměl.  Toto, co se na ministerstvu spravedlnosti děje od jeho svěření hnutí ANO, je dříve neznámý úkaz.

Problém speciálních eskortních jednotek vznikl  patrně jako nedorozumění, spíše jako výsledek navádění vnějšími poštěvači  a měl by se tak nebo onak v klidu vyřešit bez zhoubných zásahů medií. Rozpory zde mohou vznikat jako přirozený důsledek setrvačnosti myšlení profesionálů Vězeňské služby, zvyklých na působení dřívějších snah o militarizaci Vězeňské služby ČR, proti nimž stojí snahy o další humanizaci vězeňství, jejichž zastánci jsou oba ministři spravedlnosti z hnutí ANO. Mimo to problematika vězeňství je velmi složitá a život ve věznici je těžký nejen pro vězně, ale i pro příslušníky Vězeňské  služby ČR, kteří za ně odpovídají. Jejich bolesti mohou být na hony vzdáleny od problémů, které vidí lidé zvenčí. Nesnáze mohou vznikat i v důsledku nepřesně vymezené dělby pravomocí a odpovědnosti mezi vedením Vězeňské služby ČR a ministerstvem, jehož výsledkem může být na jedné straně pocit, že ministerstvo strká nos do vnitřních věcí služby, zatímco úředníci ministerstva mohou mít dojem, že se jim vedení  služby nepodřizuje v potřebném rozsahu.  Kulturní lidé by ale měli najít společný jazyk kulturní cestou, protože jeho nalezení je v jejich společném zájmu, nejde-li o jedince, kteří se rozhodli zničit protivníka za každou cenu, bez ohledu na veřejný zájem.

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ V.

O této kauze často píši v článcích i úředních podáních jako o „znojemském justičním skandálu“. Pramenem pro zvídavého čtenáře mohou být články ze seriálu „Jak se soudí ve Znojmě“, soustředěné na mém bloggu.

Protože se k věci vracím po delší přestávce, připomeňme si základní údaje. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. března 2005 byli odsouzeni mladí muži Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler senátem předsedy Jaromíra Kapinuse za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. Rozsudek nabyl právní moc 1.září 2005.Zatímco Tomáš Čepura se k činu doznal a usvědčoval Jaroslava Schindlera, ten neústupně trval na své nevině. Vyčerpal pak řádné i mimořádné opravné prostředky a v r.2007 se neúspěšně pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu. O několik let později se dostavil na policejní služebnu Antonín Škrdla a oznámil, že odsouzených skutků se ve skutečnosti dopustil on, a to se spolupachateli Lubomírem a Renatou Čučkovými. A jako bonus  doznal třetí přepadení ve Vsetíně, které tehdy zůstávalo neobjasněné. Senát předsedy Pavla Rujbra  téhož soudu odsoudil v r.2011 také Antonína Škrdlu a Renatu Čučkovou, Lubomír Čučka jako mladistvý trestu ušel. Jaroslav Schindler reagoval v r.2012 na zprávu o odsouzení Antonína Škrdly & spol. novou žádostí o povolení obnovy procesu, které soud nevyhověl. Následoval podnět spolku Šalamoun k podání stížnosti ministra pro porušení zákona, k němuž se Jaroslav Šindler připojil.  Vyhověla mu exministryně Marie Benešová a následně Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 19. listopadu 2013 rozhodl, že obecné soudy porušily zákon v neprospěch Jaroslava Schindlera a nařídil nové projednání jeho žádosti o povolení obnovy procesu. Teprve pak se připojil Tomáš Čepura.

Do věci pak rušivě zasáhl superrecidivista Karel Peer, tehdy souzený senátem Jaroslava Kapinuse: poslal předsedovi senátu dva dopisy, v nichž tvrdil, že doznání a následné odsouzení Antonína Škrdly & spol. je součástí komplotu, vymyšleného Jaroslavem Schindlerem. Jaroslav Schindler měl kalkulovat s tím, že získá odškodnění za neoprávněné odsouzení a z takto nabytých prostředků odmění Antonína Škrdlu. Odezvou na fantasmagorie Karla Peera byla obnova také procesu s Antonínem Škrdlou & spol. Obě řízení probíhala souběžně se stejnými svědky. Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler měli ve svém procesu postavení obžalovaných a přicházeli k soudu v černých oblecích, v kauze Antonína Škrdly byli v postavení svědků a přišli ve všedním oblečení. Ve střídavých rolích vystupoval také Antonín Škrdla, který ale nereagoval na obsílky tak dlouho, až jej soud musel nechat k hlavnímu líčení eskortovat.

Po obsáhlém dokazování návrh na povolení obnovy procesu ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera byl 14. července 2015 schválen, zatímco v případě Antonína Škrdly & spol. zůstal rozsudek v platnosti.

V řízení pak vyvolala další průtahy státní zástupkyně Jarmila Goldová stížností proti usnesení o povolení obnovy procesu. Nadřízené krajské státní zastupitelství ale její stížnost stáhlo a odvolací soud vzal 14. října 2015 jeho rozhodnutí  na vědomí. Po více než deseti letech  od právní moci rozsudku se odsouzeným otevřela cesta k nápravě nespravedlnosti. Je ovšem sporné, zda následky  justičního přehmatu pro životy odsouzených lze vůbec zahladit.

Hlavní líčení obnoveného procesu bylo zahájeno  17.prosince 2015 opět u senátu Jaromíra Kapinuse. Se souhlasem stran se neopakovaly důkazy z původního řízení. Soud se zaměřil jen na novoty.

Tomáš Čepura vysvětlil, že v původním řízení vypovídal podle návodu vyšetřovatele, který ho zastrašoval hrozbou, že v případě nepovolnosti zatáhne do věci také jeho rodiče jako spolupachatele. Když na něm policisté požadovali, aby udal dalšího možného pachatele, nevzpomněl si na nikoho jiného než na svého tehdy nejlepšího kamaráda Jaroslava Schindlera.

Úloha Jaroslava Schindlera byla jednodušší. Od začátku příběhu před deseti lety vinu tvrdošíjně odmítal a od toho neustoupil.

Překvapením byl výslech Antonína Škrdly, který se opět dostavil s eskortou. Tentokrát nikoli jako neposlušný svědek, vyhýbající se účasti na soudním jednání, ale jako svědek ve výkonu trestu za krádež. Nebyl příliš sdílný. Snažil se odkázat se na dřívější výpovědi, ale nakonec přece jen vypovídal. Měl sice mezery v paměti, nicméně popsal oba žalované skutky věrohodně.

Lubomír Čučka na tom byl s pamětí snad ještě hůř, avšak v podstatě poskytl obraz skutkového děje, odpovídající jeho úloze podle popisu v pravomocném rozsudku. Nicméně trochu jej pozměnil tvrzením, že do trestné činnosti byla zasvěcena a zúčastnila se dělení peněz přítelkyně Antonína Škrdly a také její bratr, který se stal náhodným svědkem dělení peněz. Antonín Škrdla ale úlohu obou údajných zasvěcených vylučoval. Z Čučkova výslechu vyplynula potřeba ověřit jeho tvrzení výslechem svědků. Protože se navíc nedostavila svědkyně Renata Čučková, odročení se stalo nezbytností.

Předseda senátu i žalobkyně zpovídali obžalované i svědky velmi důkladně, hledajíce v jejich výpovědích rozpory. Potíže působilo selhávání paměti, patrné v různém stupni u všech vyslýchaných mimo Jaroslava Schindlera, který trval na tom, že nic neprovedl, tudíž se nemá na co pamatovat. Není se čemu divit, protože od spáchání žalovaných skutků uplynulo skutečně mnoho vody.

Zda soud uvěřil v pravdivost výpovědí vyslýchaných, poznáme na odročeném jednání dne 16. února 2016, kdy by mělo skončit dokazování, odeznít závěrečné řeči a obžalovaní by se měli dočkat nového rozsudku.

MINISTERSTVO PRO DESTABILIZACI VĚZEŇSTVÍ

Když ministr spravedlnosti Robert Pelikán hostoval ve středu 9.prosince 2015 v pořadu TV Prima „Show Jana Krause“, vyslovil nespokojenost s názvem svého úřadu. Označil jej za nešťastný. Zvídavému Janu Krausovi a divákům vysvětlil, že by výstižnější byl název „ministerstvo pro nápravu nespravedlností“. Z vlastní zkušenosti věřím, že to řekl z upřímného vnitřního přesvědčení, protože to odpovídá profilu jeho osobnosti,  ale namítám, že spolek Šalamoun byl blíže realitě, když jeho předchůdcům opakovaně radil, aby úřad přejmenovali na „ministerstvo nespravedlnosti“. Stejná rada se vyskytuje v některých mých starších článcích. Dobrá vůle ministra totiž povahu úřadu ovlivňuje jen nepatrně. Více váží zlozvyky, nemravy a zvykové právo úředníků, kteří zde přežívají dvacet i více let, je mezi nimi ještě pár normalizačních zombií a někteří se během krátkého působení ministra s ním ani nepotkají na chodbě. Krátká „životnost“ ministrů je pro úřad pohromou. Jejich mínění úředníci často ani nestačí vzít na vědomí a někteří jsou schopni klást pasivní odpor ministrovým požadavkům.

Po skandálních reportážích ve zpravodajství České televize, odvysílaných 13. a 14. prosince 2015, mám pro pana ministra nový návrh. Jeho úřadu by slušel název „ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“. Česká televize totiž zahájila těžký útok na generálního ředitele Vězeňské služby ČR Pavla Ondráška. Kritizovala jej za to, že podle vyjádření náměstka ministra spravedlnosti, bývalého policejního důstojníka Vladimíra Zimmela, ustavil uvnitř Vězeňské služby ČR dvě „zásahové“ jednotky, čímž překročil svou pravomoc. Zprávu opepřila informací o vyhozených milionech za uskutečnění tohoto  nápadu: na to závistivá lůza dobře slyší. Ministr spravedlnosti se pak měl podle tvrzení ČT vyjádřit, že to může generálnímu řediteli vynést odvolání.

Reportáž jako taková byla sama o sobě ostudou České televize. Zpochybnění postavení generálního ředitele Vězeňské služby ČR není vyprávění vtipu o geniálních policajtech, ale akt, který může vyvolat pokles kázně příslušníků služby se všemi z toho plynoucími následky až do zvýšení četnosti pokusů o útěk a kázeňských provinění. Generální ředitel Vězeňské služby ČR není kašpárek, ale velitel přibližně osmi tisíc ozbrojených příslušníků sboru a muž, odpovědný za více než dvacet tisíc chovanců věznic. Má patřičné vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi ve funkci ředitele věznice. Vzhledem k povaze jeho role  by proto pachatelé útoku měli úzkostlivě dbát etické zásady, že zprávy se mají ověřovat ze dvou zdrojů a zejména velmi bedlivě uvážit, zda je vůbec vhodné, aby se veřejnoprávní televize propůjčila k akci, která může vést k destabilizaci Vězeňské služby ČR. V tomto případě Česká televize neuznala za slušné požádat předem Pavla Ondráška o vyjádření. Ke všemu si na pomoc přizvala Mariána Prokeše, bývalého 1. náměstka odvolaného generálního ředitele Petra Dohnala. To není nestranný, ale silně podjatý zdroj informací, protože má s Pavlem Ondráškem nevyřízené účty za své propuštění ze služby i za vypuzení manželky ze zaměstnání na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR. Doplatil totiž na to, že si neuvědomil, že jako vysoký důstojník ozbrojeného sboru je podřízen přísné vojenské kázni a nesmí soustavně pobuřovat veřejnost proti nadřízeným (nebyl to ovšem jediný důvod jeho zaslouženého vyhazovu, ale to není podstatné).

Výsledkem daného přístupu je šíření zprávy, která je v nejlepším případě nepřesná, čili Česká televize se v zájmu bůhví koho dopustila účelového klamání veřejnosti. V daném případě se nejedná o „zásahové“ jednotky, jak je známe od policie,  ale o malé útvary, které mají zajišťovat eskorty zvlášť nebezpečných zločinců. Mají být umístěny ve dvou věznicích, které jsou křižovatkami a přestupními stanicemi soustavy pravidelných eskort vězňů. Případné nasazení k potlačení vzpour nebo zvládání jiných mimořádných událostí  je druhotnou složkou jejich poslání. Jejich zřízení bylo částí programu reformy vězeňství, s kterým se Pavel Ondrášek ucházel o funkci generálního ředitele. Myšlenku vyvodil ze své dlouholeté praxe dobře hodnoceného ředitele věznic. U bývalé ministryně Heleny Válkové našel pro své záměry porozumění.  Jednotky dosud nejsou formálně ustaveny. Pouze probíhá ověřovací provoz.

Díky účelové jednostrannosti při shromažďování podkladů pro štvavé reportáže veřejnoprávnímu bulváru Česká televize unikla informace, která se ke mně dostala ze dvou na sobě nezávislých a obvykle věrohodných zdrojů: ministr spravedlnosti před nedávnem odměnil za účast na zmíněním projektu oba ředitele věznic, v kterých prověřování probíhá. Chápu, že to je pro něj okrajová záležitost, takže mohl na ni zapomenout. Ale pokud mu to jeho podřízení nepřipomněli, když jej vtahovali do akce proti Pavlu Ondáškovi, je to vůči němu ošklivá zlomyslnost, neboť ho tato okolnost ztrapňuje.

Je dost strašné, když se veřejnoprávní televize angažuje ve prospěch likvidace vysokého státního úředníka. Ještě horší však je, když se do této nepravosti zapojí vysocí úředníci ministerstva nebo dokonce sám ministr. Ministr spravedlnosti je mimo jiné odpovědný za fungování Vězeňské služby ČR. Je v jeho zájmu, aby nedocházelo k nahodilým personálním otřesům ve vedení služby. Pokud jsou nesrovnalosti mezi jeho úředníky a vedoucími služeb, jež mu jsou podřízeny (nejen Vězeňské služby ČR), musí je vyřešit na půdě ministerstva, nikoli  podrýváním autority  jedné ze stran sporu prostřednictvím médií.

Nechce se mi ani věřit, že Robert Pelikán skutečně pojal úmysl odvolat Pavla Ondráška  z funkce, spíše soudím, že pracovníci České televize vytrhli nějaký jeho výrok z kontextu a účelově jej zneužili. Dokud není dořešen spor s bývalým generálním ředitelem Petrem Dohnalem, odvolaným exministryní Helenou Válkovou, bylo by příliš velkým dobrodružstvím začít válku s dalším generálním ředitelem. Pavel Ondrášek je čestný muž a patrně se nebude zdráhat splnit slib, že odejde, aby uvolnil místo Petru Dohnalovi, pokud soud zruší rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání. Je ale dost tvrdý na to, aby způsobil ministrovi potíže, bude-li s ním zacházet neeticky.

Pokud se Robert Pelikán vydává cestou, již naznačují výše popsané nepřístojnosti České  televize a náměstka Vladimíra Zimmela, vstupuje do vyjetých kolejí nešvaru, který do vztahu mezi ministerstvem a Vězeňskou službou ČR vnesl ministr Jiří Pospíšil neblahé paměti za svého druhého mandátu. Když mu problémy přeplněných věznic začaly přerůstat přes hlavu, odvolal generálního ředitele Luďka Kulu (svého souputníka z „tunelu Vidnava“) a na jeho místo dosadil Jiřího Treglera, nejen  zkušeného odborníka, ale navíc muže ryzího charakteru. Až do té doby stačil ministerstvu  na zvládnutí agendy vězeňství odbor, řízený ředitelem, popřípadě třetí náměstek. Populista Jiří  Pospíšil ve snaze ukázat, jak moc mu na problémovém vězeňství záleží, přenesl odpovědnost za ně na svého 1. náměstka. A od této chvíle začala vznikat tradice ministerstva jako činitele, destabilizujícího vězení.

Mezi odborem ministerstva pro řízení vězeňství a generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR  bylo vždy určité napětí. Na ministerstvu spřádali bez dohody s odborníky z Vězeňské služby ČR smělé plány, např. na prodej vazební věznice Pankrác (se zánikem vězeňské nemocnice), zřízení věznice v Balkové nebo pořízení ruiny ve Vidnavě Důstojníkům generálního ředitelství  se plány často nelíbily, ale nikdo se jich na nic neptal. Jedna skupina o druhé si myslela cosi nelichotivého, ale na veřejnost tyto neshody nepronikly a zřejmě neměly vliv na postavení generálního ředitele. A  ministerské projekty se většinou ani neuskutečnily.

S přenesením odpovědnosti na 1. náměstka se začal uplatňovat efekt „nového koštěte, které dobře mete“ a víra, že „s úřadem bůh naděluje rozum“. Náměstci a ministři stojí v hierarchii výš než pouhý ředitel odboru, proto si troufají s generálními řediteli jednat vrchnostensky, a to hezky z vysoka. Pospíšilův první náměstek zacházel s Jiřím Treglerem tak, že znechucen odešel (byli jsme s Johnem Bokem svědky ponižujícího zacházení). Petra Dohnala bryskně odvolala Helena Válková tempem, jež všem okolo vyrazilo dech. Ani jeden z nich si ale nedovolil likvidované generální ředitele veřejně zpochybňovat, dokud nezahájil Petr Dohnal „ odboj“ s podporou Mariána Prokeše a přiměl tak Helenu Válkovou a později i Pavla Ondráška, aby se ozvali.  Okolnost, že od náměstka ministra dlouhodobě pronikají pověsti o připravovaném odvolání generálního ředitele, je samo o sobě dost velká nepřístojnost, která by měla stačit na odvolání náměstka z funkce. Ale útok přes veřejnoprávní televizi je nehoráznost, jaká zde dosud nebyla.

Ke každému z generálních ředitelů by se daly najít nějaké větší nebo menší výhrady. Všichni čtyři mají ale jedno společné: jsou perfektní profesionálové, po této stránce výrazně převyšující své „katy“. Určité odbornou vybavenost k posouzení použitelnosti  generálního ředitele lze přiznat pouze Heleně Válkové, která se vězeňstvím dlouhodobě zabývala (zjistil jsem až se zpožděním), ale jak Pospíšilův náměstek, tak bývalý policista Vladimír Zimmel jsou čiří amatéři, kteří by měli s generálními řediteli jednat s patřičnou úctou.

Netuším, jak by asi ministr Robert Pelikán zdůvodnil okamžité odvolání Pavla Ondráška. Nicméně pokud by mělo dojít k tomu, že by ministři za hnutí ANO v krátkém čase po sobě zlikvidovali dva generální ředitele Vězeňské služby ČR, jimž  z profesního hlediska není mnoho co vytknout, koaliční partneři by si měli vynutit odchod hnutí ANO z ministerstva spravedlnosti. Hnutí ANO nelze vyčítat, že z důvodu krátkosti své existence nemá připravené kádry na všechny funkce, které se mu nabízejí (ostatně „klasické“ strany na tom nejsou o mnoho lépe), ale jeho nevyzrálost nesmí působit rušivě na chod státu.

Mimochodem: Heleně Válkové hnutí ANO vyčítalo personální destabilizaci resortu… a potupně ji vyhodilo.

KAUZA „VITÁSKOVÁ“ V SOUVISLOSTECH

David Ondračka, ředitel Transparency International, projevil dne 13. prosince 2015 v Otázkách Václava Moravce  nevoli nad způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení zacházejí s Alenou Vitáskovou, předsedkyní Energetického regulačního úřadu, která se má zřejmě stát jediným obětním beránkem za obrovské plýtvání veřejnými prostředky v tzv. solárním boomu, s jehož vznikem  a s nepravostmi při udělování licencí fotovoltaickým elektrárnám nemá nic společného. Nikdo se nezajímá o odpovědnost lidí, kteří nejdříve nastavili rozhazovačné cenové podmínky, a pak připustili zpřístupnění zvýhodněných výkupních cen za elektřinu některým nedostavěným elektrárnám, které na ně neměly právní nárok.  Zatímco Alena Vitásková stojí před soudem za to, že údajně zavinila neodebrání neoprávněně vydaných licencí dvěma elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka a státní zástupce Radek Mezlík pro ni žádá  trest odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč, její předchůdce Josef Fiřt a jeho nejbližší spolupracovníci Blahoslav Němeček a Antonín Panák, za jejichž vlády Energetický regulační úřad licence vydal, vystupují u soudu jako svědci obžaloby. Na doplnění Ondračkova lamenta dodávám, že přesně podle přísloví „zloděj křičí: chyťte zloděje“ trestní oznámení v této věci podal právě výše zmíněný Antonín Panák.

Sdílím nevoli Davida Ondračky. Na jím vyzdvižené podivnosti jsem soustavně upozorňoval v sérii článků Jak probíhá monstroproces I-X, jimiž jsem provázel soudní řízení od samého začátku dne 2.června 2014 až do skončení

závěrečných řečí dne 11.prosince 2015. Můj osamělý hlas, šířený pouze prostřednictvím internetových serverů, ovšem daleko nedolehne. Vyjádření obecně respektovaného šéfa protikorupční Transparency International by ale mohlo přimět příslušné činitele, aby se zamysleli nad tím, zda nejsou v tomto případě orgány činné v trestním řízení zneužívány k jinému než veřejnému prospěchu. Účast Antonína Panáka na spuštění řízení zakládá podezření, že prvotním účelem je pomsta za drzost, s kterou Alena Vitásková přijala funkci, na kterou se těšil kdosi z bývalého vedení. Ostatně její stíhání  je pro ně výhodné i proto, že  odvádí pozornost od jejich vin.

Lidí, kteří mají zájem o její skalp, je ovšem více. Jsou to především majitelé fotovoltaických elektráren, na které její úřad podal trestní oznámení, nebo dal podnět nejvyššímu státnímu zástupci k podání žalob ve veřejném zájmu na odnětí licence. Paradoxně by k nim mohli patřit i Zemkovi, kteří sdílejí s ní lavici obžalovaných, protože zpochybnila licence některých dalších fotovoltaických elektráren v jejich majetku ( to by jistě neudělala, kdy byla podjatá v jejich prospěch, jak bez ohledu na výsledky dokazování stále tvrdí žalobce).

Na jméno jí nemohou přijít nositelé projektu zřizování bioplynových stanice, soustředění kolem poslance Milana Urbana, kteří počítali se spuštěním obdobného způsobu finanční podpory, jenž tahá peníze ze státního rozpočtu i rodinných prostředků ve fotovoltaickém byznysu. Alena Vitásková jim tvrdě zkřížila cestu.

Pomsta je zdařilá i  v případě, že by Alena Vitásková a Michaela Schneidrová  nakonec dosáhly zproštění viny. Tím, že žalobce spojil jejich kauzu s případem účastníků úsilí o získání licencí do 31. prosince 2010, se jim postaral o významné navýšení nákladů na obhajobu a ztráty času a prodloužení doby snášení stresu z trestního stíhání. S vydáním licencí neměly nic společného a z celkového času soudního řízení na ně připadl jen zlomek. Zvlášť tvrdý dopad měla zlomyslnost žalobce  na bývalou ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou, která byla podle ustanovení zákona o státní službě postavena mimo službu s polovičním platem. Trestní stíhání ji za těchto okolností doslova ruinuje. Žalobce ovšem poškodil i stát, protože účast na řízení jim odčerpávala síly, které by jinak věnovaly svému úřadu.

Podezření, že stíhání Aleny Vitáskové vedle nápadného nezájmu o viny bývalého vedení ERÚ posiluje i skutečnost, že v jiném případě stejný žalobce odložil trestní oznámení ve věci neoprávněného vystavení licence elektárně, která měla do dokončenosti velmi daleko.

V této souvislosti je vhodné si připomenout, že chomutovské elektrárny Zemků skutečně stály a asi je pravdivé vyjádření Zdeňka Zemka st. jako svědka před soudem, že hodnota dokončovacích prací u investice ve výší přibližně 1,4 mlrd. Kč je několik desítek tisíc Kč.

Důkazem jsou velmi kvalitní družicové fotografie NASA z 27. prosince 2010, které z pochopitelných důvodů nepoužil jako důkaz žalobce (má podle trestního řádu povinnost vést dokazování ve prospěch i v neprospěch obviněných, ale to platí jen v pohádkách) a z nepochopitelných důvodů obhajoba.

Tendenční je i postup výpočtu způsobené škody a určení původce škody, přičemž právě neobvykle vysokou škodou odůvodňuje žalobce návrh na uložení drakonických trestů. Příjmy fotovoltaických elektráren jsou zatíženy vysokou srážkovou daní. Z laického pohledu by o ni měla být snížena bona fide škoda, způsobená neoprávněným udělením licence, ale žalobce to neuznává. V daném případě ale vznikla pochybnost, zda škoda skutečně vznikla, a to v příčinné souvislosti s vydáním licence v noci dne 31.prosince 2010. Podle platného cenového rozhodnutí podmínkou pro vznik nároku na zvýhodněnou výkupní cenu není jen vydání licence do konce r.2010, ale také dodávky energie do sítě ještě v r.2010. Tuto podmínku přirozeně nemohli Zemkovi splnit, protože slunce o silvestrovské noci nesvítilo. Vyplácení podpory pro obnovitelné zdroje není ale v gesci Energetického regulačního úřadu. Pokud tedy poskytovatel podporu vyplácel, činil tak na vlastní riziko a bez právního důvodu. Vznikla-li škoda, přímým viníkem není ERÚ. V současnosti vede ERÚ t,zv. sporné řízení, jehož možným  výsledkem může být vrácení vyplacené podpory (nedošlo-li k promlčení) a zastavení jejího poskytování do budoucna. Již od r.2013 se za elektřinu z obou elektráren vyplácí snížená cena, takže škoda v žádném případě ani zdaleka nemůže dosáhnout žalobcem vypočítané výše.

Ukládáním drakonických trestů žalobce nezohlednil viktimologické zavinění státu. Stát nabídl podnikatelům příležitost k dosažení nemravně vysokých zisků. Povzbudil je k spuštění nákladných investičních záměrů, na jejichž financování si většinou museli vzít úvěr (v případě předmětných elektráren jde o celou miliardu Kč). Pak 8. listopadu 2010 bez varování změnil pravidla s účinností od 1.ledna 2011. Investorům navíc nepřálo počasí, které bránilo v provádění zemních prací. Stavby, které by se za jiných okolností v pohodě dokončily během prvního čtvrtletí r.2011, musely být dokončeny ve zkrácené lhůtě. Z toho vyplynul chaos a mimořádný počet žádostí o udělení licence v posledních dvou měsících r.2010, jejichž řádné vyřízení ERÚ nezvládl. Vytvořilo se ale také korupční prostředí. Přirozeně, nelze tolerovat pokusy o padělání potřebných listin, ale investoři by neměli být postiženi za nedodělky řádově v promilích pořizovací ceny, ani úředníci za přimhouření oka nad nimi.

Na lavici obžalovaných usedlo 10 hříšníků. Média ale svedla pozornost veřejnosti k osobě Aleny Vitáskové a také žalobce jí a její podřízené Michaele Schneidrové věnuje 11 z 27 stran obžaloby. Česká televize opakovaně odvysílala lživou zprávu, že má být potrestána za neoprávněné vydání licencí, když ve skutečnosti v době jejich vydání ještě netušila, že se někdy stane předsedkyní ERÚ.

Nemám pochyby o tom, že žalobce i média Aleně Vitáskové účelově křivdí, protože kdosi rozhodl, že musí být odstraněna z cesty, aby nepřekážela dalšímu tunelování veřejných prostředků na trhu s energiemi a aby stále nepřipomínala podezřelé začátky solárního boomu. Přesto nejtragičtější postavou dramatu není Alena Vitásková, ale bývalá ředitelka licenčního odboru Michaela Schneidrová. Tuto drobnou ženu vyvedli policisté ve speciálně uzpůsobených „medvědech“ z budovy před očima všech spolupracovníků, záměrně vyhnaných z kanceláří. Naštěstí si tentokrát špatně „ošéfovali“ vazební řízení, takže ji nakonec po 60 hodinách v cele předběžného zadržení museli propustit ke stíhání na svobodě.

Michaela Schneidrová se stala ředitelkou odboru v krizové situaci, kdy audit, nařízený Alenou Vitáskovou, k jejímu velkému překvapení odhalil, že funkce ředitele licenčního odboru není obsazena a pracovník, který ji vykonává, se za ředitele bez právního důvodu jen vydává.

V té době již bylo podáno Panákovo trestní oznámení a jeho podřízenými bylo připraveno rozhodnutí o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských elektráren, které ale nikdo neměl odvahu podepsat z obav z možnosti vyvolání  arbitráže. Rozhodnutí podstrčili Michaele Schneidrové v domnění, že nerozkoukané hloupé děvče se bez rozmýšlení chopí pera. Spis, který měla při nástupu k disposici, jí odebrali, ale pozdě: to jej již měla prostudovaný. Držel ho pak ve skříni Antonín Panák, který neměl status oprávněné osoby. Pánové netušili, že mají proti sobě velmi inteligentní a tvrdou mladou ženu, s kterou nelze snadno manipulovat. Po seznámení s ním pochopila, že pro odebrání licence nejsou dány nezpochybnitelné podmínky. Současně si uvědomila, že odebrání licence by bylo pro holding rodiny Zemků likvidační a zcela jistě by vyvolalo mezinárodní  arbitráž, jež by pro stát nemusela dopadnout dobře. Dožadovala se výsledku zahájeného trestního řízení, protože pouze rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu při vydání správního rozhodnutí je absolutně nezpochybnitelnou podmínkou pro jeho zrušení, proti jejímuž použití by odpor arbitráží nejspíš neuspěl. Na jejích ramenou ležela těžká odpovědnost. Škoda, způsobená odnětím licencí, by byla neodvratná. Naopak řízení o obnově licenčního řízení by bylo možné obnovit později, až do vypršení tříleté promlčecí lhůty, pokud by k tomu byl důvod. Rozhodla se jít cestou nejmenší způsobené škody a rozhodnutí o obnově licenčního řízení nevydala. Je pravda, že se pokoušela konzultovat rozhodnutí s Alenou Vitáskovou, ale ta ji odbyla s tím, že není právník, nezná spis a odkázala ji na nadřízeného Antonína Panáka.

Představa žalobce, že Alena Vitásková mohla a měla Michaele Schneidrové vydání jejího rozhodnutí zakázat, svědčí o neznalosti pravidel vnitřního řízení ERÚ: předsedkyně ERÚ jako orgán 2. stupně nesmí dávat pokyny nezávislým orgánům 1. stupně, pouze je může zkoumat a případně rušit nebo potvrzovat ve správním řízení, pokud k němu dojde. Stejně nesmyslná je jeho víra, že obě ženy jednaly cíleně ve prospěch Zemků, s nimiž měly mít blízké vztahy. Jeho domněnku dle mého laického názoru zcela  vyvrací dokazování před soudem.

Zdá-li se někomu trest odnětí svobody v trvání devíti let nepřiměřený pro Alenu Vitáskovou, její podřízená je na tom hůř: žalobce ji chce poslat do vězení s ostrahou na deset let a zatížit ji peněžitým trestem ve výši jednoho milionu korun.

Ačkoli se nezabývám počínáním, jež vedlo k podivnému vydání licencí o silvestrovské noci, přece jen mě zaujal osud malé úřednice Ilony Floriánové, kterou nadřízený přiměl setrvat na pracovišti do pozdních hodin a vydat licence, zatímco sám se chytře vytratil na lyžařskou dovolenou a pouze telefonem kontroloval její kroky. Nevěřím, že si dobrovolně prodloužila směnu, protože ji těšila možnost poškodit spotřebitele a stát. Kdyby odmítla poslušnost a zamkla kancelář na konci pracovní doby, nedostala by se nikdy před soud a následně by nevznikl důvod k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.  Zemkovi by nejspíš získali licence počátkem r.2011.  Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem je krutou odměnou za poslušnost nadřízených. Je pravda, že jde o souhrnný trest, zohledňující podmíněné odsouzení v jiné kauze, ale uložení nepodmíněného trestu není ani v tomto případě bezpodmínečně nutné. Znám policejní provokatérku, která dostala za podvody šest podmíněných trestů za sebou a teprve sedmé a osmé odsouzení ji odeslalo do domu na Rozkoši (pozn.:vtipná adresa ženské věznice ve Světlé n.S.)

Nad tím vším budou obžalovaní přemýšlet s úzkostí přes celé Vánoce a novoroční svátky. Mají to jako speciální bonus za průtahy v soudním řízení. Někteří si možná vzpomenou, že jsem odsunutí  rozsudku do r.2016 předjímal. Ostatně, kdyby senát Aleše Novotného zprostil obžaloby Alenu Vitáskovou ještě před koncem roku, hrozba postavením mimo službu od  1.ledna 2016 by se rozplynula jako dým…