Patřím k nejméně významným mezi lidmi, které pan prezident Václav Klaus po odchodu z Hradu přizval k pokračování v součinnosti. Přesto jsem tradičně zván na oslavy jeho „kulatin“. Při letošní oslavě jeho pětaosmdesátin jsem usoudil, že nestárnoucí politik zanedlouho oslaví devadesátku, ale já už u toho nejspíš nebudu. Náhle jsem si u skleničky vína uvědomil, že jsem zřejmě vstoupil do konečné dekády života. Je to zvláštní stav: žiji po celá desetiletí bez pomoci lékařů, o holi jsem začal chodit před pár týdny a zatím jsem stále způsobilý přidělávat starosti nemravně se chovajícím příslušníkům orgánů činných v trestním řízení. Stále píši nehonorované blogy, které v některých případech přečte jen pár jedinců, ale jiné najdou až desetitisíce čtenářů. Nicméně od zmíněného „objevu“ si připadám, jako bych stál na prázdné chodbě bez východu. Neděsí mě to.
Přirozeně pohlížím na dění v mém okolí pod zorným úhlem daného stavu a vzpomínek. Srovnávám a přiznávám, že současný stav našeho politického života mě netěší. Připadá mi, že naše demokracie je užitečná jen pro pár vyvolených, pro ty, kteří jsou „uvnitř klubu“. Vždy platilo, že po volbách se politici aspoň do jisté míry přestali zajímat o voliče. Voliči byli zvyklí, nebouřili se. Dnes se ale tento stav vyhrotil tak, že snad již jeho další zhoršení není možné. Hrubě přeplacení herci parlamentního divadla hrají své hry před televizními kamerami především pro sebe. Bohužel je pojímají jako bojové, takže shoda napříč politickými stranami mezi vládou a opozicí je možná jen zcela výjimečně, pokud vůbec. Nedovedu si představit, že by se šéfové hlavních politických stran stejně jako za první republiky mohli scházet na poradách parlamentní Pětky (viz1/), aniž by po sobě začali házet kamením. Ale také se už nemůže stát, že by se poslanec ujal neznámého občana a kvůli jeho potížím dvakrát interpelovat ministra vnitra, což se mi kdysi stalo s mladým poslancem Petrem Nečasem, pozdějším předsedou vlády. Naopak musel jsem se dožít devadesátky, abych se dočkal odmítání žádosti o rozhovor způsobem, jenž by byl přiměřený jednání s vyvrhelem lidstva. Je ostatně zbytečné posílat poslancům e-maily nebo dokonce odkazy na články, protože zprávy od neznámých odesilatelů čtou jen zcela výjimečně a téměř nikdy neodpovídají, nebo možná maily z mé adresy soustavně odmítají.
Uzavřenost poslaneckého sboru před řadovými občany má nepříjemnou stránku: občas se k poslancům nedostanou informace, jež by mohli zužitkovat. Platí to i o vládě, jež svou politiku odvozuje ze stanovisek poslanců.
V resortu spravedlnosti ale mívaly vztah s občanskými aktivisty odlišný charakter: většinou převládal profesní zájem, který umožňoval věcné řešení rozporů nebo vzájemnou podporu bez ohledu na stranickopolitické vztahy. Nikdy jsem se nezajímal o stranickou příslušnost ministra. Pokud mezi nimi byly rozdíly, neměly dle mého názoru s jejich stranickou příslušností nic společného. Počínaje se skvělým Pavlem Němcem jsem vedl ústní pracovní jednání se všemi ministry spravedlnosti s výjimkou Marie Benešové, za kterou jsem záměrně nikdy nešel. Ale písemná komunikace mezi námi probíhala standardním způsobem a dokonce jsem od ní získal nejcennější stížnost pro porušení zákona za celou mou dráhu justičního potížisty (v jiných případech ale nevyhověla).
Nezapomenutelná byla vstřícnost pana prezidenta Václava Klaus k členům Spolku Šalamoun. Měl pro nás pochopení a věnoval zvláštní pozornost agendě milostí. Umožňoval osobní projednání žádostí o milost i jiných problémů. Samozřejmě pan prezident neměl tolik času, aby se nám mohl kdykoli věnovat. Ale našimi věcmi se pak zabýval jeho tajemník pan Ladislav Jakl a někdy i vedoucí kanceláře pan Jiří Weigl. Neuspěli jsme zdaleka se všemi žádostmi o milost, ale všechny byly řádně projednány na takové úrovni, že nezbylo než odmítnutí přijmout. Později pan prezident sklidil nelítostnou kritiku kvůli aboliční části jeho amnestie. My jsme ho o vyhlášení amnestie kvůli ulevení přeplněným věznicím žádali dva roky a amnestii jsme uvítali. Kritiku považuji za nespravedlivou. Rozhodnutí o amnestii bylo politické a v zásadě správné. Pokud se týká kritizované aboliční části, napsal ji právník, za kterého ovšem pan prezident přijal odpovědnost. Autor je stále činný v oboru. Samozřejmě ho nikdo nenapadá.
S odchodem Václava Klause z Hradu zlaté časy pro občanské aktivisty skončily a už se nevrátily. S panem prezidentem Milošem Zemanem se nám obdobný vztah nepodařilo vytvořit (viz2/). Požádali jsme ho o milost pro ods. Michaelu Schneidrovou, spoluobžalovanou Aleny Vitáskové. Přestože nás podpořil pan ministr Robert Pelikán a žadatelka měla i silnou mediální podporu, prezident nevyhověl. Mohl ji zachránit před vězením. Způsob projednání podkladů k žádosti bych nerad komentoval. Ale po sedmi měsících nařídil na základě dovolání její propuštění Nejvyšší soud ČR a v dalším řízení dosáhla plného zproštění obžaloby. Zřejmě jsme se stavěli za správnou osobu.
Ani současný prezident se netváří vstřícně směrem ke spolku Chamurappi. Jeho vztah k agendě milostí je s Klausovým nesrovnatelný. Nevyhověl dvěma našim žádostem o abolici ve prospěch ods. Jany Nagyové a Andreje Babiše, jimiž jsme chtěli předejít ztrátám času a různým nechutnostem ve Sněmovně při projednávání žádosti pana předsedy vlády o nevydání k trestnímu řízení. Zamítnutí první žádosti nám Kancelář prezidenta republiky aspoň ohlásila, ale druhou pan prezident prostě ignoroval.
Zhýčkán vstřícností pana prezidenta Václava Klause jsem chtěl představit panu prezidentu Petru Pavlovi spolek Chamurappi, ale přijetí jsem nedosáhl. Nejsem jeho voličem, ale uznávám, že úřad vykonává důstojně. Protože mám „jakobínskou“představu, že přímo volený prezident má mít větší pravomoc než jeho předchůdce, vzešlý z dohod mezi politickými pleticháři, přijal jsem s porozuměním jeho tlak na pana Andreje Babiše, aby vhodně upravil svůj vztah k Agrofertu a posléze i rozhodnutí nejmenovat poslance Filipa Turka ministrem čehokoli. Za těchto okolností nemohu uznat právo pana ministra zahraničí Petra Macinky na jakousi „pomstu“, spočívající v bránění prezidentovi v účasti na summitu NATO v Ankaře, a odmítám všechny zásahy vlády, na „pomstu“ navazující (viz4/). Jsem obeznámen s úlohou Tomáše Masaryka při vzniku státu a četl jsem část jeho díla. Pamatuji si, s jakou úctou jsme za války naslouchali v rádiu hlasu pana prezidenta Edvarda Beneše, zúčastnil jsem se různých demonstrací na jeho podporu a vystál jsem v noci šestihodinovou frontu, abych se mohl poklonit u jeho rakve, vytvořil jsem si uctivý vtah k panu prezidentu Václavu Klausovi a nakonec jsem byl i pozorným divákem barrandovských pořadů Týden s prezidentem. Způsob, jakým se chová vláda k panu prezidentu Petru Pavlovi, prostě nemohu přijmout.
Jsem stále přesvědčen, že pánové Petr Pavel a Andrej Babiš jsou rozumní lidé, kteří mají jednotící zájem: prospěch republiky. Proto očekávám, že pan předseda vlády averzi vůči panu prezidentovi nakonec usměrní do přijatelné podoby a pokračování „Macinkovy pomsty“ nebude nadále trpět.
Na tomto místě musím ale zmínit prvek, který dle mého názoru oslabuje kvalitu naší demokracie: vliv pomocných aparátů a všelijakých podržtašek-podržtašků na vztahy občanů k politikům, na které se obracejí se svými záležitostmi. Vede mě k tomu zmínka na internetu, že pan prezident vyčítá vládnímu stanovisku k jeho ústavní žalobě, že se v něm nezmiňují dopisy, jež poslal panu předsedovi vlády. Nevím, zda má pan prezident naprostou jistotu, že pan Andrej Babiš jeho dopisy skutečně dostal. Poslal jsem panu předsedovi vlády cestou datových stránek řadu podání trestněprávního charakteru, která zůstala nevyřízena. A získal jsem důkaz, že Úřad vlády s takovou poštou nakládá značně svévolně (viz5/), takže nepovažuji za prokázané, že pan předseda vlády mé přípisy skutečně dostal. Samozřejmě, dopisy prezidenta republiky jsou něco jiného, než podání justičního potížisty, ale přesto soudím, že pan prezident by si měl jejich doručení ověřit, aby nezadal Andreji Babišovi záminku k popření jejich doručení. Vrozená zlomyslnost mě ale vede k poznámce, že postrádám odpovědi nejen na dopisy panu předsedovi vlády, ale i panu prezidentovi. Nevím, zda mnou pohrdají oba shodně, či zda jsem pouze obětí arogance jejich podržtašek. Mám za prokázané, že pro Andreje Babiše a celou jeho skvadru jsem persona non grata, ačkoli dlouhodobě odmítám jeho pronásledování kvůli hypotéze o střetu zájmů a kauzu Čapí hnízdo prohlašuji za ostudu české justice. Kdysi dávno jsme spolu párkrát osobně jednali o různých věcech nepolitického rázu a já si na něho pamatuji jako na příjemného, nekonfliktního společníka se smyslem pro humor. Netuším, proč na mne zanevřel a je mi to jedno: s Marií Benešovou jsme se nikdy nepotkali, ale pracovní vztah fungoval. Nepožaduji, aby mě miloval: budu spokojen, když zarazí ochranu pachatelů brutálního vydírání bratrů Lebánkových, kterou posvětil jako capo di tutti capi ministr spravedlnosti jeho vlády a jemu podřízený ředitel Generální inspekce bezpečnostních sborů.
Podržtašky-podržtaškové jsou pro mne novým úkazem ve stycích s orgány. Osobují si právo rozhodovat o vztahových záležitostech svých šéfů podle svého, aniž by jim vždy dali možnost vlastního rozhodnutí. Rozhodují za nadřízeného, zda chce mluvit s žadatelem, aniž by se zeptali. Křiklavým příkladem byla kdysi korespondence favoritky ministra Pavla Blažka, která údajně z jeho pověření vedla korespondenci s bratry Lebánkovými, o které pan ministr vůbec nevěděl. Nejde v poslední době o ojedinělý případ.
Bez ohledu na vše výše uvedené nezbývá mi, než pokračovat do posledního dechu v úsilí o potrestání pachatelů vydírání bratrů Lebánkových (kauza Jesenice viz6/) a o očištění státních orgánů od sebranky, ochotné propůjčit se k zajištění jejich beztrestnosti. Můj čas je omezený a blíží se datum promlčení kauzy. Tím je dána intenzita mého úsilí.
Odkazy :
1/F. Peroutka, Budování státu, IV, Praha 1936, s. 1265-1266.
2/můj blog 14.8.2016 Milosti v prezidentově
nemilosti
https://www.jemelikzdenek.cz/2016/08/milosti-v-prezidentove-nemilosti.html
3/ můj blog 10.3.2025 Ne abolici
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/03/ne-abolici.html
4/můj blog 5.7.2026 „Švejkolandské“ tažení do Ankary:
cherchez la femme.
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/07/svejkolandske-tazeni-do-ankarycherchez_01141381015.html
5/můj blog 25.6.2026 Úřednice Úřadu vlády překážejí v komunikaci
s předsedou vlády ve věci trestního řízení
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/urednice-uradu-vlady-prekazeji-v.html
6/můj blog 30.1.2026 Jesenický zločin a nová vláda
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/01/jesenicky-zlocin-nova-vlada.html
V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat