Skončil rozruch kolem kauzy Čapí hnízdo, což mi umožnilo vrátit se k běžným nepřístojnostem různých orgánů v resortu (ne)spravedlnosti, v jejichž postupech se projevují stopy myšlenkových pochodů dobrého vojáka Švejka.
Inspiroval mě článek advokáta Jana Vučky „Skutek utek aneb Právní flexibilita NSZ“ na serveru ePravo, který se zabýval rozporným právním přístupem Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a dospěl k názoru, že „zobecnění právního názoru NSZ k totožnosti skutku je velmi jednoduché: když nám to vyhovuje, tak něco platí; když nám to nevyhovuje, tak platí pravý opak. Samozřejmě vždy v zájmu náležitě přísného postupu. Trefně to popsal Jaroslav Hašek nesmrtelnými slovy dobrého vojáka Švejka: přísnost musí bejt!“ Odkaz na Švejkovu moudrost mě zaujal, mimo jiné proto, že jsem sám nedávno o „švejkování“ v resortu (ne)spravedlnosti psal v článku „Trapné švejkování v trestním řízení“.
Během doby, kdy mou pozornost blokovala kauza Čapí hnízdo, jsem ale narazil na další projevy „švejkování“ v resortu (ne)spravedlnosti, některé starší jsem si vybavil. Pozoruhodné bylo utkání s Krajským soudem v Ústí n.L. o získání informací o příčinách nápadných průtahů v jednom trestním řízení soudním, které jsem sledoval od r.2015. Skončilo 2.prosince 2022 zprošťujícím rozsudkem. Podle mého odhadu trvalo nejméně o dva roky déle, než bylo nezbytné. Ostatně nesmyslnost obžaloby byla zřejmá již na začátku, jen soud ji neviděl. Za průtahy bude muset stát zaplatit zproštěnému obžalovanému nemalý peníz nad to, co by byl povinen za nezbytnou délku řízení. Požádal jsem proto 26.března 2022 soud postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím o vysvětlení dlouhých přestávek v hlavním líčení. Hned na začátku jsem narazil na neobvyklý úkaz: agendu informací zákona o svobodném přístupu k informacím neřeší tento soud jako ucelený právní subjekt, ale pobočka v Liberci má jakousi falešnou právní subjektivitu. Jakási úřednice pobočky mi sdělila, že má otázka není v souladu se zákonem, protože rozhodnutí o nařizování hlavního líčení je věcí nezávislého soudcovského rozhodnutí, na které se takto nelze ptát.
Když jsem se ohradil proti vyřízení dotazu nekompetentní úřednicí, zdánlivě v souladu se zákonem mě odbyla slovutná Daniela Zemanová, místopředsedkyně pro řízení liberecké pobočky, bývalá předsedkyně Soudcovské unie. Stejně jako nekompetentní úřednice mi upřela právo na vysvětlení.
Řídě se zásadou „ať jsem bit, jen když se peru“ podal jsem 15.května 2022 odvolání k Ministerstvu spravedlnosti. Po jeho odeslání šel život dál. Proběhlo hlavní líčení, na němž předsedkyně senátu aspoň částečně vysvětlila, proč jsme museli téměř rok čekat na pokračování. A po něm další dne 2.prosince 2022, na němž se pan obžalovaný dle očekávání dočkal zprošťujícího rozsudku.
V malém spolku jsem sám na vyřizování agendy, zatímco proti mně stojí desítky justičních funkcionářů s úřednickými aparáty. Na odvolání jsem proto v návalu jiných radovánek po jeho odeslání zapomněl.
Ministerstvo (ne)spravedlnosti obvykle mé podněty zamítá, často s pověřením ministra, který občas ve skutečnosti o ničem neví. Děje se tak i jiným stěžovatelům a Švejk by úředníkům jistě požehnal.
Právě proto jsem byl velmi překvapen rozhodnutím z 8.prosince 2022, jímž mi úřad vyhověl a uložil Krajskému soudu v Ústí n.L. aby znova jednal a rozhodl. Rozhodnutí bylo třístránkové a velmi pečlivě vypracované. Jeho preciznost je udivující. Není ale nic platné, protože kauza byla již před časem pravomocně ukončena, čímž původně položená otázka ztrácí smysl.
Od 15.května 2022 do 8.prosince 2022 příslušný útvar ministerstva „mlel naprázdno“, ale mlel. Došel k cíli „s křížkem po funuse“ stejně jako Švejk do Českých Budějovic. Těším se na rozhodnutí Krajského soudu Ústí n.L.
Čistou „švejkovinou“ bylo vyřízení mé stížnosti na nečinnost nejvyššího státního zástupce, tehdy ještě Pavla Zemana. Případ začal rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o okamžitém propuštění z výkonu trestu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové. Paní odsouzená pak žila sice na svobodě, ale v krajně nepříjemném postavení obžalované. Následně Krajský soud Brno projednal znova její věc a zprostil ji obžaloby, vypracované státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Zběsilý žalobce se cítil poškozen a proti rozsudku se odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci, přičemž převážně napadal argumentaci Nejvyššího soudu ČR. S odvoláním přirozeně neuspěl. Ale prodloužil Michaele Schneidrové život v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců.
Podal jsem proto proti němu podnět na zahájení kárného řízení u místně a věcně příslušného kárného žalobce Ivo Ištvana, kterého jsem současně vyzval, aby se z řízení pro podjatost vyloučil. Ivo Ištvan se ale výzvou k vyloučení vůbec nezabýval, ač mu zákon takovou možnost nedal a vyřízením mého podnětu pověřil jednoho z podřízených, který jej zamítl a poučil mě o možnosti přezkoumání stanoviska Nejvyšším státním zastupitelstvím. Tam se přezkoumání ujal státní zástupce Robert Misak, který se v rámci obhajoby napadeného vyjádřil mylně k jisté jeho nepravdivé formulaci v obžalobě. Vznesl jsem námitku k jeho nadřízenému, tehdejšímu nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Odpovědi jsem se nedočkal. Obrátil jsem se proto na ministryni spravedlnosti Marii Benešovou se stížností na nečinnost nejvyššího státního zástupce. Až po urgenci mi poskytl geniální odpověď úředník Jan Převrátil, který mi sdělil, že mé „ podání je …stížností na vyřizování předmětného podání státním zástupcem či státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. K jejímu vyřízení je pak … příslušný nejvyšší státní zástupce“. Čili k vyřízení stížnosti na nejvyššího státního zástupce je příslušný nejvyšší státní zástupce. To by snad nenapadlo ani Švejka.
„Švejkování“ čelím také
v souvislosti s liknavým vyšetřováním brutální násilné trestné
činnosti, které bylo umožněno tím, že jsem „rozmluvil“ hlavního pachatele. Za
ochotu jsem mu „zaplatil“: pomohl jsem mu s vyvoláním neúspěšného pokusu o
povolení obnovy procesu a slíbil jsem mu, že spolek Chamurappi nabídne soudu
převzetí společenské záruky za něj, až přijde čas na podání žádosti o podmíněné
propuštění. Proti vyšetřování se hned na začátku postavil státní zástupce
Martin Suska. Když se mi podařilo nakonec dosáhnout zahájení vyšetřování, stal
se dozorovým státním zástupcem. I v tom vidím působení Švejkova ducha: kdo
lépe zabezpečí vleklost řízení než ten, který je nechtěl připustit? Protože
vleklost postupu policejního orgánu vzbuzuje nedůvěru, začal jsem se dožadovat
nahlédnutí do spisu. Ale dozorový státní zástupce mě do něj nepustí mimo jiné
proto, že mám vztah k hlavnímu pachateli (který jsem popsal výše). Určitě
mu ze záhrobí radí Švejk.
K dokonalosti pak „švejkování“ v této kauze dovedlo Vrchní státní zastupitelství v Praze. Na tento úřad jsem se opakovaně obracel se stížnostmi kvůli podivnému postupu ve výše popsaném případu. Většinu z nich vyřizovala v můj neprospěch státní zástupkyně Dita Havlínová. Když jsem ztratil trpělivost, podal jsem na ni stížnost. Dostal jsem pečlivě vypracovanou osmistránkovou odpověď. Podepsala ji státní zástupkyně Dita Havlínová.
Švejk by jistě tiše záviděl.
======================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat