Když
se policejní prezident Tomáš Tuhý, zaštítěný ministrem vnitra Milanem
Chovancem, rozhodl založit Národní centrálu proti organizovanému zločinu,
projevila se pokleslost české politické kultury: kdekterý politik se cítil
kompetentnější ve věcech organizace policie než policejní prezident a rezortní
ministr. Nejvyšší státní zástupce si na chvíli přisvojil roli předlistopadového
generálního prokurátora a také se připojil k houfu odpůrců zmíněného
opatření. Z osvědčeného „speciálu pro politikou cinknuté a jinak neobvyklé
kauzy“, tedy z místně nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci
vyrazili do Prahy dva žalobci vyslechnout policejního prezidenta a jeho
náměstka. Celou záležitostí se nakonec začala zabývat parlamentní vyšetřovací
komise. Na dění v policii se soustředila tak intenzivní pozornost, že si
to dílčí reorganizace kriminální policie ani nezaslouží: ostatně dnes už si
novináři i politici našli jiné hračky, Národní centrála proti organizovanému
zločinu začala fungovat, není o ní téměř slyšet (tak to má být) a hromadný útěk
jejích příslušníků do civilu nebo k celníkům za Robertem Šlachtou se
v rozporu s předpověďmi zatím nekoná.
Nicméně
v době, kdy byla aféra horká, někteří politici, presstituti a státní
zástupci se tvářili, že je zneklidněný celý policejní sbor, hrozí úpadek „bojové
morálky“ znejistěných policistů. Jak ale další vývoj ukázal, s policisty je
to stejné jako s řadovými občany: zatímco „věrchuška“ propadá každou
chvíli hysterii kvůli nějakému nesmyslu, ti dole jen letmo sledují jejich
tanečky jako nadstavbové dění a zabývají se přízemními bolestmi své existence. I
reje kolem reorganizace byly zbytečné a pouze zaměstnávaly lidi, již by se měli zabývat
užitečnějšími věcmi než „fušováním do řemesla“ povolaným činitelům.
Policisté
a s nimi i ostatní ozbrojené sbory
a možná nejvíc ze všech Vězeňská služba by ale potřebovali úplně jiný zájem,
zaměřený na věcné řešení jejich vnitřních problémů. Svědčí o tom právě
probíhající akce odborových organizací, hájících jejich zájmy. Nejsilnější
z nich, Nezávislý odborový svaz Policie České republiky za součinnosti
ostatních shromáždil více než dvacet tisíc podpisů pod petici, která vyjadřuje nespokojenost
členské základny s pracovními a sociálními podmínkami jejich příslušníků.
S peticí se vydají k předsedovi vlády, s kterým se mají setkat
v nejbližších dnech. Dvacet tisíc podpisů není malé číslo. a stojí za
zmínku, že v petici není ani smítko zneklidnění kvůli reorganizaci
republikových útvarů. Policisté mají zřejmě úplně jiné starosti než je vznik Národní centrály proti organizovanému zločinu. Politici by se proto
měli spíše starat o jejich zabezpečení než o změny ve struktuře policejního
sboru.
Unie
bezpečnostních sborů rozšířila škálu bolestí o protest proti šikaně a varuje
před hrozbou odchodem velkého počtu policistů ze služebního poměru, který má
být důsledkem nespokojenosti s vnitřními poměry ve sboru. Zdrojem
nespokojenosti není jen neuspokojivé zabezpečení jejich sociálních potřeb, ale
také občasné případy šikany. Jako její vzor použila Unie případ policejního důstojníka
Bronislava Šabršuly, svědka obhajoby
v kauze bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho. Policista zažil
skutečně nepříjemné potíže, vyvolané nadřízenými, kteří ve sporu o Petra Lessyho
stáli na druhé straně barikády: byl dlouhodobě postaven mimo službu, vystaven
úkonům kázeňského řízení, odvolán z funkce vedoucího Územního odboru PČR
v Uherském Hradišti a odloučen od rodiny přeložením do vzdálené Prahy.
Nápadně rychlý odchod do civilu bývalých nadřízených, za jejichž působení
začala jeho kalvárie, ho jistě potěšil, ale pocitu hořkosti nezbavil.
Rozhodnutí, jímž policejní prezident Tomáš Tuhý potvrdil jeho postavení mimo
službu, pravomocně zrušil správní soud jako nezákonné. Unie se obrátila se
svými stížnostmi na předsedu vlády formou otevřeného dopisu. Její představitel se má rovněž zúčastnit
jednání s předsedou vlády.
Zajímavé
je samo o sobě rozhodnutí policejních odborářů domoci se osobního jednání
s předsedou vlády, jemuž nejsou přímo podřízeni. Vzhledem k velkému
počtu podpisů pod peticí a souhlasných komentářů k stížnosti na šikanování
policisty to působí dojmem nedůvěry k ministrovi vnitra. Ve vztahu ke
stížnostem na pracovní a sociální podmínky mi to ale připadá poněkud
nespravedlivé, protože vláda rozhoduje jako kolektivní orgán a resortní ministr
se musí přetahovat o prostředky se svými kolegy. Kromě toho se zdá se, že
příslušníci ozbrojených sborů nejsou dost velká skupina voličů na to, aby
jejich bolesti zabolely také klíčové politiky. Proto je ochota řešit jejich
existenční problémy malá. Jiná věc je trpění šikany, jejíž nedostatečné pronásledování
je skutečně ostudné a vedení sboru by se s jejími následky mohlo vypořádat
bez případného zásahu předsedy vlády, zvlášť když ve hře je i finanční škoda,
způsobená státu. Dodejme, že příběh Bronislava Šabršuly není zcela osamělým, jinak
neznámým úkazem, ale nad jiné vyniká hloubkou zásahu do života jeho i jeho rodiny. Právě proto by náprava v jeho
případě měla být vyřešena bez dalších nesmyslných průtahů.
Žádné komentáře:
Okomentovat