Dne 11.listopadu 2016
skončilo u Okresního soudu ve Znojmě zatím nepravomocným zprošťujícím rozsudkem senátu předsedy Jaromíra Kapinuse
hlavní líčení ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, o které obvykle
píši jako o „znojemském justičním skandálu“. Otevřela se tím cesta
k nápravě křivdy, kterou jim stejný senát způsobil v r.2005
odsouzením za přepadení poštovních doručovatelek, kterého se nedopustili.
Důkazem proti nim byla křivá výpověď
Tomáše Čepury, vynucená policií.
Je sporné, do jaké
míry zprošťující rozsudek a jednání na něj navazující zhojí škody, které jim
rozsudek z r.2005 způsobil.
Odsouzení bylo hlubokým zásahem do jejich životů. Na zážitky
z vyšetřování, vazby, výkonu trestu určitě nikdy nezapomenou. Životní
dráhu Jaroslava Schindlera poznamenala nutnost splácet škodu: kvůli ní musel
opustit středoškolské studium, najít si
práci v Rakousku, vydělávat peníze. Sen o dokončení střední školy a
navazujícím vysokoškolském studiu se rozplynul. Doba, po kterou se prodíral ke
spravedlnosti, byla neúnosně dlouhá.
Zatímco Tomáš Čepura
se s odsouzením smířil, Jaroslav Schindler se nevzdal. Neúspěšně využil všechny
dostupné řádné i mimořádné opravné prostředky. V r.2007 se poprvé pokusil u
senátu předsedy Jaromíra Kapinuse o obnovu procesu na základě kritiky vad
postupu snímání a vyhodnocení pachové
stopy. Neuspěl. V r. 2012 se „na stejné adrese“ pokusil o povolení obnovy znova, neboť se dověděl, že za „jeho“ a Čepurův
skutek byl v r.2011 u téhož soudu pravomocně odsouzen jakýsi Antonín
Škrdla se společníky, který se sám přihlásil policii. Ač to je neuvěřitelným
popřením logiky, soud neuznal, že není možné, aby útok, spáchaný jedním
pachatelem, provedly dvě osoby, a obnovu opět nepovolil. Jeho rozhodnutí
schválil senát Krajského soudu v Brně, jehož předseda Aleš Flídr vymyslel
konspirační teorii o spiknutí mezi Jaroslavem Schindlerem a Antonínem Škrdlou:
podle ní Antonín Škrdla možná šel do
vězení s vidinou podílu na odškodném, který mu slíbil Jaroslav Schindler.
Co soudci Aleši Flídrovi scházelo na logice myšlení, nahradil bujnou fantazií.
Není bez zajímavosti, že stejnou domněnku o něco později vyslovil v novinovém článku bývalý šéf znojemské
kriminálky Jan Mráka, tehdy již důchodce.
Bodem zvratu směrem
k nápravě byl podnět k podání stížnosti ministra pro porušení zákona,
který v dubnu r.2013 podal spolek Šalamoun. Jaroslav Schindler se
k němu dodatečně připojil. Podnětům vyhověla tehdejší ministryně
spravedlnosti Marie Benešová. Na základě její stížnosti Nejvyšší soud ČR
v listopadu r.2013 konstatoval porušení zákona v neprospěch
odsouzených, zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, znojemskému soudu přikázal projednat žádost o povolení obnovy znova a
vystříhat se při tom vad, vytčených Nejvyšším soudem ČR.
Soudce Jaromír
Kapinus necítil mravní povinnost napravit křivdu co nejrychleji. Se zahájením
nového řízení o povolení obnovy procesu dlouho otálel, což potvrdila při prošetření
jeho postupu předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Výsledky jejího
šetření ovšem popírala předsedkyně okresního soudu Lenka Krčálová, manželka
jednoho z přísedících Kapinusova senátu. Vývoj řízení ovlivnil mnohonásobně
trestaný recidivista Karel Peer, tehdy souzený senátem Jaromíra Kapinuse. V kritické
době jako na zavolanou poslal panu soudci dva dopisy, v nichž
v podstatě rozvíjel Flídrovy a Mrákovy fantasmagorické teorie. Leckdo ze
zúčastněných justičních činitelů je ochoten přiznat soudci Kapinusovi právo
zdržovat zahájení řízení o povolení obnovy s přihlédnutím k obsahu
Peerových dopisů: jako by soudce měl
právo nepodřídit se rozsudku Nejvyššího soudu ČR kvůli blábolům zločince.
Svévolné počáteční
průtahy zplodily další zdržení řízení, když Jaroslav Schindler, nespokojený
s liknavostí soudce Jaromíra Kapinuse, začal podnikat kroky
k odebrání věci jeho senátu a později i zdejšímu soudu. Ničeho než ztráty
času nedosáhl, protože příslušné složky justice i státního zastupitelství
usoudily, že soudce, jenž dle rozsudku
Nejvyššího soudu ČR porušil zákon v neprospěch Jaroslava Schindlera, je
nejlepší zárukou, že vynucené nové řízení o povolení obnovy procesu proběhne
v pořádku. Tak se stalo, že rozsudku Nejvyššího soudu ČR
z 19.listopadu r.2013 se senát Jaromíra Kapinuse podrobil až 19.února 2015
a k vydání usnesení o povolení obnovy procesu se propracoval až 14.
července 2015.
V této fázi se
znova uplatnil vliv recidivisty Karla Peera. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě
uznalo jeho dopisy za nový důkaz, soudu dříve neznámý, způsobilý změnit původní
rozsudek a navrhlo Okresnímu soudu ve Znojmě provést obnovu také procesu s Antonínem Škrdlou
& spol. Probíhala pak souběžně dvě řízení o povolení obnovy, jedno před senátem
Jaromíra Kapinuse, druhé před senátem Pavla Rujbra, v nichž stejní lidé
vystupovali před dvěma senáty, hlavní protagonisté jednou jako obžalovaní,
podruhé jako svědci. Také Karel Peer a další dva vězni, na jejichž svědectví se
odvolal, putovali s eskortou dvakrát z Příbrami do vzdáleného Znojma.
Soud povolil v té době odposlech telefonických rozhovorů všech
obžalovaných, aby prověřil domněnku o jejich propojení. Výhodou tohoto
komplikovaného řízení byla mimořádná důkladnost prověření důkazů a vyvrácení
domněnky, že snad Antonín Škrdla šel do vězení na návod Jaroslava Schindlera:
mezi obžalovanými z obou procesů nebylo žádné spojení, nedošlo mezi nimi
k žádným dohodám.
Karel Peer nakonec
před soudem přiznal, že vlastně vůbec nic nevěděl a jméno Jaroslava Schindlera
vyčetl z novin. Jeden ze spoluvězňů se dokonce vysmál soudci Jaromíru
Kapinusovi, že mohl takovému člověku uvěřit.
Soud tedy povolil
obnovu procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, zatímco rozsudek nad
Antonínem Škrdlou a spol. zůstal v platnosti. V nepovolení obnovy
procesu Antonína Škrdly & spol.se ale skrývá čertovo kopýtko. V původním
rozsudku senátu Pavla Rujbra se uvádí, že pánové Tomáš Čepura a Jaroslav
Schindler se nějakým blíže neurčeným způsobem podíleli na trestné činnosti Antonína
Škrdly & spol. Žádné dokazování na podporu tohoto neurčitého tvrzení
neproběhlo a chybí výrok o trestu.
Označení pánů Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera za Škrdlovy spolupachatele
je tak čirým projevem soudcovské svévole. Postižení nabyli v řízení neurčitého,
běžně neznámého postavení: nejsou odsouzení, takže nemají možnost dosáhnout
výmazu nařčení cestou běžných opravných prostředků. Nejsou ani svědky, protože
před soudem v této úloze nevystoupili.
Výrok v rozsudku
soudce Rujbra zůstává skvrnou na jejich občanské cti nadále, i když je podle jeho
prohlášení v soudní síni při
odůvodnění usnesení o nepovolení obnovy procesu nepravdivý. Co je ale občanská
čest sprostých obviněných pro bohy v talárech ? V každém případě
v obnoveném procesu mohla být tato „vada krásy“ rozsudku odstraněna.
Proti povolení obnovy
ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera se rázně postavila žalobkyně,
exprokurátorka Jarmila Goldová, která prochází celým procesem od jeho začátku
v r.2004, kdy jako dozorová státní
zástupkyně dohlížela na přípravné řízení, pak podala obžalobu a zastupovala
žalobu ve všech dalších jednáních. V závěrečné řeči se pokusila smést
argumenty pro povolení obnovy ze stolu, a když neuspěla, podala stížnost
Krajskému soudu v Brně. Krajské státní zastupitelství ale vzalo její
stížnost jako nedůvodnou zpět. Přesto obžalované poškodila aspoň vyvoláním průtahů, protože procesní zahlazení
jejího výstřelku trvalo tři měsíce.
V hlavním líčení
se pak v podstatě znova opakovalo dokazování z obou řízení o povolení
obnovy. Výsledná důkazní situace je jasná, nezpochybnitelná. V pátek 11.listopadu
2016 proto soud po výslechu poslední dříve nevyslechnuté svědkyně mohl ukončit dokazování
a přikročit k závěrečným řečem.
Závěrečná řeč
žalobkyně Jarmily Goldové byla rozpačitá. Vůbec nepřipomínala její filipiku
proti povolení obnovy procesu. Nicméně dala najevo, že s myšlenkou na
správnost rozsudku z r.2005 se nedokáže rozloučit. Odvolala se na závěrečnou řeč z řízení o
povolení obnovy. Namítla, že dosud nikdo nevysvětlil, kde se na věcech
doručovatelek vzaly pachové stopy obžalovaných a sdělila soudu, že četla
v novinách, že ostravský soud odsoudil obžalované s použitím pachové
stopy jako důkazu. Požádala soud, aby přihlédl k její argumentaci, aniž by
vyslovila jasný návrh na rozhodnutí.
Obhájkyně Tomáše
Čepury velmi podrobně vylíčila způsob, jakým policisté přiměli jejího mandanta,
aby se doznal k nespáchanému činu a navíc vtáhl do věci nevinného
Jaroslava Schindlera. Obhájce Jaroslava Schindlera provedl detailní srovnání
výpovědí Antonina Škrdly a Tomáše Čepury, z něhož vyplývá, že Tomáš Čepura
ve skutečnosti pouze předstíral znalost okolností, za nichž proběhla přepadení.
Dále rozebral dokumentaci k pachové stopě, vytkl četná porušení vnitřního
pokynu policejního prezidenta o postupu práce s pachovou stopou a dospěl
k závěru, že policie ve skutečnosti dokazování pachovou stopou neprovedla.
Oba obhájci samozřejmě navrhli zproštění.
Soud po krátké
přestávce vyhlásil rozsudek, jímž oba obžalované zprostil obžaloby státní
zástupkyně z r. 2004 a poškozené doručovatelky odkázal s jejich
nároky do civilního řízení. V odůvodnění rozsudku předseda senátu podal
přehled průběhu řízení a vysvětlil, jak dospěl k závěru, že se obžalovaní žalovaných skutků skutečně nedopustili.
Všiml jsem si, že nepovolení obnovy procesu v r.2012 přešel bez
vysvětlení, proč tehdy rozhodl jinak než nyní. Další drobnou zajímavostí je
věta, která by mohla být odpovědí na lpění žalobkyně na použití pachové stopy
jako usvědčujícího důkazu. Uvedl, že „všem, co jsme zde, je jasné, že samotné pachové
stopy podle rozhodnutí Ústavního soudu
nemohou být usvědčujícím důkazem…“
Obžalovaní a jejich
obhájci se vzdali práva na odvolání, žalobkyně se vyjádří až po obdržení
písemného vyhotovení rozsudku : nemůže-li škodit jinak, aspoň nechá zproštěné
obviněné o několik dní déle v nejistotě.
Vydáním zprošťujícího
rozsudku soud křivdu nenapravil, pouze vytvořil podmínky, aby se nespravedlivě
odsouzení mohli domáhat kompenzace, pokud se vůbec některé škody zahladit dají.
Např. Jaroslav Schindler musel věnovat 11 let života jak splácení škody, kterou
nezpůsobil, tak usilování o zvrácení rozsudku. Ztracený čas a zmařené životní
příležitosti mu již nikdo nevrátí.
Kompenzací by jistě
byla i spravedlnost pro ty, kteří se křivdy na obviněných dopustili, tedy
vyhodnocení jejich odpovědnosti a případné potrestání. Dopady rozsudku z r.2005
do života Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera jsou tak dalekosáhlé a pochybení
justice tak zjevná a bezohledná, že by
bylo nemravné v tomto případě uplatnit zásadu, že napravením vadného
soudního rozhodnutí v dalším řízení je věc vyřízena a soudce či státní
zástupce již nemůže být volán k odpovědnosti. Připouštím, že soud
v r.2005 jednal na podkladě zmanipulovaných důkazů, takže mu nespravedlivý
rozsudek nelze klást za vinu. Jednoznačná je ale odpovědnost policistů a státní
zástupkyně, která způsobem výkonu dozoru jejich nepravosti umožnila.
Neomluvitelné je rozhodnutí soudu z r.2012 o nepovolení obnovy procesu.
„Odměnu“zasluhují všechna jednání soudu i státní zástupkyně, která vedla
k průtahům v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu ČR
z 19.listopadu 2013.
Nicméně ti, jichž se
tato úvaha týká, mohou být celkem klidní. Z policistů, kteří přiměli
Tomáše Čepuru ke křivé výpovědi, pracuje u PČR již jen jeden, paradoxně jako
šéf místní kriminálky. Kázeňské provinění je již dávno promlčené a patrně ani
stíhání pro tr.č. zneužití pravomoci úřední osoby již nebude možné
z důvodu promlčení.
Pokud hodnotíme
chování státní zástupkyně a soudců jako možné kárné provinění, „podezřelí“ jsou
„za vodou“, i když rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse nepovolit obnovu řízení
v r.2012 po odsouzení Antonína Škrdly & spol. snad ani omluvit nelze.
Všechny jejich skutky jsou za hranicí tří let objektivní procesní lhůty pro
podání kárné žaloby, takže před kárný soud se již nemohou dostat. Všechny včasně podané návrhy na
zahájení kárného řízení mezitím příslušní kární žalobci odložili, pokud se jimi
vůbec zabývali. Možnost dostali všichni,
jimž zákon propůjčil příslušnou pravomoc, žádný ji nevyužil.
Taková je tedy tvář
znojemského pojetí (ne)spravedlnosti, zrůdnosti, zaštiťované kárnými žalobci
všech stupňů. Sebeobranné mechanismy kast soudců a státních zástupců fungovaly
bezchybně.
Zvláštní pozornost
zasluhuje úloha Karla Peera a jeho odpovědnost za komplikace v řízení na povolení obnovy procesu.
Jeho dopisy údajně ovlivnily úvahy soudce Jaromíra Kapinuse, takže nepřímo
vyvolaly počáteční průtahy v řízení o povolení obnovy. S jejich
obsahem se seznámili novináři. Jeho šíření se dotklo pověsti Jaroslava
Schindlera, nařčeného ze zorganizování komplotu v součinnosti
s Antonínem Škrdlou. Zejména kvůli těmto dopisům se zkomplikovalo a
výrazně prodražilo řízení o povolení obnovy procesu. Nemalou škodu tak přímo
utrpěl také stát. Bez nich by nedošlo k vyvolání řízení o povolení obnovy
procesu Antonína Škrdly & spol. a nebyla by nutná nákladná opakovaná
eskorta tří vězňů z Příbrami do Znojma. Jaroslav Schindler se cítí
jednáním Karla Peera natolik poškozen, že na něj podal trestní oznámení,
nejdříve pro podezření na přečin pomluvy, které později rozšířil na podezření
z trestného činu poškozování cizích
práv. Místní orgány vzaly ale zločince Karla Peera pod ochranu. Domněnku, že se
dopustil pomluvy, popírají a o poškozování cizích práv nechtějí nic slyšet.
Je pozoruhodné, že
Karel Peer se projevil v téže době jako vyděrač, když požadoval po jedné
místní redakci vysokou peněžní částku pod hrozbou uveřejnění citlivých údajů o
intimním životě zesnulého šéfredaktora. Policie jeho hanebný čin vyhodnotila
jako pouhý přestupek proti občanskému soužití a jeho vyřízení postoupila
městskému úřadu. To vše se stalo pod ochranou státních zastupitelství všech
stupňů.
I toto je součástí
tváře znojemského pojetí (ne)spravedlnosti, zaštiťované kárnými žalobci všech
stupňů.
Z celého příběhu
lze vyvodit několik obecných poučení:
1.legendy o používání
policií nezákonných postupů k vynucení doznání mohou být
v jednotlivých případech pravdivé; neměly by proto být
apriorně odmítány dohledovými orgány jako nesmysl, ale naopak jejich prověření by se měla vždy
věnovat nejvyšší pozornost
2. „práskači“, který
posloužil policii, státnímu zastupitelství nebo soudu v pokusu o zastření
jejich darebáctví, se může v jednotlivých
případech dostat z jejich strany ochrany jako odměny za snahu pomoci jim v choulostivé situaci.
3. kární žalobci
často dávají přednost zastření kárného provinění soudce nebo státního zástupce
před zaslouženým
kárným postihem bez ohledu na zhoubný účinek špatného příkladu pro celou komunitu soudců a státních zástupců. Že je
to špatně, věděli již staří Římané, o čemž svědčí citát z výroků Marca Tullia Cicerona: „Ke zlu
nejvíc svádí naděje na beztrestnost“.
Občané se tak v poměru k těmto privilegovaným kastám
dostávají do postavení bezprávné sebranky, to vše ve jménu nesprávného výkladu pojmu
„nezávislost“, jímž soudci a státní zástupci pro sebe nárokují nezávislost na právu a dobrých mravech.
Quod erat
demonstrandum.
Žádné komentáře:
Okomentovat