PREZIDENT A PIDIŽVÍCI

S přímo volenými hlavami státu mohou být potíže. Je to přirozený výsledek skutečnosti, že přímo volený prezident si uvědomuje sílu svého mandátu  mnohem více, než kdyby za něj vděčil zákulisním jednáním v Parlamentu.

Zvolení Miloše Zemana v r. 2018 umožnilo svými hlasy 2 853 390 voličů. Uvážíme-li, že hnutí ANO vyhrálo volby do Poslanecké sněmovny v r.2017 s 1 500 113 hlasy, musíme připustit, že za prezidentem stojí obrovská síla. Nelze se divit, že  v krizových situacích si troufá jít až na hranice ústavnosti.

Není to problém výlučně český: např. slovenský prezident Ivan Gašparovič se vzepřel ústavně vymezené vůli sněmovny a nejmenoval jí navrženého generálního prokurátora, protože jej neuznal za vhodnou osobu. Následovaly dva roky tahanic a až po nich jmenoval jiného uchazeče, který ve funkci působí dosud.

Političtí pidižvíci si uvědomovali důsledky přímé voličské podpory prezidenta již v době, kdy se o zavedení přímé volby jednalo a projevovali názor, že by bylo vhodné upřesnit pravomoci prezidenta (rozuměj: zmenšit) tak, aby nemohl dělat potíže. Jako v jiných případech, ani v tomto se nakonec nezrodila odvaha k zásahu do Ústavy a neurčitost hranic některých kompetencí zůstala zachována.

Bylo by daleko rozumnější vzít na vědomí, že prezident je dnes něčím téměř na úrovni tribuna lidu, a posílit jeho postavení jako pojistky proti nepředloženostem rozhodování politiků. To by znamenalo, že má-li prezident právo jmenovat, zahrnuje to i právo odmítnout jmenování nevhodného kandidáta. Má-li právo odvolat, zahrnuje to i právo odvolání odmítnout.

Neujasněnost hranic kompetencí podporuje vznik hysterických reakcí politiků, jimž pan prezident odmítá vyhovět, nebo nevyhovuje tak rychle, jak by si přáli. Nechápou, že zkušený politik, za nímž stojí téměř 3 miliony voličů, se nebude chovat jako mechanický panáček, vykonávající bezduše jejich vůli.

Pod zorným úhlem těchto úvah je třeba připustit, že v případě návrhu na odvolání ministra Antonína Staňka se pan prezident chová s maximální uvážlivostí. Tlak odborné veřejnosti na odvolání pana ministra lehce připomíná bouření „milionchvilkových“ davů za resignaci Andreje Babiše. Předseda ČSSD Jan Hamáček podlehl tlaku umělecké „ulice“ a přiměl Antonína Staňka k resignaci. Když ji pan prezident nepřijal, následoval návrh předsedy vlády panu prezidentovi na jeho odvolání.

Mezitím se ale veřejnosti a tedy i Miloši Zemanovi dostalo informace, že Antonín Staněk zjistil v hospodaření Národní galerie takové závady, že kvůli nim podal trestní oznámení. Za této situace může jeho odvolání mimovolně nabýt podobu trestu za důsledné hájení veřejného zájmu. Nelze se ubránit dojmu, že podlehnutí „hlasu ulice“ bylo možná ukvapené. Pokud by se to časem prokázalo, prestiž ČSSD by utrpěl. Prekérnost situace zvyšuje okolnost, že není jasné, co vlastně kvalifikuje navrženého náhradníka Michala Šmerdu právě pro tuto funkci. Miloš Zeman se tedy ujal úlohy zprostředkovatele a zřejmě chce předejít nepřiměřenému kroku proti ministru Antonínu Staňkovi, dokud se neupřesní informace o údajných pochybeních odvolaného generálního ředitele Národní galerie.  

Ministr vnitra Jan Hamáček by velmi prospěl vyjasnění situace, kdyby požádal policejního prezidenta, aby se Policie ČR věnovala prověření trestního oznámení ministra Antonína Staňka s maximální možnou intenzitou.

Pokud za těchto okolností předáci sociální demokracie propadli hysterii, kladou ultimáta a stěžují si na poškození prestiže strany tím, že pan prezident neuposlechl jejich pokynu a neodvolal ministra Antonína Staňka, jednají ukvapeně. Ukáže-li se totiž, že trestní oznámení na generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta bylo důvodné, potrestání Antonína Staňka odvoláním poškodí prestiž ČSSD daleko více než tolerance váhavého jednání Miloše Zemana. Související hrozby odchodem ministrů z ČSSD jsou přepjaté. ČSSD drží téměř dvojnásobek počtu křesel, než by jí příslušelo podle poměru mandátů. Mělo by ji to vést ke skromnosti. Ztráty, které utrpí odchodem z vlády, jsou nevyhnutelné, okamžité a jisté. Zisk přílivem sympatizantů by se neprojevil hned a není vůbec jisté, že by nastal.

Andrej Babiš by se mohl cítit dotčen chováním pana prezidenta, protože je  to právě on, kdo je v této chvíli „obětí“ jeho „neposlušnosti“. Ale nepláče kvůli poškození svého prestiže a místo toho se chová uvážlivě. Odmítá požadavek, aby podal proti panu prezidentovi kompetenční žalobu a oprávněně namítá, že by to nic nevyřešilo. Není totiž vůbec jisté, že by o ní Ústavní soud rozhodl tak rychle, aby to mělo praktický význam, není jisté, že by Ústavní soud rozhodl v neprospěch pana prezidenta a posléze není jisté, že by se Miloš Zeman podrobil rozhodnutí Ústavního soudu. Kompetenční žaloba by tak byla jen prázdným gestem. Její vymáhání je dalším projevem hysterie předáků ČSSD.

Místo toho se Andrej Babiš ujal úlohy mediátora a chce pracovat na sblížení stanovisek Miloše Zemana a Jana Hamáčka. Přejme mu úspěch. Neúspěch by asi měl za následek rekonstrukci vlády, což by veřejnému blahu neprospělo.

  

NESNESITELNÁ SNADNOST VLÁDNUTÍ I

Snadnost, s jakou ministryně Marie  Benešová rozhoduje v některých případech o významných záležitostech svého resortu, mi připadá nesnesitelná. Uplynulo sotva pár dní od jejího oznámení, že poslala do Sněmovny předlohu novely zákona o státním zastupitelství, vzniklou upravením návrhu, připraveného jejím předchůdcem, profesionálním legislativcem. Chlubila se, že novela vstoupí v platnost až v r.2022, takže nehrozí nebezpečí, že by tato vláda, podezíraná z podjatosti ve prospěch trestně stíhaného předsedy vlády, prováděla personální změny na vedoucích místech v soustavě státního zastupitelství. Zejména mělo být vyloučeno, že by rozhodovala o obsazení funkce nejvyššího státního zástupce.

Její starost o správné načasování účinnosti novely je pochopitelná, protože jejím výsledkem bude hromadné „škatule, škatule, hýbejte se“ v soustavě vedoucích státních zástupců, jaké jsme od vzniku státního zastupitelství dosud nezažili. Úvahy o nutnosti zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců nejsou ničím novým: vedly se již v rámci přípravy nového zákona o státním zastupitelství, která probíhala v letech 2010-2016 a skončila neúspěchem m.j. také s přispěním Marie Benešové. Podle mého názoru laika, přicházejícího se státním zastupitelstvím do styku téměř denně, aktivního účastníka veřejných debat z let 2010-2016,  zavedení plánovaných změn by bylo proti potřebě značně opožděné již letos. Nicméně jsem chápal, že z masových shromáždění jde strach a snaha o uklidnění demonstrujícíh  nabídnutím šidítka je srozumitelná.  Politická hlediska bohužel často převažují nad odbornými stejně dnes jako před Listopadem.

V každém případě jsem se domníval, že stanovení lhůty účinnosti novely od r.2022 je výsledkem pečlivých úvah  a vědomí politické odpovědnosti. Asi jsem se mýlil, protože stačilo jedno osobní setkání představitelů nevládní organizace Rekonstrukce státu s paní  ministryní  a všecko je jinak. Marie Benešová vyšla ochotně vstříc jejich požadavkům a bez projednání s odbornými útvary ministerstva  účinnost novely posunula již do června roku 2020. V rozhovoru na kameru České televize se vyjádřila, že s termínem účinnosti novely „nemá problém“.

Je pozoruhodné, že na změnu názoru na optimální termín zahájení zásadních personálních obměn v soustavě státního zastupitelství neměly vliv výhrady opozičních stran, ale stačil na ně jediný rozhovor s představiteli nevládní organizace, která odvozuje svou příslušnost k řešení problémů řízení státu z přesvědčení o své neomylnosti a za následky vyhovění jejím požadavkům nenese žádnou odpovědnost. Z okolnosti, že mezi sdružené organizace patří Sorosova nadace Open Society Fund vyplývá, že její politická nestrannost může být jen zdánlivá.  V souvislosti s debatou  o novele zákona o státním zastupitelství vyšlo najevo spojenectví s Piráty, čili iluze o nestrannosti se rozplynula.

V každém případě bude špatné, pokud Marie Benešová pod vlivem Rekonstrukce státu a Pirátů upustí od klasického legislativního postupu při projednání  zákona. Je třeba vyhnout se nebezpečí, že by kvůli politicky motivovanému spěchu naši legislativu zaplevelil další zmetek, vyžadující brzkou novelizaci.

Je pozoruhodné, že demonstrantům, opozičním stranám i Rekonstrukci státu dělá starost zabezpečení neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a Unie státních zástupců by pro pro něj ráda prosadila desetiletý mandát s právem na jeho opakování. Ve státech, které neprošly desetiletími deformací právního řádu protiprávního režimu, se nahlíží na  generálního prokurátora nebo nejvyššího státního zástupce jako na garanta realizace trestní politiky vlády v předsoudních fázích trestního řízení. Odvolatelnost je samozřejmostí – přestane-li nástroj sloužit, musí se vyměnit. V některých státech funkci supluje ministr spravedlnosti. Ve Spolkové republice Německo nejvyššího státního zástupce odvolává ministr spravedlnosti, a to třeba i „na hodinu“.  Španělská prokuratura  má postavení ministerstva a ministr- generální prokurátor přichází a odchází s vládou. Obtížně odvolatelný je slovenský generální prokurátor, volený parlamentem a jmenovaný prezidentem republiky. Slovensko ovšem také patří ke státům, v kterých vývoj právního řádu poznamenalo dědictví protiprávního režimu. Bojovníci za neodvolatelnost nejvyššího státního zástupce by tedy měli národu vysvětlit, proč prosazují úpravu odlišnou od většiny států, nezatížených minulostí socialistických deformací práva. 

Při posuzování této záležitosti si musíme uvědomit, že nejvyšší státní zástupce může sehrát významnou roli v trestní kauze Čapí hnízdo. Vyhoví-li státní zástupce Jaroslav Šaroch žádostem obviněných o zastavení trestního řízení, přijde ke slovu Pavel Zeman s právem na přezkum jeho rozhodnutí. Bude v jeho moci buď rozhodnutí potvrdit, nebo je zrušit a vrátit na první stupeň se závaznými pokyny k novému rozhodnutí. Bude-li podána obžaloba, Pavel Zeman může dostat příležitost k podání dovolání proti případnému zprošťujícímu nebo mírnému rozsudku. Všichni výše zmiňovaní by zjevně rádi viděli Andreje Babiše „v teplákách“. V Pavla Zemana vkládají důvěru, že využije svou pravomoc v jeho neprospěch, čili v něm vidí nepřítele Andreje Babiše. Asi se nikdy nedovíme, z čeho pramení jejich důvěra k němu. Jejich pohled na něj ovšem dodává snaze Marie Benešové chránit jej před případným odvoláním povahu paradoxu.

SOUD DOSKOMÍRAL K PRÁZDNINÁM

Na Karlovarských právnických dnech vystoupil předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal se zásadní úvahou o potřebě novelizace trestního řádu, směřující k urychlení trestního procesu. Je to jeho tradiční téma, kterým se zabýval zejména jako duchovní otec dřívějších novelizací trestního řádu. Potěšila mě ta část jeho vystoupení, v které se rozhovořil o významu dobré přípravy předsedy senátu na vedení procesu, na nezbytnost dokonalé znalosti trestního spisu. Mluvil mi z duše, neboť mezi mými poznatky z praxe je i vyhlášení rozsudku, při němž předseda senátu prokázal mezery ve znalosti spisu, ale přesto uložil drakonické tresty. 

Naopak mě nepotěšily úvahy o nutnosti omezení práv obhajoby, jež mají znemožnit obstrukce, směřující k prodlužování procesu. Jde o omezení délky závěrečných řečí a o zavedení přípustnosti jejich přerušování či zastavování. Je pravda, že se vyskytují obžalovaní, kteří dokáží přednášet stanoviska k důkazům nebo  závěrečné řeči i několik dní. A v umění protahovat jednání s ními závodí i někteří obhájci. Prospěch pro obžalované z takového jednání je nejistý, advokáti jej mají vždy. Jenže jde o úkazy, které se odehrávají jen výjimečně, zřídka u okresních soudů, a účastní se na nich výjimeční obžalovaní, nadaní sebevědomím a výřečností. Daleko častější jsou případy, kdy obžalovanému působí přednesení závěrečné řeči potíže a přerušování soudcem je běžným nešvarem. Omezení, která navrhuje předseda Nejvyššího soudu ČR, jsou reakcí na chování výjimečných jedinců mezi obžalovanými i obhájci, ale mohou mít neblahý dopad na běžné případy. Rychlost procesu je sice důležitý ukazatel, ale zvýšení jeho významu by nemělo jít na úkor práv obhajoby.

Domnívám se ale, že pan předseda Nejvyššího soudu je tak trochu „mimo mísu“, protože přebujelá výřečnost některých obžalovaných určitě není hlavní příčinou průtahů řízení. Daleko větší potíže zejména u velkých procesů vyvolává nekázeň svědků, jejichž neomluvená neúčast nutí soud k zaplňování mezery v rozvrhu jednání náhradním programem a často i k odročování řízení. Možná pana prof. Šamala napadnou nějaká systémová opatření, jak svědky ukáznit.

Příkladem je vývoj „velké daňové kauzy“, vedené u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného proti Shahramu Zadehovi & spol. Sleduji toto řízení od jara r. 2015 a o potížích se svědky jsem začal psát v r. 2018. ˇPostihly i poslední předprázdninový blok hlavního líčení, plánovaný na dny 24-26. června 2019. Dne 24. se dostavil jeden ze dvou předvolaných svědků. Jeho výpověď byla velmi krátká a týkala se jeho vlastní obchodní činnosti a sporu s finanční správou. Nikoho z obžalovaných neznal, takže nemohl poskytnut žádné informace o jejich činnosti. Dny 25. a  26. června byly vyhrazeny pro výslech velevýznamného svědka. Ten se ale bez omluvy nedostavil. Soud zaplnil část uvolněného časového prostoru přehráváním odposlechů. Ale jednání dne 26. zrušil. Čili plánovaný čas třídenního bloku soud využil jen  z poloviny. Hlavní líčení bude pokračovat až v září. Co se vleče, neuteče.

CO SE V TELEVIZI NEDOVĚDĚL BENJAMIN ROLL

Česká televize věnovala část pořadu Události, komentáře dne 24.června 2019 komentování nedělní demonstrace na Letné. Nejcennější částí pořadu byl rozhovor Daniely Písařovicové s Benjaminem Rollem, místopředsedou spolku Milion chvilek, úspěšného svolavatele celé řady demonstrací, jejichž cílem je přinucení Andreje Babiše k resignaci na funkci předsedy vlády a Marie Benešové na funkci ministryně spravedlnosti a samozřejmě také – jak jinak ! – ochrana nezávislosti justice.

Benjamin Roll se předvedl jako příjemný mladý muž, nadaný skvělou výřečností. Vysvětlil srozumitelně pohled spolku na politickou situaci v zemi a odůvodnil jeho cíle. Daniela Písařovicová se kupodivu nezachovala jako nadšená sympatizantka demonstrujících davů, ale Benjamina Rolla sice téměř s mateřskou něhou, ale přece jen, inteligentně tiskla a zpochybňovala jeho názory.

Neřekla však představiteli Milionu chvilek některé velmi důležité věci. Neupozornila jej např. na pravou povahu tažení za odvolání Andreje Babiše, a je možné, že si ji ani neuvědomila. Jeho cílem je „opravit“ výsledek voleb odstraněním z politického života země nesporného tvůrce volebních úspěchů hnutí ANO, jemuž zatím žádný z vůdců ne-babišovských stran nedokázal konkurovat. Případný soudní proces v kauze Čapí hnízdo by nebyl jednoduchý, takže lze právem předpokládat, že se k rozsudku v tomto volebním období  nedopracuje. Andrej Babiš by byl vyřazen z politické soutěže nejméně na dvě volební období, možná i déle. Jeho konkurenti a Zdeněk Bakala by jásali, ale není vůbec jisté, že pro stát by to byla výhoda. Trestem za politický úspěch má tedy být zničení politické kariéry. Co se nepodařilo v poctivém politickém boji, má se uskutečnit cestou zneužití nástrojů trestního práva.

Benjamin Roll samozřejmě zdůrazňoval, že je nevhodné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný politik. Připustil platnost zásady presumpce neviny, ale v případě Andreje Babiše považoval náznaky jeho viny za dosti silné na to, aby se na něj dobrodiní tohoto institutu nevztahovalo. Daniela Písařovicová mu nepřipomněla, a možná si to ani sama neuvědomila, že u nás občas dochází k trestnímu stíhání a odsuzování nevinných lidí, z nichž jen někteří se nakonec domohou spravedlnosti, ale často až po několika letech. Nelze vyloučit, že Andrej Babiš by si resignací zničil kariéru, chodil by několik let k soudu, nakonec se by se domohl zprošťujícího rozsudku, a pak by si možná vyprosil nepřiměřeně malé odškodnění. V podobné situaci byla Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu,  pronásledovaná orgány činnými v trestním řízení od r. 2013 a pravomocně zproštěná obžaloby počátkem r. 2018. Po celou dobu trestního stíhání čelila nátlaku na resignaci  i  pokusům o administrativní vytlačení z funkce. Kdyby podlehla tlakům, zničila by si kariéru,  ale přiměřeného odškodnění by se po zproštění nedočkala. Samozřejmě, nároky na výkon funkcí předsedy vlády a předsedkyně Energetického regulačního úřadu jsou nestejné, ale i tak je odepření dobrodiní principu presumpce neviny komukoli nepřijatelné.

Nelze vyčítat Daniele Písařovicové, že nezná vnitřní pravidla řízení státního zastupitelství, takže se nemohla zasmát představě Benjamina Rolla, že by snad Marie Benešová mohla tlačit na nejvyššího státního zástupce, aby ovlivnil trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo ve prospěch obviněných. Kromě toho, že k tomu nemá pravomoc a také by riskovala neúnosný skandál, kdyby se informace o takovém pokusu vynesly na světlo (a u nás se obvykle „vykecá“ všecko), snažila by se zbytečně, protože dozorový státní zástupce kauzy Čapí hnízdo je mimo dosah pravomoci nejvyššího státního zástupce a je procesně do té míry nezávislý, že ho nikdo nemůže donutit, aby jednal proti svému názoru a svědomí. V tomto ohledu je volání po resignaci Marii Benešové nesmyslné.

Podněcování demonstrantů k volání po nezávislosti justice zní sice líbivě, ale nemá věcný podklad. Má snad spolek Million chvilek důvod tvrdit, že naše justice není nezávislá, a pokud je závislá, pak na kom ? Ostatně dostane-li se jakákoli kauza před soud, každý občan má právo se posadit do soudní síně a sledovat, co se v ní děje. To je velmi účinná pojistka nezávislosti soudního rozhodování. Výřeční mladí muži by měli navíc národu vysvětlit, zda skutečně považují naši justici za závislou, a na kom, a co je k tomu vede.

Mně dělá více starostí skutečnost, že někteří soudci a státní zástupci pojem „nezávislost“ vykládají jako nezávislost na právu a dobrých mravech, stvrzenou obvyklou beztrestností nezákonného či nemravného jednání.

NOVELA JAKO ŠIDÍTKO NEBO HOZENÁ KOST

Davy, svolávané spolkem Milion chvilek, jimi ostrakizovanou Marii Benešovou a část poslanců spojuje posedlost potřebou upevnit nezávislost státního zastupitelství, v té souvislosti odstranit odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou a zavést pevná funkční období vedoucích státních zástupců. Diskutuje se o nevhodnosti ústavně právního začlenění státního zastupitelství do soustavy moci výkonné.  Mesianistickým tužbám Pavla Zemana by vyhovovalo postavení státního zastupitelství na úroveň moci soudní.  Lid včetně poslanců prostě dostal novou hračku, které sice nerozumí, ale  hraje si s ní s velkou chutí a s pocitem vlastní důležitosti.

Marie Benešová, která se na ministerstvu ještě příliš neohřála, vytáhla z rukávu novelu zákona o státním zastupitelství a hodila ji jako kost davům i poslancům. Vděčně se na ni vrhli a poslanci k ní přidali dva poslanecké  návrhy, o kterých věří, že jsou lepší než  ministerské. To vše je úlitba davům, jimž se má dostat záruka, že v nejbližších letech nedojde ve státním zastupitelství k podstatným personálním změnám. Ve skutečnosti nastává stav vysloveně škodlivý. Navíc všichni vědí, že je málo pravděpodobné, že projednání předložených novel se stihne v tomto volebním období, čili Poslanecká sněmovna bude „mlít na prázdno“.

Myšlenkové pochody všech, kdo se na novou hračku vrhli, bez ohledu na to, na které straně barikády stojí, mají společné rysy. Především nikoho nezajímá, jak předmětné problémy řeší jiné evropské země, zda např. je někde státní zastupitelství či prokuratura vyčleněno ze soustavy moci výkonné. Pozornosti uniká, že v Německu i Rakousku mají státní zástupci skromné postavení státních úředníků, že Německo nemá samostatný zákon o státním zastupitelství a ten rakouský je proti našemu nápadně hubený. K hlavním starostem demonstrantů patří ochrana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana před odvoláním vládou. Má však některý evropský stát neodvolatelného nejvyššího státního zástupce či generálního prokurátora? Německého nejvyššího státního zástupce neodvolává vláda, ale „pouze“  spolkový ministr spravedlnosti, a to třeba i „na hodinu“ (stalo se v loňském roce). Rakousko a Polsko vůbec nejvyššího státního zástupce nemají, supluje ho ministr spravedlnosti. Velmi složité je postavení generálního prokurátora Slovenské republiky, který sice má sedmileté funkční období, ale za  určitých okolností může být odvolán před jeho vypršením.

Davy tedy volají po něčem, bez čeho se jiné  evropské státy obejdou. Samozřejmě, k husitským tradicím patří ochota jít proti všem (chachá), ale musí pro to být velmi vážné důvody. Ty v daném případě podle mého laického úsudku nejsou. Není třeba vymýšlete vymyšlené a osvědčené. Spíše bychom měli čelit snahám o pojetí nezávislosti justice a státního zastupitelství jako nezávislosti na zákonech a dobrých mravech, které se někdy v praxi konkrétních trestních případů uplatňuje.

Dalším společným rysem výše zmíněných stran je absence historické paměti. Všechny polistopadové legislativní úpravy státního zastupitelství poznamenala snaha nikdy nepřipustit obnovení obrovské moci generálního prokurátora totalitního státu. Proto vznikla neefektivní řídící struktura státního zastupitelství, v které nejvyšší státní zástupce je přímým nadřízeným pouze „lidí, které má v baráku“ a dvou vrchních státních zástupců. Snaha o oslabení postavení  nejvyššího státního zástupce vyvrcholila v návrzích ministra Roberta Pelikána, jenž chtěl zřídit „bezdohledový protikorupční speciál“, jenž by v původní verzi návrhu byl mimo dosah nejvyššího státního zástupce. Vezmeme-li v úvahu nejen projevy nevědomosti davů, ale i různé úvahy nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, v současnosti se směr úvah obrací o 180° a jde se do opačného extrému. Pokud se úsilí nepostaví  někdo nebo něco do cesty, nejvyšší státní zástupce dosáhne vlivu generálního prokurátora, ale na rozdíl od něj jej nebudou držet na řetěze řídící orgány státostrany, ale pouze pánbůh, pokud ovšem existuje.

Úplně se zapomíná na výsledky obrovského intelektuální úsilí, věnovaného reformě státního zastupitelství v období 2010-2016. Impulzem byl skandální způsob zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka ( které by dle mého laického odhadu skončilo zprošťujícím rozsudkem, takže skandál byl nadbytečný). Bylo jasné, že se státním zastupitelstvím by se mělo něco stát. Nastoupila Nečasova vláda s programem odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a jejího nahrazení Spasitelem a dále se záměrem změny zákona o státním zastupitelství.

Funkce Spasitele se ujal Pavel Zeman a začaly intenzivní práce na novém zákonu. Jeho přijetím by skončilo nesmyslné rozdělení republiky na „zemském“ principu do pravomoci dvou vrchních státních zastupitelství. Nejvyšší státní zástupce by se stal gestorem jednotného výkonu trestního práva na celém území státu. Kromě toho mělo vzniknout uvnitř soustavy speciální státní zastupitelství pro stíhání korupce a velké hospodářské kriminality. Návrh zákona „dopravil“ do Poslanecké sněmovny až ministr Pavel Blažek. Ale jeho schválení zabránil pád Nečasovy vlády a nástup vlády Rusnokovy, jejíž ministryně spravedlnosti Marie Benešová vzala návrh zpět a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou. Později se ministerstvo spravedlnosti stalo výsostným územím hnutí ANO, jehož představitelka Helena Válková nastoupila s ucelenou koncepcí změn v resortu. Jejich uskutečnění by soudnictví i státní zastupitelství výrazně posunulo vpřed. Součástí programu bylo i přijetí nového zákona o  státním zastupitelství. V bouřlivých diskusích se postupně objasnilo, že články soustavy nejsou totožné se stupni a lidé začínali chápat, že vrchní soudy jsou vlastně soudy druhého stupně a není třeba, aby se kvůli nim udržoval třetí stupeň státního zastupitelství. Výsledky těchto debat upadly zcela v zapomnění.  Helena Válková ovšem přišla s návrhem zákona, který zachoval existenci vrchních státních zastupitelství. Narazila na odpor a začala pracovat s legislativci státního zastupitelství na nové verzi, která by se již bez vrchních státních zastupitelství obešla. Než dokončila dílo, byla přinucena k resignaci.

Její nástupce Robert Pelikán si nelámal hlavu s koncepcí, která byla součástí volebního programu hnutí ANO, nicméně přijetí nového zákona o státním zastupitelství považoval za svůj úkol. Bohužel vnesl do něj nový prvek – nezávislé postavení „protikorupčního speciálu“, který by se mohl chovat jako neřízená střela. Postavení nejvyššího státního zástupce by za těchto okolností kleslo téměř na úroveň „šéfporadce“. Jeho návrhy neměly ale šanci na úspěch, protože v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny se usadily dvě odpůrkyně jeho nápadů: Marie Benešová a Helena Válková. Robert Pelikán nakonec pochopil, že se svými návrhy neprojde a stáhl je ze Sněmovny.

Na všechny teoretické úvahy z let 2010 - 2016 se zapomnělo a dnes se legislativci- profesionálové i legislativci-amatéři pouštějí do nového „objevování Ameriky“ a znova se všichni zaplétají do neznalosti základních pojmů. Výše popsaný legislativní vývoj přinesl zablokování personální obměny ve státním zastupitelství. Vedoucí státní zástupce je řídící pracovník jako každý jiný a může zůstávat na svém místě pouze po přiměřenou dobu, po jejímž překročení by vývojově ustrnul. Dobře viditelným příkladem je právě Pavel Zeman, který jako Spasitel po svém nástupu vnesl do státního zastupitelství čerstvý vítr, ale od určité doby se  začal měnit v Brněnskou Sfingu.

Kdyby šlo o víc než o odpoutání pozornosti předložením beznadějných novel, asi by stačilo začít pracovat tam, kde skončil ministr Pavel Blažek : jím předložený návrh zákona byl komplexní a neměl podstatné vady mimo bezzubé úpravy kárné odpovědnosti státních zástupců.  

KDO BRÁNÍ MARII BENEŠOVOU ?

Česká justice vydala dne 17. června 2019 pod názvem Kdo se bojí Marie Benešové ? laudatio na současnou dočasnou ministryni spravedlnosti z pera Jaroslava Fenyka, místopředsedy Ústavního soudu. Můj pohled na jeho favoritku je zásadně odlišný, což jsem vyjádřil např. článkem Alternativní obraz Marie Benešové. Jsem přesvědčen, že není vybavena vlastnostmi a schopnostmi, odpovídajícími nárokům na důstojného držitele tohoto významného postu. Nicméně nepatřím mezi ty, kteří se jí „bojí“, protože nepovažuji za možné, aby zastavila trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, i kdyby si to snad přála, a je zřejmé, že už pochopila, že jí nepřísluší provádět zásadní změny v resortu. Z mého hlediska byla pro Andreje Babiše východiskem z nouze ve chvíli, kdy Jan Kněžínek náhle opustil úřad. Hnutí ANO prostě nemá sklad uchazečů o funkci ministra spravedlnosti,  a když už kvalitního člověka najde, neumí ho ve funkci podržet. Již jmenování Jana Kněžínka po resignaci Roberta Pelikána bylo východiskem z nouze. Slušný člověk s úřednickými zvyklostmi nebyl trvalým řešením. Demonstranti, zbubnovaní spolkem Milion chvilek, si voláním po její resignaci zbytečně „honí trika“, protože obavy z jejího jednání ve prospěch Andreje Babiše jsou zbytečné. Resignace seniorky Marie Benešové  by v tuto chvíli ničemu neprospěla, pouze by vyvolala další ochromení ministerstva a nutnost hledání dalšího náhradníka, bez záruky, že by nevyvolával veřejné pohoršení.

Fenykovo vystoupení  v její prospěch hodnotím na pozadí štvanice na Andreje Babiše, kterému vřeštící opoziční pidižvíci mimo jiné vyčítají, že svou vládu opírá o podporu KSČM, a že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB. Jejich projevy jsou výronem bezbřehého pokrytectví. Vadí jim pár tisíc členů a voličů KSČM, kteří se veřejně a čestně hlásí k nepopulárnímu názvu strany a její ideologii, a do Poslanecké sněmovny vysílají kvalitní, státotvorně se chovající reprezentaci,  zatímco nevadí masy těch, kteří zahodili rudé knížky, ke své „matce straně“ se otevřeně nehlásí a v tichosti  nám vládnou stejně jako před Listopadem. V justici a státním zastupitelství je vliv kryptokomunistů velmi silný: jejich zastoupení zejména na vyšších soudech a státních zastupitelstvích a v řídích funkcích je dosud významný, ovšem chybí zde „partaj“, které se báli a která je držela na řetěze Není to zanedbatelná okolnost: i Ústavní soud připustil v odůvodnění ústavního nálezu z 15.listopadu 2011 č.j. I.ÚS 517/10, že vliv komunistické indoktrinace v minulosti může být zátěží pro jejich myšlení v přítomnosti.

Argument registrace Andreje Babiše jako tajného spolupracovníka StB stojí na dokumentaci, vytvořené zločineckou organizací StB, jejíž obsah demonstrující neznají, a tedy ani nemohou posoudit její věrohodnost. Nedbají, že odsuzování lidí na principu kolektivní  viny odporuje mezinárodnímu právu a nezamýšlejí se nad tím, že jiný tajný spolupracovník StB Jan Kavan se stal ministrem zahraničí a místopředsedou vlády a nakonec i předsedou Valného shromáždění OSN. Mladí lidé netuší, že kdysi každý, kdo vycestoval do kapitalistické ciziny, se musel po návratu zpovídat, s kým  a o čem tam mluvil, takže pracovník zahraničního obchodu se nutně musel stát předmětem zájmu tajných služeb. A už nikdo si neuvědomuje, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokurátorů, z nichž razantním pojetím výkonu funkce vynikali vojenští prokurátoři. Prokuratura byla úzce spjata s aparátem KSČ a v hierarchii moci stála nad justicí. Její pracovníci museli být bezpodmínečně loajální vůči KSČ a většinou byli členy strany. Vojenská prokuratura byla postrachem vojáků. Tvůrci lustračního zákona na tyto mocné škůdce zapomněli.

Suma sumarum: v naší justici a státním zastupitelství stále působí právníci, kteří dobrovolně vstoupili do služeb represivních orgánů totalitního režimu a podíleli se na výkonu „třídní justice“, při němž docházelo k potlačování občanských práv. Někteří si ani neuvědomovali, že slouží protiprávnímu režimu a zpochybnili tak své profesní kvality. Jiní možná o jeho protiprávnosti věděli, ale své profesní svědomí přesto ochotně prodali „za mísu čočovice“. Jako celek tvoří velké „bratrstvo kočičí pracky“, spojené pocity sounáležitosti, které má dosud v justici a státním zastupitelství značný vliv a jehož příslušníci si v případě potřeby vzájemně kryjí záda.

Obě klíčové postavy, o nichž je zde řeč, jsou příslušníky „bratrstva“. Marie Benešová byla nenápadnou referentkou okresní prokuratury a jako jedna z mála nebyla členkou KSČ. Netuším, čím prokazovala povinnou loajalitu ke KSČ. Jaroslav Fenyk byl členem KSČ a vojenským prokurátorem, údajně horlivým ve službě. Vzpomenu-li si na štvanici, které byl vystaven bývalý předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, když jej prezident Václav Klaus a později i Miloš Zeman navrhli do funkce soudce Ústavního soudu, nemohu pochopit, jak se mohl stát ústavním soudcem a dokonce místopředsedou Ústavního soudu člověk se špatnou minulostí Jaroslava Fenyka. Váha jeho podpory Marie Benešové tomu odpovídá – nelze ji brát příliš vážně.

Ostatně ji zlehčil typicky prokurátorským účelovým nakládáním s fakty. Např. v její prospěch připomněl, že ji do funkce nejvyšší státní zástupkyně navrhl legendární Otakar Motejl. Ten ji ale z vlastní zkušenosti vůbec neznal a dal na mínění různých rádců. S poctivými úmysly ji doporučil její dobrý kamarád Pavel Kučera, tehdy Motejlův blízký spolupracovník, jemuž se později odměnila neoprávněným zahrnutím do tzv. „justiční mafie“ a vystavením souvisejícímu pronásledování. Byli ale i jiní rádci, jejichž úmysly tak čisté nebyly.

Jaroslav Fenyk nepravdivě interpretuje její úlohu v tzv. „kauze katarského prince“. Podle platného ustanovení trestního řádu po předání trestní věci rozhodnutím ministra spravedlnosti do zahraničí národní orgány činné v trestním řízení nesměly konat. Předání trestního stíhání do ciziny bylo výsostným právem ministra.  Bývalá členka KSČ Monika Křikavová zákon nerespektovala a zahájila soudní řízení. Marie Benešová jí jako nejvyšší státní zástupkyně hlučně podporovala v nezákonném jednání. Na motivaci jejího počínání vrhá stín skutečnost, že po odvolání z funkce našla útočiště v advokátní kanceláři, která obstarávala záležitosti „katarského prince“, a odtud se posunula do ochrany   podnikatelského klanu Komárků, zabývajícího se obchodováním a těžbou ropy a zemního plynu. Konec nezákonnostem učinil Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění „prince“ z vazby a zastavil řádění Moniky Křikavové. Jaroslav Fenyk se mýlí, když tvrdí, že případ skončil „ zavát pískem“ kdesi v Katarské poušti. Ve skutečnosti skončil pravomocným rozsudkem českého soudu, s nímž byl spokojen jak žalobce, tak obhájce.

Jaroslav Fenyk zkrášluje její následné odvolání z funkce tvrzením,  že doplatila na snahu o nezávislost justice. Ve skutečnosti doplatila na neúctu k právu a soustavné podrývání autority resortního ministra. Zapomněl dodat, že Pavel Němec jí vlastně prosazením odvolání pomohl, protože pod záštitou Komárků se jí určitě dařilo lépe než jako nejvyšší státní zástupkyni.

K jejím zásluhám přičítá Jaroslav Fenyk označení skupiny osob za „justiční mafii“, ačkoli to byla jedna z jejích největších hanebností. Nezmínil se, že to souviselo se zastavením trestního  stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Označenou skupinu vytvořila podle estébáckého receptu na zakládání protistátních spikleneckých center a zahrnula do ní hlavně lidi, s nimiž měla nevyřízené účty, bez ohledu na to, zda na zásah do trestního stíhání Jiřího Čunka mohli skutečně mít vliv. Proti „vyvoleným“ se pak rozjela dlouhodobá  hlučná štvavá mediální kampaň, která poškozovala také jejich rodinné příslušníky. V ní přišla ke cti její Fenykem vychvalovaná „prostořekost“. Mezi „mafiány“ se dostal její bývalý nadřízený Libor Grygárek, který před soudem snadno dokázal, že se zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka neměl nic společného. Jako první spor s ní zcela jednoznačně vyhrál a zbytku jednání se již nezúčastňoval. Samozřejmě do „mafie“ začlenila Pavla Němce, jenž kdysi navrhl vládě její odvolání. Jako advokát neměl žádnou možnost ovlivnit trestní stíhání Jiřího Čunka. Stejně tak bez vlivu na jednání státních zástupců byl soudce Pavel Kučera, jemuž zazlívala přátelství s Pavlem Němcem. Přirozeně nenáviděla Renatu Veseckou, která měla tu drzost, že usedla do jejího křesla. Jako jediná z „mafiánů“ ovšem nesla aspoň politickou  odpovědnost za poklesky svých podřízených. Někteří příslušníci „mafie“ se ani navzájem neznali. Občanskoprávní  spor na ochranu osobnosti skončil po letech smírem, při němž jí žalobci vrátili přisouzené peníze. Nezanikla ale platnost omluvného dopisu, který žalobcům vystavila.

Jaroslav Fenyk se nepoučil od předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, jenž se zásadně nevyjadřuje k případům, u nichž lze  předpokládat, že se ve výhledu mohou dostat do rukou ústavních soudců. Nelenil a vyjádřil se nelichotivě o Liboru Grygárkovi, u něhož lze předjímat, že svou obhajobu povede v krajním případě až do ústavní stížnosti.

Jako přímluvce za bývalou nadřízenou Jaroslav Fenyk podal také přehled jejích skutečných zásluh a úspěchů. Nelze je přehlížet, ale zdůraznění a zkreslování bulvárních prvků jejího příběhu je zastiňuje.

ZUZANINA POMSTA

Pamatuji si na řev rozvášněných davů v únoru r. 1948 na podporu politiky Klementa Gottwalda. Od té doby jsem vůči masovým vystoupením lidu zdrženlivý, neboť často následuje Krysaře, aniž by přemýšlel nad směrem, kterým jej vede. Netěší mě shromáždění, svolávaná spolkem Milion chvilek, protože patří k projevům nízké politické kultury národa: svolavatelé se pokoušejí obejít mechanismy parlamentní demokracie za účelem zvrácení výsledků voleb. Je to ovšem rub téže mince politické nekulturnosti, jejímž lícem je snaha o berlusconizaci země protlačením masami podporovaného oligarchy do čela vlády, byť viditelně usilujícího nejen o své, ale  také  o veřejné blaho.

V dané situaci nemohu jásat nad  povzbuzením demonstrantů slovenskou prezidentkou Zuzanou Čapuchovou na koncertě, pořádaném na její počest. V každém případě se jedná o neomalený zásah do vnitřních záležitostí hostitelského státu, přímo o podrývání postavení hostitelské vlády, tedy o zneužití pohostinnosti. Za normálních okolností by odezvou měl být ostrý diplomatický protest.

Všecko je ale jinak. Ve skutečnosti jde o vtipnou pomstu paní prezidentky za chování Andreje Babiše při oficiální návštěvě Slovenska, při které se nechal slyšet, že Česká republika není Slovensko, takže u nás se vláda kvůli demonstracím měnit nebude. Trojjediný politik měl asi pravdu, protože právo stojí na straně vlády a není zde žádný důvod, proč by měla spáchat politickou sebevraždu. Přesto to byla neomalenost, když – sám Slovák – svým krajanům suše sdělil, že čeští politici jsou jiní kabrňáci, než jejich slovenští kolegové, kteří uhnuli řvoucím davům.

Je smutné, že bratrský soulad dvou blízkých národů musel být narušen vzájemnou neomaleností vrcholných představitelů obou států. Oba politici by se měli potupeným národům omluvit.