HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU I.

Ve dnech 20. a 27.července 2017 začala zlínská pobočka Krajského soudu v Brně senátem předsedy Radomíra Koudely rozplétat bizarní skutkový děj, popsaný v obžalobě, jenž v detailech působí dojmem, že jej režíroval čtenář špatně napsaných hororů.

V jeho pozadí jsou velké peníze. Je výstražným příkladem ničivého působení touhy po hromadění majetku na mezilidské vztahy. Stojí v něm proti sobě bývalí dlouholetí společníci, podnikatelé v byznysu s výherními automaty a hernami, kteří společně vybudovali skupinu firem s miliardovým majetkem. Dnes ji ovládá a vlastní Pavel Buráň, který v tomto řízení vystupuje jako poškozený. Jejího úplného ovládnutí dosáhl odkoupením poloviny, vlastněné jeho jediným společníkem Jaroslavem Novotným, dnes spolu s manželkou Jarmilou Novotnou-Dimunovou hlavním obžalovaným.

Mezi bývalými společníky je věkový rozdíl. Starší Jaroslav Novotný kdysi usoudil, že se lopotil již dosti dlouho, takže si zasluhuje, aby si užil klidného života. Proto se rozhodl  prodat svůj podíl ve firmě. Tehdy se jednalo o výnosný byznys, proto se rychle našli zahraniční zájemci. K dohodě s nimi nakonec nedošlo, protože  zájem projevil sám Pavel Buráň. Společníci se dohodli na ceně, Jaroslav Novotný dostal zálohu na sjednanou kupní cenu a zbytek  měl dostat ve splátkách. Ze společnosti odešel a pustil se na poklidnou dráhu vysokoškolského pedagoga, na které působí také jeho manželka Jarmila, která je docentkou soukromé vysoké školy.

Pavlovi Buráňovi se dohoda brzy přestala líbit. Z počátku splátky posílal, ale po čase splácení zastavil a snažil se  přimět Jaroslava Novotného k souhlasu s podstatným snížením ceny. Zdůvodňoval to tím, že v důsledku zásahů státu do regulace tohoto byznysu podnikání již nevynáší  tolik jako v době odchodu Jaroslava Novotného ze  společnosti a následně se tržní cena firmy podstatně snížila. Jaroslav Novotný naopak na přerušení splátek odpověděl zesplatněním celé pohledávky. Určitou dobu pak probíhalo vyjednávání, které skončilo na mrtvém bodě.

Po dlouhé pauze nastal zvrat v nočních  hodinách dne 7. října 2014, kdy Pavel Buráň v domě manželů Novotných podepsal několik listin, jimiž mělo být zajištěno uspokojení pohledávky jeho bývalého společníka. Následovala bohatýrská pitka, u které pánům asistovala paní docentka a její dcera Bibiana, advokátní koncipientka.

V časných ranních hodinách následujícího dne se Pavel Buráň vydal na policii, aby zde podal trestní oznámení na manžele Novotné. Nezamířil ale do místně příslušné služebny PČR v Uherském Hradišti, nýbrž do Zlína, kam dorazil s měřitelným obsahem zbytkového alkoholu v krvi.

Policisté jej neposlali zpět do Uherského Hradiště, naopak se jeho případem začali pohotově zabývat. Obdařil je vyprávěním neuvěřitelného příběhu. Toho 7. října údajně opustil kancelář v Uherském Hradišti kolem 18. hodiny a vydal se na cestu k domovu směrem na Uherský Brod. Mezi obcemi  Drslavice a Prakšice jeho vozidlo předjela bílá škodovka, na jejímž zadním okně se rozsvítil policejní pokyn k zastavení. Vystoupili z ní tři muži v policejních uniformách. Jeden z nich jej oslovil s východoslovanským přízvukem a požadoval předložení dokladů. Po ověření jeho totožnosti nepraví policisté vnikli do auta, snažili se jej přetáhnout na sedadlo spolujezdce, bili jej a škrtili  drátem. Odebrali mu doklady, peněženku a mobilní telefon. Aktivně se bránil, ale nepomohlo mu to. Když jej dostali  od volantu, nasadili mu na hlavu kápi, přiložili mu pouta a vydali se na cestu. Když zastavili, zjistil, že je v garáži domu Novotných. Nechali jej tam čekat asi hodinu. Pak jej přivedli do jídelny, kde na stole ležely připravené listiny. Jimi mělo být zajištěno zaplacení pohledávky Jaroslava Novotného. Když se Pavel Buráň vzpíral,  jeden z únosců mu přiložil k hlavě pistoli, další mu držel u krku jehlu injekční stříkačky s neznámou tekutinou a Jaroslav Novotný hrozil také útokem na životy jeho blízkých. Když podepsal, falešní policisté zmizeli a přišel advokát, který provedl ověření podpisů na listinách. Následně se oba bývalí společnici dali do bezuzdného pití. Paní docentka s dcerou jim nalévaly a pana poškozeného v pozdních nočních hodinách dopravily domů.

V průběhu následného vyšetřování policie obvinila z účasti na přepadení a únosu Pavla Buráně Artura Žilina, Rusa, trvale žijícího na  Slovensku, a  Slováky Roberta Sádeckého a Matěje Janečku. Na stopu Artura Žilina ji přivedly kamerové záznamy o pohybu jeho auta v Uherském Hradišti v kritický den a v blízkosti vozidla Pavla Buráně. Není ale známo, proč padlo podezření na další dva muže.

Hlavní líčení dne 20. července proběhlo v omluvené nepřítomnosti obžalovaných manželů Novotných. Soud se po obligátním přečtení obžaloby věnoval převážně výslechům uvedených tří „únosců“, z nichž Matěj Janečka využil práva odmítnout výpověď, kterou nahradilo čtení výpovědi z přípravného řízení. Všichni tři shodně prohlásili, že nechápou, jak se dostali před tento  soud, neboť s projednávanou věcí nemají nic společného, nic neudělali a 7.října 2014 rozhodně v Uherském Hradišti a jeho okolí nebyli. Navzájem mezi sebou se neznali až do setkání v policejní služebně ve Zlíně a jména ostatních osob, která procházejí trestním spisem, jim nic neříkají.  Každý z nich uvedl, že má na danou dobu alibi. Dokládali je stopami své činnosti v počítačích, v záznamech o přítomnosti na pracovišti a fotografiemi, odvolávali se na svědky. Podle mého laického úsudku prolomení alibi obou Slováků bude obtížné, ne-li nemožné. Artur Žilin nabídl dokonce dvojité alibi. Především v kritickém období ležel s otřesem mozku a zdržoval se převážně na Ukrajině. Doložil to lékařskou zprávou a záznamy o překročení hranice v pasu. O autě tvrdil, že je na pokyn otce zapůjčil Ukrajinci, s nímž se jinak osobně nezná. Neví, kde se zdržuje a jak se s ním spojit a otce se zeptat nemůže, protože žije v nějakém pravoslavném klášteře v Rusku, kde s ním nelze navázat spojení. Zda mu soud uvěřil, poznáme až z odůvodnění rozsudku.

Následoval dílčí  výslech Pavla Buráně, zaměřený jen na jeho vztah k výše zmíněným třem obžalovaným.  Z jeho výpovědi je zřejmé, že si je jistý, že všechny tři s určitostí poznává, i když v domě Novotných používali kukly. Poznal je bezpečně i na fotografiích, které mu předložila policie. Popsal úlohy jednoho každého z nich. Některé podrobnosti jeho výkladu vzbuzují pochybnosti o proveditelnosti, ale s tím se jistě soud v dalším řízení vypořádá. Zatím je jeho svědectví nepřehlédnutelnou protiváhou proti alibi obžalovaných.

Soudce se mimo jiné zajímal o hmotnosti a výšku obžalovaných a pana poškozeného, zřejmě kvůli nepoměru tělesných schránek obžalovaných a Pavla Buráně. Jsem si vědom, že mi nepřísluší hodnotit důkazy, nicméně  přemýšlím, jakými kouzly dokázali obžalovaní v omezeném prostoru kabiny auta přemoci Pavla Buráně, obra o výšce 196 cm a hmotnosti 150 kg, který kladl odpor. V této souvislosti bych také rád viděl do hlavy soudce, abych se dověděl, do jaké míry může zevnějšek poškozeného ovlivnit jeho hodnocení soudcem. Pan poškozený se totiž od všch obžalovaných zásadně lišil také ustrojením: slušelo by bezdomovci.

Jednání dne 27. července 2017 zaplnila hlavní část výslechu poškozeného Pavla Buráně. Vypovídal zdrženlivě, snažil se nejít do podrobností, takže předseda senátu jej opakovaně vyzýval k rozvinutí příběhu. V podstatě popsal skutkový děj v souladu s obžalobou, popřípadě s výše uvedeným popisem. Velký důraz kladl na objasnění majetkoprávní stránky sporu mez ním a Jaroslavem Novotným, kterou se snažil vylíčit tak, aby bylo zřejmé, že pan obžalovaný vymáhá cosi, na co nemá nárok. Čelil všetečným otázkám soudce, státního zástupce i obhájců, z nichž zejména výslech advokátem Filipem Opatřilem byl velmi podrobný.

Poučen o povinnosti mluvit pravdu a nemilých následcích křivé výpovědi na přímý dotaz soudce v závěru výslechu prohlásil, že nemá žádné nestandardní styky s policií. Státní zástupce ani obhájci k tomu nic nenamítali.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 4. a 7. září 2017, kdy dojde na čtení výpovědí manželů Novotných a postupně na výslechy svědků. Průběh procesu je zatím rozplánován až do 19. října 2017.

POLITIZUJÍCÍ ŠPIČKY JUSTICE A DĚNÍ V POLSKU

Politické a legislativní spory kolem polské justice vzbudily velký zájem českých médií a nejen jich. K jeho vyvrcholení přispěl 24. července 2017 polský prezident Andrzej Duda pozoruhodným projevem, jímž mimo jiné oznámil rozhodnutí vetovat právě schválené zákony o Nejvyšším soudu a Národní radě soudnictví. Situaci pozorně sledují špičky naší justice, které vyjádřily své znepokojení hojně medializovaným prohlášením.

ČT24 se postarala, abychom všichni věděli, jak máme dění v Polsku rozumět: sjednocující poučení svěřila ve večerním vysílání dne 24.července 2017 dvěma komunistům: jednomu současnému, tedy Vojtovi Filipovi, předsedovi KSČM, a druhému bývalému, tedy Pavlu Rychetskému, předsedovi Ústavního soudu, oběma jinak rozumným mužům. Smysl mediálního zpravodajství, stanoviska justičních špiček i zmíněného televizního poučení je zřejmý: máme pochopit, že polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost svými legislativními záměry útočí na nezávislost justice a tím na základy demokratického právního státu. Tento myšlenkový proud souzní s různými projevy činitelů Evropské unie, jimž dodala fundamentalistický říz česká eurokomisařka Věra Jourová, která Polsku hrozí omezením přísunu unijních peněz. Muziku kazí pouze ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který nepřišel o zdravý rozum a o pevnosti polské demokracie nemá nejmenší pochyby.

S vědomím, že jsem laik, jsem pokorně vstřebal všechna poučení, leč přesto jsem se nezbavil některých kacířských pochybností. Jen okrajově jsem se pozastavil nad pohoršením nad způsobem, jakým proběhlo v polském parlamentu hlasování o předmětných zákonech. Pro nás by to nemělo být ničím novým, protože něco podobného jsme zažili, když pravicová koalice „protlačovala“ Sněmovnou „tunel století“, tedy zákon o majetkovém narovnání státu s církvemi.

Zejména jsem si pomyslel, že kritikům počínání Práva a spravedlnosti z řad justice uniká, že jde především o politickou záležitost a není zcela obvyklé, že by vysocí činitelé justice aktivně vstupovali do politického zápasu, zvláště odehrává-li se v jiné zemi. Signatáři „prohlášení“ vzkazují demokraticky ustavené polské politické reprezentaci, že rozumí poměrům v Polsku lépe než ona a vědí lépe, co polská justice potřebuje. Jde o čistý projev kastovní nadřazenosti. Jejich vystoupení lze také chápat jako vměšování do vnitřních věcí spojeneckého státu, které není v souladu s orientací naší zahraniční politiky a vzhledem k významnému postavení signatářů může být politickým vedením Polska vnímáno úkorně. Pochybuji, že vydávání kolektivních politických stanovisek je v souladu s vymezením postavení soudce ve společnosti dle zákona o soudech a soudcích.

Jednání Práva a spravedlnosti má jednoznačně politický charakter a vychází z jeho programových zásad, zahrnujících myšlenku potřeby „dekomunizace“ justice. Z nich pak odvozuje kritiku stavu justice. Ta je podle ní málo výkonná, pomalá, zkorumpovaná, slouží jen elitám, plodí nespravedlivé rozsudky, jimiž se dopouští křivd na občanech, od roku 1989 se nezměnila a dosud se nedokázala zbavit soudců s komunistickou minulostí. A soudci se považují za kastu, vyvýšenou nad ostatní společnost.

Přemýšlím, jak by to dopadlo, kdyby někdo položil otázku našim občanům, neinformovaným o  pozadí polského dění, zda výše zmíněná kritika vyjadřuje situaci v české justici. Obávám se, že lid obecný by byl nakloněn uvěřit tomu, že uvedené věty skutečně popisují stav české justice. Netvrdím, že by to bylo bezvýhradně spravedlivé.

Neznám situaci  v Polsku, takže nemohu posoudit oprávněnost kritiky a nehodlám spekulovat o tom, do jaké míry by bylo přiměřené její vztažení na poměry české justice. Pouze připouštím, že veřejné mínění by ji mohlo považovat za odpovídající skutečnosti.

Pokud by se pak našla politická síla, která by chtěla podobně jako Právo a spravedlnost začít s nápravou poměrů v české justici, signatáři stanoviska a mnozí další pohrobci normalizace na vedoucích místech v soudnictví a státním zastupitelství by měli důvod ke starostem, protože by jim hrozilo, že se stanou obětí „dekomunizace“.

Poněkud odlišné by bylo postavení nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který není součástí justice a není zatížen komunistickou minulostí. Ale následování polského příkladu by mu rovněž mohlo být nepříjemné, protože v Polsku (stejně jako v Rakousku) funkci generálního prokurátora vykonává ministr spravedlnosti. Mohl by tedy snadno přijít o zaměstnání. Je stejně zvláštní, že se připojil k signatářům  „prohlášením“, když se polské reformní úsilí prokuratury netýká. Patrně se tím hlásí o právo dohledu nad všemi a nad vším, které nedávno uplatnil vůči ministrovi vnitra a policejnímu prezidentovi.

Z tohoto pohledu vydání stanoviska špiček justice může být výrazem jejich obav z přenesení „polské nákazy“ do české kotliny kvůli jejímu možnému vlivu na jejich postavení.

Na závěr podotýkám, že jsem si všiml významné odlišnosti popsané situace od jiných politicky problematických událostí: až dosud jsem nezaznamenal žádné vyjádření nejvyššího strážce soudcovské etiky co by kárného žalobce nad soudci, prezidenta republiky Miloše Zemana, jenž by jistě měl k věci co říci. Z jeho strany ale soudcům nic nehrozí.

Nepřehlédl jsem, že ve vztahu k počínání Práva a spravedlnosti se vymezil také ministr spravedlnosti Robert Pelikán dopisem polskému kolegovi. Výhrady, které mám k postupu špiček justice, platí přiměřeně i na jeho jednání, neboť zřejmě vybočuje ze zahraničně politické linie vlády, jejímž je členem. Nevidím v něm projev nadřazenosti, protože oslovuje kolegu srovnatelné úrovně v hierarchii státní správy. Rozdíl je dále v tom, že na jeho setrvání ve funkci ministra by „přenesení nákazy“ nemělo vliv. Určující je vůle voličů a vedení strany.

Navzdory všem poučením si na závěr myslím, že všichni kritici chování Práva a spravedlnosti z řad justice by měli hodně práce, kdyby se pustili do zametání na vlastním prahu. To ale od nich nelze očekávat.

LIBERECKÉ JUSTIČNÍ KRATOCHVÍLE

V článku „Na liberecký soud se žene bouřka“, dostupném na mém bloggu a leckde jinde, jsem připomněl vznik a vývoj letitého trestního procesu, vedeného u Okresního soudu v Liberci proti bývalému libereckému okresnímu řediteli PČR Miroslavu Dvořákovi. Nebudu se již vracet k minulým událostem, pouze připomenu, že odvolacímu senátu Krajského soudu v Ústí n.L. předsedy Jiřího Malinovského se podařilo vytvořit v řízení zvláštní situaci: odvolacím rozsudkem pravomocně odsoudil obž. Miroslava Dvořáka k podmíněnému trestu  za část skutků, napadených obžalobou. Odsouzený již trest vykonal. Zbytek kauzy vrátil  odvolací soud k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Liberci, tedy senátu předsedy Richarda Skýby, který pana obžalovaného rovněž odsoudil k podmíněnému trestu. Odvolací soud rozsudek potvrdil.

Následně vstoupil do hry Nejvyšší soud ČR, který jedním usnesením prohlásil odposlechy, používané v této kauze, za nezákonně nařízené a dalším jeden z rozsudků odvolacího soudu zrušil, protože dokazování spočívalo právě na jejich použití. V této věci proběhne nové hlavní líčení. Druhý rozsudek odvolacího soudu tomuto osudu ušel a Miroslav Dvořák podal návrh na obnovu řízení, protože trestní řízení bylo zahájeno na základě poznatků z nezákonně nařízených odposlechů. Veřejné zasedání k návrhu na povolení obnovy procesu proběhlo dne 19. července.

Případ bývalého policejního důstojníka se k soudu dostal obžalobou již v červnu r.2010 a jak je zřejmé, do definitivního ukončení má ještě dosti daleko. Miroslav Dvořák je houževnatý a nehodlá se vzdát.

Časté setkávání obžalovaného a předsedy senátu okresního soudu Richarda Skýby po dlouhou dobu má nedobrý vliv na jejich vzájemné vztahy. Miroslav Dvořák nevěří v nestrannost pana předsedy. Jeho nedůvěru k němu posilují různé jeho kroky, které lze chápat jako projevy svévole nebo nadřazenosti nad obžalovaným, jako například bezdůvodné zadržování mobilního telefonu nebo křiklavé zanedbání povinnosti bez průtahů uvědomit pana obžalovaného, že byl odposloucháván a má právo požádat Nejvyšší soud ČR o přezkoumání zákonnosti nařízení odposlechů, používaných v této kauze.

Není proto divu, že častou součástí agendy procesu jsou podněty k vyloučení pro podjatost někdy předsedy, jindy celého senátu. Většina soudců a státních zástupců považuje „podjatost“ za sprosté slovo a nikdy nepřipustí svou podjatost, ani v situacích, v kterých by dle judikatury Ústavního soudu se měli z řízení vyloučit. Stejně tak Richard Skýba se nikdy nenechal z řízení zapudit.

Řešení podjatosti soudce Richarda Skýby přispělo k oživení veřejného zasedání dne 19.července hned na jeho začátku. Došlo k jevu zcela nevídanému: obhájce a státní zástupce se shodli v názoru na vhodnost odročení veřejného zasedání. Obhájce je navrhl s odůvodněním, že další vývoj řízení je nejistý. Byl totiž podán návrh na vyloučení předsedy senátu pro podjatost, jemuž napadený samozřejmě nevyhověl. Proti jeho rozhodnutí podal obžalovaný stížnost, z jejíhož vyřízení se vyloučili soudci odvolacího soudu a její řešení je v rukou Vrchního soudu v Praze. Jeho rozhodnutí bude mít pro další průběh procesu  zásadní význam a odročení je vhodné, aby účastníkům řízení nevznikly zbytečné náklady opakováním jednání. Státní zástupce se kupodivu připojil  k návrhu obhajoby. Dojemná shoda stran ale neměla úspěch: předseda senátu je upozornil, že námitka podjatosti se týká druhé části věci Miroslava Dvořáka, takže na toto řízení nemůže mít vliv. Je zřejmé, že přímí účastníci řízení se ztrácejí v uspořádání řízení, které svým rozhodnutím navodil senát Jiřího Malinovského. Obhájce se ale rychle zorientoval a vyzval předsedu senátu, aby se z řízení vyloučil. Senát ovšem jeho požadavek odmítl a dá se očekávat, že obhájce jeho rozhodnutí napadne stížností.

Jako laik soudím, že v tomto případě je námitka podjatosti na místě, protože sotva lze uvěřit v nepodjatost soudce, jenž si je vědom toho, že čelí podnětu ke kárnému řízení, který podal pan obžalovaný. Není to pro něj příjemná situace, i když z analogie s jinými kauzami může předpokládat, že předseda Krajského soudu v Ústí n.L. Luboš Dörfl jako kárný žalobce  se jej zastane stejně jako jiných chybujících soudců, jejichž poklesky v nedávné minulosti řešil.

Paradoxní na postoji předsedy senátu je skutečnost, že vyloučením pro podjatost by se zbavil kauzy, v které je spíše neúspěšný (viz odpadnutí části bodů obžaloby a zproštění naprosté většiny obžalovaných), jejíž konec je v nedohlednu a lze počítat téměř s jistotou, že návrhy na vyloučení a na zahájení kárného řízení se budou v budoucnosti opakovat.

Po nezdařeném pokusu stran o odročení veřejného zasedání již jednání probíhalo obvyklým způsobem. Po seznámení s dosavadním průběhem řízení, které provedl předseda senátu, přednesl Miroslav Dvořák svůj návrh. Podstatnou část vystoupení věnoval výkladu o svém personálním vývoji až do postavení ředitele nejlepšího okresního ředitelství PČR v republice a vážného uchazeče o funkci ředitele krajského ředitelství PČR v Liberci, jehož založení se připravovalo. Argumentoval, že trestní stíhání bylo vyvoláno za účelem jeho vyřazení ze soutěže a skutková zjištění, na jejichž základě bylo zahájeno, byla opatřena prostřednictvím nezákonných odposlechů, takže podle teorie ovoce z otráveného stromu bylo jejich použití rovněž nezákonné. Předseda senátu tentokrát trpělivě naslouchal a nepokoušel se vodopád nepříjemných úvah zastavit, na členech senátu bylo po určitém čase vidět, že se nudí.

Státní zástupce samozřejmě s vývody Miroslava Dvořáka nesouhlasil. Namítal, že odposlechy neměly význam pro vedení trestního řízení,  neboť soud jej usvědčoval i bez  nich. Navrhl zamítnutí žádosti.

Senát předsedy Richarda Skýby návrh na obnovu procesu zamítl. Nedal ale za pravdu ani jedné, ani druhé straně. Za rozhodující důvod zamítnutí označil skutečnost, že povolení obnovy je možné pouze v případě, jsou-li k disposici nové důkazy, zpochybňující důvody k odsouzení, jež nebyly soudu dříve známy. Odposlechy takovým novým důkazem nejsou, pouze se změnila jejich povaha. Takové odůvodnění zamítnutí je chytré. Je ovšem otázka, jak by je vyhodnotil Ústavní soud, pokud by se na něj obhajoba obrátila.

Státní zástupce byl spokojen, proto se vzdal  práva stížnosti. Naopak obhájce podal na místě stížnost, kterou písemně doplní po doručení usnesení z veřejného zasedání.

ALENA VITÁSKOVÁ NA LITERÁRNÍ DRÁZE

Na svých internetových stránkách se Alena Vitásková představuje jako  „dáma, která se nikdy nevzdá“. Nejde o prázdné vychloubání. Je s podivem, že po čtyřech letech trestního stíhání a půldruhém roce čekání na výsledek odvolání proti nepravomocně uloženému krutému trestu osmi a půl let odnětí svobody dosud neskončila v trvalé péči psychiatrů, ale naopak kromě zvládání náročné funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu a poměrně rozsáhlé  odborné publikační činnosti se pouští na literární dráhu. Po eseji „Na prahu vězení“ z r.2016, v kterém čtenáře seznámila se svým pohledem na její trestní stíhání, vydala v těchto dnech první díl rozsáhlého díla, trilogie Solární baroni, která pojednává o nekalostech, souvisejících s počátky zavádění obnovitelných zdrojů energie v České republice.

Nosným prvkem vyprávění je příběh Elis, agentky záhadné nadnárodní zpravodajské služby NWO, která vede rozmařilý život v luxusu a při tom „levou zadní“ plní zpravodajské úkoly v různých částech světa, včetně těch nejexotičtějších. Jejím domovem je přepychová vila na blíže neidentifikovaném ostrově v teplých mořích. Popis jejího života autorka oživuje drobnostmi ze svého soukromí, takže vykreslením postavy Elis možná prozrazuje, jak by se chtěla mít, kdyby se znova narodila.

Mezi Alenou Vitáskovou a vysněnou Elis je ovšem propastný rozdíl. Hlavně čtenářky jí možná budou závidět a ze závisti ji budou nenávidět a mohly by podlehnout pokušení přenést nevraživost na autorku, ale kdyby došlo na lámání chleba, vlézt do její skutečné kůže by se jim asi nechtělo: z knihy se nedovíme, jak se do svého báječného postavení dostala Elis, ale z otevřených zdrojů víme, že životní dráha Aleny Vitáskové velmi často procházela trním a hložím a tvrdou prací.

Autorčino vyprávění zastihlo Elis v zlomovém okamžiku.  Firma ji právě vytrhla z blaženého nicnedělání na jejím ostrově a  vysílá ji  spolu s oddaným pomocníkem Norbertem do České republiky, kde řadu let nebyla. Má zde zkoumat podezřelé jednání části podnikatelských kruhů a s nimi propojených politiků, policistů, státních zástupců a soudců a zjistit, co vlastně chystají. Díky nasazení zvěda mezi podezřelé a sledování jejich porad on-line s využitím dokonalé zpravodajské techniky odhaluje jejich přípravy na spuštění neuvěřitelně rozsáhlého „tunelování“ státního rozpočtu a peněženek odběratelů zneužitím projektu zavádění obnovitelných zdrojů energie, především fotovoltaických elektráren a bioplynových stanic. Propojení s politiky umožňuje podnikatelům nastavit pravidla udělování licencí a cenovou politiku tak, aby měli zajištěny báječné zisky na dlouhou řadu let. Má to ale být příležitost jen „pro kluky, kteří spolu mluví“, vetřelci zvenčí se nedostanou k lízu.

Autorka zalidňuje příběh velkým počtem jednajících osob, označených smyšlenými jmény, ale vybavených natolik konkrétními vlastnostmi, že to čtenáře nutně vede k pokusům o zjištění, o koho se ve skutečnosti jedná. Mýlka není možná jen v případě letmé zmínky o Kamile, nastupující do čela úřadu: je to sama autorka. Postava se ale zatím nijak neprojevila.

Není ostatně vůbec jisté, že všechny jednající postavy mají předlohu ve skutečných lidech. Zato je jisté, že se vesměs jedná o burany, opíjející se do němoty, se sklonem k sexuálním výstřelkům a s nezřízenou touhou po penězích, kvůli jejichž hromadění jsou  schopni jakéhokoli darebáctví. V mimopracovním životě se dopouštějí různých kousků, které mi nepřipadají humorné, ani mi nepřipomínají Haškův humor ve Švejkovi. Jsou to prostě strašlivé trapasy, odhalující ubohost popisované „elity“.

Nicméně je možné, že odhalení totožnosti jednajících osob by mohlo být inspirujícím překvapením pro orgány činné v trestním řízení, pokud by ovšem našly odvahu „dráždit hada bosou nohou“ a pustily se do řešení rebusu. Mezi zájmovými osobami mohou být mocní lidé, jejichž obtěžování nemístnou zvědavostí by se zvědavci mohlo nevyplatit.  

Jedinou skutečně kladnou výraznou postavou je roztomilý černý knírač Einstein, miláček Elis. Nepřetržitě provádí různá uličnictví, jimiž vyvádí z míry Elisina manžela Igora, ale nikomu neubližuje. Není pochyb, že jeho předlohou je milovaný pejsek Aleny Vitáskové. 

Velký počet jednajících postav má nevýhodu: sledování dějových souvislostí je obtížné, s přibývajícími stránkami unavující až do snížení čtivosti textu.Kdo hledá laciné pobavení, bude zklamán.

Po věcné stránce obraz, který získává Elis o počínání podezřelých, odpovídá tomu, co o kořenech „fotovoltaického tunelu“ víme nebo aspoň tušíme. Autorka pouze skládá jednotlivé části puzzle do souvislého obrazu. Z něho je zřejmé, že nic z toho špatného, co se při zavádění obnovitelných zdrojů energie odehrálo, není náhodné a řídilo se podle předem vypracovaného promyšleného plánu. Vede to k dojmu, že přinejmenším část trestních řízení proti „solárníkům“ postihuje jen okrajové jevy, zatímco základy zločinu zůstávají zastřeny. V tom je nezpochybnitelný přínos poselství Aleny Vitáskové: vyzývá ke stržení masek skutečným „budovatelům tunelu“.

Vyprávění je ale neúplné, možná záměrně nedokončené: nedovíme se, jak zpravodajská služba NWO naložila se získanými poznatky. Jisté je, že neposloužily k přijetí ochranných opatření proti připravovanému rozkrádání finančních prostředků státu a spotřebitelů. Možná skončily založeny ad acta jako zajímavost pro příští generaci historiků. Čekají nás ale další dva díly a dá se předpokládat, že poznání se bude postupně prohlubovat a v třetím dílu se možná dočkáme vyřešení všech zbývajících záhad.

STÁTNĚZÁSTUPCOVSKÁ SVÉVOLE POD ÚŘEDNÍ OCHRANOU

Represivní orgán, jenž trpí svým zaměstnancům svévolné poškozování práv a zájmů občanů a dokonce je chrání před postihem za provinění při výkonu služby, je nebezpečný pro stát a národ. Výjimkou z pravidla není ani státní zastupitelství, které v jednotlivých případech promíjí státním zástupcům různé poklesky ke škodě občanů. Vedoucí státní zástupci-kární žalobci se drží zásady, že státní zástupci se kárných provinění dopouštějí jen zcela výjimečně a zásadně ne v případech, kvůli nimž je napadají postižení občané.

Výstražným příkladem je přístup vedoucích státních zástupců- kárných žalobců všech stupňů od nejnižšího k nejvyššímu k svévolnému jednání Jarmily Goldové, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě. Zmíněná bývalá prokurátorka je významnou spolupachatelkou „znojemského justičního zločinu“, tedy procesu, na jehož začátku byli v r. 2005 senátem Jaromíra Kapinuse odsouzeni Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler za přepadení dvou poštovních doručovatelek, jehož se nedopustili, a na jeho konci je zprošťující rozsudek, který 3. května 2017 nabyl právní moc usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího.

Jak  vyšlo najevo až po letech, obžaloba stála na falešném doznání a křivém svědectví Tomáše Čepury, jenž podlehl nezákonnému nátlaku policie. Dozor nad přípravným řízením vykonávala výše zmíněná exprokurátorka Jarmila Goldová. Nezákonnému jednání policistů nedokázala zabránit.

Nelze mít za zlé senátu Jaromíra Kapinuse, že vadnost obžaloby neprohlédl. O šest let později se ale ke spáchání odsouzených skutků doznal pravý pachatel Antonín Škrdla, kterého znojemský soud senátem Pavla Rujbra rovněž odsoudil. Vznikla absurdní situace: na každý sólový útok připadli dva pravomocně odsouzení, což logicky není možné, ale místní justiční orgány to neznepokojovalo.

Jaroslav Schindler za této situace požádal  v r.2012 o povolení obnovy procesu. Dalo by se očekávat,  že žádost bude úspěšná, protože stav, který nastal odsouzením Antonína Škrdly, se vymykal prosté logice. Avšak senát bývalého člena KSČ Jaromíra Kapinuse na návrh bývalé prokurátorky Jarmily Goldové 24. května r.2012 žádosti nevyhověl, protože rozsudek z r. 2005 prý odpovídal důkazní situaci. Správnost tohoto zvrhlého rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně senátem bývalého člena KSČ Aleše Flídra. Spojeni minulostí se tito pohrobci normalizace vzájemně zaštítili ke škodě nespravedlivě odsouzeného.

Soudce i státní zástupci, kteří nepovolili v r.2012 obnovu procesu, jsou dospělí, vzdělaní, zkušení lidé. Způsobu, jímž Jaromír Kapinus vede hlavní líčení a jakým vyslýchá strany řízení, není co vytknout. Všichni účastníci nezákonného rozhodnutí jistě věděli, že není možné, aby za jeden sólový skutek byli odsouzeni dva lidé, že buď Jaroslav Schindler nebo Antonín Škrdla jsou nevinní. Jednáním ve prospěch zachování absurdního stavu úmyslně a vědomě škodili.  Zneužili svých pravomocí ke škodě obviněných. Dle mého laického úsudku by v právním státě museli skončit před trestním senátem. Nestalo se jim ale vůbec nic a beztrestnost mají zřejmě zaručenu i do budoucnosti.

Obrat přišel v r.2013, kdy ministryně Marie Benešová vyhověla podnětu spolku Šalamoun a napadla rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu stížností pro porušení zákona ve prospěch Jaroslava Schindlera. Nejvyšší soud ČR pak rozsudkem z 19.listopadu 2013 rozhodl, že nepovolením obnovy byl porušen zákon v neprospěch ods. JaroslavaSchindlera, konstatoval, že není možné, aby za jeden sólový skutek byli odsouzeni dva domnělí pachatelé a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby řízení o povolení obnovy zopakoval.

Situaci pak zkomplikoval mnohonásobný recidivista Karel Peer, který nařkl Jaroslava Schindlera, že přiměl příslibem finanční odměny Antonína Škrdlu, aby vzal na sebe jeho vinu. Výsledkem jeho zásahu bylo uskutečnění řízení o povolení obnovy obou procesů. Všichni účastníci stanuli před soudem dvakrát. Dvakrát byli z věznice Příbram eskortování tři vězni jako svědci. Zásah Karla Peera tak byl vysoce škodlivý – vyvolal ztráty času účastníků řízení, soudců a státních zástupců a značné finanční náklady. Pravdivost jeho nařčení se ale neprokázala. Karel Peer se dokonce doznal, že Schindlerovo jméno vyčetl z novin, že žádné poznatky o věci nemá a svým vystoupením chtěl pouze dosáhnout, aby byla kauza důkladně vyšetřena. Pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly na neprůstřelné ochraně, kterou mu poskytly místní i krajské policejní orgány a státní zastupitelství, bez ohledu na to, že mimo to se pokusil vydírat redakci místních novin.

V řízení o povolení obnovy procesu rozsudek nad Antonínem Škrdlou obstál, takže senátu Jaromíra Kapinuse logicky nezbylo nic jiného, než povolit obnovu procesu proti Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi. Exprokurátorka Jarmila Goldová zastupovala žalobu také v tomto řízení. I když jiné rozhodnutí nebylo logicky možné, podala proti usnesení o povolení obnovy stížnost.  Krajské státní zastupitelství její dílko přezkoumalo a vzalo zpět.  Přesto její vrtoch poškodil obviněné, protože její nesmyslný zásah protáhl řízení přibližně o pět měsíců.

Po odstranění překážky, kterou postavila, došlo na nové hlavní líčení. Díky přezkoumání obou kauz v souběžných řízeních o povolení obnovy procesu a provedením nového dokazování při hlavním líčení soud dospěl k neobvykle důkladnému objasnění případu. S ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, na výsledek řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly a na výsledek doplnění dokazování v hlavním líčení senátu Jaromíra Kapinuse nezbylo než 11. listopadu 2016 napravit pochybení z r.2005 zproštěním Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera viny.

Rozsudek byl průhledný a logický a v souladu s výše zmíněnými soudními rozhodnutími. Přesto jej tvrdošíjná exprokurátorka napadla odvoláním. V něm mimo jiné tvrdila, že se senát Jaromíra Kapinuse řádně nevypořádal s důkazy z původního řízení. Křečovitě se držela pachové stopy jako důkazu, ačkoli její použití jako osamělého důkazu již dávno zakázal Ústavní soud a senát Jaromíra Kapinuse se s ním odpovídajícím způsobem vypořádal. Ovšem Jarmila Goldové viděla jen to, na co měla chuť. Proto si nevšimla,že obžalovaný Tomáš Čepura neznal některé podrobnosti z výpovědi přepadené doručovatelky, zato je znal Antonín Škrdla.

Tentokrát se za ni postavilo Krajské státní zastupitelství v Brně, které odvolání na základě různých podnětů přezkoumalo a shledalo důvodným.

Konec této trapnosti učinil až Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který dne 3.května r.2017 odvolání zamítl. Odůvodnění usnesení je pro paní exprokurátorku přímo zahanbující.  Její tvrdošíjné pachtění přineslo jediný výsledek: Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler, nespravedlivě odsouzení v r.2005, museli čekat na spravedlnost o pět měsíců déle v důsledku její stížnosti proti povolení obnovy procesu a téměř o další půlrok déle kvůli jejímu odvolání. Vedlejším účinkem její snahy je vytažení neúčelně vynaložených peněz z kapes daňových poplatníků na provoz justiční mašinerie, která se jejím odvoláním musela zabývat.

Ponechám-li stranou úlohu soudců, celý průběh řízení, jež jsem v řadě článků označoval za „znojemský justiční skandál“, případně za „znojemský justiční zločin“, dokumentuje dle mého laického názoru nezpůsobilost paní exprokurátorky dostát nárokům řemesla státního zástupce a navíc její cynický postoj k účastníkům řízení a také k jejímu chlebodárci – českému státu:škody, které působí, zřejmě vůbec nevnímá a jejich páchání má za své nezadatelné právo.   Nedokázala zabránit nezákonnostem policie v přípravném řízení, podílela se na rozhodnutí o nepovolení obnovy z r.2012, jímž dle Nejvyššího soudu ČR byl porušen zákon a opakovaně podávala opravné prostředky proti soudním rozhodnutím, které pro nezpůsobilost buď stáhl její nadřízený orgán, nebo je rozmetal odvolací soud. Je toho na jednu držitelku nebezpečné pravomoci až příliš. Ojedinělé pochybení lze každému prominout, ale zde jich je souvislá řada, táhnoucí se časovým úsekem dvanácti let. Představa, že tato dáma bude nerušeně ničit lidem životy i nadále, je děsivá. Jako laik jsem přesvědčen, že je na čase učinit jejímu řádění přítrž.

Vedoucí státní zástupci – kární žalobci od nejnižšího až k nejvyššímu ale mé mínění nesdílejí. Nevidí žádný důvod pro podání kárné žaloby, což je jediná cesta k vyloučení z řad státních zástupců. Ti vyšší a nejvyšší se zdráhají zpochybnit názor krajských státních zástupců, kteří sice stáhli její stížnost proti nepovolení obnovy, ale ztotožnili se s argumentací (poznámka: soudem rozmetanou) odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Dále přiznávají paní exprokurátorce právo a povinnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí, s kterým nesouhlasí a připomínají právo na beztrestnost chybného právního názoru. Škody, jež způsobila účastníkům řízení i státu prostě neberou na vědomí: na páchání škod mají přece státní zástupci svaté právo. Samozřejmě, bylo by špatné trestat státního zástupce za náhodný omyl, ale zde jich je celá řada, jde o zjevný exces.

I když je tento případ vadného výkonu státní zástupkyně a její ochrany proti stěžovatelům sám o sobě otřesný, nebylo by zle, kdyby byl zcela ojedinělý. Vedoucí státní zástupci- kární žalobci se ale chovají obdobně téměř pravidelně i v jiných případech. Stejní lidé, kteří takto škodí občanům této země,  se při tom domáhají významnějšího ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státních orgánů, včetně vyčlenění se souboru orgánů moci výkonné do samostatného postavení, a příležitostně si osobují právo kárat jiné orgány státní moci za rozhodnutí, jež sice jsou v jejich výlučné kompetenci, ale prostě se nelíbí vedení státního zastupitelství: celkově stále zřetelněji usilují o postavení srovnatelné s generální prokuraturou předlistopadového režimu, možná dokonce silnější.

SOUD SOUDÍ SOUDCE III

Příběh bývalého soudce Vlastimila Matuly pokračoval u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 29.června 2017 vyhlášením prvního prvostupňového rozsudku po zrušení dřívějších rozhodnutí Ústavním soudem.

Optimismus, s kterým opouštěli někteří účastníci jednání soudní síň po skončeném dokazování a závěrečných řečech dne 15. června 2017, se ukázal být předčasným : soudkyně Mária Petrovková pana obžalovaného odsoudila znova, byť s nižším trestem (z 18 měsíců s odkladem na 3 roky „slevila“ na 12 měsíců s odkladem na dva roky a státní zástupce se neodvolal). Naproti tomu se osvědčila zdrženlivost, s kterou ministr spravedlnosti čelil tlaku, aby vrátil Vlastimilu Matulovi talár a aby podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch spoluodsouzeného Vladimíra Chrásteckého.

Soudkyně Mária Petrovková přidala rozsudkem další důkaz platnosti názoru, že český Švejkoland je rájem justičních zázraků. Předvedla přímo eskamotérský kousek  tím, že  sice slovně uznala závaznost nálezu Ústavního soudu, ale ve skutečnosti jeho zásadní právní názor elegantně obešla: podle ní se doplněním dokazování podařilo prokázat, že se Ústavní soud mýlil, když jednání pana obžalovaného hodnotil jako jednání v nepřímém úmyslu a od toho pak odvodil další výhrady k rozhodnutím obecných soudů včetně Nejvyššího soudu ČR. Ve skutečnosti podle ní je naprosto jasné, že Vlastimil Matula jednal v přímém úmyslu pomoci odsouzeným Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi na svobodu a k následné beztrestnosti. Odtud byla cesta k vyvrácení stanoviska Ústavního soudu přímá a krátká.

Není mi ovšem jasné, z čeho paní soudkyně vyvodila, že pan obžalovaný jednal s přímým úmyslem. Žádný jednoznačný důkaz o jeho úmyslu pomoci odsouzeným z dokazování nevyplývá. V tom případě bylo na místě zkoumat jeho motiv k zločinnému jednání, ale po něm se nikdo nesháněl. Úmysl bez motivace je ale nesmysl (aspoň si to myslí Ústavní soud).

Paní soudkyně věnovala poměrně velkou pozornost zpochybnění odborné způsobilosti exministryně Daniely Kovářové rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona, protože prý pro to neměla dostatečnou zkušenost. Unikla jí skutečnost, že bývalí ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali daleko více stížností pro porušení zákona než jejich nástupci a k nevyhovění Nejvyšším soudem ČR stížnostem paní exministryně docházelo jen zcela výjimečně. Při znevažování Matulova rozhodnutí připravit příkaz k propuštění odsouzených z výkonu trestu zanedbala skutečnost, že Daniela Kovářová ve snaze předcházet škodám v osudu obžalovaných uplatňovala doktrínu, že má dojít k propuštění odsouzeného z výkonu trestu vždy, když je naděje, že případný úspěch stížnosti pro porušení zákona povede k zprošťujícímu rozsudku. Byla v tomto ohledu rekordmankou mezi ministry spravedlnosti, neboť z 13 rozhodnutí o přerušení výkonu trestu nebo odročení jeho nástupu na ni připadá 11 případů. Vlastimil Matula mohl tedy počítat s možností, že paní ministryně uplatní svou doktrínu také v tomto řízení.

Paní soudkyně bůhvíproč usoudila, že zkušený soudce Vlastimil Matula měl být vázán právním názorem bezvýznamné řadové referentky Ilony Jakubkové, která se věcí zabývala před ním a navrhla zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Vlastimil Matula stál na nejnižší příčce hierarchického žebříčku ministerstva a ze zadání úkolu celkem logicky usoudil, že jeho nadřízený se neztotožnil s názorem referentky a po něm tedy žádá, aby věc posoudil jinak. Jiné vysvětlení, proč mu Vladimír Chrástecký předložil ke zpracování inkriminované podněty ke stížnosti pro porušení zákona, by nedávalo smysl. Stanovisko Ilony Jakubkové nezavazovalo ani Vlastimila Matulu, ani jeho nadřízeného, právo vrchního ředitele sekce odmítnout její řešení bylo nezpochybnitelné. Panu obžalovanému nepříslušelo, aby zkoumal důvody zadání pracovního úkolu: směl pouze vzít úkol na vědomí a snažit se odvést co nejlepší práci. Ani zjištění, že věcí se před ním zabývala Ilona Jakubková, ho neopravňovalo ke kladení zbytečných otázek. Daleko více znepokojující je skutečnost, že bezprostřední nadřízený Vlastimila Matuly, vedoucí oddělení Jiří Balzer, sice s podáním stížnosti a zejména s propuštěním odsouzených nesouhlasil, ale místo  varování ministryně v referátníku potvrdil  souhlas a dokonce osobně zařídil propuštění vězňů.  Přesto nebyl trestně stíhán, ač bez jeho pokleslého chování by se odsouzení na svobodu nedostali.

Soudkyně také odmítla tézi obhajoby, že nařízením veřejného zasedání dal Nejvyšší soud ČR Matulovu dílu při nejmenším punc slušné kvality. Namítala, že soudní řízení je v zásadě veřejné, takže uvedený názor nemá opodstatnění. Praxe ale je – nebo aspoň tehdy byla – taková, že Nejvyšší soud ČR většinu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona učinil v neveřejném zasedání. Nařízení veřejného zasedání se vždy hodnotilo jako záblesk naděje na úspěch stížnosti. Je škoda, že obhajoba si nevyžádala výslech předsedy příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR jako svědka.

Za nepatřičnou považuji poznámku paní soudkyně, že Vlastmil Matula se měl zamyslet, zda by nebylo na místě navrhnout uvalení vazby na odsouzené  v případě, že by Nejvyšší soud ČR zrušil jejich rozsudky: to je ale výlučná starost soudu.

Celá záležitost je varováním pro úředníky ministerstva: jistota, že jako servis pro ministra nemohou být nepříjemně postiženi za chybu v práci, je od tohoto případu iluzorní.

Nemohu si odpustit poznámku, že tento proces se nemusel konat, kdyby politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil nepocítil touhu „vytáhnout“ se na  úkor své předchůdkyně, s kterou se profesní zkušeností nemůže měřit. Daniela Kovářová podala během svého působení ve funkci velký počet stížností pro porušení zákona, jež byly většinou úspěšné. Několik málo z nich Nejvyšší soud ČR nestihl projednat před vypršením jejího mandátu. Slušný člověk na místě jejího nástupce by je nechal doběhnout s vědomím, že paní ministryně je podala v rámci svých oprávnění a odpovědnosti. Kromě drzosti jej nic neopravňovalo, aby bez znalosti trestních spisů napravoval její rozhodnutí. Mimo to jej nic kromě drzosti neopravňovalo, aby stažením stížnosti, ke které již bylo nařízeno veřejné jednání, projevil nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR. Ostatně díky jeho zásahu pátrání po odsouzených mohlo být zahájeno později, než by k němu došlo, kdyby Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona projednal a zamítl ji. Odsouzení by se i bez Pospíšilova zásahu nakonec stejně vrátili do vězení, pokud by ovšem v navazujícím řízení nebyla prokázána jejich nevina.

Capo di tutti capi z „kauzy Čunek“ ve skutečnosti nikomu a ničemu neprospěl, jen pod vlivem „práskačů“ z ministerstva zásahem do rozhodovací činnosti soudu napáchal velké škody.

Hodnocení odůvodnění rozsudku bez znalosti písemného vyhotovení má jen prozatímní povahu. Podstatné ale je, že prvostupňový rozsudek bez potvrzení odvolacím soudem má pouze cenu ušpiněného papíru. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak si odvolací soud poradí s úskokem soudkyně Márie Petrovkové při „zneškodnění“ rozhodnutí Ústavního soudu.

  

  

TÝRÁNÍ NADUŽÍVÁNÍM VAZBY

Před několika dny se veřejnost z různých zdrojů dověděla, že Shahram Zadeh, český občan íránské národnosti, zůstane na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně  jako soudu stížnostního nadále ve vazbě, ač Městský soud v Brně jako soud 1.stupně rozhodl 11.dubna 2017 o jeho propuštění. Není to vlastně žádná novina, spíše „stařina“ : krajský soud rozhodl již 25. května 2017, čili veřejnost se o jeho rozhodnutí dovídá téměř s měsíčním zpožděním. Není to žádná tragédie, protože ji osud obviněného stejně nezajímá. Závažnější je zjištění, že obhájci dostali usnesení krajského soudu až 19. června 2017. Poznali sice z výsledku, že stížnostní soud vyhověl přání státního zástupce Michala Galáta, aby pan obviněný zůstal nadále ve vazbě,  ale důvody neznali: soud je odkázal na písemné  vyhotovení rozhodnutí a odmítl dříve cokoli sdělit.

Případ mě zajímá, protože v souladu se zásadami spolku Šalamoun soudím, že platí presumpce neviny a každý obviněný má nárok na spravedlivý proces, i když se mu přisuzuje spáchání  závažného trestného činu. V této kauze nacházím mimořádnou koncentraci porušení trestního řádu a ústavních práv, proti nimž musím protestovat bez ohledu na to, zda v dalším řízení bude Shahram Zadeh odsouzen nebo zproštěn. Nemohu souhlasit s názorem, že z důvodu vyššího společenského zájmu lze pravidla férového procesu zanedbat.

Průběh vazebního řízení s Shahramem Zadehem mimo jiné ukazuje, jak orgány činné v trestním řízení dokáží obcházet ustanovení trestního řádu v neprospěch obviněného, jak zneužívají každé neurčitosti ustanovení trestního řádu na  úkor své oběti. Na vazebně stíhaného se obecně vztahuje ústavně zaručená presumpce neviny, ale příslušné orgány toho často nedbají, v této kauze ze zásady. Všechny úkony vazebního řízení mají probíhat bez průtahů, aby omezení osobní svobody vazbou bylo co nejkratší. Ale v této kauze jsou průtahy trpěny a možná i chváleny. Soud musí rozhodnutí o uvalení vazby přezkoumat každé tři měsíce. Tři měsíce se ale případně dají  liknavostí nebo zlovůlí orgánů protáhnout o celé týdny. Koluzní vazba nesmí trvat déle než tři měsíce ode dne omezení osobní svobody, pokud ji neprodlouží soud, ale když ji státní zástupce včas nezastaví (což se stalo v tomto případě), nic se mu nestane.

V daném případě vzbuzuje pozornost dlouhý interval mezi vydáním usnesení o propuštění Shahrama Zadeha z vazby dne 11. dubna 2017 a rozhodnutím o stížnosti státního zástupce až 25. května 2017. Pokud by si obviněný stěžoval na průtahy, určitě by neuspěl: dostalo by se mu vyrozumění, že vypracování písemného vyhotovení usnesení bylo náročné a nastudování spisu stížnostním soudem si vyžádalo přesně tolik času, kolik se spotřebovalo. Zastřen zůstává podíl státního zástupce Michala Galáta na průtazích: kdyby se dostavil k vyhlášení usnesení vazebního soudu, mohl se na místě vzdát práva stížnosti a Shahram Zadeh by byl hned 11.dubna 2017 propuštěn. Stejně tak mohl stížnost proti rozhodnutí o propuštění na svobodu na místě nadiktovat do protokolu a spustit tak stížnostní řízení bez průtahů. Protože v podstatě pohrdá soudem a byl rozhodnutý v případě vydání rozhodnutí o  propuštění pana obviněného podat za každou cenu stížnost, a to bez ohledu na to, čím soud své rozhodnutí odůvodní,  k vyhlášení se nedostavil a v poklidu pak čekal na doručení písemného vyhotovení usnesení. Teprve pak napsal stížnost. Tím zdržel postoupení vazebního spisu stížnostnímu soudu. Ten s jejím projednáním nespěchal, a když konečně rozhodl, potřeboval 25 kalendářních dní na vypracování a doručení pětistránkového usnesení: každý den, o který bude obviněný déle ve vazbě, je brněnským soudcům a olomouckým žalobcům dobrý. Tříměsíční lhůta pro další prověření platnosti vazebních důvodů neběží ani od 11. dubna 2017, kdy soud rozhodl o propuštění obviněného z vazby, ani od 25. května 2017, kdy soud rozhodl ponechat jej nadále ve vazbě, ale až od 19. června 2017. Liknavostí zúčastněných orgánů bylo samozřejmě oddáleno i případné použití mimořádných opravných prostředků ke zrušení usnesení stížnostního soudu z 25.května 2017.

Mediální zprávy o ponechání Shahrama Zadeha ve vazbě o záměrném protahování vazebního řízení nic neříkají a o důvodech jeho věznění podávají velmi povrchní informaci. Dovídáme se jen, že „Zadeh je obžalovaný z daňových úniků, ve vazbě je ale kvůli ovlivňování svědka.“ Upozornění na stíhání kvůli daňovým únikům je obligatorní součástí každé mediální zprávy o kauzách Shahrama Zadeha, protože potírání daňových úniků je módní záležitost a navozuje se tak přesvědčení veřejnosti, že jakékoli příkoří, jež se mu děje, je ospravedlnitelné jeho účastí na okrádání státu. Že platí presumpce neviny a obžalovanému zatím soud vinu neprokázal ?  Koho to zajímá ? Takže ve veřejnosti vzniká jen dojem, že Shahram Zadeh je zaplaťpánbůh stále ve vazbě, ač o důvodech vazebního stíhání ani o podrobnostech  stíhání kvůli daňovým únikům jí není nic známo .

Podle obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jehož místní příslušnost pro tuto kauzu mi není jasná, Shahram Zadeh měl být hlavou rozvětvené sítě pachatelů, kteří během 13 měsíců při obchodech s pohonnými hmotami okradli stát o 2,5 miliardy Kč krácením nebo neodváděním daně z přidané hodnoty. Spolu s ním je obžalováno dalších čtrnáct osob. Nejsou běžně známy některé pikantní podrobnosti: tak např. škoda 2,25 miliardy Kč vznikla v době vyšetřování této trestné činnosti, tedy přímo pod rukama policie a dozorového státního zástupce Aleše Sosíka. Mimo to státní zástupce Aleš Sosík tak spěchal s podáním obžaloby, aby nemusel po roce propustit Shahrama Zadeha z útěkové vazby, že resignoval na ustanovení všech členů zločinného uskupení. Některým tak zajistil beztrestnost.

Hlavní osobou podvodné sítě na počátku vyšetřování byl Petr Pfeifer, zakladatel a vedoucí činitel řídících společností podvodné sítě. Z neznámých důvodů státní zástupce Aleš Sosík z něj najednou udělal korunního svědka obžaloby (zavedl do praxe dosud neznámý institut spolupracujícího pachatele), dokumentaci o vyšetřování jeho činnosti odstranil z trestního spisu a na jeho místo do puzzle trestního řízení dosadil Shahrama Zadeha. O jeho účasti se bezpečně ví pouze tolik, že s Pfeiferovou organizací přišel do styku v době, kdy již její obchody běžely několik měsíců naplno. Jeho firma Strong Strike  a.s. půjčila Pfeiferovým společnostem na rozvoj jejích obchodů značnou částku bez standardní záruky a sám Petr Pfeifer si pro své osobní potřeby vypůjčil několik milionů Kč (poslat věřitele do vězení je oblíbený trik podvodníků).

Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno v lednu r. 2016 a dosud doklopýtalo pouze k dokončení prvotních výslechů všech obžalovaných. Většina spoluobžalovaných Shahrama Zadeha nezná a neusvědčovali jej ani spolupracující obžalovaní. Ve vztahu k jeho osobě obžaloba zatím zdánlivě stojí na vodě, neboť není jasné, jakými úkony a s jakými pravomocemi řídil davy lidí, kteří o jeho existenci neměli tušení. Ovšem mají být slyšeny desítky svědků a zkoumány odposlechy a balíky listinných důkazů, takže nelze vyloučit, že během následujících dvou až tří let se postavení Shahrama Zadeha v důkazní situaci změní. Zatím ale má právo na respektování presumpce neviny.

V souvislosti s tímto řízením strávil Shahram Zadeh 22 měsíců ve vazbě. Na svobodu se dostal v únoru r. 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Hned po opuštění věznice, ještě na jejím dvoře, jej zadržela policie, protože státní zástupce KSZ Brno Jiří Kadlec si zamanul, že ně něj nechá uvalit předběžnou (ze zákona časově neohraničenou) vazbu. Krajský soud v Brně ale tehdy Kadlecovu zločinnému návrhu nevyhověl, mimo jiné též s ohledem na složenou kauci. Nicméně touha mít na účtě 150 milionů Kč a přesto obviněného ve vazbě se pronásledovatelům Shahrama Zadeha z hlav nevykouřila. Nešťastník byl znova zadržen 2.prosince 2016 a v neděli 4. prosince 2016 jej soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek na návrh státního zástupce VSZ Olomouc Michala Galáta vzal znova do vazby, a to ze všech zákonných vazebních důvodů: do vazby útěkové, koluzní i předstižné.

Soudě podle sdělení obvinění a návrhu na uvalení vazby je Shahram Zadeh nadán nadpřirozenými schopnosti. Již někdy v první třetině r.2015 ustavil z vazby zločinné uskupení, které mělo obstarat svědectví v jeho prospěch ve výše zmíněném řízení kvůli daňovým únikům, popř. mělo znevážit svědectví svědků, kteří v přípravném řízení svědčili proti němu. Jako „bonus“ mělo uskupení připravit a uplatnit trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Nejspíš telepaticky, aniž by se s ním ve vazbě setkal,  zmocnil advokáta O.K. operativním řízením uskupení. Tomu se podařilo najít osoby s pestrou kriminální minulostí, které sepsaly potřebná písemná prohlášení a dokonce podaly trestní oznámení na policisty. Vydělaly si tím slušné peníze. Tito bona fide pomocníci Shahrama Zadeha měli drobnou vadu: jednalo se o spolupracovníky policie, kteří dokonce odváděli policii vydělané peníze. Šéf zločinného uskupení, jehož členy jsou spolupracovníci policie, je skutečně neobvyklý úkaz.

Svědky-spolupracovníky policie  dodané dokumenty měl Shahram Zadeh k disposici v době, kdy několik dní vypovídal v hlavním líčení u Krajského soudu v Brně. Nepoužil je ani jako celek, ani citacemi jejich částí.  V té době nevěděl, že jde o výrobky spolupracovníků policie. Je tedy jisté, že dokumenty nepoužil k ovlivnění soudu a naopak není jisté, že by je použil později. Je ostatně velmi pravděpodobné, že soud by vyjádření svědků-spolupracovníků PČR odmítl jako účelově změněná proti jejich výpovědím v přípravném řízení. Jako laik soudím, že jednání Shahrama Zadeha lze v nejhorším případě kvalifikovat jako přípravu trestného činu, a ta není v daných případech trestná. Vyplývá z toho absolutní nesmyslnost, ba nepřípustnost návrhu na uvalení vazby. 

Na rozhodnutí krajského soudu, jmenovitě soudce Miroslava Dlouhého, o ponechání Shahrama Zadeha ve vazbě, je nejzajímavější a zřejmě nezákonné rozhodnutí o uvalení útěkové vazby. Krajský soud v Brně jej v únoru r.2016 propustil z útěkové vazby po složení rekordní kauce a s vymezením různých doplňkových povinností, které pak pan obžalovaný vzorně plnil. Když se státní zástupce Jiří Kadlec pokusil dostat Shahrama Zadeha znova do vazby, soudce krajského soudu mu nevyhověl právě s ohledem na složení rekordní kauce a na doplňková omezení, která jeho propuštění na svobodu provázela. Krajský soud v Brně se tedy může pochlubit, že jeho soudci hodnotí stejné pojistky proti útěku obviněného protichůdně, v případě soudce Miroslava Dlouhého dle mého laického názoru zcela v rozporu se zdravým selským rozumem. Je to pro soud ostuda.

Koluzní vazba ze zákona vypršela, takže vedle zjevně nesmyslného důvodu obav z útěku obviněného zdánlivě zůstává k disposici pro úvahy o uvalení vazby pouze předcházení v pokračování trestné činnosti. Soud 1.stupně zjistil, že tento důvod dosud trvá, ale shledal jej tak málo významným, že připustil nahrazení vazby předstižné jinými opatřeními a rozhodl o propuštění Shahrama Zadeha z vazby. Krajský soud bez srozumitelného vysvětlení vyhodnotil zjištění soudu 1.stupně přesně opačně: dle jeho názoru by pan obviněný po propuštění na svobodu mohl v trestné činnosti pokračovat. Svou geniální myšlenku nijak nerozvedl. Nevysvětlil, s kým by Shahram Zadeh v trestné činnosti pokračoval, když všichni členové smyšleného zločinného uskupení  prošli vazbou nebo se demaskovali jako spolupracovníci policie  a jistě si dají dobrý pozor, aby se do péče Policie České republiky znova nedostali. Shahram Zadeh je vysoce inteligentní člověk a jistě vyvodí závěry ze zjištění, že platil za výtvory spolupracovníků policie. Důvod k vazbě předstižné zde jako laik nevidím.

Kauza je zajímavá i jako výpověď o tom, jak to vypadá s rovností stran řízení. Když si stěžoval obž. Michal Šimák, že se policisté snažili přimět jej vydíráním k podání křivého svědectví proti Shahramu Zadehovi, kterého vůbec neznal, a Generální inspekce bezpečnostních sborů zahájila vyšetřování, státní zastupitelství jí věc odebralo a předalo policii. Není známo, že by se policisté dostali do vazby či že by byli trestně stíhání. Když Shahram Zadeh přijal nabízený „protijed“ proti výpovědím Petra Pfeifera a Martina Valentoviče v přípravném řízení, které považoval za křivé, dostal se do vazby.

Z celého postupu státního zástupce VSZ Olomouc Michaela Galáta a „spřízněných“ brněnských soudců čpí účelovost: Shahram Zadeh musí být za mřížemi, i když má nárok na uplatnění presumpce neviny. Jeho životním zájmem je dosažení zprošťujícího rozsudku. Proto nemůže uprchnout.

Jeho pronásledovatelé jsou asi vybaveni notnou dávkou sadismu: kromě toho, že týrají nadbytečnou vazbou pana obviněného, trápí i jeho těhotnou manželku. Hodnotím to jako zvlášť odpornou bezohlednost.