SAMOSPASITELNOST REKODIFIKACE PROCESNÍCH PŘEDPISŮ

Poprask kolem rozhodnutí Nejvyššího soudu CR o vystěhování členů SBD Svatopluk z jejich domů rozvířil širší diskusi o stavu justice. Strhla se kritika na zdlouhavost soudního řízení a mnoho lidí si začalo myslet, že to je jeho hlavní nectnost. Do vřavy zasáhl předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal názorem, že   „politici se diví rychlosti řízení, ale od roku 1989 nevytvořili procesní předpisy“, uplatněným např. v článku na České justici. Se svou troškou do mlýna přispěchal i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá, že by zrychlení trestního řízení prospěl ještě výraznější přesun dokazování z přípravného řízení přímo před soud – s upřímným podotekem, že trestnímu řízení příliš nerozumí.

Nejde o osamělé názory dvou vrcholných představitelů soudnictví. Ozývají se ze všech stran, takže občan by snadno mohl propadnout dojmu, že hlavní příčinou často neuvěřitelné zdlouhavosti soudních řízení je právě používání zastaralých procesních předpisů. Zásadní přepsání procesních řádů se tak zdá být  samospasitelným opatřením, jež z průtahů řízení udělá neznámý pojem.

Je pravda, že oba hlavní procesní předpisy přežily změnu režimu. Občanský soudní řád pochází z r.1963, trestní dokonce z r.1961. Oba prošly desítkami novelizací, jimiž se měly přizpůsobit novému pojetí práva. Výskyt zrušených paragrafů snižuje jejich přehlednost. Velkou změnou prošel trestní řád, do něhož vplynula přibližně stovka paragrafů z práva Evropské unie. Nové procesní  předpisy by byly ucelenější, přehlednější. Není ale vůbec jisté, že by po krátkém čase jejich užívání nezačalo od soudců zaznívat určité zklamání, jak je tomu u nového trestního zákoníku, o němž mnozí říkají, že se sice změnilo číslování paragrafů, ale jinak se nic podstatného nestalo. Účinnost rekodifikace trestního řádu by nebyla uspokojivá, pokud by současně nedošlo k přepsání zákona o soudech a soudcích, zákona o státním zastupitelství a navazujících vyhlášek, čili k zásadní reformě trestního řízení. Hlasatelé neúnosnosti dalšího používání dosavadních procesních předpisů tak vytvářejí společenskou poptávku po obrovském objemu legislativní práce, kterou bude muset někdo vykonat a někdo zaplatit. Zkušenost z procesu vzniku nového trestního zákoníku a nového občanského zákoníku vyvolává pochybnost, zda lze očekávat, že k přepsání procesních předpisů dojde během jednoho vládního mandátu, zvlášť dojde-li k dalším změnám v osobě ministra.

Z pohledu laika, který strávil stovky hodin sledováním průběhu trestních procesů v soudních síních různých soudů a nahlédl i do přípravného řízení, bych nenašel námitky, pokud se stát rozhodne zmíněné legislativní změny provést bez ohledu na jejich nákladnost. Domnívám se však, že jejich vliv na chod trestního řízení bude podstatně menší, než se propagátoři změn domnívají. Vedle legislativních překážek pro hladký průběh trestního řízení působí další vlivy, které žádná právní úprava neodstraní, a ty budou hrát roli i nadále.

Nelze očekávat, že by novelizace odbourala zásadu, že ten, kdo v trestním řízení rozhoduje, musí mít k disposici příslušný trestní spis. Ten je ale v originále jen jeden a na základě kopií rozhodovat nelze. Někdy to má kuriózní důsledky. Zažil jsem propuštění z vazby obžalovaného z vraždy, jemuž soudkyně prodloužila vazbu, ač spis se nacházel u jiného soudu, který nutnost rozhodnutí o vazbě přehlédl. Nadřízený soud její rozhodnutí z formálních důvodů zrušil a obžalovaný se ocitl na svobodě, neznaje důvod propuštění. Stává se, že vyřízení věci není možné bez použití trestního spisu z jiného procesu a řízení zůstane stát, protože požadovaný spis nelze momentálně získat. Zažil jsem odblokování řízení k dovolání po třech letech od podání návrhu právě kvůli zatoulanému spisu. To je problém řešitelný zřízením digitální knihovny trestních spisů, jež by umožnilo, aby se spisem nakládalo více subjektů současně a nezávisle na sobě. Digitalizaci soudních spisů požadují Piráti a je to požadavek rozumný a oprávněný, nicméně jeho uskutečnění může trvat několik let a bude nesmírně nákladné.

Jiným velkým problémem je nekázeň svědků, kteří neuposlechnutím předvolání často donutí soud k odročení řízení. Čím větší proces, tím více svědků, tím citelněji se tento vliv uplatňuje.

S nekázní svědků si asi rekodifikace trestního řádu neporadí.

Mohli by si poradit žalobci i soudci uvážlivějším přístupem k vytváření „monstrprocesů“. Zdánlivě získávají čas tím, že důkazy, svědčící proti všem skupinám projednávaných obžalovaných, projednají najednou. Nedbají na to, že přihozením některých obžalovaných k hlavní skupině je přinutí zúčastňovat se jednání, jež z hlediska jejich obžaloby nemá žádný význam. Za jejich zmarněný čas asi jednou stát zaplatí odškodné.

Ale legislativci  by si mohli poradit s nepříjemným jevem, kterým je až trojí opakování výslechu svědka v rámci jednoho řízení.  Většinu svědků vyslýchá policie ve fázi prověřování podezření, pak znova za přítomnosti obhájců v přípravném řízení. Platí zásada, že rozhodující jsou důkazy, provedené před soudem. Pokud pak žalobce nebo obhájci trvají na výslechu svědků před soudem,  soud je zve potřetí, někdy i s několikaletým odstupem od výpovědi v přípravném řízení. Je věcí žalobce a obhájců, kolik svědků nechají předvolat. Pokud svědek před soudem nevypovídá z jakýchkoli důvodů, může jeho výslech nahradit čtení výpovědi z přípravného řízení. Nabízí se zde úvaha pro legislativce, zda by bylo možné jednu ze tří svědeckých výpovědí vypustit, aniž by při tom došlo ke snížení průkaznosti dokazování.

Délku řízení neovlivňuje jen počet stání hlavního líčení a jejich časové rozestupy, ale i délka různých doprovodných úkonů, jako je např. příprava ústního vyhlášení rozsudku či vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Pro ně jsou trestním řádem stanoveny procesní lhůty, které však mají povahu pouze pořádkovou, čili jejich dodržování nelze vynutit, nedodržování trestat. Předseda soudu má právo povolit soudci překročení procesní lhůty, někdy jen v omezeném rozsahu. V praxi se setkáváme s libovolným nedodržováním procesních lhůt a s povolováním jejich překročení i nad rámec povolené meze. Perličkou je stížnost proti sdělení policejního orgánu o zahájení úkonů trestního stíhání, pro jejíž vyřízení  není stanovena procesní lhůta a státní zástupci často rozhodují až po několika týdnech nebo i měsících, během nichž přípravné řízení nerušeně pokračuje. Obecně v tomto ohledu dochází k porušení zásady rovnosti stran. Např. občan má na podání zmíněné stížnosti lhůtu tří dnů a často nemá ani možnost před jejím  podáním nahlédnout do spisu, takže si stěžuje naslepo. Je tedy v jednoznačné nevýhodě proti policii a státnímu zástupci. Stěžovat si na nedodržení lhůty pro přípravu ústního vyhlášení rozsudku nebo pro jeho písemné vyhotovení je bezúčelné, protože vedení soudu loudavého soudce zpravidla zakryje sdělením o povolení překročení lhůty. Zpřísnění a zavedení vymahatelnosti procesních lhůt všech článků řetězce trestního řízení novelizací trestního řádu by jistě přispělo k urychlení řízení a navíc by posílilo rovnost stran trestního řízení.

Není správné posuzovat délku řízení jako vzdálenost od zahájení prověřování do rozsudku 1.stupně. Pokud tak činí některé státní orgány, samy před sebou zastírají hrůznost procesů, pokračujících v odvolacím řízení a cestou mimořádných opravných prostředků třeba i mnoho let. Branou do pekel pak může být právě prosazení zásady přednostního významu dokazování před soudem, kterou si mnozí policisté a státní zástupci vykládají tak, že smí podat obžalobu s podstatnými  mezerami v dokazování. Nalézací soud pak buď zvládne doplnění dokazování za cenu časové ztráty, nebo dospěje k mylnému rozsudku na základě neúplného dokazování, který mu pak vrátí odvolací soud k doplnění dokazování a vznikají další ztráty času. Tento nešvar patrně nelze odstranit úpravou trestního řádu.

Justice má nástroj, jímž se může proti nesvědomitosti žalobců ve výše zmíněných případech bránit předběžným projednáním obžaloby a jejím vrácením žalobci k dopracování. Bohužel jej používá málo a často se stává, že ke stížnosti žalobce stížnostní soud rozhodnutí nalézacího soudu zruší, neboť je přece třeba spěchat : nedostatky obžaloby se přece dají „dohonit“ v dokazování před soudem. Časové ztráty v tomto případě nevznikají kvůli nedostatkům trestního řádu, ale kvůli nesvědomitosti státních zástupců a soudců.

Průtahy vznikají i jako výsledek neodpovědnosti a neumětelství soudců, které rovněž nový trestní  řád neodstraní. V rámci jednoho soudu lze nalézt soudce, jejichž zájem o rychlý běh soudního řízení je zásadně odlišný.  Jsou tací, kteří od prvního stání dávají jednoznačně najevo, že si přejí věc dovést k rozsudku bez zbytečných odkladů a využívají zákonných možností k překonání překážek, které se jejich záměru staví do cesty. Např. vzniknou-li nepředvídané překážky pro provedení hlavního líčení, nepošlou domů svědky, kteří přijeli zdaleka, ale provedou jejich výslech mimo hlavní líčení.  Bohužel někdy to přeženou a vyvíjejí nátlak na lékaře, aby ukončil pracovní neschopnost obžalovaného. Že takový postup není humánní ? Copak obžalovaní zasluhují v očích těchto soudců humánní nakládání ? Vždyť jsou pro bohy v taláru jen lidský odpad. Jiní soudci ale odročují hlavní líčení pod nejrůznějšími záminkami, třeba proto, že odpoledne má být horko (nežertuji!), a přerušují je i na celé měsíce. Proces se pak vleče dlouhé roky a soudce ke spěchu nikdo nepřiměje. Jeho nadřízení námitky proti svéráznému vedení hlavního líčení odmítají. Nebo máme ve sboru soudců nemocného člověka, který by celodenní vedení hlavního líčení neustál, a nevyužívá proto plně pracovní dobu. Asi by měl mít jen částečný úvazek nebo by neměl soudit vůbec. Ale stavovská solidarita jej před omezením pracovního úvazku nebo před odesláním do předčasného důchodu chrání. Existence tak velkých rozdílů v chování soudců v rámci jednoho soudu ukazují na malou náročnost předsedy soudu vůči podřízeným, ale to je věc lidské povahy a úpravou trestního řádu nelze docílit změny.

Z hlediska laického pozorovatele trestního řízení nepovažuji snahy o zrychlování trestních procesů za prvořadý cíl, o který je třeba usilovat. Průtahy v řízení lze přežít, nepřijatelné jsou zmetky v podobě odsouzení nevinných lidí nebo ukládání nepřiměřených trestů. V této souvislosti odmítám nápady, aby se ke zrychlení procesů šlo cestou omezení práv obhajoby. Ani mne netěší „kouzla“ některých obhájců,  kteří si jsou vědomi, že jejich klient musí být odsouzen, ale snaží se ten okamžik oddalovat za každou cenu. Klientovi tím ve skutečnosti příliš neprospívají, protože oddalují okamžik jeho návratu z výkonu trestu. Prospívají pouze svým zájmům.  Nicméně okleštění možností obhajoby by vedlo ke zvýšení výskytu nespravedlivých rozsudků, proto je třeba je rozhodně odmítnout.

 

A CO TROJKY Z CHOVÁNÍ ?

Když sociální demokraté překonali odpor k vládnutí s trestně stíhaným předsedou vlády,  političtí pidižvíci, kteří stále ještě nedokáží unést volební neúspěch, přišli o potěšení z překážení ustavení koaliční vlády. Museli si najít jinou hračku, a tou se stalo zkoumání diplomových prací členů vlády. Jejich záměr je jasný: když už vláda vznikla, ať se aspoň nedaří její konzolidace. To zde ještě nebylo, aby pár dní po ustavení vlády museli dva ministři opustit svá křesla a třetímu by to hrozilo. Snad je každému jasné, že vláda, kterou škodiči takto na pokračování rozkládají, nebude moci plnit své úkoly bezvadně, a budou vznikat škody, proti nimž údajně neoprávněně přijatá dotace na Čapí hnízdo má rozměr pár drobných. Jistě to vědí i škodiči, ale nevadí jim to: z cizího krev neteče, daňoví poplatníci jejich hrátky rádi zaplatí.

Padne-li pod tlakem protiplagiátorské inkvizice ministr Metnar, bude na místě otázka, zda to již skončilo, či kdo přijde na řadu jako další. Ministři vlády by se měli začít bát, zda ve svých diplomových pracích rozmístili správně úvozovky, či zda v nich inkvizitoři nenajdou jiné závady. Se zájmem očekávám, zda a kdy se na pranýř dostane diplomová práce Andreje Babiše. Jistě ji inkvizitoři budou zkoumat s mimořádnou a zlovolnou pečlivostí.  Není ale jisté, že bude klid, pokud se nenajde žádná další zpochybnitelná diplomová práce. Možná pak dojde na zjišťování, zda ministři jako středoškolští studenti v postpubertálním věku nezlobili  a nenosili na vysvědčení trojky z chování. Protože ve vládě převažují muži, škodiči se mohou zhlédnout v amerických poměrech a přijít s odhalováním špatného zacházení s ženami. Ministryně se mohou těšit na odhalování temných míst v historii jejich vztahů s muži či ženami. Naše společnost se skládá z lidí hříšných a političtí reprezentanti nejsou andělé. Na každého lze něco najít, z čeho mohou novináři vyrobit obrovské znevážení osobnosti. Vládu světců Andrej Babiš skutečně sestavit nemůže a nedokázal by to ani Petr Fiala, kdyby Miloš Zeman ztratil schopnost úsudku a jmenoval jej.

Ať je to tak nebo tak, do politického soutěžení se vnášejí odpuzující praktiky, které se v takovém rozsahu nikdy dříve neužívaly. Dosud nikdy zde nebyla opozice, která by ve volbách utrpěla tak velkou porážku ze strany vítěze, jako v našem případě. A nikdy dříve poražená opozice nenahradila politický boj skandalizací vítězů. Je nejvyšší čas učinit přítrž dalšímu pokračování tohoto vývoje.

Chyba je ovšem i na straně těch, kteří přijali hru záškodníků a byli ochotni s kýmkoli se bavit o svých údajných poklescích a dokonce se cítit provinile a uvažovat o  resignaci. Neměli k tomu důvod. Všichni řádně obhájili své diplomové práce v regulérním řízení, žádný nevystudoval plzeňskou právnickou fakultu za pár měsíců, jejich diplomy jsou platné a další debaty jsou z právního hlediska bezvýznamné. Ani z etického hlediska nevidím žádný zásadní důvod k resignaci. Údajného plagiátorství se dopouštěli převážně v úvodních částech diplomových prací, tedy v přehledech dosažených výsledků bádání. V podstatě jde o literární rešerše, kde se nepředpokládá vnášení vlastních myšlenek. Studenti tvořili práce pod vedením pedagogických pracovníků, kteří nenašli důvod, proč by práce neměla být předložena státní zkušební komisi. Použitím citací, neoznačených uvozovkami, věda a společnost neutrpěly žádnou velkou škodu. Zejména u prací starších deseti let lze namítat, že není přiměřené uplatňovat na ně zpětně dnešní etická měřítka.

Má-li být údajné plagiátorství důkazem o osobnostní vadě, která svého nositele činí nezpůsobilým pro výkon funkce ministra, je to osamělý důkaz, na jehož základě nelze vyvozovat o osobnosti žádné závěry. Ostatně skutečnost, že se diplomant dopustil drobného prohřešku, nedokazuje, že po uplynutí řady let nemohl vyzrát ve vysoce odpovědnou a výkonnou osobnost.

 Nejvýraznějším důkazem nesmyslnosti tohoto honu na čarodějnice je práce Taťany Malé z Mendelovy univerzity: inkvizitoři vznesli námitky pouze proti přehledu dosavadních poznatků, který má ve skutečnosti jen formální význam. V experimentální části práce naopak přinesla nové poznatky, byla originální, byla v pořádku. Čím takto vypracovaná práce diskvalifikovala paní exministryni Taťanu Malou pro výkon funkce ministryně ? Domnívám se, že ničím a pan předseda vlády pochybil, když ji v kritickou chvíli nepodržel. Kdyby se zachoval jinak, hon na plagiátory by patrně nepokračoval, protože škodiči by zjistili, že jejich fízlování nepřináší výsledky, přiměřené vkladům špinavosti. Kamenování ministryně by škodiče po čase přestalo bavit a život by šel dál i bez potřeby výměny ministra.

Věc má další stránku. Někdo záškodnické akce vymýšlí a  organizuje a platí škodiče. Ti ale svým počínáním vyvolávají poruchy v činnosti veledůležitého orgánu státní moci, tedy vlády. Dostávají se na hranu trestního zákoníku a není vyloučeno, že při dalších akcích přes ni přepadnou ke své škodě. Ti, kteří je do akcí vyslali, ale zůstanou mimo hru, jejich darebáctvím záštitu neposkytnou, umyjí si ruce. Škodiči by se měli dát na ústup dokud je čas. Zítra může být pozdě.

V každém případě metody, jež užívá protibabišovská opozice, nepatří do rámce poctivého politického boje o moc v demokratickém právním státě. Proto je na místě je odmítnout.   

KAUZA ZEMCI: VŠECKO JE JINAK

U Krajského soudu v Brně práchniví hromada dovolání odsouzených z kauzy sp.zn. 46 T 7/2013, veřejnosti známé jako „kauza Vitásková“. Dovolatelé jsou ve vězení a upínají naděje k Nejvyššímu soudu ČR, že napraví rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze 17.ledna 2018, nebo jim možná přeruší výkon trestu do svého meritorního rozhodnutí. S napětím čeká na jednání Nejvyššího soudu ČR také Alena Vitásková, jediná ze všech obviněných zproštěná obžaloby : zprošťující rozsudek napadl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který si přeje, aby ji soud odsoudil aspoň k podmíněnému trestu.

Poslední dovolání soud obdržel dne 25. června 2018. Soud by měl podání bez zbytečných průtahů dodat spolu se spisem Nejvyššímu soudu ČR, ale zatím si dává na čas. Není se co divit: spisy jsou ve správě předsedy senátu Aleše Novotného, který nespěchá téměř nikdy. Velkorysé překračování procesních lhůt o týdny a měsíce se v jeho práci vyskytuje často, vždy neméně velkoryse povolované a obhajované místopředsedou soudu Alešem Flídrem, přestože průtahy mívají celkem pravidelně povahu excesu. Pana místopředsedu z průtahů hlava nebolí: jedná se lhůty pořádkové, které dle jeho praxe vlastně ani lhůtami nejsou a není třeba je dodržovat. Jeho postoj ke lhůtám patří k důkazům nerovnosti občanů při jednání se soudy: nedodržení lhůt, stanovených stranám řízení, mívá nepříjemné důsledky, většina lhůt, stanovených soudům, je nevymahatelná.

Je možné, že některým  dovolatelům Nejvyšší soud ČR přeruší výkon trestu, jiné zprostí obžaloby přímo, někteří další se dočkají svobody v navazujícím řízení: všichni se vrátí na svobodu o tolik týdnů či měsíců později, o kolik dříve se spisy mohly dostat na Nejvyšší soud ČR, kdyby nebylo pohrdání svobodou obviněných otalárovaným nedotknutelným panstvem. Soudce nedojímá ani nebezpečí, že stát možná bude muset aspoň některým obviněným zaplatit za průtahy odškodnění: řídí se zásadou, že z cizího krev neteče.

V téže době, kdy na Krajském soudu v Brně probíhá „silážování“ dovolání, ukončil průtahy Ústavní soud, který usnesením č.j. I.ÚS 2082/17 ze dne  21. června 2018 senátu místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka, kdysi člena KSČ a snaživého vojenského prokurátora ve službách protiprávního režimu, odmítl ústavní stížnost společnosti Zdeněk Sun s.r.o. ze dne 3.července 2017, kterou se stěžovatelka bránila proti rozsudku kasačního soudu o neplatnosti vydané licence k provozování fotovoltaické elektrárny.  Patrně přibližně v téže době rozhodl Ústavní  soud o souběžné ústavní stížnosti společnosti Saša Sun s.r.o., ale usnesení není zatím na internetových stránkách Ústavního soudu zveřejněné. Rozhodnutí Ústavního soudu přináší investorovi jistotu, že utrpí finanční škodu ve stovkách milionů Kč. Elektrárny mu nevyprodukují prostředky na splácení miliardového úvěru. Ústavní soudce to nezajímá, protože zvykovým právem mají zajištěno, že smí beztrestně škodit občanům i firmám. K jejich cti je třeba  uznat, že pokud při vyhodnocování rozsudku kasačního soudu setrvali v rámci formálního práva, sotva mohli rozhodnout jinak. Kdyby nedopatřením sáhli k zdravému selskému rozumu, museli by rozhodnout přesně opačně a zcela jistě by své rozhodnutí dokázali vystavět formálně právně tak dovedně, že by proti němu nemohlo být námitek. Jenže požadavek na užívání zdravého selského rozumu ústavními soudci je zřejmě nepřiměřený profesním deformacím jejich myšlení. Kauza „Zdeněk Sun“ není ostatně jediným případem z poslední doby o nadvládě formalistického myšlení nad přirozeným právem. Ještě průhlednější to je v případě nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci držení ve vazbě obž. Shahrama Abdullaha Zadeha. Soud rozhodl, že mezi dvěma trestními procesy téhož odsouzeného, souvisejícími věcně a spojených pravděpodobností ukládání souhrnného trestu, je neprostupná zeď, takže rekordní kauce, složená v jednom procesu, neslouží jako pojistka proti útěku v druhém, a trvání vazby v obou procesech se nesčítá. Zde došlo nejen k opomenutí zdravého selského rozumu, ale i k ignorování judikatury ESLP.

Pokud by byla pravda vše, z čeho viní investora orgány činné v trestním řízení i správní soudy a čemu uvěřil Pavel Zeman, když se pokusil ublížit  Aleně Vitáskové podáním dovolání, Ústavní soud  měl i tak přihlédnout ke skutečnosti, že stát vehnal investory do obtíží nepředvídanou změnou ekonomických podmínek krátce před koncem roku.

Zásadním pochybením všech orgánů, jimž případ prošel  rukama, je ale skutečnost, že trestají investora za jednání několika neodpovědných jedinců, kteří místo poskytnutí poctivé služby, kterou si u nich objednal, Energetickému regulačními úřadu (dále jen ERÚ) v licenčním řízení předložili padělané revizní zprávy, jejichž použití se stalo zásadním důvodem pro odebrání  licence. Investor si padělání revizních zpráv neobjednal, o pochybném jednání subdodavatele nevěděl a ani nedal pokyn k založení padělků do spisu. K tomu je třeba dodat, že falšované zprávy neprošly rukama nikoho, kdo byl oprávněn kontrolovat jejich náležitosti a věcnou správnost. Trestání investora za protiprávní jednání kohosi dalšího a navíc k jeho škodě zjevně vybočuje z ústavněprávního rámce trestního i správního řízení.

Ve srovnání s tím je maličkostí skutečnost, že zúčastněné soudy posuzovaly použití revizních zpráv diletantsky, domnívajíce se, že od jejich obsahu se odvíjí rozhodnutí ERÚ o podané žádosti o licenci. Ve skutečnosti je revizní zpráva povinnou přílohou žádosti. Administrátor licenčního řízení je povinen zkontrolovat, zda žadatel vložil revizní zprávy do spisu, ale tím to pro něj končí, neboť není oprávněn hodnotit jejich obsah. V daném případě rozhodnutí padlo na základě dobrozdání komise pracovníků ERÚ, kteří po ohledání elektrárny na místě doporučili vydání licence poměrem hlasů 2:1. Kromě nich se ohledání zúčastnili různí externí znalci včetně expertního dozoru úvěrující banky, kteří se všichni vyjádřili ve prospěch udělení licence.

V dalším je smutný osud elektrárny Zdeněk Sun dokladem pravdivosti tvrzení, že to, co obhajoba neuhlídá v přípravném řízení nebo ještě snad na začátku hlavního líčení, se později napravuje obtížně, pokud se vůbec napravit dá. A může se nevyplatit přehnané taktizování obhajoby. Podle sdělení obvinění, obžaloby a prvostupňového rozsudku nebyla elektrárna Zdeněk Sun v okamžiku vydání licence dokončena ani zčásti. Je to téměř totéž, jako kdyby orgány tvrdily, že elektrárna neexistovala vůbec. Vrchní soud v Olomouci výraz ani zčásti z výrokové věty svého rozhodnutí vypustil. Tím ovšem upozornil, že soud 1. stupně nedostál povinnosti opatřit pro své rozhodování nezpochybnitelné důkazy, čili nestaral se o zjištění stupně nedokončenosti.  Ve skutečnosti existují nezpochybnitelné důkazy, že na investici za 1,3 miliardy Kč byly ke dni udělení licence nedodělky řádově za několik desítek tisíc Kč a byly takové povahy, že nepřekážely uvedení elektrárny do provozu. Výroková věta obžaloby a prvostupňového rozsudku tak nabývají podobu úmyslného křivého obvinění. Otázka osobní odpovědnosti původců nařčení je tak velmi naléhavá.

Nepravdivé je i tvrzení, přijaté všemi články řetězce trestního řízení, že vydáním licence v noci 31.prosince 2010 vznikla škoda, kterou žalobce vypočítal z rozdílu ceny platné v r.2010 a v r.2011 s předpokladem, že investor bude elektřinu dodávat za cenu r.2010 po dobu 20 let. Paradoxní je skutečnost, že již v době podání obžaloby se vyšší cena z r.2010 nepoužívala. Čili škoda podle  úvah žalobce vznikala pouze dva roky. V této souvislosti je ovšem zajímavé zjištění, že fámu o dostatečnosti získání licence a prvního paralelního připojení v r.2010 pro získání zvýhodněné ceny, platné v r.2010, vyvolalo bývalé vedení ERÚ, které na svých internetových stránkách zveřejnilo 27.října 2010 zavádějící výkladové stanovisko k cenovému výměru ERÚ č. 4 z r. 2009. Jeho chybnost potvrdil ERU v tzv. sporném řízení a také Nejvyšší soud ČR. Hlavně jeho platnost odmítl státní podnik OTE a.s, který od 1.1.2013 převzal vyplácení podpory fotovoltaickým elektrárnám a vyplácení ceny r.2010 zastavil. Ovšem lidé, kteří zavádějící zprávu vydali a vytvořili tak podmínky pro škody nejen v této kauze, jsou stále za moudré, chodí k soudu jako svědci obžaloby a nikdo je nestíhá. Potíže mají ti, kteří jejich bludům v dobré víře uvěřili.

Shrnuto: v trestní věci žalobce postavil obžalobu na dvou zcela nepravdivých údajích a soud neučinil vše, co měl a mohl, aby jeho údaje  prověřil.

Soudím, že zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu by si zasloužilo podobné ocenění, jakým prezident republiky ohodnotil rozsudek Nejvyššího soudu ČR, na jehož základě se mají vystěhovat oběti H-systému ze svých domů. Majetková újma, způsobená usnesením Ústavního soudu, je dokonce mnohem větší.

S drzostí laika si troufám tvrdit, že zmíněná usnesení Nejvyššího a Ústavního soudu a jim předcházející rozsudky správních soudů ve věci elektrárny Zdeněk Sun jsou zmetky. Bohužel nejsou zdaleka ojedinělé. Stát vyplácí ročně desítky milionů korun za odškodnění za vadná rozhodnutí, ale výrobci zmetků jsou nedotknutelní, mají zaručenu beztrestnost. Jiná profese než soudci a státní zástupci toto privilegium nemá.

                                                                                                                       

                                                                                                                                                              

JUSTIČNÍ FAKE NEWS ČESKÉ TELEVIZE

V článku „Rozsudek jménem České televize“ z 20.července 2018 jsem se mimo jiné zmínil o očernění obž. Aleny Vitáskové moderátorem Jakubem Železným, který ji dne 8.ledna 2018 v hlavním večerním zpravodajství nařkl, že jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) „měla připustit přidělení licencí elektrárnám, které ale neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny“. Byla to kolosální lež, neboť v době vydání předmětných licencí jeho oběť ještě netušila, že bude pracovat v ERÚ. Zdá se neuvěřitelné, že by redakce zpravodajství neměla správnou informaci, neboť soudní jednání s Alenou Vitáskovou a devíti dalšími obžalovanými média sledovala od zahájení hlavního líčení dne 2. června 2014 s velkou pozorností. Vzhledem k tomu, že dne 8. ledna 2018 začínalo u Vrchního soudu v Olomouci odvolací řízení v dané věci, je na místě podezření, že odvysílání lži mělo paní obžalovanou pohanět v očích veřejnosti a možná i proti ní popudit soudce. Úmysl ale nevyšel, neboť soud ji rozsudkem ze 17. ledna 2018 jako jedinou zprostil obžaloby. Česká televize se jí dosud neomluvila.

Případ není ojedinělý a zdá se, že Česká televize má očerňování a lhaní zakotveno ve svém genetickém kodu.

V novém případě věnovala nechutnou pozornost trestnímu řízení proti bývalému okresnímu šéfovi liberecké policie. Dne 17. července 2018 přiznala naléhavost zprávě, že Ústavní soud zamítl jeho ústavní stížnost. Bylo to zvláštní, protože soud rozhodl již v únoru. Nápadná je ovšem souvislost s narozeninami stěžovatele a nařízením dalšího soudního jednání v jeho věci na 23. července 2018.

V soudním jednání nejde o novou kauzu. Stále ještě pokračuje řízení, jehož hlavní líčení bylo zahájeno 19. října 2010. Zahájení ozvláštnil videozáznam běsnícího předsedy senátu Richarda Skýby, odvysílaný Televizí Nova, což mu vyneslo kázeňské potrestání důtkou místopředsedkyně soudu, která pak dostala důtku od předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové za neoprávněný výkon pravomoci kárného žalobce.  Před soudem stanulo šest obžalovaných a obžaloba je vinila ze sedmi skutků. Jak šel čas dál, odpadali obžalovaní i skutky, nakonec zůstal ve hře pouze policista, který se houževnatě přetahoval o žalostné trosky obžaloby. Některé žalované skutky měly povahu možná kárných provinění, pokud vůbec stály za povšimnutí.

Při hlavním líčení dne 23. července 2018 konečně zprostil soud pana obžalovaného nejzávažnějšího obvinění: údajného vyžadování úplatku. Je to ostudné, protože od začátku procesu bylo jasné, že jde o zlovolné zkreslení smyslu zachyceného  telefonického rozhovoru.

Vedle toho soud projednal „balíček“ obvinění malicherného rázu, u nichž sice shledal bývalého policistu vinným, ale neuložil mu trest. Výsledek je sice pro pana obžalovaného příznivý, ale dříve než jej dosáhl, orgány činné v trestním řízení deset let pustošily život jemu i jeho rodině a zničily mu kariéru. Policie přišla o svědomitého zkušeného profesionála. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když se laicky domnívám, že jeho kriminalizace byla nutná, aby nekonkuroval jiným při výběru prvního krajského ředitele policie v Liberci.

Českou televizi příznivý výsledek procesu neodvedl od záškodnického počínání. O soudním jednání šířila zprávu, podle které soud uznal bývalého policistu vinným, ale neuložil mu trest. Zproštění nejdůležitějšího bodu obžaloby televizní lháře nezaujalo. Ceterum autem censeo nikoli že Cartaginem esse delendam, ale že na Kavčích horách je něco shnilého a situace vyžaduje nápravu řádným průvanem.

ROZSUDEK JMÉNEM ČESKÉ TELEVIZE

Omlouvám se České televizi, že si beru její jméno do úst, ačkoli v páchání nešvarů není osamocená: jistě by se stejné daly vytknout i  jiným. Ale je nejmocnějším hromadným sdělovacím prostředkem v zemi: šíří zprávy, moudra i bludy obrazem, čímž působí na mysli a city diváků silněji než rozhlas či noviny.  Vnucuje se do všech domácností, které za její nevyžádané služby musí platit, i když její vysílání nesledují. Za těchto okolností mají občané právo na slušné služby a zejména na přání, aby Česká televize svým vzorem kultivovala české mediální prostředí. ČT se ale raději občas předhání s jinými televizními společnostmi v bulvárnosti.

Když soudce pronese větu „povstaňte a vyslechněte rozsudek jménem Republiky“, dotýká se osudu nejen odsouzených a případných poškozených. Za nimi stojí zástupy nepřímých postižených – příbuzných, přátel, nepřátel, spolupracovníků, zaměstnavatelů, obchodních partnerů. Ti všichni by spolu s odsouzenými pochopili výrok „vyslechněte rozsudek jménem České televize“, neboť způsob, jakým Česká televize pojedná zprávu o vyneseném rozsudku, silně ovlivní jejich soukromé a společenské vztahy. Velká a zvláště dlouhodobá pozornost, věnovaná odsouzeným, má často účinek vypáleného cejchu: i když se pronásledovaný jedinec později dočká nápravy rozsudku zproštěním, pohanění z něj nikdo nesejme, pro mnohé bude nadále podezřelou osobou a nepřijatelným společníkem. Úhelným kamenem českého trestního práva je presumpce neviny, ale pro Českou televizi neplatí: důležitá je pouze mediální přitažlivost osoby, jejího postavení a příběhu, neboť pomyslné právo veřejnosti na informovanost je nade vše a nad právem jednotlivce na ochranu soukromí stojí její domnělé právo skandalizovat kohokoli bezbranného dle svého volby.

Zvláště vítanou „lovnou zvěří“ jsou pro Českou televizi významné veřejně činné osobnosti, které se staly předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, a to již od samého začátku jejich trestního stíhání. Na píli jejích reportérů patrně ve zlém vzpomíná senátor a zlínský hejtman Jiří Čunek, který je měl v patách dnes a denně  ještě dlouho po zastavení jeho trestního stíhání. Projevil ale neskutečnou sílu a navzdory nevraživosti ČT se dokázal vrátit do politického života.

Ještě hůře se vedlo Vítu Bártovi, jehož soud probíhal v přímém on-line přenosu až do domovů diváků. Veřejnoprávní televize se nevyhnula podílu na této taškařici. Vít Bárta dosáhl zproštění obžaloby. Medializace, jež mu škodila, mu po zproštění škodila dál. Ač  je z hlediska práva čistý jako lilie, jakási pachuť kolem jeho jména se táhne dál a návrat do politiky se mu nezdařil. Mimo to  policie a státní zastupitelství, nadřazující své pochybné názory nad autoritu soudů,  poskytly neprůstřelnou  ochranu před trestním stíháním intrikánům, kteří vyvolali jeho trestní stíhání.

V současnosti jsme svědky podpory ČT intrikánům, kteří se buď přímo podíleli na účelově vyvolaném trestním stíhání Andreje Babiše a jeho blízkých, nebo aspoň z něj těží. Kriminalizace předsedy Hnutí ANO vyvolala vnitropolitické otřesy dosud nevídaných rozměrů a ČT pomáhá ze všech sil záležitost rozmazávat a vyvolávat neklid ve veřejnosti.

Vybral jsem jako vzorek jen tři politiky, kteří se těšili či těší „zvláštní přízni“ ČT, ač od  ní trpěli i jiní. Pokud se ale někdo rozhodne vrhnout se do vln boje o moc, vydává veřejnosti všanc sebe, své soukromí i soukromí svých blízkých. Měl vědět, co ho čeká a uvážit, zda chce snášet nežádoucí zájem. Proto se lze do jisté míry smířit s pronásledováním politiků reportéry ČT, i když i  zde platí, že všeho moc škodí.

Jak ale k nevyžádanému vtažení do mediálních hrátek přijdou obyčejní lidé, kteří se neženili či nevdávali a neuzavírali přátelství proto, aby si na ně ukazovali prstem sousedé, že včera jejich partnera či partnerku předváděla ČT jako medvěda na pouti, a proto není  pochyb, že to jsou pěkní darebáci. Že ještě neoschl podpis na sdělení obvinění a platí presumpce neviny? Českou televizi to od pronásledování obviněného neodradí. Jaký to má vliv na veřejnost ? Pchá, myslí si „muž z ulice“, nevinného by přece veřejnoprávní televize nepranýřovala!

Jak k tomu přijdou děti, které  večer vidí na televizní obrazovce tátu, vlečeného v poutech, a nazítří musí čelit posměchu spolužáků ?

A proč se na těchto zlomyslnostech podílí policie, která dává ČT tipy, kde má číhat na oběti ? Není porušením presumpce neviny a práva na ochranu soukromí, když policie navádí obviněného k soudci k rozhodnutí o uvalení vazby a u dveří soudní budovy stojí reportérka ČT, která vlečenému chudákovi strká do obličeje mikrofon a žádá po něm vyjádření k obvinění ? (stalo se např. obv. podnikateli Tomáši Horáčkovi).

Zvláštním „žertíkem“ je zveřejňování různých zpráv, poškozujících oběť ČT v očích veřejnosti, většinou nepravdivých nebo neaktuálních, v citlivých okamžicích jejich života. Například v době, kdy začínalo u Vrchního soudu v Olomouci odvolací řízení s devíti obžalovanými, mezi nimiž byla Alena Vitásková, v televizním zpravodajství zahlaholil Jakub Železný přibližně toto: že před soud předstoupí Alena Vitásková, která umožnila protiprávní vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodinného klanu Zemků. Pravda je taková, že v době vydání licencí Alena Vitásková ještě netušila, že bude někdy působit v Energetickém regulačním úřadě. Soud ji bez ohledu na Železného plivnutí zprostil obžaloby. Omluvy České televize za tuto nehoráznost se nedočkala.

Podobným žertíkem je uveřejnění zprávy o nevyhovění ústavní  stížnosti trestně stíhaného bývalého policejního  důstojníka, který se během let postupně zbavil podstatné části obvinění a nyní se pokouší cestou obnovy procesu odstranit i zbytek. Ústavní soud rozhodl v únoru, ale ČT přinesla zprávu v těchto dnech, přesně v předvečer narozenin postiženého a pár dní před nařízeným veřejným zasedáním soudu. Zřejmě to nebyla novinka,  spíše „stařina“, bez které by se veřejnost určitě obešla. Čili jde o čistou zlomyslnost v neprospěch postiženého, uskutečněnou na náklady bezbranných koncesionářů.

Většina výše zmíněných zpravodajských úletů ČT ve skutečnosti veřejnosti nic obohacujícího nepřináší. Možná rozptýlení nudy, ale dovedu si představit lepší způsoby dosažení téhož účinku. Soudím, že mediální politika ČT ve vztahu k obviněným vyžaduje důkladnou revizi. Lidé, kteří vyvolávají mediální štvanice, by si měli připomenout zásadu „co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim“. Do postavení dobytčete, vlečeného na řetězech, se lze dostat poměrně snadno a ani  pracovníci ČT nemají zaručeno, že jsou výjimkou z pravidla. Měli by přemýšlet, jak by se cítili jejich blízcí, kdyby je za podobných okolností viděli na televizní obrazovce.

PROČ SE BÁT TAŤANY MALÉ A PROČ JI CHRÁNIT

Dámám, jejichž nástup do úřadu ministryně spravedlnosti jsem mohl sledovat, snad s výjimkou Marie Benešové věnovali novináři zvláštní, převážně nepřátelskou pozornost. Psychologové nechť posoudí, zda se jedná o projev vnímání světa, označený španělským výrazem „el machismo“. Nyní se jejich „lovnou zvěří“ stala Taťana Malá. Její výrok o možnosti odročení trestního stíhání Andreje Babiše má účinek roznětky, překonávající vyznání Daniely Kovářové ze záliby v sexu „před jídlem i po jídle“. Obviňují ji z plagiátorství a pomáhají opozičním politikům tlačit na ni, aby se vzdala funkce.

Nemylme se: cílem není Taťana Malá, ale Andrej Babiš a jeho záměr konečně dát zemi vládu s důvěrou. Podlehne-li paní ministryně mediálním surovostem a odstoupí, bude mít předseda vlády o těžkou starost víc.  Na této taškařici se podílí i veřejnoprávní Česká televize, která místo objektivity a nestrannosti funguje jako nástroj opozice. Škody, které protibabišovská koalice způsobila zemi překážením Babišovým snahám o ustavení vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny, zcela jistě převyšují těch 50 mil. Kč, které patrně neoprávněně přijala  společnost Čapí hnízdo (a nástupnická společnost je  již vrátila).

Sama ministryně Malá by jako nástroj kamenování Andreje Babiše nestačila. Křižují ho také za to, že přijímá   podporu KSČM. Za to ovšem nesou odpovědnost opoziční političtí pidižvíci, kteří nedokázali přijmout volební porážku a odmítají vstup do koalice s Hnutím ANO pod záminkou, že jim vadí trestně stíhaný předseda vlády. Jenže tradiční  strany nesou spoluvinu na tom, že v této zemi mohou být stíháni a dokonce i odsouzeni nevinní lidé, takže se nelze divit, že si silní jedinci nechtějí nechat zničit kariéru kvůli účelově vyvolanému trestnímu stíhání. Andrej Babiš, stejně jako před ním Alena Vitásková, dává najevo, že věří ve zproštění obvinění a trestní stíhání považuje za vykonstruované a za svou soukromou věc. Podá-li na něj státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu (nebudu překvapen, učiní-li tak vpředvečer jednání sněmovny o důvěře vládě), přežije soudní řízení trestní stejně, jako je přežila Alena Vitásková. Pak uvidíme, zda na konci také dosáhne zproštění.

Ostatně ti nenávidění komunisté, o které se Andrej Babiš opírá,  přežívají jen díky chybám v řízení státu, kterých se dopouštěly tzv. demokratické politické strany, když byly u moci. A je třeba uznat, že politická reprezentace KSČM v Poslanecké sněmovně je kvalitní  a vždy se chová státotvorně. Jsou mezi nimi silné osobnosti. Představitelé strany jsou lidé, kteří se otevřeně hlásí k politickým názorům, s nimiž se většinou neztotožňuji. Ale každý má právo na svůj názor, tedy i voliči KSČM, pokud jim otevřeně nepřiznáme status bezprávných občanů. Na své chování mají právo, protože po Listopadu se razilo heslo „nejsme jako oni“, čili neodsuzujeme lidi za politický názor. Ostatně část členů KSČM nikdy nevstoupila do KSČ na rozdíl od mnoha členů tzv. demokratických stran a veřejných činitelů. Je pozoruhodné, že odpůrci Andreje Babiše občas připomínají jeho členství v KSČ, ale nevadí jim davy ostatních překabátěnců, kteří po Listopadu zahodili rudé knížky a hleděli si své kariéry, infiltrujíce tzv. demokratické strany a obsazujíce mocenská postavení včetně ovládnutí justice a státního zastupitelství. Opozičním pidižvíkům vadí přijímání podpory KSČM Andrejem Babišem, ale nevadí jim bývalý komunista a vojenský prokurátor jako místopředseda Ústavního soudu  a výskyt bývalých  komunistů- vojenských soudců a vojenských prokurátorů v současných orgánech. Viníkem současné nepřehledné politické situace jsou tedy jednoznačně rádoby demokratické strany, jež se nedokázaly pozitivně vyrovnat s ohromujícím vítězstvím Hnutí Ano.

To vše ovšem nemění nic na tom, že Taťana Malá je skutečně problém, jsouc jednou ze dvou Achillových pat Babišova pokusu o ustavení vlády s důvěrou. Média z ní dokonce dělají problém číslo jedna, úmyslně odvádějíce pozornost od  nehorázné snahy koaličního „kukaččího vejcete“ ČSSD dostat předsedu vlády do sporu s prezidentem kvůli lpění Miroslava Pocheho na právu být ministrem zahraničí. Nicméně chápu, co vedlo Andreje Babiše k jejímu jmenování: ač je to smutné, neměl velký výběr. V každém případě je to menší malér než způsob, jímž je obsazena funkce ministra zahraničí.  

V této zapeklité politické situaci přijala Taťana Malá výzvu zhostit se úlohy ministryně spravedlnosti, čímž svým způsobem přinesla své straně oběť. Nejsem si jist, zda  vyhodnotila uvážlivě všechny nepříjemnosti, s nimiž se bude muset potýkat. Nemůže se pochlubit výraznou odbornou kariérou, na její titul ze soukromé vysoké školy se profesní komunity resortu budou dívat spatra, inženýrský titul z Mendelovy university je pro tento resort bezvýznamný a mnohým nositelům taláru se bude zdát pro tuto funkci hříšně mladá. To  nejsou dobré předpoklady pro vybudování autority vůči politizujícím soudcům a státním zástupcům a dravým advokátům.

Nicméně také to nejsou nepřekonatelné důvody, proč by nakonec nemohla úřad zvládnout úspěšně, pokud zůstane ve funkci přiměřeně dlouho. Z důvěryhodných zdrojů zní, že je chytrá, průbojná a pracovitá.  Protože je ve společenském zájmu, aby resort spravedlnosti byl řízen rozumně, je na místě poskytnout jí lhůtu hájení, aby se nemusela rozptylovat žabomyšími vojnami kvůli „plagiátorství“ a jiným „ptákovinám“, namísto seznamování s problematikou resortu.

Na druhé straně je na místě obávat se důsledků možné nedostatečnosti její schopnosti odolávat tlakům na různé změny v resortu, které by za jistých okolností místo prospěchu mohly přinést zhoršení stavu. Lze např. očekávat ofenzivu politizujících soudců, dožadujících se zřízení reprezentačního orgánu soudnictví. Sobotkova vláda to měla ve svém programu, do něhož se záměr dostal právě z Hnutí ANO, jehož přístup k oblasti justice podstatně ovlivnila  pozdější ministryně, prof. Helena Válková. Její nástupce Robert Pelikán ale její nadšení nesdílel z oprávněných obav z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice. Můžeme očekávat, že po soudcích se ozvou zdánlivě skromnější státní zástupci, kteří by se „spokojili“ pod záminkou posílení své nezávislosti s vyčleněním   úřadu ze soustavy moci výkonné (byla by to svérázná „česká cesta“ do pekel), s povýšením nad ostatní subsystémy státní moci  a podřízením nejvyššího státního zástupce přímo pánubohu. Další nebezpečí spočívá v bezradnosti příslušných činitelů tváří v tvář skutečnosti, že se v posledních letech prodloužilo trestní řízení. Ozývají se hlasy, volající po nápravě  omezením práv obhajoby, jejichž obratné využití může skutečně brzdit trestní řízení (ale: čím méně práv obhajoby, tím více nevinných v kriminálech).

Všechny tyto věci se budou projednávat v navyklých podmínkách vytváření podstatné  části všech koncepcí  uzavřenými právnickými komunitami. Jejich příslušníků je tolik, že si sami vystačí a domnívají se, že výlučnost jejich vzdělání je staví nad masy „zákazníků“, mezi nimiž bohužel jsou i oběti nesprávných, někdy až zločinných postupů.  Zásadně vše řeší z úhlu pohledu svého stavovského prospěchu, nedbajíce práv svých možných obětí. Bojovníci za soudcovskou samosprávu či nezávislost až příliš nezávislých státních zástupců nikdy nemluví o tom, že se do věznic občas dostanou nevinní lidé, nebo odsouzeným se ukládají nepřiměřeně přísné tresty, zatímco na druhé straně jsou mezi námi lidé, které před stíháním jejich nepravostí chrání „všichni svatí“. Trestní řízení lze „objednat“ nebo naopak znemožnit. Nemluví se o desítkách milionů Kč, které stát každoročně vyplácí obětem justičních selhání, zato se široce zdůvodňuje právo škodit lidem beztrestně a na náhradách škody se nepodílet. Na pozadí těchto nepříznivých skutečností působí trapně zanedbatelný výskyt kárných žalob na pokleslé soudce a státní zástupce  a většinou mírné rozsudky kárného soudu. K trestnímu stíhání soudců a státních zástupců v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze dochází zcela výjimečně, v oblasti působení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nikdy. Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, jehož soud hostí kárné senáty, a předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová se kdysi nechali slyšet, že selhává soustava kárných žalobců, kteří by měli hnát k odpovědnosti soudce a státní zástupce za kárná provinění. V tomto směru se ale během dlouhých let nic nezměnilo.

Mimo výše zmíněných problémů se nemluví o skutečnosti, že dvoustupňová soustava trestního řízení není spolehlivou ochranou před justičními přehmaty. Proto asi paní ministryni k hledání cesty k nápravě nikdo nepovede. Poslední záchranou odsouzených jsou mimořádné opravné prostředky, z nichž nejefektivnější nástroj  -  stížnost pro porušení zákona – se využívá nedostatečně. Při polistopadových reformách byl odebrán generálnímu prokurátorovi a svěřen ministru spravedlnosti. Vžilo se přesvědčení, že ministr na porušení zákona reagovat může, ale nemusí. Mimo to převážnou část podnětů přezkoumává státní zastupitelství, které je orgánem žaloby. Výsledek je předjímatelný.  S tímto uspořádáním jsou všichni spokojeni : ministerští úředníci proto, že se na ně nevalí příliš mnoho práce s psaním stížností, soudci obecných soudů a státní zástupci, protože se nemusejí obávat zpochybnění svých zmetkových rozhodnutí a soudci Nejvyššího soudu ČR, protože nejsou přetěžováni prací. Nikoho nezajímá, co na to říkají oběti justičních přehmatů.

Část požadavků, s kterými se představitelé právnických profesí budou obracet na novou ministryni v naději, že bude vstřícnější než její předchůdci (nové koště lépe mete), stojí za zamyšlení a uvedení do života. Současně by všechny změny ve prospěch stavovských komunit měla vyvažovat opatření ke zvýšení jejich odpovědnosti za výsledky jejich práce včetně zajištění nemilosrdného stíhání poklesků a účasti na úhradách odškodnění. Nikdo nevede statistiku řízení, jež končí nápravou přehmatů a vyplacením odškodnění. Jistě jich není mnoho. Ale i tak každý nespravedlivě odsouzený zpochybňuje právo ČR na označení za právní stát a zhoršuje hodnotu země jako místa pro spokojený lidský život.   

NÁRODNÍ SPORT: „OKOPÁVÁNÍ KOTNÍKŮ“ MINISTRYNĚ SPRAVEDLNOSTI.

Zdá se, že k tradicím současné novinařiny patří „okopávání kotníků“ ministryně spravedlnosti. Daniela Kovářová jistě nezapomněla, jak ji od počátku do konce jejího ministerského působení a ještě i nějaký čas po něm ostouzeli novináři, a to pod nejrůznějšími záminkami: nejdříve kvůli dávnému žertovnému vyjádření o vztahu k sexu a k okolnostem jejího vstupu do KSČ, pak kvůli téměř každému jejímu kroku. Byla vítanou „kořistí“ pro Václava Moravce, který ji s chutí „vypral“ v její nepřítomnosti v Otázkách Václava Moravce, nebo i pro nekompetentního všeználka Karla Hvížďalu.

Pod velkým tlakem novinářů byla od počátku ministerského působení Helena Válková, vyslaná na ministerstvo Hnutím ANO, výjimečná tím, že do úřadu nastupovala s ucelenou koncepcí rozvoje resortu. Paradoxně ji pronásledovaly hlavně noviny, vlastněné Andrejem Babišem. Útoky byly z větší části nespravedlivé a někdy hodně skandální. Zvláštní péči jí věnoval Martin Shabu.

Nyní se patrně další „lovnou zvěří“ pro novináře stala Taťana Malá. Vyčítá se jí kde co: studium práv na slovenské soukromé vysoké škole, podezřelá je koncipientská praxe v Dolním Kubíně, způsob obživy manžela a nakonec došlo na zpochybňování její diplomové práce. Vděčným námětem pro některé novináře je zdůraznění její loajality k ANO a osobně k Andreji Babišovi a podezření, že se od ní očekává  „zneškodnění“ jeho trestního stíhání.  

Stejně jako v případě jejích výše uvedených předchůdkyň jde o zcela neúčelné otravování vzduchu, jímž novináři projevují nedostatek smyslu pro realitu a bezbřehou povýšenost. Nic z toho, co na své oběti nacházejí podezřelého či přímo špatného, nakonec nebude mít vliv na to, zda bude ve funkci úspěšná, co dobrého za sebou zanechá.  Mimo to s jejím jmenováním se už nedá nic dělat, takže nezbývá, než dát nové ministryni čas a prostor, aby se projevila. Není ostatně pochyb o tom, že i bez novinářského štvaní  nemá jmenováním automaticky zajištěnu „definitivu“, a dokonce nemá ani pojistku proti případné změně názoru předsedy vlády na hodnocení správnosti výběru.

Je ovšem pravda, že Taťana Malá není osobností formátu Otakara Motejla, ale v tom je právě potíž: ministrem spravedlnosti by měl být nepochybně někdo, kdo zná resort a jeho problémy, má vizi, kam jej vést a navíc je autoritou pro jeho pracovníky. Takových lidí je velmi málo a žádná z parlamentních stran jich nemá několik v zásobě na výběr  a žádná neprovádí dlouhodobě zaměřenou personální politiku. Ostatně být ministrem spravedlnosti není žádné „terno“ a velmi kvalitní lidé, kteří by mohli funkci zastávat, by ji nepřijali, protože je pro ně výhodnější rozvíjet dále svou současnou kariéru. Platí to nejen o soudních funkcionářích a vedoucích státních zástupcích, ale také o prvotřídních advokátech: jsou dost moudří na to, aby je hnala samoúčelná touha po moci a po prestiži, a s přijetím funkce by nic nezískali. Navíc nikdo nemůže ministrovi zaručit, že setrvá ve funkci aspoň do konce řádného volebního období. Ten, kdo funkci přijme, se vlastně obětuje, i když to možná netuší. A nerozhoduje, co jej k přijetí jmenování motivovalo.

Naštěstí není vyloučeno, že začátečník, který má aspoň základní osobnostní a vědomostní předpoklady,  se nakonec řešením úkolů a překonáváním překážek vypracuje na dobrého ministra. Ty předpoklady Taťaně Malé určitě nechybí, takže její pronásledování je značně předčasné.

Je asi pravda, že z velmi omezené množiny možných adeptů ji předseda vlády vybral právě kvůli její stranické příslušnosti: jmenováním Jeronýma Tejce, o němž se hodně mluvilo, by vlastně přihrál ČSSD šesté ministerské křeslo, protože se dá předpokládat, že sociálně demokratický způsob myšlení asi přežil jeho formální rozchod se stranou. Není ale na místě podezírat Andreje Babiše, že si ji zvolil jako ochránkyni v trestním řízení. Nežijeme v dobách, kdy např. během procesu s Heliodorem Pikou se před každým stáním v kanceláři ministra projednával stav procesu. Ministr spravedlnosti dnes nemá pravomoci vůči státnímu zastupitelství a soudům, které by mu umožnily ovlivnit trestní řízení. Obecné vztahy mezi ministrem spravedlnosti a komunitami soudců a státních zástupců jsou navíc natolik vyhraněné, že pokud by se paní ministryně i pokusila o neformální zásah, riskovala by, že oslovený státní zástupce nebo soudce by se veřejně ohradil a vypukl by skandál.

Obávám se, že paní ministryně se bude potýkat s podceňováním ze strany vedoucích představitelů právnických profesí a bude proto pro ni obtížné vybojovat si přirozenou autoritu. Dokonce si myslím, že v tomto ohledu v nejlepším případě na tom nebude lépe než její předchůdce. Zejména ale spatřuji problematičnost jejího postavení v tom, že není vyzbrojena zkušenostmi natolik, aby mohla spolehlivě čelit tlakům různých stavovských lobby, které se určitě budou snažit vydobýt na ní vstřícnost vůči svým  požadavkům. Již se ostatně ozvali někteří politizující představitelé soudcovského stavu, usilující o ustavení Nejvyšší rady soudnictví, „nadržení“ neochotou Roberta Pelikána jim vyhovět, vyvolanou  obavami o prohloubení „zapouzdřenosti“ justice.

V tomto ohledu by paní ministryně měla být opatrná. Představy o nezávislosti soudnictví jako třetí moci ve státě jdou tak daleko, že by mu jejich uskutečnění poskytlo výjimečné postavení moci kontrolované jen samé sebou.  Pelikánovy obavy nebyly neopodstatněné. Stát vyplácí obětem nesprávného úředního postupu soudců a státních zástupců několik desítek milionů korun ročně a dosud se považuje  za samozřejmé, že původci škod se za způsobené škody  neodpovídají a na úhradě odškodnění se nepodílejí. Ustavení soudcovské samosprávy bez jejího vyvážení zabezpečením účinného dohledu nad soudnictvím  by proto asi nebylo zdravé. Ostatně moc zákonodárnou kontrolují voliči a moc zákonodárná vykonává dohled nad mocí výkonnou. Není důvod, proč by moc soudní měla podléhat přímo pánubohu. Jde ostatně o službu státu občanům, placenou z jejich daní, nikoli o nástroj vůle nějaké nadpozemské síly.

Andrej Babiš vyslovil Taťaně Malé podporu a slíbil, že bude resortu spravedlnosti věnovat větší pozornost než dříve. Pro ni ten slib znamená podstatné zvýšení naděje, že své úkoly úspěšně zvládne. Musí jen doufat, že se nedožije takového neomaleného zacházení, jaké potkalo Danielu Kovářovou ze strany nekompetentního předsedy vlády Jana Fischera, či že ji nepotká osud Heleny Válkové.  Pokud se týká předsedy vlády, tomu  její podpora přinese naději na zlepšení pořádku v resortu a tím zmenšení rizika, že se sám stane obětí justiční svévole.