KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 8.

Ve dnech 14.-16. března 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných.

Jednací dny začínají stereotypně. Nejdříve vstoupí dva zakuklení ozbrojenci, z nichž jeden se postaví k pravé stěně soudní síně, takže vzdálenost jeho samopalu od mé hlavy je přibližně 3 metry. Druhý se mezitím jde podívat, zda se za zády senátu neskrývá ozbrojený terorista a pokynem hlavy od dveří dá souhlas ke vstupu eskorty, přivádějící SAZ, a zůstane u nich stát. Díky přítomnosti ozbrojenců je SAZ spolehlivě chráněn před napadením ze strany obhájců a senátu (veřejnost a novináři jej neohrožují, protože dávno přestali do soudní síně chodit).

Pan obžalovaný narušuje stereotypnost obřadu tím, že střídá obleky, vázanky a kapesníčky. I po čtrnácti měsících nesmyslného maření života ve vazbě stále vystupuje jako kultivovaný muž. Když mu eskorta sejme pouta, předseda lehce pokyne hlavou, SAZ a jeho tlumočnice usednou a představení může začít.

Přestože úřednice před zahájením ještě na chodbě provedla inventuru přítomných, předseda senátu zahájí líčení a po něm inventuru zopakuje. Následují formality: přehled projednaných záležitostí,  vyřízení  různých procesních návrhů a žádostí, seznámení s pořadem dne. Pak konečně začne projednávání věci.

Celý tento blok sloužil k přehrání prostorových odposlechů, zčásti vybraných některými obžalovanými, zčásti žalobcem. Někteří z obžalovaných se ale právě z tohoto jednání omluvili, což předseda senátu považoval za nevhodné. V jednom případě dokonce po obhájci vzkázal panu obžalovanému, aby se aspoň na poslední den bloku do soudní síně vrátil. Stalo se. Obžalovaní a jejich obhájci sledovali přehrávání téměř bez vyjádření. Jak se dalo předvídat, někteří obhájci namítli, že nařízení prostorových odposlechů a sledování jejich klientů bylo nezákonné a dle mého laického úsudku je možné, že mají pravdu aspoň v některých případech. Jejich námitky ovšem nemohou přehrávání odposlechů zabránit.

Obsahem odposlechů byly rozhovory vedoucích činitelů P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. mezi sebou a s dalšími osobami o běžných provozních záležitostech. Úvahu o tom, zda pomohou k usvědčení nebo obhajobě obžalovaných, ponechávám žalobci a soudu, kteří je vyhodnotí v dosud neodhadnutelné časové vzdálenosti. Těší mě, že jsem v žádném odposlechu nezaslechl jméno SAZ. Pobavilo mě, že nejčastější složkou výraziva odposlouchávaných bylo zvolání „vole!“. U některých se vyskytovalo jako každé třetí slovo, a v menším rozsahu, ale přece, odezněly i horší výrazy.

Vzhledem k velké chuti orgánů činných v trestním řízení zasahovat do soukromí zájmových osob prostřednictvím kontroly telekomunikačních prostředků a prostorových odposlechů a k velké vstřícnosti státních zástupců a soudců při vyřizování žádostí policie o jejich povolení doporučuji zejména hospodářským pracovníkům, aby se vždy chovali s vědomím, že Velký Bratr může mít zájem vlomit se do jejich soukromí. Představa, že nevinní se nemají čeho obávat, je naivní, protože i nevinný může být snadno prohlášen za zločince a může se stát předmětem nemilého zájmu.

Další třídenní blok ve dnech 21.-23.3.2018 se opět vrátí k výslechům svědků.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU X - aneb jako kdyby do soudní síně vstoupil kouzelník

Od posledního pokračování hlavního líčení ze dne 29.ledna 2018  v trestní věci proti manželům Novotným & spol. u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před senátem předsedy Radomíra Koudely, šel život dál jinak než podle rozvrhu jednání, stanoveného předsedou senátu. Obž. Jarmila Novotná patrně přežila vynucené zkrácení léčby (viz díl IX) bez viditelné újmy na zdraví, ale pro změnu onemocněl její manžel, obž. Jaroslav Novotný. Podobně jako před ním jeho manželka, i on tím překážel chvályhodnému záměru předsedy senátu ukončit proces co nejrychleji. Podobně jako v případě její nemoci, i teď sáhl pan soudce po telefonu a pohovořil s ošetřujícím lékařem. Nevím, co si pánové povídali, nicméně lékař poslal místopředsedovi soudu, pověřenému  řízením pobočky, stížnost na pana soudce. V řízení jde o velké peníze mocného podnikatele v herním byznysu, jenž je zaměstnavatelem místopředsedovy manželky. Ať pan místopředseda rozhodne o stížnosti jakkoli, budou jí dotčení lidé vnímat jeho rozhodnutí pod zorným úhlem jeho zprostředkovaného propojení s panem poškozeným.

Situaci dále vyhrotily dospělé děti obžalovaných, které podaly návrh na zahájení kárného řízení s panem předsedou Radomírem Koudelou a nespokojily se jen s oslovením předsedy Krajského soudu v Brně. Dá se předjímat, že ostatní oslovení kární žalobci postoupí horkou bramboru do rukou laskavého předsedy Krajského soudu v Brně Milana Bořka. Platný zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů umožňuje stěžovateli, aby si vybral kteréhokoli z kárných žalobců, ale neukládá zvoleným kárným žalobcům, aby doručený kárný návrh projednali. Protože stavovská solidarita je základním prvkem myšlení snad všech kárných žalobců, i neuvěřitelné ničemnosti díky tomu zůstávají beztrestné, a proto se stále opakují.

Ctím zásadu, že nemocný patří do postele, nikoli do soudní síně. Proto si jako laik myslím, že zdraví obžalovaných mělo mít přednost před úsilím o rychlé skončení procesu. Nicméně jak zásahy pana soudce tak i lékařova stížnost mě překvapily, protože jinak se Radomír Koudela k účastníkům řízení chová přívětivě a udržuje v soudní síni pohodovou atmosféru, zcela nepřiměřenou hrozícím vysokým trestům. Během dlouholetého vysedávání v soudních síních jsem poznal vydařené jedince, kterým by hospitace v jeho soudní síni prospěla. Viděli by zde, že soudit lze i bez ponižování a stresování stran řízení, samozřejmě jen do té chvíle, než jinak slušný soudce vybočí z obvyklých kolejí.

Soud se tentokrát zabýval čtením některých dosud neprojednaných listinných důkazů a konečnou inventurou nevyřízených návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Senát nakonec rozhodl o zastavení dokazování, což předseda senátu odůvodnil tak, že soud nemá povinnost projednat všechny navržené důkazy, má-li jich dost, aby mohl bez jakýchkoli pochybností věc posoudit. Jako laik soudím, že odmítnutím požadavku obhajoby na opakovaný výslech poškozeného Pavla Buráně se připravil soud o výhodu až luxusní úrovně shromážděných důkazů, ale stejně jich má dost. Neměl-li jich na začátku řízení tolik, aby se rozhodl vrátit věc žalobci k došetření, v současnosti nouzí rozhodně netrpí.

Došlo tedy na závěrečné řeči. Má-li čtenář dobře rozumět tomu, co budu vyprávět dál, měl by být obeznámen s informacemi o vyšetřovaném skutkovém ději. V kostce jde o to, že poškozeného Pavla Buráně měla při cestě domů na silnici zastavit trojice falešných policistů, nejspíš Ukrajinců, kteří jej dopravili do domu obžalovaných Novotných. Tam ho únosci pod hrozbou pistolí a injekční stříkačkou přinutili, aby podepsal připravené listiny, jimiž přijal likvidační závazky. Kdo by chtěl vědět více, nechť laskavě nahlédne do výchozího článku seriálu na mém bloggu.

Nejvýznamnější byly závěrečné řeči žalobce Petra Matouška a hlavního obhájce obžalovaných Novotných Filipa Opatřila. Oba si uvědomovali a oba o tom mluvili, že motivaci k zaranžování žalovaného skutkového děje by mohli mít jak obž. Jaroslav Novotný, tak pošk. Pavel Buráň. Jaroslav Novotný by mohl usilovat, aby přiměl pana poškozeného k splacení obrovského dluhu, naproti tomu Pavel Buráň by se zbavil nepříjemného věřitele. Obhájce správně upozornil, že výchozí dluh nezpochybňuje ani pan poškozený, takže jeho mandant by nedosáhl ničeho navíc násilným vymáháním čehosi, co by nakonec stejně dostal cestou občanskoprávního řízení.  Od rozdílnosti možné motivace obou soupeřů lze  odvodit dvě verze příběhu: jinou podle žalobce, jinou podle obhajoby, skutek se stal nebo nestal.

Jako obvykle jako první promluvil žalobce. Upřímně řečeno, byl jsem stručností jeho argumentace překvapen. Přestože jde o velmi složitý skutkový děj a obhajoba v průběhu jednání důkazy obžaloby nemilosrdně napadala, nepouštěl se do podrobností. Klíčovým argumentem pro něj byla úvaha, že listiny, které obžalovaní Novotní předestřeli poškozenému k podpisu, obsahovaly ujednání, jež byla pro něj tak nevýhodná, že by na ně nemohl přistoupit, kdyby nebyl vystaven násilí. Jinak všechna svědectví a důkazy, jež předložila strana žalující, jsou podle jeho tvrzení bezchybné a prokazují to, co žalobce očekává. Nicméně překvapil návrhem, aby soud zprostil obžaloby „únosce“ Matěje Janečku, protože jej usvědčuje pouze poznání pošk. Pavlem Buráněm, což je osamělý důkaz.

Fascinuje mě názor, že splacení dluhu je škodou, způsobenou dlužníkovi.

Na tomto místě si dovolím vsuvku, za  kterou mě nepochválí ani žalobce, ani obhájci. Podle výpovědi Pavla Buráně v domě Novotných se k trojici zakuklených únosců přidal čtvrtý, který se choval, jako by byl vůči nim nadřazený. Policie měla potíže identifikovat trojici ze silnice a dosud nedokázala vysvětlit, jak se dostala k oněm dvěma Slovákům a jednomu Rusovi s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, které předestřela místo původně hledaných Ukrajinců, ale o toho čtvrtého se nikdo nezajímal a jeho existence není vůbec doložena ani vyvrácena, o totožnosti nemluvě. Narušuje to konstrukci obžaloby.

Návrh žalobce na zproštění „únosce“ Matěje Janečky je dalším narušením konstrukce obžaloby a jak se čtenáři dočtou níže, tímto to neskončilo. Nebude-li se soud držet povinnosti pracovat jen s ověřenými skutečnostmi, možná mu zůstane ze čtveřice zakuklenců aspoň a pouze Rus Artur Žilin. Ten se ale měl v kritický den zotavovat doma z utrpěného otřesu mozku.

Přestože si žalobce jistě uvědomil, že oslabil sílu argumentů obžaloby, zakončil svou řeč navržením trestů: 6 let odnětí svobody a peněžitý trest 5 milionů Kč pro manžele Novotné, 5 let odnětí svobody pro zbylé „únosce“.

Naproti tomu Filip Opatřil, hlavní obhájce manželů Novotných, mluvil dlouho a podrobně. Upozornil především na to, že výroková věta obžaloby neodpovídá nárokům trestního řádu, neboť obsahuje pouze obecná obvinění, která nejsou doložena bližším popisem. Tak např. obž. Jaroslav Novotný měl najmout „únosce“, ale toto tvrzení není podloženo žádným důkazem a „únosci“ trvají na tom, že jej poprvé v životě viděli až u soudu. Nebo obž. Jarmila Novotná měla plánovat tuto akci, ale neuvádí se kdy, jakým způsobem a s kým to měla dělat.

Dále Filip Opatřil nenechal v důkazním aparátu obžaloby kámen na kameni. Napadl nezákonnost důkazních opatření: nařízení odposlechů telekomunikačních prostředků, rekognic, provedení důkazu pachovou stopou i quasivyšetřovacího pokusu, provedeného pod řízením zmocněncem poškozeného. Rozebral nesrovnalosti  ve výpovědích svědků, kteří měli vidět přepadení pana poškozeného na silnici, a věnoval pozornost rozporům ve výpovědích pošk. Pavla Buráně. Poukázal na pochybnosti znalců o drobných zraněních na těle poškozeného jako o stopách špatného nakládání „únosců“ s ním. Zdůraznil, že „zakuklence“ kromě něj nikdo neviděl a svědkyně, která seděla v autě před domem, viděla pana poškozeného přijet a vstoupit do domu svobodně a bez doprovodu. Připomněl zásadní nedostatky v postupu vyšetřujících orgánů a zřejmě nestandardní vztahy mezi panem poškozeným a policisty.

Upozornil, že vyhovění obžalobě je možné pouze popřením věrohodnosti nejen obžalovaných, ale všech svědků obhajoby. Posléze připomněl soudci zásadu „in dubio pro reo“.

Z dalších výpovědí mě zaujala závěrečná řeč zmocněnce poškozeného, bývalého vojenského prokurátora Petra Dítě. V průběhu celého řízení bylo na jeho výkonu vidět, že je „ze staré školy“, důkladně vycvičený k výkonu profese. Aktivitou zastiňoval žalobce Petra Matouška (tím nechci říci, že žalobce něco zanedbal). Vehementně usiloval o usvědčení obžalovaných, ač vyjadřování k otázkám viny a trestu mu nepříslušelo. Postaral se o provední  quasivyšetřovacího pokusu, který měl dokumentovat nakládání s panem poškozeným při přepadení. Sloužil Pavlu Buráňovi s maximálním nasazením. K závěrečné  řeči přistoupil vědom si omezení svého území, na které ho ostatně předběžně upozornil předseda senátu. Omezil se proto na zdůvodňování nároků svého mandanta na odškodnění za nemajetkovou újmu. Neodpustil si přesto aspoň poznámku, adresovanou předsedovi senátu, že jej „svrbí jazyk, ale…atd“. Písemné vyhotovení své řeči podal předsedovi senátu s úlisným úsměvem a vysvětlením, že při ústním vystoupení se držel omezení, ale v písemném vyhotovení šel dále. Předseda senátu přijal elaborát s širokým chápavým úsměvem.  Jako laik soudím, že pan soudce přijetím této písemnosti popřel svou nestrannost a porušil zákon. Trestní řízení soudní je ze zásady veřejné a ústní. Písemné vyhotovení závěrečné řeči pana exprokurátora zřejmě obsahuje vyjádření k otázkám viny a trestu, k němuž nebyl oprávněn, ale jeho text nebyl pronesen ústně a nebyla s ním seznámena obhajoba.    

Zlatým hřebem programu, jenž by nepřekvapil jako součást pořadu Možná přijde kouzelník, ale zde zapůsobil jako rána z děla, byla závěrečná řeč „únosce“ Roberta Sádeckého, kterého kromě poznání Pavlem Buráněm usvědčuje pachová stopa, zanechaná na umytém sedadle auta v místě, na kterém po něm měl sedět pan poškozený. Pan obžalovaný se věnoval vývoji jeho usvědčování Pavlem Buráněm, který jej označil za nejaktivnějšího z „únosců“ a obvinil ho, že jej škrtil ocelovým drátem s úchyty. Popsal jej jako štíhlého muže (souhlasí), vysokého přibližně 180 cm (skutečnost je 172 cm), šlachovitého. Poznatek o šlachovitosti vysvětlil tím, že viděl jeho holé ruce. V tomto bodě pan obžalovaný povstal, vyhrnul si dlouhé rukávy na obou rukou až po ramena: jeho ruce pokrývá po celé ploše husté tetování, které by Pavel Buráň nemohl přehlédnout, ani by na ně nezapomněl.

Toto „kouzelnické číslo“ odlehčilo atmosféru v soudní síni, která byla přece jen stísněnější než obvykle, neboť na obžalované působilo vědomí, že se neodvratně přiblížil rozsudek.

Soud vyhlásí rozsudek v pátek 29. března 2018 v 10:00 za neúčasti většiny obžalovaných. Rozsudkem se nám dostane poučení, jakou váhu má zásada „in dubio pro reo“.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 7.

Ve dnech 7.-9. března 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných.

Celý třídenní blok sloužil k dokončení výslechu korunního svědka Petra Pfeifera. Většinu času vyčerpal kladením otázek a různými souvisejícími prohlášeními obžalovaný SAZ. Záběr jeho zájmu byl velmi široký. Vracel se např. k počátkům existence společností Ecoll Invest a.s. a Synex (pozdější P.P.S. GmbH), k době, kdy zde působil jako investor Yaish Ronen Nadav a ke svým prvním kontaktům s Petrem Pfeiferem, Nadavem a oběma společnostmi. Ptal se také na zapojení různých osob a společností, jež neprocházejí tímto řízením, do obchodování P.P.S.GmbH a Ecoll Invest a.s. Padala jména Veselý, Bruštík, Doležal, Valentovič, Nema, Svoboda a další. Také se zajímal o některé vedlejší obchodní činnosti pana svědka. V poměru k intenzitě zájmu SAZ poskytl Petr Pfeifer málo věcných informací. Nejčastější součástí jeho výraziva byla slova „nevím“ a „to si již nepamatuji“. To se vzhledem k časovému odstupu dá pochopit, ale také to může být zastírací manévr.

Velkou pozornost SAZ vyvolala spontánní svědkova zmínka o možných stycích mezi Martinem Veselým a CIA. Pak jej ale přímo  pobouřilo  sdělení, že Petra Pfeifera vyslýchal agent CIA a na některé otázky proto nemůže odpovídat, protože se zavázal  mlčenlivosti o věcech, jež byly předmětem zájmu CIA. Svědek zřejmě věří, že jej vyslýchal skutečný agent CIA (nelze to vyloučit) a víru přenesl i na SAZ. Ten pak zájem CIA o tuto kauzu považoval za zásah do nezávislosti státu a poukázal na možné ovlivnění povahy tohoto řízení zájmem „nejmocnější zpravodajské služby světa“. Otázkami se k této části svědkovy výpovědi stále vracel. A předseda senátu je opakovaně zamítal s tím, že je jeho povinností předsedy senátu postarat se, aby rozsah dokazování nevybočil z žalobního rámce. Rozpor mezi soudcem a obžalovaným nakonec vykypěl v nepříjemný střet, při němž SAZ se vehementně dožadoval svého a v zápalu boje skákal do řeči Aleši Novotnému, který se proti jeho chování ohrazoval a upozornil jej, že v době, kdy mluví, musí obžalovaný mlčet. Protože nemlčel, hrozil mu, že na jeho chování upozorní přítomného státního zástupce a zastrašoval jej upozorněním na možnost podání trestního oznámení pro pohrdání soudem.  Nakonec odebral SAZ slovo, znemožnil mu dokončit výslech a nařídil krátkou přestávku.  Po protestech  obhájců setrval na rozhodnutí o umlčení SAZ, avšak dovolil, aby advokáti za něj položili otázky, vztahující se k tomuto námětu. Petr Pfeifer pak k otázkám obhájce Romana Jelínka přece jen nějaké informace poskytl. Uvedl m.j., že údajný agent CIA se mu prokázal „plackou“ a mluvil špatně česky. Nepamatoval si na jeho jméno a ani nedokázal událost časově zařadit. Nakonec se rozpomněl, že jeho vytěžení proběhlo dříve, než na SAZ, své bývalé spolupracovníky a  přátele podal trestní oznámení, jež spustilo tuto kauzu.

Znepokojení SAZ kvůli zájmu CIA o jeho osobu či tento proces je pochopitelné, protože jde o zcela neobvyklou okolnost. Nakonec soudce stejně umožnil, aby jej aspoň zhruba uspokojil prostřednictvím  obhájců. Incident, který kvůli zamítání souvisejících otázek vypukl, byl tedy  zhola zbytečný. Právo obžalovaného vyslýchat svědka je chráněno Ústavou. Jeho krácení, k němuž takto došlo, bylo dle mého laického názoru nadbytečnou demonstrací nadvlády soudce nad obžalovaným.

V rámci  sporu se SAZ vyjádřil kriticky o právním prostředí země. Odvolal se na známé výroky pana prezidenta a předsedy vlády v demisi o možnosti vyvolat trestní stíhání na objednávku. Jako usvědčující přiklad uvedl pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové, odsouzené senátem Aleše Novotného bez důkazů k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku a po dvou letech čekání na konečný ortel zproštěné odvolacím soudem obžaloby pro nedostatek důkazů.  Je pravda, že je mnoho lidí, kteří měli zájem vyštvat ji z úřadu a vyvíjeli na ni nepřetržitý tlak, jemuž neustoupila. Časový souběh štvanice na ni a zahájení trestního řízení může vyvolat dojem účelového jednání orgánů činných v trestním řízení. To je ale pouze dojem, proti němuž na druhé straně stojí jistota  nezákonného rozhodnutí soudce v prvostupňovém rozsudku.  

Je nápadný nepoměr mezi zájmem SAZ a jeho obhájců na straně jedné a ostatních obžalovaných a jejich advokátů na straně druhé na výslechu Petra Pfeifera.  Z vystoupení ostatních obžalovaných bylo nejzajímavější vyjádření obž. Daniela Rudzana k jeho výpovědi. Vyslovil politování nad tím, že pan svědek  byl kdysi nejen jeho spolupracovníkem, ale také  přítelem osobním a rodinným a nikdy jej nenapadlo, že by se někdy mohli setkat v současném postavení před soudem.

Daniel Rudzan pak využil udělení slova ke stížnosti na články, které se poměrně nedávno vyrojily v tisku českém i zahraničním, a líčí jej jako ničemu, zatímco litují SAZ jako nevinného člověka, jenž se trápí ve vazbě. Vyslovil domněnku, že v pozadí této kampaně stojí SAZ. Ten se ale  proti ní rozhořčeně ohradil. Jeden takový článek jsem našel na internetu a soudím, že jeho autor Oleg Khavych by zasloužil odsouzení k zbičování za prznění naší krásné mateřštiny. Nechápu ale, jaký prospěch by mohl mít SAZ z ostouzení  spoluobžalovaného Daniela Rudzana, vedeného na takové ubohé úrovni.

Hodnotím-li vystoupení Petra Pfeifera jako celek, pak dle mého laického úsudku je skutečně podivné, že není v postavení spolupracujícího obžalovaného. Ve vývoji společností  P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. sehrál významnou úlohu (m.j. přivedl dva strategické investory!) Je s nimi spojen a podílel se na jejich činnosti do takové hloubky, že silné podezření na spolupachatelství je přirozené. Postavení spolupracujícího spolupachatele ale náš trestní řád nezná. Motivace pachatelů na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení za účelem usnadnění objasňování trestné činnosti je možná, ale jen v rozsahu, regulovaném zákonem. Pokud se policie nebo státní zástupce rozhodnou, že pachatele prostě nepředvedou před soud a ponechají mu postavení svědka, překračují své pravomoci. V tomto případě orgány činné v trestním řízení zřejmě nabídly panu svědkovi  sladkou odměnu za ochotu podílet se na usvědčování SAZ. Z poznatků z vedlejší kauzy, vedené vazebně u Městského soudu v Brně, vyplývá, že nebyly štědré jen vůči Petru Pfeiferovi. Poskytují tak SAZ zcela mimořádnou „péči“ a na zákonnost postupu se neohlížejí. Až se jednou tento proces doplazí k závěru a dojde na závěrečné řeči, tato okolnost spolu s odstraněním ze spisu dokumentace o počátečním vyšetřování proti Petru Pfeiferovi může dle mého laického úsudku posloužit obhajobě jako argument k prokazování nezákonnosti stíhání SAZ.

VÁNOCE PEPY NOSE

Valašský básník, spisovatel, zpěvák, skladatel, herec, mystik, světoběžník, učitel jógy a milovník krás života, prožívající potěšení z Vánoc po celý rok a dnes a denně, jménem  Šrí Josef Malyarpan Pepa Guru Maha Nos Ji (ve zkratce jen Pepa Nos) mi bůhvíproč daroval svou knihu Josefovy Vánoce. Letmo jsem v ní zalistoval, přečetl pár řádků, zdálo se mi to čtivé. Protože nejsem zvyklý dostávat nevysloužené dary, byl jsem v rozpacích a v tomto rozpoložení jsem dárci lehkomyslně nabídl, že o knize napíši recenzi: napsat pár řádků o čtivém dílku je přece „brnkačka“.

Ale ouha, když jsem začal číst řádek za řádkem, stránku za stránkou, sice jsem do sebe nasával sváteční náladu a lásku ke světu, lidem a vůbec životu, ale jinak jsem si sám sobě začal připadat jako zaskočený velekněz katalánských ochutnávačů vína, s nímž jsem se před lety setkal na vinařském veletrhu v Barceloně. Předváděl jsem tehdy soubor moravských a slovenských vín na soutěži, která se odehrávala v prostorném stanu, zařízeném jako školní třída. Byly tam stolečky, u nichž jako žáčci seděli po dvou ochutnávači z celého Španělska a možná i odjinud. Někde v okolí hrála irská dudácká kapela a po třídě spontánně tančily hostesky s podnosy s koštovačkami, které rozdávaly ochutnávačům. Dodnes nechápu, jak je možné, že při tom poskakování nevysypaly skleničky ani z jednoho podnosu.Za katedrou seděl velekněz, vedle něj slovenský enolog a já. Velekněz prohlédl každý vzorek proti světlu, pak jej očichal, poválel po jazyku a vysvětlil svým žákům, čeho si mají všimnout zrakem, čichem a chutí a provedl celkové hodnocení vína. Šlo mu to jako na drátku až do okamžiku, kdy na závěr měl posoudit vzorek slovenského tokajského. Najednou se zadrhl. Mlčel, znova zkoumal vzorek, došla mu řeč. Obrátil se o vysvětlení k enologovi, ale ani po jeho výkladu nebyl moudrý a zmohl se jen na pár rozpačitých slov. Lesk jeho sebevědomí se vypařil.

Stejně jsem na tom já. V útlé knížce o 114 stranách je 57 textů, stylově od sebe navzájem odlišných, několik veršovaných. Každý o něčem jiném. Vánoce a vánoční nálada jsou přítomny jako basso continuo a nad nimi rozkvétají výtrysky autorovy fantazie a vzpomínek. Vypráví-li náhodou nějaký děj, nejde mu o něj, ale o prožitek sváteční nálady, která jej provází nepřetržitě, byť o Vánocích zvlášť nápadně. Nevím, jak lze zhodnotit takovou knihu. Není to obyčejná kniha, je to tresť radosti ze života ve všech jeho polohách, koncentrovaná pohoda, nikdy nekončící prožívání svátku. Je úlevné vzít ji do ruky po večerním zpravodajství o šílenství, podlostech a zlosti, jež nás obklopují ve veřejném životě.

ZÁHADA UPRCHLÉHO SVĚDKA

Ve středu 21.února 2018 propustil Okresní soud v Třebíči na svobodu za dobré chování a po  odpykání dvou třetin trestu odsouzeného, který se před lety dostal do vězení jako řidič vozidla při zvláštní dopravní nehodě. Soud přijal společenskou záruku spolku Chamurappi za jeho další řádný život.

K nehodě došlo, když se pan odsouzený pokusil pomoci mladíkovi, napadanému dvěma útočníky. Dodatečně se zjistilo, že byli opilí. Zastavil u nich vozidlo a dotázal se, co se děje. Odpověď zněla, že nic. Napadený využil odpoutání   pozornosti útočníků a utekl. Od té doby se po něm slehla zem.

Dále nebylo co řešit, proto řidič nastoupil do auta a rozjel se. Ale po ujetí něco málo více než jednoho metru rychlostí svižné chůze ucítil, že  do něčeho narazil. Nepokusil se překážku přejet, naopak zastavil, vycouval a vystoupil. Vše se odehrálo během několika vteřin. Zjistil, že před autem leží na zemi v bezvědomí jeden z útočníků. Ten pak v nemocnici vykrvácel na operačním stole.

Druhý z útočníků si po několika týdnech vzpomněl, že řidič při nastupování do auta pronesl něco na způsob „jak chlapci chcete“. Ráno po nehodě si nepamatoval, že ho v noci vzbudil strýc zesnulého, jemuž vysvětloval, co se stalo: měl opilecké „okno“. Ale jak se zdá, později se mu paměť vrátila. Jde o to, zda jí někdo nepomohl. Není to vyloučeno, protože vyšetřování probíhalo ve zjitřené společenské atmosféře, přiživované rodinou zesnulého, žalobcem a místními novináři .

Policie, žalobce i senát vyložili výše uvedený výrok jako důkaz, že řidič najel do mladíka úmyslně. Proto mu soud uložil mimořádně přísný trest, který k odvolání žalobce ještě zvýšil odvolací soud.

Znalci stanovili, že příčinou smrti bylo  zmasakrování jater a jím vyvolané krvácení, jež se lékařům nepodařilo převážit opakovanými transfuzemi ani zastavit. I znalci, přibraní soudem, si ale všimli, že rozsah poškození jater je nepřiměřený nepatrné intenzitě nárazu. Nicméně jinou příčinu smrti nenašli. Jeden ze znalců obhajoby doložil rešerší, že jiný podobný případ není znám a tvrdil, že k úrazu muselo dojít jindy a jinde. Vyneslo mu to trestní oznámení od žalobce. Žalobce pohotově sehnal skupinu svědků, kteří tvrdili, že pan poškozený neměl žádný jiný úraz a až do nehody byl v pořádku. Byla mezi nimi servírka, která pana poškozeného a jeho kamarády obsluhovala těsně před tragickou událostí. Potvrdila, že zesnulý vypil pouze dvě piva a nejevil známky opilosti. Nevěděla, kolik vypili jeho kamarádi a objektivní stanovení obsahu alkoholu v krvi ji usvědčuje ze lži. Předsedu senátu ani žalobce nenapadlo, že by na ni mohli podat trestní oznámení.  Další znalec, který obhajoval jinou verzi vzniku poškození jater, odlišnou od názorů znalců ze strany soudu, měl možná štěstí: u soudu se ztratila znalecká doložka a kvůli tomu vůbec nedošlo k projednání  jeho znaleckého posudku.

I když je rozsudek pravomocný a odolal mimořádným opravným prostředkům a pan odsouzený odpykal podstatnou část trestu, rozpor mezi nepatrnou intenzitou nárazu a rozsahem poškození jater stále vzbuzuje pochybnosti. V této souvislosti trvá poptávka po svědectví zmizevšího svědka, jehož totožnost je stále neznámá. Nezdá se být pravděpodobné, že by nevěděl o procesu, který doznal mimořádnou publicitu. Vtírá se otázka, proč zůstává skrytý, když jistě tuší, že jeho svědectví by jako doplněk k poznatkům o začátku tragického setkání řidiče a zesnulého bylo velmi cenné. Nezbývá než doufat, že dosud žije a jednou se v něm pohne svědomí.

                                                                                                                                                                                                                                    

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 6

V projednávání obžaloby proti Shahramu Abdullahovi Zadehovi (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaným u Krajského soudu v Brně vznikla po provedení hlavního líčení dne 5.prosince 2017 (nepočítám 2 hodiny z 6.prosince 2017 za účelem odročení) velmi dlouhá přestávka. Pokračování nařídil soud  až na dny 21.-23.února 2018. K „folkloru“ tohoto řízení patří neočekávané odročování, které postihlo i tento blok jednání: až na konci prvního dne oznámil předseda senátu, že další jednání odročuje na pozítří.

Na začátku jednání předseda senátu provedl nutné úkony k obnovení zapojení do  řízení obžalovaného, jehož věc dříve vyloučil k samostatnému projednání. V této souvislosti jej seznámil s průběhem hlavního líčení v době jeho nepřítomnosti. Ponechal při tom svědka Pfeifera v soudní síni, proti čemuž se ohradil SAZ. Jeho připomínku ponechal soudce Aleš Novotný bez odpovědi.

Dále došlo k významnému úkonu obhajoby: Zadehův obhájce Roman Jelínek vyzval soud, aby si vyžádal záznamy odposlechů a protokolů o sledování podezřelých, jimiž policie kdysi doplnila žádost o mezinárodní právní pomoc rakouských orgánů činných v trestním řízení. Šídlo v pytli neutajíš: jak jsem již zmínil dříve, na začátku vyšetřování policie považovala za hlavního podezřelého právě Petra Pfeifera. Pak z něj náhle udělala korunního svědka a soustředila pozornost na SAZ. Dokumentaci z vyšetřování proti Petrovi Pfeiferovi policie odstranila ze spisu. Provedla to ale pozdě, kdy již obhájci měli ověřené kopie některých listin, takže popírání existence příslušné dokumentace je neúčelné. Obhájci se k tomuto problematickému, nejspíš nezákonnému postupu stále vracejí a snaží se dosáhnout zpřístupnění zatajených poznatků.

Po vyřízení podružných záležitostí předstoupil před soud korunní svědek Petr Pfeifer a předseda senátu pokračoval v jeho výslechu. Věnoval tomu hodně času se zřejmou snahou udělat si pořádek v poznatcích ze svědkovy výpovědi z 5.prosince 2017. K stejnému cíli směřovaly nepočetné otázky žalobce.  Velkou péči výslechu věnovali obhájci SAZ Alena Kojzarová a Roman Jelínek, kteří svědka tísnili všetečným otázkami. Na Alenu Kojzarovou reagoval vzrušeněji než na její předchůdce.

Po několika málo otázkách ostatních obhájců se jako první z obžalovaných dostal ke slovu SAZ. Očekával jsem dlouhý výslech plný vzrušení, neboť po celou dobu vystupování Petra Pfeifera vzdálenost mezi ním a SAZ byla zhruba 2 m. SAZ mu bedlivě naslouchal a občas se ironicky usmíval. Z mimiky svědka bylo zřejmé, že jeho blízkost vnímá. Ale jejich výstup proběhl kupodivu nevzrušeně. SAZ byl klidný, věcný a nezačal bouřit ani v případě, že předseda Aleš Novotný zamítl jeho otázku.

Na ostatní obžalované se nedostalo. Pouze Daniela Rudzana předvolal předseda senátu za účelem zjištění, zda Petr Pfeifer již dostal zpět majetek, zabavený v jeho vídeňském bytě. Odpověď byla kladná.

V průběhu jednání jsem s potěšením konstatoval, že se okruh čtenářů mých článků rozšířil o Petra Pfeifera. Dvakrát citoval mé jméno.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 7.-9. března 2018

K OTÁZKÁM VÁCLAVA MORAVCE Z 18.2.2018

Již delší dobu jsem při sledování pořadu Otázky Václava Moravce přemýšlel, zda jeho moderátorovi nekřivdím, když mu stále „přišívám“ hanlivou přezdívku Vymývač mozků. Nevím, zda to je tím, že jsem stárnutím dospěl k větší smířlivosti, či zda Václav Moravec není vůči svým hostům tak agresivní jako dříve a nesnaží se je tolik tlačit do kouta jako v době, kdy jsem tyto články začal psát, v každém případě jsem se rozhodl  p o d m í n ě n ě změnit název. Kdykoli se mohu vrátit zpět.

Sledování debaty Pavla Rychetského a Roberta Pelikána hodnotím jako příjemný způsob trávení kousku nedělního dopoledne. V ustálených poměrech České republiky, v nichž účastníci velké části veřejných debat se vzájemně napadají, překřikují se či zesměšňují, kultivovaný rozhovor dvou významných právníků působil přímo konejšivě. Dovolím si doprovodit jej nesouvislými variacemi na témata, jimiž se zabývali.

Udivilo mě, že redakce pořadu považovala za nutné znova vytáhnout poněkud obnošené téma výroků Andreje Babiše a pana prezidenta o možnosti objednat trestní stíhání. Kdyby „výtržníci“ uhlazeně řekli, že u nás a kdekoli ve světě lze občas účelově vyvolat trestní stíhání, bylo by to totéž a je to pravda. Použili zkratového vyjádření myšlenky a vyznavačům politické korektnosti naskočila kopřivka. Je to pořád jako v Andersenově bajce Císařovy nové šaty. Národ má takové představitele, jaké si zasluhuje. „Výtržníci“ Andrej Babiš a Miloš Zeman jsou svým vyjadřováním blízcí a srozumitelní velmi početné  menšině národa, proto vyhrávají volby. Akademicky uhlazený Petr Fiala by se o stejné věci takto nevyjádřil, ale právě proto je předsedou trpasličí strany, která by kvůli intelektuálnímu potenciálu svého voličstva zasluhovala lepší místo na výsluní.

Pokud Miloš Zeman v této souvislosti hovořil o Aleně Vitáskové, jeho výrok měl dokonce racionální základ. Její trestní stíhání bylo jedním z více nástrojů k jejímu vytlačení z funkce, v které byla nepohodlná nejen části podnikatelů v solárním byznysu, ale také manažerům distribučních společností, které zastavením zvyšování cen energií připravila o obrovské peníze. Trestní řízení nevypuklo kvůli ní, ale není dodnes jasné, proč ji vyšetřovatel z postavení svědkyně nejednou převedl mezi obviněné, když proti ní neměl důkazy, a proč to toleroval dozorový státní zástupce a pojal její neprokázané provinění do obžaloby. Důkazy se nepodařilo dohonit ani dokazováním před soudem a soudce se nestyděl odsoudit ji s vědomím, že její vinu nemá čím prokázat. Pro absenci důkazů ji pak odvolací soud zprostil obžaloby. Chybí koncovka: tresty pro ty, kdo ji šikanovali bez důkazů. Té se ale nedočkáme.

Ještě více chtěnosti poznamenává další trestní stíhání proti ní, vyvolané udáním zaměstnance mocné obchodní společnosti ČEZ a.s., která také má důvod stěžovat si kvůli zastavení růstu cen energií. Zneužití pravomoci se měla dopustit obsazením funkce místopředsedy ERÚ, pověřeného řízením právního úseku, bývalou nejvyšší  státní zástupkyní Renatou Veseckou.  Aby bylo stíhání možné, musely jí orgány činné v trestním řízení prokázat způsobení škody. Šli na to od lesa: škodou má být mzda Renaty Vesecké, jejíž práce dle nich má pro nedostatek kvalifikace nulovou hodnotu. Tak komické odůvodnění způsobené škody je vskutku pozoruhodné.  Kladu otázku, jaký je poměr odborné vyspělosti žalobce a Renaty Vesecké, která navzdory potížím v minulosti jistě stále patří k elitním právníkům? Toto trestní stíhání sloužilo jako nástroj psychologické války proti Aleně Vitáskové. Např. pro jmenovací dekret Renaty Vesecké přišlo třicet policistů do tří objektů úřadu v době, kdy probíhala porada vedoucích představitelů obchodu s energiemi. Následně pak policie předvolávala k výslechům úředníky ERÚ, požadovala další  a další dokumenty, některé i duplicitně.  Alena Vitásková tak byla spolehlivě pod psychologickým tlakem, i když zrovna nezasedal brněnský soud.

Mluví-li Andrej Babiš o objednaném trestním stíhání, má to také racionální základ. Nevím, zda se dopustil trestné činnosti. Zpráva OLAF jej  neusvědčuje, jak tvrdí někteří opoziční politici. Ale načasování trestního oznámení ve staré věci právě do předvolební doby opravňuje k silnému podezření na účelovost a zlý úmysl.

Mnoho řečí se v pořadu vedlo o nezávislosti soudců a státních zástupců. Ani slovo nepadlo o tom, že soudy a státní zastupitelství jsou službami státu občanů a příslušníci obou stavů by měli nést odpovědnost, pokud způsobí škodu. Pokud na svých poradách mluví o stranách řízení jako o verbeži či  lidském hnoji, měli by přijít o talár, protože jsou apriorně podjatí.

Pavel Rychetský překvapil politickými postřehy. Připomněl, že některé záležitosti našeho politického života, jako je trestně stíhaný předseda vlády nebo vystupování Tomio Okamury, může „cizina“ vnímat negativně. Jde o to, kdo je ta „cizina“, zda to není uzavřená „bublina“, v které žijí účastníci mezinárodních setkání, jichž se pan předseda zúčastňuje. A je otázka, zda se kvůli ohledům na „cizinu“ musíme vzdát práva řešit si domácí problémy co nejúčelněji. Jinak mám dojem, že zatím nikdo v „cizině“ neodmítl podat ruku trestně stíhanému českému předsedovi vlády v demisi.

Starosti dělá Pavlu Rychetskému začlenění státního zastupitelství do moci výkonné a jeho nedostatečně zabezpečená nezávislost. Namítám proti tomu, že v Evropě je jiný způsob začlenění státního zastupitelství či prokuratury do soustavy orgánů státní moci výjimečný a nenacházím důvod, proč právě u nás by měla být další výjimka. Hlavně postrádám vysvětlení, v čem se reálně a navíc škodlivě projevuje údajná závislost státního zastupitelství na moci výkonné. Uznávám, že jako laik a aktivista, podporující obhajobu obviněných převážně v „patologických“ procesech, mohu mít zkreslený pohled. Nicméně z této pozice se mi zdá, že státní zastupitelství je nezávislé až příliš  a dopouští se až svévolných zásahů do osudů jedinců, ale i státu. Psal jsem nedávno o nezákonnostech, jichž se dopouštěli státní zástupci ve vazební kauze Shahrama Abdullaha Zadeha, jimiž se zabývala i Poslanecká sněmovna a kárný soud. Zde šlo pouze o jedince, ale dochází i na stát. Byl snad zásah policie pod dozorem olomouckého vrchního státního zastupitelství na Úřadě vlády 13.června 2013 projevem nedostatku nezávislosti státního zastupitelství ? Vždyť jeho nepřímým důsledkem byl pád vlády a rozpuštění Poslanecké sněmovny. Kdo zaručí, že ještě více nezávislé státní zastupitelství příště nesvrhne prezidenta republiky, s jehož zvolením nebude spokojeno?

Pozoruhodné byly i další politické postřehy Pavla Rychetského. Projevil vyhraněný názor na politické postoje Tomio Okamury, které označil za rasistické, xenofobní a neonacistické. Prohlásil, že je chybou, že se tento politik stal místopředsedou Poslanecké sněmovny.  Sám názor mě nepřekvapil a chápu jej, spíše mě udivila otevřenost obvykle zdrženlivého předsedy Ústavního soudu. Zajímavý je i jeho pohled na taktiku Andreje Babiše, o němž si myslí, že neusiluje o vytvořené vlády s podporou SPD a KSČM.

Samozřejmě nezapomněl na „trvalku“ svých úvah: na názor, že  začínající soudci se mají nejdříve učit soudit jako přísedící u vyšších soudů a teprve pak se mají ujmout funkce u nalézacího soudu.

V kritickém pohledu na Tomio Okamuru si s Pavlem Rychetským  notoval i Robert Pelikán, který se okrajově přiřadil k hlasatelům zprávy, že „král je nahý“, když funkci místopředsedy sněmovny ohodnotil slovy, že to je člověk, který občas řídí schůzi. Jeho vystoupení bylo jinak klidné, věcné, zaměřené na vysvětlení některých spíše nedorozumění mezi ním a politizujícími představiteli justice. Stojí za  zmínku, že kvůli metodice výběru soudců se do něj pustili tvrzením o její protiústavnosti stále stejní justiční funkcionáři, kteří jsou s ním nespokojení, protože nemá porozumění pro jejich touhu po zřízení  samosprávného orgánu justice. Jejich touha mi je sympatická, ale také sdílím Pelikánovy obavy z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice a soudím, že ustavení samosprávy by mělo být vyváženo zřízením orgánu vnějšího dohledu (po němž ostatně volala i parlamentní komise při vyšetřování nezákonností v kauze Shahrama Zadeha).

Pozastavuji se pouze nad přístupem pana ministra  k přijetí nového zákona o státním zastupitelství. O jeho potřebnosti se zde mluví po řadu let a je dost možné, že už mohl být projednán, kdyby Pavlem Blažkem předložený návrh zákona nestáhla z Poslanecké sněmovny konzervativní ministryně Marie Benešová. Souhlasím s panem ministrem v tom, že by nebylo vhodné, aby o jeho přijetí Sněmovnou usilovala  vláda v demisi. Nemohu ale přijmout názor, že nebude zákon prosazovat proti odporu státních zástupců, které pobouřilo zjištění, že by přijetí nového zákona vyvolalo „přesoutěžení“ všech vedoucích funkcí. Státní zastupitelství je podřízený subsystém státní správy a názor jeho zaměstnanců je v tomto ohledu bezvýznamný. Pokud se moc výkonná a moc zákonodárná dohodnou, že poměry v soustavě státního zastupitelství vyžadují zásadní změnu zákonem, státní zástupci sice mohou v průběhu tvorby zákona diskutovat o podrobnostech, ale ve výsledku jim nezbyde nic jiného než buď se přizpůsobit změnám, které zákon přinese, nebo jít dělat něco jiného.

Jsou přinejmenším tři důvody pro přijetí zákona. Prvním je potřeba zajistit jednotný výkon trestního řízení na celém území státu. Zatím jsou jiné poměry v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze a jinak se chová Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Druhým je přílišná personální strnulost státního zastupitelství, jehož někteří vedoucí činitelé setrvávají ve funkcích mnoho let. Je ale známo, že vedoucí pracovník se časem opotřebuje, stane se netečným vůči poruchám chodu organizace a není způsobilý přinášet inovace. Pravidelná obměna vedoucích je základní podmínkou výkonného řízení organizace. Poslední důvod, který se bude státním zástupcům líbit nejméně, je zavedení systému vynucování odpovědnosti za odvedenou práci, či za zmetky, chcete-li. V tomto směru byl ovšem návrh zákona ve své poslední podobě, kterou znám, naprosto bezzubý, nepochybně proto, že na jeho utváření měli silný vliv státní zástupci : kapři si nikdy nevypustí rybník.