KAUZA VITÁSKOVÁ: RADOST, ŽAL A HNĚV

Ve středu 17.ledna 2018 uzavřel Vrchní soud v Olomouci pravomocným rozsudkem případ, o němž se mluvilo jako o „kauze Vitáskové“, ač Alena Vitásková, bývalá mocná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), byla jen jednou z původních deseti obžalovaných a s žalovaným jednáním osmi z nich neměla vůbec nic společného.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. února 2016 se odvolalo osm z původních deseti obžalovaných, devátý odsouzený s věcí vyčleněnou do samostatného procesu se odvolacího řízení nedožil. Odvolal se i žalobce, vesměs v neprospěch odsouzených, pouze v případě bratrů Zemků navrhl zmírnění právní kvalifikace. Zato se dožadoval více peněžitých trestů.

Přestože obhájci vložili mnoho umu do odvolání písemných i jejich ústních doplnění a závěrečných řečí a někteří podali skutečně vynikající výkony, výsledek je pro odsouzené zdrcující: pouze v případě Aleny Vitáskové soud rozhodl o zproštění obžaloby. Ostatní se většinou dočkali mírného snížení prvostupňových trestů, zato dvěma obžalovaným soud zvýšil tresty z šesti na sedm let. Ale přibylo trestů peněžitých, jejichž nezaplacení znamená prodloužení ztráty svobody.

V odůvodnění zprošťujícího rozsudku pro Alenu Vitáskovou zazněl hlas zdravého rozumu. Žalobce ji vinil z jednání, pro které neměl přímé důkazy a senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně  se s jeho názorem ztotožnil. Ostatně jsem v dřívějších článcích opakovaně připomněl, že soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku přiznal, že nemá proti  ní důkazy, pouze se domnívá… Jeho historický, právu odporující prohlášení se obsahově překrývá s odůvodněním zprošťujícího výroku odvolacího soudu. Proto tento případ zasluhuje pozornost veřejnosti odborné i laické jako odstrašující příklad zneužití soudní moci a měl by posloužit jako impulz k přijetí opatření, jež by opakování podobných zrůdností do budoucna zabránily. Stačilo by, kdyby soudce a státní zástupce se musel obávat regresního řízení k zajištění účasti na vyplaceném odškodnění zproštěného obžalovaného.

Senát Ivo Lajdy správně vyhodnotil důkazní situaci tak, že proti paní obžalované nesvědčí přímé důkazy a neexistuje ani uzavřený kruh nepřímých důkazů, proto uplatnil zásadu in dubio pro reo. Naproti tomu senát Aleše Novotného postupoval přesně opačně. V tomto případě se důkazní situace nezměnila od zahájení úkonů trestního řízení přes podání obžaloby až k prvostupňovému rozsudku. Žalobcům se přiznává právo, žalovat v nejistotě. Je ale sporné, zda absolutní nedostatek důkazů lze uznat za nejistotu, ospravedlňující podání nespravedlivé obžaloby. Soud za těchto okolností měl možnost vrátit nepodloženou obžalobu státnímu zastupitelství k doplnění. Dal ale přednost bezdůvodnému ničení života paní obžalované vedením hlavního líčení, v kterém nedokázal důkazní situaci zvrátit. Alena Vitásková musela žít v napětí od jara r. 2013 až do 17.ledna 2018.   Žalobce zasluhuje za tuto obžalobu zvláštní „ocenění“ a doznané odsouzení bez    důkazů by nemělo zůstat bez důsledků pro předsedu senátu. Ale státní zástupci jsou nedotknutelní a soudci jsou nezávislí a přiznává se jim právo na beztrestnost omylu. Proto se nikomu nic nestane a žalobce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný budou v pohodě ničit lidské životy až do odchodu do zaslouženého důchodu.

Svéráznost úvah prvostupňového rozsudku zdůrazňují i některá rozhodnutí o trestech. Tak senát Aleše Novotného uznal sice vinu úřednice, která vydala vadné licence, ale nepotrestal ji. Naproti tomu udělil obludný trest Michaele Schneidrové, která dočasně znemožnila přezkum jejího rozhodnutí. A korunou absurdnosti je vyhodnocení jednání dnes již zesnulého bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, který si v rozporu s právními předpisy vynutil provedení licenčního řízení dne 31.prosince 2010: žalobce pro něj žádal trest 10 let odnětí svobody, ale senát Aleše Novotného jej zprostil obžaloby

Jako obviněná, později obžalovaná a posléze nepravomocně odsouzená čelila Alena Vitásková po celou dobu svého mandátu předsedkyně ERÚ nemilosrdným tlakům ve jménu „vyšších mravních principu“ na resignaci. Její odpůrci nedbali zakotvení presumpce neviny jako základního kamene našeho trestního práva. Kdyby jim nevzdorovala, dnes by se jí možná někdo omluvil, ale škoda, způsobená jak jí osobně, tak i jejímu úřadu, by se již stala a zůstala by nenapravitelná. Připomínám, že k psychickému zvládnutí obtížné životní situace jí pomohla podpora prezidenta republiky Miloše Zemana.

 V této souvislosti jsem opakovaně připomínal podlehnutí „vyšším mravním principům“ Víta Bárty, vytlačeného z politického života nedbáním presumpce neviny a následky nespravedlivého procesu. Oba zmíněné případy by měly posloužit jako výstraha pronásledovatelům Andreje Babiše. Trpasličí strany využívají jeho trestního stíhání ve snaze ukrást mu výsledek skvělého volebního výsledku a posadit do premiérského křesla jednoho z jejich předsedů.  Nadřazují své moralistní úvahy nad zásady českého právního řádu, aby mohli zvrátit výsledek voleb a zahladit svou neúspěšnost. Podporu proti nátlaku nachází Andrej Babiš stejně jako Alena Vitásková pouze u prezidenta republiky Miloše Zemana. Účast na úkonech trestního řízení by Andreji Babišovi určitě ztěžovala výkon úřadu předsedy vlády, ale příklad Aleny Vitáskové naznačuje, že i tato zátěž se dá překonat.

Vedle Aleny Vitáskové soudy rozhodovaly o další úřednici ERÚ, a to o bývalé ředitelce licenčního odboru Michaele Schneidrové. S jejím odsouzením se nemohu ztotožnit. Odvolací soud jí vytýká, že neuposlechla pokynu svého nadřízeného Antonína Panáka a nepodepsala slepě, bez znalosti úmyslně znepřístupněného spisu, rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem Jaroslavem Vítkem. V tomto bodě orgány činné v trestním řízení nepoložily otázku, proč připravené rozhodnutí nepodepsal jeho autor ještě před nástupem Aleny Vitáskové, proč nechtěl nést za ně odpovědnost a se souhlasem nadřízených ji chtěl přenést na bedra „nerozkoukané“ nástupkyně. Pominuly také skutečnost, že Antonín Panák byl spoluodpovědný za chaos, který vedl k vydání licencí dne 31. prosince 2010. Neměřily ostatně Michaele Schneidrové stejně jako zmíněnému Jaroslavu Vítkovi, který provedl přesně totéž co ona ve prospěch dvou rozestavěných elektráren v majetku společnosti ČEZ-obnovitelné zdroje a proti pokusu nového vedení ERÚ o jeho trestní  stíhání mu poskytly neprůstřelnou ochranu. Obecně lze říci, že orgány činné v trestním řízení jednoznačně stranily bývalému vedení předsedy Josefa Fiřta & spol. a nikdy nepostavily otázku jeho odpovědnosti, a to nejen v případě elektráren Saša-sun a Zdenek-sun.

Soud v neprospěch Michaely Schneidrové ulpěl na tvrzení, že jednala ve prospěch vlastníků elektráren, protože se znala se Zdeňkem Zemkem st. a její vztah k němu „nebyl v neutrální poloze“. Toto podezření ale nebylo v předžalobní fázi řízení prokázáno a v jednání před soudem 1.stupně  bylo přímo popřeno, když jeho zdroj se při výslechu jako svědek pod přísahou odvolal na „drby“. Subjektivní stránka trestného činu tak dle mého laického úsudku nebyla prokázána. Soudy také vůbec nevzaly v úvahu, že v dalším správním řízení se potvrdil její předpoklad, že v případě zrušení licenčního rozhodnutí z 31.prosince 2010 budou stejně  muset být vydány náhradní licence, takže proces, který by povolením obnovy licenčního řízení vyvolala, by byl nadbytečný a vedl by k vyvolání rozsáhlých soudních sporů, které by pro ERÚ patrně skončily  neúspěšně  a vedly by k vyplácení odškodnění investorovi. Se znalostí všech souvisejících správních rozhodnutí a znaleckých posudků si troufám tvrdit, že ani posouzení jejího rozhodnutí jako právně nesprávného má do jednoznačnosti daleko. Oba soudy  v tomto ohledu popřely platnost zásady in dubio pro reo. Obhájce požadoval vrácení věci na 1.stupeň k novému posouzení. Vyhovění jeho návrhu by bylo rozumným kompromisem, ale opět jako laik soudím, že na místě bylo zproštění.

Čtenáři jistě vědí, že někteří z odsouzených ze skupiny zaměstnanců investora nebo jeho subdodavatelů se hodlají obrátit s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Domnívám se, že někteří mohou uspět. Soudy totiž nevěnovaly téměř žádnou pozornost okolnostem, za nichž k protiprávnímu jednání došlo, a logistice licenčního řízení. Stát vyprovokoval podnikatele rozmařilou podporou výstavby solárních elektráren, aby se vrhli do podnikání v tomto novém odvětví. V listopadu r. 2010 ale vydal rozhodnutí, které vyvolalo nebezpečí zmaření rozpracovaných investičních záměrů a popřípadě i krachu firem, jež naletěly na jeho pobídku. Čekat s přihlášením k licenčnímu řízení až do úplného dokončení výstavby znamenalo téměř jisté zpoždění vydání licence. Protože investor nemohl odhadnout, kdy na něj přijde řada, podal žádost s předstihem a mohlo se stát, že v době provedení licenčního řízení mohly ještě být na stavbě drobné nedodělky. Dá se tedy říci, že někteří z obžalovaných jednali pod tlakem okolností, které jim vnutil stát (to se samozřejmě netýká padělání listin). Nebezpečí zmaření investičního záměru s hodnotou 1,3 miliardy Kč bylo silným motivem pro zkratkové jednání.

Někteří z obžalovaných si uškodili tím, že při stanovení taktiky obhajoby se neřídili zásadou hlavního článku. Nepovolili proto obhájcům uplatnit některé důkazy ve svůj prospěch, aby neohrozili nějaký svůj vedlejší zájem.

Dle mého laického názoru nezpochybnitelnou chybou obou soudních rozhodnutí je nesprávný výpočet výše škody. Od 1.ledna 2013, kdy vyplácení podpory k výkupním cenám elektřiny přešlo ze soukromých rukou na státní společnost OTE a.s. se ukázalo, že prosté vydání licence v r. 2010 a uskutečnění prvního paralelního připojení samo o sobě nestačí pro uplatnění nároku na cenu 12.200 Kč/GWhod. Jak investoři, tak orgány činné v trestním řízení, byli zavedeni k nesprávné interpretaci cenových výměrů ERÚ, takže honička za získáním licence o silvestrovské noci  byla zbytečná. Dodávám, že pokus o trestní stíhání pracovníků, kteří z počátku předmětným elektrárnám zvýhodněnou cenu propláceli, ztroskotal na dojemném úsilí orgánů činných v trestním řízení zajistit jim beztrestnost. Neoprávněné výplaty zvýhodněné ceny se dostalo i dalším elektrárnám a státu možná vznikl nárok na vrácení neoprávněně přijatých prostředků. Musel by se ale najít úřad, který by se ujal vymáhání. Ačkoli příjemci se možná budou hájit úspěšně s využitím institutu dobré víry nebo s odkazem na promlčení nároku,  takže ztráta státu z nesprávné interpretace cenových rozhodnutí ERÚ bude nevratná. Nu což, jde jen o pár set milionů Kč.

V každém případě o kauze „Vitásková“ i bez zproštěné Aleny Vitáskové asi ještě v budoucnu uslyšíme.

O samotné Aleně Vitáskové ale zcela určitě v budoucnosti uslyšíme znova v souvislosti s obžalobou, která čeká na projednání u  Okresního soudu v Jihlavě. Paní obžalovanou viní žalobce ze zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se měla dopustit tím, že do čela rozlehlého právního úseku ERÚ postavila bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renátu Veseckou, kterou za tím účelem jmenovala místopředsedkyní ERÚ. Mzdu, kterou Renata Vesecká pobírala, žalobce hodnotí jako škodu, způsobenou státu, byť byla podložena konkrétní vykonanou prací. Z formálněprávního hlediska lze možná připustit, že vysoce kvalifikovaná Renáta Vesecká nenaplnila některá kvalifikační kritéria pro tuto funkci, ale zdravý selský rozum pláče.  

KAUZA „VITÁSKOVÁ“ : ČEKÁNÍ NA DIES IRAE.

Dne 22. února 2016 vyhlásil soudce Krajského soudu v Brně Aleš Novotný rozsudek nad devíti obžalovanými, spojovanými s udělením licencí o silvestrovské noci r.2010 dvěma chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka.

Mezi  odsouzenými byla Alena Vitásková, tehdy mocná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), a Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru téhož úřadu, které v době vydání licencí ještě v úřadě nepůsobily, takže s jejich vydáním neměly nic společného. Je podivné, že se z odpovědnosti za chaos a povolení silvestrovského licenčního řízení, v němž došlo  k údajně nezákonnému vydání licencí, neodpovídají místo nich tehdejší představitelé ERÚ Josef Fiřt, Blahoslav Němeček a Antonín Panák, naopak že v řízení vystupovali jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové.

Uložené tresty byly velmi tvrdé, takže se všichni odsouzení  odvolali. Odvolání podal také žalobce, samozřejmě v neprospěch obžalovaných. Naděje odsouzených se proto upínaly k odvolacímu řízení. Odvolací Vrchní soud v Olomouci nařídil zahájení veřejného zasedání k projednání odvolání na den 8.ledna 2018 a vyhradil pro ně sedm dní, rozvržených do dvou po sobě jdoucích týdnů. Obžalovaní se tedy museli vyrovnávat s pocity nejistoty téměř dva roky, což je trest sám o sobě.

Odvolací řízení mělo obvyklý průběh a díky ráznému řízení předsedou senátu Ivo Lajdou šlo rychle kupředu. Všichni účastníci řízení dostali tolik prostoru k ústnímu doplnění odvolání a podání návrhů na doplnění dokazování, kolik si přáli. Předseda senátu pouze zasáhl do vystoupení některých obžalovaných, když se přestali držet rámce, vymezeného obžalobou. Během prvých dvou dnů řízení pokročilo natolik, že předseda senátu mohl jednání na jeden den přerušit za účelem vyhodnocení nahromaděných poznatků.

Kritickým dnem se pak stal čtvrtek  11. ledna 2018, kdy soudce Ivo Lajda vyhlásil ukončení dokazování a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Přišlo to trochu překvapivě, ale uskutečnění jeho rozhodnutí nic nebránilo: úvodní úkony proběhly v plném rozsahu, v soudní síni byli přítomni všichni obžalovaní a jejich obhájci. Zvoleného obhájce neměla pouze obž. Alena Vitásková, neboť dal přednost svému pedagogickému závazku a místo sebe vyslal  substituta.

Žalobce  při ústním doplnění odvolání a v závěrečných návrzích trval na uznání viny obžalovaných a navržených trestech odnětí svobody. U čtyř obžalovaných se dožadoval ztížení osudu uložením peněžitých trestů. Smířlivěji se postavil pouze k bratrům Zemkům, u nichž dospěl k názoru, že jejich jednání by bylo možno kvalifikovat nikoli jako pokus o podvod, ale pouze jako jeho  přípravu. Tím  možná otevřel soudu cestu k zmírnění jejich trestů. Obhájci ovšem nenechali na rozsudku a žalobcově odvolání niť suchou a jednotně žádali , aby Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání zamítl jako celek.

V závěrečných návrzích většinou navrhovali zproštění obžaloby, výjimečně  vrácení Krajskému soudu v Brně k novému projednání v jiném složení senátu.

Předseda senátu Ivo Laida po skončení závěrečných řečí odročil jednání na středu 17. ledna 2018, kdy se tedy dovíme, jak soud se všemi přednesenými návrhy naložil. Pro některé obžalované to nemusí být konečné zastavení na křížové cestě.

Podle mého „selského“ úsudku senát Ivo Lajdy se bude muset především vypořádat s kardinální námitkou nezákonnosti přidělení věci senátu předsedy Aleše Novotného. Zastupující místopředseda Krajského soudu v Brně Aleš Flídr, jenž kdysi  organizoval petici 27 soudců ve prospěch Aleše Novotného, nezklamal ani tentokrát a zaslal odvolacímu soudu vyjádření, jímž hájil zákonnost přidělení věci svému chráněnci. Jenže zatímco jeho sdělení obsahuje především obecné úvahy, námitky všech obhájců, kteří je předložili, se opírají o konkrétní informace, získané od soudu a jsou propracované důkladněji. Bylo by zvláštní, pokud by je odvolací soud přešel bez povšimnutí, ať už pak o nich rozhodne jakkoli. Vyhoví-li námitkám advokátů, nebude to ovšem pro obžalované pouze důvod k veselí, protože to bude znamenat vrácení procesu na startovní čáru.

Dalším citlivým bodem je stanovení výše škody, kterou žalobce odvodil od rozdílu mezi nejvyšší dosažitelnou výkupní cenou z r.2010 a cenou z r.2011. V tomto případě žalobce i nalézací soud pracovali s mylnými informacemi. Nedbalý vyšetřovatel si pro určení škody neopatřil řádný znalecký posudek, ale pouze odborné vyjádření, v němž se znalec dopustil tak nápadného omylu, že to vyvolává podezření na úmyslné jednání. Ve skutečnosti získání licencí v r.2010 samo o sobě nestačilo pro získání nároku na nejvyšší dosažitelnou výkupní cenu a od chvíle, kdy výkup elektřiny z fotovoltaických elektráren přešel do rukou státní společnosti OTE a.s., elektřina ze zmíněných elektráren se vykupuje  za ceny r.2011. Nalézací soud se mohl tomuto zásadnímu omylu vyhnout, kdyby se snížil k projednání důkazů o této věci, které obhajoba v průběhu prvostupňového řízení předložila.

Mimochodem zmiňuji, že stát vyplatil stamiliony za elektřinu, dodanou elektrárnami, jimž byly odebrány licence. Zatím se nenašel žádný úřad, který by přeplatky vymáhal.

Závažným problémem k posouzení je námitka spekulativnosti odůvodnění rozsudku, jehož některé argumenty nejsou podloženy důkazy. Příkladem je především obvinění Aleny Vitáskové, že buď vyslovila souhlas s rozhodnutím tehdejší ředitelky licenčního odboru ERÚ Michaely Schneidrové o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení, nebo dokonce jí k němu dala pokyn. Neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz. Nepřímým důkazem v její prospěch jsou výpovědi samotné Michaely Schneidrové, která se nezbavila odpovědnosti za své rozhodnutí odkazem na jakékoli vyjádření Aleny Vitáskové.  Udivuje mě v této souvislosti, že obhájci neupozornili odvolací soud na skutečnost, že pan soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku výslovně uvedl, že nemá důkaz pro domněnku, že mezi obžalovanými dámami proběhla komunikace na dané téma, pouze se domnívá, že by si Michaela Schneidrová nedovolila vydat své rozhodnutí, kdyby neměla výslovnou podporu Aleny Vitáskové. Výrok pana soudce je zarážející.  Neznám jiný případ, kdy by se soudce přiznal, že odsuzuje bez důkazu, ale také mě překvapuje, že obhájci jeho výrok nedocenili a nenapadli. Podobně je zarážející tvrzení soudu 1. stupně, že Michaela Schneidrová jednala pod vlivem známosti s panem Zdeňkem Zemkem st., když tato domněnka byla v dokazování před soudem vyvrácena a její zdroj ji označil za „drby“.

Je možné, že panem soudcem cloumala podjatost vůči pí.obžalované Vitáskové. Jejím náznakem by mohlo být jeho prohlášení při ústním vyhlášení rozsudku, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové", ač z dokazování nic takového nevyplývalo. Výrok přezkoumaly v řízení na ochranu osobnosti dva soudy, které jej kvalifikovaly jako nevhodný.

Se spekulativním přístupem souvisí i zanedbávání důkazů soudem 1.stupně. Již výše jsem zmínil odmítnutí důkazů o vadném výpočtu způsobené škody, ale je jich více. Např. jde o požadavek obhajoby na výslech dvou úředníků ERÚ, kteří provedli počátkem prosince r.2010 „obhlídku přes plot“ a pořídili fotografie, jejichž předvedením jako důkazu žalobce dokazoval nedokončenost elektráren. Je důvodné podezření, že se úředníci neorientovali na obrovské ploše s deseti elektrárnami, neoddělenými ploty, a fotografovali „u sousedů“. Zpětně lituji, že obhájci jak Aleny Vitáskové, tak „zemkovců“ nenechali provést jako důkaz fotografie, pořízené družicí NASA dne 26.prosince 2010, z nichž je zřejmé, že obě elektrárny se svými sedmdesáti tisíci fotovoltaických panelů skutečně stály a lze věřit výpočtům společnosti PricewaterhouseCoopers, že na zařízení s pořizovací hodnotou 1,3 miliardy Kč byly v den vydání licencí nedodělky za pár desítek tisíc Kč, které neohrožovaly provozuschopnost elektráren.

Slabou stránkou rozsudku i úvah žalobce je malá pozornost, věnovaná subjektivní stránce souzených činů. Soud se nepídil po motivech, jež by mohly vést obžalované k nezákonnému jednání, a následně ani nezkoumal jejich úmysly, popřípadě jim podsouval špatné úmysly, aniž by své úvahy mohl opřít o důkazy. V případě Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové policie hloubkovým šetřením prokázala, že obžalované dámy neměly z rozhodnutí o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení finanční prospěch. Jejich motivem k případnému úmyslnému jednání ve prospěch klanu Zemků tedy nebyly peníze. Ale nemotivovala je ani známost s kýmkoli z jejich rodu. Není tedy důvod podezírat je, že chtěly Zemkům pomoci. Ostatně za působnosti obou obžalovaných v případě jiných osmi elektráren v majetku Zemků ERÚ podal podněty k odebrání licence. Není znám důvod, proč právě v případě těchto dvou by jednal opačně, a to nezákonně ve prospěch vlastníků. Motivem jednání Michaely Schneidrové byla nepochybně profesní ctižádost. Její nadřízený Antonín Panák jí znepřístupnil spis a podsunul jí k podpisu rozhodnutí, jež připravil její předchůdce, ale neměl odvahu je podepsat. Michaela Schneidrová se ke spisu přesto dostala, opatřila si také státní normy, které dosud ERÚ neměl k disposici a rozhodla po svém. I kdyby se zmýlila, šlo by o nesprávné správní rozhodnutí, které bylo napravitelné dalšími postupy. Přikládat mu povahu úmyslného trestného  jednání je nesmysl.

Ani u obžalovaných ze skupiny „zemkovců“ soud nevěnoval motivaci a úmyslům dostatečnou pozornost. Měli se dopustit trestného jednání ve spolupachatelství, neboť prý jednali ve společném zájmu. Na postupu ve společném zájmu by se ale museli nějak domluvit, což nebylo dost dobře možné, protože někteří se navzájem neznali a např. revizní technik Vladimír Čimpera nemusel vůbec vědět, k čemu poslouží pravdivá revizní zpráva, jejíž vyhotovení mu nařídil nadřízený. Ostatně ani bratři Zemkovi nemuseli vědět při podpisu listin, jež jim předkládali k podpisu najatí odborníci, že se jejich obsah rozchází se skutečností, pokud by tak tomu skutečně bylo. Zvláštní pozornost zaslouží obvinění, že podpisem předávacích protokolů potvrdili dokončenost elektráren, které dokončeny nebyly: z právního hlediska protokoly dosvědčovaly pouze převod vlastnictví ze subdodavatele na investora, nikoli dokončení výstavby nařízení. Investor má samozřejmě právo převzít do svého vlastnictví nedokončené dílo.

Ať již odvolací soud rozhodne jakkoli, ve středu 17.ledna 2018 budou všichni obžalovaní aspoň vědět, na čem jsou. Bude-li se soud řídit zásadou in dubio pro reo, aspoň pro některé skončí dlouhodobé trápení. V praxi je ovšem běžnější postup podle zásady in dubio CONTRA reo.

  

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 7 aneb Poprask v soudní síni

Pokračování hlavního líčení v trestní věci vazebně stíhaného Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. ve dnech 9. a 10. ledna 2018 u Městského soudu v Brně – senátu předsedy Michala Kabelíka – mělo zcela neobvyklý průběh. Během dlouhých let vysedávání v soudních síních jsem dosud nic podobného nezažil.  Jednání mělo začít výslechem korunních svědků obžaloby Martina Valentoviče a Jana Doležala, nejpilnějších členů údajného zločinného uskupení, domněle založeného SAZ, a současně oddaných spolupracovníků policie, kteří jí nosili nejen informace, ale i peníze, jež obdrželi za své pochybné služby údajně od SAZ. Jejich výslech je pro uzavření dokazování  nepostradatelný. Již v minulosti se nedostavili, takže účastníci řízení doufali, že tentokrát přijdou a očekávali s napětím, zda nevyužijí práva odmítnout výpověď. Opět se ale dočkali zklamání. Netoliko, že se pánové nedostavili, ale ukázalo se, že se ani nepodařilo doručit jim předvolání. Předseda senátu si přitom postěžoval, že se Jan Doležal v prosinci 2017 dostavil k výslechu v řízení u Krajského soudu v Praze a byl v telefonickém kontaktu se soudní zapisovatelkou. Získat od ní číslo telefonu ale asi není v lidských silách (sic!).

Velkou část dopoledního jednání pak zabraly projevy nevole obhájců a SAZ, kteří poukazovali na zřejmou nezpůsobilost orgánů činných v trestním řízení zajistit přítomnost svědků, ačkoli během  přípravného řízení  se oba pánové dostavovali, vypovídali, odevzdávali peníze  a měli přímé telefonické spojení s vyšetřovateli. Když ale mají vypovídat před soudem, jako by ze světa zmizeli. Neúčast svědků oddaluje zakončení procesu a prodlužuje trvání vazby SAZ, který tak na jejich nedostupnost doplácí.  Předseda senátu a žalobce si vzájemně stěžovali na svou bezmoc ve věci zajištění jejich účasti na hlavním líčení, čímž nevoli  účastníků  prohlubovali a podněcovali je k rozvíjení stížností. Bouřlivý nesouhlas jako obvykle projevoval SAZ.  Žalobce tvrdil, že nemá nástroje, s jejichž  použitím by mohl zajistit účast svědků a ukazoval na soud, který má pravomoc nařídit policii jejich předvedení. Soud ale nemůže nařídit předvedení Martina Valentoviče, který je občan Slovenské republiky. Pan soudce Michal Kabelík žehral  na poměry ve státě a pohoršoval se nad skutečností, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se pouští do velkých akcí, z nichž například zásah na Úřadě vlády dne  13. června 2013 nepřímo vedl k pádu vlády, ale v malé kauze se nedokáže postarat, aby před soud předstoupili svědci, na jejichž výpovědi stojí obžaloba jeho žalobce.

Zbytek dopoledne zaplnila výpověď svědka-policisty, kamaráda obžalovaného bývalého policisty Jana Šebka. Svědek mu určitě neublížil, neboť v podstatě popsal rutinní úkony, jež musí provést policista, kterého osloví občan, jenž se rozhodl podat trestní oznámení. Stejným způsobem popsal v obžalobě úlohu policisty žalobce. Obhájce právem poukázal na skutečnost, že jeho klient neměl jinou možnost, než s Janem Doležalem sepsat trestní oznámení, neboť mu tuto povinnost ukládá trestní řád. Nemohl ani odmítnout z důvodu místní nepříslušnosti. Nebyl ve spojení s „právníkem Ondrou“  (spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou), natož se SAZ. Nebylo jeho povinností ani právem zkoumat obsah oznámení. To je náplní prověřování, které následuje po  přijetí oznámení.

Náplní odpolední části  jednání měl být  výslech vyšetřovatelů případu, elitních policistů s vysokou hodností, což je samo o sobě kuriozita. V tomto směru  snaživost státního zástupce Michala Galáta přinesla výsledky, jež  asi nepředpokládal.  Přiznal oběma policistům postavení svědků- poškozených. Nahrál tím na smeč obhájcům, kteří namítli podjatost ze střetu zájmů a dosáhli jejich vyloučení z dalšího vyšetřování. A protože je žalobce nenechal vyslechnout v přípravném řízení, vyžádali si jejich předvedení před soud. 

Jako první před soud předstoupil policista L.D.,muž středního věku s mnohaletou odbornou zkušeností. V obklíčení obhájci a obžalovanými se zřejmě necítil dobře. Požadovalo se po něm zodpovězení otázek, směřujících k přezkoumání slabých míst obžaloby. Uplatnil se zde např. nevítaný zájem o důvody, které způsobily náhlou změnu postavení Petra Pfeifera z hlavního podezřelého na korunního svědka obžaloby, které vedly k odstranění ze spisu dokumentace o jeho vyšetřování a jeho nahrazení dosazením SAZ jako hlavního podezřelého do puzzle skutkového děje. Cílem obhajoby bylo také zpochybnění tvrzení, že obsah svědeckých prohlášení, která koupil SAZ za nemalý peníz  od svých údajných sympatizantů-spolupracovníků policie, je převážně nepravdivý. Žalobce toto tvrdí, aniž by proběhlo jakékoli veřejné prověření obsahu notářských zápisů, které svědci prodali SAZ. Víme pouze tolik, že ve věci údajného vydírání obž. Michala Šimáka policisty, kteří jej chtěli přinutit k podání křivého svědectví proti SAZ, zahájila GIBS vyšetřování. Jenže VSZ Olomouc jí vyšetřování odebralo a předalo je policii, aby vyšetřila sama sebe. Státní zastupitelství má zřejmě svéráznou představu o zásadě „rovných zbraní“: policistům, která pan obžalovaný nařkl z vydírání, poskytlo VSZ ochranu, zatímco SAZ poslalo do vazby za to, že si opatřoval důkazy pro svou obhajobu. Aby ho mohli stíhat, museli s vymyslet zločinecké uskupení, protože příprava ovlivňování svědků není trestná. Odebráním věci GIPSu se za případem zavřela kalná voda. Dále zaznělo podezření, že orgány činné v trestním řízení poskytují svědkům Petru Pfeiferovi, Martinu Valentovičovi a Janu Doležalovi, podezřelým z krádeží obrovských finančních částek, účelovou ochranu výměnou za ochotu kriminalizovat SAZ. Projevuje se to i v tom, že policie ochotně, byť nakonec neúspěšně, dovedla vyšetřování únosu Petra Pfeifera k podání  obžaloby, zatímco vyšetřování únosu SAZ, v němž je podezřelým právě Petr Pfeifer, zahájila neochotně a s velkým zpožděním.  Samozřejmě došlo na výtku účelového uvalení vazby a jejího nesmyslného prodlužování.  Celý výslech policisty provázela rušná výměna nesouhlasných názorů mezi soudcem Michalem Kabelíkem, obhájci, státním zástupcem a  SAZ, který do ní vstupoval s hlasitostí, přiměřené hněvu občana, jenž je již déle než rok ve vazbě bez ohledu na její neúčelnost a na složení rekordní kauce za propuštění.

Policista se zřejmě v této vřavě necítil pohodově. Ze všech stran se na něj valily nepříjemné projevy zájmu o jeho úlohu při vyšetřování.  Předseda senátu i žalobce se snažili pomoci mu odmítáním položených otázek. Obhájkyni Aleně Kojzarové bylo znemožněno předložit všechny připravené otázky. Velká škoda ale asi nevznikla, protože policista trpí částečnou ztrátou paměti a občas odpověděl nepravdivě. Vyloučil např. možnost, že by ze spisu mohly být odstraněny nějaké listiny. Měl smůlu: obhájci mají ověřené kopie několika listin, které si opatřili před „vybílením“ spisu. Mezi nimi je i žádost o pomoc rakouských orgánů při vyšetřování proti Petru Pfeiferovi. Listiny se nyní ve spisu již nenacházejí. Svědek nedokázal ani vysvětlit, proč se považuje za poškozeného. Vyvolal dojem, že ani nezná svědecká prohlášení, jejichž obsah je dle mínění žalobce pro něj znevažující. Jako vyšetřovatel kauzy by je samozřejmě měl znát. Bouřlivé jednání se protáhlo až do 16:35, což je u tohoto senátu přímo výstřednost. Na dalšího policistu se již nedostalo. Jeho výslech byl odročen na den 24.ledna 2018.

Dopoledne 10. ledna 2018 soudce Michal Kabelík po zahájení nabídl stranám prostor pro vyjádření jejich připomínek či stanovisek. Slova se okamžitě ujal SAZ s prohlášením obžalovaného, který pak během hodiny provedl komplexní kritiku obžaloby a způsobu vedení procesu, prošpikovanou odkazy na judikáty Ústavního  soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Samozřejmě vytkl soudci Michalu Kabelíkovi odůvodnění rozhodnutí o prodlužení jeho vazby také ve vztahu k íránské žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání: Česká republika je pro něj bezpečná země, kdekoli jinde může být zadržen a vydán do Íránu, kde by mohl být odsouzen k trestu smrti za spolupráci s českými zpravodajskými službami.  Prohlášení obžalovaného soud nesmí zastavit, takže předseda senátu musel jeho vystoupení přetrpět. Zřejmě to pro něj nebylo úplně snadné. Odpověděl pak krátkým projevem, v němž se snažil některé námitky obžalovaného vyvrátit.

Po krátkých vystoupeních některých obhájců pak předseda senátu přibližně v 11:30 vyhlásil přestávku. SAZ se znova přihlásil o slovo, ale byl odkázán na odpolední jednání. Skutečně pak na jeho začátku dostal příležitost a došlo k dojemné scéně. SAZ požádal, aby odpolední jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, čemuž senát vyhověl. Nicméně před jeho odchodem ze soudní síně se soudce Michal Kabelík zeptal SAZ, jak se daří jeho synáčkovi a zda jej vídá při návštěvách. Bojovný obžalovaný doslova roztál, byl viditelně zájmem pana soudce potěšen a nad vývojem miminka projevil potěšení. Bylo to dojemné: soudce, který drží pana obžalovaného v nesmyslné vazbě, se zajímal o vývoj dítěte, které jeho otec smí vidět pouze tehdy, když je manželka přiveze do věznice.

Pak se již nic mimořádného nepřihodilo, probíhalo čtení listin. Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 23. a 24. ledna 2018.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) ZE 7.1.2018

Veřejné mínění o trestně stíhaných významných osobnostech ovlivňují klišé, stojící na polopravdách a lžích, vytvářená a šířená novináři i politiky. Díky tomu nejméně část lidu obecného věří, že Alena Vitásková byla odsouzena na osm a půl roku do vězení za protiprávní vydání licencí na provoz chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků, ač v době jejich vydání ještě netušila, že bude někdy působit v úřadě, který licence vydal. Stejně lid obecný věří, že Shahram Abdullah Zadeh je právem stíhán za zpronevěru daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami ve výši  2,5 miliardy Kč, ač rozkrádání daně páchaly desítky koncových odběratelů, s kterými neměl nic společného a většinou šlo o lidi, které k nezákonnému jednání nebylo třeba nabádat. V současnosti nejaktuálnějším klišé je tvrzení, že Andrej Babiš se dopustil podvodu tím, že neoprávněně vyžádal pro společnost Čapí hnízdo dotaci z peněz Evropské unie ve výši 50 milionů Kč a po zprávě OLAFu je prý jasné, že ji budou muset zaplatit daňoví poplatníci. Zdá se, že tento případ je jeden z několika desítek, u nichž došlo v dotačním řízení k administrativnímu pochybení, které sice může, ale nemusí  naplňovat skutkovou podstatu trestného činu a novináři, politici a následně ani veřejnost neví, jakou roli při něm osobně sehrál Andrej Babiš. 

Posledně uvedené klišé bylo určující pro první část Otázek Vymývače mozků (pardon, Otázek Václava Moravce ČT dne 7.1.2018). Utkali se v nich dva politici, jichž se dopady „kauzy Čapí hnízdo“ dotýkají, byť každého poněkud jinak: obviněný poslanec Jaroslav Faltýnek a předseda KDU-ČL, poslanec Pavel Bělobrádek. Sekundoval jim slovenský novinář Martin M. Šimečka, který „zaperlil“ tvrzením, že současná politická situace v ČR má ve vztahu k převratu z listopadu 1989 povahu kontrarevoluce, neboť hrozí potlačením liberální demokracie.

Oba politici pronesli výroky, které jsou příznačné pro chování politiků obecně, a to bez ohledu na projednávanou látku. Jaroslav Faltýnek přirovnal naši a německou politickou situaci jako navzájem velmi podobné, aniž by zmínil, že Angela Merkelová na rozdíl od Andreje Babiše neodpuzuje potenciální koaliční partnery potížemi s orgány činnými  v trestním řízení. Ještě hezčí ukázku slovní ekvilibristiky předvedl Pavel Bělobrádek tvrzením, že rozhodnutí jeho strany nepodpořit menšinovou vládu Andreje Babiše není zaměřeno ani proti hnutí ANO a dokonce ani proti Andreji Babišovi obecně, ale je pouze projevem lpění na principu, podle něhož ve vládě nemůže být trestně stíhaný politik. Zcela pominul skutečnost, že nadřazuje etický princip jinému, a to presumpci neviny, která má ústavněprávní zakotvení. Přeloženo bez okolků do mluvy lidu obecného ve skutečnosti řekl, že v rozporu s jeho předchozím výrokem je překážkou Andrej Babiš, v  jehož osobě se personifikuje zmíněné porušení etického principu.   

Stejnou povahu měly i jeho výtky hnutí ANO a Andreji Babišovi, že nenabídli KDU-ČSL vstup do koaliční vlády: bylo přece již před volbami jasné, že strana by nabídku nepřijala, čili jednání by bylo předem ztracené. Prostě slovní ekvilibristika je oblíbeným nástrojem politiků, užívaným k zastření jejich skutečných myšlenek.

Celý obsah pořadu ilustroval poměry na politické a mediální scéně, v nichž mnoho zbytečných řečí zastírá pravý stav věci.  Vzrušené rozhovory  o zprávě OLAFu jsou řečnickým průjmem, který postihl politiky i novináře: je přece jasné, že bez ohledu na její obsah opoziční strany (možná s výjimkou tradičně státotvorného klubu KSČM) nedají důvěru Babišově vládě a jejich poslanci budou hlasovat pro vydání poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Je také jasné, že Andrej Babiš se kvůli zprávě nevzdá postavení předsedy vlády a v případě neúspěchu prvního pokusu o získání důvěry dostane od prezidenta republiky druhou šanci. To jsou fakta, s nimiž se musí opozice smířit.

Za těchto okolností jsou všecka řečnická cvičení na téma „zpráva OLAFu“ nadbytečná. Nicméně za jejich clonou uniká veřejnosti jistá podobnost kauzy „Čapí hnízdo“ s případem Jiřího Čunka. Někdo, kdo resignoval na možnost uškodit protivníkovi v poctivém, otevřeném politickém boji, uvedl do chodu orgány činné v trestním řízení. Pokud Andrej Babiš hovoří o vykonstruovaném, účelovém trestním řízení, s pravděpodobností blízkou jistotě se nemýlí.

A politici a novináři odměňují záškodnictví hysterií, s kterou přistupují k obvinění. Dá se proto očekávat, že poslanci vydají Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Zřejmě se jim ani tím nepodaří vytlačit jej z čela Hnutí ANO a vlády, ale současně nelze vyloučit, že jeho trestní řízení vyústí v pravomocné zproštění stejně, jak se to již stalo u desítek obžalovaných představitelů místních samospráv. Uvážíme-li, že Andrej Babiš je díky své podnikatelské minulosti lépe připraven k výkonu úřadu předsedy vlády než kdokoli z jeho předchůdců, nabízí se otázka, zda jeho okamžité zapuzení je ve veřejném zájmu.  Naopak soudím, že z hlediska efektivity využití pracovní kapacity politiků by bylo nejúčelnější podpořit první Babišovu vládu a věc jeho trestního stíhání nadále považovat za jeho osobní problém, který nemá s jeho působením ve vládě nic společného a musí si jej nějak vyřešit. Na argument „co by tomu řekla cizina“  odpovídám, že není třeba se obávat, že by kvůli tomu k nám vtrhla invazní vojska, či že by s námi některý stát přerušil diplomatické styky nebo že by došlo  k omezení našich práv členů Evropské unie či NATO.

Je ale třeba říci, že skutek nepřestane být trestným činem jen proto, že jeho oznamovatel jednal z nízkých pohnutek. Proto skutečně šťastným definitivním východiskem ze situace pro Andreje Babiše by byl pravomocný zprošťující rozsudek. Bylo by ovšem žádoucí, aby nebyl dobrodiním jen pro něj osobně, ale aby se také stal podnětem ke korigování nenasytné chuti orgánů činných v trestním řízení kriminalizovat kdejaký správní delikt.

Nevím o obsahu sdělení obvinění Andreji Babišovi nic než to, co lze vyčíst z novin. Přesto usuzuji, že bude pro orgány činné v trestním řízení obtížné  prokázat subjektivní stránku trestného činu a zejména se držím presumpce neviny. V souladu se zásadou, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio a s principy restorativní justice si dovedu představit nápravu ve správním řízení, a to vrácením dotace do státního rozpočtu a popř. uložením pokuty chybující společnosti. Samozřejmě by to neplatilo na případné úmyslné uvedení nepravdivých údajů v žádosti o dotaci, ale v tom je osobní účast Andreje Babiše nepravděpodobná.

Dodávám, že se záměrně nevyjadřuji k případu Jaroslava Faltýnka, který doplácí na to, že je pravou rukou Andreje Babiše. 

JUSTICE PROTI PODNIKATELSKÝM JISTOTÁM

Zdeněk Jemelík, Chamurappi z.s.:

Justice proti podnikatelským jistotám

jemelikzdenek@gmail.com

V době, kdy právní teoretici a politici hovoří o nutnosti zrychlení trestního řízení, Vrchní soud v Olomouci se začne až 8. ledna 2018 zabývat odvoláním odsouzených, kteří si vyslechli prvostupňový rozsudek u Krajského soudu v Brně téměř před dvěma lety, přesně 22.února 2016. Osm z nich odsoudil senát Aleše Novotného za účast na správním řízení, které vedlo k vydání licencí k provozování dvou chomutovských fotovoltaických elektráren , vlastněných společnostmi Saša Sun s.r.o.a Zdenek Sun s.r.o. z holdingu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka. Oprávněná úřednice Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) je vydala za sporných okolností o silvestrovské noci v r.2010 a dostala se sama mezi odsouzené. K nim pak orgány „přihodily“ Alenu Vitáskovou, předsedkyni ERÚ a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání sporných licencí ještě netušily, že budou v úřadě působit. Alena Vitásková nastoupila  do ERÚ až 1.srpna 2011 a Michaela Schneidrová 3.října 2011.

Na podnikavcích, kteří svedeni marnotratnou státní nabídkou subvencování výkupních cen elektřiny se vrhli do fotovoltaického byznysu, lpí hanlivé označení „solární baroni“. Padá na všechny bez rozdílu a podporuje apetit orgánů činných v trestním řízení vidět za každým problémem trestný čin. Nehledí se na to, že to byl stát, který zde vystupuje jako poškozený, jenž  podnikatele do tohoto byznysu vtáhl neodpovědnou marnotratností.  

Právě na případu uvedených dvou neoprávněně vydaných licencí lze ale předvést, jaké škody může kriminalizace podnikání přinést. Výstavba zmíněných fotovoltaických elektráren je investiční projekt s hodnotou 1,3 miliardy Kč, pokrytý z větší části úvěrem od Commerzbank ve výši 1,0 miliardy Kč. Splátkový kalendář úvěru je postavený na předpokladu tržeb za zvýhodněné výkupní ceny, na které měly nárok fotovoltaické elektrárny, pokud splnily do konce roku 2010 podmínky,  stanovené právním předpisem. Rozdíl mezi vyšší a nižší subvencovanou cenou byl tehdy zásadní. Stát v listopadu r.2010 bez předběžného varování oznámil, že přiznávání vyšších zvýhodněných cen skončí dnem 31.prosince 2010. To je bezprecedentní zpochybnění důvěryhodnosti státu jako ručitele za stabilitu prostředí pro podnikání. Mezi investory, jejichž zařízení byla před dokončením, následně vypukla panika. Všichni chtěli za každou cenu stihnout získání licence včas a zajistit si tak nárok na vyšší zvýhodněnou cenou. Příval žádostí byl nad kapacitními možnostmi ERÚ, takže bylo moudré požádat o přidělení licence s předstihem.

Není  bez zajímavosti, že současně s omezením subvencování fotoelektrických elektráren stát dramaticky zvýšil ceny elektřiny, pokračoval v něm až do nástupu Aleny Vitáskové do funkce předsedkyně ERÚ, a po jejím odchodu se k němu vrátil. Mediální hluk kolem sporných licencí některých fotovoltaických elektráren odvádí pozornost veřejnosti od této skutečnosti.

Následkem výše uvedeného zásahu státu vznikla velmi nepříjemná situace pro investory. Doběhnout do cíle se zpožděním mohlo mít tragické následky: pokles tržeb proti výši, předpokládané splátkovým kalendářem,  mohl znemožnit řádné splácení úvěru, jeho okamžité zesplatnění úvěrující bankou s následnou insolvencí, krachem firmy, propouštěním zaměstnanců. Například přímo v předmětných elektrárnách by přišlo o práci 650 zaměstnanců, ale patrně by padl celý holding se 4,5 tisíci.

Investorům chomutovských elektráren nepřálo počasí v závěru roku: teplota padla k -15°C, napadl sníh, takže nebylo možné propojit káblíky mezi nepatrnou částí  panelů.  Z 6.500 m kabelů zůstalo 11 m nezahrnutých. Přesto v kritický den 31.prosince 2010 podle zjištění poradenské firmy PricewaterhouseCoopers zůstaly na stavbě nedodělky pouze v zanedbatelné částce kolem 60 tis. Kč, které nebránily zahájení výroby.  V letech 2009-2010 získaly podvodně licence také některé fotovoltaické elektrárny, které měly do dokončení výstavby velmi daleko a nestalo se pravidlem, že by později přišly o licenci či že by jejich budovatelé byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Elektrárny holdingu Zemků ale k nedokončeným určitě nepatřily: fotografie z družice NASA z 27.prosince 2010 ukazují plochu pokrytou panely s několika málo vynechávkami v místech, kde se pod panely propadla půda a bylo nutné jim zajistit pevné podloží. Při celkovém počtu 70.000 panelů bílá místa nemohla podstatně omezit výkon elektráren. Obhlídky zařízení se kromě komise neodborníků z ERÚ (ani jeden z nich neměl speciální kvalifikaci pro hodnocení takových staveb)  zúčastnili dozorující úředníci úvěrující banky a různí externí znalci. Až na jednoho úředníka ERÚ se všichni shodli na tom, že elektrárny mají nárok na získání licence, a oprávněná úřednice se podřídila většinovému mínění. Ostatně v listopadu 2010 stavební úřad povolil zkušební provoz a 22.prosince 2010 byly obě elektrárny přifázovány k síti odběratele, což by nebylo možné, kdyby nebyly téměř dokončeny.

Domněnka, že se manažeři společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. dopustili trestného činu tím, že se pokusili získat licence pro nedokončené elektrárny, odporuje zdravému selskému rozumu, protože nedodělky na nich byly zanedbatelné, elektrárny byly provozuschopné a bezpečné. Od počátku r.2011 dodávají elektřinu do sítě bez poruch a bez úrazů.

Tehdejší vedení ERÚ nebylo apriorně nakloněno záměrům Zemkova holdingu na získání licencí ještě v r.2010 a o správnosti jejich udělení o silvestrovské noci mělo pochybnosti. Přesto dlouho nic nepodniklo. Posléze však spustilo řízení o povolení obnovy licenčního řízení patrně v naději, že se podaří elektrárny o licence připravit. Rozhodnutí bylo připraveno, ale nikdo neměl chuť je podepsat. Pak ale  tehdejší místopředseda ERÚ  Antonín Panák zjistil, že k žádostem o licence byly přiloženy dvě padělané revizní zprávy. Nelenil a podal kvůli tomu trestní oznámení. Pro zajímavost uvádím, že v průběhu výstavby revizní technici pořídili dalších 11 revizních zpráv a přímo pro licenční řízení zhotovil externí revizní technik  revizní zprávu, o které vydávající úřednice nevěděla. Odborníci se při tom dodnes přou, zda je předkládání revizních zpráv v licenčním řízení účelné.

Padělání úředních listin je nepochybně protiprávní jednání. Kdyby policie zahájila trestní řízení proti padělatelům revizních zpráv a na tom zůstala, nebylo by na tom nic divného. S tím se ale nespokojila a začala stíhat i jejich nadřízené až po jednatele obou společností, dále úřednici ERÚ, která vydala licence a tehdejšího ředitele licenčního odboru ERÚ.

Mezitím čas šel dále a v ERÚ se vyměnilo vedení. Předsedkyní úřadu se stala Alena Vitásková, která nekompromisně zastavila pravidelné zvyšování cen energií pro domácnosti. Popudila tím proti sobě mnoho vlivných lidí a narazila i na nevůli některých zaměstnanců ERÚ. Od nástupu do funkce až do odchodu po vypršení mandátu čelila tlaku na resignaci nebo odvolání. Do funkce ředitelky licenčního odboru dosadila perfekcionalistku Michaelu Schneidrovou, která se jí osvědčila v době, kdy se věnovala soukromému podnikání. Antonína Panáka ponechala ve funkci. Ten vycítil, že přišla vhodná chvíle k útoku na Zemkův holding: předložil nové ředitelce licenčního odboru k podpisu připravené rozhodnutí o povolení obnovy licenčního řízení. Zřejmě počítal s tím, že „nerozkoukaná“ mladá žena slepě podepíše, co se jí předloží. Nestalo se. Michaela Schneidrová vyvodila z obsahu licenčního spisu závěr, že v případě odebrání licencí by musely být nahrazeny novými, což se později potvrdilo. Vzala do úvahy, že provozuschopnost a bezpečnost elektráren potvrzuje dvouletý bezporuchový  a bezúrazový provoz. V neposlední řadě na ni dolehla tíha odpovědnosti za zmaření nákladného projektu a za krach velké firmy, ke kterému by po odnětí licencí zákonitě došlo. Uvědomila si, že odnětí licencí by určitě vedlo k nákladným soudním sporům a arbitrážím, které by stát nemusel vyhrát.  Počítala i s tím, že její rozhodnutí je přezkoumatelné a lze je v dalším řízení zvrátit, zatímco škody, jež by majitelům elektráren vznikly odebráním licencí, by byly nevratné. Konzervativním rozhodnutím si ale vysloužila nelibost policie, která začala stíhat i ji.

Alena Vitásková se s problémem chomutovských elektráren a s trestním řízením proti její podřízené seznámila až při podání vysvětlení na policii v postavení svědkyně. Vyšetřovatel jí při té příležitosti „off record“ napovídal, že zmíněné elektrárny v den vydání licencí vůbec nestály. Pro ni to byl podnět, aby nařídila přezkum předchozího rozhodnutí Michaely Schneidrové, kterou odvolala z funkce. Výsledkem sice bylo odebrání původních licencí, ale jejich nahrazení novými, se stejným datem účinnosti. Mezitím již ale policie začala stíhat i ji, protože ji podezírala, že s postupem ředitelky licenčního odboru při nejmenším souhlasila, pokud jí přímo nedala pokyn. Při vyhlašování rozsudku předseda senátu Aleš Novotný výslovně uvedl, že sice pro to nemá důkaz, ale přesto se domnívá, že mezi ní a Michaelou Schneidrovou „muselo dojít k nějaké komunikaci“, bez které by si její podřízená nedovolila spáchat svůj čin, a proto ji odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Jak je vidět, má-li být někdo odsouzen, důkazů netřeba.

Zjištění, že při vydání licencí došlo k trestnému činu, je nepominutelným důvodem k odebrání licencí. Potvrzením rozsudku senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně by tak odvolací soud fakticky rozhodl o krachu Zemkova holdingu, který by nemohl dostát závazkům vůči úvěrující bance. Kromě zmaření investice za 1,3 miliardy Kč by nastaly starosti 4,5 tisícům zaměstnancům, kteří by přišli o obživu.

Kauza chomutovských elektráren má kromě trestně právní také správně právní rovinu. Rozhodnutí Michaely Schneidrové přezkoumal prvostupňově správní senát Krajského soudu v Brně, který rozhodl, že licence z 31. prosince 2010 měly být bez náhrady odebrány, protože byla vydány na základě padělaných revizních zpráv. O nic dalšího se soud nezajímal, přímo se odmítl zabývat znaleckými posudky, nabízenými obhajobou. Z toho logicky vyplývá, že počínání manažerů, kteří jednali v dobré víře, že revizní zprávy jsou v pořádku, nemělo na rozhodnutí správního soudu žádný vliv. Kasační soud ponechal prvostupňová rozhodnutí správního soudu v platnosti. Vlastníci elektráren pak podali ústavní stížnosti. Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým pozastavil vykonatelnost rozhodnutí správního soudu a umožnil tak vlastníkům, aby zatím v provozování elektráren pokračovali za dosavadních podmínek. Meritorní rozhodnutí ale dosud nevydal. Pokud by nakonec rozhodl, že licence z 31.prosince 2010 neměly být odebrány, nepřímo by popřel účelnost celého trestního stíhání, a naopak. Mohl by tak obžalovaným pomoci nebo naopak zpečetit jejich osud. Jeho rozhodnutí by určitě ovlivnilo projednávání mimořádných opravných prostředků, ke kterým obžalovaní zcela jistě sáhnou, pokud je Vrchní soud v Olomouci nezprostí viny. Pro odvolací soud i pro strany řízení by se situace značně zjednodušila, pokud by Ústavní soud rozhodl dříve, než Vrchní soud v Olomouci začne jednat, ale to se asi nestane. Je naopak docela dobře možné, že soudci Ústavního soudu čekají, jak rozhodne odvolací soud.

Nástroje trestního práva se mají používat jako ultima ratio. V tomto případě jinými prostředky než nástroji trestního práva nelze postihnout padělání revizních zpráv. Nápravu všech ostatních nezákonných jevů, pokud skutečně byly nezákonné, bylo možné docílit postupy správního řízení, např. uložením pokuty společnosti nebo ERÚ nebo snížením výkupní ceny. Jako laikovi se mi zdá být nepřiměřené, že za situace, kdy  v den vydání licence byly na elektrárnách nedodělky „za pár korun“, se vidí zločin v jednání investorů, kteří zažádali v dobré víře, že jejich zařízení jsou i tak bezpečná a provozuschopná, takže mají na zvýhodněnou cenu nárok.

Nemohu přehlédnout podstatný rozdíl v přístupech investorů a jejich obhajoby na straně jedné a žalobce na straně druhé. Žalobce hájí zájem státu, jemuž neoprávněným vydáním licencí má vzniknout škoda v důsledku dlouhodobého vyplácení subvencované ceny, na kterou by podle jeho měřítek elektrárny neměla nárok. Primárním viníkem je ale rozmařilý stát, který nastavil nadměrné subvencování. Investoři a jejich obhájci k věci přistupují z pohledu podnikové ekonomiky: budou-li muset žádat znova o licenci v současnosti, kdy se již podpora nepřiznává, sice ji  určitě získají, ale provoz elektrárny bude natolik ztrátový, že zkrachují. Jde o to, zda je posláním justice likvidovat fungující provozy, mařit státem vyprovokované podnikatelské záměry a přivádět ke krachu firmy, zaměstnávající stovky a tisíce zaměstnanců, a jako bonus posílat za mříže nositele  projektů, do kterých by se nepustili, kdyby se stát choval odpovědně.

Zásluhou agentury PR Consultants vyšel tento článek dne 6.1.2018 na všech regionálních mutacích Deníku a kromě toho jej převzalo několik serverů:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zdenek-Jemelik-Justice-proti-podnikatelskym-jistotam-518815

http://www.politicke-listy.cz/?clanek=145501-zdenek-jemelik--justice-proti-podnikatelskym-jistotam.html

http://www.mojecelebrity.cz/clanek/zdenek-jemelik-justice-proti-podnikatelskym-jistotam-11608006

http://czech.shafaqna.com/CZ/CZ/656983

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU VII

Ve čtvrtek 4. ledna 2018 se senát předsedy Radomíra Koudely  zlínské pobočky Krajského soudu v Brně vrátil k objasňování fantasmagorického příběhu o únosu a vydírání, v němž v hlavních rolích účinkují dva bývalí společníci v podnikání, a to Pavel Buráň jako poškozený a Jaroslav Novotný jako hlavní obžalovaný. Pozadím příběhu je spor o podmínky úplatného převodu poloviny jejich společné firmy z Jaroslava Novotného na Pavla Buráně.

Kromě nich v příběhu vystupují čtyři spoluobžalovaní – manželka hlavního obžalovaného a tři domnělí únosci, k tomu jako kompars svědci. Příběh sleduji  a komentuji od zahájení hlavního líčení. Předchozí části seriálu jsou dosažitelné na mém bloggu.

V tomto stání  probíhaly převážně výslechy svědků, navržených obhajobou.Ty přednostně vyslýchali obhájci. Někteří se již dříve podrobili výslechu mimo hlavní líčení, ale museli předstoupit před soud znova, protože někteří obhájci nesouhlasili s prostým přečtením protokolů z jejich výslechů.

Předseda senátu se držel obvyklého pohodového způsobu řízení jednání. Byl ale stejně jako jindy pilným vyslýchajícím,  dávajícím  najevo, že vyznává „jedenácté přikázání“ (mne neoblafneš). Neúnavně se pídil po podrobnostech, jejichž srovnání by mohlo zpochybnit důvěryhodnost výpovědí. Nejvíce to pocítil hned první svědek, jehož role v příběhu – vyjádřeno divadelnickou hantýrkou – má povahu „štěku“ typu „paní, nesu vám psaní“: na žádost obž. Jaroslava Novotného doručil panu poškozenému obálku s listinami. Pana předsedu též velmi zajímalo, jak obhajoba získala adresy svědků.

Přísedící naslouchali  se zájmem, ale otázky neměli. Žalobce sice sledoval dění bděle, ale otázek měl poskrovnu. Obvykle všetečný zmocněnec poškozeného tentokrát  předváděl prokurátorskou rutinu střídměji než jindy. Poněkud potrápil výše zmíněného svědka, jenž tolik zajímal předsedu senátu. Zejména však ožil při výslechu ctihodného znalce z oboru zdravotnictví, jehož vývody se mu vůbec nelíbily.

Před soud znova předstoupili příbuzní obžalovaných. Jejich výslechy nepřinesly nic významně nového. Samozřejmě dokazovali, že jejich blízcí nemohli být v kritický den a hodinu v okolí  Uherského Hradiště. Kdyby využili zákonného práva odmítnout výpověď, senát by nedostal látku k přemýšlení, zda drobné nedůslednosti či rozpory ve výpovědích jsou jen projevem hlodání času na jejich paměti nebo zpochybňují alibi obžalovaných. Ale všichni přesto vypovídali ochotně, jako by si byli jisti svou pravdou.

Velkou pozornost si získal  doc. MUDr. Svatopluk Loyka, CSc,  znalec z oboru zdravotnictví, odvětví  soudního lékařství, jenž díky padesátileté odborné praxi požívá pověst autority. Jeho názory se velmi zamlouvaly obhajobě a obžalovaným, protože zpochybňoval tvrzení znalců ze strany obžaloby, že povrchová zranění na těle poškozeného, dokumentovaná lékařem bezprostředně po podání trestního oznámení, jsou důkazem násilí, jemuž měl být pan poškozený vystaven při únosu. Svědek samozřejmě čelil pochybnostem především zmocněnce poškozeného a také předseda senátu mu kladl všetečné otázky.

K výslechu se dostavil také jeden z policejních operativců, kteří se podíleli na prověřování trestního oznámení. Otázky na něj směřovaly hlavně k jeho postupu při přípravě a provedení rekognice a při zkoumání pachové stopy ze zadního sedadla auta pana poškozeného. Obhajoba v obou případech zpochybňuje soulad zmíněných vyšetřovacích postupů s právními předpisy a interními příkazy policejního ředitele. V souvislosti s kritikou způsobu provedení rekognic obhájci upozornili, že jistota pana poškozeného, že poznává útočníky, roste od téměř nuly bezprostředně po činu k vysokému procentu souběžně se vzdáleností činu v čase od současnosti.

Obhájce se také snažil domoci se vysvětlení, jak policie připadla právě na zmíněné tři obžalované, podezírané z provedení únosu,  když ze spisu je zřejmé, že se zajímala také o několik dalších osob.  Víceméně jasné je to pouze u svědka, který je majitelem červeného auta, zaznamenaného kamerami u jedné čerpací stanice v Uherském Hradišti, u ostatních k jejich vyvolení žádná známá okolnost nevede (viz díl I).

Dle mého laického názoru obhájce upozornil na velkou mezeru v řetězci dokazování: žalobce totiž tvrdí, že obž. Jaroslav Novotný najal obžalované za účelem provedení únosu,  ale nikde neuvádí, kdy a kde a za jakých podmínek k dohodě mezi ním a jimi došlo, pokud tedy vůbec došlo. Chování obžalovaných v soudní síni nenasvědčuje domněnce, že se setkali někde jinde již dříve. Tato mezera v dokazování je jednou z více slabin v  postupu policie. Její zahlazení by vneslo jasno do zkoumání alibi údajných únosců.

Větší nárok na přiznání povahy „štěku“ než první svědek měl  pan M.K.,jehož obhajoba podezírala, že nemluvil pravdu, když tvrdil, že v kritický den byl se svým autem na stanici technické kontroly (viz díl VI). Důvodem k pochybnostem byl soupis obsloužených vozidel z toho dne, který obž. Jaroslavu Novotnému vydalo Ministerstvo dopravy. Svědek předstoupil před senát, předložil originál velkého technického průkazu z razítkem stanice technické kontroly a jeho výslech tím skončil. Událost by měla zajímat Ministerstvo dopravy.

Avšak zlatým hřebem programu bylo vystoupení svědka J.K., s nímž jsme se setkali již v díle VI. Jde o člověka, jehož zdroj obživy není z výslechů zřejmý. Pohybuje se mezi podsvětím, společenskou smetánkou i policisty, v minulosti se dostal do vězení a občas se obrací na orgány činné v trestním řízení s podněty k prověření různých podezření. Podle tvrzení jednoho ze svědků-policistů někdy dostává za informace peníze. J.K. se vrátil k vyprávění o schůzce obžalovaného Jaroslava Novotného se zprostředkovatelem, kterého údajně se souhlasem a vědomím pana poškozeného vyslal jeho blízký spolupracovník. Zprostředkovatel nabídl panu obžalovanému zastavení trestního stíhání v případě, že přistoupí na snížení ceny jeho podílu ve firmě. Všichni, kdo se podíleli na zprostředkování, měli v případě úspěchu akce nárok na  provizi v řádu milionů Kč. Pan obžalovaný na nabídku nereagoval na místě ani kdykoli později. Svědek svou dřívější výpověď vylepšil sdělením, že rozhovor pana obžalovaného se zprostředkovatelem potají od vedlejšího stolu nahrál. Nahrávku nabídl soudu, který ji přijal. Menší štěstí měl svědek s nabídkou flashdisku s nahrávkou záznamů telefonických rozhovorů pana poškozeného s údajně zkorumpovaným policistou. Protože obsah záznamů překračoval obsahový rámec tohoto hlavního líčení, předseda senátu dárek odmítl, ale ujal se jej obhájce.

Závěrečným „štěkem“ byl krátký výslech svědka, který jednal s prvním policistou, jenž po údajném únosu Pavla Buráně  sbíral po okolí informace o útočnících. Předsedovi senátu se na základě srovnání časových údajů z výpovědi podařilo dovodit, že policista obcházel obvod až následující den po přepadení.

Hlavní líčení bude pokračovat v pondělí 22. ledna 2018.   

KAUZA VITÁSKOVÁ: ABSURDNÍ SOUD

Dne 8. ledna 2018 začne Vrchní soud v Olomouci projednávat odvolání nepravomocně odsouzených z rozsudku Krajského soudu v Brně z 22.února 2016 v případu, ve svých počátcích veřejnosti známém jako „kauza Vitásková“ podle významné obžalované Aleny Vitáskové, tehdy předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Její role byla ovšem okrajová. Jednalo se především o stíhání osob, zapletených do vydání licencí na provoz fotovoltaických elektráren, vlastněných společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. z holdingu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka. K tomu došlo o silvestrovské noci r.2010, kdy Alena Vitásková a spoluobžalovaná Michaela Schneidrová ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ. Podle názoru orgánů činných v trestním řízení i podle právního názoru správního soudu byly licence vydány nezákonně, ale na tom se nepodílely.

Absurdní je již sama okolnost, že soud přijal obžalobu, v které byly „přifařeny“ k obžalovaným, s jejichž jednáním neměly nic společného a podstatná část dokazování se jich vůbec netýkala. Musely ale mařit čas a peníze účastí na monstrózním hlavním líčení, které trvalo od 2. června 2014 do 22. února 2016. Když neseděly v soudní síni samy, musely tam stejně  mít obhájce. Od 22.února 2016 čekaly na zahájení odvolacího řízení, jehož zdržení je patrně způsobeno mimořádným objemem odvolání ostatních nepravomocně odsouzených. Jejich trestní stíhání bylo zahájeno v jarních měsících r.2013, žijí tedy „pod napětím“ již necelých pět let, což samo o sobě je krutým trestem. Pro nepřátele Aleny Vitáskové bylo její trestní stíhání záminkou k soustavnému napadání a vyvíjení tlaku na odchod z funkce.  Usilovali o její vypuzení z ERÚ od samého počátku jejího působení. Mnohým vadila, protože vyvolala prověřování několika desítek podezřelých licencí fotovoltaických elektráren, zmařila zahájení obdobného subvenčního financování budování biometanových stanic  a zejména zastavila každoroční zvyšování cen energií pro domácnost. Znechutila se tím různým vlivným lidem, kteří parazitují na penězovodech, spjatých s provozováním přenosové soustavy a obchodováním s energiemi a již se těšili na příjmy z „biometanového tunelu“.

Další absurditou je skutečnost, že výchozí příčinou vyvolání trestního stíhání byla neodpovědnost podřízených techniků subdodavatele výstavby fotovoltaických elektráren, kteří k žádosti o udělení licencí přiložili padělané revizní zprávy.  Jejich existenci odhalil až na jaře roku 2011  místopředseda ERÚ Antonín Panák, který na základě tohoto zjištění podal trestní oznámení. Šel s tím přímo na protikorupční policii. Ta se pak neomezila na řízení proti padělatelům, ale začala kriminalizovat výše postavené odpovědné  osoby až po jednatele investorských společností, z nichž žádný k padělání nedal pokyn, ani o něm nevěděl.  V té době ještě nebylo známo, že na uvolněné místo předsedy ERÚ nastoupí Alena Vitásková a obecně se očekávalo, že je získá místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček. Díky horlivosti Antonína Panáka tak nastala možnost, že by nového předsedu jeho kamarád dostal do maléru. Nepadl do pasti jen díky nečekanému rozhodnutí předsedy vlády Petra Nečase, který nechtěl svěřit řízení ERÚ nikomu z manažerů, kteří prokazatelně administrativně nezvládli  solární boom let 2009-2010 a obklopovaly je pověsti o zkorumpovanosti. Domnívám se, že ani Antonín Panák netušil, jaké následky může mít jeho součinnost s policií. Pokud soudil, že by bylo na místě odebrat licence,  vydané 31.prosince 2010, ERÚ měl pravomoc dosáhnout toho ve  správním řízení ještě před nástupem Aleny Vitáskové. Jistě věděl, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio.

Absurdní je i osud perfekcionalistky  Michaely Schneidrové, kterou si přivedla Alena Vitásková a dosadila ji na neobsazené místo ředitelky licenčního odboru. Bývalé vedení připravilo rozhodnutí o povolení řízení o obnově licenčního řízení, na jehož konci mělo být odnětí licencí výše zmíněným elektrárnám. Každý věděl, že odebrání licencí vyvolá tuhý odpor Zemkova holdingu, který by byl jeho důsledky ohrožen krachem. Dotčen by byl i zájem úvěrující Commerzbank, která by se zřejmě nedočkala splacení úvěru a možná by vyvolala mezinárodní arbitráž kvůli poškození své investice. Úředníci, spjatí s  bývalým vedením proto otáleli s podepsáním připraveného rozhodnutí. Když nastoupila Michaela Schneidrová, neznalá poměrů, přišla jejich chvíle: podsunuli jí rozhodnutí k podpisu, aniž by jí k němu přidali licenční spis.

Ale novopečená ředitelka se nějak ke spisu dostala. Po jeho prostudování seznala, že v případě odnětí licence by investoři cestou opravného prostředku patrně dosáhli jejího obnovení, což se později potvrdilo. Věděla ale, že pokud by se obnova licence nezdařila, byla by ohrožena sama existence investorského holdingu, který by se bránil všemi dosažitelnými právními prostředky. Případný prohraný spor s investorem by byl pro ERÚ, potažmo pro stát, finanční pohromou. Kromě toho věděla, že probíhá trestní řízení. Počítala s možností nezpochybnitelného odnětí licence, pokud by se prokázala trestnost vydání licencí. Proto návrh na povolení obnovy licenčního řízení zamítla. Jednala s péčí řádného hospodáře. Vyvolala ale hněv Antonína Panáka a stala se také předmětem zájmu protikorupční policie.

Žalobce se domníval, že se nechala ovlivnit osobní známostí s šéfem holdingu Zdeňkem Zemkem st., ale z dokazování před soudem vyplynulo, že k němu žádný vztah neměla. Nenašel se žádný důkaz o jejím prospěchu z rozhodnutí. Subjektivní stránka domnělého trestného činu nebyla prokázána.

Alena Vitásková byla ve funkci poměrně krátkou dobu a o problému s chomutovskými elektrárnami neměla tušení. V dané situaci si opatřila právní přezkum rozhodnutí Michaely Schneidrové, který vyzněl pro ni příznivě. Když ji ale policie předvolala jako svědkyni k podání vysvětlení a vyšetřovatel jí „off record“ napovídal, že předmětné elektrárny v den vydání licence nestály, nařídila provedení přezkumu rozhodnutí Michaely Schneidrové, který vedl k jeho zrušení. V obnoveném licenčním řízení ERÚ sice elektrárnám původní licence z 31.prosince 2010 odebral, ale nahradil je novými se stejným datem účinnosti. Ještě dříve jí ale policie také sdělila obvinění. Podezírala ji, že o záměru Michaely Schneidrové věděla a nezabránila mu, nebo k jeho uskutečnění dokonce dala pokyn.

Michaela Schneidrová propásla skvělou příležitost přihlásit se o postavení spolupracující obžalované a „utopit“ svou nadřízenou sdělením, že o jejím rozhodnutí věděla a souhlasila s ním, případně jí dokonce sama přikázala, aby tímto způsobem postupovala. Ale Michaela Schneidrová se za záda své nadřízené neschovala.  Tím prokázala pevnost charakteru.

Vrcholem absurdity byl výrok předsedy senátu Aleše Novotného při  ústním vyhlášení rozsudku, kdy prohlásil, že sice pro to nemá důkaz, ale přesto si myslí, že mezi paní obžalovanou a její podřízenou došlo před vydáním rozhodnutí k nějaké komunikaci, která správnost postupu Michaely Schneidrové potvrdila, a proto paní obžalované Aleně Vitáskové ukládá trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Pan soudce se domníval, že bez souhlasu nadřízené by si Michaela Schneidrová nedovolila návrh na povolení obnovy licenčního řízení zamítnout. Neznám žádný jiný případ, kdy by soudce veřejně přiznal, že ukládá vysoký trest bez důkazů. Je to o to horší, že obsáhlé vyšetřování vedlo ke zjištění, že Alena Vitásková neměla z rozhodnutí Michaely Schneidrové žádný prospěch, čili nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Jako laik si myslím, že z gramatického výkladu výroku Aleše Novotného vyplývá, že přes veškeré úsilí orgánů činných v trestním řízení Alena Vitásková zůstala v postavení podezřelé a trest jí tedy neměl být uložen.

Pan předseda měl asi 22.února 2016 vůbec špatný den, protože kromě toho tvrdil, že se Alena Vitásková stala předsedkyní ERÚ na základě „nějakého jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové“. Z dokazování takový poznatek nevyplývá  a ani neodpovídá realitě: jmenování Aleny Vitáskové navrhl předsedovi vlády ministr obchodu a průmyslu a schválila je vláda jako kolektivní orgán jednomyslným hlasováním . Prohlášení pana soudce  nelze chápat jinak než jako  snahu dehonestovat paní obžalovanou jejím spojením s profanovanou osobou.

To nestačilo: Aleš Novotný se podivoval, proč si z úředníků starého vedení ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ve skutečnosti do úřadu přišla později než její nadřízená.

Z obou uvedených detailů jako laik vyvozuji, že rozsudek vydal soudce, který byl vůči Aleně Vitáskové silně podjatý a navíc k vyhodnocení výsledků dokazování přistupoval nedbale.

Absurdní mi připadá i rozhodování o výši trestu. Oběma obžalovaným dámám soud uložil trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku, který převyšuje tresty všech obžalovaných, kteří se dle jeho úsudku podíleli na nezákonném postupu při vyžadování licencí. Úřednice, která vadné licence vydala, odešla od soudu s uznáním viny bez navýšení podmíněného trestu z jiného řízení. Ale Michaelu Schneidrovou, která nechtěla její bona fide selhání napravit, odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu. Bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, který proti odporu bývalého předsedy ERÚ vyjednal provedení licenčního řízení dne 31.prosince 2010 a s vydávající úřednicí její postup telefonicky konzultoval, senát Aleše Novotného zprostil viny, ačkoli žalobce pro něj žádal 10 let. Odpor proti návrhu na odnětí licencí a tím vyvolanému poškození investorů senát Aleše Novotného  zřejmě považuje za daleko horší provinění než samo vydání vadných licencí  a kroky, jež k němu vedly. Je-li rozhodnutí o trestu pro Michaelu Schneidrovou pochybné, sotva lze ospravedlnit výši trestu Aleny Vitáskové, v jejímž případě soud přiznal, že o jejím trestném jednání nemá důkazy.

Trapně absurdní je skutečnost, že celá honička za vydáním licence ještě před půlnocí 31. prosince 2010 byla zbytečná: později se ukázalo, že prosté včasné získání licence nezakládá samo o sobě nárok na získání nejvyšší výkupní ceny. Omylu podlehla i policie, která si neopatřila řádný znalecký posudek a jako pomůcku pro stanovení výše škody použila chybné odborné vyjádření.

Ovlivnění licenčního řízení trestným jednáním je nezpochybnitelným důvodem k odebrání licencí. Vrchní soud má tedy v rukou mocný prostředek, jak podpořit rozhodnutí správního soudu o odebrání licencí a vyvolat katastrofické následky pro investory. Ale odebrání licencí elektrárnám, které bezporuchově a bezúrazově dodávají do sítě proud již  sedm let, by bylo korunou všech absurdit, jež se v tomto řízení vyskytují.