KAUZA „VITÁSKOVÁ“ : ČEKÁNÍ NA DIES IRAE.

Dne 22. února 2016 vyhlásil soudce Krajského soudu v Brně Aleš Novotný rozsudek nad devíti obžalovanými, spojovanými s udělením licencí o silvestrovské noci r.2010 dvěma chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka.

Mezi  odsouzenými byla Alena Vitásková, tehdy mocná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), a Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru téhož úřadu, které v době vydání licencí ještě v úřadě nepůsobily, takže s jejich vydáním neměly nic společného. Je podivné, že se z odpovědnosti za chaos a povolení silvestrovského licenčního řízení, v němž došlo  k údajně nezákonnému vydání licencí, neodpovídají místo nich tehdejší představitelé ERÚ Josef Fiřt, Blahoslav Němeček a Antonín Panák, naopak že v řízení vystupovali jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové.

Uložené tresty byly velmi tvrdé, takže se všichni odsouzení  odvolali. Odvolání podal také žalobce, samozřejmě v neprospěch obžalovaných. Naděje odsouzených se proto upínaly k odvolacímu řízení. Odvolací Vrchní soud v Olomouci nařídil zahájení veřejného zasedání k projednání odvolání na den 8.ledna 2018 a vyhradil pro ně sedm dní, rozvržených do dvou po sobě jdoucích týdnů. Obžalovaní se tedy museli vyrovnávat s pocity nejistoty téměř dva roky, což je trest sám o sobě.

Odvolací řízení mělo obvyklý průběh a díky ráznému řízení předsedou senátu Ivo Lajdou šlo rychle kupředu. Všichni účastníci řízení dostali tolik prostoru k ústnímu doplnění odvolání a podání návrhů na doplnění dokazování, kolik si přáli. Předseda senátu pouze zasáhl do vystoupení některých obžalovaných, když se přestali držet rámce, vymezeného obžalobou. Během prvých dvou dnů řízení pokročilo natolik, že předseda senátu mohl jednání na jeden den přerušit za účelem vyhodnocení nahromaděných poznatků.

Kritickým dnem se pak stal čtvrtek  11. ledna 2018, kdy soudce Ivo Lajda vyhlásil ukončení dokazování a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Přišlo to trochu překvapivě, ale uskutečnění jeho rozhodnutí nic nebránilo: úvodní úkony proběhly v plném rozsahu, v soudní síni byli přítomni všichni obžalovaní a jejich obhájci. Zvoleného obhájce neměla pouze obž. Alena Vitásková, neboť dal přednost svému pedagogickému závazku a místo sebe vyslal  substituta.

Žalobce  při ústním doplnění odvolání a v závěrečných návrzích trval na uznání viny obžalovaných a navržených trestech odnětí svobody. U čtyř obžalovaných se dožadoval ztížení osudu uložením peněžitých trestů. Smířlivěji se postavil pouze k bratrům Zemkům, u nichž dospěl k názoru, že jejich jednání by bylo možno kvalifikovat nikoli jako pokus o podvod, ale pouze jako jeho  přípravu. Tím  možná otevřel soudu cestu k zmírnění jejich trestů. Obhájci ovšem nenechali na rozsudku a žalobcově odvolání niť suchou a jednotně žádali , aby Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání zamítl jako celek.

V závěrečných návrzích většinou navrhovali zproštění obžaloby, výjimečně  vrácení Krajskému soudu v Brně k novému projednání v jiném složení senátu.

Předseda senátu Ivo Laida po skončení závěrečných řečí odročil jednání na středu 17. ledna 2018, kdy se tedy dovíme, jak soud se všemi přednesenými návrhy naložil. Pro některé obžalované to nemusí být konečné zastavení na křížové cestě.

Podle mého „selského“ úsudku senát Ivo Lajdy se bude muset především vypořádat s kardinální námitkou nezákonnosti přidělení věci senátu předsedy Aleše Novotného. Zastupující místopředseda Krajského soudu v Brně Aleš Flídr, jenž kdysi  organizoval petici 27 soudců ve prospěch Aleše Novotného, nezklamal ani tentokrát a zaslal odvolacímu soudu vyjádření, jímž hájil zákonnost přidělení věci svému chráněnci. Jenže zatímco jeho sdělení obsahuje především obecné úvahy, námitky všech obhájců, kteří je předložili, se opírají o konkrétní informace, získané od soudu a jsou propracované důkladněji. Bylo by zvláštní, pokud by je odvolací soud přešel bez povšimnutí, ať už pak o nich rozhodne jakkoli. Vyhoví-li námitkám advokátů, nebude to ovšem pro obžalované pouze důvod k veselí, protože to bude znamenat vrácení procesu na startovní čáru.

Dalším citlivým bodem je stanovení výše škody, kterou žalobce odvodil od rozdílu mezi nejvyšší dosažitelnou výkupní cenou z r.2010 a cenou z r.2011. V tomto případě žalobce i nalézací soud pracovali s mylnými informacemi. Nedbalý vyšetřovatel si pro určení škody neopatřil řádný znalecký posudek, ale pouze odborné vyjádření, v němž se znalec dopustil tak nápadného omylu, že to vyvolává podezření na úmyslné jednání. Ve skutečnosti získání licencí v r.2010 samo o sobě nestačilo pro získání nároku na nejvyšší dosažitelnou výkupní cenu a od chvíle, kdy výkup elektřiny z fotovoltaických elektráren přešel do rukou státní společnosti OTE a.s., elektřina ze zmíněných elektráren se vykupuje  za ceny r.2011. Nalézací soud se mohl tomuto zásadnímu omylu vyhnout, kdyby se snížil k projednání důkazů o této věci, které obhajoba v průběhu prvostupňového řízení předložila.

Mimochodem zmiňuji, že stát vyplatil stamiliony za elektřinu, dodanou elektrárnami, jimž byly odebrány licence. Zatím se nenašel žádný úřad, který by přeplatky vymáhal.

Závažným problémem k posouzení je námitka spekulativnosti odůvodnění rozsudku, jehož některé argumenty nejsou podloženy důkazy. Příkladem je především obvinění Aleny Vitáskové, že buď vyslovila souhlas s rozhodnutím tehdejší ředitelky licenčního odboru ERÚ Michaely Schneidrové o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení, nebo dokonce jí k němu dala pokyn. Neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz. Nepřímým důkazem v její prospěch jsou výpovědi samotné Michaely Schneidrové, která se nezbavila odpovědnosti za své rozhodnutí odkazem na jakékoli vyjádření Aleny Vitáskové.  Udivuje mě v této souvislosti, že obhájci neupozornili odvolací soud na skutečnost, že pan soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku výslovně uvedl, že nemá důkaz pro domněnku, že mezi obžalovanými dámami proběhla komunikace na dané téma, pouze se domnívá, že by si Michaela Schneidrová nedovolila vydat své rozhodnutí, kdyby neměla výslovnou podporu Aleny Vitáskové. Výrok pana soudce je zarážející.  Neznám jiný případ, kdy by se soudce přiznal, že odsuzuje bez důkazu, ale také mě překvapuje, že obhájci jeho výrok nedocenili a nenapadli. Podobně je zarážející tvrzení soudu 1. stupně, že Michaela Schneidrová jednala pod vlivem známosti s panem Zdeňkem Zemkem st., když tato domněnka byla v dokazování před soudem vyvrácena a její zdroj ji označil za „drby“.

Je možné, že panem soudcem cloumala podjatost vůči pí.obžalované Vitáskové. Jejím náznakem by mohlo být jeho prohlášení při ústním vyhlášení rozsudku, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové", ač z dokazování nic takového nevyplývalo. Výrok přezkoumaly v řízení na ochranu osobnosti dva soudy, které jej kvalifikovaly jako nevhodný.

Se spekulativním přístupem souvisí i zanedbávání důkazů soudem 1.stupně. Již výše jsem zmínil odmítnutí důkazů o vadném výpočtu způsobené škody, ale je jich více. Např. jde o požadavek obhajoby na výslech dvou úředníků ERÚ, kteří provedli počátkem prosince r.2010 „obhlídku přes plot“ a pořídili fotografie, jejichž předvedením jako důkazu žalobce dokazoval nedokončenost elektráren. Je důvodné podezření, že se úředníci neorientovali na obrovské ploše s deseti elektrárnami, neoddělenými ploty, a fotografovali „u sousedů“. Zpětně lituji, že obhájci jak Aleny Vitáskové, tak „zemkovců“ nenechali provést jako důkaz fotografie, pořízené družicí NASA dne 26.prosince 2010, z nichž je zřejmé, že obě elektrárny se svými sedmdesáti tisíci fotovoltaických panelů skutečně stály a lze věřit výpočtům společnosti PricewaterhouseCoopers, že na zařízení s pořizovací hodnotou 1,3 miliardy Kč byly v den vydání licencí nedodělky za pár desítek tisíc Kč, které neohrožovaly provozuschopnost elektráren.

Slabou stránkou rozsudku i úvah žalobce je malá pozornost, věnovaná subjektivní stránce souzených činů. Soud se nepídil po motivech, jež by mohly vést obžalované k nezákonnému jednání, a následně ani nezkoumal jejich úmysly, popřípadě jim podsouval špatné úmysly, aniž by své úvahy mohl opřít o důkazy. V případě Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové policie hloubkovým šetřením prokázala, že obžalované dámy neměly z rozhodnutí o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení finanční prospěch. Jejich motivem k případnému úmyslnému jednání ve prospěch klanu Zemků tedy nebyly peníze. Ale nemotivovala je ani známost s kýmkoli z jejich rodu. Není tedy důvod podezírat je, že chtěly Zemkům pomoci. Ostatně za působnosti obou obžalovaných v případě jiných osmi elektráren v majetku Zemků ERÚ podal podněty k odebrání licence. Není znám důvod, proč právě v případě těchto dvou by jednal opačně, a to nezákonně ve prospěch vlastníků. Motivem jednání Michaely Schneidrové byla nepochybně profesní ctižádost. Její nadřízený Antonín Panák jí znepřístupnil spis a podsunul jí k podpisu rozhodnutí, jež připravil její předchůdce, ale neměl odvahu je podepsat. Michaela Schneidrová se ke spisu přesto dostala, opatřila si také státní normy, které dosud ERÚ neměl k disposici a rozhodla po svém. I kdyby se zmýlila, šlo by o nesprávné správní rozhodnutí, které bylo napravitelné dalšími postupy. Přikládat mu povahu úmyslného trestného  jednání je nesmysl.

Ani u obžalovaných ze skupiny „zemkovců“ soud nevěnoval motivaci a úmyslům dostatečnou pozornost. Měli se dopustit trestného jednání ve spolupachatelství, neboť prý jednali ve společném zájmu. Na postupu ve společném zájmu by se ale museli nějak domluvit, což nebylo dost dobře možné, protože někteří se navzájem neznali a např. revizní technik Vladimír Čimpera nemusel vůbec vědět, k čemu poslouží pravdivá revizní zpráva, jejíž vyhotovení mu nařídil nadřízený. Ostatně ani bratři Zemkovi nemuseli vědět při podpisu listin, jež jim předkládali k podpisu najatí odborníci, že se jejich obsah rozchází se skutečností, pokud by tak tomu skutečně bylo. Zvláštní pozornost zaslouží obvinění, že podpisem předávacích protokolů potvrdili dokončenost elektráren, které dokončeny nebyly: z právního hlediska protokoly dosvědčovaly pouze převod vlastnictví ze subdodavatele na investora, nikoli dokončení výstavby nařízení. Investor má samozřejmě právo převzít do svého vlastnictví nedokončené dílo.

Ať již odvolací soud rozhodne jakkoli, ve středu 17.ledna 2018 budou všichni obžalovaní aspoň vědět, na čem jsou. Bude-li se soud řídit zásadou in dubio pro reo, aspoň pro některé skončí dlouhodobé trápení. V praxi je ovšem běžnější postup podle zásady in dubio CONTRA reo.

  

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 7 aneb Poprask v soudní síni

Pokračování hlavního líčení v trestní věci vazebně stíhaného Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. ve dnech 9. a 10. ledna 2018 u Městského soudu v Brně – senátu předsedy Michala Kabelíka – mělo zcela neobvyklý průběh. Během dlouhých let vysedávání v soudních síních jsem dosud nic podobného nezažil.  Jednání mělo začít výslechem korunních svědků obžaloby Martina Valentoviče a Jana Doležala, nejpilnějších členů údajného zločinného uskupení, domněle založeného SAZ, a současně oddaných spolupracovníků policie, kteří jí nosili nejen informace, ale i peníze, jež obdrželi za své pochybné služby údajně od SAZ. Jejich výslech je pro uzavření dokazování  nepostradatelný. Již v minulosti se nedostavili, takže účastníci řízení doufali, že tentokrát přijdou a očekávali s napětím, zda nevyužijí práva odmítnout výpověď. Opět se ale dočkali zklamání. Netoliko, že se pánové nedostavili, ale ukázalo se, že se ani nepodařilo doručit jim předvolání. Předseda senátu si přitom postěžoval, že se Jan Doležal v prosinci 2017 dostavil k výslechu v řízení u Krajského soudu v Praze a byl v telefonickém kontaktu se soudní zapisovatelkou. Získat od ní číslo telefonu ale asi není v lidských silách (sic!).

Velkou část dopoledního jednání pak zabraly projevy nevole obhájců a SAZ, kteří poukazovali na zřejmou nezpůsobilost orgánů činných v trestním řízení zajistit přítomnost svědků, ačkoli během  přípravného řízení  se oba pánové dostavovali, vypovídali, odevzdávali peníze  a měli přímé telefonické spojení s vyšetřovateli. Když ale mají vypovídat před soudem, jako by ze světa zmizeli. Neúčast svědků oddaluje zakončení procesu a prodlužuje trvání vazby SAZ, který tak na jejich nedostupnost doplácí.  Předseda senátu a žalobce si vzájemně stěžovali na svou bezmoc ve věci zajištění jejich účasti na hlavním líčení, čímž nevoli  účastníků  prohlubovali a podněcovali je k rozvíjení stížností. Bouřlivý nesouhlas jako obvykle projevoval SAZ.  Žalobce tvrdil, že nemá nástroje, s jejichž  použitím by mohl zajistit účast svědků a ukazoval na soud, který má pravomoc nařídit policii jejich předvedení. Soud ale nemůže nařídit předvedení Martina Valentoviče, který je občan Slovenské republiky. Pan soudce Michal Kabelík žehral  na poměry ve státě a pohoršoval se nad skutečností, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se pouští do velkých akcí, z nichž například zásah na Úřadě vlády dne  13. června 2013 nepřímo vedl k pádu vlády, ale v malé kauze se nedokáže postarat, aby před soud předstoupili svědci, na jejichž výpovědi stojí obžaloba jeho žalobce.

Zbytek dopoledne zaplnila výpověď svědka-policisty, kamaráda obžalovaného bývalého policisty Jana Šebka. Svědek mu určitě neublížil, neboť v podstatě popsal rutinní úkony, jež musí provést policista, kterého osloví občan, jenž se rozhodl podat trestní oznámení. Stejným způsobem popsal v obžalobě úlohu policisty žalobce. Obhájce právem poukázal na skutečnost, že jeho klient neměl jinou možnost, než s Janem Doležalem sepsat trestní oznámení, neboť mu tuto povinnost ukládá trestní řád. Nemohl ani odmítnout z důvodu místní nepříslušnosti. Nebyl ve spojení s „právníkem Ondrou“  (spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou), natož se SAZ. Nebylo jeho povinností ani právem zkoumat obsah oznámení. To je náplní prověřování, které následuje po  přijetí oznámení.

Náplní odpolední části  jednání měl být  výslech vyšetřovatelů případu, elitních policistů s vysokou hodností, což je samo o sobě kuriozita. V tomto směru  snaživost státního zástupce Michala Galáta přinesla výsledky, jež  asi nepředpokládal.  Přiznal oběma policistům postavení svědků- poškozených. Nahrál tím na smeč obhájcům, kteří namítli podjatost ze střetu zájmů a dosáhli jejich vyloučení z dalšího vyšetřování. A protože je žalobce nenechal vyslechnout v přípravném řízení, vyžádali si jejich předvedení před soud. 

Jako první před soud předstoupil policista L.D.,muž středního věku s mnohaletou odbornou zkušeností. V obklíčení obhájci a obžalovanými se zřejmě necítil dobře. Požadovalo se po něm zodpovězení otázek, směřujících k přezkoumání slabých míst obžaloby. Uplatnil se zde např. nevítaný zájem o důvody, které způsobily náhlou změnu postavení Petra Pfeifera z hlavního podezřelého na korunního svědka obžaloby, které vedly k odstranění ze spisu dokumentace o jeho vyšetřování a jeho nahrazení dosazením SAZ jako hlavního podezřelého do puzzle skutkového děje. Cílem obhajoby bylo také zpochybnění tvrzení, že obsah svědeckých prohlášení, která koupil SAZ za nemalý peníz  od svých údajných sympatizantů-spolupracovníků policie, je převážně nepravdivý. Žalobce toto tvrdí, aniž by proběhlo jakékoli veřejné prověření obsahu notářských zápisů, které svědci prodali SAZ. Víme pouze tolik, že ve věci údajného vydírání obž. Michala Šimáka policisty, kteří jej chtěli přinutit k podání křivého svědectví proti SAZ, zahájila GIBS vyšetřování. Jenže VSZ Olomouc jí vyšetřování odebralo a předalo je policii, aby vyšetřila sama sebe. Státní zastupitelství má zřejmě svéráznou představu o zásadě „rovných zbraní“: policistům, která pan obžalovaný nařkl z vydírání, poskytlo VSZ ochranu, zatímco SAZ poslalo do vazby za to, že si opatřoval důkazy pro svou obhajobu. Aby ho mohli stíhat, museli s vymyslet zločinecké uskupení, protože příprava ovlivňování svědků není trestná. Odebráním věci GIPSu se za případem zavřela kalná voda. Dále zaznělo podezření, že orgány činné v trestním řízení poskytují svědkům Petru Pfeiferovi, Martinu Valentovičovi a Janu Doležalovi, podezřelým z krádeží obrovských finančních částek, účelovou ochranu výměnou za ochotu kriminalizovat SAZ. Projevuje se to i v tom, že policie ochotně, byť nakonec neúspěšně, dovedla vyšetřování únosu Petra Pfeifera k podání  obžaloby, zatímco vyšetřování únosu SAZ, v němž je podezřelým právě Petr Pfeifer, zahájila neochotně a s velkým zpožděním.  Samozřejmě došlo na výtku účelového uvalení vazby a jejího nesmyslného prodlužování.  Celý výslech policisty provázela rušná výměna nesouhlasných názorů mezi soudcem Michalem Kabelíkem, obhájci, státním zástupcem a  SAZ, který do ní vstupoval s hlasitostí, přiměřené hněvu občana, jenž je již déle než rok ve vazbě bez ohledu na její neúčelnost a na složení rekordní kauce za propuštění.

Policista se zřejmě v této vřavě necítil pohodově. Ze všech stran se na něj valily nepříjemné projevy zájmu o jeho úlohu při vyšetřování.  Předseda senátu i žalobce se snažili pomoci mu odmítáním položených otázek. Obhájkyni Aleně Kojzarové bylo znemožněno předložit všechny připravené otázky. Velká škoda ale asi nevznikla, protože policista trpí částečnou ztrátou paměti a občas odpověděl nepravdivě. Vyloučil např. možnost, že by ze spisu mohly být odstraněny nějaké listiny. Měl smůlu: obhájci mají ověřené kopie několika listin, které si opatřili před „vybílením“ spisu. Mezi nimi je i žádost o pomoc rakouských orgánů při vyšetřování proti Petru Pfeiferovi. Listiny se nyní ve spisu již nenacházejí. Svědek nedokázal ani vysvětlit, proč se považuje za poškozeného. Vyvolal dojem, že ani nezná svědecká prohlášení, jejichž obsah je dle mínění žalobce pro něj znevažující. Jako vyšetřovatel kauzy by je samozřejmě měl znát. Bouřlivé jednání se protáhlo až do 16:35, což je u tohoto senátu přímo výstřednost. Na dalšího policistu se již nedostalo. Jeho výslech byl odročen na den 24.ledna 2018.

Dopoledne 10. ledna 2018 soudce Michal Kabelík po zahájení nabídl stranám prostor pro vyjádření jejich připomínek či stanovisek. Slova se okamžitě ujal SAZ s prohlášením obžalovaného, který pak během hodiny provedl komplexní kritiku obžaloby a způsobu vedení procesu, prošpikovanou odkazy na judikáty Ústavního  soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Samozřejmě vytkl soudci Michalu Kabelíkovi odůvodnění rozhodnutí o prodlužení jeho vazby také ve vztahu k íránské žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání: Česká republika je pro něj bezpečná země, kdekoli jinde může být zadržen a vydán do Íránu, kde by mohl být odsouzen k trestu smrti za spolupráci s českými zpravodajskými službami.  Prohlášení obžalovaného soud nesmí zastavit, takže předseda senátu musel jeho vystoupení přetrpět. Zřejmě to pro něj nebylo úplně snadné. Odpověděl pak krátkým projevem, v němž se snažil některé námitky obžalovaného vyvrátit.

Po krátkých vystoupeních některých obhájců pak předseda senátu přibližně v 11:30 vyhlásil přestávku. SAZ se znova přihlásil o slovo, ale byl odkázán na odpolední jednání. Skutečně pak na jeho začátku dostal příležitost a došlo k dojemné scéně. SAZ požádal, aby odpolední jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, čemuž senát vyhověl. Nicméně před jeho odchodem ze soudní síně se soudce Michal Kabelík zeptal SAZ, jak se daří jeho synáčkovi a zda jej vídá při návštěvách. Bojovný obžalovaný doslova roztál, byl viditelně zájmem pana soudce potěšen a nad vývojem miminka projevil potěšení. Bylo to dojemné: soudce, který drží pana obžalovaného v nesmyslné vazbě, se zajímal o vývoj dítěte, které jeho otec smí vidět pouze tehdy, když je manželka přiveze do věznice.

Pak se již nic mimořádného nepřihodilo, probíhalo čtení listin. Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 23. a 24. ledna 2018.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) ZE 7.1.2018

Veřejné mínění o trestně stíhaných významných osobnostech ovlivňují klišé, stojící na polopravdách a lžích, vytvářená a šířená novináři i politiky. Díky tomu nejméně část lidu obecného věří, že Alena Vitásková byla odsouzena na osm a půl roku do vězení za protiprávní vydání licencí na provoz chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků, ač v době jejich vydání ještě netušila, že bude někdy působit v úřadě, který licence vydal. Stejně lid obecný věří, že Shahram Abdullah Zadeh je právem stíhán za zpronevěru daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami ve výši  2,5 miliardy Kč, ač rozkrádání daně páchaly desítky koncových odběratelů, s kterými neměl nic společného a většinou šlo o lidi, které k nezákonnému jednání nebylo třeba nabádat. V současnosti nejaktuálnějším klišé je tvrzení, že Andrej Babiš se dopustil podvodu tím, že neoprávněně vyžádal pro společnost Čapí hnízdo dotaci z peněz Evropské unie ve výši 50 milionů Kč a po zprávě OLAFu je prý jasné, že ji budou muset zaplatit daňoví poplatníci. Zdá se, že tento případ je jeden z několika desítek, u nichž došlo v dotačním řízení k administrativnímu pochybení, které sice může, ale nemusí  naplňovat skutkovou podstatu trestného činu a novináři, politici a následně ani veřejnost neví, jakou roli při něm osobně sehrál Andrej Babiš. 

Posledně uvedené klišé bylo určující pro první část Otázek Vymývače mozků (pardon, Otázek Václava Moravce ČT dne 7.1.2018). Utkali se v nich dva politici, jichž se dopady „kauzy Čapí hnízdo“ dotýkají, byť každého poněkud jinak: obviněný poslanec Jaroslav Faltýnek a předseda KDU-ČL, poslanec Pavel Bělobrádek. Sekundoval jim slovenský novinář Martin M. Šimečka, který „zaperlil“ tvrzením, že současná politická situace v ČR má ve vztahu k převratu z listopadu 1989 povahu kontrarevoluce, neboť hrozí potlačením liberální demokracie.

Oba politici pronesli výroky, které jsou příznačné pro chování politiků obecně, a to bez ohledu na projednávanou látku. Jaroslav Faltýnek přirovnal naši a německou politickou situaci jako navzájem velmi podobné, aniž by zmínil, že Angela Merkelová na rozdíl od Andreje Babiše neodpuzuje potenciální koaliční partnery potížemi s orgány činnými  v trestním řízení. Ještě hezčí ukázku slovní ekvilibristiky předvedl Pavel Bělobrádek tvrzením, že rozhodnutí jeho strany nepodpořit menšinovou vládu Andreje Babiše není zaměřeno ani proti hnutí ANO a dokonce ani proti Andreji Babišovi obecně, ale je pouze projevem lpění na principu, podle něhož ve vládě nemůže být trestně stíhaný politik. Zcela pominul skutečnost, že nadřazuje etický princip jinému, a to presumpci neviny, která má ústavněprávní zakotvení. Přeloženo bez okolků do mluvy lidu obecného ve skutečnosti řekl, že v rozporu s jeho předchozím výrokem je překážkou Andrej Babiš, v  jehož osobě se personifikuje zmíněné porušení etického principu.   

Stejnou povahu měly i jeho výtky hnutí ANO a Andreji Babišovi, že nenabídli KDU-ČSL vstup do koaliční vlády: bylo přece již před volbami jasné, že strana by nabídku nepřijala, čili jednání by bylo předem ztracené. Prostě slovní ekvilibristika je oblíbeným nástrojem politiků, užívaným k zastření jejich skutečných myšlenek.

Celý obsah pořadu ilustroval poměry na politické a mediální scéně, v nichž mnoho zbytečných řečí zastírá pravý stav věci.  Vzrušené rozhovory  o zprávě OLAFu jsou řečnickým průjmem, který postihl politiky i novináře: je přece jasné, že bez ohledu na její obsah opoziční strany (možná s výjimkou tradičně státotvorného klubu KSČM) nedají důvěru Babišově vládě a jejich poslanci budou hlasovat pro vydání poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. Je také jasné, že Andrej Babiš se kvůli zprávě nevzdá postavení předsedy vlády a v případě neúspěchu prvního pokusu o získání důvěry dostane od prezidenta republiky druhou šanci. To jsou fakta, s nimiž se musí opozice smířit.

Za těchto okolností jsou všecka řečnická cvičení na téma „zpráva OLAFu“ nadbytečná. Nicméně za jejich clonou uniká veřejnosti jistá podobnost kauzy „Čapí hnízdo“ s případem Jiřího Čunka. Někdo, kdo resignoval na možnost uškodit protivníkovi v poctivém, otevřeném politickém boji, uvedl do chodu orgány činné v trestním řízení. Pokud Andrej Babiš hovoří o vykonstruovaném, účelovém trestním řízení, s pravděpodobností blízkou jistotě se nemýlí.

A politici a novináři odměňují záškodnictví hysterií, s kterou přistupují k obvinění. Dá se proto očekávat, že poslanci vydají Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Zřejmě se jim ani tím nepodaří vytlačit jej z čela Hnutí ANO a vlády, ale současně nelze vyloučit, že jeho trestní řízení vyústí v pravomocné zproštění stejně, jak se to již stalo u desítek obžalovaných představitelů místních samospráv. Uvážíme-li, že Andrej Babiš je díky své podnikatelské minulosti lépe připraven k výkonu úřadu předsedy vlády než kdokoli z jeho předchůdců, nabízí se otázka, zda jeho okamžité zapuzení je ve veřejném zájmu.  Naopak soudím, že z hlediska efektivity využití pracovní kapacity politiků by bylo nejúčelnější podpořit první Babišovu vládu a věc jeho trestního stíhání nadále považovat za jeho osobní problém, který nemá s jeho působením ve vládě nic společného a musí si jej nějak vyřešit. Na argument „co by tomu řekla cizina“  odpovídám, že není třeba se obávat, že by kvůli tomu k nám vtrhla invazní vojska, či že by s námi některý stát přerušil diplomatické styky nebo že by došlo  k omezení našich práv členů Evropské unie či NATO.

Je ale třeba říci, že skutek nepřestane být trestným činem jen proto, že jeho oznamovatel jednal z nízkých pohnutek. Proto skutečně šťastným definitivním východiskem ze situace pro Andreje Babiše by byl pravomocný zprošťující rozsudek. Bylo by ovšem žádoucí, aby nebyl dobrodiním jen pro něj osobně, ale aby se také stal podnětem ke korigování nenasytné chuti orgánů činných v trestním řízení kriminalizovat kdejaký správní delikt.

Nevím o obsahu sdělení obvinění Andreji Babišovi nic než to, co lze vyčíst z novin. Přesto usuzuji, že bude pro orgány činné v trestním řízení obtížné  prokázat subjektivní stránku trestného činu a zejména se držím presumpce neviny. V souladu se zásadou, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio a s principy restorativní justice si dovedu představit nápravu ve správním řízení, a to vrácením dotace do státního rozpočtu a popř. uložením pokuty chybující společnosti. Samozřejmě by to neplatilo na případné úmyslné uvedení nepravdivých údajů v žádosti o dotaci, ale v tom je osobní účast Andreje Babiše nepravděpodobná.

Dodávám, že se záměrně nevyjadřuji k případu Jaroslava Faltýnka, který doplácí na to, že je pravou rukou Andreje Babiše. 

JUSTICE PROTI PODNIKATELSKÝM JISTOTÁM

Zdeněk Jemelík, Chamurappi z.s.:

Justice proti podnikatelským jistotám

jemelikzdenek@gmail.com

V době, kdy právní teoretici a politici hovoří o nutnosti zrychlení trestního řízení, Vrchní soud v Olomouci se začne až 8. ledna 2018 zabývat odvoláním odsouzených, kteří si vyslechli prvostupňový rozsudek u Krajského soudu v Brně téměř před dvěma lety, přesně 22.února 2016. Osm z nich odsoudil senát Aleše Novotného za účast na správním řízení, které vedlo k vydání licencí k provozování dvou chomutovských fotovoltaických elektráren , vlastněných společnostmi Saša Sun s.r.o.a Zdenek Sun s.r.o. z holdingu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka. Oprávněná úřednice Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) je vydala za sporných okolností o silvestrovské noci v r.2010 a dostala se sama mezi odsouzené. K nim pak orgány „přihodily“ Alenu Vitáskovou, předsedkyni ERÚ a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání sporných licencí ještě netušily, že budou v úřadě působit. Alena Vitásková nastoupila  do ERÚ až 1.srpna 2011 a Michaela Schneidrová 3.října 2011.

Na podnikavcích, kteří svedeni marnotratnou státní nabídkou subvencování výkupních cen elektřiny se vrhli do fotovoltaického byznysu, lpí hanlivé označení „solární baroni“. Padá na všechny bez rozdílu a podporuje apetit orgánů činných v trestním řízení vidět za každým problémem trestný čin. Nehledí se na to, že to byl stát, který zde vystupuje jako poškozený, jenž  podnikatele do tohoto byznysu vtáhl neodpovědnou marnotratností.  

Právě na případu uvedených dvou neoprávněně vydaných licencí lze ale předvést, jaké škody může kriminalizace podnikání přinést. Výstavba zmíněných fotovoltaických elektráren je investiční projekt s hodnotou 1,3 miliardy Kč, pokrytý z větší části úvěrem od Commerzbank ve výši 1,0 miliardy Kč. Splátkový kalendář úvěru je postavený na předpokladu tržeb za zvýhodněné výkupní ceny, na které měly nárok fotovoltaické elektrárny, pokud splnily do konce roku 2010 podmínky,  stanovené právním předpisem. Rozdíl mezi vyšší a nižší subvencovanou cenou byl tehdy zásadní. Stát v listopadu r.2010 bez předběžného varování oznámil, že přiznávání vyšších zvýhodněných cen skončí dnem 31.prosince 2010. To je bezprecedentní zpochybnění důvěryhodnosti státu jako ručitele za stabilitu prostředí pro podnikání. Mezi investory, jejichž zařízení byla před dokončením, následně vypukla panika. Všichni chtěli za každou cenu stihnout získání licence včas a zajistit si tak nárok na vyšší zvýhodněnou cenou. Příval žádostí byl nad kapacitními možnostmi ERÚ, takže bylo moudré požádat o přidělení licence s předstihem.

Není  bez zajímavosti, že současně s omezením subvencování fotoelektrických elektráren stát dramaticky zvýšil ceny elektřiny, pokračoval v něm až do nástupu Aleny Vitáskové do funkce předsedkyně ERÚ, a po jejím odchodu se k němu vrátil. Mediální hluk kolem sporných licencí některých fotovoltaických elektráren odvádí pozornost veřejnosti od této skutečnosti.

Následkem výše uvedeného zásahu státu vznikla velmi nepříjemná situace pro investory. Doběhnout do cíle se zpožděním mohlo mít tragické následky: pokles tržeb proti výši, předpokládané splátkovým kalendářem,  mohl znemožnit řádné splácení úvěru, jeho okamžité zesplatnění úvěrující bankou s následnou insolvencí, krachem firmy, propouštěním zaměstnanců. Například přímo v předmětných elektrárnách by přišlo o práci 650 zaměstnanců, ale patrně by padl celý holding se 4,5 tisíci.

Investorům chomutovských elektráren nepřálo počasí v závěru roku: teplota padla k -15°C, napadl sníh, takže nebylo možné propojit káblíky mezi nepatrnou částí  panelů.  Z 6.500 m kabelů zůstalo 11 m nezahrnutých. Přesto v kritický den 31.prosince 2010 podle zjištění poradenské firmy PricewaterhouseCoopers zůstaly na stavbě nedodělky pouze v zanedbatelné částce kolem 60 tis. Kč, které nebránily zahájení výroby.  V letech 2009-2010 získaly podvodně licence také některé fotovoltaické elektrárny, které měly do dokončení výstavby velmi daleko a nestalo se pravidlem, že by později přišly o licenci či že by jejich budovatelé byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Elektrárny holdingu Zemků ale k nedokončeným určitě nepatřily: fotografie z družice NASA z 27.prosince 2010 ukazují plochu pokrytou panely s několika málo vynechávkami v místech, kde se pod panely propadla půda a bylo nutné jim zajistit pevné podloží. Při celkovém počtu 70.000 panelů bílá místa nemohla podstatně omezit výkon elektráren. Obhlídky zařízení se kromě komise neodborníků z ERÚ (ani jeden z nich neměl speciální kvalifikaci pro hodnocení takových staveb)  zúčastnili dozorující úředníci úvěrující banky a různí externí znalci. Až na jednoho úředníka ERÚ se všichni shodli na tom, že elektrárny mají nárok na získání licence, a oprávněná úřednice se podřídila většinovému mínění. Ostatně v listopadu 2010 stavební úřad povolil zkušební provoz a 22.prosince 2010 byly obě elektrárny přifázovány k síti odběratele, což by nebylo možné, kdyby nebyly téměř dokončeny.

Domněnka, že se manažeři společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. dopustili trestného činu tím, že se pokusili získat licence pro nedokončené elektrárny, odporuje zdravému selskému rozumu, protože nedodělky na nich byly zanedbatelné, elektrárny byly provozuschopné a bezpečné. Od počátku r.2011 dodávají elektřinu do sítě bez poruch a bez úrazů.

Tehdejší vedení ERÚ nebylo apriorně nakloněno záměrům Zemkova holdingu na získání licencí ještě v r.2010 a o správnosti jejich udělení o silvestrovské noci mělo pochybnosti. Přesto dlouho nic nepodniklo. Posléze však spustilo řízení o povolení obnovy licenčního řízení patrně v naději, že se podaří elektrárny o licence připravit. Rozhodnutí bylo připraveno, ale nikdo neměl chuť je podepsat. Pak ale  tehdejší místopředseda ERÚ  Antonín Panák zjistil, že k žádostem o licence byly přiloženy dvě padělané revizní zprávy. Nelenil a podal kvůli tomu trestní oznámení. Pro zajímavost uvádím, že v průběhu výstavby revizní technici pořídili dalších 11 revizních zpráv a přímo pro licenční řízení zhotovil externí revizní technik  revizní zprávu, o které vydávající úřednice nevěděla. Odborníci se při tom dodnes přou, zda je předkládání revizních zpráv v licenčním řízení účelné.

Padělání úředních listin je nepochybně protiprávní jednání. Kdyby policie zahájila trestní řízení proti padělatelům revizních zpráv a na tom zůstala, nebylo by na tom nic divného. S tím se ale nespokojila a začala stíhat i jejich nadřízené až po jednatele obou společností, dále úřednici ERÚ, která vydala licence a tehdejšího ředitele licenčního odboru ERÚ.

Mezitím čas šel dále a v ERÚ se vyměnilo vedení. Předsedkyní úřadu se stala Alena Vitásková, která nekompromisně zastavila pravidelné zvyšování cen energií pro domácnosti. Popudila tím proti sobě mnoho vlivných lidí a narazila i na nevůli některých zaměstnanců ERÚ. Od nástupu do funkce až do odchodu po vypršení mandátu čelila tlaku na resignaci nebo odvolání. Do funkce ředitelky licenčního odboru dosadila perfekcionalistku Michaelu Schneidrovou, která se jí osvědčila v době, kdy se věnovala soukromému podnikání. Antonína Panáka ponechala ve funkci. Ten vycítil, že přišla vhodná chvíle k útoku na Zemkův holding: předložil nové ředitelce licenčního odboru k podpisu připravené rozhodnutí o povolení obnovy licenčního řízení. Zřejmě počítal s tím, že „nerozkoukaná“ mladá žena slepě podepíše, co se jí předloží. Nestalo se. Michaela Schneidrová vyvodila z obsahu licenčního spisu závěr, že v případě odebrání licencí by musely být nahrazeny novými, což se později potvrdilo. Vzala do úvahy, že provozuschopnost a bezpečnost elektráren potvrzuje dvouletý bezporuchový  a bezúrazový provoz. V neposlední řadě na ni dolehla tíha odpovědnosti za zmaření nákladného projektu a za krach velké firmy, ke kterému by po odnětí licencí zákonitě došlo. Uvědomila si, že odnětí licencí by určitě vedlo k nákladným soudním sporům a arbitrážím, které by stát nemusel vyhrát.  Počítala i s tím, že její rozhodnutí je přezkoumatelné a lze je v dalším řízení zvrátit, zatímco škody, jež by majitelům elektráren vznikly odebráním licencí, by byly nevratné. Konzervativním rozhodnutím si ale vysloužila nelibost policie, která začala stíhat i ji.

Alena Vitásková se s problémem chomutovských elektráren a s trestním řízením proti její podřízené seznámila až při podání vysvětlení na policii v postavení svědkyně. Vyšetřovatel jí při té příležitosti „off record“ napovídal, že zmíněné elektrárny v den vydání licencí vůbec nestály. Pro ni to byl podnět, aby nařídila přezkum předchozího rozhodnutí Michaely Schneidrové, kterou odvolala z funkce. Výsledkem sice bylo odebrání původních licencí, ale jejich nahrazení novými, se stejným datem účinnosti. Mezitím již ale policie začala stíhat i ji, protože ji podezírala, že s postupem ředitelky licenčního odboru při nejmenším souhlasila, pokud jí přímo nedala pokyn. Při vyhlašování rozsudku předseda senátu Aleš Novotný výslovně uvedl, že sice pro to nemá důkaz, ale přesto se domnívá, že mezi ní a Michaelou Schneidrovou „muselo dojít k nějaké komunikaci“, bez které by si její podřízená nedovolila spáchat svůj čin, a proto ji odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Jak je vidět, má-li být někdo odsouzen, důkazů netřeba.

Zjištění, že při vydání licencí došlo k trestnému činu, je nepominutelným důvodem k odebrání licencí. Potvrzením rozsudku senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně by tak odvolací soud fakticky rozhodl o krachu Zemkova holdingu, který by nemohl dostát závazkům vůči úvěrující bance. Kromě zmaření investice za 1,3 miliardy Kč by nastaly starosti 4,5 tisícům zaměstnancům, kteří by přišli o obživu.

Kauza chomutovských elektráren má kromě trestně právní také správně právní rovinu. Rozhodnutí Michaely Schneidrové přezkoumal prvostupňově správní senát Krajského soudu v Brně, který rozhodl, že licence z 31. prosince 2010 měly být bez náhrady odebrány, protože byla vydány na základě padělaných revizních zpráv. O nic dalšího se soud nezajímal, přímo se odmítl zabývat znaleckými posudky, nabízenými obhajobou. Z toho logicky vyplývá, že počínání manažerů, kteří jednali v dobré víře, že revizní zprávy jsou v pořádku, nemělo na rozhodnutí správního soudu žádný vliv. Kasační soud ponechal prvostupňová rozhodnutí správního soudu v platnosti. Vlastníci elektráren pak podali ústavní stížnosti. Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým pozastavil vykonatelnost rozhodnutí správního soudu a umožnil tak vlastníkům, aby zatím v provozování elektráren pokračovali za dosavadních podmínek. Meritorní rozhodnutí ale dosud nevydal. Pokud by nakonec rozhodl, že licence z 31.prosince 2010 neměly být odebrány, nepřímo by popřel účelnost celého trestního stíhání, a naopak. Mohl by tak obžalovaným pomoci nebo naopak zpečetit jejich osud. Jeho rozhodnutí by určitě ovlivnilo projednávání mimořádných opravných prostředků, ke kterým obžalovaní zcela jistě sáhnou, pokud je Vrchní soud v Olomouci nezprostí viny. Pro odvolací soud i pro strany řízení by se situace značně zjednodušila, pokud by Ústavní soud rozhodl dříve, než Vrchní soud v Olomouci začne jednat, ale to se asi nestane. Je naopak docela dobře možné, že soudci Ústavního soudu čekají, jak rozhodne odvolací soud.

Nástroje trestního práva se mají používat jako ultima ratio. V tomto případě jinými prostředky než nástroji trestního práva nelze postihnout padělání revizních zpráv. Nápravu všech ostatních nezákonných jevů, pokud skutečně byly nezákonné, bylo možné docílit postupy správního řízení, např. uložením pokuty společnosti nebo ERÚ nebo snížením výkupní ceny. Jako laikovi se mi zdá být nepřiměřené, že za situace, kdy  v den vydání licence byly na elektrárnách nedodělky „za pár korun“, se vidí zločin v jednání investorů, kteří zažádali v dobré víře, že jejich zařízení jsou i tak bezpečná a provozuschopná, takže mají na zvýhodněnou cenu nárok.

Nemohu přehlédnout podstatný rozdíl v přístupech investorů a jejich obhajoby na straně jedné a žalobce na straně druhé. Žalobce hájí zájem státu, jemuž neoprávněným vydáním licencí má vzniknout škoda v důsledku dlouhodobého vyplácení subvencované ceny, na kterou by podle jeho měřítek elektrárny neměla nárok. Primárním viníkem je ale rozmařilý stát, který nastavil nadměrné subvencování. Investoři a jejich obhájci k věci přistupují z pohledu podnikové ekonomiky: budou-li muset žádat znova o licenci v současnosti, kdy se již podpora nepřiznává, sice ji  určitě získají, ale provoz elektrárny bude natolik ztrátový, že zkrachují. Jde o to, zda je posláním justice likvidovat fungující provozy, mařit státem vyprovokované podnikatelské záměry a přivádět ke krachu firmy, zaměstnávající stovky a tisíce zaměstnanců, a jako bonus posílat za mříže nositele  projektů, do kterých by se nepustili, kdyby se stát choval odpovědně.

Zásluhou agentury PR Consultants vyšel tento článek dne 6.1.2018 na všech regionálních mutacích Deníku a kromě toho jej převzalo několik serverů:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zdenek-Jemelik-Justice-proti-podnikatelskym-jistotam-518815

http://www.politicke-listy.cz/?clanek=145501-zdenek-jemelik--justice-proti-podnikatelskym-jistotam.html

http://www.mojecelebrity.cz/clanek/zdenek-jemelik-justice-proti-podnikatelskym-jistotam-11608006

http://czech.shafaqna.com/CZ/CZ/656983

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU VII

Ve čtvrtek 4. ledna 2018 se senát předsedy Radomíra Koudely  zlínské pobočky Krajského soudu v Brně vrátil k objasňování fantasmagorického příběhu o únosu a vydírání, v němž v hlavních rolích účinkují dva bývalí společníci v podnikání, a to Pavel Buráň jako poškozený a Jaroslav Novotný jako hlavní obžalovaný. Pozadím příběhu je spor o podmínky úplatného převodu poloviny jejich společné firmy z Jaroslava Novotného na Pavla Buráně.

Kromě nich v příběhu vystupují čtyři spoluobžalovaní – manželka hlavního obžalovaného a tři domnělí únosci, k tomu jako kompars svědci. Příběh sleduji  a komentuji od zahájení hlavního líčení. Předchozí části seriálu jsou dosažitelné na mém bloggu.

V tomto stání  probíhaly převážně výslechy svědků, navržených obhajobou.Ty přednostně vyslýchali obhájci. Někteří se již dříve podrobili výslechu mimo hlavní líčení, ale museli předstoupit před soud znova, protože někteří obhájci nesouhlasili s prostým přečtením protokolů z jejich výslechů.

Předseda senátu se držel obvyklého pohodového způsobu řízení jednání. Byl ale stejně jako jindy pilným vyslýchajícím,  dávajícím  najevo, že vyznává „jedenácté přikázání“ (mne neoblafneš). Neúnavně se pídil po podrobnostech, jejichž srovnání by mohlo zpochybnit důvěryhodnost výpovědí. Nejvíce to pocítil hned první svědek, jehož role v příběhu – vyjádřeno divadelnickou hantýrkou – má povahu „štěku“ typu „paní, nesu vám psaní“: na žádost obž. Jaroslava Novotného doručil panu poškozenému obálku s listinami. Pana předsedu též velmi zajímalo, jak obhajoba získala adresy svědků.

Přísedící naslouchali  se zájmem, ale otázky neměli. Žalobce sice sledoval dění bděle, ale otázek měl poskrovnu. Obvykle všetečný zmocněnec poškozeného tentokrát  předváděl prokurátorskou rutinu střídměji než jindy. Poněkud potrápil výše zmíněného svědka, jenž tolik zajímal předsedu senátu. Zejména však ožil při výslechu ctihodného znalce z oboru zdravotnictví, jehož vývody se mu vůbec nelíbily.

Před soud znova předstoupili příbuzní obžalovaných. Jejich výslechy nepřinesly nic významně nového. Samozřejmě dokazovali, že jejich blízcí nemohli být v kritický den a hodinu v okolí  Uherského Hradiště. Kdyby využili zákonného práva odmítnout výpověď, senát by nedostal látku k přemýšlení, zda drobné nedůslednosti či rozpory ve výpovědích jsou jen projevem hlodání času na jejich paměti nebo zpochybňují alibi obžalovaných. Ale všichni přesto vypovídali ochotně, jako by si byli jisti svou pravdou.

Velkou pozornost si získal  doc. MUDr. Svatopluk Loyka, CSc,  znalec z oboru zdravotnictví, odvětví  soudního lékařství, jenž díky padesátileté odborné praxi požívá pověst autority. Jeho názory se velmi zamlouvaly obhajobě a obžalovaným, protože zpochybňoval tvrzení znalců ze strany obžaloby, že povrchová zranění na těle poškozeného, dokumentovaná lékařem bezprostředně po podání trestního oznámení, jsou důkazem násilí, jemuž měl být pan poškozený vystaven při únosu. Svědek samozřejmě čelil pochybnostem především zmocněnce poškozeného a také předseda senátu mu kladl všetečné otázky.

K výslechu se dostavil také jeden z policejních operativců, kteří se podíleli na prověřování trestního oznámení. Otázky na něj směřovaly hlavně k jeho postupu při přípravě a provedení rekognice a při zkoumání pachové stopy ze zadního sedadla auta pana poškozeného. Obhajoba v obou případech zpochybňuje soulad zmíněných vyšetřovacích postupů s právními předpisy a interními příkazy policejního ředitele. V souvislosti s kritikou způsobu provedení rekognic obhájci upozornili, že jistota pana poškozeného, že poznává útočníky, roste od téměř nuly bezprostředně po činu k vysokému procentu souběžně se vzdáleností činu v čase od současnosti.

Obhájce se také snažil domoci se vysvětlení, jak policie připadla právě na zmíněné tři obžalované, podezírané z provedení únosu,  když ze spisu je zřejmé, že se zajímala také o několik dalších osob.  Víceméně jasné je to pouze u svědka, který je majitelem červeného auta, zaznamenaného kamerami u jedné čerpací stanice v Uherském Hradišti, u ostatních k jejich vyvolení žádná známá okolnost nevede (viz díl I).

Dle mého laického názoru obhájce upozornil na velkou mezeru v řetězci dokazování: žalobce totiž tvrdí, že obž. Jaroslav Novotný najal obžalované za účelem provedení únosu,  ale nikde neuvádí, kdy a kde a za jakých podmínek k dohodě mezi ním a jimi došlo, pokud tedy vůbec došlo. Chování obžalovaných v soudní síni nenasvědčuje domněnce, že se setkali někde jinde již dříve. Tato mezera v dokazování je jednou z více slabin v  postupu policie. Její zahlazení by vneslo jasno do zkoumání alibi údajných únosců.

Větší nárok na přiznání povahy „štěku“ než první svědek měl  pan M.K.,jehož obhajoba podezírala, že nemluvil pravdu, když tvrdil, že v kritický den byl se svým autem na stanici technické kontroly (viz díl VI). Důvodem k pochybnostem byl soupis obsloužených vozidel z toho dne, který obž. Jaroslavu Novotnému vydalo Ministerstvo dopravy. Svědek předstoupil před senát, předložil originál velkého technického průkazu z razítkem stanice technické kontroly a jeho výslech tím skončil. Událost by měla zajímat Ministerstvo dopravy.

Avšak zlatým hřebem programu bylo vystoupení svědka J.K., s nímž jsme se setkali již v díle VI. Jde o člověka, jehož zdroj obživy není z výslechů zřejmý. Pohybuje se mezi podsvětím, společenskou smetánkou i policisty, v minulosti se dostal do vězení a občas se obrací na orgány činné v trestním řízení s podněty k prověření různých podezření. Podle tvrzení jednoho ze svědků-policistů někdy dostává za informace peníze. J.K. se vrátil k vyprávění o schůzce obžalovaného Jaroslava Novotného se zprostředkovatelem, kterého údajně se souhlasem a vědomím pana poškozeného vyslal jeho blízký spolupracovník. Zprostředkovatel nabídl panu obžalovanému zastavení trestního stíhání v případě, že přistoupí na snížení ceny jeho podílu ve firmě. Všichni, kdo se podíleli na zprostředkování, měli v případě úspěchu akce nárok na  provizi v řádu milionů Kč. Pan obžalovaný na nabídku nereagoval na místě ani kdykoli později. Svědek svou dřívější výpověď vylepšil sdělením, že rozhovor pana obžalovaného se zprostředkovatelem potají od vedlejšího stolu nahrál. Nahrávku nabídl soudu, který ji přijal. Menší štěstí měl svědek s nabídkou flashdisku s nahrávkou záznamů telefonických rozhovorů pana poškozeného s údajně zkorumpovaným policistou. Protože obsah záznamů překračoval obsahový rámec tohoto hlavního líčení, předseda senátu dárek odmítl, ale ujal se jej obhájce.

Závěrečným „štěkem“ byl krátký výslech svědka, který jednal s prvním policistou, jenž po údajném únosu Pavla Buráně  sbíral po okolí informace o útočnících. Předsedovi senátu se na základě srovnání časových údajů z výpovědi podařilo dovodit, že policista obcházel obvod až následující den po přepadení.

Hlavní líčení bude pokračovat v pondělí 22. ledna 2018.   

KAUZA VITÁSKOVÁ: ABSURDNÍ SOUD

Dne 8. ledna 2018 začne Vrchní soud v Olomouci projednávat odvolání nepravomocně odsouzených z rozsudku Krajského soudu v Brně z 22.února 2016 v případu, ve svých počátcích veřejnosti známém jako „kauza Vitásková“ podle významné obžalované Aleny Vitáskové, tehdy předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Její role byla ovšem okrajová. Jednalo se především o stíhání osob, zapletených do vydání licencí na provoz fotovoltaických elektráren, vlastněných společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. z holdingu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka. K tomu došlo o silvestrovské noci r.2010, kdy Alena Vitásková a spoluobžalovaná Michaela Schneidrová ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ. Podle názoru orgánů činných v trestním řízení i podle právního názoru správního soudu byly licence vydány nezákonně, ale na tom se nepodílely.

Absurdní je již sama okolnost, že soud přijal obžalobu, v které byly „přifařeny“ k obžalovaným, s jejichž jednáním neměly nic společného a podstatná část dokazování se jich vůbec netýkala. Musely ale mařit čas a peníze účastí na monstrózním hlavním líčení, které trvalo od 2. června 2014 do 22. února 2016. Když neseděly v soudní síni samy, musely tam stejně  mít obhájce. Od 22.února 2016 čekaly na zahájení odvolacího řízení, jehož zdržení je patrně způsobeno mimořádným objemem odvolání ostatních nepravomocně odsouzených. Jejich trestní stíhání bylo zahájeno v jarních měsících r.2013, žijí tedy „pod napětím“ již necelých pět let, což samo o sobě je krutým trestem. Pro nepřátele Aleny Vitáskové bylo její trestní stíhání záminkou k soustavnému napadání a vyvíjení tlaku na odchod z funkce.  Usilovali o její vypuzení z ERÚ od samého počátku jejího působení. Mnohým vadila, protože vyvolala prověřování několika desítek podezřelých licencí fotovoltaických elektráren, zmařila zahájení obdobného subvenčního financování budování biometanových stanic  a zejména zastavila každoroční zvyšování cen energií pro domácnost. Znechutila se tím různým vlivným lidem, kteří parazitují na penězovodech, spjatých s provozováním přenosové soustavy a obchodováním s energiemi a již se těšili na příjmy z „biometanového tunelu“.

Další absurditou je skutečnost, že výchozí příčinou vyvolání trestního stíhání byla neodpovědnost podřízených techniků subdodavatele výstavby fotovoltaických elektráren, kteří k žádosti o udělení licencí přiložili padělané revizní zprávy.  Jejich existenci odhalil až na jaře roku 2011  místopředseda ERÚ Antonín Panák, který na základě tohoto zjištění podal trestní oznámení. Šel s tím přímo na protikorupční policii. Ta se pak neomezila na řízení proti padělatelům, ale začala kriminalizovat výše postavené odpovědné  osoby až po jednatele investorských společností, z nichž žádný k padělání nedal pokyn, ani o něm nevěděl.  V té době ještě nebylo známo, že na uvolněné místo předsedy ERÚ nastoupí Alena Vitásková a obecně se očekávalo, že je získá místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček. Díky horlivosti Antonína Panáka tak nastala možnost, že by nového předsedu jeho kamarád dostal do maléru. Nepadl do pasti jen díky nečekanému rozhodnutí předsedy vlády Petra Nečase, který nechtěl svěřit řízení ERÚ nikomu z manažerů, kteří prokazatelně administrativně nezvládli  solární boom let 2009-2010 a obklopovaly je pověsti o zkorumpovanosti. Domnívám se, že ani Antonín Panák netušil, jaké následky může mít jeho součinnost s policií. Pokud soudil, že by bylo na místě odebrat licence,  vydané 31.prosince 2010, ERÚ měl pravomoc dosáhnout toho ve  správním řízení ještě před nástupem Aleny Vitáskové. Jistě věděl, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio.

Absurdní je i osud perfekcionalistky  Michaely Schneidrové, kterou si přivedla Alena Vitásková a dosadila ji na neobsazené místo ředitelky licenčního odboru. Bývalé vedení připravilo rozhodnutí o povolení řízení o obnově licenčního řízení, na jehož konci mělo být odnětí licencí výše zmíněným elektrárnám. Každý věděl, že odebrání licencí vyvolá tuhý odpor Zemkova holdingu, který by byl jeho důsledky ohrožen krachem. Dotčen by byl i zájem úvěrující Commerzbank, která by se zřejmě nedočkala splacení úvěru a možná by vyvolala mezinárodní arbitráž kvůli poškození své investice. Úředníci, spjatí s  bývalým vedením proto otáleli s podepsáním připraveného rozhodnutí. Když nastoupila Michaela Schneidrová, neznalá poměrů, přišla jejich chvíle: podsunuli jí rozhodnutí k podpisu, aniž by jí k němu přidali licenční spis.

Ale novopečená ředitelka se nějak ke spisu dostala. Po jeho prostudování seznala, že v případě odnětí licence by investoři cestou opravného prostředku patrně dosáhli jejího obnovení, což se později potvrdilo. Věděla ale, že pokud by se obnova licence nezdařila, byla by ohrožena sama existence investorského holdingu, který by se bránil všemi dosažitelnými právními prostředky. Případný prohraný spor s investorem by byl pro ERÚ, potažmo pro stát, finanční pohromou. Kromě toho věděla, že probíhá trestní řízení. Počítala s možností nezpochybnitelného odnětí licence, pokud by se prokázala trestnost vydání licencí. Proto návrh na povolení obnovy licenčního řízení zamítla. Jednala s péčí řádného hospodáře. Vyvolala ale hněv Antonína Panáka a stala se také předmětem zájmu protikorupční policie.

Žalobce se domníval, že se nechala ovlivnit osobní známostí s šéfem holdingu Zdeňkem Zemkem st., ale z dokazování před soudem vyplynulo, že k němu žádný vztah neměla. Nenašel se žádný důkaz o jejím prospěchu z rozhodnutí. Subjektivní stránka domnělého trestného činu nebyla prokázána.

Alena Vitásková byla ve funkci poměrně krátkou dobu a o problému s chomutovskými elektrárnami neměla tušení. V dané situaci si opatřila právní přezkum rozhodnutí Michaely Schneidrové, který vyzněl pro ni příznivě. Když ji ale policie předvolala jako svědkyni k podání vysvětlení a vyšetřovatel jí „off record“ napovídal, že předmětné elektrárny v den vydání licence nestály, nařídila provedení přezkumu rozhodnutí Michaely Schneidrové, který vedl k jeho zrušení. V obnoveném licenčním řízení ERÚ sice elektrárnám původní licence z 31.prosince 2010 odebral, ale nahradil je novými se stejným datem účinnosti. Ještě dříve jí ale policie také sdělila obvinění. Podezírala ji, že o záměru Michaely Schneidrové věděla a nezabránila mu, nebo k jeho uskutečnění dokonce dala pokyn.

Michaela Schneidrová propásla skvělou příležitost přihlásit se o postavení spolupracující obžalované a „utopit“ svou nadřízenou sdělením, že o jejím rozhodnutí věděla a souhlasila s ním, případně jí dokonce sama přikázala, aby tímto způsobem postupovala. Ale Michaela Schneidrová se za záda své nadřízené neschovala.  Tím prokázala pevnost charakteru.

Vrcholem absurdity byl výrok předsedy senátu Aleše Novotného při  ústním vyhlášení rozsudku, kdy prohlásil, že sice pro to nemá důkaz, ale přesto si myslí, že mezi paní obžalovanou a její podřízenou došlo před vydáním rozhodnutí k nějaké komunikaci, která správnost postupu Michaely Schneidrové potvrdila, a proto paní obžalované Aleně Vitáskové ukládá trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Pan soudce se domníval, že bez souhlasu nadřízené by si Michaela Schneidrová nedovolila návrh na povolení obnovy licenčního řízení zamítnout. Neznám žádný jiný případ, kdy by soudce veřejně přiznal, že ukládá vysoký trest bez důkazů. Je to o to horší, že obsáhlé vyšetřování vedlo ke zjištění, že Alena Vitásková neměla z rozhodnutí Michaely Schneidrové žádný prospěch, čili nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Jako laik si myslím, že z gramatického výkladu výroku Aleše Novotného vyplývá, že přes veškeré úsilí orgánů činných v trestním řízení Alena Vitásková zůstala v postavení podezřelé a trest jí tedy neměl být uložen.

Pan předseda měl asi 22.února 2016 vůbec špatný den, protože kromě toho tvrdil, že se Alena Vitásková stala předsedkyní ERÚ na základě „nějakého jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové“. Z dokazování takový poznatek nevyplývá  a ani neodpovídá realitě: jmenování Aleny Vitáskové navrhl předsedovi vlády ministr obchodu a průmyslu a schválila je vláda jako kolektivní orgán jednomyslným hlasováním . Prohlášení pana soudce  nelze chápat jinak než jako  snahu dehonestovat paní obžalovanou jejím spojením s profanovanou osobou.

To nestačilo: Aleš Novotný se podivoval, proč si z úředníků starého vedení ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ve skutečnosti do úřadu přišla později než její nadřízená.

Z obou uvedených detailů jako laik vyvozuji, že rozsudek vydal soudce, který byl vůči Aleně Vitáskové silně podjatý a navíc k vyhodnocení výsledků dokazování přistupoval nedbale.

Absurdní mi připadá i rozhodování o výši trestu. Oběma obžalovaným dámám soud uložil trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku, který převyšuje tresty všech obžalovaných, kteří se dle jeho úsudku podíleli na nezákonném postupu při vyžadování licencí. Úřednice, která vadné licence vydala, odešla od soudu s uznáním viny bez navýšení podmíněného trestu z jiného řízení. Ale Michaelu Schneidrovou, která nechtěla její bona fide selhání napravit, odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu. Bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, který proti odporu bývalého předsedy ERÚ vyjednal provedení licenčního řízení dne 31.prosince 2010 a s vydávající úřednicí její postup telefonicky konzultoval, senát Aleše Novotného zprostil viny, ačkoli žalobce pro něj žádal 10 let. Odpor proti návrhu na odnětí licencí a tím vyvolanému poškození investorů senát Aleše Novotného  zřejmě považuje za daleko horší provinění než samo vydání vadných licencí  a kroky, jež k němu vedly. Je-li rozhodnutí o trestu pro Michaelu Schneidrovou pochybné, sotva lze ospravedlnit výši trestu Aleny Vitáskové, v jejímž případě soud přiznal, že o jejím trestném jednání nemá důkazy.

Trapně absurdní je skutečnost, že celá honička za vydáním licence ještě před půlnocí 31. prosince 2010 byla zbytečná: později se ukázalo, že prosté včasné získání licence nezakládá samo o sobě nárok na získání nejvyšší výkupní ceny. Omylu podlehla i policie, která si neopatřila řádný znalecký posudek a jako pomůcku pro stanovení výše škody použila chybné odborné vyjádření.

Ovlivnění licenčního řízení trestným jednáním je nezpochybnitelným důvodem k odebrání licencí. Vrchní soud má tedy v rukou mocný prostředek, jak podpořit rozhodnutí správního soudu o odebrání licencí a vyvolat katastrofické následky pro investory. Ale odebrání licencí elektrárnám, které bezporuchově a bezúrazově dodávají do sítě proud již  sedm let, by bylo korunou všech absurdit, jež se v tomto řízení vyskytují.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! -ČÁST 5

V dokazování v kauze Krajského soudu v Brně sp.zn. 46 T 5/2015 proti Shahramu Abdullahu Zadehovi (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaným došlo dne 5.prosince 2017 k významné události, obhajobou dlouho očekávané: před senát předsedy Aleše Novotného předstoupil původní hlavní podezřelý Petr Pfeifer, z něhož státní zástupce Aleš Sosík švihnutím kouzelného proutku udělal korunního svědka obžaloby a na jeho místo v puzzle dosadil SAZ, o kterého se do té doby nikdo nezajímal.

Zvědavost obhajoby posílily některé výslechy svědků, zejména Mileny Pfeifer a Jana Náprstka, které jeho úlohu učinily proti obžalobě méně průhlednou. Přitažlivost svědka zvýšily zprávy, které prosákly z jiných kauz, zejména o jeho únosu a krádeži 42 milionů Kč z firemního účtu, k nimž možná došlo, ale možná také ne. Kdo neměl možnost setkat ses ním již dříve, mohl právem očekávat, že před soud předstoupí typický dobrodruh. Překvapením byl úhledný mladý muž s brýlemi, který by zjevem dokonale zapadl mezi bankovní úředníky, ale jeho příslušnost ke světu velkých podvodů by nikdo netipoval.

Uskutečnění jeho výslechu ohrozila náhlá hospitalizace obž. Ladislava Mazury, který se prostřednictvím své obhájkyně písemně dožadoval jeho odročení tak, aby se ho pan obžalovaný mohl zúčastnit. Senát mu ale po poradě se stranami nevyhověl a jeho věc vyloučil do samostatného řízení.

Předseda senátu se nezajímal o  současné osobní poměry Petra Pfeifera a po nezbytném poučení jej rovnou vyzval k samostatnému výkladu o všem, co může uvést k předmětu obžaloby. Svědek pak vykázal nedostatek smyslu pro chronologii: začal  vyprávěním o navázání styků s obž. Danielem Rudzanem a o seznámení s jeho podnikatelským záměrem na obchodování s PHM ze zahraničí. Skočil pak přímo do vývojové fáze, v které se prolínala Rudzanova a jeho jednání s investorem Yaish Ronenem Nadavem s prvními kontakty se SAZ. Zmiňoval účast Marcela Juřici, který nebyl obžalován a nedostal se ani mezi svědky, ač v počátcích jednání hrál dosti významnou roli . Označil Yaishe Ronena  Nadava za původce myšlenky na rozdělení původní Ecoll Invest a.s. na dvě firmy: jedna z nich pak působila ve Vídni pod názvem P.P.S. GmbH. Tam již ale podle něj byl vůdčí osobností SAZ, který si pro sebe vyhradil největší kancelář. Podle jeho mínění Nadav se Zadehem asi lákali vlastníky obou firem do nějaké pasti. Neobjasnil ale, proč si to myslí a v čem viděl past. Dále pojednal o dohodě o vyplacení podílu Yaishe Ronena  Nadava a jeho odchodu. Aniž by o to asi stál, svědek takto potvrdil, že do projektu obchodování s PHM se zapojil dlouho  před SAZ, který tedy nastoupil do rozjetého vlaku. 

 Dále vyprávěl o opakovaných „průšvizích“ Marcela Juřici, jimiž vznikly společnosti  ztráty a vedly SAZ k požadování opatření proti jejich opakování. Na základě jeho rozhodnutí skončilo působení Marcela Juřici a na jeho místo nastoupil Michal Šimák. Na rozhodování SAZ se začal podílet jeho kamarád Sulejmani. Na scénu vstoupili Martin Veselý a Jan Doležal, kteří se  hlásili o práci pro společnost a SAZ dal souhlas s jejich použitím. Významnou událostí byl další „průšvih“, tentokrát způsobený Michalem Šimákem, který zavinil ztrátu ve výši 3,5 milionu Kč. SAZ svědkovi „průšvihy“ tvrdě vyčítal, měl jim prý důslednou kontrolou předejít. SAZ pak  rozhodl, že je nutné odříznout P.P.S.GmbH od Ecoll Invest a.s. a v této souvislosti svědka přiměl, aby mu prodal svůj podíl v Ecoll Invest.

Svědek dále vskutku barvitě popsal další „průšvih“, za který byl opět dle SAZ odpovědný.  Při něm se někam zatoulaly peníze přičiněním Martina Veselého. Na vyřešení musel povolat Martina Veselého do hotelu Hilton. Peníze se ale našly. Do řešení se zapojil na straně viníků také Jan Doležal. Svědek poznamenal, že s Martinem Veselým bývaly potíže i v jiných případech.

Nějaký čas pak obchody běžely normálně až do dalšího „průšvihu“ ve vztahu s Ecoll Investem,  který v té době již ale ovládala „kamarádka pana doktora“ (tedy SAZ) Anna Fridman. A svědek si postěžoval, že za všechny „průšvihy“ jej SAZ činil odpovědným.  V tomto bodě se vypravěč náhle vrátil zpět do doby, kdy „končil pan Juřica a začínal Šimák“ a vyprávěl o konfiktu SAZ s jakýmsi „panem Vaculíkem“, kterému měl SAZ vyhrožovat, že jej udá policii. Také se zmínil o existenci inkasní společnosti, zřízené za účelem zneprůhlednění peněžních toků. Odtud se měly podle jeho tvrzení posílat peníze do Dubaje.

Okrajově se zmínil o zániku Ecoll Investu a.s., jímž P.P.S. GmbH přišla o oprávněného příjemce v ČR. Na její místo měla nastoupit společnost RPG.

S poplakáváním pak popsal, jak jej neznámí muži ve Vídni unesli z garáže krátce před plánovanou svatební cestou a různými výhrůžkami z něj vynutili slib, že využije svého disposičního práva k účtům a zašle jim velkou částku. Na požadavek přistoupil, protože se domníval, že proti únoscům pak zasáhne SAZ, který má kontakty na BIS, SIS a jiné orgány. Při únosu měl opět hrát významnou úlohu Martin  Veselý. Únosci měli souhlasit s tím, že odjede  na svatební cestu dříve než zaplatí, ovšem hrozili krutým násilím proti němu nebo i proti těhotné manželce, pokud se obrátí na policii nebo nezaplatí-li. Podezíral SAZ ze zosnování únosu. Nicméně mu na druhý den po návratu zavolal a se vším se mu svěřil. SAZ mu doporučil, aby odjel na svatební cestu a slíbil, že se mezitím bude snažit zjistit, kdo byli únosci.  Svatební cestu pak podnikl pod dohledem ochranky a musel hlásit, kde se nachází. Po jeho návratu se uskutečnilo setkání se SAZ, Eliškou Coufalovou, Danielem Rudzanem a Petrem Dokládalem. Na něm SAZ prokázal podrobnou znalost průběhu únosu a tvrdil, že informace má od něho, což nebyla pravda. SAZ pak trval na tom, že musí věc oznámit policistům, které přivede. S tím nesouhlasil. Kolegové se mu pak smáli, protože se bál vstoupit do garáže. Následně si nechal odebrat přístupová práva k účtům. Postupně mu ale spolupracovníci začali projevovat nedůvěru.

Svědek se také mimo jiné zmínil, že se SAZ chlubil svými styky s Karlem Schwarzenbergem

a jinými významnými osobnostmi. Dále si postěžoval, že jej připravil o firmu a neoprávněně po něm vymáhal pohledávku z půjčky. Připravil jej o všecko včetně osobních věcí. Zklamalo jej, že se Eliška Coufalová a Daniel Rudzan nepostavili za něj.  Stěžoval si, že v době působení v P.P.S. GmbH byl ze strany SAZ nadužívaný, musel dělat úplně všecko. Odmítl domněnku, že organizoval činnost P.P.S. GmbH, protože k tomu neměl pravomoc.

Celkově byla svědkova výpověď chaotická a vzrušená, občas narušená pláčem. V některých podrobnostech se rozcházela s výpověďmi některých obžalovaných a svědků. Asi nejvýznamnějším rozporem s údaji obžalovaných je nesoulad jeho popisu úlohy Michala Šimáka se  stížností tohoto obžalovaného na postup PČR, která ho měla vydíráním nutit k podání křivého svědectví proti SAZ, jehož dle svého tvrzení před soudem vůbec neznal.

Předseda senátu trpělivě vyslechl svědkovu výpověď, ale po jejím skončení začal s vlastním výslechem. Jeho sledování bylo obtížné, protože zčásti vedl otázky k vysvětlení nejasných míst ve svědkových až hysterických výlevech, zčásti mu šlo o doplnění bílých míst v jeho výpovědi z přípravného řízení. Výsledkem byla tříšť poznatků, které spolu souvisely a chronologicky na sebe navazovaly jen někdy.  

 Především Aleše Novotného zajímalo, zda se svědek od obž. Daniela Rudzana dověděl, k jakému účelu použije prostředky,  které přinese případný investor. Mnoho se  ale nedověděl, neboť svědkovi sloužila špatně paměť. Pouze uvedl, že se peníze měly točit v obchodech s naftou. Upřesnil, že Daniel Rudzan hledal investora pro společnost Ecoll Invest a.s., nikoli jako fyzická osoba. Soudce velmi zajímalo formální postavení Daniela Rudzana v Ecoll Investu. Nechal si vysvětlit svědkovu úlohu v navázání kontaktů Daniela Rudzana s Yaish Ronenem  Nadavem. Petr Pfeifer pak popsal průběh cesty do Londýna, kde Yaish Ronen  Nadav vyjednával s několika investory o podporu Rudzanova projektu a u jednoho nakonec uspěl. Majitelům Ecoll Investu  vnukl myšlenku, že pro úspěch jednání s investory musí mít k disposici velkou, nádherně vybavenou kancelář. Tu myšlenku prý převzal od SAZ, s nímž se znal. Na dotaz soudce svědek vysvětlil, že Marcela Juřicu přivedl Nadav. Juřica se zabýval obchodováním s řepkou a přes něj se seznámili se SAZ, který údajně měl mít zdroj řepky. Podle svědka Daniel Rudzan nabízel investorovi padesátiprocentní podíl na společnosti. S tím mu vzniklo právo na podíl na rozhodování, které nebylo institucionálně podložené. Svědek se stal jeho pravou rukou. Petr Pfeifer seznámil s Nadavem svoji nastávající manželku, jež se pak ujala dohledu nad investorovými finančními prostředky a později získala i disposiční právo k účtům. Na dotaz soudce popsal personální obsazení Ecoll Investu. Vysvětlil mu úlohu oprávněného příjemce pohonných hmot. Jako odměnu za obstarání investora Petr Pfeifer dostal 15% akcí Ecoll Investu. Soudce se zajímal  také o začátky kontaktů se SAZ, o němž se svědek zmínil, že jej přivedl Marcel Juřica. Dále jej zajímala odborná vyspělost Elišky Coufalové, Petra Moštěka, a Petra Dokládala. Svědek  připustil způsobilost Elišky Coufalové vést firmu, ale s největším nadšením hovořil o Petru Moštěkovi, který „znal všecko“. Petr Dokládal připravoval smlouvy a svědek o něm mnoho nevěděl. Také nedokázal vysvětlit, proč měla vzniknout P.P.S.GmbH a jakou výhodu přineslo rozdělení obchodů mezi dvě řídící společnosti stejných vlastníků. Soudce se zajímal, proč Milena Pfeifer přešla do P.P.S. Gmbh doVídně  a dověděl se, že to bylo přání SAZ. Posléze soudce položil „otázku natvrdo“, kdo z osob, o nichž se bavil se svědkem a včetně jeho, věděl o tom, že probíhají nějaké nestandardní operace a odcházejí peníze do Dubaje. Petr Pfeifer to měl jasné: o všem musel vědět SAZ. Mechanismus odcházení peněz do Dubaje nedokázal popsat. Vysvětlil soudci účel zřízení inkasních společností. Měl pak vysvětlit, v které fázi mělo dojít ke vzniku nelegálního zisku a jeho odčerpání. Podle něj koncoví odběratelé platili za zboží nikoli přímým dodavatelům, ale inkasním společnostem, které odváděly platby P.P.S. GmbH. Obsáhle objasnil úlohu jakéhosi pana Bruštíka v Ecoll Investu, který měl vykonávat kontrolní činnosti, ale nedostal se mezi svědky obžaloby v tomto řízení. Zajímavé je jeho vyprávění o prodeji Ecoll Investu anglické společnosti, za kterou vystupovali Anna Fridman a Michael Wyld. Dále vysvětloval soudci úlohu některých dalších okrajových osob. Došlo i na významného svědka Jana Náprstka, který byl Pfeiferovým kamarádem. (Jeho obsáhlým a velmi zajímavým výslechem jsem se zabýval v druhé části tohoto seriálu. ) Měl zajistit pořádek v administrativě a účetnictví v Ecoll Investu a hlavně později v P.P.S. GmbH. Soudce se jej ptal také na některé obžalované, o nichž dříve nebyla řeč. Svědek si postěžoval, že vždy, když se něco pokazilo, SAZ jej činil odpovědným a musel problém řešit. Neměl institucionální postavení, ale lidé jej poslouchali, nikoli Jan Náprstek, který podléhal Danielu Rudzanovi. Svědek připustil, že od určitého období věděl o nezákonných obchodních praktikách. Informace měl od SAZ. Kromě něj o nich zřejmě věděl Daniel Rudzan. Soudce zajímalo, proč svědek používal  šifrovaný telefon a kdo další jej měl také.

V tomto bodě ve 14:45 Aleš Novotný přerušil hlavní líčení do dalšího dne.  Ale následující den po odkladech bylo hlavní líčení zahájeno až v 10:00 a účastníci se během tří minut dověděli, že se líčení odročuje na 13.12.2017, aby byla umožněna účast obž. Vladimíra Maliny, dodaného do výkonu trestu. Avšak 12.12.2017 přišla ze soudu zpráva o dalším odročení z důvodu onemocnění svědka Petra Pfeifera, a to až na druhou polovinu měsíce února r.2018. Svědek tak získal odklad dokončení výslechu předsedou senátu a po něm ostatními stranami řízení. Z nich nejméně příjemné budou výslechy obžalovanými, jejichž mimika během jeho výpovědi mu neslibovala nic dobrého.

Až potud výslech Petra Pfeifera neodpovídá představě zdrcujícího usvědčujícího důkazu o trestné činnosti SAZ. Jeho další vývoj bude jistě velmi zajímavý. Nezbývá než doufat, že se s Petrem Pfeiferem v únoru skutečně setkáme.