ŽALOBCI NA ODSTŘEL

Lidé jsou nepoučitelní. Pavel Zeman se nepoučil z potíží své předchůdkyně Renaty Vesecké, která se nechala pozvat dnes již zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou v den svých narozenin do prosklené kavárny na kávu a zákusek a neúmyslně tím umožnila skandalistům, tedy novináři Daliboru Bártkovi, krajské státní zástupkyni Zlatuši Andělové, jinak  exprokurátorce a bývalé člence KSČ, a hlavně bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové vyrobit bajku o údajně utajované konspirační schůzce. Skandalisté rozpoutali štvanici, jejíž první obětí byl na konci své kariéry dosud neposkvrněný Pavel Kučera, nepravomocně zbavený taláru a nakonec i Renata Vesecká, později odvolaná vládou Petra Nečase na návrh Jiřího Pospíšila, capo di tutti capi z kauzy Jiřího Čunka. Pavel Zeman se zachoval podstatně neopatrněji: s neveřejnými rozhovory  o věci svého známého se uchýlil do soukromí bytu soudce Jana Czernina, čímž posílil podezření o nekalostí vedených jednání. 

Objektivní procesní lhůta kárného řízení již dávno vypršela, takže Marie Benešová jej nemůže poslat před kárný soud, ale i tak je kolem toho spousta řečí a zaznívají hlasy o nezbytnosti Zemanova odchodu z funkce. Bez zjevné spojitosti se současně volá po konci Lenky Bradáčové. Vyskytly se dohady, že Pavel Zeman má doplatit na to, že se nepostaral o svržení Andreje Babiše. Obvinění Lenky Bradáčové je neurčité, patrně má být potrestána prostě jen za to, že žije. Ale možná jí má někdo za zlé, že netlačí dost důrazně na státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby konečně dovedl ke konci kauzu Čapí hnízdo, a to  nejlépe tak, aby obžaloba rozvířila předvolební agitaci. 

Je běžné, že o nějakém maléru se chvíli píše, ale pak jej převrství jiný skandál a na původní věc se zapomene. Píše-li ale přeopatrný Petr Dimun na České justici o Pavlu Zemanovi jako o chromé kachně, je to vážné: autor určitě ví, že kdosi má zbraň na Pavla Zemana dobře nabitou ostrými, takže odvety se nemusí obávat. Padne-li kvůli této aférce Pavel Zeman, jeho pád bude připomínat konec Al Capona, jenž nedojel na své největší zločiny, ale na daňové úniky. V Zemanově případu by tak například nemuselo dojít na zkoumání jeho odpovědnosti za svržení vlády Petra Nečase.

 Články, pojednávající o choulostivých návštěvách bytu soudce Jana Czernina, jsou si obsahem a stylem velmi podobné. Jsou v podstatě psány korektně. Liší se od nich tématicky doplňkový článek Jana Hrbáčka na České justici z 27. ledna 2021, přinášející přehled o nemovitostním vlastnictví Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. V části čtenářů možná vzbudí závist, od ní se může vznítit podezření na nezákonné nabytí peněz a pak už přijdou jen „zaručené“ pověsti o přijímání úplatků. Shrnuto, článek směřuje k zpochybnění čistoty rukou obou vysokých žalobců a tím k podlomení jejich autority. Snaží se rozdmýchat nízké pudy.  Nahrazuje tak špiněním potřebnou věcnou kritiku počinů obou Hrbáčkových terčů. 

Nevšiml jsem si, že by veřejnost v poslední době  projevila zájem o vpád do soukromí ať již Pavla Zemana nebo Lenky Bradáčové. Nenapadá mě, jakým počestným důvodem by se potřeba jeho provedení dala ospravedlnit. Oba postižené osobně znám. Podporoval jsem Pavla Zemana v úsilí o zásadní reformu státního zastupitelství. Časem se ale vizionář vytratil a dnes již jen udržuje úřad v chodu způsobem, jenž má do dokonalosti daleko. Podal jsem proti němu řadu podnětů ke  kárnému řízení nebo přímo k odvolání. Kdyby na ministerstvu nevyprazdňovali často odpadkové koše, jistě by se jich tam našla pěkná řádka. S Lenkou Bradáčovou jsem žádné velké konflikty neměl. Oběma dokáži ledacos vytknout, ale nepřipadá mi, že jejich Achillovou patou by bylo zrovna úplatkářství. Způsob, jakým naložili se svými příjmy, je jejich soukromou záležitostí. 

Ctěným čtenářům sděluji, že nepotřebuji nic ani od jednoho z napadených.

 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

DOHODA O VINĚ A TRESTU V PRAXI

Vleklému procesu, probíhajícímu u Krajského soudu v Brně, mnou označovanému podle jména hlavního obžalovaného „kauza Zadeh“ nebo „velká daňová kauza“, jsem se naposledy věnoval 1.prosince 2020 v článku Zvrat v kauze Zadeh.

Psal jsem v něm o překvapení při hlavním líčení dne 1.prosince 2020, při kterém obž. Shahram Zadeh projevil zájem o sjednání dohody o vině a trestu. Státní zástupce projevil ochotu k jednání a předseda senátu jednání odročil, aby se strany mohly dohodnout. Tím se odsunulo dosud předpokládané zahájení závěrečných řečí.

V článku z 1. prosince 2020 jsem vyslovil pochybnost o úspěchu jednání mezi obž. Shahramem Zadehem a státním zástupcem, neboť se nedá očekávat, že pan obžalovaný ztratí zdravý rozum a přizná se, že skutečně organizoval a řídil krácení DPH při obchodech s pohonnými hmotami. Na druhé straně by bylo divné, kdyby se státní  zástupce vzdal právě tohoto doznání.

 Další překvapení přišlo při následujícím pokračování hlavního líčení ve dnech 26.-27. ledna 2021. Soud skutečně přistoupil k projednání doznání kajícníků, kteří se dožadují dohody o vině a trestu. Nebyl ale mezi nimi Shahram Zadeh, který se zatím nevzdal odporu proti obvinění, že organizoval a řídil žalovanou trestnou činnost. Jednání mezi ním a státním zástupcem nakonec vůbec neproběhlo.

Místo něj se o  dohodu o vině a trestu ucházejí obž. Vladimír Malina a Michal Šimák, oba mezitím již  odsouzení v jiných kauzách, Michal Šimák přiveden  eskortou z věznice. Od obou zájemců o dohodu o vině a trestu se očekávalo, že při výpovědi před soudem se doznají ke svému nezákonnému jednání a popř. navíc poskytnou informace k zvýšení průkaznosti obžaloby.

Vladimír Malina vypovídal o činnosti kanceláře, kterou zřídil za účelem řízení žalovaných obchodů s pohonnými hmotami. Pracoval v ní společně se svědkem Juřicou, který z jeho výpovědi vychází jako nejdůležitější člen skupiny, dále s obž. Michalem Šimákem a částečně i se svědkem Petrem Pfeiferem. Popis  úlohy obou svědků podporuje názor, že jejich opomenutí obžalobou bylo chybou. Pro obž.Daniela Rudzana bylo jistě nepříjemné, když Vladimír Malina opakovaně hovořil o výběrech z účtu velkých částek, které mu posílal prostřednictvím svědka Juřici. Daniel Rudzan měl část přijaté hotovosti vracet svědkovi Juřicovi na krytí nákladů kanceláře. Obž. Shahram Zadeh byl jistě spokojen s popřením výpovědi svědka Petra Pfeifera o jeho osobním styku s obž. Vladimírem Malinou. Ten navíc popřel tvrzení svědka Petra Pfeifera, že od něj dostával peníze.  Obraz doplnily popisy úloh  dalších, méně významných svědků a také investora Yaishe Ronena  Nadava a jeho odchodu ze hry. Hlavně přiznal, že věděl, že v obchodování společnosti dochází k daňovým únikům, čili je si vědom své viny.

Po samostatné výpovědi  čelil obž. Vladimír Malina nejdříve otázkám  státního zástupce a zejména důkladnému výslechu předsedou senátu. Jejich úsilí směřovalo k doplnění obrazu, nastíněného panem obžalovaným, vždy ve směru posílení argumentace obžaloby. V přesně opačném směru pak působily otázky obhájců, obžalovaných a jejich vyjádření k tvrzením obž. Vladimíra Maliny. Bylo zřejmé, že svým výkladem některé obžalované popudil. Proto  se vedením otázek i vyjádřením k jeho prohlášení snažili jej zpochybnit. Zda se jim to podařilo, poznáme v rozsudku. Jeho sdělení ale v každém případě vyvolává pochybnosti o přesnosti obrazu děje, který předložila obžaloba. Zejména vystupuje do popředí úloha osob, na které se při výběru obviněných nedostalo.

 Obž. Michal Šimák se odvolal na své dřívější výpovědi a zdůraznil, že žalované trestné činnosti se dopouštěl na základě vlastního rozhodnutí. Vysvětlil, jakým způsobem se dostal k tomuto „obchodu“ a do styku se svědkem Juřicou. Popsal vybavení kanceláře a svou činnost. Vyprávěl o úloze svědka Jiřího Bruštíka, obžalovanch  Vladimíra Maliny, Daniela Rudzana, Romana Kroči, Jiřího Eliáše, Vojtěcha Kudláče a svědka Petra Pfeifera, také o manipulacích s penězi,  o cenové politice  a dalších prvcích činnosti kanceláře.  Popsal i řešení některých obchodních případů. V této souvislosti se okrajově zmínil o jednání obž. Petra Moštěka. Stojí za zmínku, že se nezmínil o údajném vydírání zlínskými policisty, na které si kdysi  u soudu stěžoval. V každém případě jeho výpověď svědčí o  tom, že některé děje proběhly poněkud jinak, než se uvádí v obžalobě, a zdá se, že seznam  obžalovaných není v některých případech úplný a na druhé straně se lze divit obvinění některých z nich.

 Předseda senátu podrobil pana obžalovaného velmi důkladnému výslechu. Byl na něj dokonale připraven. Porovnal obsah jeho výkladu se záznamy jeho vystoupení v přípravném řízení a při hlavním líčení a dožadoval se vysvětlení zjištěných odchylek. Vyptával se jej na další podrobnosti o jednání osob, zmiňovaných ve výpovědi včetně obž.  Vladimíra Maliny. Chtěl znát více podrobností o postupech při provádění obchodních operací. Výběr otázek ale nepůsobil dojmem, že by předseda senátu chtěl za každou cenu podpořit správnost obrazu, vytvořeného obžalobou. Ať už si to přál či nikoli,  cílil k zjištění materiální pravdy. Byl to jeden z pověstných výslechů, při nichž soudce Novotný dokáže z vyslýchaného vytáhnout i dávno zapomenuté informace. 

 Výslechem předsedou senátu se vyčerpal časový rámec hlavního líčení, aniž by došlo na otázky a vyjádření všech dalších účastníků řízení. Zřejmě se dostanou do programu na začátku nejbližšího pokračování hlavního líčení. Ze sledování mimiky obhájců a obžalovaných, přítomných v soudní síni, vyvozuji, že jednání bude rušné.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

INŽENÝRKY DĚTSKÝCH OSUDŮ Z OSPODU ŠKODÍ DĚTEM I MATCE

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.

V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců  se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost,  jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPODu. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou  povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích, vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi.

 Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí.

V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie.  U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se  k životu až po 19.listopadu 2020, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči.

 Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují.

Karolínce již OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10.ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19.ledna 2021 příkaz k jeho nástupu do Diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí.  V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si  stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání.

Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní  rozhodnutí o umístění Romana do Diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1.stupně je postoupil odvolacímu soudu 19.ledna 2021, tedy týden před Romanovým nástupem do Diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo.

Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou s.r.o., poskytující  azylové  ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPODu je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tis. Kč. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tis. Kč. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky.

Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče  Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala.

Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je.

Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů ? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do Diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí.

  =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

PROTI NEPŘÍMĚŘENOSTI COVIDOVÉ ŠIKANY

 Pokud vláda zavádí další restrikce, měla by bedlivě uvážit velikost jejich přínosu. Například nápad na požadování předložení atestu při ubytování v hotelu je pouze bezúčelné obtěžování. Hotelů, které ubytovávají hosty na pracovních cestách, je pár a zůstávají poloprázdné. Nedá se předpokládat, že se na cesty pustí někdo s jakýmikoli zdravotními potížemi. Požadavek, aby  účastník pracovní cesty  ztratil testováním třeba i několik hodin, je zřejmě zbytečným obtěžováním.

Zákaz vzdálit se od domova na více než 15 km by samozřejmě neměl platit pro naléhavé nejen pracovní, ale i   soukromé cesty. Ač patřím do t.zv. rizikové  skupiny, v případě potřeby budu cestovat bez omezení.

Trapný je zákaz vycházení od 21 hod. jako za heydrichiády. Zhoršení snížením hranice na 20 hod. by bylo hrubým zásahem do soukromí. Vláda by měla sdělit ovčanům, o kolik nakažených denně  dle jejího soudu v případě zavedení ubyde, popř. jaký bude poměr míry obtěžování ke snížení počtu nakažených.

PARADOXY DOBY

 1/ Čím drsnější restrikce, tím rychleji corrona jede. Nepomáhá zákaz vycházení od 21 jako za heydrichiády. Eskalace obtěžování obyvatelstva je výrazem bezmoci a bezradnosti. 

2/ Dodávky vacciny jsou pomalé, ale i tak je zdravotnictví nestačí spotřebovat.

3/ Ani organizátorské úsilí Vezíra nestačí na zrychlení očkování.

ÚŘEDNÍCI ROZBÍJEJÍ RODINU

Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat  podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. 

Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména  zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. 

Pokud si z jakýchkoli důvodů nepožádal o české státní občanství, je ovšem stále závislý na udržování platnosti povolení k  pobytu. Zapomene-li včas požádat o prodloužení, kvůli rigidnímu postupu Cizinecké policie, správních soudů a ministerstva vnitra může být zbaven možnosti soužití s rodiči, bratry, milovaným dítětem. 

Sleduji příběh, týkající se rodiny, která se u nás usadila v r. 1994. S rodiči, kteří jsou již v důchodu, zde žijí tři bratři, kteří založili vlastní rodiny. Ve své původní vlasti již nikoho neznají. Jednomu z bratrů se nevyplatila nedbalost: propásl lhůtu pro prodloužení povolení k pobytu. Přišel pak na příslušnou policejní služebnu s prosíkem, aby mu zpoždění prominuli, avšak tvrdě narazil: policisté jej prolustrovali a zjistili, že si před několika lety odseděl ve vězení 4 měsíce za drobný hospodářský delikt. Okamžitě jej zadrželi, dopravili do detenčního centra v Drahonicích a vydali rozhodnutí o vyhoštění na 3 roky. Postižený se bránil žalobou ke správnímu soudu. Doprovázel jsem jej k soudnímu jednání a stal jsem se svědkem dojemné scény: do předsálí, v němž seděl s rukama v poutech pod dozorem eskorty, přišla jeho tehdy šestiletá dcera. Bez ohledu na pouta a eskortu se tátovi vrhla do náruče. Přítomnost děvčátka neměla na předsedkyni senátu žádný vliv: schválila  roztržení rodiny. Delikventa následně posadili do letadla v doprovodu policejní eskorty a dopravili jej do domovské země, která se během dlouhých let pobytu v České republice pro něj stala cizinou. S dcerou si pak tři roky povídal pouze přes skype.

Měl možná smůlu, že se v nevhodnou dobu ocitl na nevhodném místě a narazil na lidi, jimž lidská práva nic neříkají a soucit s dítětem po nich nelze žádat. Podobným případem se nedávno zabýval Ústavní soud. Cizinec, zbavený povolení k pobytu, byl odsouzen za drogové delikty k trestu  odnětí svobody v trvání dvou let. Následně přišel o povolení k pobytu a dostal příkaz k opuštění země. Jeho provinění proti českému právnímu řádu bylo mnohem závažnější než v našem případě. Ústavní soud ale nálezem z 16. prosince 2020 přesto soudní rozhodnutí v jeho neprospěch zrušil a vrátil je obecným soudům s tím, že spáchání trestného činu na území České republiky není automaticky důvodem k odnětí povolení k pobytu.

Když vypršela lhůta vyhoštění, vyhoštěný „náš“ cizinec přiletěl s turistickým vizem do Prahy. Vstoupit do země však nesměl, protože byl evidován v seznamu nežádoucích osob. K vymazání z něj stačila „maličkost“: rodina zaplatila více než 130 tis. Kč za jeho eskortování do ciziny, a pak mu již nic nebránilo ve vstupu na naše území.

Protože se necítí doma ve své původní vlasti, ale zde, a nechce se nechat odloučit od dcery, rodičů a bratrů, zajistil si příslib zaměstnání a již 4.července 2019 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Zřejmě jednal s úmyslem postupně se domoci obnovení povolení k pobytu. Podle zákona mělo ministerstvo rozhodnout do 60 dnů, ve složitých případech do devadesáti, ale ani po roce nepadlo rozhodnutí. Na základě jeho stížností pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech cizinců moudré opatření z 26.října 2020, jímž uložila odboru azylové a migrační politiky, aby rozhodl do 30 dnů, což se kupodivu stalo. Vloudila se ale malá chybička. Představitel komise uvedl v rozhodnutí spisovou značku věci, založené v r.2020, a tuto záležitost ministerští úředníci skutečně vyřídili. Ale jinak shodná spisová značka spisu, týkajícího se popisovaného problému, nese označení roku 2019 a věc vyřízena nebyla. Od té doby postižený „náš“ cizinec bloudí po chodbách ministerstva a  koná  návštěvy ve služebnách Cizinecké policie, která mu nakonec aspoň prodloužila povolení k pobytu  o žalostných  pár dní. Zpět do vyhnanství v cizině se mu nechce. Nikdo na ministerstvu se s ním ale nebaví, vůle napravit  pochybení chybí a možnost, že dcera vyhoštěného bude ve styku s otcem opět odkázána na skype, je stále reálnější. Cizinecká policie ani ministerstvo se neznepokojují nad tím, že kvůli spáchání drobného trestného činu v dávné minulosti porušují lidská práva rodiny starousedlíků, včetně práva dítěte na otce.

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

BEZTRESTNOST JUSTIČNÍHO ZLOČINU

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil  dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru.

K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí.

Materiální pravda nehraje při  vyhodnocování nepohodlných podnětů  a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci.

Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené.

Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ´) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „ s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy,  že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009-2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze.

Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože  nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení  z řízení pro podjatost.

Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci dne 31. prosince 2010. V té době ani  jedna z nich   netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká.

S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše.

Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu  Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech.

Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem r.2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal.

Ale Michaela Schneidrová musela v květnu r. 2018 nastoupit do věznice ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Vyprostil ji dne 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi,v němž pak musela  žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec.

Dnes je tedy napevno dáno, že 7-8 letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla.

Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13.března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020.

Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě  a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu.

Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce.

Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního  státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni.  Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství.

Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo.

Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti.

Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní  zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj  zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované  podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky.

Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou  nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz