NEROVNOPRÁVNÉ POSTAVENÍ OBĚTÍ JUSTIČNÍCH NEŠVARŮ VE SPORU SE STÁTEM

Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně  Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru.

Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal  mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení.

Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, ba nejlépe vůbec.

To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením.  Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely.

Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel  Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík se dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným.Trestní stíhání Michaely Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu r.2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy  z pracoviště spoutané v „medvědech“. Alena Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Radek Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným, zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později. Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16.února 2016. Soudce Aleš Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Aleně Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“ a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ovšem  nikdy dříve v ERÚ nepracovala. To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17.ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Alenu Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje  o nepravdivá tvrzení.   Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Jaroslav Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Michaela Schneidrová  si pak užila  život v nejhorší ženské věznici ve Světlé n.S., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby.   Pro Alenu Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Michaela Schneidrová žila v hrůze dále, protože Radek Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Radek Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.  

 Suma sumarum, obě dámy žily  dlouhou dobu díky fušerství  a podjatosti Daniela Pinky, Radka Mezlíka a Aleše Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Alena Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Aleně Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu.  A ještě hůře si stojí Michaela Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit.

 Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Aleš Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Radek Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly.

 Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Radek Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení. Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31.prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech. Hysterický výrok Radka Mezlíka ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jakoby s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého). Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Radka Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností nelze než se divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

KACÍŘSKÝ POHLED NA SOUČASNÉ POLITICKÉ TANEČKY

 Senátorský pokus o puč ke svržení prezidenta se nezdařil, neb Miloš I. Zlomyslný jeho strůjcům „natruc“ začal vstávat z mrtvých dříve, než stihli plánovanou nepřístojnost provést. Ale zlobné bzučení pidižvíků na jeho adresu neutichlo. Teď jej napadají kvůli drzosti, s kterou si troufá korigovat premiérská personální rozhodnutí dosud nejmenovaného uchazeče o premiérské žezlo Petra Fialy. Představitelům Pětibloku, protivládní televizi, novinářům hlavního proudu, politologům a pečlivě vybraným občanům, osloveným na ulici televizními reportéry, je vše jasné: prezident se má chovat jako robot a bez odmlouvání jmenovat do ministerské funkce třeba i starokladrubského vraníka. Hlasy zní jednotně jako za blažených časů předlistopadového režimu. Pokud prezident vůli vítězů nechápe, nezbývá než na něj podat kompetenční žalobu nebo ještě lépe, aktivovat článek 66 a odeslat jej předčasně do penze nebo možná i jinam.

Kacíř se ale může na věc dívat jinak. Žádný z demokraticky zvolených československých a českých prezidentů počínaje TGM se „nevešel“ bezvýhradně do hranic ústavního vymezení pravomoci. Po Miloši I. Zlomyslném nelze žádat, aby založil novou tradici prezidenta-  robota. Zvlášť ne proto, že „politickou vahou“ převyšuje své předchůdce, neboť na jeho mandátu nelpí ani stín zákulisních parlamentních pletich, ale masou voličské podpory zastiňuje parlamentní strany. Přechod k režimu přímo voleného prezidenta provázely hlasy politických pidižvíků, požadujících omezení prezidentských pravomocí. Prezident, který je mluvčím masy svých voličů, by ale měl mít naopak pravomoci větší. Kdo mu je upírá, popírá váhu přímé  moci lidu a asi se jí i bojí.

V daném sporu o právo prezidenta korigovat premiérova personální rozhodnutí v jeho prospěch hovoří skutečnost, že zkušeností podstatně převyšuje své bona fide odpůrce. Měli by proto jeho hlasu naslouchat s pokorou, i když vědí, že v případě přiměřené tvrdohlavosti nakonec svou volbu proti němu prosadí. 

Námitky, že prezident v tomto sporu nadřazuje své ego nad zájem státu a je proto třeba jej „postavit mimo službu“, v kacířském pohledu neobstojí. Položme si otázku, zda je skutečně v zájmu státu, abychom měli ve vládě ministra, který bude svým výkonem republice škodit, a připusťme, že prezident, který není pod tlakem úzkých partajních zájmů, může někdy vhodnost uchazeče posoudit svobodněji a lépe než vedení vysílající strany a jí vyhovující skoropremiér.

Kvůli jiným nepřístojnostem se kacíř může ptát, co že to je za demokracii, která připouští diskriminaci poslanců Strany přímé demokracie a čtyř stran vládní koalice ve prospěch čtveřice poslanců Pirátů. Bez nich by se sice koalice klidně obešla, ale přesto jeden každý z nich sahá po lukrativním „korýtku“. Jsou tedy ekonomicky podstatně úspěšnější než poslanci ostatních koaličních stran. Jejich podíl na moci výkonné bude poměrně nejvyšší ze všech, ačkoli žádnou významnou společenskou skupinu nezastupují a z hlediska parlamentní matematiky jsou vlastně nadbyteční. Naproti tomu z vůle vedení předáků stran vítězné koalice se SPD (jejímž nejsem voličem) dostala do postavení naprosté bezvýznamnosti, ač má proti Pirátům pětinásobek poslanců.

Nepřehlédnutelný je pošetilý počin poslance Jakuba Michálka, který podřídil svůj osobní prospěch příkazům stranického etického kodexu: aby se neprovinil hříchem kumulace funkcí, vzdal se nominace na vládní funkce. O pošetilost se jedná proto, že jde o osamělý čin.

Hodně se v médiích a ve veřejnosti mluví o rozdělení národa na stoupence a odpůrce očkování. Mnoho mluvků se rozhorluje kvůli údajnému potlačování ústavních práv vynucováním očkování. Jako kacíř to vidím úplně jinak. Patřím k těm, kteří si myslí, že jejich imunitní systém by je před covidem 19 ochránil. Ostatně zhruba 40 let se mi infekce vyhýbají. Nakonec jsem ale podlehl nátlaku rodiny a souhlasem s očkováním jsem zaplatil za možnost účasti na synově svatbě a oslavě vnoučkových prvních narozenin v době zákazu cestování mimo okres. A jsem tomu  rád, protože jsem získal svobodu přístupu na  všechny události, na které je zakázán vstup bez dokladu o bezinfekčnosti. Přitom mi očkování nepřivodilo žádné nepříjemnosti. Neutrpěl jsem, získal jsem. Ano, byl jsem krácen v ústavním právu svobodně se rozhodnout, že mi nebude vadit, skončím-li život udušením, ale když vstupuji do koncertní síně, vůbec mě ztráta nebolí. Klidně oželím hypotetické ústavní právo, které nemá konkrétní obsah.

Vím ze zkušenosti, že dobré vlády neexistují, takže mnou necloumají vášně kvůli tomu, že se střídají vlády. Nicméně sleduji, jak se změna dotkne životní úrovně obyvatel a zatím  se mi zdá, že se dále rozevřou nůžky mezi životní úrovní bohatých a chudých. Možná bude dále úspěšně pokračovat rozvíjení našich neobyčejně důležitých vztahů k Tchajvanu, ale v kapsách nemajetných se bude vítr prohánět stále častěji. Potěšilo mě, že před následky prudkého vzestupu cen energií ochrání finančně slabé rodiny přídavky k příspěvkům na bydlení. Chudým lidem určitě prospěje, naučí-li se zvládat administrativní procesy vyřízení žádosti o příspěvek, ale jistě by přijali jednodušší řešení. Pochybuji, že Petr Fiala má představu o složitosti a nejistotě vyjednávání.

 Je jisté, že nastupující garnituře dělá velké starosti úkol snížení deficitu státního rozpočtu pod 300 mlrd. Kč, zvlášť když asi neví, kudy na to. Platí přísloví, že tonoucí se i stébla chytá. Proto chápu, že se úspory musí najít za každou cenu, ovšem v žádném případě tam, kde by utrpěli finanční újmu podílníci na státní moci, kteří se vydali je hledat. Kapři si nevypustí rybník, poslanci a ministři se nevzdají části svých příjmů, neodváží se sáhnout na platy soudců a státních zástupců, aby aspoň symbolicky pomohli republice v nouzi. Zaráží mě bezostyšnost lidí se stotisícovými platy, kteří horují. pro zrušení slev na jízdném pro důchodce a studenty, tedy pro lidi, kteří ve srovnání s nimi mají desetinové příjmy a jejich oškubáním se výdaje státního rozpočtu ve srovnání s výdaji na armádu sníží jen „o pár drobných“. Chyba prý je v tom, že jde o plošné slevy, zatímco nově je budou dostávat jen ti skutečně potřební a určitě už podstatně menší. Jsou ale v uvedených společenských skupinách lidé, kteří  nejsou potřební ?

Zatím mám obavy, že mnozí začnou brzy vzpomínat na Babišovu vládu jako na ztracený ráj. O to ale voliči Pětibloku určitě neusilovali a jednohlasá média je na takovou možnost nepřipravila. 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

SOUDY NECHALY VYHRÁT „ROŠŤÁKY“ NAD „SLUŠŇÁKY“

Od r. 2015 sleduji trestní stíhání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků a jejich společnosti Vltava Holding a.s., obviněných z výroby padělků cigaret Marlboro, kterou měli bratři úmyslně zkrátit daně a poškodit práva společnosti Phillip Morris k ochranné známce. Případ napadl Krajskému soudu Brno – pobočka Zlín 15.června 2015 a zatím jej pravomocně uzavřelo usnesení senátu předsedkyně Martiny Kouřilové Vrchního soudu v Olomouci z 25.srpna 2021. Proces jsem komentoval řadou článků, z nichž v „Zahřmění u Olomouckého soudu“   jsem se zabýval závěrečným zasedáním Vrchního soudu v Olomouci.

Do „závěrečného kola“ dorazili pouze bratři Lebánkové, jejich zaměstnanec Radek Rajnoha, najatý řemeslník Ladislav Zupka a společnost Vltava Holding a.s. Ostatní účastníci se spokojili s podmíněnými tresty, uloženými senátem Jiřího Dufka na zlínské pobočce Krajského soudu Brno. Nedivím  se jim: většinou se jedná o muže pokročilého věku, až na Jiřího Uhříka ml., který ovšem mohl dopadnout i hůře.  Netuším, zda soudce Jiří Dufek počítal s tím, že navzdory jeho velkorysé mírnosti při ukládání trestů se někteří odsouzení přece jen odvolají.

Souzený skutkový děj začal převozem zařízení na výrobu cigaret z výrobny v Malhosticích, používané Romanem Šulyokoem, do skladového areálu společnosti Vltava Holding v Lužkovicích u Zlína. Stroje patřily Romanu Šulyokovi, jemuž použití lužkovického skladu vyjednal s bratry Lebánkovými společný známý. Odůvodněním přestěhování byla legenda o záměru zprovoznit stroje a předvést je v chodu ukrajinskému kupci. Následovaly pokusy o zprovoznění, které dle soudu nakonec přešly ve výrobu. Na začátku děje se o záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro nemluvilo a stojí za zmínku, že se žádné výrobky nedostaly na trh.

Na tomto místě odbočím. Podle obhajoby se vůbec nepodařilo zprovoznit výrobní stroj, zatímco balička jela s velkými poruchami, během několika měsíců pouze 50 hod. Podle soudu zde ale výroba probíhala. Vyslechl jsem v předsálí před soudní síní hádku obžalovaných řemeslníků, kteří si vzájemně vyčítali, co kdo z nich udělal špatně, případně čím kdo z nich zavinil nezdar zprovoznění linky. 

Připomínám, že na začátku procesu jsem v článcích dělil hlavní obžalované do skupin: „Rošťáci“ byli bratři Roman a Jan Šulyokovi, z nichž  Romana jako hlavního obviněného soudkyně Iveta Šperlichová hned na začátku řízení vyloučila do samostatného řízení a jeho stíhání zastavila. „Slušňáci“ jsou bratři Lebánkovi, s nimi Radek Rajnoha a společnost Vltava Holding a.s.. Komparsem byla skupina řemeslníků, najatých na zprovoznění strojů, většinou bez vyhraněného postoje k hlavním obžalovaným. Vybočoval pouze Jiří Uhřík ml., jenž se solidarizoval s Romanem Šulyokem. Choval se nepřátelsky k Lebánkům, o kterých tvrdil, že jej připravili o 6 milionů Kč. Neprokázal ale, že penězi skutečně disponoval. V jiném pozdějším podobném řízení se projevil jako obchodník s potřebami pro výrobu cigaret včetně  tabáku.

Roman Šulyok má pestrou kriminální minulost. V současné době si odpykává dva tresty odnětí svobody po 7,5 roku. Lebánkovi jsou bezúhonní z trestního, podnikatelského i občanského pohledu. Z pohledu soudu to jsou ale darebáci, kteří se nejdříve spolčili s Romanem Šulyokem za účelem výroby padělků cigaret a horlivě s ním spolupracovali, ale pak nedodrželi původní dohody a škodili mu. Tím chudáka recidivistu vyprovokovali k použití násilí. Názor soudů stojí na popíraném, ale přesto zjevném podlehnutí kouzlu fabulací svědka Romana Šulyoka. Podle odvolacího soudu je Roman Šulyok s největší pravděpodobností spolupachatelem Lebánků. Tento výrok ilustruje míru zkreslení skutkové podstaty jeho vyloučením z řízení a nelze než se mu zasmát.

Řízení provázely různé neobvyklé události. Jedna z nejvýznamnějších ozvláštnila hned zahájení trestního stíhání. 21.srpna 2012 přijel ze Slovenska kamion s tabákem. Na jeho příjezd čekali celníci s videokamerou, kteří si natočili překládání tabáku na kamion  výše zmíněného Jiřího Uhříka ml. Zajímali je pouze účastníci překládky. Nezajímala je totožnost řidiče kamionu, doklady od zboží a vozidla, nevšímali si ani doprovodného osobního automobilu a jeho posádky. Nepochybně věděli, kdo koupil tabák, kdo zaplatil dopravu. Tyto informace ale nikdy nepředali soudu, ač soudce Jiří Dufek o ně žádal. Generální inspekce bezpečnostních sborů by kvůli tomu zahájila vyšetřování, ale pouze na základě soudcova trestního oznámení. Jenže dobrácký soudce dal přednost neproduktivnímu dopisování s celní správou, z něhož se nic nedověděl. Důkazní nouze umožnila soudům obou stupňů přiřknout vlastnictví tabáku a tím daňovou povinnost bratrům Lebánkovým. Proti poškození obžalovaných orgánem státní moci není obrany.

V této souvislosti není bez zajímavosti, že Roman Šulyok se v březnu 2013 dobrovolně přihlásil policistům, provádějícím prohlídku jeho bývalé provozovny v Malhosticích, a pochlubil se jim, že to byl on, kdo rozkryl zločinnou činnost Lebánků v Lužkovicích.

Po dopravení tabáku do haly v Lůžkovicích tam 26.sprna 2012 vpadla policie a celníci. Zadrželi přítomné, dojeli si pro bratry Lebánkovy a všichni putovali do cely předběžného zadržení. Jedině Romana Šulyoka, o jehož přítomnosti nablízku věděli, nechali volně odjet. Byla to náhoda?

Nešťastné bylo zahájení soudní částí procesu nedbale vypracovanou obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze, v které žalobkyně vložila obž. Janu Lebánkovi do úst část výpovědi obž. Romana Šulyoka před německým soudem. Následovala změna místní příslušnosti, kterou se případ dostal do Zlína. Tam se jím zpočátku zabýval senát předsedkyně Ivety Šperlichové, kterou jsem v článcích označoval jako „soudkyni OLO“. Paní soudkyně se hned na začátku hlavního líčení vyznamenala vyloučením věci recidivisty Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž pak jeho stíhání zastavila pro neúčelnost. Jeho „pravou  ruku“, mladšího bratra Jana, odsoudila k podmíněnému trestu. Soudce Jiří Dufek, který převzal případ po ní, jej k obecnému překvapení zprostil  obžaloby. Státní zástupce se neodvolal. I to patří k zvláštnostem procesu.

Oba soudci pak  používali Romana Šulyoka jako svědka proti Lebánkům. Roman Šulyok je výřečný, má výrazné fabulační nadání a na Lebánky má zlost, protože kvůli násilí, na nich spáchaném, byl pravomocně odsouzen k 7,5 rokům odnětí svobody. Vliv jeho svědectví je patrný i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 25. srpna 2021, který uvěřil jeho obrazu jejich úlohy v ději ještě důsledněji než senát Jiřího Dufka. Úvahy obou soudů trpí nezhojitelnou vadou nevyhodnocení obsahu trestního spisu Krajského soudu v Praze, jenž odsoudil Romana Šulyoka za brutální vydírání bratrů Lebánkových k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku.

Zvláštností jsou i spory o podjatost soudců. Obž. Ladislav Lebánek napadl „soudkyni OLO“ výzvou k vyloučení pro podjatost, které nevyhověla. Na základě jeho stížnosti se pak jejím chováním zabýval Vrchní soud v Olomouci, jenž přání obž. Ladislava Lebánka nevyhověl. Vyhověl mu ale Ústavní soud, což mělo za následek zrušení jejího rozsudku a odebrání  věci. Případ pak převzal předseda senátu Jiří Dufek, který jej dovedl k dalšímu rozsudku. Půdorys rozhodnutí Ivety Šperlichové zachoval, ale ukládal jen podmíněné tresty.

Z pozorování chování soudkyně Ivety Šperlichové v soudní síni při výpovědi Romana Šulyoka jsem nabyl dojem, že nebyla  tolik podjatá vůči Lebánkům jako ve prospěch svědka. Když urážel obžalované, povzbudivě se usmívala.

Dva členové senátu Vrchního soudu v Olomouci, který měl rozhodnout o odvolání proti rozsudku senátu Jiřího Dufka, rozhodovali o námitce podjatosti proti soudkyni Ivetě Šperlichové v její prospěch. Lebánkové jejich postoj  považují za projev podjatosti proti nim. Proto se dožadovali jejich vyloučení z odvolacího řízení. Samozřejmě se nevyloučili. Lebánkové napadli jejich rozhodnutí blanketní stížností k Nejvyššímu soudu ČR, kterou po obdržení písemného vyhotovení usnesení doplnili podáním z 1.listopadu 2021. Rozhodnutí o něm dosud nepadlo.

K mimořádnostem, provázejícím toto řízení, patří i můj podnět ke kárnému řízení s předsedkyní senátu Martinou Kouřilovou, zaslaný kárnému žalobci Petru Angyalossymu, tedy předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Jeho hlavním odůvodněním bylo zjištění, že paní předsedkyně si troufla rozhodovat o lidských osudech, aniž by řádně znala spis. Při ústním odůvodnění usnesení totiž tvrdila, že obž. Lebánkové opakovaně doznali, že zařídili přepravu strojů z Malhostic do Lůžkovic, zatímco ve skutečnosti to soustavně popírali. Dále se pohoršovala nad tím, že Romanu Šulyokovi obstarali „speciální cigaretový papír“, ač ve spisu se taková informace nevyskytuje a nestalo se to. Výsledek mého snažení byl úměrný skutečnosti, že kárný žalobce je bývalý kolega Martiny Kouřilové, ke všemu manželky soudce Nejvyššího soudu. Zamítnutí podnětu se neoprávněně ujal místopředseda soudu Petr Šuk (místopředseda soudu není kárným žalobcem), který nad nepřipraveností paní předsedkyně mávl rukou: to přece lze napravit opravnými prostředky. Skutečnost, že soudce jde soudit, aniž by byl připraven, je to nejhorší, co může udělat a na rozdíl od jeho rozhodnutí to nejde napravit opravným prostředkem (co se stalo, nejde odestát). Obrátil jsem se v této věci na paní ministryni Marii Benešovou, ale při tempu, jímž ministerstvo taková podání vyřizuje (dva roky nejsou míra) si nejsem jist, zda se rozhodnutí dožiji ( je mi 86 let).

Nicméně můj drzý zásah přece jen přinesl aspoň malé výsledky. V písemném vyhotovení usnesení se již nemluví o „speciálním cigaretovém papíře“, ale o „speciálním papíře na balení cigaret“. Ani to není pravda. Ve skutečnosti šlo o obyčejný hnědý balicí papír na balení balíků. Také zmizel výrok o opakovaném doznání Lebánků k zajištění dopravy strojů z Malhostic, pouze zůstalo nepravdivé tvrzení, že to zařídili právě oni. Soud v té souvislosti „objevil Ameriku“: konstatoval, že Ladislav Lebánek věděl, že se jedná o stroje na výrobu cigaret, což má zřejmě zdůraznit  jeho vinu.

Za zvláštnost považuji i vrstvení nepravd v soudních rozhodnutích. Soudce Jiří Dufek pomohl k oslabení záporného obrazu Romana Šulyoka např. tvrzením, že v odhalené Šulyokově výrobně cigaret v Malhosticích „ se tam nic nedělo“, protože její uživatel byl v té době ve vězení v Německu. Zmýlil se přibližně o dva roky.  Dále tvrdil, že se Lebánkové již kdysi v minulosti zabývali nelegální výrobou cigaret, ač kvůli tomu nebyli nikdy vyšetřováni a ani jinak to nemohl dokázat.  Očekával jsem, že odvolací  soud mu rozsudek vrátí k novému projednání, ale nestalo se. Místo toho soudkyně Martina Kouřilová při ústním odůvodnění usnesení přidala další dvě výše zmíněné „fake news“, které jsem zhodnotil v podnětu ke kárnému řízení. Obecně se o  rozsudku senátu Jiřího Dufka vyjádřila, že všechny procesní postupy byly v pořádku a v jeho rozhodování neshledala prvky libovůle. Psát do rozsudku nesmysly je zřejmě dovoleno.

Dokladem tendenčního myšlení soudců v neprospěch bratrů Lebánkových je zmínka, že „z protokolů a záznamů o sledování bylo zjištěno, že ve výrobně v Lužkovicích se Jan i Ladislav Lebánkovi často pohybovali, a to i ve dnech, kdy probíhala výroba tabáku“. Ve skutečnosti kamerové záznamy zachytily pouze jejich pohyb po nádvoří. Ani soudce Dufek je pro jejich nezřetelnost nenechal provést jako důkaz. A všichni svědci-obžalovaní shodně uvádějí, že je nikdy v hale neviděli a pokyny jim dávali pouze Šulykové. Tvrzení, že výroba cigaret probíhala pod vedením Lebánků, nemá oporu v dokazování.

Obecně nelze senátu Martiny Kouřilové vytknout nedostatek péče při  vypracování písemného vyhotovení usnesení. Spíše je třeba litovat, že si soudci a předsedkyně senátu zvlášť nedali práci s prostudováním spisu do hloubky. Ze 49 stran věnovali 22 strany velmi přesnému přehledu námitek odvolatelů. Jejich argumentaci ale soud nepřisvědčil a všechna odvolání zamítl. K jeho cti je  třeba zaznamenat, že nevyhověl ani státnímu zástupci, který se dožadoval zvýšení peněžitého trestu pro společnost Vltava Holding a.s. Kolečka ostrouhala i společnost Phillip Morris, kterou soud odkázal s jejím nárokem do civilního řízení, neboť cigarety z provozovny se nedostaly na trh.

Ve vyvracení argumentace odvolatelů šel soud do nejmenších podrobností. Dojde-li na mimořádné opravné prostředky, s rozplétáním rozporů mezi argumentací odvolatelů a odvolacího soudu budou mít příslušní soudci práci jako pohádková Popelka. Jako laik vytýkám soudcům Vrchního soudu v Olomouci úplné podlehnutí fabulacím Romana Šulyoka a v některých drobnostech také ods. Jiřího Uhříka ml., doplněné důsledným použitím zásady „in dubio CONTRA reo“. Po věcné stránce je zjevné hrubé podcenění tlaku ods. Romana Šulyoka na bratry Lebánkovy, kteří si s ním nevěděli rady. Chtěli se prostě zbavit násilníka, který v lednu 2012 přijel na  návštěvu v doprovodu zakuklenců, napadl fyzicky Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního vozidla.  Pozornost zaslouží i nesmyslnost obvinění z úmyslného krácení daně. Bratři daň zaplatili z opatrnosti dříve, než se dověděli, že proti nim bylo zahájeno trestní stíhání a správce daně je jako plátce daně odmítl. Za plátce uznal  společnost Vltava Holding a.s., která se k ní z opatrnosti přihlásila a zaplatila, ale ani po rozsudku Městského soudu v Praze z 13. října 2021 není definitivně stanovena její výše. Daňové řízení stále pokračuje.    Soudci trestního senátu ovšem daňové problematice rozumí lépe než správci daně a celníci dohromady, nebo si to aspoň myslí.  Podle mého laického úsudku ten, kdo není plátcem daně, nemůže být odsouzen za její úmyslné krácení.

Nad rámec vyjádření k odvolacímu řízení vyjadřuji podivení nad stíháním řemeslníků, pracujících na zprovoznění linky na výrobu cigaret. Všichni obžalovaní bez výjimky dostali vstupní informaci, že mají zprovoznit stroje, aby bylo možné je předvést ukrajinskému kupci. Plného  zprovoznění ale do 26. srpna 2010 v žádném případě nedosáhli, proto pokračovali v pokusech. Dále je otázka, zda mohli vědět, že jejich počínání směřuje ke krácení daní, když není vůbec jisté, že věděli, co to je spotřební daň a daň z přidané hodnoty, popř. že držitel tabáku a tabákových výrobků má  daňovou povinnost.

Vedlejším účinkem jak rozsudku senátu Jiřího Dufka, tak usnesení senátu Martiny Kouřilové je zadostiučinění jak pro soudkyni Ivetu Šperlichovou, tak pro bratry Šulyokovy. „Rošťáci“ zvítězili nad „Slušňáky“. Soudci jim vyšli vstříc zanedbáním poznatků z výše zmíněného trestního řízení Krajského soudu Praha, v němž byl Roaman Šulyok odsouzen za násilí na bratrech Lebánkových na 7,5 roku do vězení. Za zamyšlení stojí otázka, jaké světlo za těchto okolností vrhají obě zmiňovaná rozhodnutí na nestrannost a profesionalitu všech výše zmíněných soudců.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

SCHIZOFRENNÍ SUPERFORMALISTICKÉ MYŠLENÍ STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ

Spolek Chamurappi z.s. a já osobně se zabýváme podporou nespravedlivě stíhaných obviněných, občas podporou žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zcela výjimečně seznámení s vedlejšími ději, jež provázejí svízele nespravedlivě stíhaných,  mě inspiruje k pokusům o vyvolání trestního stíhání osob, které se na potížích nespravedlivě stíhaných přiživují. Může se stát, že se v takovém případě ujmu úlohy zmocněnce poškozených.

 Pro srozumitelnost tohoto článku musím vysvětlit, že záhy po zavedení datových schránek jsem si zřídil soukromou datovou schránku. Po založení spolku Chamurappi z.s. jsem zřídil spolkovou datovou schránku. V obou případech jsem v systému datových schránek registrován jako oprávněný uživatel s uvedením osobních identifikačních údajů. Přístupová hesla, jimiž se přihlašuji do datových schránek, znám jen já. Spolkovou datovou schránku používám pro vedení korespondence, týkající se trestních kauz nebo záležitostí souvisejících. Soukromou datovou schránku používám k vedení korespondence v netrestních, většinou ryze soukromých záležitostech. Podle mého laického názoru jsem to pořád já, ať odesílám podání z té nebo oné datové schránky.

Stalo se, že chráněnci spolku Chamurappi z.s., jejichž obhajobu podporujeme, se stali  obětí brutálního násilí, jehož dopady se promítly do jejich kauzy. Obrátili se s trestním oznámením na krajskou kriminálku, kterou tím nikterak nedojali. Nezávisle na nich jsem o něco později jako statutární představitel spolku podal trestní oznámení u NCOZ, jež má dvě části: jedna se týká přímých pachatelů násilí, druhá soudců a státních zástupců, kteří až dosud poskytovali pachatelům beztrestnost. Ani NCOZ mé podání nedojalo. Vůbec se jím nechtěli zabývat a dokonce mé podání postoupili soudu, jehož soudce se oznámení týká jako podezřelého. Nakonec se naše cesty spojily: poškození se připojili k oznámení spolku Chamurappi z.s. a ustanovili mě svých zmocněncem. Nepodařilo se dosáhnout vyšetřování NCOZ, ale nadřízené státní zastupitelství kruh nechuti prolomilo a přikázalo, aby se věcí zabývaly dva policejní útvary, každý přiměřeně své specializaci.

Časem jsme ale nabyli dojem, že policejní útvary se věci příliš nevěnují, pokud vůbec. Požádal jsem proto jako zmocněnec poškozených o nahlédnutí do spisu. Oba policejní útvary mě odmítly. Stěžoval jsem si u dozorových státních zastupitelství. Podle trestního řádu odmítnutý žadatel o nahlédnutí do policejního spisu má právo požádat o přezkoumání rozhodnutí policie dozorové státní zastupitelství, které má policejní rozhodnutí bez průtahů přezkoumat. Ani jeden z dozorových státních zástupců rozhodnutí nepřezkoumal, ale přenesl rozhodnutí o něm na vyšší státní zastupitelství, jež využilo dlouhé procesní lhůty a buď rozhodlo až po velmi dlouhé době nebo vůbec. Ve „válce“, kterou jsem pak se státními zástupci vedl, se používání tohoto triku stalo oblíbeným nástrojem: státní zástupce nevyřídil podání, pro jehož vyřízení byl nadán kompetencí, ale poslal je „výš“ s vědomím, že rozhodnutí  se nedočkám dříve než za několik týdnů. V rámci různých stížností, jež jsem v této věci podal, vyšlo najevo, že jeden z policejních útvarů po půlroce od přikázání případu nedospěl ani k rozhodnutí o odložení věci, ani k zahájení úkonů trestního řízení. Ovšem současně jsem nenabyl právo na nahlížení do spisu, které vzniká až zahájením úkonů trestního řízení. Pak jsem zjistil, že dozorovým státním zástupcem v jednom případě je státní zástupce, který v této kauze vykonal významné právní úkony ochrany pachatelů před stíháním. Podání, jimž jsem na toto zjištění reagoval, opět adresát nevyřídil, ale postoupil je k přezkoumání vyšším stupněm státního zastupitelství.   

Nakonec jeden vysoce postavený státní zástupce vymyslel kličku, která mu umožňuje má podání nevyřizovat: odešlu-li podání s podpisem zmocněnce z datové schránky spolku Chamurappi z.s., není třeba je vyřídit, protože nejde o podání zmocněnce poškozených, ale spolku Chamurappi z.s., který není stranou řízení. Že podání v každém případě vznikají ve stejné hlavě a doprovází je podpis zmocněnce obětí trestného činu, státní zástupce nezajímá. 

Nevím, co vede státní zástupce k výše popsanému jednání, zejména k nechuti k respektování  mého trestního oznámení. Překvapuje mě,  že si státní zástupci neuvědomují, že následky jejich chování jsou příznivé pro přímé pachatele brutální trestné činnosti a jejich uniformované či otalárované  ochránce.  Orgány činné v trestním řízení v tomto případě neslouží k pronásledování pachatelů, ale k jejich ochraně. To je schizofrenní situace: jednou jsem já já a podruhé nejsem, orgány činné v trestním řízení jednou chrání poškozené, podruhé jsou ochránci pachatelů.

 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

OHLÉDNUTÍ ZA KAUZOU ZADEH

Když 11.října 2021 jednal Krajský soud v Brně senátem Aleše Novotného o žádosti obž. Shahrama Zadeha o dohodu o vině a trestu a vrátil návrh k odstranění drobných závad, někteří novináři si to vyložili jako zamítnutí. Nesprávnost jejich domněnky potvrzuje průběh hlavního líčení a rozsudek z 29. října 2021 o schválení dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem Alešem Sosíkem a obžalovaným Shahramem Zadehem v rozsahu, jenž jsem uvedl v článku  z 11.října 2021  Kajícnici před soudem, tedy se souhrnným trestem 9 let odnětí svobody a „příslušenstvím“. Zprávu ČTK o hlavním líčení krátce po jeho zakončení  pohotově přinesla Česká justice.

Před vynesením rozsudku státní zástupce přednesl upravený návrh. Předseda senátu se pak znova ujistil, že pan obžalovaný je srozuměn se všemi procesními omezeními, jež v souvislosti s přijetím dohody přijímá a zejména že doznání učinil dobrovolně, bez nátlaku. Ujistil se také o jeho ztotožnění s návrhem, který vypracoval jeho obhájce. Pan obžalovaný se vším ochotně souhlasil.

V průběhu procesu, jenž zdejšímu soudu napadl již v r.2015, justice označovala Shahrama Zadeha za  hlavního obžalovaného, zacházejíc s ním tomu přiměřeně. Jako jediný z obžalovaných byl téměř po celou dobu ve vazbě, z které přešel plynule do výkonu osmiletého trestu v jiné věci. Z vazby se dočasně dostal počátkem února 2016 po složení kauce  150 milionů Kč. Ovšem ve chvíli, kdy soudce Aleš Novotný přijímal kauci, věděl, že na dvoře věznice jsou připraveni policisté, kteří z rozhodnutí státního zástupce Jiřího Kadlece propuštěného předvedou před jiného soudce za účelem jeho uvržení do předběžné vazby. Tento úskok nevyšel, protože soud uvalení vazby nepovolil a Shahram Zadeh si pak půl roku užíval svobody. Pak se dostal znova do vazby na základě obvinění z přípravy ovlivňování svědků, které vyústilo ve výše zmíněný osmiletý trest, uložený Krajským soudem v Brně, senátem Haliny Černé, jako soudem odvolacím.

Ze souvislosti laskavý čtenář pochopí, že jako údajný hlavní činitel organizované zločinecké skupiny, jež způsobila krácením daně z přidané hodnoty škodu 2,5 miliardy Kč, si novým rozsudkem příliš nepohoršil. Je to zřejmé ze srovnání s rozsudky nad spoluobžalovanými, kteří odmítli nabízenou cestu přes dohodu o vině a trestu: všichni byli odsouzeni jen za účast na této kauze a jejich tresty se u manažerů pohybují mezi osmi- jedenácti lety s příslušenstvím (podrobnosti viz v článku „Odveta za odmítnutí dohody o vině a trestu“).  

„Kauza Zadeh“ je zajímavá převahou úspěšných žadatelů o dohodu o vině a trestu nad tvrdošíjnými obhájci vlastní nevinnosti. Nabízí se srovnání trestů obou skupin. Uplatněním dohody o vině a trestu se dokazování zjednodušilo a zrychlilo a obžalovaní dosáhli mírnějších trestů. Pochybuji ale, že byla dosažena lepší míra spravedlnosti.

Zajímavá je i skutečnost,  že jako první požádal o dohodu obž. Shahram Zadeh, který se do té doby hájil urputně a obracel se v dílčích úsecích až na Ústavní soud a dokonce i na Evropský soud pro lidská práva.

Po hlavním líčení z 29.října 2021 zůstávají na stole dvě nevyřešení otázky. Je to především osud kauce za propuštění Shahrama Zadeha z vazby, kterou v r.2016  složila jeho rodina a přátelé. Víme, že jejího beneficienta od uvěznění neochránila. Složitelé se proto vytrvale domáhají jejího vrácení, protože nesplnila účel složení. Soud se až dosud držely zásady, že kauce je účinná pouze v řízení, pro které byla složena, a v případě odsouzení Shahrama Zadeha by nyní měla propadnout ve prospěch státu. Soud měl vyřešení tohoto problému na programu v řízení dne 29. října 2021, ale jednat nemohl, protože složitelé se nedostavili, ač je soud obeslal. Náhradní termín projednání předseda senátu nestanovil.

Druhou otázkou je další osud ods. Shahrama Zadeha. Ve vězení již strávil téměř 7 let. Při devítiletém pravomocném trestu by mohl žádat o podmínečné propuštění z výkonu trestu. Nevíme ovšem, zda o ně  bude žádat a nevíme, zda uspěje, pokud požádá.

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

JUSTIČNÍ PÊLE-MÊLE U MORAVCE 24.ŘÍJNA 2021

V druhé části Otázek Václava Moravce dne 24.října 2021 se probíralo pravé pêle-mêle témat a názorů převážně k justiční problematice.  Václav Moravec si k tomu přizval výjimečně vyrovnanou trojici diskutujících, nesporně způsobilých vyjadřovat se k daným námětům na úrovni: Pavla Blažka, Jakuba Michálka, Roberta Pelikána, tedy dva bývalé ministry spravedlnosti a předsedu poslaneckého klubu Pirátů.  

Nebyl by to Václav Moravec, kdyby se nepokusil vyprovokovat své hosty ke kritickým postojům vůči vládě. Záminkou mu nejdříve bylo „folklorní“ chování ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která jako předsedkyně Legislativní rady nepodpořila vládní návrh zákona o snížení sazeb DPH u energií. Ptal se, zda nedbáním jejího názoru vládou „nedostalo právo  na frak“. Pak tutéž otázku kladl v souvislosti s opakovaným rušením proticovidových opatření správními soudy. Účastníci ale neprojevili ani stín pohoršení nad jednáním vlády, vůbec se nepozastavili nad neloajálním jednáním Marie Benešové a také v názoru na chování soudů byli spíše odmítaví. Zazněla ovšem pochybnost o vhodnosti snížení DPH jako opatření proti zvyšování cen energií. Ale to není záležitost právní povahy. 

Chvíli si Václav Moravec pohrával s domněnkou, že snad postavení Pirátů v koalici není tak samozřejmé, jak se jim zdá, a zajímal se o jejich programové priority, ale Jakub Michálek se nenechal odvést mimo rámec věcného vyjadřování. 

Velká debata se rozproudila kolem možného vlivu změny vlády na postavení nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Václav Moravec v té souvislosti upozornil na smutnou skutečnost, že více než 30 let od změny režimu ještě nevyrostli státní zástupci, kteří nejsou zatíženi předlistopadovou minulostí včetně působení ve vojenské prokuratuře a jsou způsobilí zastávat vrcholové funkce. Jeho znepokojení ale hosty nezaujalo. Celkem se shodli na názoru, že otázka personální obměny není na pořadu dne, protože jsou mnohem důležitější věci k řešení. Jakub Michálek se vyslovil, že stavba se buduje od základů a nejdříve je nutné nastavit nová pravidla pro činnost státního zastupitelství, a teprve pak mohou přijít na řadu personální záležitosti. 

Václav Moravec pak převedl řeč na zákon o státním zastupitelství. Naznačil, že o problematice ví všechno, včetně toho, že to byli přítomný Robert Pelikán a  Marie Benešová, kteří se neúspěšně pokusili prosadit novelizaci zákona. Na jiném místě dokonce tvrdil, že Marie Benešová se pokusila prosadit nový zákon jako první. Tím vším ale na sebe prozradil, že ve skutečnosti neví nic, protože revoluční nový zákon o státním zastupitelství, vytvořený z iniciativy Pavla Zemana a Lenky Bradáčové ve spolupráci legislativců Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva, předložil Poslanecké sněmovně přítomný Pavel Blažek, a naopak Marie Benešová jako ministryně v Rusnokově vládě jej vzala ze Sněmovny zpět a pokusila se jej nahradit malou novelou, s kterou neuspěla. Debata, která pak zazněla, odhalila posun v prioritách, ke kterému od stažení zákona došlo. Tehdy se vedly spory o vhodnost zrušení vrchních státních zastupitelství, jež mělo umožnit jednotný výkon trestního práva na celém území republiky a zvýšit pravomoc nejvyššího státního zástupce. Proti se tehdy stavěli mnozí státní zástupci vrchních státních zastupitelství, které by reforma uvrhla do existenční nejistoty. Různí činitelé, kteří nepochopili, že vrchní soudy jsou soudy druhého stupně, odmítali rušení vrchních státních zastupitelství bez současného zrušení vrchních soudů. K opozici proti přijetí zákona se proto přidali mnozí soudci vrchních soudů. A odpůrci z řad státních zástupců a soudců působili na veřejnost, seč jim síly stačily. Stejně tehdy jako dnes se mnoha státním zástupcům nelíbilo zavedení časově omezených mandátů, jež by mnohé „staré ještěry, nalezlé do vedoucích funkcí“ (terminus technicus Marie Benešové) připravilo o postavení. Děs vzbuzovala myšlenka na zřízení „protikorupčního speciálu“, o němž se obecně předpokládalo, že jeho šéfkou bude obávaná Lenka Bradáčová. Naproti tomu dnes se hlavně vedou spory o míru nezávislosti státního zastupitelství na ministerstvu spravedlnosti. Zrodila se myšlenka, že nejlepší by bylo vyjmout státní zastupitelství ze soustavy moci výkonné a podřídit nejvyššího státního zástupce patrně přímo pánubohu. Odvolání vedoucích státních zástupců má být možné pouze rozhodnutím kárného soudu a vláda má přijít o právo odvolat nejvyššího státního zástupce bez udání důvodů. Na ministerstvo spravedlnosti se pohlíží jako na nepřítele, který by neměl mít vliv na výběr nových vedoucích státních zástupců. Jakub Michálek považoval za nezbytné vymanění státního zastupitelství z vlivu politických orgánů, tedy ministerstva. Na úskalí takového řešení naproti tomu upozornil Pavel Blažek, jenž v té souvislosti také zmínil účast státních zástupců na svržení Nečasovy vlády. Zdůraznil, že pokud má vláda nést odpovědnost za trestní politiku a chod státního zastupitelství, musí k tomu mít příslušné nástroje. 

Dovoluji si k tomu podotknout, že model ústavně-právního vyčlenění státního zastupitelství do samostatného postavení mimo soustavu moci výkonné, čili podřízení nejvyššího státního zástupce přímo pánubohu,  neznám z žádné evropské země, s jejímž zákonným uspořádáním jsem se seznámil. Ve Spolkové republice Německo neodvolává nejvyššího státního zástupce vláda, ale spolkový ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti má určité pravomoci vůči státnímu zastupitelství či prokuratuře i tam, kde tyto úřady mají postavení ministerstva. V Německu a Rakousku mají státní zástupci status státních úředníků. 

Jako třešničku na dortu si Václav Moravec nechal kauzu Čapí hnízdo. Diskutující se v názorech příliš nelišili. V podstatě se shodli na názoru, že nekonečné protahování případu je svědectvím nízké efektivity jednání státních zástupců, jimž chybí odvaha k rozhodování. 

Okrajově došlo i na zdraví prezidenta republiky a záměr aktivovat článek 66 Ústavy. Přestože úvod Václava Moravce měl nabudit dojem jeho potřebnosti, nadšení svých hostů nevyvolal. 

Z diskuse o obsazení orgánů Poslanecké sněmovny zavanula nevůle vůči SPD. 

Budou-li politici s vlivem na justici způsobilí jednat věcně a zdrženlivě jako Moravcovi hosté, resortu spravedlnosti se pod novou vládou dobře povede. Robert Pelikán zřejmě nemá politické ambice, zato Pavla Blažka Václav Moravec opakovaně označil za možného kandidáta na úřad ministra spravedlnosti. Nejen z jeho nedělního vystoupení je zřejmé, že nahrazení Marie Benešové právě jím by byla nesporná změna k lepšímu. Ovšem Václav Moravec ministerská křesla neobsazuje, takže se můžeme těšit pouze s rezervou.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ODVETA ZA NEZÁJEM O DOHODU O VINĚ A TRESTU

 Od r.2015 jsem sledoval a od r.2016  jsem provázel pravidelnými komentáři trestní proces, vedený u Krajského soudu v Brně proti skutečným nebo domnělým pachatelům rozsáhlého krácení daně z přidané hodnoty při obchodování s minerálními oleji z dovozu. Kvůli osobě hlavního obžalovaného, Shahrama Zadeha, Iránce s českým státním občanstvím, jsem proces označoval jako „kauzu Zadeh“ nebo „velkou daňovou kauzu“. Pokračoval jsem i poté, co jsem panu obžalovanému odepřel další podporu jeho obhajoby.

Kauza mě tak zaměstnávala po řádný kus života. Nyní se ale prvostupňové řízení konečně dostalo k zakončení, byť zčásti nepravomocnému. Z původních  15 obžalovaných jeden se konce nedožil. V závěrečné fázi její chod ovlivnila novinka – dohoda o vině a trestu. Jako první o ni požádal Shahram Zadeh a po něm všechny „malé ryby“ s výjimkou Radovana Chaloupky. Jejich věci byly vyčleněny do samostatných procesů, dokazování nepokračovalo a s výjimkou případu Shahrama Zadeha hladce skončily. O Zadehově dohodě o vině a trestu soud rozhodne v nejbližších dnech. Dohodu odmítly „velké ryby“, tedy majitelé a manažeři propojených společností PPS a Ecoll Invest  Daniel Rudzan, Eliška Opatrná, Petr Dokládal, Petr Moštěk a s nimi Radovan Chaloupka ze skupiny „malých ryb“. Dokazování v jejich věci skončilo při hlavním líčení ve dnech 15.-17.června 2021. Psal jsem o tom v článku „Neobvyklé úkazy v závěru soudního procesu“.

Připomínám, že v průběhu jednání ve dnech 15.-17. června zazněly v soudní síni pozoruhodné zprávy o vyjednávání o dohodě o vině a trestu. Státní zástupce Aleš Sosík přesvědčoval „vzdorující“ obžalované, aby rovněž využili výhody dohody. Upozornil je na možnost dosažení významného snížení trestu. Tvrdil, že obž. Eliška Opatrná by mohla odejít od soudu s podmíněným trestem, ale bude-li nadále vzdorovat, vyslouží si 9 let. Paní obžalovaná je matkou dvou malých dětí, takže nabídka byla přímo svádivá. Z mého laického pohledu hrozbu vysokým trestem hodnotím jako  surovost. Přesto na nabídku nepřistoupila, neboť byla přesvědčena, že by se neměla k čemu přiznat.

Jako laik soudím, že „velkorysost“ státního zástupce lze vysvětlit jeho vědomím o chatrné důkazní situaci, k jejímuž odhalení by mohlo dojít při případném odvolacím řízení.

Dne 21.října 2021 došlo na vyhlášení rozsudku nad touto skupinou „vzdorujících“ obžalovaných. Soud je shledal vinnými, že ve spojení s dalšími spoluobžalovanými, případně s dalšími osobami,  jako organizovaná zločinecká skupina uskutečnili rozsáhlé krácení daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmota a sobě nebo jiným osobám obstarali neoprávněný prospěch, čímž se dopustili úmyslného trestného jednání.

Obžalovaní manažeři ovládali rakouskou společnost PPS, která v zahraničí  nakupovala pohonné hmoty a prodávala je mimo Rakousko, a českou společnost Ecoll Invest, která fungovala jako oprávněný příjemce pohonných hmot, u něhož jejich pořizovatelé zaplatili spotřební daň a dosáhli propuštění zboží do volného prodeje. Podle názoru soudu tento systém byl účelově založen, aby usnadnil krácení daně z přidané hodnoty koncovými prodejci. Do systému bylo zapojeno 82 firem, jež dle soudu měli obžalovaní pod kontrolou.  Pokud byla  společnost Ecoll Invest ve vlastnictví a správě obžalovaných, vybranou spotřební daň v pořádku odváděla státu. Podle tehdy platné právní úpravy odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty nesli nabyvatelé zboží. Připomíná to aféru lehkých topných olejů, v které díra v legislativě vedla k obrovským škodám státu. Krácením DPH v obchodování s pohonnými hmotami měla během 13 měsíců vzniknout státu škoda přes 2,5 mlrd. Kč.

Orientovat se v úvahách soudu na základě ústního odůvodnění rozsudku je obtížné a omyly nejsou vyloučeny. Zatím jsem si vytvořil laický obraz toho, co se ve skutečnosti odehrálo. V obchodování s minerálními oleji zákazníků společnosti Ecoll Invest skutečně došlo k rozsáhlému  krácení daně z přidané hodnoty. Obžalovaní měli podle představy  soudu proces rozkrádání daně z přidané hodnoty řídit, ale neuvádí se, jakými úkony řízení prováděli. Z krácení daně měli mít prospěch, ale mechanismus jeho nabytí nebyl popsán. Nabyvatelé pohonných hmot je přeprodávali dál. Konečným prodejcem byly často čerpací stanice. Některý z článků řetězce neodvedl daň z přidané hodnoty a pohonné hmoty rozprodal za sníženou cenu. Stát nedokázal takovému počínání preventivně zabránit, byť každou dovezenou cisternu evidoval od překročení hranice. Ve hře jsou tisíce cisteren a stovky jednajících osob. Soudím, že při  tomto množství obchodních  případů by mohlo dojít ke krácení daně samovolně, aniž by to někdo z nějakého pomyslného ústředí řídil. Protože jsem v soudní síni viděl některé z těch, kteří skutečně daň neodvedli a vytvořil jsem si o nich jakousi představu, pochybuji, že by se na ně mohli obžalovaní spolehnout, že jim ze svých nezákonných výnosů odvedou nějaký „desátek“. Nicméně připouštím, že věci se mohly odehrát v souladu s představou soudu, jen to nebylo v průběhu dokazování prokázáno zcela bez pochybností. Na uplatnění zásady „in dubio pro reo“zřejmě nedošlo.

Podle představ orgánů činných v trestním řízení vrcholoví řídící pracovníci si měli všimnout  rozprodávání pohonných hmot pod obvyklou cenu a měli přijmout opatření k zastavení nezákonného počínání nepoctivců. Nevědomost, nevšímavost a nečinnost je podle nich trestným proviněním, které ovšem soud definuje jako krácení daně, porušení povinností a účast na činnosti organizované zločinecké skupiny. Těmto představám odpovídají  uložené tresty, přiměřené pověsti o sklonu soudce Aleše Novotného k ukládání drakonických trestů:

-Daniel Rudzan 11 let ve věznici se zvýšenou ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč

- Petr Dokládal 8 let ve věznici s ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 5 milionů Kč

- Eliška Opatrná 8 let ve věznici s ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 2.5 milionů Kč

- Petr Moštěk 9 let a 2 měsíce ve věznici se zvýšenou ostrahou, k tomu peněžitý  trest ve výši  5 milionů Kč

- Radovan Chaloupka 6 let ve věznici s ostrahou, v tomto případě bez peněžitého trestu. Od uložení peněžitého trestu jej ochránila zjevná nevymahatelnost.

Kromě toho soud vyslovil zákazy  působení ve statutárních orgánech.

Je zřejmé, že hrozba vysokým trestem z jednání o dohodě o vině a trestu mezi státním zástupcem a obžalovanými nebyla planým žertem. Nelze se nepozastavit nad propastným rozdílem mezi nabízeným  podmíněným trestem a udělenými vysokými tresty „natvrdo“.

V závěru svého vystoupení předseda senátu vyslovil názor, že postavení některých obžalovaných by asi bylo o něco lepší, kdyby řízení proběhlo až do konce v „klasické“ formě, tedy bez vyčlenění věcí části obžalovaných do samostatných řízení k projednání žádostí o dohodu o vině a trestu. Naproti tomu ale upozornil, že obžalovaní šestiletým vedením procesu poskytli policii čas, aby dále postupovala proti nim a přiznal v té souvislosti, že důkazní situace na začátku procesu byla podložena dosti chudě.  To je úvaha vskutku pozoruhodná, protože obžalovaní nejsou  odpovědní za to, že se v některých obdobích více nesoudilo než soudilo. Jsem přesvědčen, že soud mohl dospět k rozsudku o hodně dříve. Je ale pravda, že důkazní situace se zejména v posledním roce vyvíjela díky připuštění důkazů a svědků, o kterých se na začátku procesu nevědělo. V té souvislosti oceňuji vstřícnost předsedy senátu k návrhům na doplnění dokazování. Také kvituji s povděkem, že  oprávněně upozornil na zvýraznění úlohy svědka Petra Pfeifera, jehož dlouhodobou ochranu policií a jeho používání jako korunního svědka proti Shahramu Zadehovi napadal během let kdekdo, mne nevyjímaje. Dovolím si parafrázovat výrok předsedy senátu o vědomém trestném jednání obžalovaných: „všichni věděli, že Petr Pfeifer byl významným podílníkem na krácení DPH, jen orgány činné v trestním řízení to nevěděly“. Značnou pozornost věnoval předseda senátu způsobu, jakým ve své obhajobě postupoval Petr Moštěk, který se marně snažil vyvolat dojem, že „zloději jsou ti druzí“, zatímco vedení společností dělalo vše správně. Zmínil se i o významu doznání Shahrama Zadeha v rámci jednání o dohodu o vině a trestu, jehož svědectví umožnilo prohloubit usvědčování zejména Daniela Rudzana. Posléze dospěl k závěru, že „již od počátku všichni věděli, o co se jedná“, čili o vině nepravomocně odsouzených nemůže být pochyb. Uložené tresty považuje za uměřené.

Obžalovaní se o případném odvolání rozhodnou až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku. Předpokládám, že se všichni odvolají a nebudu se divit, pokud odvolací soud věc vrátí na 1.stupeň k novému projednání. Tím nechci říci, že obžalované zcela určitě čeká po použití opravného prostředku zprošťující rozsudek.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz