INŽENÝRKY DĚTSKÝCH OSUDŮ Z OSPODU ŠKODÍ DĚTEM I MATCE

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.

V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců  se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost,  jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPODu. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou  povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích, vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi.

 Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí.

V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie.  U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se  k životu až po 19.listopadu 2020, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči.

 Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují.

Karolínce již OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10.ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19.ledna 2021 příkaz k jeho nástupu do Diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí.  V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si  stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání.

Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní  rozhodnutí o umístění Romana do Diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1.stupně je postoupil odvolacímu soudu 19.ledna 2021, tedy týden před Romanovým nástupem do Diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo.

Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou s.r.o., poskytující  azylové  ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPODu je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tis. Kč. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tis. Kč. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky.

Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče  Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala.

Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je.

Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů ? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do Diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí.

  =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

PROTI NEPŘÍMĚŘENOSTI COVIDOVÉ ŠIKANY

 Pokud vláda zavádí další restrikce, měla by bedlivě uvážit velikost jejich přínosu. Například nápad na požadování předložení atestu při ubytování v hotelu je pouze bezúčelné obtěžování. Hotelů, které ubytovávají hosty na pracovních cestách, je pár a zůstávají poloprázdné. Nedá se předpokládat, že se na cesty pustí někdo s jakýmikoli zdravotními potížemi. Požadavek, aby  účastník pracovní cesty  ztratil testováním třeba i několik hodin, je zřejmě zbytečným obtěžováním.

Zákaz vzdálit se od domova na více než 15 km by samozřejmě neměl platit pro naléhavé nejen pracovní, ale i   soukromé cesty. Ač patřím do t.zv. rizikové  skupiny, v případě potřeby budu cestovat bez omezení.

Trapný je zákaz vycházení od 21 hod. jako za heydrichiády. Zhoršení snížením hranice na 20 hod. by bylo hrubým zásahem do soukromí. Vláda by měla sdělit ovčanům, o kolik nakažených denně  dle jejího soudu v případě zavedení ubyde, popř. jaký bude poměr míry obtěžování ke snížení počtu nakažených.

PARADOXY DOBY

 1/ Čím drsnější restrikce, tím rychleji corrona jede. Nepomáhá zákaz vycházení od 21 jako za heydrichiády. Eskalace obtěžování obyvatelstva je výrazem bezmoci a bezradnosti. 

2/ Dodávky vacciny jsou pomalé, ale i tak je zdravotnictví nestačí spotřebovat.

3/ Ani organizátorské úsilí Vezíra nestačí na zrychlení očkování.

ÚŘEDNÍCI ROZBÍJEJÍ RODINU

Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat  podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. 

Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména  zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. 

Pokud si z jakýchkoli důvodů nepožádal o české státní občanství, je ovšem stále závislý na udržování platnosti povolení k  pobytu. Zapomene-li včas požádat o prodloužení, kvůli rigidnímu postupu Cizinecké policie, správních soudů a ministerstva vnitra může být zbaven možnosti soužití s rodiči, bratry, milovaným dítětem. 

Sleduji příběh, týkající se rodiny, která se u nás usadila v r. 1994. S rodiči, kteří jsou již v důchodu, zde žijí tři bratři, kteří založili vlastní rodiny. Ve své původní vlasti již nikoho neznají. Jednomu z bratrů se nevyplatila nedbalost: propásl lhůtu pro prodloužení povolení k pobytu. Přišel pak na příslušnou policejní služebnu s prosíkem, aby mu zpoždění prominuli, avšak tvrdě narazil: policisté jej prolustrovali a zjistili, že si před několika lety odseděl ve vězení 4 měsíce za drobný hospodářský delikt. Okamžitě jej zadrželi, dopravili do detenčního centra v Drahonicích a vydali rozhodnutí o vyhoštění na 3 roky. Postižený se bránil žalobou ke správnímu soudu. Doprovázel jsem jej k soudnímu jednání a stal jsem se svědkem dojemné scény: do předsálí, v němž seděl s rukama v poutech pod dozorem eskorty, přišla jeho tehdy šestiletá dcera. Bez ohledu na pouta a eskortu se tátovi vrhla do náruče. Přítomnost děvčátka neměla na předsedkyni senátu žádný vliv: schválila  roztržení rodiny. Delikventa následně posadili do letadla v doprovodu policejní eskorty a dopravili jej do domovské země, která se během dlouhých let pobytu v České republice pro něj stala cizinou. S dcerou si pak tři roky povídal pouze přes skype.

Měl možná smůlu, že se v nevhodnou dobu ocitl na nevhodném místě a narazil na lidi, jimž lidská práva nic neříkají a soucit s dítětem po nich nelze žádat. Podobným případem se nedávno zabýval Ústavní soud. Cizinec, zbavený povolení k pobytu, byl odsouzen za drogové delikty k trestu  odnětí svobody v trvání dvou let. Následně přišel o povolení k pobytu a dostal příkaz k opuštění země. Jeho provinění proti českému právnímu řádu bylo mnohem závažnější než v našem případě. Ústavní soud ale nálezem z 16. prosince 2020 přesto soudní rozhodnutí v jeho neprospěch zrušil a vrátil je obecným soudům s tím, že spáchání trestného činu na území České republiky není automaticky důvodem k odnětí povolení k pobytu.

Když vypršela lhůta vyhoštění, vyhoštěný „náš“ cizinec přiletěl s turistickým vizem do Prahy. Vstoupit do země však nesměl, protože byl evidován v seznamu nežádoucích osob. K vymazání z něj stačila „maličkost“: rodina zaplatila více než 130 tis. Kč za jeho eskortování do ciziny, a pak mu již nic nebránilo ve vstupu na naše území.

Protože se necítí doma ve své původní vlasti, ale zde, a nechce se nechat odloučit od dcery, rodičů a bratrů, zajistil si příslib zaměstnání a již 4.července 2019 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Zřejmě jednal s úmyslem postupně se domoci obnovení povolení k pobytu. Podle zákona mělo ministerstvo rozhodnout do 60 dnů, ve složitých případech do devadesáti, ale ani po roce nepadlo rozhodnutí. Na základě jeho stížností pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech cizinců moudré opatření z 26.října 2020, jímž uložila odboru azylové a migrační politiky, aby rozhodl do 30 dnů, což se kupodivu stalo. Vloudila se ale malá chybička. Představitel komise uvedl v rozhodnutí spisovou značku věci, založené v r.2020, a tuto záležitost ministerští úředníci skutečně vyřídili. Ale jinak shodná spisová značka spisu, týkajícího se popisovaného problému, nese označení roku 2019 a věc vyřízena nebyla. Od té doby postižený „náš“ cizinec bloudí po chodbách ministerstva a  koná  návštěvy ve služebnách Cizinecké policie, která mu nakonec aspoň prodloužila povolení k pobytu  o žalostných  pár dní. Zpět do vyhnanství v cizině se mu nechce. Nikdo na ministerstvu se s ním ale nebaví, vůle napravit  pochybení chybí a možnost, že dcera vyhoštěného bude ve styku s otcem opět odkázána na skype, je stále reálnější. Cizinecká policie ani ministerstvo se neznepokojují nad tím, že kvůli spáchání drobného trestného činu v dávné minulosti porušují lidská práva rodiny starousedlíků, včetně práva dítěte na otce.

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

BEZTRESTNOST JUSTIČNÍHO ZLOČINU

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil  dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru.

K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí.

Materiální pravda nehraje při  vyhodnocování nepohodlných podnětů  a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci.

Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené.

Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ´) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „ s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy,  že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009-2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze.

Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože  nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení  z řízení pro podjatost.

Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci dne 31. prosince 2010. V té době ani  jedna z nich   netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká.

S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše.

Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu  Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech.

Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem r.2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal.

Ale Michaela Schneidrová musela v květnu r. 2018 nastoupit do věznice ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Vyprostil ji dne 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi,v němž pak musela  žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec.

Dnes je tedy napevno dáno, že 7-8 letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla.

Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13.března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020.

Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě  a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu.

Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce.

Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního  státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni.  Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství.

Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo.

Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti.

Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní  zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj  zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované  podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky.

Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou  nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

COVID SE RADUJE, ÚSTAVA PLÁČE

Televizní vystoupení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, v němž vyjádřil nevoli nad protiústavností uzavření hranic v rámci protipandemických opatření vlády, vzbudilo značnou pozornost médií. Pavel Rychetský jím nepřímo vznesl nárok na politiky a vysoké státní úředníky, aby každé své rozhodnutí poměřovali s Ústavou. Jistě jde o oprávněný požadavek. Praxe ale ukazuje, že právní povědomí nositelů státní moci není tak vysoké, aby jej plnili, když v panice, kterou sami a společně s médii vyvolávají, činí zoufalá technická a organizační opatření k zastavení epidemie. 

Pokud dochází k zásahům moci výkonné do ústavních práv občanů, je to špatně a omluvu snahou o ochranu zdraví obyvatelstva lze přijmout jen s výhradami. Ale nepřístojností se v tomto případě dopouštějí  lidé, kteří se právem neživí. Praxe však ukazuje, že ani příslušníci právnických profesí nejsou proti účinkům paniky zcela imunní.

Na zcela jednoznačné nedbání ústavních principů pod tlakem protipandemických opatření lze narazit i u soudů, ač soudci by měli dbát ústavnosti svého jednání za jakýchkoli okolností s vědomím, že ani v nouzovém stavu rozhodnutí moci výkonné Ústavu neruší.

Názorným příkladem budiž příběh, jenž se nedávno udál u jednoho okresního soudu. Při zahájení veřejného zasedání vstoupili do malé soudní síně dva holohlaví, sportovně odění muži a usadili se na jediné lavici pro veřejnost. Samosoudce se na ně zadíval a začal se vyptávat, co je do soudní síně přivádí, co chtějí svou přítomností získat. Sdělení, že odsouzený, jehož se řízení týká, je jejich kamarád, jeho nevlídnost neotupilo. Začal připomínat vládní nařízení o povinnosti zachovávat odstupy 2 m a projevil obavy, že po příchodu eskorty  nebude možné je zachovat. Zapomněl při tom, že jeden z příslušníků eskorty bude sedět vedle odsouzeného, aniž by zachovával odstup a pouze jeden usedne mezi veřejnost. Nevůle z jejich přítomnosti z něj přímo čišela. Návštěvníci nakonec pochopili, zeptali se, zda tedy mají vypadnout a po souhlasném přikývnutí pana soudce opustili jednací síň. Nepřeli se. Obávali se, že obhajobou práva na účast na veřejném jednání by soudce popudili a poškodili tak kamarádův zájem. Čekali pak na chodbě před soudní síní zhruba tři hodiny, aby se dověděli, jak soud rozhodl ve věci jejich kamaráda.

Veřejnost soudního líčení je zajištěna ústavou. Soudce nevyužil zákonné možnosti k vyloučení veřejnosti, ke kterému by ostatně v tomto případě nenašel důvod. Připravil tedy návštěvníky o možnost využít své ústavní právo. Ale nejen to: soudce jako úředník státu smí činit jen to, co mu zákon ukládá či alespoň dovoluje. Zákon o soudech a soudcích neumožňuje soudci lustrovat veřejnost. Pouze trestní právo ukládá povinnost zabezpečit, aby v soudní síni neseděla osoba, která v dalším průběhu jednání může být v postavení svědka. V tomto konkrétním případě se ale o takovou situaci nejednalo, takže soudce způsobem jednání s návštěvníky jednoznačně překročil svou pravomoc. Jistě ho kvůli tomu svědomí netrápí, protože stejně jako značná část soudců si myslí, že cokoli v soudní síni činí, je v pořádku. Jsou přece nezávislí, a to na zákonu i na dobrých mravech. A nějaká ústavní práva občanů ? Kdo by se jimi zabýval? 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ZVRAT V KAUZE ZADEH

 V kauze s více obviněnými, s nepřehlednou důkazní situací a složitou právní problematikou se dají čekat různé zádrhele a překvapení. Platí to i pro „velkou daňovou kauzu“ Krajského soudu v Brně, řešenou senátem Aleše Novotného od r. 2015, v které je dle obžaloby hlavní postavou obž.Shahram Zadeh, Iránec s českým státním občanstvím. 

Díky covidu naděje na ukončení procesu ještě v r. 2020 vzala za své. Listopadové pokusy o obnovu projednávání věci byly díky různým náhodám rozpačité. Přece jen došlo na konec seznamování s listinnými důkazy. Dalším přiblížením k zahájení závěrečných řečí mělo být souhrnné vyjádření Shahrama Zadeha k důkazům. Opět ale na ně nedošlo, a to z důvodu, který nikdo nečekal. 

Předseda senátu v rámci úvodní části jednání poskytl obžalovaným a jejich obhájcům obsáhlý výklad o legislativních změnách, které vstoupily v platnost 10.října 2020 a mimo jiné rozšiřily možnosti využití instiutu dohody o vině a trestu. Výjimečně bylo v soudní síni osm ze čtrnácti obžalovaných. 

Pak podle plánu přistoupil k řečništi obž. Shahram Zadeh. A došlo k překvapení: místo aby se pustil do vyjádření k důkazům, projevil zájem  o vyjednání dohody o vině a trestu. Požádal senát o vytvoření prostoru pro jednání. Protože souhlasil státní zástupce, předseda senátu opět jednání odročil.

Hledání dohody mezi obžalovaným a státním zástupcem bude v tomto případě jedním z prvních pokusů po novelizaci. Případnou dohodu by ovšem musel schválit soud. Pokud by se strany dohodly, určitě by došlo k zjednodušení závěru hlavního líčení.

Nejsem si ale jist, že tento pokus bude úspěšný. Ods. Shahram Zadeh se vyjádřil, že učiní plné doznání v rozsahu toho, čeho se skutečně dopustil, nikoli v rozsahu, vymezeném obžalobou. Pokud neztratil zdravý rozum, určitě se nepřizná, že založil a řídil organizovanou zločineckou skupinu. Není jisté, že žalobcova sklizeň bude tak výnosná, aby se mu dohoda vyplatila. Ale v každém případě to bude zajímavý a užitečný pokus

Z ostatních obžalovaných neprojevil nikdo zájem pustit se touto cestou. Právě proto je ale zajímavé rozhodnutí obž. Shahrama Zadeha, který se dosud  jevil jako tvrdý obránce své neviny. Čekal bych, že bude do poslední chvíle bojovat o zprošťující rozsudek.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz