POTÍŽE POTÍŽÍSTY

Před pár lety jsem přemýšlel nad tím, že „zavřu krám“, tedy že rozpustím spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou a výkonným orgánem, a začnu se věnovat nějaké méně deprimující činnosti, než je řehole justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty). Ale kdosi mě tehdy od záměru odradil. Nicméně v současnosti se k úvaze vracím, protože mi toto působení dlouhodobě nepřináší téměř žádné radostné zážitky, zatímco přísun těch smutných neustává. Stále za mnou přicházejí lidé, kteří se dožadují soucitu kvůli neutěšenému stavu jejich trestního řízení, a dožadují se podpory.

Ke všemu se mi zdá, že s nástupem Fialovy vlády ze strany příslušných úřadů přibylo přezíravého chování a nezájmu. Zlepšení snad spatřuji pouze v tom, že zatím nikdo nenásledoval příkladu zesnulé exprokurátorky Marie Benešové, která kdysi vyvolala trestní řízení proti mně, tvrdíc, že mám početnou klientelu a úspěšně rozvracím trestní řízení na celém území státu. Po dvou letech od zahájení to ale vyšumělo. Tehdy jsem ovšem nebyl samostatnou jednotkou, ale pilným členem spolku Šalamoun.

Nejnápadnějším ukazatelem vývoje resortu je stále rostoucí objem prostředků, vynakládaných státem na odškodnění obětí nesprávně vedených řízení. Naděje, že by stát podnikl účinná opatření proti opakování nešvarů, není žádná.

Uvažuji také nad tím, zda vůbec má činnost justičního prudiče praktický význam, zda je někomu ku prospěchu. Velký podíl mého času v posledních letech zaujalo sledování problematických trestních procesů. Vysedával jsem celé dny v soudních síních, ale kromě toho jsem i studoval související dokumentaci, protože jsem si chtěl udělat samostatný úsudek, nezávislý na vyprávění chráněnců. Měl jsem štěstí, že většina sledovaných procesů navzdory všem potížím a po více letech skončila pravomocným zproštěním. Ale ohlédnutí za těmi, jež skončily odsuzujícím rozsudkem, většinou ve mně vyvolává pochybnosti o jejich spravedlnosti a beznaděj. Jeden z nich dosud pokračuje a nejsem si jist, že se do blížící se devadesátky dočkám zprošťujících rozsudků.

Přirozeně na žádný proces jsme nemohli mít přímý vliv. Zjevné příznivé účinky usilování spolku Chamurappi se mohly projevit vždy jen zprostředkovaně, např. vyjednáním milosti prezidenta republiky nebo přesvědčením ministra spravedlnosti o vhodnosti podání stížnosti pro porušení zákona. Od odchodu ze spolku Šalamoun v r.2017 jsme se cestou vyjednávání milosti vydali jen jednou, a to za působení pana prezidenta Miloše Zemana, u něhož jsme neuspěli. Naštěstí v tomto případě naši chráněnku nechal po sedmi měsících pobytu ve vězení propustit na svobodu Nejvyšší soud ČR a následně dosáhla pravomocného zproštění. Stížností pro porušení zákona jsme získali několik, ale úspěšná byla jen jedna. Stála ale za námahu. Po ní následoval pětiletý obnovený proces, zakončený zprošťujícími rozsudky a našimi neúspěšnými pokusy o trestní stíhání soudců a státní zástupkyně, kteří dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR porušili zákon v neprospěch našich chráněnců.

Sledování hlavního líčení v soudní síni bylo někdy příležitostí k předkládání podnětů  k zahájení kárného řízení se soudci, výjimečně až s návrhem na zbavení taláru. Výsledky byly ovšem nicotné, protože kární žalobci většinou nepovažovali nepřístojnosti podřízených za závažná pochybení. V nejlepším případě vystačili s napomenutím provinilce. Není příjemné být svědkem nevhodného chování k obviněným s vědomím bezmoci proti bezpráví.

Nemilou částí sledování víceletých procesů je nevyhnutelná nutnost být svědkem strádání obžalovaných a jejich blízkých a vyrovnávat se s vědomím  nemožností okamžitě jim pomoci.

K výkonu řehole patří návštěvy ve věznicích. Pro odsouzeného je návštěva spřátelené osoby vždy radostným vyrušením z všedního života. Ale přesto jen málokdo dokáže před návštěvníkem skrýt strádání z odloučení od rodiny a přátel a napětí z nejistoty o budoucnosti. S uspokojením konstatuji, že jsem nenarazil na žádný případ špatného zacházení s chovanci. Naopak jsem poznal případy, v nichž rodina na svobodě bez opory odsouzeného strádala více než vězeň v humánním prostředí věznice. K tomu všemu patří výměna informací s rodinou odsouzeného a někdy i uspokojování potřeby utěšování..

Nicméně je jedna oblast, v které se jako předseda spolku Chamurappi z.s. mohu projevit bezprostředně : řízení o podmíněné propuštění po odpykání příslušné části trestu. Od založení spolku v listopadu 20017 jsme se zúčastnili patnácti řízení, z nichž v třinácti případech soud naše chráněnce propustil na svobodu. Žádný se za mříže nevrátil. Šestnácté řízení je v chodu a patrně letos neskončí. Dobré výsledky nejsou dány ani tak mou způsobilostí zastupovat spolek při veřejném zasedání soudu, jako pečlivým výběrem podporovaných žadatelů. Převážně jde o odsouzené, jimž jsme se snažili pomoci v jejich trestní věci a po nezdaru je podpora v řízení o podmíněné propuštění jakousi „poslední službou“. Ve většině případů propuštění předcházelo několik let marných pokusů o zvrácení rozsudků.

I v této oblasti se podmínky zhoršily. Kdysi trestní řád umožňoval zájmovým organizacím občanů, aby podávaly vlastní návrhy na podmíněné propuštění, spojené s nabídkou  na převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele. Věznice v tom případě měla povinnost podat navrhovateli zprávu o  chování žadatele. Předkladatel návrhu pak při veřejném  zasedání seděl na lavici obhájců, viděl žadateli při jeho výslechu před soudem do tváře, směl klást jemu i svědkům a znalcům otázky, podávat návrhy, vyjadřovat se k výrokům znalců a státního zástupce. Samozřejmě měl právo na protokol z jednání, na písemné vyhotovení rozhodnutí a v případě zamítnutí návrhu na propuštění chráněnce měl právo stížnosti, kterou se musel zabývat stížnostní soud. O tyto vymoženosti jsme přišli při úpravě trestního řádu, provedené na návrh exprokurátorky- ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nadále máme pouze právo nabídnout soudu převzetí společenské záruky za završení polepšení propuštěného odsouzeného, ale veřejného zasedání se účastním jako veřejnost, čili sedím za zády žadatele, bez možnosti s ním komunikovat, či jakkoli vstupovat do řízení. Není jisté, že mám nárok na protokol z jednání a nejistota panuje také ve věci práva na stížnost proti rozhodnutí soudu.  Zhoršení procesních podmínek je viditelné, ale nikoho to nezajímá a na nápravu není naděje.

V řízení o podmíněné propuštění jsme dosáhli nepřehlédnutelného úspěchu. Díky naší pomoci se narodila tři krásná miminka, jejichž přivedení na svět by jejich matky možná nestihly, kdyby musely dosedět trest do konce. Dvě matky se šťastně vdaly. Třetí žije jako samoživitelka s třemi báječnými dětmi. Nemaje živitele, má obrovské potíže a nedaří se mi najít nadaci, která by se o ni a její děti postarala. Skoro každý oligarcha se chlubí nadací, která pečuje o  matky samoživitelky. Ale když dojde na lámání chleba, buď nadace nemá peníze, nebo se matka nelíbí ředitelce (ženy na ženy jsou jako saně). Nikoho nezajímá, že nedostatkem prostředků strádají především děti.

S agendou řízení o podmíněné propuštění spolek Chamurappi ale končí, protože nemáme kapacitu na to, abych přebírali související dohled nad dalšími propuštěnými.

S činností  spolku Chamurappi volně souvisí má publicistika. Soudní jednání obvykle doprovázím komentáři ke každému jednání. Snažím se být vždy objektivní. Vznikají při tom i úsměvné situace. Jeden soudce napsal kdysi článek do Neviditelného psa, v němž tvrdil, že chce-li vědět o nějakém procesu pravdu, musí si přečíst můj článek. O pár let později jsem se usadil v jeho soudní síni a komentoval jsem jím vedené řízení. Nevím, zda byl spokojen. Já s ním nikoli. A o dalších pár let později, v době prezidentské volební kampaně, Neviditelný pes přestal mé články přejímat a tváří se vůči mně nesmiřitelně. Asi přece jen nebyly mé texty tak objektivní. Podotýkám, že nepíši na zakázku, ale z vnitřní potřeby se vyjádřit. Budu asi pokračovat, i kdyby Chamurappi zanikl, pokud budu mít prostředky na provoz internetu.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MEDITACE NAD JEDNÍM USNESENÍM NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR

Četba usnesení Nejvyššího soudu ČR může být pro laika zdrojem poučení, ale i podnětem k volným úvahám. Je tomu tak i v případě usnesení senátu předsedy Františka Púryho z 31.července 2024, jímž soud odmítl dovolání, podané 1. března 2023.  Předseda senátu je obecně uznáván nezpochybnitelného odborníka na trestní právo. Nemám důvod jej zpochybňovat a myslím, že následující kritické úvahy jeho obrazu v jeho celku neuškodí.  Vzhledem k délce času od podání do vyřízení je rozsah 15 stran poněkud překvapující, ale stručnost je vždy třeba chválit, pokud nejde na úkor pečlivosti zpracování.

Předmětem úvah může v tomto případě být rozdíl mezi názory dovolatelů a soudu na posuzování námitky podjatosti soudců. Není to překvapující: zvláště někteří soudci u nalézacích soudů se tváří, jako by podjatost byla sprosté slovo. Proti tomu ale Ústavní soud bývá při rozhodování stěžovatelů na podjatost soudců vstřícný. V našem případě tomuto rozhodnutí předcházelo řízení k námitce podjatosti jednoho z dovolatelů proti předsedkyni odvolacího senátu. Vrchní soud jako soud odvolací ji zamítl a Nejvyšší soud ČR s ním souhlasil. Ale Ústavní soud uznal napadenou soudkyni za podjatou. Řízení pak musel převzít jiný senát. Když obžalovaní podali proti jeho rozsudku odvolání, zjistili, že dva ze tří  členů odvolacího senátu rozhodovali proti nim v předcházejícím řízení o podjatosti. Dožadovali se proto vyloučení senátu pro    podjatost, avšak v tomto řízení u Nejvyššího soudu ČR s požadavkem nepochodili. Soud své stanovisko odůvodnil v souladu se zásadami, jež uplatnil v dřívějším řízení, které však u Ústavního soudu neobstálo. Zde se projevuje rozdíl mezi vnímáním soudců a dovolatelů: dovolatelé mohou mít obavy, že dva členové senátu si mohou pamatovat, že se již problémem podjatosti  v této věci zabývali a může je to proti dovolatelům popudit, zatímco soudci mohou trvat na nezpochybnitelnosti nestrannosti soudců za jakýchkoli okolností. Jako laik se kloním na stranu dovolatelů. Není ovšem vyloučeno, že v případě vyhovění námitky podjatosti soudců odvolacího soudu by se nakonec odvolatelé mohli „dostat z louže pod okap.“

V dalším se Nejvyšší soud ČR vypořádal s námitkou dovolatelů, že v řízení u nalézacího i odvolacího soudu nedošlo k vlastnímu stanovení škody a soudy vzaly za bernou minci výměr Celní správy, který právě v době vydání rozsudku zrušil v daňovém řízení Městský soud v Praze. Senát Františka Púryho je spokojen, že tento argument padl, protože Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí  Městského soudu zrušil v r.2024. Podle mého laického úsudku obecné soudy nemohly předjímat vývoj daňového řízení, které probíhalo nezávisle na řízení trestním, takže výtka dovolatelů asi byla správná: v daný okamžik jednal nalézací soud špatně. Ale navíc mě zaujalo, že  dovolací soud se nezajímal, jak nalézací soud dospěl k názoru, že dovolatelé jsou oprávněnými plátci daně. Kdyby se zajímal, možná by pak také zkoumal, proč nalézací soud nevzal na vědomí skutečně zaplacenou daň.

K zamyšlení je i otázka, zda obžalovaná právnická osoba byla obžalovaná právem, když její vina spočívala pouze v jednání dovolatelů, za které byli odsouzeni. Nejvyšší soud rozhodl, že si odsouzení skutečně zasloužila. Jako laik se ale zamýšlím, zda nedošlo k nedbání zásady „no bis in idem“.

Nejvyšší soud nepřistoupil  ani na námitky o rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním vyhodnocením, popř. o opomenutí některých důkazů. Jako laik nechápu, jak k takovému názoru dospěl, když podle vyjádření v závěru usnesení „ nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího“. Přeloženo do „lidštiny“: postupy a zjištění obecných soudů posvětila neomylnost soudců, takže dovolací soud neměl důvod se jimi zabývat. Na základě vlastních poznatků mám jako laik zásadní pochybnosti o nezávadnosti počínání nalézacího soudu, které odvolací soud neodhalil jen díky povrchnosti svého přístupu. Na základě nesprávných skutkových zjištění nelze dojít ke správným právním závěrům. Ale zdůrazňuji: jsem laik, věřící jen vlastnímu poznání. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VĚRCHUŠKA A SPROSTÝ LID

Do pojmu „věrchuška“ zahrnuji nejen vrcholné představitele státní moci, politické elity-pseudoelity, ale také všemocné oligarchy.

 Mnoho drobných potíží, které vyvolávají nespokojenost obyvatelstva s poměry, se rozbují do neúnosných rozměrů proto, že se o nich „věrchuška“ ani nedoví včas, pokud vůbec, a proto nemůže jejich vzniku předcházet. Polistopadový étos vyvanul, vládnoucí vrstvy si vystačí samy, o dění „dole“ se nezajímají.

Tento stav se projevuje i v oblasti trestního řízení, v které se pohybuji déle než 20 let. Za působení Václava Havla a Václava Klause byli v jejich kanceláři občanští aktivisté přijímáni jako samozřejmí partneři k jednání a od nich se „nahoru“ dostávaly zprávy, které by jinak administrativní aparát odfiltroval, aby nepřivodil šéfovi špatnou náladu nebo si nepřidal práci. S nástupem Miloše Zemana to na úrovni Hradu skončilo. Ale ještě za vlád předsedů Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše se s námi ministři spravedlnosti dosti ochotně bavili (nemluvím jen za sebe) a naslouchali našim informacím a přáním. Například Spolek Šalamoun se účinně zapojil do vysvětlování zásad připravovaného nového zákona o státním zastupitelství a do  eklepu Poslanecké sněmovny se dostaly předlohy zákonů, jejichž přijetí by dle mého názoru bylo prospěšné.

Obecně se postavení laických spolků zhoršilo. Za předlistopadových poměrů měly zájmové organizace občanů právo uplatňovat v trestním řízení společenskou obhajobu. Ještě donedávna jsme měli právo navrhovat podmíněné propuštění odsouzených a byli jsme plnohodnotnými účastníky řízení. Úpravou trestního řádu, prosazenou ministryní- exprokurátorkou Marií Benešovou, jsme toto právo ztratili. V současnosti smíme pouze nabízet převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele, ale nejsme stranou řízení a není úplně jasné, jaká máme procesní práva. Je to poslední nicotný zbytek možností, jež měli naši předchůdci v totalitním režimu. Oslabením vlivu laiků je i omezení působení přísedících v soudních senátech, nedávno schválené Parlamentem proti názoru prezidenta republiky. Laičtí přísedící jsou mimo jiné (a nejen) nástrojem občanské kontroly nad mocí soudní. Nepostrádám ovšem spící a někdy i obtížně probudítelné přísedící pokročilého věku, jejichž občasný výskyt vedl k obecným pochybnostem o užitečnosti této funkce. Kvalita senátů byla případ od případu různá. Ale byl to i výsledek nedůstojné úrovně odměňování přísedících, která odpuzovala zájemce o tento úřad a následně omezovala možnosti výběru vhodných uchazečů. Je smutné, že o napravení poměrů  v odměňování se chce pokusit až ministr Pavel Blažek, až je pozdě. Snížením počtu přísedících stát ušetří pár milionů, zatímco rok od roku platí stále více desítek milionů na odškodnění obětí selhání justice. Potírání výskytu justičních přehmatů a jejich předcházení by bylo efektivnější. Zrušení senátů asi není správným opatřením ke snížení výskytu špatných rozhodnutí.

K odtržení „věrchušky“ od „sprostého lidu“ přispívá skutečnost, že téměř každý činitel s významnou mocí živí kolem sebe lidi, kteří ho chrání před přívalem informací a požadavků od různých stěžovatelů a žadatelů o pomoc. Psát dopisy s označením „do  vlastních rukou“ je většinou zbytečné. Není jisté, že se do rukou adresáta skutečně dostanou. Jeho lidé je vyhodnotí „podle obsahu“ a rozhodnou, zda je mají postoupit adresátovi nebo ho aspoň o podstatných prvcích jejich obsahu uvědomit, či zda je mají někam přesunout nebo vyřídit je sami. Znám případ, v němž žadatelé o pomoc vedli obsáhlou korespondenci s mocným  adresátem nebo alespoň s jím pověřenými úředníky, ale adresát se ve skutečnosti o jejich existenci vůbec nedověděl a jednáním  s nimi nikoho nepověřil. 

Není samozřejmě možné, aby vlivný příjemce podání od řadových občanů všechna četl, protože jeho den není delší než 24 hodiny. Někdo musí korespondenci přezkoumat a roztřídit, ale není jedno, kdo takovou službu vykonává. Měl by to být někdo, kdo je k adresátovi loajální, je zkušený a způsobilý být nad věcí. Neměl by být nezpůsobilý prožitku soucitu. Z mé zkušenosti ale vyplývá, že častěji se vyskytují lidé, kteří mají silný sklon k „odklánění“ podání od adresátů a jsou nepřátelští vůči občanským stěžovatelům. Závažné to je zvláště u adresátů s nějakou výsadní pravomocí, za které jeho podřízení často vyřizují věci za jejich zády podle svého, pokud možno v neprospěch žadatelů.

Potíže nastávají i při pokusech o osobní jednání s vlivným činitelem. I v tomto případě je brzdou pomocný personál, který většinou brání svého opatrovance před stykem s nevhodnými lidmi a volně rozhoduje, kdo je vhodnou osobou. Ochránci chtějí často vědět, o čem  chce žadatel jednat, předmět jeho zájmu samostatně posoudí a rozhodnou. Nepřihlížejí k tomu, že zájemce může mít na srdci choulostivé sdělení, které neposkytne komukoli, třeba i s ohledem na své  postavení nebo dokonce osobní bezpečnost. Nejjednodušší omluvou za odmítnutí setkání je naprostý nedostatek času. Píše mi čtenář, jenž čeká bezvýsledně na přijetí jistým poslancem  v jeho poslanecké kanceláři již drahnou dobu a stále se jen dovídá, že pan poslanec je přetížen prací a nemá čas.

Probojovat se k vlivné osobnosti ještě nemusí být výhra. Čím větší je výška, z které na žadatele a jeho problémy nahlíží nositel moci a bohatství, tím méně ho věc zajímá, tím neochotněji ji chápe, tím spíše žádost posoudí jako malichernost, která je pod úrovní jeho rozlišovacích schopností. V případě záležitostí se sociálním pozadím se většinou projeví neschopnost pocítit soucit, dokonce i soucit s dětmi.

Ke všemu se stále více rozevírají nůžky mezi chudobou a bohatstvím.  Nepřispívá to k dobré náladě ve společnosti a nevěstí to nic dobrého. Pochybuji, že právě o tento rys naší současnosti stáli lidé, kteří cinkali klíči pod melantrišským balkonem. Soucit věrchušky s chudobou by byl prospěšný jako lék snižující napětí. A se sprostým lidem je třeba debatovat. Zpívali o tom kdysi dávno Werich s Voskovcem, ale platí to stále.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

BEZTRESTNOST ZLOČINCŮ ZAJIŠTĚNA

Náš právní řád nezaručuje obětem trestného činu zadostiučinění v podobě trestního postihu původců jejich trápení.  V poslední době jsem od podpory obhajoby nespravedlivě stíhaných plynule přešel k pomoci poškozeným při jejich pokusech o vyvolání trestního stíhání pachatelů bezpráví, jež vytrpěli. Vesměs jsem narazil na nechuť orgánů činných v trestním řízení vyjít vstříc touhám poškozených, jimž pachatelé zasáhli do životů velmi bolestivým způsobem.

Zvlášť smutný je případ, který skončil neúspěchem v těchto dnech. Kdysi mě významný advokát seznámil s obžalovanými podnikateli, bratry L.a J.L. a doporučil mi, abych se jim věnoval. Hlavní líčení již bylo v běhu. Po jejich obsáhlém vysvětlení a po nastudování obžaloby a protokolů z proběhnuvších soudních jednání jsem nabyl dojem, že celý proces je divný a rozhodl jsem se jej sledovat v soudní síni. Nestačil jsem se pak divit, když jsem poslouchal výpověď výmluvného svědka, recidivisty R.Š., původně spoluobžalovaného v tomto procesu. V době zahájení hlavního líčení se nacházel ve vězení v Německu. Soudkyně I.Š. vyloučila hned na začátku hlavního líčení jeho věc do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost. A umožnila tím jeho používání jako významného svědka na straně obžaloby. Jeho výpovědi naslouchala se zjevným potěšením, a když urážel obžalované bratry L., povzbudivě se usmívala.

Dověděl jsem se pak, že R.Š. si  krátce před zahájením procesu vysloužil dva tresty odnětí svobody, každý na 7,5 roku, a to jeden v Německu za obchod s drogami, druhý v České republice za brutální vydírání výše zmíněných obžalovaných bratrů. Určitě jim za odsouzení nebyl vděčný a jeho svědectví vypadala podle toho. Škodil, jak se dalo. Bez jeho tvrzení by soud neměl důkazy ke klíčovým bodům obžaloby.

V průběhu hlavního líčení jsem se pak dověděl, jak proběhlo vydírání bratrů L. Recidivista R.Š. je v lednu r. 2013 nechal pod nějakou záminkou vlákat do jakéhosi penzionu, kde je napadli čtyři ozbrojenci. Přepadené svázali a pohodili na postele. Ráno se pak dostavil R.Š. a vysvětlil jim, že za chvíli přijdou „pánové v oblecích“, kteří  jim předloží k podpisu listiny, jimiž v jeho prospěch převedou značnou  část svého bohatství. Když podepíší, bude na ně hodný a propustí je neporušené domů. Nepodepíší-li,povede se jim špatně. A samozřejmě si v případě propuštění nesmí dovolit jít na policii, protože tam má kamarády, takže by se o jejich návštěvě ihned dověděl a potrestal by nejen je, ale i jejich děti a další členy rodiny. 

„Pánové v oblecích“ byli dva: notář a doprovázející advokát. Předvedeni se svázanýma nohama před notáře bratři samozřejmě podepsali předložené listiny, aniž by znali jejich obsah. Přivodili si tím obrovské škody, z nichž se dosud nevzpamatovali. Soud listiny zneplatnil až v r.2019. 

Navzdory vyhrožování R.Š. se bratři obrátili na policii a dosáhli vyvolání vyšetřování. R.Š. jako  jediný mohl věděl, kdo  byli ozbrojenci, kteří na jeho přání špatně nakládali s poškozenými. Jejich totožnost neodhalil a policii se nepodařilo je najít. Mohl usvědčit notáře, ale mlčel. Zkušený žalobce se s daným stavem spokojil. Obžaloval pouze R.Š. a jeho pomocníka L.L. Notáře a advokáta použil jako svědky obžaloby. R.Š. si vysloužil 7,5 roku za mřížemi, pomocník podmíněný trest, který mu odvolací soud snížil. Tím se nad případem zavřela voda. Většina účastníků vydírání zůstala v temnotách. Jejich beztrestnost se zdála být zajištěna jednou provždy. Čas směrem k promlčení pokojně plynul. 

Později ale došlo k nečekanému obratu. R.Š. se dostal do české věznice. Na jeho přání jsem jej navštívil a podařilo se mi jej rozpovídat. Vysvětlil mi, jak vydírání poškozených probíhalo. Tvrdil, že akci vymyslel advokát J.S. Ozbrojence neznal, pouze z jejich chování a výstroje usuzoval, že to byli převlečení policisté ze zásahové jednotky. Obstaral mu je kamarád Franta. Kamarádovo příjmení ale neznal. Měl to být policejní důstojník. Dveře k dopadení neustanovených pachatelů se takto pootevřely. 

R.Š. se pak s pomocí spolku Chamurappi z.s. pokusil o obnovu procesu. Věděl, že v obnoveném procesu by mu soud nemohl zvýšit trest. Ale nebylo vyloučeno, že  srovnání jeho podílu na vině se zásluhami ostatních spolupachatelů a uznání jeho zásluhy o objasnění zločinu by mu mohlo vynést snížení  trestu o pár týdnů, ne-li měsíců. Patnáct let ve vězení je krutě dlouhá doba, takže každé sebemenší zkrácení by bylo výhrou. 

Když jsem u soudu slyšel jeho výpověď o hrůzách, jimž byli bratři vystaveni, nepochyboval jsem, že soud jeho žádosti vyhoví.  Avšak intervenující státní zástupce navrhl zamítnutí žádosti, protože v obnoveném procesu by se postavení odsouzeného nezměnilo. Soudkyně jeho návrhu vyhověla. Použití opravných prostředků na věci nic nezměnilo. 

Rozhodli jsme se jít jinou cestou. V prosinci r. 2020 jsem jako předseda spolku Chamurappi podal trestní oznámení na neustanovené pachatele. Dlouho  se mi nedařilo  dosáhnout zahájení vyšetřování. Všechny oslovené orgány se tvářily, že se vlastně nic nestalo. Nakonec ale přece jen začaly konat. Dozorovým státním zástupcem se stal starý známý, který se postavil proti obnovení procesu. 

Když se dlouho nic viditelného nedělo, začal jsem se domáhat nahlédnutí do spisu. Vyšetřovatel mě odmítl a státní zástupce jeho rozhodnutí potvrdil. To se pak několikrát opakovalo. Stížnosti na „dozoráka“ a požadavky na jeho vyloučení pro podjatost k ničemu nevedly. Nakonec jsem se ale přece jen do spisu dostal. V té době mezi podezřelými byly čtyři „velké hlavy“: tři právníci a „Franta“. Ozbrojenci se zatím stále skrývali v temnotách. 

Když jsem se konečně do spisu dostal, zjistil jsem, že došlo k výslechům celé  řady vedlejších svědků, kteří nakonec nic užitečného  nevěděli. Z „velkých hlav“ byl výslechu podroben pouze notář, který je samozřejmě přesvědčen o své nevině. Ale aspoň se podařilo ztotožnit „Frantu“ jako  kpt. JUDr. F.H. Snažil jsem se přesvědčit vyšetřovatele, že je na místě poučit ho o výhodách spolupracujícího obviněného, a pak s ním jednat nevlídně. Dostalo se mi pak opakovaně poučení, že „Franta“ dlouho slouží a dobře slouží, takže drsné zacházení si nezaslouží. Nedosáhl jsem svého, zato 17.července 2023 jsem obdržel usnesení o odložení případu. Podal jsem proti němu stížnost. Překvapil mě pak „dozorák“, který stížnost o odložení zrušil a vydal příkazy k doplnění dokazování. 

„Velké hlavy“ konečně přišly na řadu.  Vinu samozřejmě popírají, i když právníci aspoň přiznávají, že znají recidivistu R.Š. a plnili jeho zakázku, která ovšem zněla zcela nevinně, a proto se ani nezákonného jednání dopustit nemohli. „Franta“ ale popřel jakýkoli styk s R.Š. Vůbec nechápe, jak ho mohl při rekognici poznat na fotografii, když si nepamatuje, že by někdy takového člověka někde potkal.

Dne 27. srpna 2024 jsem obdržel další usnesení o odložení případu, na které jsem odpověděl blanketní stížností. Do spisu jsem naposledy nahlížel 5. září 2024 a již 9. září jsem stížnost odůvodnil. Nastalo napjaté očekávání. Dočkal jsem se: usnesením z 24.října dozorový státní zástupce stížnost odmítl, protože není důvodná. Stížnost proti jeho usnesení není přípustná. 

Vrátili jsme se tedy do stavu před podáním trestního oznámení a nepotrestaní pachatelé mají dále naději, že je kvůli zločinu na bratrech L. nebude nikdo obtěžovat. Celá práce, kterou vyšetřovatel a jeho operativci odvedli, přišla nazmar. Myslím ale, že je to nemrzí. 

Je mi zejména líto, že se opět nepodařilo ustanovit ozbrojence, kteří se dopustili omezování osobní svobody poškozených a spáchali na nich násilí. Nevím, zda je skutečně mohl odhalit policista F.H. Nevím totiž, zda lhal recidivista R.Š., když mu nasazoval psí hlavu, či zda policista lží zachraňoval svou dobrou pověst a kariéru. Kdyby se věc dostala před soud, jejich konfrontace by byla přímo napínavá. K soudu to ale nedojde. 

Poškozené jistě ještě více trápí beztrestnost pro notáře, jenž ověřením jejich podpisů spustil proud obrovských škod na jejich majetku. 

Nepouštím se do úvah o způsobu vyhodnocení výpovědí „velkých hlav“, recidivisty R.Š. a samotných poškozených. K tomu je příslušný dozorový státní zástupce, jehož rozhodnutí za daného stavu věcí nepřezkoumá soud. „Vyšetřování skončilo, zapomeňte“. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MINISTR A PLATY SOUDCŮ

Během více než dvacetiletého působení v roli justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty) jsem počínaje skvělým Pavlem Němcem vedl osobní pracovní jednání  se všemi ministry spravedlnosti včetně dnešního šéfa resortu Pavla Blažka, s výjimkou Karla Čermáka a Taťany Malé, které jsem pro krátkost jejich setrvání ve funkci nestihl, a Marie Benešové, s kterou jsem se setkat nechtěl. S třemi jsem navázal soukromé vztahy, které trvají dodnes.

Ministr Blažek se časem začal chovat ke mně, resp. ke spolku Chamurappi, jako osobní nepřítel. Důvod změny chování neznám.  Přesto občas pociťuji nutnost veřejně jej podpořit, protože jeho záměry se velmi silně shodují s mými představami.

V těchto dnech mě zaujalo jeho vystupování ve věci  rozhodování Ústavního soudu o platech soudců. Vyjádřil se způsobem, který bych obecně od kteréhokoli ministra spravedlnosti dříve nečekal. Dosavadní verdikty Ústavního soudu o platech soudců jsou prý neústavní (viz Česká justice 24.10.2024). „Soudci si podle ministra vydobyli privilegium, kdy jsou jedinou skupinou pracovníků státu, která si vždy může vysoudit výši svých platů, navíc podstatně odlišných od ostatních“ píše Česká justice.

S ministrovým názorem souhlasím. A je to ještě horší: privilegií je daleko více. Například soudci mají  nadřazené postavení proti účastníkům trestního řízení: zatímco účastník trestního řízení, který propásl procesní lhůtu, ztrácí svá práva, procesní lhůty pro soudce jsou nevymahatelné. Většina soudců, které jsem během dlouhé praxe poznal,  jsou slušní lidé a skvělí profesionálové, kteří by si plně zasloužili oslovování „Ctihodnosti“. V soudcovském sboru se ale najdou také „černé ovce“, které za své vysoké platy odvádějí mizernou práci a zneužívajíce nadřazenosti nad účastníky trestního řízení poškozují je mimo jiné nedodržováním procesních lhůt. Za vadné výsledky jejich práce platí stát odškodné jejich obětem řádově v desítkách milionů Kč ročně. Pokusy o vynucování jejich osobní odpovědnosti za poškozování účastníků řízení jsou téměř vždy beznadějné. Dohled nad dodržováním profesní morálky probíhá převážně samoobslužným způsobem: o podání kárné žaloby na hřešící  soudce rozhodují jako kární žalobci předsedové soudů, tedy zase soudci.  Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem nad všemi soudci, ale obecně se ministři bojí využívat své pravomoci, aby je soudcovská lobby za hlučné pomoci novinářů nenapadla pro zásah do soudcovské nezávislosti.

Výsledky tohoto stavu se mimo jiné projevují ve vyvolávání neúnosné délky procesů. Shodou okolností jsem kdysi podporoval ministra Pavla Blažka proti mediálním útokům, když se odvážil nejmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného. Tento soudce se později „vyznamenal“ tím, že nechal odsouzené čekat na písemné vyhotovení rozsudku 16 měsíců. Obžalovaní se po jeho obdržení odvolali. Odvolací soud jim vyhověl a nařídil projednání věci v jiném složení senátu, čili odebral případ Aleši Novotnému. Za těchto okolností se musí řízení opakovat od začátku. Obžalovaní si tedy budou užívat potěšení z navštěvování soudu možná i několik dalších let, i když od r.2015 se již nabažili dostatečně. Kvůli protahování vyhotovení rozsudku jsem na pana soudce podal opakovaně podnět ke kárnému řízení jak předsedovi soudu, tak ministrovi spravedlnosti. Bylo to marné: z počátku místopředseda soudu Aleš Flídr, později předseda soudu Milan Čečotka opakovaně povolili soudci překročení procesní lhůty a zajistili mu tak beztrestnost. Podnět ministrovi ke kárnému řízení s předsedou soudu, který umožnil soudci protahování řízení, vyšuměl  do ztracena. 

Ještě nápadnější příklad zneužívání nadřazenosti soudců se mi dostal do rukou včera. Jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR – senátu předsedy Františka Púryho o odmítnutí „jednou ranou“ tří dovolání v kauze, jejíž podstatnou část jsem „vyseděl“ v soudní síni. Dovolatelé předložili svá podání 1.3. 2023. Soud o nich rozhodl v neveřejném zasedání usnesením z 31.7.2024. Dovolatelé je obdrželi 24.10.2024. V závěru usnesení se uvádí, že soud dovolání odmítl jako „jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení“. 

Subjektivně na mne usnesení senátu předsedy senátu Františka Púryho působí dojmem, že pojednává o jiném soudním řízení, než o tom, které jsem sledoval při hlavním líčení v soudní síni. Z údaje, že soud nezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, vyplývá, že si soudci s případem moc práce nedali. Podle mého laického úsudku rozhodnutí nalézacího soudu zatěžují nezákonnosti v míře vyšší než obvyklé (zde) a odvolací soud je neodhalil a rozsudky chybně „posvětil“.  Ostatně sotva mohl jednat jinak, když předsedkyně senátu Martina Kouřilová měla zjevně mezery ve znalosti spisu (zde), což jsem v dané době zmínil v několika článcích. 

Mé laické výhrady k vadám řízení u obecných soudů nemají praktický význam. Není třeba se nad nimi zamýšlet. Ale vzhledem k tomu, že senát předsedy Františka Púryho fakticky přiznal, že při vyhodnocování dovolání nešel do hloubky, pozastavuji se nad nehoráznou dobou vyřízení. Stejně tak čas, spotřebovaný na vypracování pouze 15stránkového písemného vyhotovení usnesení považuji za nepřiměřený. Dovolatelé se asi s odmítnutím dovolání nesmíří. Ale díky loudavosti senátu Františka Púryho byli od 1.3.2023 do 24.10.2024 odsouzeni k trpnému čekání, což je nepříjemný stav v prožívání života. 

Předpokládám, že zmíněné soudce pohoršuje brojení ministra Pavla Blažka proti rozhodování Ústavního soudu ve věci soudcovských platů stejně jako jejich kolegy. Určitě vůbec nepochybují o tom, že soudcovské skvělé platy jsou obecně podloženy přiměřeným rozsahem a kvalitou odvedené práce a zasluhují další zvyšování. Sotva se ztotožní s názorem, že by se měli solidarizovat s občany, strádajícími pod dopady inflace a energetické krize, takže dočasné zmrazení valorizace platů by měli přijmout jako samozřejmost.

Doufám, že myšlenkový vývoj ministra Pavla Blažka se v utkání s Ústavním soudem bude vyvíjet dál. Uvítal bych, kdyby dozrál k názoru, že musí více a účinněji využívat svou pravomoc kárného žalobce, neskrývat se za ministerské úředníky a nevyklízet pole předsedům soudů v postavení kárných žalobců, kteří ve jménu soudcovské nezávislosti většinou zaštiťují své hříšné podřízené ke škodě jejich obětí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEKONČÍCÍ BÁJENÍ O „ÚNOSU BEZ ÚNOSCŮ“

Na Parlamentních listech dnes vyšel další rozhovor s Pavlem Buráněm o jeho údajném únosu. Stále  se nevzdává své pravdy o „únosu bez únosců“ a o pochybnosti postupu zejména olomoucké justice při projednávání jeho trestního oznámení na manžele Novotné. Zřejmě dobře za články platí, takže na Parlamentních listech jen v tomto roce vyšlo třináct článků v podstatě stejného obsahu. V posledních dnech vyšly krátce po  sobě dva další. 

Protože jsem od r. 2017 monitoroval toto trestní řízení soudní a bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení, články považuji za matoucí, zkreslující skutečnost. S výjimkou předposledního jsem na ně reagoval svými texty. Ale vyvracení lží, polopravd, demagogie a důkazů o neznalosti trestního práva autory mě již nudí. 

Domnívám se, že zejména ty dva poslední jsou určeny k zmatení myšlení soudců v občanskoprávním řízení, v němž se poškozený Jaroslav Novotný domáhá zaplacení pohledávky v řádu stamilionů za nedoplacení kupní ceny za zakoupení Pavlem Buráněm jeho poloviny jejich dříve společné firmy. Vyvoláním trestního stíhání Novotných znemožnil Pavel Buráň vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení od r. 2017 až do konce r.2022. Nabízí se podezření, že „únos“ zinscenoval, aby se zbavil nepohodlného věřitele. 

Za podstatnou považuji zejména skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný nemluví o únoscích a ani je nikdo jiný neviděl. Pavel Buráň se nezmiňuje o druhém  v pořadí rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu, v němž senát Radomíra Koudely sice odsoudil manžele Novotné k vysokým trestům, ale současně pravomocně-tedy se souhlasem státního zástupce – zprostil obžaloby „únosce“, takže navodil důkazní situaci „únos bez únosců“. Rozsudek samozřejmě v odvolacím řízení nemohl obstát. Odvolací soud ale nemohl zkoumat zproštění „únosců“, protože bylo pravomocné hned na 1.stupni. 

Pavlem Buráněm napadaný zprošťující rozsudek senátu Radomíra Koudely přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, který potvrdil správnost jeho výrokové věty. A námitky proti postupu Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal a akceptoval nejvyšší státní zástupce a posléze i Ústavní soud. Přít se o nezvratnost pravomocného zproštění nemá smysl. 

Nezpochybnitelná je i skutečnost, že Pavel Buráň se stal jediným vlastníkem kdysi společné firmy, ale Jaroslav Novotný předložil občanskoprávnímu soudu doklady, jimiž prokazuje, že jeho bývalý společník nedoplatil kupní cenu, kterou při uplatnění předkupního práva sám nabídl. 

Vše ostatní jsou podružnosti, o nichž si čtenáři Parlamentních listů nemohou udělat objektivní závěr, protože nechodili pět let k hlavnímu líčení a nemají k disposici spis z přípravného řízení. Pochybuji, že autoři článků znají spis tak dobře, že mohou trvat na správnosti tvrzení Pavla Buráně. Nevšiml jsem si, že by se někdo z nich Pavla Buráně zeptal, kdo tedy ho vlastně unesl, když velitele „únosců“ ani policie neustanovila a proto  neobvinila, a ty, které soudu předestřela, soud pravomocně zprostil obžaloby, i když se usilovně snažil jejich obhajobu vyvrátit.

Z drobností, jichž jsem si v posledním článku všiml, stojí za zmínku skutečnost, že Pavel Buráň upozorňuje na kriminální minulost Jaroslava Novotného, k jeho nelibosti dávno zastřenou výmazem z trestního rejstříku. Ve skutečnosti se jedná o bezvýznamné trestní stíhání předlistopadovými orgány. Ve dvou případech ze tří by dnes jeho skutky  ani nebyly trestnými činy a zbytek je bezvýznamný přestupek proti občanskému soužití. Za pozornost stojí skromnost, s jakou Pavel Buráň mluví o svém vlastním trestním stíhání: z jeho zmínky se čtenář nedoví, že jej NCOZ obvinila z podvodu se škodou 140 mil. Kč a z maření  spravedlnosti uplácením svědka. To jsem se dověděl z regionálního tisku. Nečetl jsem zatím, že by trestní stíhání bylo zastaveno a ani Pavel Buráň to neuvádí. Stav tohoto řízení neznám. 

Mediální agitace ve prospěch Pavla Buráně má ještě jednu stránku: pokud novináři opakovaně uveřejňují tvrzení, jejichž pravdivost nemohou prokázat, porušují etický kodex a dokonce by se mohli stát předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. 

Připouštím, že Pavel Buráň vypráví o svém „únosu bez únosců“ tak sugestivně, že může ledaskoho zmást. Ale nesmysly v jeho tvrzeních by při kritickém pohledu neměly uniknout pozorností. Pokud ve mně jeho sugestivní vyprávění nevyvolává pochybnosti o nevině Novotných, je to i proto, že policii se nepodařilo prokázat, že by Jaroslav Novotný byl ve styku (ať přímém nebo nepřímém) s „únosci“ ať již před činem nebo po něm. K provedení „únosu“ by musel mít přiměřené zázemí, ale policie na nic takového nenarazila. Naopak z údajů ve spisu je zřejmé, že v době vyšetřování navazoval styk se zlínskou policií představitel civilní bezpečností služby, jejíž služby používá Pavel Buráň. 

Vracím se ke zmíněným článkům, i když to po mně nikdo nepožaduje. Činím tak zejména proto, že zpochybňují i mou práci a v počáteční fázi mediální kampaně se mi dostalo i urážek (nikoli ze strany redaktorů Parlamentních listů). Od začátku soudního řízení jsem proces provázel veřejnými komentáři a jsem si jist,  že můj úsudek byl správný. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PROMĚNY JUSTICE V ČASE

Zdá se to být neuvěřitelné, ale je to tak: ještě v r. 2024 dozníval soudními rozsudky hon na domnělé pachatele „solárních podvodů“, spáchaných v r. 2010. Četba rozsudků jako zpětný pohled na původní vlnu rozhodnutí trestních i správních soudů je rozhodně zajímavá: zřejmě došlo k posunu v právních názorech ve prospěch  zdravého selského rozumu. 

Aby bylo jasné, o čem vlastně píši, musíme se vrátit do minulosti. V době působení vlády Petra Nečase (ministra financí Miroslava Kalouska a ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby) se v souladu se záměry Evropské unie naplno  rozběhla výstavba fotovoltaických elektráren. Zájem investorů pustit se do nového oboru podnikání měly povzbudit výhodné výkupní ceny za vyrobenou elektřinu. V listopadu r.2010 ale vyšla cenová vyhláška, kterou se výkupní ceny podstatně snižovaly pro elektrárny, které získají licenci až po 31. prosinci 2010. Mezi investory vypukla panika. Nastal závod s časem, neboť drastické snížení příjmů by vyvolalo potíže při splácení úvěrů a možná by některé firmy přivedlo ke krachu. Kdekdo se snažil získat licenci za každou cenu včas. Po takto vyvolaných zmatcích následovala pak vlna trestních řízení proti „solárním baronům“ a správních procesů, směřujících k odebrání licencí. 

Příliš se nemluví o tom, že listopadové  „zatažení za brzdu“ mělo nežádoucí vedlejší účinky pro stát: daňové výnosy z příjmů fotovoltaických elektráren se snížily tak, že výsledná bilance zásahu pro stát byla  záporná. Tím celá záležitost nabývá povahu trapasu: kdyby nebylo paniky kvůli snížení cen, kdyby licenční řízení probíhalo v klidu,  nebylo by ani následných soudních řízení. Ke všemu vyvoláním nepříjemností stát nakonec nic nezískal. A kvůli takto zfušovanému zásahu do financování obnovitelných zdrojů šly pak do vězení desítky jinak řádných občanů. 

Ve státě, trpícím přetrvávajícím sklonem k byrokratizaci všeho možného, pro provozování solární elektrárny bylo nezbytné získat licenci Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). V jiných státech to nebylo nutné a dnes i u nás lze uvést elektrárnu do provozu bez licence. Žadatel o licenci musel žádost doplnit různými přílohami. Především musel prokázat, že má právní titul k užívání elektrárny a její provoz je bezpečný. Licenci ale ERÚ vydal až na základě prohlídky zařízení na místě komisí jeho pracovníků. Přesné termíny prohlídek určoval ERÚ podle svých kapacitních možností, takže je žadatel předem neznal. Musel si proto přílohy připravit s přiměřeným časovým předstihem. ERÚ měl právo vyzvat žadatele k doplnění přílohy, popřípadě jej za vady pokutovat. Důležitou přílohou byly revizní zprávy, vypracované oprávněným revizním technikem, jimiž se primárně prokazovala bezpečnost provozu zařízení. ERÚ ani investoři  nebyli oprávnění kontrolovat jejich správnost. 

Základním důvodem různých nesrovnalostí byla neúplnost a  nepřesnost podzákonných předpisů a pravidel licenčního řízení, vydaných ERÚ. Znalosti investorů o nich byly děravé a stejně tak na tom byli příslušníci orgánů činných v trestním řízení. Státní zástupci a soudci zejména nepochopili, že rozhodující pro vydání licence je posouzení na místě stavu elektrárny komisí ERÚ, zatímco přílohy jsou jen přílohy. Kritická byla úloha revizních zpráv. Dodnes neexistuje právní předpis, který by upravoval způsob a náležitosti  jejich zhotovení. Až v r. 2013 Nejvyšší správní soud rozhodl, že revizní zpráva je dokladem o dokončenosti a bezpečnosti elektrárny a při provádění revize musí být fotovoltaické panely napojeny na nízkonapěťovou rozvodnou síť. Revizní technici nemohli předjímat pozdější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a mnozí se omezili na prověření bezpečnosti nízkonapěťové sítě. Na připojení panelů nečekali, protože ty mají vlastní záruky bezpečnosti. Nezpůsobili žádnou škodu: elektrárny jsou v provozu řadu let a zatím nedošlo k žádné nehodě, způsobené vadou sítě. V předložení revizní zprávy, která neodpovídala pozdějším pravidlům, stanoveným soudy, spatřovaly orgány činné v trestním řízení podvod, a soudy jejich předkladatele odměňovaly nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Že komise ERÚ uznala elektrárnu za dokončenou, bezpečnou a způsobilou pro získání licence, takže investor získal licenci právem, přestože revizní zpráva nevyhovovala pozdějším nárokům ? Státní zástupce a soudy to nezajímalo. Samozřejmě se neostýchali použít  retroaktivního právního postupu. Úkol zněl: trestat, tedy se trestalo.  Potíže působilo i prokazování vlastnického vztahu k elektrárně. Ve chvíli, kdy investor připravoval příslušný dokument, mohly ještě být na zařízení drobné nedodělky. S vědomím, že rychle probíhají dokončovací práce, investor do soupisu částí zahrnul i ty, které čekaly na dokončení. Pro orgány činné v trestním řízení to byl důkaz, že investor chtěl s pomocí nepravdivého dokumentu oklamat Energetický regulační úřad a získat licenci neprávem. Odpovědné pracovníky odměňovaly vysokými nepodmíněnými tresty. Že za dva dny po zjištění rozporu mezi obsahem dokumentu a skutečností již odborní pracovníci distribuční společnosti připojili elektrárnu  na síť, do které z ní pak tekl proud, a že za dalších pár dnů investor získal licenci právem, neboť komise ERÚ konstatovala na místě úplnou dokončenost elektrárny, čímž došlo k setření malých rozdílů mezi stavem v době přípravy a obsahem dokumentu ? Státní zástupce a soudce to nezajímalo. Chtělo se trestat, tož se trestalo. V obou výše uvedených případech orgány činné v trestním řízení nadřadily obsah příloh k žádosti o licenci nad zjištění skutečnosti oprávněnými pracovníky ERÚ na místě. Šly tedy proti pravidlům licenčního řízení. 

V současnosti soudy posuzují stejné skutky jinak než jejich předchůdci v rozsudcích z let 2015 a následujících. Uznávají, že vložení do licenčního spisu protokolu, popisujícího elektrárnu jako dokončenou, i když v době sepsání protokolu ještě k dokončení chyběly malé nedodělky, není důkazem o podvodných záměrech předkladatele. V okamžiku posouzení stavu elektrárny komisí ERÚ, na jehož základě byla vydána licence, došlo ke konvalidaci protokolu a k oprávněnému vydání licence. Nevznikla škoda. Jednání, jež nevedlo ke způsobení škody, není trestným činem. Revizního technika, jenž při své práci v r.2010 nemohl předjímat budoucí rozhodnutí správního soudu o pravidlech pořizování revizních zpráv, nelze považovat za podvodníka, neboť jednal v dobré víře ve správnost svého postupu. Jednání v dobré víře není trestným činem. 

Současné „smířlivé“ hodnocení skutků, za které dříve soudy ukládaly vysoké tresty, je dle mého soudu v souladu se zdravým selským rozumem. Předkladatelé částečně nepravdivých, s předstihem připravených protokolů o úplnosti zařízení elektráren, věděli, že ERÚ rozhodne o vydání licence na základě posouzení na místě skutečného stavu elektrárny, nikoli na základě jimi připravené písemnosti. Úmysl oklamat ERÚ jím proto ani nemohl připadnout na mysl. Revizní technici prováděli revize nízkonapěťových rozvodných sítí „podle dobových zvyklostí“, netušíce, že porušují pravidla, která vydá správní soud o několik let později. 

V každém případě v současnosti vedle sebe žijí manažeři investujících společností, odsouzení k vysokým trestům odnětí svobody za vložení do licenčního spisu protokolu o úplnosti zařízení elektrárny, jehož údaje nebyly úplně pravdivé, a vedle nich jiní, kteří byli zproštěni obžaloby za stejný skutek. Vedle sebe žijí bývalí revizní technici, kteří se vrátili z vězení, kam je poslaly soudy, protože provedli revizi nízkonapěťové rozvodné sítě, aniž by čekali na připojení fotovoltaických panelů, a jejich kolegové, kteří provedli revize stejným způsobem, ale nebyli odsouzeni, protože jednali v dobré víře. 

Odsouzení z procesů, vedených v epoše „honů na solární barony“, mohou právem mít pocit, že byli souzeni a odsouzeni nespravedlivě. Stát by měl přezkoumat oprávněnost jejich pochybností, a snažit se zjednat jim spravedlnost. Ministr spravedlnosti by se měl zamyslet nad cestou k nápravě. Měl by při tom přihlédnout i k trapnosti celého „honu na solární barony“, způsobené přehlédnutím ztráty daňových výnosů pro stát, která vznikla zásahem do financování solárních elektráren v listopadu r.2010.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.