MINISTR A PANSKÁ SVÉVOLE

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu.

Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská  svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“.

Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 mil.Kč, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat.

Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále  ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu ods. Michaely Schneidrové. Nekompetentní Radek Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Aleš Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na 8 let a 6 měsíců. Skutečně pak strávila 7 měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované, stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců neodpovědný Radek Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Aleš Novotný soudí klidně dál, zatímco Radek Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce.

Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným, napadeným kárnými podněty, přicházejícími z občanské společnosti.

S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům.

 V těchto dnech se Pavel Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Pavel Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu.

Ani jako kárný žalobce se Pavel Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brig. gen. Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry.

Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem  napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní  zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační  schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby.

Soudce Jiří Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Iveta Šperlichová soudila v podstatě správně.

Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Martina Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Jiřího Dufka, zčásti stojící na viditelných nepravdách.

Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Martiny Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi. Tím porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo, dané soudcovskou nezávislostí.

Petr Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Martiny Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil.

Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto dne 10. října 2021 ministryni Marii Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Martině Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu a místopředsedovi Petru Šukovi.  Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu 6 měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Pavla Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. 

V daném případě Pavel Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ ministerstvo neshledalo důvod“. 

Ministr Pavel Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz:

1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou.

2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když  se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože  zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje.

3/ Místopředseda soudu  smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon  jej nezmocňuje.

V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Pavla Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště.

Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra Pavla Blažka za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

VYHLÍDKY OBŽALOVANÉHO AB

Po sedmi letech trestního řízení „kauza Čapí hnízdo“ dospěla k obžalobě proti Andreji Babišovi a jeho „spolupachatelce“ Janě Nagyové (dř. Mayerové), podané u Městského soudu v Praze. Žalobce žádá pro obžalované podmíněné tresty, „vylepšené“ tresty peněžitými. Odpovídá to současné módě, ale soud není názorem žalobce vázán. Trestní sazba v rozpětí 5-10 let odnětí svobody stále hrozivě ční v pozadí všech úvah.  Případ napadl předsedovi senátu Janu Šottovi.

Andrej Babiš vinu rozhořčeně popírá. Poukazuje na politickou motivaci k vyvolání řízení. Je to přirozené. Nepoznal jsem dosud žádného obžalovaného, který by nehájil svou nevinu, když ne úplnou, tedy aspoň částečnou. Obecná úroveň předžalobního řízení ale nevylučuje možnost obžalování nevinného. Nahlédl jsem do řady případů, v nichž obžalovaní obhájili nevinu v nejhorším případě v odvolacím řízení. Všichni ale to štěstí neměli. Někteří se domohli zproštění až s použitím mimořádných opravných prostředků, často po dlouhé době a po překonání tíživých nepříjemností. Stále připomínám případ Michaely Schneidrové, odsouzené na návrh státního zástupce Radka Mezlíka senátem Aleše Novotného na 8 roků a 6 měsíců. Nešťastnice musela strávit ve vězení 7 měsíců, než ji nechal propustit na svobodu Nejvyšší soud ČR, aby pak v dalším řízení dosáhla úplného zproštění obžaloby. Obecně tedy nelze vyloučit, že rozhořčení pana obžalovaného je oprávněné. Bohužel ale nemilosrdný mlýn trestního řízení  jej již asi nepustí a proti obvinění se bude muset bránit před soudem. 

Dá se se ovšem předpokládat, že jeho obhájci podají žádost na předběžné projednání obžaloby s návrhem na její odmítnutí a zastavení trestního řízení. Nevlastním křišťálovou kouli, takže si netroufám odhadnout, jak by se soud k případné žádosti postavil. Ale zažil jsem soudce Jana Šotta v soudním řízení proti Vítu Bártovi, takže vyhovění by mě překvapilo. 

Proces, který pak proběhne, bude jistě patřit k nejvíce sledovaným. Zastávám názor, že i vrah má nárok na korektně vedené trestní řízení a spravedlivý soud. Mé znalosti obsahu obžaloby jsou nicotné, protože pocházejí pouze z veřejných zdrojů. Přesto soudím, že není nic, co by Andreje Babiše nároku zbavovalo, i kdyby se žalovaného skutku dopustil. O důvodnosti obžaloby ani obhajoby nemám tušení. 

Předpokladem korektně vedeného řízení je profesionalita a nestrannost zúčastněných orgánů od prověřování trestního oznámení až po soudní proces. Nebezpečné mohou být otevřené nebo i skryté tlaky ze strany veřejnosti, osobních nepřátel či státní moci. 

Riziko ohrožení férovosti procesu v případě kauzy „Čapí hnízdo“ je značné, a to nejen pro sílu zástupů odpůrců Andreje Babiše. Obavy budí již způsob jejího vzniku trestním oznámením, načasovaným se zřejmým záměrem ovlivnit výsledek parlamentních voleb. Z praktické zkušenosti vím, že trestní oznámení, podané oznamovatelem, který nebyl trestným činem sám poškozen, má jen malou naději na úspěch. Pokud oznamovatel v podání výslovně neuvede, že žádá o vyrozumění o způsobu vyřízení oznámení, může se stát, že se nikdy nedoví, zda jeho text vůbec někdo četl. V tomto případě jde o oznámení starého skutku oznamovatelem, který neměl nárok na postavení poškozeného, ale ujalo se pravděpodobně pouze proto, aby poškodilo Andreje Babiše. 

Další zvláštností je mimořádně dlouhá předžalobní část řízení. Z uveřejněných výsledků dohledových prověrek Vrchního  státního zastupitelství v Praze vyplývá, že státní zástupce Jaroslav Šaroch by nemohl přísahat na pravdivost tvrzení, že jedinou příčinou průtahů byla opakovaná nutnost jednat s Poslaneckou sněmovnou o vydání poslance Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Někomu asi vyhovovalo, že mocný obžalovaný dlouhodobě žije pod tlakem vědomí, že někde ve vzdálené budoucnosti na něj možná čeká soud s nejistým výsledkem. Proto se příliš nespěchalo. Ostatně nespokojené dohledové vrchní státní zastupitelství mělo právo případ odebrat Jaroslavu Šarochovi, popř. Městskému státnímu zastupitelství v Praze, či převzít věc do své pravomoci. V rozporu s opakovanou nespokojeností pouze pasivně přihlíželo. 

Kouzlem nechtěného je souběh vývoje rozhodování  státního zástupce Jaroslava Šarocha a změn politické situace. Jeho první rozhodnutí padlo v době, kdy Andrej Babiš byl předsedou vlády. Tehdy zastavil trestní stíhání všech jedenácti obviněných včetně statutárních představitelů společnosti Imoba. Rozhodnutí o podání obžaloby přišlo až po volbách, jejichž výsledek poslal hnutí ANO do opozice. Ke změně důkazní situace, jež údajně přiměla Jaroslava Šarocha k podání obžaloby, mělo ovšem podle médií dojít dlouho před volbami. 

Zvláštní je i náhoda, která případ přihrála soudci Janu Šottovi. V r. 2012 jsem sledoval jím vedený proces proti Vítu Bártovi, představiteli strany Věci veřejné, probíhající téměř on-line a za ustavičného neklidu v soudní síni. Jeho tehdejší počínání se nekryje s mou představou nestranného, profesně zdatného a vůči vnějším tlakům odolného soudce. Nevím o jiném soudci, který by svůj vlastní zprošťující rozsudek napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Proces jako celek byl skandální.  Od té doby ovšem uplynulo 10 let a o dalším vývoji pana soudce nic nevím. 

V našich poměrech nezbývá než připustit možnost ojedinělého selhání justice, jež vyústí v odsouzení nevinného. Všeobecně před takovým nebezpečím nic nechrání ani Andreje Babiše. Neutěšený stav je výsledkem dlouhodobého nezájmu politického vedení státu jako celku (bez ohledu na střídání politických stran u moci) o „zdravotní stav“ trestního řízení. Zastoupení odsouzených v populaci je ve srovnání se sousedními státy ostudné, přičemž s pravděpodobností blízkou jistotě musíme počítat s možností, že je mezi nimi několik zcela nevinných jedinců. Ale nejde o významnou skupinu voličů, proto se úrovni trestního řízení nevěnuje přiměřená pozornost. 

Také hnutí ANO se chovalo k justici stejně povrchně a bez zájmu jako jeho předchůdci a nepochybně i následníci. Do prvních vítězných voleb šlo se zajímavým volebním programem, jehož naplnění by justici posunulo na vyšší úroveň. Ale Andrej Babiš nepodržel jeho spoluautorku Helenu Válkovou, když jako ministryně „zakopla“ a vynuceně resignovala. Pak už si na program nikdo nevzpomněl. Její nástupce Robert Pelikán byl nesporně velmi zdatný, ale měl jiné priority. A takto šel vývoj po šikmé ploše dál až na úroveň „udržovacího“ řízení resortu spravedlnosti Marií Benešovou. 

Prožitek obžalovaného v trestním řízení soudním je velmi nepříjemný. Nebude příjemný ani Andreji Babišovi. Všecko zlé může ale být k něčemu dobré. Doufejme, že prožité nepříjemnosti přivedou Andreje Babiše k poznání, že je nutná náprava některých nešvarů naší justice, a že pak napře pozornost a energii žádoucím směrem.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

IMPEACHMENT JAKO PREVENCE

Křiklouni z Milionu chvilek demonstrují před Hradem a dožadují se odstoupení prezidenta republiky, který zneužil svou pravomoc ve prospěch blízké osoby. Sdílím jejich přání, ale nedávám jim naději: samolibý pseudomonarcha se úřadu nevzdá, protože kromě svého postavení by poslal do propadliště podivnou smečku, která jej obklopuje.

Trapní politikáři, v době prezidentovy nemoci snící o jeho svržení  a nástupu jednoho z nich na jeho místo, tentokrát jen neškodně žvaní.

Dříve jsem vysoce oceňoval intelekt Miloše Zemana a jeho politický talent. Jeho nástupnictví po Václavu Klausovi jsem považoval za akt historické spravedlnosti. Nemyslím, že historici jej budou hodnotit negativně. Ale v současnosti se zdá, že u něj došlo k úpadku osobnosti, jehož projevy mohou škodit státu. V článku Čas na impeachment jsem vyjádřil názor, že přišel čas na odvolání z funkce Miloše Zemana, protože zneužil významnou pravomoc udělovat milost. Myslím si to bez ohledu na skutečnost, že jsem jej kdysi volil (a při zpětném pohledu se za volbu nestydím).

Nevěděl jsem, že Miloš Zeman v souvislosti s udělením milosti porušil pravidla, jež sám stanovil. Když nastoupil, zřekl se práva udělovat milost a vrátil ministerstvu spravedlnosti pravomoc přezkoumávat žádosti o milost a případně je přímo zamítat.

Když jsem podal žádost o milost ve prospěch ods. Michaely Schneidrové, na doporučení ministra Roberta Pelikána jsem ji zaslal přímo na Hrad. Ale odtamtud se okamžitě vrátila na ministerstvo a ředitel právního odboru Václav Pelikán mi poskytl  patřičné poučení o nepřípustnosti mého postupu. Prezident dosud jím zavedená pravidla vyhodnocování žádostí o milost nezměnil.  Avšak Miloš Balák nemusel svou žádost o milost podat prostřednictvím ministerstva spravedlnosti, jehož úředníci by ji „předžvýkali“, ale podal ji přímo a ministerstvo nemělo šanci dovědět  se o obcházení jeho pravomoci. Prezidentovi lidé pozvali pak na Hrad ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jemuž suše sdělili, že se bez jeho pravomoci obešli. 

Tvůrčí nadšení Miloše Zemana se ale tímto dováděním nevyčerpalo. Celkem správně usoudil, že v době, kdy nám hrozí ukončení dodávek ruského plynu, je žádoucí sblížení s Katarem. Aniž by se domluvil s vládou, která je odpovědná za zahraniční politiku státu, rozhodl se pozvat do České republiky katarského emíra. A pozvání mu poslal po kancléři Vratislavu Mynářovi. Ani jej nenapadlo, že by vláda nemusela s jeho iniciativou souhlasit, či že by se emír mohl urazit, že místo vládou zmocněného velvyslance mu pozvání nese trestně stíhaný druhořadý úředník. 

Otcové vlasti by se měli probudit a měli by dalšímu nepředvídatelnému skotačení Miloše Zemana předejít. Doufejme, že nebudou čekat s jeho odvoláním tak dlouho, až nás zatáhne do války s Burkinou Faso.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ČAS NA IMPEACHMENT

Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování  viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia.

Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj.

Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem  k osobám blízkým.

Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné  pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně  snížil,  ale otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil.

Když Miloš Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti, vedený prof. Helenou Válkovou.  Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Jiřím Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Miloš Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě.

V r. 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro  přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Miloš Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne. Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k disposici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků, okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Michaela Schneidrová musela strávit sedm měsíců  ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“  na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci r. 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek.

Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Miloš Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, např. změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, např. v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího  a místopředsedkyně Ústavního soudu.

 Za podstatné  považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně  blízkým jeho úřadu, popř. jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby. 

Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

POHORŠENÍ VZBUZUJÍCÍ ANDREJ BABIŠ

Čekal jsem napjatě, jak  kunktátor Jaroslav Šaroch naloží s obviněním Andreje Babiše teď, kdy již není předsedou vlády, když kdysi dávno jeho trestní stíhání zastavil. Nejistota skončila: 21. března 2022 se národ dověděl, že Andrej Babiš čelí obžalobě, podané k Městskému soudu v Praze, kde napadla senátu předsedy Jana Šotta. K tomuto bodu se státní zastupitelství propracovalo po sedmi letech trestního řízení. Průtahy řízení jsou trestem samy o sobě.

Na událost pružně reagovala Česká televize krátkým pojednáním v pořadu Události, komentáře. O věci samé se diváci mnoho nedověděli, protože u tohoto případu kupodivu nedošlo k velkým únikům informací z přípravného řízení a obžaloba se dosud na veřejnost nedostala. Osvědčená „speciální mluvčí hnutí ANO“ profesorka trestního práva Helena Válková usvědčila státní zastupitelství ze šlendriánu upozorněním, že vymezení skutku v žádosti o vydání Andreje Babiše ke stíhání neodpovídalo skutečnému právnímu stavu řízení. Pozoruhodné bylo vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky, který projevil mravní pohoršení a Andreje Babiše znectil kvůli jeho vystoupení ve Sněmovně při projednávání žádosti o jeho vydání. Podle  jeho názoru Andrej Babiš neměl dlouze napadat obvinění jako nástroj, určený k jeho vypuzení z politiky, ale pokorně se podrobit nezávislému soudu  a nejlépe  se vzdát mandátu a funkce předsedy ANO. Srovnal jej v jeho neprospěch s poslancem Bohuslavem Svobodou, který bez dlouhých řečí požádal o vydání. Jeho vystoupení nepřímo potvrzuje, že trestní stíhání Andreje Babiše má napravit to, co jeho protivníci nedokáží politickými prostředky: má být touto cestou vypuzen z politického života státu.

Prof. Helena Válková horlení Mariána Jurečky objektivizovala upozorněním na to, že Bohuslav Svoboda se domáhal vydání, protože ví s jistotou, že na něj čeká zprošťující rozsudek v ukončeném řízení, jehož se nemůže dočkat, kdežto Andrej  Babiš má před sebou martyrium trestního řízení soudního s nejistým výsledkem. 

Vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky považuji  za typickou ukázku myšlení politických pseudoelit, jehož základním stavebním kamenem jsou různá klišé, neodpovídající  skutečnému stavu věci. V tomto případě jde o klišé o důvěryhodnosti nezávislých soudů. Politiky nezajímá, jaká je skutečnost: považuje se za patřičné takto se vyjadřovat, aniž by se vědělo, o čem se  mluví. 

Souhlasím s tím, že průběh většiny trestních řízení soudních je v souladu se zákonem a soudy vydávají spravedlivé rozsudky. Ale někdy  dochází k výchylkám, jež se dokonce dají předjímat již na základě znalosti dřívějších výkonů předsedy senátu. Jsou přece známy případy zřejmě nespravedlivých rozsudků, které se podařilo napravit až po letech usilování. Jako příklad připomínám trestní stíhání bývalé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které senát Aleše Novotného odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, ale obě nakonec dosáhly zprošťujícího rozsudku, přičemž Michaela Schneidrová musela nejdříve strávit sedm měsíců ve vězení. Bohužel se stává, že ve vězení skončí nevinný  člověk a ne  vždy se zdaří pokusy o nápravu. Je to ošklivá skvrna na štítě státu, jenž se sebevědomě prohlašuje  za právní. Tato skutečnost politické pseudoelity nijak neznepokojuje, protože pár desítek tisíc odsouzených není významná voličská skupina. 

Případ Aleny Vitáskové nastavuje zrcadlo názorům, že obžalovaní mají opustit svá místa. Vybudovat si kariéru není snadné. Vzdát se jí kvůli nesmyslnému obvinění by bylo pošetilé. Pro Alenu Vitáskovou byl výkon náročné funkce v době, kdy se musela dostavovat k hlavnímu líčení, nesmírně namáhavý. Ale pokud by v době trestního stíhání resignovala na funkci, znehodnotila by výsledky své práce  za několik let. Přibližně totéž se týká Andreje Babiše. Ostatně jeho domnělý skutek je velmi starý a nemá nic společného s jeho veřejnou činností.

Dne 9.března 2022 jsem vydal článek Meze soudcovské nezávislosti, v němž jsem se zamýšlel nad zdánlivým rozporem mezi soudcovskou nezávislostí a povinností respektovat právní názory odvolacího soudu. Shodou náhod jsem se v něm m.j. zabýval jednáním soudce Jana Šotta, jenž bude soudit Andreje Babiše. Nevylučuji, že pan soudce během let dozrál. Ale v procesu s bývalým ministrem dopravy Vítem Bártou byl přímo posedlý úmyslem jej odsoudit. Rozsudek zatížil právními vadami. Jeho zrušení odvolacím soudem jej popudilo, ale s reptáním se mu podřídil. Proslavil se pak podáním neúspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti vlastnímu prvostupňovému rozsudku. Takový nápad neuplatnil patrně nikdo jiný před ním ani po něm. 

Jsou to náhody! Podnikatelský klan Zemků, Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou soudil Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání drakonických trestů, Andreje Babiše a Janu Nagyovou (dř. Meyerovou) bude soudit Jan Šott, jenž v kauze Víta Bárty předvedl unikátní výkon.

 

Ale nezbývá než věřit v nezávislost, nestrannost a objektivitu soudu. Projednání věci ve veřejném procesu před očima celého národa je nejlepším možným způsobem jejího uzavření. „Zametení pod koberec“ by zanechalo nepříjemná podezření.

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

MEZE SOUDCOVSKÉ NEZÁVISLOSTI

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti  proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné.

Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V  případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců.

Nastávají ale situace, v kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo.

Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné  a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní.

Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka  on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obž. Víta Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství.

Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od r.2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi z.s. jsou stále stopy  mého působení, na webu navíc anonymizované  kopie důležitých rozhodnutí.

Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce  Radomír Koudela zřejmě ve  vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do  posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na 7 a 4 roky.

U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí 4 roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest 3 roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“.

Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci dne 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval  článkem „Kdo se má bát božích mlýnů“ ze 14. ledna 2022.

Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Radomíru Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž resignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila  Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu.

Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval  článkem „Kdo se nemusí bát božích mlýnů ?“ z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo.

Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal.

Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Radomír Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. 

Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového  soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. 

Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října r. 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. 

Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu s žalobcem  obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. 

Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

VLÁDNUTÍ ZA KOUŘOVOU CLONOU

Díky coronavirové pandemii média soustřeďovala pozornost veřejnosti k jejímu průběhu,   k opatřením proti ní a k přešlapům vlády. Václav Klaus se svým institutem a mnozí jiní ovšem právem upozorňovali, že za kouřovou clonou zpráv o pandemii a souvisejících záležitostech se Babišova vláda může dopouštět potlačování občanských svobod. Také se mluvilo o tom, že pandemie je podhoubím pro obrovské kšefty a jen tiše se šeptalo o tom, že při nich možná dochází k okrádání státu, jehož „vývar“ mizí v kapsách bohaté chátry.

Ústup pandemie se odrazil v řídnutí kouře, takže nová vládní koalice by dobrodiní kouřové clony nemohla využívat. Ale vypukla válka na Ukrajině…

Je hrůzným paradoxem našich dnů, že druhým v pořadí po Adolfu Hitlerovi v pustošení území Ukrajiny je válečný zločinec Vladimír Putin, jehož chování je odpudivější než Hitlerovo, protože nechává prolévat krev blízkého národa. 

Válku na Ukrajině provází mediální smršť. Česká televize nenechává diváky vydechnout: například včera po dvou vystoupeních  Volodymyra Zelenského naservírovala projev zločince Putina, který předčasně uťala živým přenosem z tiskové konference vlády. V situaci, v které byly zbytečně umlčeny některé proruské (ať již skutečně nebo jen domněle) weby  si za vstřícnost k zločinci vysloužila kritiku. Putinovi ale nepomohla: i kdyby bylo pravdivé vše špatné, co řekl o Ukrajině, nikomu soudnému nemůže uniknout, že to jsou vnitřní záležitosti samostatného státu a nic ho neopravňuje k pustošení  země a zabíjení lidí za účelem nastolení pořádku v jiné zemi podle jeho subjektivních představ. 

Mediální smršť provází i reakci vlády a politických špiček na ruskou agresi a vše, co s ní souvisí. Jednoznačnost českého postoje je samozřejmě chvályhodná, ať již jde o ochotu podpořit Ukrajinu dodávkami zbraní, munice, či zdravotnického materiálu a potravin. Obdivuhodná je vstřícnost vlády vůči uprchlíkům a pružnost opatření na jejich zabydlení v novém domově. Vláda a celá  politická „věrchuška“ si v tomto ohledu vede skutečně skvěle. 

Ale za kouřovou clonou zanikají jiné rysy jejího vládnutí, např. asociální rozhodování o bolestech obyčejných lidí politiky s kapsami, nadutými penězi daňových poplatníků, netušících, co je to chudoba.  Stařečkům zdražili cestování za vnoučaty a potřebným domácnostem, postiženým zdražením energií, nastrčili do cesty v přístupu k podpoře překážku v podobě administrativní  procedury, kterou někteří určitě nebudou umět překonat. S rozhodováním o kompenzacích živnostníků za následky protipandemických opatření se nespěchá. V tomto případě se projevuje pravdivost přísloví:1) „kdo rychle dává, dobře dává“ 2) „z cizího krev neteče“ . Kromě toho nezaslouženě malá pozornost se věnuje netečnosti vlády vůči katastrofálním dopadům energetické krize na podnikání. Náklady se jednotlivým firmám zvyšují řádově v násobcích stovek procent. Kdyby se nestalo nic horšího, než promítnutí zvýšených nákladů do cen zboží, dalo by se to nějak přežít. Ale je zjevné, že některé firmy zdražení energií nepřežijí. Podpora, kterou by možná dostaly za několik měsíců, pokud by přežily, jim pak nebude nic platná. Půjdou do insolvence a jejich propuštění zaměstnanci zatíží stát požadavky na podporu v nezaměstnanosti. Situaci zhorší zmrazení obchodní výměny s Ruskem, které je nejen dodavatelem plynu a nafty, ale i významným odběratelem zboží. 

Mluví se o tom, že energetickou krizi zhoršuje svérázný způsob obchodování s elektrickou energií: prodává se na berlínskou burzu za pár haléřů, nakupuje se zpět za n-násobek prodejní ceny. Upuštění od tohoto protismyslného obchodování prý není možné, protože by nám to nepovolila Evropská unie. V každém případě vláda tento stav trpí, ať již z jakýchkoli příčin. Nevysvětluje ale, proč Slovensko mohlo zastropovat ceny elektřiny, ale Česká republika nikoli, nebo  proč jsou energie levnější v Polsku i Německu. 

V této souvislosti se velmi potichu šeptá o tom, že při svérázném obchodování s elektrickou energií přes berlínskou burzu vzniká neuvěřitelně velký „vývar“. Nikdo se neptá, v kterém nenasytném hrdle končí. Je důvodné podezření, že se tímto způsobem nemravně a patrně i nezákonně obohacují na úkor daňových poplatníků nějaké firmy nebo jednotlivci, neznámo, zda doma či v cizině. V tom může být příčina neodstranitelnosti nesmyslu. Nezdá se, že by to znepokojovalo vládu, natož BIS, Finančně analytický úřad, či Nejvyšší státní zastupitelství. A občané jsou jako ovce: trpělivě se nechávají stříhat. Ironické používání novotvaru „ovčan“ není zcela nesmyslné.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz