CO NÁM V SOUVISLOSTECH DALA VYŠETŘOVACÍ KOMISE

Závěrečná zpráva Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, která zkoumala okolnosti dílčí reorganizace republikových úvarů kriminální policie, nepřinesla žádnou senzaci. Obsahuje pouze dílčí výtky vůči způsobu provedení reorganizace, ale potvrzuje příslušnost  ministra vnitra a policejního prezidenta pro její provedení, uznává zákonnost jejich postupu a nedává za pravdu domněnce, že jejím hlavním cílem bylo vypuzení Roberta Šlachty z čela Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, popřípadě ze služby v policejním sboru. Ostatně bývalý policejní plukovník zbrklým útěkem do civilu prokázání zlých úmyslů znemožnil. Nicméně komise přece jen neodhalila motiv rychlé, předem neohlášené akce.  Hora zase jednou porodila myš.

Komise se v žádném případě nemohla vypořádat s lidovým bájením o nutnosti rychlé reorganizace jako předstižného opatření proti zamýšlenému  útoku ÚOOZ  na Bohuslava Sobotku a jeho blízké, popřípadě na Zdeňka Bakalu, protože žádné poznatky toho druhu se k ní nedonesly a patrně ani nikde v skrytu neexistují.

Zajímavá jsou ale některá doprovodná usnesení komise  a zprávou vyvolané projevy různých veřejných činitelů. Hysterická odezva Andreje Babiše v době provedení reorganizace a znova po uveřejnění zprávy spolu s vytvořením vysokého funkčního místa pro Roberta Šlachtu v resortu ministerstva financí prozrazují, že překvapivé vytvoření Národní centrály proti organizovanému zločinu bylo nástrojem politického boje o moc nad policií, v němž utrpěly dílčí Babišovy zájmy, aniž by při tom koaliční partneři či odpůrci (jde o to, čím jsou sociální demokraté hnutí ANO více) měli vystaráno. Ovládnutí velitelských struktur v policii je totiž jedna věc, ale způsob, jakým ji v trestním řízení vedou státní zástupci, je věc druhá, a ti jsou nadále součástí resortu, řízeného hnutím ANO.

Usnesení, jimiž komise doprovodila zprávu, budí rozpaky: upozornila jimi na některé problematické prvky chování státního zastupitelství, zejména Vrchního státního zastupitelství v Olomouci,  ale většinou zůstala na povrchu jevů a převážně ukázala cestu k nápravě, která nikam nepovede.

Tak usnesením č. 44 ukázala Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze na podezření, že se možná dopustil trestného činu státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Petr Šereda. Je málo pravděpodobné, že Vrchní státní zastupitelství v Praze proti němu zakročí, když proti němu neuplatnil pravomoc jeho přímý nadřízený, vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan, ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Ze zkušenosti vyvozuji, že z jejich strany lze spíše očekávat zaujetí pozice „obrany hradu“: dle jejich ustálených názorů jejich podřízení přece nikdy nechybují a trestných činů se nedopouštějí.

Podle usnesení č.41 by Sněmovna v rámci své iniciativní a kontrolní role měla vyzvat vládu, aby se zabývala některými nežádoucími jevy v činnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a aby uvážila, zda kárná žaloba nejvyššího státního zástupce na státního zástupce Pavla Komára je dostačujícím opatřením k zajištění zákonnosti v jednání tohoto úřadu. Předsedou komise je kvalifikovaný právník s praxí ministra spravedlnosti a v komisi působili i další poslanci s právnickým vzděláním a praxí: všichni musí přece vědět, že vládě nepřísluší zabývat se poměry v podřízené složce hierarchicky uspořádaného státního zastupitelství. V daném případě by vstoupila do pravomoci nejvyššího státního zástupce. Jsou-li poměry na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci tak znepokojivé, jak vyplývá z odůvodnění usnesení (dle mého laického úsudku jsou ještě daleko horší), Poslanecká sněmovna  by měla doporučit vládě, aby si prostřednictvím ministra spravedlnosti povolala nejvyššího státního zástupce, požadovala jeho vysvětlení a informaci o nápravných opatřeních, případně aby proti němu zakročila, pokud by nabyla dojmu, že jeho dohled nad olomouckým vrchním státním zastupitelstvím je dlouhodobě nedostatečný. Sdílím znepokojení poslanců Vyšetřovací komise, nicméně konstatuji, že nenašli odvahu říci o poměrech na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci a o úloze Pavla Zemana, že „císař je nahý“. Podali pouze návrh, o kterém předem vědí, že vyšumí do ztracena.

Usnesení č.42 a 43 sice řeší palčivé problémy současné trestní praxe, ale mají společnou vadu krásy: požadují po vládě, aby do tří měsíců předložila Poslanecké sněmovně návrhy úprav trestního řádu, řešící velmi složité problémy. Legislativní proces je natolik složitý a aparát, který by měl příslušné novely připravit, je natolik myšlenkově sterilní, že požadované tempo změn je nedosažitelné. Odstrašujícím příkladem budiž nový zákon o státním zastupitelství, který byl vlajkovou lodí volebních kampaní různých politických stran od r. 2010, ale dosud jej Sněmovna nemohla projednat. Stejně tak se celé roky mluví o potřebě nového trestního řádu, ale za celé volební období se pro jeho vypracování nic nevykonalo. Zákonodárci nepečou housky, novelizace trestního řádu za tři měsíce je zjevný nesmysl.

Komise např. požaduje, aby dozor nad zákonností trestního řízení proti státním zástupcům nadále vykonával nějaký jiný, dosud neexistující úřad, aby možná došlo k „resuscitaci“ dávno zapomenuté funkce vyšetřujícího soudce. Odůvodnění požadavku je logické, ale má se jít po zcela neprozkoumané cestě: je to dlouhodobý složitý úkol. K tomu podotýkám, že opatření by zasluhoval dohled nad služební kázní nejen státních zástupců, ale i soudců, takže návrh komise je příliš úzký. A s jistou dávkou škodolibosti podotýkám, že komise nedosáhla komplexnosti myšlení spolku Šalamoun, z jehož dílny vzešly legislativní návrhy, vložené již několik let bez povšimnutí  v eklepu Poslanecké sněmovny. Počítají se zřízením dvou mimoresortních nezávislých orgánů: generální inspekce justice, vykonávající dohled nad zákonností v jednání státních zástupců a soudců, a úřadu veřejného žalobce, jenž by vyvozoval právní závěry z poznatků generální inspekce a podával kárné žaloby nebo trestní oznámení.

Usnesením č.43 se komise dožaduje zrušení práva státního zástupce rozhodovat o přidělení věci konkrétnímu policistovi a o odnětí práva státních zástupců provádět vyšetřovací úkony místo policejního orgánu. Lze souhlasit s  názorem, že státní zastupitelství by nemělo rozhodovat přes hlavy velitelů policejních útvarů o přidělení věcí, i s vyloučením státních zástupců z přímého vyšetřování, pro které nejsou kvalifikováni. Ale komise nešla tak daleko, aby chtěla státním zástupcům zakázat odnímání vyšetřování podezření na trestnou činnost policistů Generální inspekci bezpečnostních sborů, což se děje docela běžně. Generální inspekce bezpečnostních sborů je jediným ozbrojeným sborem, ze zákona příslušným pro stíhání policistů. Ale olomoučtí  státní zástupci jí věci opakovaně odebírají a buď pak vyšetřování proti policistům vůbec nevedou, nebo policisty vyšetřují nepříslušní policisté. Popírá se tak smysl ustavení Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Příznačná je reakce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana na podnět k případným personálním zásahům na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci: žádné prostě nebudou. Byl by to zásah do jeho výlučné personální pravomoci. Z jeho vyjádření lze vyčíst, že názory vlády, nebo nedejbůh jakési poslanecké komise jsou pod jeho rozlišovací úrovní. Po formální stránce je v právu, ovšem přesto z jeho postoje čiší trvalé snažení po postavení, které kdysi měl generální prokurátor. Souzní se snahami některých politizujících státních zástupců po povýšení jejich ústavněprávního postavení mimo rámec moci výkonné a nejlépe nad orgány moci výkonné a nezávislé na moci zákonodárné.

Požadavky, omezující pravomoci státních zástupců, posloužily  ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi jako záminka, aby oznámil stažení ze Sněmovny návrhu zákona o státním zastupitelství. Tvrdí, že předložená podoba návrhu je výsledkem dohody mezi ministerstvem a státním zastupitelstvím a požadavky komise jdou proti jejímu duchu. Skutečnost je taková, že předloha leží v Poslanecké sněmovně hodně dlouho a nic se s ní neděje, protože zatím se nepodařilo sjednotit politickou vůli k jejímu projednání. Hlavní překážkou bylo až dosud ministrovo lpění na ustavení „bezdohledového protikorupčního speciálu“, proti němuž je ve sněmovně silný odpor. Poslanci při tom přehlíželi, že do návrhu zákona se podařilo propašovat různá nemravná stavovská privilegia. Z obav nad tím, že by za daného stavu věcí poslanecká tvořivost předlohu příliš vzdálila od jeho představ, pan ministr až dosud na projednání zákona nespěchal. Dnes vidí, že jeho koncepce se v některých ohledech rozchází s míněním části poslanců a zřejmě si uvědomuje, že nemá šanci do konce volebního období dosáhnout jeho přijetí v podobě, která mu vyhovuje. Proto se mu alternativní návrhy poslanecké komise hodí jako záminka k troubení na ústup.

Voliči se tedy budou muset smířit s tím, že koaliční strany v tomto směru nenaplní volební sliby. A parlamentní strany by si mezi sebou měly vyjasnit, zda se v tomto ohledu kolektivně dopustily podvodu na voličích, či zda nenaplnění slibu je pouze vinou hnutí ANO.

Přijetí nového zákona o státním zastupitelství by mělo vedlejší účinky, jež by patrně ovlivnily styl vedení trestního řízení na celostátní úrovni. Zatím jsme svědky toho, že od r. 2013 se Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vyprofilovalo jako specializovaný úřad s celostátní působností, vykonávající dozor v trestním řízení a zastupující žalobu ve zvláštních kauzách, často s politickým podtextem. Začalo se ubírat tímto směrem v červnu r.2013, kdy vedlo Útvar pro odhalování organizovaného zločinu do akce proti předsedovi vlády Petru Nečasovi a jeho blízkým, jež svými výsledky poněkud připomíná puč jihoamerického stylu. Zasahování mimo zákonem vymezený obvod působnosti, tolerování různých nezákonností policistů a jejich ochrana před vyšetřováním Generální inspekcí bezpečnostních sborů se staly trvalými prvky jeho chování.  Jsou známy případy, kdy si účastníci trestního řízení stěžovali na vydírání policisty s cílem přimět je ke křivému svědectví. Trestní řízení GIBS ale vzápětí znemožnilo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci odebráním věci, protože každý olomoucký státní zástupce přece i bez vyšetřování ví, že policisté se ničeho nezákonného nedopustili: má-li státní zástupce moc předem rozhodnout o nevině, je trestní řízení zbytečné a rovnost nepolicistů s policisty v trestním řízení je planá iluze.  K usvědčování obviněných, na jejichž odsouzení je „vyšší zájem“, již nestačí součinnost spolupracujícího obviněného, ale už došlo i na použití pachatele jako korunního svědka. A advokáti si nemohou být jisti, že je policie neodposlouchává a nepoužívá odposlechů jako důkazů.  

Zčásti se tak může Vrchní státní zastupitelství v Olomouci chovat díky symbióze s různými pokleslými soudci, kteří vycházejí vstříc jejich nezákonným návrhům. Příkladu vrchního státního zastupitelství následují i některá jemu podřízená nižší státní zastupitelství. Za daných okolností není zajištěna jednota výkonu trestního řízení na celostátní úrovni.

Stojí za  zmínku, že velké a centralizované Vrchní státní zastupitelství v Praze se nerozpíná do obvodu působnosti malého a po Moravě rozptýleného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jsou snad jeho státní zástupci líní nebo vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová neschopná ? Či jim jen chybí záliba v nezákonnostech?

Veřejnost většinou považuje ze původce všech výše zmíněných nepravostí vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana a ani vznešená vyšetřovací komise z něj „psí hlavu“ nesejmula, když mluvila o možné potřebě personálních změn v jeho úřadu: kdekdo to chápe jako úvahu o naléhavosti jeho odvolání.  Skutečnost je ale zásadně odlišná. Ivo Ištvan je loajální  úředník, který za normálních okolností úzkostlivě lpí na pozitivním právu. Jistě nerozhoduje o zásazích svých podřízených mimo zákonem vymezený obvod působnosti a jiných nezákonnostech z vlastní iniciativy, o své vůli. Všechny nepravosti, jichž se jeho úřad dopouští, se zcela jistě dějí se souhlasem nebo přímo na pokyn Nejvyššího státního zastupitelství. Odpovědnost před veřejností padá na jeho hlavu, jméno Pavla Zemana se v této souvislosti neuvádí téměř nikdy. Ivo Ištvan by se samozřejmě mohl a měl vzepřít, a byly doby, kdy se dokázal postavit proti Marii Benešové nebo později proti Renatě Vesecké, ale také na to doplatil odvoláním z funkce, kterým ho potrestal capo di tutti capi ministr Jiří Pospíšil neblahé paměti. Možná mu jedna taková zkušenost stačila.

Návrh nového zákona o státním zastupitelství počítá se zrušením obou vrchních státních zastupitelství, tedy s obnažením rozhodovací pravomoci a odpovědnosti nejvyššího státního zástupce. V případě, že by se Robertu Pelikánovi podařilo nějakým zázrakem zákon o státním zastupitelství „protlačit Sněmovnou“, Pavel Zeman by již nemohl rozhodovat ve stínu Ivo Ištvana. I to může být důvod, proč se zákona v tomto volebním období nedočkáme.