CO MŮŽE POTKAT ANDREJE BABIŠE

Obrovský mediální hluk kolem žádosti policie o vydání dvou nejvyšších představitelů Hnutí ANO k trestnímu stíhání bude mít jistě mnohostranný vliv: na důvěru veřejnosti k oběma politikům a jejich straně, na důvěru veřejnosti ve zdraví našich politických poměrů, ale i na obraz státu v očích mezinárodní veřejnosti. Vytvořený mediální obraz působí dojmem, že obvinění nejméně proti Andreji Babišovi jsou naprosto jasná a nezpochybnitelná, ačkoli o  jejich obsahu se neví téměř nic. Presumpce neviny pro novináře a všelijaké protikorupční aktivisty neplatí.

K podezření z trestného jednání se připojuje morální odsouzení, jehož vyvrácení by bylo obtížné: miliardář se nestyděl sáhnout si na „poměrně malé“ peníze, které mu nepatřily.

Trestnost Babišova jednání se podle „zdravého selského rozumu“  zdá být jasná: nejdříve vyvedl společnost  ZZN Agro Pelhřimov z holdingu Agrofert do vlastnictví svých blízkých, aby se dostala do kategorie firem, jež mohou žádat o dotace z rozpočtu Evropské unie. Ta se pak přejmenovala na Farmu Čapí hnízdo, získala dotaci ve výši 54 milionů Kč a po pěti letech se opět vrátila do holdingu. Andrej Babiš, resp. jeho rodina či holding údajně získali dotaci podvodně.

Ve veřejném prostoru nyní bouří vášně, do nichž se promítá nevole jeho odpůrců nad jeho podnikatelským úspěchem a dosažením politické moci. Zdá se, že Andrej Babiš je předem odsouzen nejen k vysokému trestu odnětí svobody, ale i k vyvržení ze slušné společnosti a jeho vina je všem jasná.

Nepatřím k jeho obdivovatelům, naopak soudím, že mezi politikou a velkým byznysem má být neprostupná zeď a společnost se má mimo to chránit před lidmi s monokratickými sklony. Své výhrady k němu nebudu rozvádět do podrobnosti. Mohl bych pociťovat škodolibé zadostiučinění nad jeho trestním řízením, protože kdysi projevil spokojenost s trestním stíháním Shahrama Zadeha, jehož obhajobu jako laický občanský aktivista, člen spolku Šalamoun, podporuji: dnes Andreji Babišovi hrozí, že klesne na stejnou úroveň sprostého obviněného a bude prožívat hrůzy, které si zatím vůbec nedovede představit.

Nicméně jako laik, který monitoroval desítky trestních řízení, na základě praktických zkušeností vidím případ a jeho mediální pojednání poněkud jinak než tvůrci veřejného mínění.  Především soudím, že vášně nemají v posuzování podezření z trestného jednání místo a při přísném dodržování pravidel trestního řízení bude vývoj kauzy podstatně složitější, než se na první pohled zdá,  a prokazování viny bude obtížné.

Zdánlivě jasný obraz podezření na Babišovu odpovědnost za dotační podvod ztrácí jednoznačnost ve světle zásady, že občan má být trestán jen za to, čeho se skutečně přímo nebo nepřímo dopustil, přičemž mu je prokázáno, že jednal vědomě s úmyslem způsobit škodu nebo opatřit si neoprávněný prospěch. Již zde je kámen úrazu:  akce zahrnuje celý sled právních úkonů, je do ní zapleteno více osob a nebude jednoduché změřit osobní podíl Andreje Babiše na nich, natož prokázat mu vědomí a úmysl. Samozřejmě, soudci Aleši Novotnému na uložení trestu odnětí svobody Aleně Vitáskové stačila domněnka, že vedla „nějakou komunikaci“ se svou podřízenou, ač pro to dle svého výslovného vyjádření nemá důkaz. To je ale výhřez soudcovské svévole, k jehož opakování v jiných případech by nemělo dojít.

V neprospěch zaslepenců nenávistí však zejména působí skutečnost, že základem skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu dle   § 212 trestního zákoníku je klamavé jednání při předložení žádosti o dotace, nebo použití získané dotace k jinému účelu, než k tomu, který žadatel uvedl. Podle médií ale klamavou žádost o dotaci podala Jana Mayerová, dnes náměstkyně jihlavského primátora. Vedl jí snad Andrej Babiš ruku ?

Ovšem v případě této právní kvalifikace je příprava trestného činu trestná stejně jako jeho provedení. Pokud se tedy podaří žalobci prokázat, že Andrej Babiš s Jaroslavem Faltýnkem toto vše zosnovali a ostatní spoluobvinění byli jejich nástrojem, vedlo by se jim zle a hrozily by jim tresty až 10 let odnětí svobody,  i když by se jejich účast na konkrétních následných právních úkonech neprokázala.

Podobně v případě trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 trestního zákoníku je základem skutkové podstaty trestního zákoníku klamavé jednání ve vztahu k čerpání prostředků unijního rozpočtu, popř. jejich nesprávné použití. Prokazování subjektivní stránky trestného činu Andreji Babišovi ani v tomto případě nebude jednoduché. Také u této právní kvalifikace by  horní hranice trestní sazby byla deset let. Ale příprava tohoto trestného činu není trestná.

Suma sumarum: jako v jiných případech média nakrmila veřejnost zjednodušujícím obrazem a postižené představitele Hnutí ANO předem odsoudila. Rozpor mezi obrazem „dle zdravého selského rozumu“ a formálně právní složitostí dokazování skýtá jistotu, že v případě podání obžaloby se obžalovaní musí připravit na maření života účastí velmi dlouhým soudním procesem.

Vedou se spory o to, zda načasování zásahu proti Andreji Babišovi a Jaroslavu Faltýnkovi je součástí předvolebního boje. Podezření není zcela nesmyslné, protože dlouhodobý tlak na Babišův odchod z politiky je viditelný a zejména akce s Přibilovými nahrávkami byla nechutná. Jenže nikdo se nepřizná, že vypustil policii a státního zástupce jako džina z láhve a záměr poškodit ANO ve volbách nelze policii prokázat. Současně nelze vyloučit, že vyšetřování skutečně doběhlo do tohoto bodu až teď a policie nesměla zásah zdržet.

Nemá tedy smysl tyto debaty vést. Spíše bychom se ale měli zamyslet nad příliš častým ovlivňováním veřejného života zásahy policie a státních zástupců. Počínaje Kubiceho zprávou následují stále další nepřístojnosti: vypuzení z ministerské funkce Víta Bárty, překážejícího „betonářské lobby“ a ODS, puč za svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, jmenovaného ministrem z Věcí veřejných k nelibosti ODS, vymítání Jany Nečasové, dř.Nagyové z Úřadu vlády a z vlivu na premiéra s pomocí policie a olomouckých žalobců, dlouholeté, dosud zdaleka neukončené pronásledování Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu,  překážející parazitování na veřejných zdrojích a kapsách daňových poplatníků v odvětví energetiky, a nyní zásah proti  Andreji Babišovi. Některé procesy již skončily pravomocným zproštěním, což zpětně prokazuje jejich nesmyslnost od samého počátku. Kauza Jany Nečasové, dř. Nagyové zatím přinesla tak hubené výsledky, nepřiměřené rozsahu nasazených prostředků, že na ni platí přísloví o hoře, která porodila myš. Alena Vitásková byla nepravomocně odsouzena 22.února 2016, ale dosud se nedočkala rozhodnutí odvolacího soudu. Příliš časté zásahy policie a státních zástupců do veřejného života vyvolávají otázku, zda jsou slučitelné se standardními představami o demokratickém právním státu, zda spíše nejsou náběhem na policejně- státnězastupitelsko- soudcokratický stát. Opakovaně někdo podléhá pokušení použít orgány vymáhání práva k zásahu  do věcí veřejných, ale je to nebezpečné: zítra se stejné orgány mohou obrátit proti němu.

Ještě nikdo pořádně nezná obsah obvinění, ještě se neví, zda Poslanecká sněmovna Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka skutečně vydá, průběh trestního stíhání a jeho délku nelze předjímat, neví se, zda se oba pánové budou opět ucházet o poslanecký mandát, ale již se vedou debaty o tom, že by měli resignovat na poslanecké mandáty a jak asi jejich obvinění ovlivní výsledek voleb.

Nikdo  se ale nezamýšlí nad tím,  jak  trestní řízení ovlivní životy obviněných jako jednotlivců, a jak dopadne na jejich rodiny a přátele. Působí-li v jejich trestní věci neformální účelové uskupení (podobnost s pojmem „zločinné uskupení“ není náhodná), zaměřené na definitivní vypuzení Andreje Babiše a jeho hnutí z politiky, z analogie se způsobem zacházení s Shahramem Zadehem soudím, že je nic dobrého nečeká, pokud si policie a státní zastupitelství nebudou na vyšetřování prominentů jen hrát. Dostane se jim příležitosti, aby se na vlastní kůži přesvědčili, jakého stupně emancipace směrem k právu na libovůli dosáhlo státní zastupitelství (které je „hlídačem policie“) a trestní soudy v době, kdy resort spravedlnosti spravovalo Hnutí Ano. Ve veřejnosti již dříve zněly hlasy o nutnosti vynucování odpovědnosti policistů, státních zástupců a soudců za nesprávná rozhodnutí, jimiž občané utrpěli škody. Hnutí ANO šlo do voleb se slibem nápravy, ale ve skutečnosti pod jeho správou resortu spravedlnosti se jistota beztrestnosti páchání justičních přehmatů a zločinů zvýšila. Zčásti je to důsledek toho, že oba ministři spravedlnosti neměli ze strany vedení hnutí dostatečnou politickou podporu. Ostatně žádná z politických stran, která kdy resort spravedlnosti držela, nenaložila se svým ministrem tak hanebně, jako ANO s Helenou Válkovou, mimo jiné dlouhodobě beztrestně ostřelovanou Babišovými novinami.   

Andrej Babiš a Jaroslav Faltýnek se musí připravit na to, že soud povolí odposlech jejich telefonů a pošle jim do bytů a do firemních kanceláří policisty na domovní prohlídku. Na základě analogie s výše zmíněným případem Shahrama Zadeha by mě nepřekvapilo, kdyby orgány činné v trestním řízení „povýšily“ Andreje Babiše na hlavu zločinného uskupení, zřízeného za účelem uskutečnění dotačního podvodu: podvod mohl proběhnout jen proto, že na něm pracovala koordinovaná skupina Babišových blízkých, která musela mít vůdce. Když Shahram Zadeh dokázal založit zločinné uskupení, v němž nejvíce „práce“ odvedli spolupracovníci policie, kteří mu škodili a zajišťovali si vlastní beztrestnost, a to v době, kdy byl ve vazbě a nikoho z členů uskupení neznal a neměl s ním styk, jistě by to dokázal Andrej Babiš na svobodě s lidmi, s nimiž měl volný styk a prostředky k jejich usměrňování.

Nepřekvapilo by mě ze stejného důvodu, kdyby státní zástupce našel důvody pro uvalení koluzní vazby, aby se účastníci vyšetřovaného jednání nemohli mezi sebou během přípravného řízení domlouvat. Koluzní vazba je nepříjemná m.j. i v tom, že vazebně stíhaný nemá právo na soukromí ani při rodinných návštěvách. Je časově omezená a po ukončení výslechů musí být okamžitě zrušena. Když ji ale státní zástupce „zapomene“ zrušit a nechá ji běžet o několik týdnů déle, jak se stalo v případě Shahrama Zadeha vinou státního zástupce Michala Galáta, nic se neděje. Práva sprostého obviněného jsou nicotná, nikdo jich nedbá.

Andrej Babiš se již nechal slyšet, že jeho trestním stíháním se vracíme do padesátých let. I když se naše orgány činné v trestním řízení dopouštějí četných nepravostí, toto srovnání je zhola nesmyslné. Dále se vyjádřil, že podá stížnost proti sdělení obvinění. Na to má jistě právo, ale jak praxe v kauze Shahrama Zadeha ukazuje, nemusí mu to pomoci, protože státní zástupce nemá stanovenu závaznou lhůtu pro její vyřízení a může se jí zabývat a samozřejmě ji zamítnout až za několik měsíců. Rozhodne-li se na základě  nepravomocného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nechat obviněného zadržet a předvést jej před „nedělního“ soudce s návrhem na uvalení vazby, soudce mu nejspíš vyhoví.

Andrej Babiš má proti Shahramu Zadehovi výhodu, že asi nikoho nenapadne, že by mohl uprchnout a nemůže se tak dostat do situace, v které by na účtě soudu ležela jeho kauce 150 milionů Kč jako pojistka proti pokusu o útěk a současně by byl v útěkové vazbě.

Různých nepřístojností by byli obvinění ušetřeni, kdyby státní zástupci plnili důsledně funkci záruky za nestrannost a  zákonnost  trestního řízení. Někteří z nich ale vidí své poslání v prosazení potrestání každého, na koho policie ( a za ní skrytí udavači) ukáže prstem.  Když pak obviněný dosáhne u soudu zproštění, stát neochotně zaplatí odškodnění, ale posedlíci, kteří svou zavilostí škodu způsobili, nenesou odpovědnost a pokračují stejným způsobem v dalších kauzách. Kární žalobci, kteří by je mohli pohnat k odpovědnosti, raději vymýšlejí nesmysly, aby je nemuseli potrestat.

Nejvyšším kárným žalobcem vůči státním zástupcům je ministr spravedlnosti, který je také druhým nejvyšším kárným žalobcem po prezidentovi republiky vůči soudcům. Všichni ministři spravedlnosti, které jsem poznal, se ale této funkce ujímali velmi neradi a Robert Pelikán není mezi nimi výjimkou : ví o různých zvrácenostech, ale nic proti nim nepodniká. Například mu nevadí, že dva soudci téhož soudu rozhodli odlišně o účinnosti složené kauce na oprávněnost uvalení útěkové vazby v jiném případě než v tom, v němž byla kauce složena. Účelové uskupení jihomoravských žalobců a soudců se proto může s lehkou myslí dopouštět čehosi, co jejich kritici považují za projev státního banditismu: mají kauci  Shahrama Zadeha v rekordní výši 150 milionů Kč na účtě a bez ohledu na ni drží jejího složitele v útěkové vazbě.

Právě proto, že je Robert Pelikán představitelem Hnutí ANO, se pánové Babiš a Faltýnek nebudou moci spoléhat na jeho ochranu, protože v případě kárného zásahu nebo podání stížnosti pro porušení zákona v jejich prospěch by jej rozhněvaná veřejnost ostrakizovala kvůli střetu zájmů.

V každém případě další vývoj kauzy „Čapí hnízdo“ bude velmi zajímavý a bude prověrkou skutečné úrovně českého trestního řízení. Pokud se věc dostane před soud, který usvědčí pány obviněné z trestného jednání nezpochybnitelným způsobem a pošle je za mříže, bude to důkaz, že Česká republika je právním státem, v němž ani prominenti nemají zaručenu beztrestnost.  Platí to ovšem jen pro případ, že se jim dostane spravedlivého soudu, vedeného za důsledného respektování trestního práva. Není ale zdaleka jisté, že tato podmínka bude naplněna. Celkově budou sklízet, co jejich strana v resortu spravedlnosti zasela.