Nepravomocným
rozsudkem senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2 skončila dne 8. října
2015 bez velkého mediálního ohlasu kauza
„katarského prince“ Hamada ben Abdullaha al Thani. Řízení proběhlo se souhlasem
obžalovaného v jeho nepřítomnosti. V době svého vyvrcholení v r.
2005 případ silně zaměstnával média a jeho ohlas
ve veřejnosti dozníval pak ještě několik let , a ještě i v současnosti
občas vyvolává vášně. Odrazil se v politickém životě země. Tehdejší ministr spravedlnosti, místopředseda
vlády a předseda vládní politické strany
Unie svobody Pavel Němec vyhověl
doporučení ministerstva zahraničí a předal trestní řízení do Kataru výměnou za
příslib reciprocity a otevření cesty k uzavření smlouvy o vzájemné právní
pomoci mezi oběma státy. Cena tohoto „obchodu“ se zdála být přiměřená: Katar je
sice malý, ale nesmírně bohatý a vlivný stát. Mít s ním dobře uspořádané
vztahy by bylo pro obě země přínosné. Tato stránka věci ovšem veřejnost
nezajímala a ani se o ní díky tendenčnímu mediálnímu zpravodajství nevědělo.
Proto vypukla bouře nevole proti Pavlu
Němcovi.. Novináři jej přímo křižovali.
Díky jim lid obecný uvěřil, že „princ“ unikl zcela bez trestu, ač strávil 11
měsíců a 8 dní ve vazbě, jež byla zčásti nezákonná. Následně skončila Němcova
nadějná politická kariéra. Následky se táhnou až do současnosti. Dosud jako by nad
ním visela klatba.
Stáhl s sebou svou politickou stranu, která skončila v politickém propadlišti.
Aféra
ale srazila
z vrcholu kariéry také předlistopadovou prokurátorku Marii Benešovou,
v té době nejvyšší státní zástupkyni . Hrála významnou roli
v povzbuzování soudu k neposlušnosti vůči ministrovi a
v související mediální štvanici
proti němu. Vláda ji odvolala z funkce. Její další vývoj má rysy
švejkolandského trapasu:pronásledovatelka „katarského prince“ se po vyhazovu z NSZ paradoxně stala
společnicí advokátní kanceláře, která
zastupovala zájmy Kataru a Hamada al Thani v České republice, a odtud se
uchýlila pod ochranu finanční skupiny KKCG, která měla zájmy v oblasti
Perského zálivu. Stala se dokonce na čas členkou statuárního orgánu jedné
z akciových společností ve skupině. O motivech jejího podivného vývoje
můžeme pouze spekulovat,
protože orgány činné v trestním řízení se jejím jednáním nikdy nechtěly
zabývat. Zatímco Pavel Němec se
z politického života zcela vytratil, Marie Benešová se vrátila díky triku,
jenž umožnil její zapsání na kandidátku ČSSD pro volby do Poslanecké sněmovny:
protože nevyhověla vnitrostranickým pravidlům pro výběr kandidátů, účelově
vystoupila ze strany, která ji pak nominovala jako kandidátku bez stranické
příslušnosti.
Skutková
podstata kauzy není příliš zajímavá
a důkazní situace byla průhledná: sexuchtivý „princ“ si nechával čtyřmi
naháněčkami přivádět do bytu mladičké dívky, s nimiž souložil. Všem
zúčastněným slušně platil a navíc jim dával drahé dárky. Některé z nich
dosáhly desetitisícových příjmů, v jednom případě až 180 tis.Kč. Platil i
těm, které mu nakonec ukojení apetitu odepřely. Není divu, že sprostě nadávaly
u dveří jeho bytu, když potřebovaly peníze a dobročinný samec se někde toulal. Ale obecně si chválily jeho
hezké chování k nim a jedna dokonce před soudem hrdě vyznala, že ho
milovala. Za těžce vydělané peníze si většinou vylepšovaly šatník nebo jimi dokonce
doplňovaly rodinné rozpočty. Odmyslíme-li si mravní stránku věci, viděno
z vnějšku, byl to poklidný obchod, popř. vzájemně výhodná směna „zboží“
mezi ziskuchtivými příležitostnými prostitutkami a sexuchtivým zákazníkem.
Zamlčovanou
součástí skutkové podstaty je zanedbávání péče o „princovy“ oběti ze strany
rodičů, kteří nechali své dcery zpustnout na úroveň příležitostných prostitutek
a případně přijímali jejich takto vydělané peníze. Tolerance orgánů činných v trestním řízení k jejich selhání je
jedním z ryze švejkolandských rysů kauzy.
Pro tento
způsob „princovy“ kratochvíle neměly pochopení orgány činné v trestním
řízení, které proti němu zahájily
trestní stíhání. Uvalily na něj vazbu a 30.května 2005 byl odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Tresty si vysloužily i naháněčky
mimo té nejpilnější, která se včas vytratila: policie ji nedokázala (nebo možná
nechtěla) ustanovit. Díky laskavosti obhájce jsem se směl zúčastnit celého
hlavního líčení včetně jeho uzavřených částí. Proto si mohu dovolit s čistým
svědomím prohlásit,že podle mého laického úsudku hlavní líčení bylo vedeno
korektně a rozsudky byl spravedlivé. Na okraj věci podotýkám, že při sledování
mediálních zpráv jsem často měl dojem, že jsem se zúčastnil nějakého jiného
procesu, než toho, o němž vědoucně
referovali novináři.
Přes
své klady mělo soudní řízení nezhojitelnou
ošklivou vadu: bylo zahájeno nezákonně. Podle trestního řádu orgány činné
v trestním řízení nesmí pokračovat v započatém řízení, jež bylo
předáno do zahraničí. Bývalá členka KSČ
a soudkyně ve službách protiprávního režimu Monika Křikavová zřejmě
nepociťovala vděčnost za to, že navzdory své minulosti smí být soudkyní
demokratického právního státu a v rozporu se zákonem držela „prince“ dále
ve vazbě, spustila hlavní líčení a odsoudila jej. Při zahájení hlavního líčení
se zpupně vyjádřila, že „tento soud se nesníží k tomu, aby se podřídil
rozhodnutí ministra“. V nezákonném jednání ji mediálně podporovala
tehdejší nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová. Obě dámy
tak vyhlásily nezávislost soudu a státního zastupitelství na zákonu. Není divu:
v době, kdy profesně zrály, zákon platil a byl přísně dodržován, pokud
tomu nebránilo rozhodnutí aparátu KSČ. Následné
pokusy o jejich trestní stíhání za zneužití moci byly neúspěšné : „mafie“
pohrobků normalizace ve státním zastupitelství kolem nich vytvořila ochranný
val, který se nepodařilo prorazit ani cestou přezkumu ukončené věci, nařízeného
nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Je to smutné a bohužel příznačné
pro poměry ve Švejkolandu: když se pár pohrobků normalizace rozhodlo, že jejich
právní názory, zájmy a vůle stojí nad zákonem, jejich svévolné počínání mělo
zaručenu beztrestnost. Vstoupili tak v rozhodovacím procesu do prostoru,
který museli vyklidit aparátčíci zločinné státostrany.
Nejvyšší
soud ČR prohlásil trestní stíhání Hamada
al Thani za nezákonné a ukončil jeho vazbu (z vazby jej tedy nepropustil Pavel
Němec, ale Nejvyšší soud ČR). Z jeho rozsudku vyplývá poznání, že soudkyně
Monika Křikavová, pokud by byla dbalá zákona, neměla hlavní líčení vůbec
zahájit.
„Princ“ odletěl po propuštění do Kataru, jehož
generální prokurátor po seznámení s trestním spisem rozhodl, že
jedenáctiměsíční vazba byla dostatečným
trestem, a řízení zastavil. Naše orgány posoudily katarské rozhodnutí jako porušení vydávacích podmínek
a rozhodly se v řízení proti „princi“ pokračovat. Nezačaly od začátku
prvostupňovým hlavním líčením, ale navázaly na nezákonné řízení senátu Moniky
Křikavové, jako by nebylo stiženo žádnou vadou. Kladu jako laik otázku, zda se
jeho nezákonnost nepřenesla na všechny navazující úkony, až po výše zmíněný nepravomocný
rozsudek senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2015, byť jde o rozhodnutí,
které jinak nemá vadu. Jako laik soudím, že nedbání nezákonnosti jedné části
řetězce procesních fází řízení je ryze
švejkolandskou justiční taškařicí.
To je
stín, který padá na poslední výstup
z řízení proti „katarskému princi“:uzavřít věc uložením nepodmíněného
trestu ve výši 11 měsíců 8 dní a pokrýt
tak vazbu, je moudré rozhodnutí a paní předsedkyně je v soudní síni
elegantně odůvodnila. Obhájce obžalovaného Josef Lžičař, jenž „prince“
obhajoval i u hlavního líčení v r.2005, projevil před novináři spokojenost,
i když navrhoval zproštění obžaloby. Spokojený byl i žalobce Kamil Švec, rovněž
„veterán“ procesu, který rozsudek označil za inteligentní kompromis, i když
požadoval tříletý nepodmíněný trest. Oba protihráči
si navzdory hlasitě projevené spokojenosti vzali lhůtu na rozmyšlenou.Přesto máme naději,
že se „kauza katarského prince“ již nikdy do soudních síní nevrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat