DVĚ STRÁNKY AKCE VIDKUN

Jako jiné akce dvojice Ivo Ištvan – Robert Šlachta, také realizace „Vidkun“, zahájená 13. října 2015, byla režírována tak, aby udělala co největší dojem na veřejnost nebo možná na nějaké vlivné „kmotry“ v pozadí.  Bulvárního lesku jí dodalo zadržení bývalého ministra vnitra Ivana Langera, spojené s mnohahodinovou prohlídkou jeho bytů. Přísně utajovanou operaci provázelo rozmístění novinářů a kamer na místech, kde se mělo něco dít (rozmístila je nějaká jasnovidka). Podobně jako se na začátku „kauzy Nagyová“ mělo najít velké množství zlata a spousta peněz, zde  šla do éteru zpráva o ztracených 100 milionech Kč z prostředků za prodej fotovoltaické elektrárny v Ševětíně, které měly odputovat do neznáma přes účty advokátní kanceláře, blízké Ivanu Langerovi. Zatímco dodnes se neví, zda k nálezu zlata a peněz skutečně došlo, v tomto případě se veřejnost krátce po zahájení operace dověděla, že „kauza Vidkun“ se ve skutečnosti Ševětína přímo netýká. „Vylepšením“ proti dřívějším akcím je nápadně podrobná informovanost serveru Neovlivní.cz o jejím obsahu, podložená poznatky z policejních spisů, které nejsou běžně dostupné. Je to součást švejkolandského folklóru: cílené zásobování Sabiny Slonkové neveřejnými informacemi se nepovažuje za únik informací z policejního spisu.

Nepřímým efektem „akce Vidkun“ je vynoření etického problému únosnosti setrvání nepravomocně obviněného politika ve funkci. Orgány celostátního vedení ČSSD naléhají na olomouckého hejtmana Jiřího Rozbořila, aby okamžitě resignoval. V této fázi jde z jejich strany o zkratové jednání, protože pan obviněný podal stížnost proti usnesení o sdělení obvinění a hypoteticky se musí připustit, že stížnostní státní zastupitelství může jeho stíhání zrušit. Mohlo by se tedy stát, že vzápětí po resignaci důvody pro sdělení obvinění pominou, ale židle vypuzeného primátora již bude obsazena náhradníkem. V takové situaci by Jiří Rozbořil  vyhověním nátlaku přímo hazardoval s řádně nabytým mandátem, čili nátlak na něj ze strany vedení ČSSD má příchuť pouhé neodpovědné švejkolandské taškařice.  

Vážný problém vyvstane až v případě, že místně příslušné vyšší státní zastupitelství potvrdí platnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Nazíráno z výše věže ze slonoviny, v které žije většina vrcholových švejkolandských politiků, pak bude vše jasné: pro politiky platí presumpce viny a etické nároky na ně jsou mimořádně vysoké. Obviněný politik proto musí zmizet ze scény, aby nevrhal stín na stranu, která ho vepsala na svou kandidátku. Snad s ním strana bude mít ještě trpělivost až do případného podání obžaloby, ale v mezidobí stejně na něj nepřestane hartusit, aby se už konečně odklidil do ústraní. Neodstoupí-li ani po podání obžaloby, bude nejspíš vyloučen ze strany a morálně zadupán do země. Takový vývoj událostí by se dal očekávat v zemi s vyspělou politickou kulturou. Jde o to, zda Švejkoland takovou zemí je.

Rozumím důvodům, pro které se takto postižení veřejní činitelé zdráhají chovat podle výše uvedeného vzorce. Vyhověním jeho pravidlům mají být sraženi z tvrdě vydobytého vrcholu své kariéry do dlouhé etapy života v nejistotě. Musejí počítat s několikaletým trestním řízením, během něhož budou jejich možnosti společenského a pracovního uplatnění silně omezeny. Nejsou-li finančně nezávislí, mohou se dostat i do existenčních potíží. Naděje na návrat na výsluní po zprošťujícím rozsudku je sice hypoteticky možná, nikoli však zaručená. Přicházejí tak o vše, co až dosud vybudovali.

Známe odstrašující příklad Víta Bárty,  tvůrce úspěšného projektu vpádu „vizigotů“ ze strany Věci veřejné do Poslanecké sněmovny a do vlády a rázného ministra dopravy.  Soustředil na sebe nenávist některých představitelů kamenné novodobé národní fronty a betonářské lobby a vytlačil z vlivu na chod ministerstva vlivné lobbisty Tomáše Hrdličku, Ivo  Rittiga, Romana Janouška a Josefa Jindru. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat.

Jeho proradní blízcí spolupracovníci Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí vyvolali jeho trestní stíhání. Vít Bárta nečekal ani na sdělení obvinění a půl roku před ním se vzdal  ministerské funkce v naději, že se v průběhu trestního řízení domůže očisty svého jména, a pak se vrátí na výsluní vrcholové politiky. Zachoval se vzorně, v souladu s výše zmíněnými etickými předpoklady.  Soudní řízení s ním probíhalo v přímém televizním přenosu a za nenávistného doprovodu tisku. Byl zostuzen natolik, že ani zproštění obžaloby, potvrzené až Nejvyšším soudem ČR, mu k návratu do politiky nepomohlo. Česká politika přišla o inteligentního vzdělaného muže se silným vlasteneckým cítěním. A provokatéři, kteří jej dostali do  potíží, se těší neprolomitelné ochraně pražské policejně-státnězástupcovské kliky, která pohrdá rozhodnutím soudů a má jej nadále za viníka.

Ochotu vyhovět výzvám k resignaci může snižovat i poznatek o chatrnosti některých obžalob. Např. žalobce uvedl v neprospěch Aleny Vitáskové, že neupozornila svého podřízeného na postavení střetu zájmů ředitelky licenčního odboru Michaely Schneidrové, která měla udržovat styky s rodinou Zemků. Také Alena Vitásková měla mít blízko k „slováckému miliardáři“ Zdenkovi Zemkovi. Při dokazování před soudem ale vyšlo najevo, že Alena Vitásková neměla důvod podat zmíněné upozornění, protože o vztazích své podřízené k Zemkům nic nevěděla a hlavně, žádné takové vztahy neexistovaly. Nepravdivé je i tvrzení o jejím dobrém poměru k Zdenkovi Zemkovi. Žalobce z líhně Ivo Ištvana v tomto případě opřel obraz „zločinné“ Aleny Vitáskové o neprověřené klepy. V jiném případě jeho kolega postavil obžalobu na svědectví zločince, který si od obžalovaného vypůjčil několik milionů korun a „usvědčující“ výpověď vyhandloval s žalobcem za vypuštění z okruhu obviněných či obžalovaných (což je víc než vymožení postavení spolupracujícího obviněného). Lze oprávněně žádat po obviněných, aby si ničili kariéry ve jménu „vyššího principu mravního“ kvůli obvinění, pokud žalobci přistupují k sdělení obvinění a podání obžaloby s výše popsanou dávkou neodpovědnosti?

Otázku nechávám otevřenou. Je věcí rozumové zralosti a svědomí obviněného, jak se s nepříjemnou situací vypořádá. Obrazy skutkového děje, který podávají obviněný, žalobce a obhájce se sice překrývají, ale jen zřídka jsou totožné do posledního detailu. Pouze obviněný a bůh snad vědí, jaká je pravda, ale obviněný se obvykle sám neusvědčuje. Odmítnout resignaci může ze dvou důvodů: buď má jistotu, že obvinění je nesmyslné a věří, že se mu podaří včas prokázat nevinu, nebo věří na zázraky a doufá, že přece jen nějak unikne, i když je vinen. Počkejme si na odpověď na výše položenou otázku, kterou bude muset Jiří Rozbořil dát, ať už se mu to líbí či nikoli.

Dalším problémem, souvisejícím s akcí Vidkun, je důvodné podezření na nezákonnost účasti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen ÚOOZ) od samého začátku. Policie jako orgán státu smí činit pouze to, co jí zákon umožňuje či přikazuje. Policisté spolu s Vězeňskou službou a s celníky mají ze zákona  zvláštní „vymoženost“, spočívající v tom, že podezření na jejich trestnou činnost prověřuje, vyšetřuje a stíhá Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), která byla za tím účelem zákonem zřízena. Za normálních okolností ve chvíli, kdy policie narazí na podezření z trestné činnosti policistů, příslušníků Vězeňské služby ČR či celníků a je na místě zahájit prověřování, předává věc GIBS, která pak provádí další úkony. GIBS přebírá případy jako celek, tedy včetně vyšetřování civilních podezřelých, kteří jsou účastníky případu společně s policisty.

Při realizaci akce Vidkun tedy ÚOOZ ředitele Roberta Šlachty na sebe vzal pravomoc, jejímž výlučným nositelem je ze zákona GIBS. Okolnost, že Šlachtovi lidé provedli prohlídku v kanceláři ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Milana Pospíška je přímo hrůzostrašná: vždyť tento úřad metodicky řídí a koordinuje činnost policejních útvarů s celorepublikovou působností, tedy také ÚOOZ. Zkušený kriminalista Milan Pospíšek, za jehož působení při jeho úřadu vznikl dnes již legendární speciální tým Tempus, reagoval okamžitým odchodem ze služby u Policie ČR.

Robert Šlachta by nemohl takto postupovat, kdyby  nedostal souhlas nebo přímý pokyn Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které akci Vidkun dozorovalo. Olomoučtí žalobci měli jistě  k spornému postupu vážné důvody: možná předpokládali, že by z GIBS unikly informace o připravovaném zásahu, možná se obávali, že by zmařila důsledné vyšetření počínání podezřelých. Nemění to nic na skutečnosti, že na sebe vzali odpovědnost na porušení zákona, čímž překročili zákonné vymezení své pravomoci. Státní zastupitelství je strážcem zákonnosti v trestním řízení, v žádném případě není oprávněno zákon obcházet, křivit či dokonce jej účelově zbavovat účinnosti. Státní zástupci nestojí nad zákonem, jsou mu podřízeni. Bude pro tento stát špatné, nebude-li dána možnost soudu, aby vyhodnotil důvodnost jejich počínání a posoudil závažnost porušení zákona.

Je-li situace v GIBS skutečně tak špatná, že olomoučtí žalobci museli porušit zákon, aby mohli za účelem objektivního vyšetření podezření proti účastníkům „olomoucké kauzy“ nasadit ÚOOZ, je to důkaz, že za časů pravicové vládní koalice odpovědní neodpovědní si vedli při zřízení GIBS špatně. Tato služba v podstatě převzala téměř všechny příslušníky bývalé Inspekce Policie ČR se všemi jejich ctnostmi i nectnostmi, a ta zase obdobně vznikla z bývalé Inspekce ministra vnitra. V jejich historii lze nalézt cokoli. Bohužel vedle seriózního vyšetřování trestné činnosti policistů také protiústavní postupy k jejich škodě nebo naopak zastírání jejich poklesků, popř. aktivní účast na různých „válkách policajtů“ či součinnost s kriminálními živly. Obsazení funkce ředitele GIBS bylo dle dobového tisku výsledkem „kuhhandlu“ mezi stranou Věci veřejné a Petrem Nečasem, zuřícím kvůli obsazení funkce policejního prezidenta Petrem Lessym, vzešlým z výběrového řízení: když ODS ztratila vliv na PČR, jako protiváhu prý dostala možnost obsadit funkci ředitele GIBS svým mandantem. GIBS se pak odvděčila: nezákonným zahájením trestního stíhání policejního prezidenta Petra Lessyho umožnila uskutečnění dosud nepotrestaného puče k jeho svržení.

Podotýkám, že spolek Šalamoun navrhoval, aby Inspekce PČR byla rozpuštěna a aby GIBS byla založena „na zelené louce“ tak, že by všichni uchazeči o práci v ní prošli důkladným přijímacím řízením, dále, aby do jejího čela byl jmenován nepolicista. Mezi případnými uchazeči o funkci z řad vysokých policejních důstojníků se totiž sotva najde někdo, kdo by nebyl limitován přátelskými vazbami či averzemi, vzniklými během studia a dlouhých let společné služby.

Pokud se po provedení realizace Vidkun ptal předseda vlády Bohuslav Sobotka svého podřízeného ředitele GIBS Ivana Bílka, proč jeho služba zůstala v dané akci stranou, nejspíš plakal na nesprávném hrobě. Z logiky věci vyplývá, že o neúčasti GIBS nerozhodl její ředitel, ale někdo jiný. Hledá-li předseda vlády vysvětlení tam, kde je nemůže dostat, dokazuje pouze, že se v problematice vztahů GIBS a Policie ČR neorientuje. Spíše měl žádat vysvětlení ministrů spravedlnosti a vnitra, proč složky jejich resortů šly v „olomoucké kauze“ nad zákonný rámec vymezení jejich působnosti.