TRAGEDIE HŘÍŠNÉHO DOKTORA

V rýnovické věznici si odpykává dvanáctiletý trest za -mírně řečeno- nevhodné nakládání s podřízenými ženami lékař Jaroslav Barták, kdysi se pohybující mezi společenskou smetánkou jako pstruh v proudící vodě, předseda Lions Clubu, s nímž se rád nechal vyfotografovat kdekdo, kdo něco ve společnosti znamenal. Pád do hlubin postavení vězně byl pro něj velmi tvrdý a zplodil hněv na všechny, o nichž si myslel, že mu k pádu dopomohli. Sám trest dvanácti let odnětí svobody se v jeho věku mohl snadno přeměnit na doživotí.

To nestačilo: dostal se znova před soud kvůli svým opileckým fantasmagoriím, jež zahrnovaly plánování útěku z vězení a vraždy, mučení a vydírání jeho nepřátel. Do věznice měl pro něj přiletět vrtulník, který jej měl dopravit do Polska a odtud soukromý gripen dále do Běloruska. Spoluvězeň recidivista  Miloš Levko se pak měl po návratu na svobodu postarat o jeho nepřátele podle přesných pokynů, jež mu poskytl.

Prvním rozsudkem mu senát soudkyně Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. nadělil osmnáct let odnětí svobody. Naděje, že se někdy ještě vrátí na svobodu, se tak oddálila téměř do nekonečna. Měl ale štěstí. Jeho obhájkyně Hana Riedlová umí napsat „gramotné“ odvolání i dovolání, takže senát Evy Drahotové se nakonec spokojil s osmi lety vězení. V této souvislosti ze skutkové podstaty vypustil obvinění z plánování útěku. Ale ani tento „mírný“ rozsudek se nelíbil Nejvyššímu soudu ČR, který vrátil věc na první stupeň se závaznými právními pokyny.  Senát Evy Drahotové měl zejména odstranit pochybnosti a nejasnosti o  reálném významu jeho zločinných záměrů ke škodě nepřátel .

Podkladem pro jeho odsouzení byly videozáznamy jeho opileckého blábolení, jež pořídil spoluvězeň,  recidivista Miloš Levko, na zařízení, skrytém v hodinkách. Aby mu rozvázal jazyk,  bohatě jej zásoboval vodkou, za kterou musel platit „nekřesťanské“ peníze. Pan odsouzený se stal obětí intriky, kterou nemohl provést spoluvězeň sám. Určitě se na ní podílel řetěz spolupachatelů. Dodání hodinek do věznice patrně zprostředkovala kaplanka, která asi také obstarávala přísun alkoholu. Není známo, kdo je pak vynesl ven, ale je jisté, že je obdržel tehdejší šéf pražské mordparty plk. Josef Mareš, dnes údajně zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten se pak postaral o doručení jejich obsahu liberecké kriminální policii. Protože o existenci hodinek neuvědomil vedení věznice, umožnil únik recidivisty před kárným řízením za porušení vězeňského řádu. Není známo, kdo byli lidé, kteří hodinky poslali do vězení a doručili je pak plk. Josefu Marešovi. Jak recidivista Miloš Levko, tak bývalý policista Josef Mareš neposkytli soudu dostatečnou součinnost, aby mohl objasnit tyto záhady.

Tento způsob získání důkazů je dle mého laického mínění nezákonný a i když se již tímto příběhem zabývám několik let, dosud se nepřestávám divit poměrům ve věznici, které tento způsob pořízení důkazů umožnily. Divím se i nezájmu Generální inspekce bezpečnostních sborů o podivnou úlohu, kterou v tomto darebáctví sehrál bývalý policista plk. Josef Mareš.

Není bez zajímavosti, že recidivista Miloš Levko se dostal na svobodu, ale záhy jej Okresní soud v Liberci znova odsoudil k nepodmíněnému trestu. Společně s ním si vyslechla rozsudek i vězeňská kaplanka.

Objektivně vzato, senát Evy Drahotové nemohl bez součinnosti Miloše Levka a Josefa Mareše vyhovět pokynům Nejvyššího soudu ČR. Protože jeho myšlení se řídí oblíbenou zásadou trestních soudců „in dubio CONTRA reo“ , nedospěl k laické úvaze, že bláboly Jaroslava Bartáka jsou do té míry výstřední a nerealizovatelné, že přikládat jim význam plánování trestného činu odporuje zdravému selskému rozumu. Místo, aby jej zprostil nesmyslné obžaloby, posunul věc jako horkou bramboru Vrchnímu soudu v Praze, kterému nezbyde, než se sám vypořádat s pokyny Nejvyššího soudu ČR.

Čtenáři se možná budou podivovat, proč se zajímám o osud obžalovaného, který díky své minulosti sympatie nevzbuzuje. Je to tím, že jsem přesvědčen, že každý zločinec má nárok na korektně vedené trestní řízení. Opatření usvědčujících důkazů jednáním skupiny, používající záznamové zařízení, skryté v hodinkách, a složené ze  skrytých pachatelů, vysokého policejního důstojníka, recidivisty Miloše Levka a vězeňské kaplanky nelze považovat za zákonné, natož za korektní.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

NAŠEL SE „NEZVĚSTNÝ“ SVĚDEK

U zlínské pobočky Krajského soudu v Brně pokračoval ve dnech 3.-4. prosince 2019 senát Jiřího Dufka v „úklidu po soudkyni OLO“, tedy v novém projednání kauzy bratří Lebánků & spol., odebrané kárně potrestané „soudkyni OLO“ po jejím prohlášení Ústavním soudem za podjatou.

Jednou ze zátěží, kterou toto řízení zatížila, bylo přijetí svědectví Františka Ondráčka, jenž nejdříve z vězení poslal bratrům Lebánkovým vyděračský dopis s požadavkem na vyplacení vysoké částky, a když nezaplatili, oznámil státnímu zastupitelství, že zhruba před 20 lety Lebánkovi spolu s ním vyráběli v Babicích u Uherského Hradiště padělky cigaret Marlboro a z výnosu nezákonného obchodu získali prostředky na zakoupení skladového areálu v Lůžkovicích. V původním řízení podal svědeckou výpověď před soudem. V ní se  odkázal na svědky, kteří ale jeho tvrzení nepodpořili. V obnoveném řízení dosud nevypovídal, protože nebyl k nalezení.

Skutek, který František Ondráček oznámil, by byl již promlčený, i kdyby se skutečně stal. V obžalobě se neuvádí a daleko vybočuje z jejího časového rámce.

Vedlejší větví Ondráčkova vstupu do kauzy bylo trestní oznámení pro vydírání, které na něj podali Lebánkovi. Nepochodili s ním. Policisté si přibrali jako svědka  ods. Romana Šulyoka, který v době, udané Františkem Ondráčkem, ještě Lebánky neznal a ani nemohl tušit, že se s ními někdy setká. Nic nevěděl, ale přesto podezření proti nim podpořil. Policisté pak trestní oznámení odložili s tím, že je možné, že tvrzení Františka Ondráčka o pohledávce za Lebánkovými je reálné, takže nejde o vydírání.

Soudce Jiří Dufek považoval za nutné svědectví Františka Ondráčka přezkoumat. A šel na to podobně jako policisté: přizval jako svědka ods. Romana Šulyoka. Jeho výslech před soudem zřetelně ilustruje důsledky vyloučení jeho věci „soudkyní OLO“ do samostatného řízení s následným zastavením trestního stíhání. Ze spoluobžalovaného se rázem stal korunní svědek obžaloby, a to svědek nadaný výraznou fabulační schopností a nepochybně rozhněvaný na bratry Lebánkovy. O výrobě cigaret v Babicích před 20 lety sice nemohl nic vědět, ale pilně se snažil podpořit domněnku, že k ní skutečně došlo. A využil příležitosti, aby podpořil i názor, že obžaloba proti Lebánkům je opodstatněná. Jeho pozice je výhodná: nic se mu nemůže stát, i když se prokáže, že pokus o zprovoznění linky na výrobu cigaret v Lůžkovicích je výlučně jeho záležitost.

Až po něm předstoupil před soud napjatě očekávaný svědek František Ondráček. Zklamal ale očekávání: využil zákonné možnosti odmítnout výpověď. Ve výsledku tak připuštění jeho svědectví má pouze význam zbytečné ztráty času.

Zbytek dvoudenního jednání zaplnilo přehrávání odposlechů, prokládané vysvětlivkami obžalovaných, zejména Ladislava Lebánka. Podle mého laického názoru nezaznělo v nich nic, co by obžalované usvědčovalo z trestné činnosti.

Zatím nebyla zhojena významná mezera v dokazování: stále se neví, kdo nakoupil čtyři tuny tabáku, navezeného do skladu v Lůžkovicích těsně před  zahájením trestního řízení. K návozu došlo pod dohledem celníků, kteří na kamion čekali, zadokumentovali přeložení tabáku na vozidlo jednoho ze spoluobžalovaných, ale nezajímali se o totožnost řidičů a doprovodnou dokumentaci. Důvody, pro které celníci na kamion čekali, mohou být různé. Nelze ovšem vyloučit, že i věděli, kdo zásilku vypravil a kdo zaplatil zboží. Pátrací odbor Celní správy zatím soudu nesdělil, co mu bylo o zásilce známo. Z různých jednání jsem ale nabyl dojem, že orgány činné v trestním řízení z nějakého důvodu raději majitele tabáku nechtějí znát. Soudím ale, že to nejsou obžalovaní Lebánkovi: kdyby tomu bylo jinak, asi by je můj vytrvalý zájem o tuto veledůležitou informaci znervózňoval a určitě by mi dali najevo nelibost.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 11. a 12. prosince 2019.

  

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

POSTŘEHY Z „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZY“

„Velká daňová kauza“, v které senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně soudí Shahrama Zadeha a skupinu spoluobžalovaných kvůli krácení daně s přidanou hodnotou v objemu přibližně 2,5 miliardy Kč, se plouží k značně vzdálenému rozsudku. Zatím soud počítá s třiceti třemi jednacími dny do konce prvního pololetí r.2020. Zda se přes ně propracuje k rozsudku, popř. zda dojde k nějaké odchylce, je zatím ve hvězdách.

Hlavní líčení pokračovalo ve dnech 25.-27. listopadu 2019. Během prvních dvou dnů byl čas jednání jakž takž využitý, i když ani tentokrát se nedostavili všichni předvolaní svědci. Mezery, vyvolané jejich neúčastí, jako obvykle zaplnilo přehrávání odposlechů, jejichž obsah byl v několika případech dosti významný na to, aby stál za vyjádření obž. Petra Moštěka . Žádný se dle mého laického úsudku nedal vyložit jako důkaz o trestné činnosti.

Soud předvolal  k tomuto jednání také svědky, kteří dřívějšímu předvolání nevyhověli. Proto je soubor svědeckých výpovědí nesourodý. Opět se někteří nedostavili. Pokud jde o svědky ze Slovenské republiky, je možné, že měli obavy, že by se domů nevrátili.

Prvního ze slyšených svědků přivedla eskorta z výkonu trestu. Svědek uvedl, že se dostal před soud v podobné záležitosti, jakou se zabývá senát Aleše Novotného. Byl ale zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů. Částečně se jeho obvinění týkalo obchodů se společností Biodiesel Trade, nikoli však P.P.S. Ve výkonu trestu je kvůli trestné činnosti jiného druhu. Nehlásil se k známosti s žádným z obžalovaných mimo Petra Moštěka a Petra Dokládala. Předsedu senátu velmi zajímaly podrobnosti skutkové podstaty v trestním řízení, v němž byl zproštěn, ač to s projednávanou věcí nesouvisí.

V podstatě tento svědek k objasnění předmětu obžaloby nijak nepřispěl. Jeho nicotná výpověď pouze přiměla obžalované Petra Moštěka a Petra Dokládala k objasňujícím vyjádřením o kontaktech společnosti Biodiesel Trade  s ním, které se ale skutkové podstaty obžaloby netýkaly a sám svědek se o nich nezmiňoval.

Další svědek žije alternativním způsobem života: nezdržuje se nikde nastálo a o tomto soudním jednání se dověděl téměř náhodně. Obsílka se k němu nedostala. Uvedl, že se kdysi seznámil s obž.Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, později s Petrem Moštěkem a Petrem Dokládalem. Pomáhal v obchodech otci a sestře, která vlastnila čerpací stanici. Věnoval se distribuci  pohonných hmot. Byl v obchodním spojení se společností Biodiesel Trade, snažil se získat pro ni nové zákazníky. Domníval se, že Petr Moštěk byl jednatelem, Daniel Rudzan neměl formální postavení. Tvrdil, že pracoval v podstatě za příslib provize. Nebyl příliš úspěšný. Popsal obsah své činnosti. Předsedovi senátu se nepodařilo dobýt z něj informaci, kdo rozhodoval o prodejních cenách. O tvorbě cen v podstatně nic nevěděl.  Připustil, že slyšel o společnosti P.P.S., ale o jejím fungování nic nevěděl.  Nepamatoval si, kolik lidí pracovalo v kancelářích společnosti Biodiesel Trade. Předseda senátu mu nechal přehrát bezvýznamné odposlechy z r.2014, k nimž podal vysvětlení. Svědek popřel, že by mu obž. Petr Moštěk vysvětlil, jak se tvoří ceny. Mimo čtyř výše uvedených osob nikoho dalšího z obžalovaných neznal. Na dotaz státního zástupce připustil, že poznal Petra Pfeifera, který se podle jeho slov „motal kolem Daniela Rudzana“. Pokud se týká obž. Shahrama Zadeha na dotazy jak předsedy senátu,  tak státního zástupce odpovídal, že o něm sice slyšel, ale nic bližšího neví. Po otázkách obž. Petra Moštěka svědek upřesnil, že společnost jeho otce, pro kterou pracoval, fakturovala společnosti Biodiesel Trade za jeho práci, ale osobně z toho nic neměl. Ve vyjádření k jeho výpovědi obž. Petr Moštěk zdůraznil, že společnost Biodiesel Trade neměla nikdy dluh vůči finanční správě jak u daně přidané hodnoty, tak u spotřební daně, a všechny její obchodní transakce probíhaly v souladu se zákonem.

Třetí vyslechnutý svědek patří do okruhu obžalovaných Jiřího Eliáše a Ladislava Mazury. Tvrdí ale, že nevěděl o jejich trestné činnosti. Sám byl pravomocně odsouzen za napomáhání trestné činnosti, spočívající v organizování „bílých koní“. Nic takového nedělal pro zmíněné odsouzené. Popřel, že by vykonával nějaký nátlak na obž. Jiřího Eliáše, což tento tvrdil v přípravném řízení, totéž ve vztahu k Ladislavu Mazurovi. Jeho vzájemný vztah s obž. Jiřím Eliášem byl napjatý. Kromě výše uvedených obžalovaných nikoho dalšího nezná.  Půjčoval peníze obž. Ladislavu Mazurovi, který vždy vše vrátil.

Zatímco paní přísedící jako obvykle neměly na svědka otázky a nevyvolal zvědavost ani státního zástupce a obhájců, podrobil jej výslechu obž. Petr Moštěk. Zajímalo ho především, zda jím označené firmy měly něco společného s trestnou činností, za kterou byl odsouzen. Obdržel negativní odpověď. Stejně tak popřel, že by znal tazatelem zmíněnou osobu a firmu. Nepotvrdil sdělení obž. Jiřího Eliáše, že měl komusi půjčit  15 milionů Kč a pak dalších 5 milionů Kč na nákup pohonných hmot. Svědek přiznal půjčku 10,8  milionů Kč na jiný účel. Popřel Eliášovo tvrzení, že by jej manipuloval do pozice „bílého koně“, opakovaně zdůraznil, že se s ním nescházel.

V následném vyjádření pak obž. Petr Moštěk vyvracel výpověď obž. Jiřího Eliáše, který se stylizoval do pozice oběti různých osob, které ho přinutily do obchodu s pohonnými hmotami. Všichni jím zmínění ale jeho tvrzení popírají. Vyvodil z toho nevěrohodnost obž. Jiřího Eliáše, který házel své vlastní hříchy na jiné lidi. Obchody Jiřího Eliáše probíhaly dávno před tím, než se uvádí v obžalobě a dříve, než kontaktoval společnost P.P.S. Pan obžalovaný se dožadoval, aby soud konfrontoval výpovědi obž. Jiřího Eliáše se svědectvími ostatních. 

Jednání dne 26. listopadu otevřel výslech svědka, který se dostavil jako jediný ze tří předvolaných. V úvodu se vyjádřil, že nezná nikoho z obžalovaných a o předmětné trestné činnosti nic neví, má ale svou historii na Slovensku. Věděl o obchodní činnosti muže, který má v této kauze postavení svědka a jehož jméno mu předseda senátu předestřel. Působil jako jeho poradce. Jednalo se o majitele a jednatele firmy  a původce záměru pustit se do obchodování s pohonnými hmotami. Svědek věděl o uzavření smlouvy se společností Ecoll Invest, která byla sice uzavřena, ale žádný obchod na jejím základě neproběhl. Nakupovali porůznu a zboží prodávali dál společnosti, která měla síť čerpacích stanic.

Další svědek se dostavil až po polední přestávce. Hlásil se k představeným společnosti Ecoll Invest Danielu Rudzanovi, Petru Moštěkovi a Petru Dokládalovi. Věděl, že společnost dovážela pohonné hmoty ze zahraničí. Zprostředkoval Danielu Rudzanovi styk s obchodním ředitelem nějaké německé společnosti. Sám osobně ale s obchodem s pohonnými hmotami neměl nic společného. Předseda senátu mu položil otázku, kterou dříve nikomu nepoložil a svědka svou přímočarostí překvapila: „co vy jste vlastně zač ?“ Dověděl se pak, že těžištěm svědkovy činnosti je ochrana osob a majetku, včetně přepravy peněz. Ecoll Investu neposkytoval žádné informace ani služby, i když měl s nimi smlouvu, jež zůstala nenaplněna. Styky s obžalovanými ukončil asi půl roku před jejich zatčením. Předseda senátu jej upozornil, že by „jej nemuseli mít rádi“. Překvapil později svědka sdělením, že je v obchodním rejstříku zapsán jako člen představenstva společnosti, o které dle jeho slov nikdy v životě neslyšel. Pak mu nechal přehrát pár odposlechů, „aby se někam dostali“, k nimž svědek podával vysvětlení. Jeho vystoupení doplnil vyjádřením obž. Petr Moštěk.

Poslední den bloku začal nedobře. Za celé dopoledne se nedostavil ani jeden svědek a předseda senátu opakovaně nařizoval dlouhé přestávky. Jediný svědek se dostavil až ve 13 hod. Vyjádřil se, že zná pouze Martina Veselého a  Jiřího Samka. Pracoval pro ně. Na svou firmu nakupoval pohonné hmoty, které pak prodával dál. Jedním z odběratelů byla slovenská společnost Czech Petrol Distribution. Prodával za cenu včetně DPH. Platby probíhaly převodem na účet. Netušil, že by mohl být zapojen do nějakých nezákonných obchodů. Skončil, když společnost upadla do dluhů. S nikým z bývalých obchodních partnerů pak neudržoval styky. Zadluženou obchodní společnost prodal nabyvateli, jehož nikdy neviděl. Obecné poznatky o této kauze, získal z článků jakéhosi „novináře Jelínka“ z Parlamentních listů. Osobně nezná nikoho z obžalovaných. Věděl o firmách P.P.S. a Ecoll Invest a jejich činnosti, ale neměl s nimi osobní styky. Zná jméno Martin Valentovič, ale neměl s ním nic společného.

Ve svém celku svědci a přehrávané odposlechy poskytli soudu mnoho detailních informací o obchodování s pohonnými hmotami, ale nic o technologii krácení daně z přidané hodnoty, natož jeho organizování. Žádný ze svědků nezná obž. Shahrama Zadeha mimo informací z doslechu či z mediálních zpráv.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 2.-4. prosince 2019

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

ZÁDRHELE V „HOROROVÉM“ PROCESU

Ve třech po sobě jdoucích  článcích s názvem  Ve Zlíně znova o „hororovém příběhu“ jsem se zabýval obnoveným hlavním líčením po zrušení rozsudku odvolacím soudem ve věci, o které jsem dříve psával jako o „hororovém příběhu od zlínského soudu“. Od počátku jsem zaznamenal svižné vedení jednání předsedou senátu Radomírem Koudelou a jeho snahu dovést případ k rozsudku během několika málo stání. Zaznamenal jsem pak, že různé okolnosti se staví jeho snaze do cesty. Podle upravených záměrů se ale stále dalo počítat s vynesením rozsudku dne 25. listopadu 2019.

V dalším vývoji se ale vyskytly zádrhele, které způsobily, že ani v tomto termínu na rozsudek nedojde. Při hlavním líčení dne 18. listopadu 2019 zmocněnec poškozeného předložil balík nových listinných důkazů a oznámil jejich postupné doplňování v následujících dnech. Kromě toho jeden ze dvou zbylých „únosců“ oznámil záměr posílit svou obhajobu vyjádřením ukrajinského lékaře, v jehož péči se nacházel v den spáchání žalovaného skutku. V následujících dnech předložil nový listinný důkaz také obhájce obžalovaných.

Pokud by se prokázala pravdivost závěrů, vyplývajících z nových důkazů,  bylo by to krajně nepříjemné jak pro obžalované, tak také pro pana poškozeného.

Soud nemá jinou možnost než vzdát se záměru ukončit řízení pokud možno včera a důkazy provést a řádně vyhodnotit. Začal s tím již při hlavním líčení dne 25. listopadu 2019, kdy před soud předstoupili dva znalci internetových technologií, dodaní zmocněncem pana poškozeného.  Jejich vystoupením nebylo objasňování ukončeno, takže řízení bylo odročeno na 11. prosince 2019. Nechci sýčkovat, ale mám obavy, že ani v odročeném řízení se ještě závěrečných řečí nedočkáme.

==================================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

VÝKŘIK ALENY VITÁSKOVÉ

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala  Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara r.2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům.

Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji  zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení dne 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko.

Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení  o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit.

Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené   Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí, než nastoupit výkon trestu v ženské věznici  ve Světlé n.S., odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem).

Na tomto základu pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen,  v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády.

Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení.

Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31.prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ANI ZČÁSTI dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise  ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby.

V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci,  kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně.

Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie.

Nyní již víme bezpečně, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Nyní je na místě otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost.

Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo.

Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše.

V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti.

  

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

VE ZLÍNĚ ZNOVA O „HOROROVÉM PŘÍBĚHU“ 3

Dne 18.listopadu 2019 senát Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně navázal na jednání ze 7. a 12. listopadu 2019, o nichž jsem referoval v příslušných doprovodných článcích, a pokračoval ve vypořádání výhrad z usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který zrušil jeho rozsudek ze dne 29.března 2018.

Jednání se tentokrát zúčastnili také zbylí dva obžalovaní z původní čtveřice „zakuklenců“. Přilákal je dříve oznámený předpoklad, že přijdou na řadu závěrečné řeči. Jednání ale nabralo zpoždění a není vůbec jisté, že na ně dojde při příštím líčení.

Nejvýznamnějším bodem jednání bylo vystoupení znalce z oboru soudního lékařství, zpracovatele ústavního znaleckého posudku, který měl vyřešit rozpory mezi dříve předloženými znaleckými posudky a vyjasnit, zda zranění na těle pana poškozeného odpovídají jeho popisu událostí. Pan znalec podal výklad jasně, určitě a živě, pomáhal si i předváděním na svém těle. Vyvolal živý zájem předsedy senátu a stran řízení, jenž se odrazil v četnosti otázek.

Před soud se dostavil jako svědek i pan poškozený Pavel Buráň. Mluvil tichým hlasem, což vzhledem k jeho olbřímí postavě působilo překvapivě. Vysvětil, že v době jeho únosu byly dobré světelné podmínky a setrval na tom, i když ho předseda senátu upozornil, že v té době zapadalo slunce.  Upřesnil, že únosci měli dlouhé rukávy. Na rozdíl od přípravného řízení uvedl, že  obž. Artur Žilin měl drobné jizvy na tváři. Připustil, že je dlužníkem pana obžalovaného. Celkově působil nejistě. Zvlášť nejistě působil, když měl vysvětlovat svůj záměr na dosazení „bílého koně“ do vedení společnosti.

Po přečtení znaleckého posudku z oboru odorologie se soud seznamoval s drobnými doplňky dokazování, s novými  návrhy na dokazování a projednávala se příprava programu na příští pokračování hlavního líčení. Není jisté, že se podaří provést všechny zamýšlené úkony, zejména vyslechnout znalce a svědky. Průtahy hrozí hlavně ze strany zmocněnce poškozeného, který předložil náročné požadavky. Pokud by mělo proběhnout vše, co přichází do úvahy, na závěrečné řeči opět čas nezbude. Předseda senátu se snaží vést hlavní líčení co nejkratší cestou k závěru, ale naráží na překážky, které nemůže jen tak odstrčit stranou.

Hlavní líčení bude pokračovat v pondělí 25. listopadu.

============================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

ŽALOBCE PROTI NEJVYŠŠÍMU SOUDU ČR

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12.-13. listopadu 2019 téměř nepozorovaně.

Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře  r.2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale  nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání a ve snaze škodit se neštítil použití nepravdivých argumentů.

Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup v Týdnu s prezidentem na něj upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.  Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než  nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990.

Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu.  Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem : odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství.

 Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil.

Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský  soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice  vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem.

Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný dne 12. listopadu 2019 v 9 hod. hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů.

Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obž. Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí  trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popř. aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin.

Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut  jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že  Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obž.  Jaroslava   Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obž. Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obž. Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění.

Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění.

Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova.

Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku.

V 9:54 bylo „vymalováno“.

Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných, čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle.

Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde, než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví.

Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě  po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také  materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce.

Čtyři morality na závěr:

1)      Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a  zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky.  Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit.

2)      Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem.

3)      Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně.

4)      Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: např. jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal.

Případ jako celek zasluhuje analýzu kompetentními orgány, vyúsťující v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů-

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389