Nerad se pouštím do obecných úvah mimo rámec trestního řízení, ale občas mi to nedá, protože výstřelky některých politiků příliš překračují hranice slušnosti. Bohužel častým výtržníkem bývá Petr Macinka, z božího dopuštění a milosti předsedy vlády a prezidenta republiky ministr zahraničí. Nejde o primitiva a nevzdělance, proto jsou jeho výstřelky zvlášť těžko pochopitelné a nepřijatelné. Očekával bych, že ve svém věku již bude vypořádaný se zbytky pubertální dovádivosti, ale zjevně dosud nedospěl.
Má vlastně velké štěstí: domohl se postavení, o němž se mu donedávna nemohlo ani zdát. Nemá za sebou dílo, jež by ho činilo přirozeně způsobilým k jeho dosažení. Do Poslanecké sněmovny se jeho strana dostala s „odřeným hřbetem“, navíc s finanční podporou z podivného zdroje. Kdyby pan prezident nesetrval v odporu k jmenování poslance Filipa Turka ministrem čehokoli, možnost jmenování ministrem zahraničí by nevyvstala. A kdyby pan prezident neprojevil nepřiměřenou laskavost a jeho jmenování by odmítl, nevychovanec by se mohl jen tiše vztekat. Hnutí Milion chvilek by kvůli němu rozhořčené občany na náměstí nesvolalo. Nespokojenec by měl být vděčný oběma svým dobrodincům a užívat si radostně své chvilky slávy, které v případě pádu této vlády a nových voleb se už nemusí nikdy vrátit.
Od nepřátelství vůči panu prezidentovi se prostě neoprostí: vše dobré, čeho se mu od něho dostalo, je mu málo. A zapomíná na obecnou lidskou slušnost, která by ho měla přimět, aby se choval přiměřeně nepoměru hodnoty osobností: jeho voličská podpora je nepatrná a zásluhy za ním žádné. Obecná slušnost vyžaduje , aby se obrovský rozdíl v kariérách a téměř generační věkový rozdíl promítly do uctivého chování.
Petr Macinka místo toho pokračuje ve frackovitém vystupování. Po šaškovském kousku se starým Rudým právem za prezidentovými zády při jeho projevu následovalo poučení, že prezidentův výrok o vhodnosti přehodnocení vztahu k maďarské vládě je „irelevantní“, protože o zahraniční politice rozhoduje vláda. To je sice pravda, ale pan prezident má právo svobodně projevit názor, a vzhledem k hodnotě jeho osobnosti moudrá vláda by se nad ním zamyslela. A Petr Macinka není v tomto ohledu mluvčím vlády. Pochybuji, že veřejnost zajímá, co poradí vládě. Posledním kouskem je jeho snaha zmařit účast pana prezidenta na summitu NATO v Ankaře. Byla by to zásadní změna v polistopadových zvyklostech a zejména upření prezidentovi ústavního postavení představitele státu navenek a vrchního velitele armády (NATO je přece vojenské uskupení). Názor, že nemá jet na summit, protože je představitel opozice, je popřením jeho ústavního nároku. Prezident má za sebou mohutnou voličskou podporu, přičemž mezi jeho voliči jsou určitě stoupenci jak vládního, tak opozičního tábora. Obranyschopnost státu je nadstranická záležitost. Obě společenství mají právo, aby je na summitu zastupoval prezident, jemuž právo propůjčuje Ústava. Naproti tomu je otázka, koho by na summitu zastupoval Petr Macinka, za nímž nestojí skoro nikdo a jeho postavení je odvozené ze slitovnosti předsedy vlády a prezidenta republiky.
Je pravda, že pan předseda vlády bude vhodnějším obhájcem vládní odchylky od závazků České republiky vůči NATO, protože pan prezident by přirozeně nemohl obhajovat cosi, s čím nesouhlasí. Ale vysvětlení panem předsedou vlády v přítomnosti pana prezidenta nic nebrání. Naopak prezidentovu přítomnost mohou spojenci vnímat jako uklidňující, protože se dá očekávat, že v dalším vývoji jím usměrňovaná vláda se vrátí k důslednému plnění závazků.
Dodávám, že ale v tomto ohledu nevidím rozpor mezi postoji Andreje Babiše a Petra Pavla jako osudový, protože soudím, že potřeby vyzbrojování státu nemusí být úplně shodné se zájmy zbrojařského průmyslu a ostatně vláda se pustila do přehodnocování obranné politiky státu.
Skutečnost, že pánové Petr Pavel a Andrej Babiš se utkali při volbě prezidenta republiky jako nesmlouvaví soupeři, ale jako prezident a předseda vlády spolu vycházejí se vzájemnou úctou, patří k nejcennějším prvkům našeho současného politického života a je také důkazem o jejich vyzrálosti v odpovědné muže. Bylo by špatné, kdyby jejich – byť zčásti okolnostmi vynucený – soulad utrpěl vměšováním nevyzrálého Petra Macinky mezi ně.
Laskavé čtenáře upozorňuji, ze jsem Petra Pavla nevolil. Ve druhém kole jsem volil Andreje Babiše, ač se ke mně chová nepřátelsky. V zásadě si myslím, že prominenti předlistopadového režimu by se neměli ucházet o významné funkce ve veřejné správě a zabírat místo těm, kteří se o ně před Listopadem ucházet nesměli. Ale voličskou podporu přímo voleného prezidenta nelze přehlížet a zejména „generálská“ věcnost, jeho politická koncepce, nestrannost a civilnost vystupování mi vyhovují. Stejně tak obecně soudím, že oligarchové by neměli vstupovat do vysoké politiky, protože mají majetkovou převahu nad soupeři a jejich podnikatelské zájmy a zájmy státu se prolínají, ale mohutná voličská podpora Andreje Babiše a jeho profesionalita jsou nepřehlédnutelné. Kdyby se naučil zvládat své animozity, byl by nepřekonatelný. Ovšem mé soukromé mínění je bezvýznamné. Význam má pouze mínění voličů, kteří všechno vědí, ale přesto hlasují tak, jak hlasují. Petr Macinka by se tomu měl přizpůsobit. Howgh.
=========================================================================
V knihkupectvích jsou ještě
zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je
ale také novější druhý díl.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled
antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora,
státního zástupce, bankovního právníka.
